Molière - Lakomec v Městském divadle v Brně

Francouzský dramatik (a herec) Molière (1622-1673), vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se stal nesmrtelným satirickými hrami, zesměšňujícími hloupost, pokrytectví, lakotu, nemravnost, náboženské svatouškovství a snobství. Nejznámějšími jsou Tartuffe (1664), Don Juan (1665), Misantrop (1666), Lakomec (1668) a Zdravý nemocný (1673). Poslední se mu stala osudnou, po skončení představení, kde hrál hlavní roli, zkolaboval a ještě tentýž den pozdě večer zemřel.

Matně si pamatuji, že Lakomce jsem kdysi viděl ve filmové adaptaci s Františkem Filipovským jako Harpagonem, ztvárnil ho i Louis de Funes, kterého Filipovský tak skvěle daboval, na divadelních prknech ho u nás hráli např. Ladislav Pešek, Miloš Kopecký, Jan Skopeček, Petr Nárožný a my jsme ho nedávno viděli s Bolkem Polívkou v Městském divadle v Brně. 

Protože v divadlech se během představení již několik let nemůže fotografovat, vkládám sem jen několik fotografií fotek z vestibulu divadla.  

Hlavní postavou hry je bohatý a lakotný vdovec Harpagon, který v obavě ze ztráty naškudlených peněz na zahradě zakopal truhlu se zlaťáky a stále se strachuje, aby ji nikdo nenašel. Vypočítavě se staví i ke svým dospělým dětem – dceru Elišku by chtěl provdat za starého boháče Anselma a syn Kleantes by si měl vzít bohatou vdovu. Jenže Eliška je zamilovaná do Harpagonova správce Valéra, který riskoval život a zachránil ji z rozbouřených vln, a Kleantes miluje krásnou Marianu, dívku z chudé rodiny žijící jen s nemocnou matkou, o níž se stará.   

Valér se snaží pochlebováním Harpagonovi získat jeho sympatie.

Lakomý Harpagon své děti překvapí odhalením, že se mu líbí jedna dívka a rád by se s ní oženil. „Je tu jeden menší problém, bojím se, že nemá dostatečné věno.“ Když doplní, že jde o Marianu, Kleantes je v šoku: „Nějak mi najednou není dobře. Potřebuju na čerstvý vzduch.“

Harpagon Valérovi sděluje, že dceru Elišku ještě dnes večer provdá za Anselma, který navíc ani nežádá věno. Valér předstírá, jaká je to výhodná partie. Rozčarovaná Eliška, nechápe, co to má znamenat. Ale Valér ji vysvětlí, že „jsou typy, které nesnáší jakýkoliv vzdor, které pravda akorát tak rozčílí. Když je chceš někam dostat, tak jen tak, že až po cestě je nenápadně směřuješ a natáčíš, jak potřebuješ.“ Eliška namítne, že svatba má být už dnes večer. Valér ji poradí: „Musíš se ji pokusit oddálit. Předstírej, že jsi nemocná.“

Kleantes si chce na svatbu s Marianou půjčit 15 tisíc franků a půjčku nechává sjednat svému sluhovi Flokovi. Nabídne se Harpagon s lichvářským úrokem 25 %, navíc z této částky 3 tisíce franků bude tvořit haraburdí, kterého se chce Harpagon zbavit. Když se Kleantes dozví, že lichvářem je jeho otec, Harpagon jej osočí, že „chce mrhat majetkem svých rodičů“, a Kleantes, že Harpagon se nestydí „zahanbovat své jméno tak ostudnými obchody“.

Na scénu vstupuje dohazovačka Frosina, která Harpagonovi lichotí, že „pětadvacetiletí mládenci by vedle něj vypadali jako starci“. A také, že „Marianu vůbec nezajímají muži mladší 60 let“. „Ani si neumíte představit, jakou bude mít radost, až vás uvidí. Přála bych si, abyste viděl, jak byla u vytržení, když mě slyšela o vás vykládat. Její oči přímo zářily radostí. A teď už se nemůže dočkat, aby už byla vaší ženou.“ Když ale požádá Harpagona o finanční výpomoc, Harpagon dělá, že neslyší, má moc práce, „musí ještě napsat několik depeší“.

