Moskva (1) - Muzeum kosmonautiky

Porážka Německa v 2. světové válce přinesla výraznou změnu poměrů ve východoevropských zemích. Původní protinacistická koalice západních mocností USA, Velké Británie a Francie se Sovětským svazem se rozpadla a podle Churchillova příměru se vytvořila "železná opona" mezi "Západem" a "Východem".

Ve východních zemích, osvobozených Rudou armádou, totiž významně vzrostl vliv komunistických stran (např. v československých volbách v r. 1946 KSČ dostala 40 % hlasů) a všechny tyto země se dříve nebo později dostaly do područí Sovětského svazu, a to nejen politického a ideologického, ale i vojenského (bylo dáno přítomností sovětských vojsk ve většině východních zemí a formálně stvrzeno r. 1955 v paktu Varšavská smlouva se sovětským velením) a ekonomického (Rada vzájemné hospodářské pomoci, 1949).

Oba ideologicky protikladné bloky se snažily získat vojenskou převahu pro případ nového válečného konfliktu. A ve vojenské výzbroji důležité místo vždy měla raketová technika. Američanům se sice po skončení 2. světové války podařilo do svých služeb zapojit Wernhera von Brauna, konstruktéra obávaných raket V-2, mocné zbraně nacistického Německa, ale protože již disponovali vojenskými základnami po celém světě, nepotřebovali rakety s dlouhým doletem a mnohem více se zaměřili na modernizaci letectva. Naopak Stalin v raketách viděl nosiče atomových bomb a jejich vývoj mocensky prosadil jako prvořadý úkol. Podceňovaní Rusové tak s týmem vedeným Sergejem Koroljovem (1907-1966) na tomto poli Američany brzy předstihli.

Přímé použití jaderných zbraní pro potenciální hrozbu zničení celého světa bylo však těžko představitelné a místo toho se soutěžení bloků transformovalo na "studenou válku". Ta měla mnoho podob - zahrnovala např. podporu převratů ve třetích zemích s cílem nastolit vládu k obrazu svému, dodávky zbraní podporované straně (a jako vedlejší efekt jejich testování v bojových podmínkách), vojenskou a ekonomickou špionáž a v neposlední řadě i důraz na propagandu. A k ní byly potřebné výrazné úspěchy. Stalinem preferované množství tun oceli (ruské slovo stal je v češtině ocel) na hlavu obyvatele jeho nástupce Nikita Chruščov nepovažoval za hlavní trumf a v jako nové prioritě se vzhlédl ve využití raket k vynášení družic na oběžnou dráhu Země v kosmickém prostoru (tj. ve vzdálenosti víc než 100 km od povrchu Země), což mělo dokázat, že socialistické zřízení je zárukou pokroku i v oblasti vědy a techniky (vedle dalších, o nichž se nepochybovalo).

Historii (především sovětských úspěchů) kosmonautiky zachycuje Muzeum kosmonautiky v Moskvě.

Počátky raketové techniky jsou spojeny s teoretickými pracemi Konstantina Ciolkovského (1857-1935). Vědec kromě toho už v r. 1903 vizionářsky navrhl i model rakety pro meziplanetární lety. Raketa je rozdělena do několika sekcí. Horní byla určena pro řízení letu, disponuje panelem s měřicími přístroji a otočnými židlemi pro posádku, spodní slouží jako obývací pokoj.

Dnešní kosmické lodě jsou konstruovány jako vícestupňové se samostatnými motory a palivem. Tím se umožní docílit větší rychlosti. Spodní stupně se po vyčerpání paliva oddělí. První stupeň rakety Kosmos, poprvé použité v r. 1962, byl poháněn čtyřkomorovým motorem RD-214.

Jako první vypravili umělé těleso na oběžnou dráhu Země Sověti. Stalo se tak 4. října 1957 vypuštěním družice Sputnik 1.

O měsíc později, 3. listopadu 1957, ji následoval mnohem větší (508,3 kg vážící) Sputnik 2 s prvním živým tvorem na palubě, psem Lajkou. I když se počítalo s týdenním letem, nebohý tvor upoutaný v postroji po několika hodinách letu následkem stresu a přehřátí pošel.

V následující koláži jsou oba Sputniky v horní řadě a dole je Sputnik 3. Je patrné, jak se konstrukce proměnila od koule k aerodynamickému tvaru. U poslední jsou už i solární články.

Největším úspěchem Sovětů byl první let člověka do vesmíru, 12. dubna 1961 se tam v lodi Vostok 1 dostal Jurij Gagarin. A první žena ve vesmíru byla také ze Sovětského svazu, byla jí Valentina Těreškovová v r. 1963. Při letu se ze strachu nervově zhroutila, což se samozřejmě tajilo, její mise byla vydávána za velký úspěch a ona sama se stala propagandisticky využívanou celebritou.

