Vysoké Tatry (2) - Priečne sedlo

V letech 2003-2008 jsme o prázdninách vždy jeden týden trávili ve Vysokých Tatrách. Počasí je tam velmi nestálé a ať jsme dovolenou volili začátkem července nebo koncem srpna, minimálně 2-3 dny propršely a horské štíty jen chvílemi vykoukly z mlhy. Jeden rok jsme vůbec neměli štěstí. V námi zvoleném týdnu pršelo každý den. Šplhat na štíty nemělo smysl, stejně bychom nic neviděli, a tak jsme se značným sebezapřením do odjezdu zvládli jen dvě túry přes sedla: 1. ze Štrbského Plesa (1355 m n. m.), Mlynickou dolinu, Bystrou lávku (2300) do Furkotské doliny a zpět na Štrbské Pleso; 2. z Tatranské Lomnice (850) k Zelenému plesu a přes Sedlo pod Svišťovkou s krátkou odbočkou na Velkou Svišťovku (2037) a odtud na Skalnaté pleso. Na druhé túře jsme v poryvech větru promokli na kůži, aby toho nebylo málo, při stoupání k sedlu navíc začalo sněžit a nakonec padaly kroupy. V den odjezdu se konečně počasí umoudřilo. I když jsme znechuceni z nepovedené dovolené měli v plánu odjet hned ráno, pohled na modrou oblohu nás zviklal. Zubačkou jsme vyjeli na Hrebienok (1280), že se trochu rozhlédneme a pak zajdeme na oběd. Jenže počasí s ideálním výhledem na masiv Lomnického štítu (mírně vpravo od budovy) a skalnatou část Slavkovského štítu (vlevo nad střechou) přímo svádělo k výšlapu.

Zvolili jsme trasu Malou Studenou dolinou k Téryho chatě (2015), což je podle značek 2,5 hod cesty. Počasí bylo stále nádherné a otázkou bylo, co dál. Jít stejnou cestou zpět je na túrách ta nejméně zajímavá věc a nabízely se už jen dvě možnosti - přes Sedielko (2378, nejvýše položené sedlo ve Vysokých Tatrách) dojít do Tatranské Javoriny, která je u polských hranic, to by však znamenalo pak jet autobusem do Tatranské Lomnice a kdo ví, jak dlouho bychom tam museli čekat; druhou (a zajímavější) možnou trasou bylo vydat se přes Priečne sedlo (2352) ke Zbojnické chatě a odtud klesáním zpět na Hrebienok.

Cestu do Tatranské Javoriny (ze Starého Smokovce) jsem už kdysi absolvoval a nejpozoruhodnější je na ní značná délka. K překonání Priečného sedla jsem rodinu už několikrát předtím marně přemlouval, odrazoval je text v průvodci, kde se psalo o mimořádně náročné túře, kdy se snad 200 m vzhůru šplhá po řetězech, i v létě tam ještě leží sníh a místy se jde po suti. Teď však bylo na dosah, přesněji od Teryho chaty 1,5 hod, ze sedla další 1,5 hod ke Zbojnické chatě (1960) a odtud 2,5 hod na Hrebienok. Byl jsem pro to, abychom se podívali k výstupové stěně, a když to bude vypadat hrozivě, že se vrátíme. Od Téryho chaty se nejdříve stoupá asi 100 m vzhůru, pak se zase sleze dolů a kolem malých jezírek se konečně dospěje ke stěně pod Priečnym sedlem. Cesta mezi chatami je povolena jen v jednom směru (od Téryho ke Zbojnické), protože vyhýbat se na řetězu by bylo dost nebezpečné. Ve skutečnosti to však mnozí turisté buď nevědí anebo nedodržují, případně někteří se zaleknou a po několika desítkách metrů se raději vrací. Výsledkem je, že lidé se na řetězech houpají jak opice na liánách a složitě přeručkovávají při vyhýbání se s "kolemjdoucími".

Výstup jsme však zvládli bez problémů, nejhorší asi byl až sestup sutí za sedlem vedoucí ke Zbojnické chatě. Je trochu vidět na předposledním snímku. Na posledním je terasa u Zbojnické chaty, za jejíž hranou je táhlé klesání Velkou Studenou dolinou na Hrebienok. Při cestě od Hrebienku ke Zbojnické chatě není cílové místo (na rozdíl od trasy k Téryho chatě) vidět dříve, než přelezeme hranu terasy. Proto se zdá cesta tímto směrem nekonečná.

Po návratu jsme ještě v Tatranské Lomnici zašli na večeři a vydali se k domovu. Na společných cestách vždy řídím, i když mnohem více auto využívá manželka (jezdí s ním denně do práce). Dojel jsem na hraniční přechod v Makově a pak měl pocit, že za volantem usnu. Těch 8 hodin v nohách, stres z adrenalinové túry a pocit zodpovědnosti z možného zranění, když jsem si trasu vymohl, a snad i trochu úpal z horka mě zmohly. Manželka nás pak dovezla domů, byla tehdy naším nejsilnějším článkem.