Harpagon organizuje svatební hostinu a sluhům klade na srdce: „Budete nalévat hostům, ale jen pokud budou mít žízeň. A ne abyste je přímo provokovali nabídkami a vyzývali k pití! Počkejte, až si o víno řeknou opakovaně a nezapomeňte do něj přilévat hodně vody.“

Svému sluhovi (a současně kočímu) Jakubovi nařídí, aby „připravil bohatou hostinu za málo peněz“. „Bude nás osm nebo deset, ale počítej s osmi. Když je jídla pro osm, nají se jich i deset.“  

Frosina přivádí Marianu do Harpagonova domu, představit ji nastávajícího manžela. Mariana je zděšena a nic nepomáhá chlácholení dohazovačky, že Harpagon brzy zemře (odhadem do tří měsíců) a pak bude bohatě zaopatřena. Frosina Harpagonovi namlouvá, že Marianina zaraženost spočívá v tom, že „je z Harpagona celá pryč“. 

Objeví se lakomcův syn Kleantes a Mariana poznává, že na tohoto mladíka si tajně myslí. A Kleantes ji zastřeně vyznává svou lásku: „Dovolte, abych se tu na chvíli vtělil do svého otce a abych vám řekl, že jsem nikde na neviděl nic tak okouzlujícího, jako jste vy. Nic se nemůže vyrovnat štěstí líbit se vám, a moci být vaším manželem bych nikdy nevyměnil za největší poklady světa.“ Pak jako stále se z citu vyznávající otec mu stáhne prsten s diamantem a věnuje ho Marianě. Harpagon je tím zaskočen a po straně synovi spílá do zmetků a krys, Mariana ho také chce vrátit, ale Kleantes rafinovaně k otci promluví: „Otče, že si zajisté přejete, aby si slečna nechala ten prsten na důkaz vaší lásky?“ I Frosina se přidává: „Nechte si ten prsten, když si to pán tolik přeje.“ 

Harpagon na Kleantovi vyzvídá, jak se mu líbí jeho budoucí macecha. Ten, aby otce od Mariany odradil, ji znevažuje, že „krásy moc nepobrala a chytrá bude podprůměrně“. 

Na námitku, že ji přitom vychvaloval, odpověděl, že „to bylo jen jménem otce a sám k ní žádnou náklonnost necítí“.   

Harpagon mudruje: „Najednou jsem si uvědomil, kolik je mi let. A že by mě lidi mohli pomlouvat, kdybych se oženil s tak mladou osobou. Tak jsem si myslel, že kdybys k ní neměl takový odpor, mohl by sis ji vzít za ženu ty.“ Kleantes se naoko zdráhá: „No sice není úplně podle mého gusta, ale jestli vám to, otče, udělá radost, vezmu si ji. Z lásky k vám se přemůžu.“

Harpagon: „Ne, ne. Manželství bez lásky nemůže být šťastné. Kdybys k ní cítil alespoň nějakou náklonnost, s radostí bych ji dal za ženu tobě, ale když tomu tak není, musím si ji vzít sám.“

Kleantes se nakonec přizná, že „Marianu miluje od chvíle, kdy ji zahlédl na procházce“. Harpagon se rozčílí, že mu syn leze do zelí a chce ho praštit holí.