Američané Sověty napodobili 20. února 1962, kdy se na oběžnou dráhu Země vypravil John Glenn s lodí Friendship 7. Být druhým však Američanům bylo málo a už 25. května 1961 při projevu v Kongresu prezident John Fitzgerald Kennedy prohlásil, že "USA by se měly zavázat k dosažení cíle, že před koncem tohoto desetiletí člověk přistane na Měsíci a bezpečně se vrátí na Zemi." ("US should commit itself to achieving the goal, before this decade is out, of landing a man on the Moon and returning him safely to the Earth.")

Cíl to byl smělý, protože Měsíc je od Země vzdálen přibližně 384 tisíc km a vesmírná loď s Gagarinem při svém jediném, 108 minut trvajícím oběhu Země se pohybovala v rozmezí 181 až 327 km nad jejím povrchem.

Bez lidské posádky se Sovětům podařilo s vesmírnou sondou Luna 3, vypuštěnou 3. října 1959, přiblížit Měsíci na necelých 8000 km a pořídit první fotografie jeho povrchu, včetně odvrácené strany. Jak je vidět, energie pro sondu byla dodávána i solárními panely.

Luna 9 uskutečnila první měkké přistání na Měsíci. Dosedla na něj 3. února 1966. Vedle kvalitních snímků povrchu dalším přínosem bylo zjištění, že povrch Měsíce je pevný a je možné se po něm procházet, což ještě více podnítilo zájem o let na Měsíc s lidskou posádkou.

Sonda Veněra 1, jejíž model je na dalším snímku, byla vypuštěna do vesmíru v r. 1961, ale po týdnu ze vzdálenosti 2 miliony km přestala komunikovat a zřejmě ve vesmíru létá dodnes.

U kosmických letů se však nezapomínalo ani na vojenské využití. Vesmírná stanice Almaz měla za úkol monitorovat vojenské cíle.

8. března 1965 Alexej Leonov během letu kosmické lodi Voschod 2 jako první člověk vystoupil z lodi do volného prostoru. Ve skafandru Berkut (na snímku vlevo) se tam zdržel 24 minut. U staršího typu skafandru SK-1 (vpravo) jsou vidět hadice otevřeného ventilačního systému.

Vesmírné závody a tlak politiků chtivých okamžitých úspěchů spolu s mnoha technickými problémy však přinesly první oběti. V lednu 1967 Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee z americké posádky Apollo 1, vybrané k letu na Měsíc, uhořeli v kabině lodi na startovací rampě a o tři měsíce později zahynul Vladimír Komarov, který byl připravován k přistání na Měsíci ruským týmem. Při přistávacím manévru lodi Sojuz 1 selhalo brzdění padáky a loď se při prudkém nárazu roztříštila.

Nakonec se úsilí přistát na Měsíci podařilo korunovat Američanům. 20. července 1969 Neil Armstrong a Edwin Aldrin z posádky Apollo 11 se na něm jako první pozemšťané prošli.

Poté se zájem obou kosmických velmocí rozdělil, Sověti se zaměřili na budování vesmírných stanic pro dlouhodobý pobyt posádek a Američané přišli s projektem raketoplánu (Space Shuttle). Ten startuje vertikálně stejně jako ostatní kosmické lodě, ale přistává jako letadlo a může být použit opakovaně. Raketoplány také mnohonásobně použity byly, ale i je provázely tragédie. V r. 1986 raketoplán Challenger se 7 astronauty na palubě minutu po startu ve vzduchu explodoval a r. 2003 naopak pouhou čtvrt hodinu před přistáním se rozpadl raketoplán Columbia a o život přišlo dalších 7 astronautů.

Raketoplán zkonstruovali i Sověti v rámci programu Eněrgija-Buran. Uskutečnil jeden úspěšný plně automatizovaný let bez posádky a poté byl program ukončen. Jeho model ale samozřejmě v muzeu nemůže chybět.

A takto vypadá orbitální stanice Mir a její vnitřek.

Americkou techniku v muzeu reprezentuje raketa Saturn 5, která Neila Armstronga a Edwina Aldrina vynesla na Měsíc, a raketoplán.

Doplnění 1. ledna 2019:

Po přistání na Měsíci se další metou stal Mars. Má od Země průměrnou vzdálenost 225 milionů km (podle polohy obou planet na oběžné dráze kolem Slunce se mění od 54 do 401 milionů km), což je téměř 600-krát dál než Měsíc a let přes kosmické rychlosti lodí k němu trvá nejméně čtvrt roku, jak ukazuje přehled letů amerických sond do r. 2011.

V posledních letech se do dobývání kosmu intenzivně zapojila Čína a plánuje výsadek robotického vozítka na Marsu a mluví se také o Indii a letu k Venuši.