Kleantův sluha Flok najde Harpagonovu truhlu se zlaťáky a dává ji Kleantovi. Mezitím Harpagon zjistil, že truhla je pryč a hroutí se mu svět: „Jsem zničen, zavraždili mě!  Ukradli mi mé peníze! … Běda! Chudinky mé peníze, moji chudáčci, mí drazí přátelé, vzali mi vás! S vámi jsem ztratil svou jedinou oporu, svou útěchu, svou radost.“ 

Ale brzy se sebere a přivolá policejního komisaře, aby vyšetřil, kdo truhlu ukradl. Podle Harpagona jsou podezřelí úplně všichni. Uhodí na svého správce Valéra: „Pojď blíž. Pojď a přiznej se k tomu nejstrašnějšímu zločinu, který kdy byl spáchán.“ Valér myslel, že Harpagon ví o jeho lásce k lakomcově dceři Elišce a přiznává se, že jeho láska k největšímu pokladu, co Harpago má, je čistá. Harpagon to chápe jako lásku k jeho truhle se zlaťáky. Když Valér prozradí, že se s Eliškou zasnoubil, Harpagon je zdrcen, kromě toho, že byl Valérem okraden, ještě navíc jeho dcera byla svedena takovou nulou. Po policejním komisaři žádá pro Valéra trest smrti. 

Eliška: „Ach! Otče, prosím vás, mějte slitování! Vždyť právě tento Valér mě tehdy zachránil před utonutím v rozběsněných vlnách.“ 

V závěru se vše k dobrému obrátí. Ukáže se, že ve zmíněné strašné bouři se zachránili i Valér a Mariana se svým otcem, kterým není nikdo jiný než starý boháč Anselm.

Kleantes přijde za Harpagonem, že „dostane truhlu se zlaťáky, pokud mu dá Marianu za ženu“. Harpagon si truhlu pečlivě zkontroluje a když Anselm řekne, že zaplatí výdaje za svatbu Kleanta s Marianou a Valéra s Eliškou, Harpagon je navýsost spokojen a rozplývá se štěstím se svou milovanou truhličkou.     

A takto se herci po představení rozloučili s diváky. Z hlavních postav po levé ruce Bolka Polívky stojí Alena Antalová, která hrála dohazovačku Frosinu, po pravici Světlana Janatová (dcera Eliška) a Jiří Mach (správce Valér), ještě dále po pravici Michal Isteník (Harpagonův kuchař a kočí) a Zdeněk Junák (boháč Anselm). Po levici Aleny Antalové je Dagmar Křížová (Mariana, láska Kleanta i Harpagona) a Kristian Pekar (Kleant).    

Na posledním snímku na sebe přátelsky gestikulují Bolek Polívka a Zdeněk Junák. 

***

Zajímavé je, že samotná hra zpočátku neměla úspěch, chudý lid do divadla nechodil a bohatí měšťané v textu viděli zesměšňování sebe sama. Nakonec i u nás v interpretaci hry převažoval výsměch „kapitalistickému mamonáři“. 

Městské divadlo v Brně ke všem hrám za pouhých 99 Kč vydává skvělou brožuru, kde kromě celého textu hry je popsán vznik hry v kontextu doby a přiblížen její autor, kdo kdy se v rolích proslavil, kdo ji přeložil a režíroval, vše doplněno bohatou obrazovou přílohou. V tomto svazku na jeden a půl straně byly navíc uvedeny citáty vztahující se k penězům. Alespoň některé vyberu.

Horatius: Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat, cnost přijde po penězích. 

Korejské přísloví: S boudou plnou peněz může se i ze psa stát pan Haf Haf.

Jules Renard: Říká se, že peníze nedělají člověka šťastným – tím se jistě myslí peníze těch druhých.

Victor de Kowa: Skrblíci jsou nepříjemní současníci, ale příjemní předkové. 

H. G. Wells: Peníze jsou šestým smyslem umožňujícím plně těžit z ostatních pěti. 

François de La Rochefoucauld: Pohrdání bohatství u pánů filosofů byla jen oklika, jak získat vážnost, když se jí nemohli těšit pro bohatství. 

Voltaire: Když jde o peníze, všichni jsou téhož náboženství.

Baruch Spinoza: Nejlepší kvalitou peněz je jejich kvantita.

Karel Gott: Peníze nejsou všechno. Jsou ještě cenné papíry a zlato.