Měsíc a planety Sluneční soustavy jsou inspirací umělcům, skladby z vážné hudby, rocku a popu jsem zmínil v článku Hudební výlet na Měsíc (s anketou), ale podnětné byly i samotné lety.

Dirigent Gustav Brom nazpíval Pozdrav astronautovi (nebo také Dobrý den, majore Gagarine). Označení v názvu je ale nepřesné, protože Sověti (Rusové) své poutníky ve vesmíru nazývají kosmonauty, astronauti je označení Američanů a Číňané jim říkají tajkonauti.

Skupina Mefisto zase vzdala hold americkým vesmírným letům ve skladbách Start Gemini a Návrat Gemini. Zvlášť v druhé skladbě zaujme Karel Svoboda u klavíru a kytarové sólo Oty Jahna.

Přistání Američanů na Měsíci bylo zpochybňováno v konspiračních teoriích a dokonce byl i natočen film (název si nepamatuji), kde měsíční krajinu zastoupila nevadská poušť.

Nejnovějším filmovým příspěvkem je První člověk (First Man) z r. 2018.

***

Kdysi dávno v 80. letech jsem byl na folkovém koncertu Jana Buriana a Jiřího Dědečka a jeho součástí bylo i okénko pro dotazy diváků. V tu dobu se v televizi vysílal propagandistický pořad zaměřený proti našim emigrantům, uváděný Milošem Kopeckým, a jeden z diváků v návaznosti na něj se folkařů zeptal: "Co si myslíte o lidech, kteří opouštějí naši zem?"

Jiří Dědeček odpověděl: "My si kosmonautů velmi vážíme."

Sedmé výročí blogu (a PF 2019)

4. listopadu uplynulo už 7 let od založení blogu a teď je navíc i čas na bilanci končícího roku 2018.

Stejně jako v minulých letech se držím předsevzetí každý měsíc přispět třemi články, což mně často kvůli nedostatku času či pobytu mimo dosah internetu dělalo problémy, v květnu, červnu a srpnu jsem druhý a třetí článek měsíce vkládal v posledních třech dnech.

Letos jsem se snažil trochu snížit zaostávání některých rubrik a teď už v devíti z nich mám nejméně 20 článků a u rubriky Věda a technika toho chci brzy také dosáhnout. Jen u Sexu přibyl jediný (Hamburk - St. Pauli, Reeperbahn a The Beatles) a 20 je v nedohlednu.

V tabulce vpravo Z značí Zuzanu, spoluautorku z prvních dvou let, M mě a čísla ve sloupci M+Z celkové počty článků.

Nebudu vypočítávat všechny články, ale cením si, že rubrika výtvarného umění se rozrostla o další velká jména (např. Pieter Bruegel starší, Vincent van Gogh, Georges Seurat, Oskar Kokoschka), literární rubrika dokonce o 6 děl (např. o divadelní hru Ubu králem a román Amerika), v hudební rubrice jsem mohl přiblížit koncert legendárních Deep Purple a mých oblíbených The Rasmus), …

Vždy mě potěší, když se někde objeví odkaz na některý můj článek z oblasti umění. Server Právě dnes 19.3. zmínil text Norman Foster - skleněná architektura.

Blog se jednou objevil v pohyblivém panelu na titulní stránce s článkem Loutka na Hrad? Zase to nevyšlo a bylo k němu 79 komentářů.

Mohlo jich být i víc, ale později jsem se z diskuse raději stáhl, aby článek zcela mimo zaměření blogu nepřekonal aktuální rekord 86, který kupodivu drží jiný polemický text Umíme diskutovat a sneseme kritiku?

Podle počtu komentářů větší pozornost získal i článek Londýn (1) - demonstrace za práva zvířat (a o chování davu), kde jsem také zabrousil do politiky. Další výlet tímto směrem ale už nechystám.

Dva roky po Rozhovoru s Vencou jsem se odvážil k Rozhovoru s Bloudem. Well Bloudem a Egopedem a jejich velmi zajímavé a vtipné odpovědi jsou opět skvělým obohacením.

Roky s osmičkou na konci pro Československo často byly přelomem (1918, 1938, 1948, 1968) a tento, 100 let od vzniku Československa, byl pro mě výrazný i v osobním životě. Viděl jsem řadu atraktivních míst (Alpy s Dachsteinem, lyžařské svahy Les Orres ve Francii, Národní park Durmitor v Černé Hoře, Boku Kotorskou, města Hamburk, Hallstatt, Tirana, Moskva, …), pěkná divadelní představení, výstavy a koncerty, přečetl zajímavé knížky, synové úspěšně dokončili další školy (jeden je Ing., druhý Mgr. Ing. a navíc je v 2. ročníku Ph.D. studia) a pracují, rekonstruovali jsme letní sídlo v Bučovicích, vnučky rostou a jejich objevování světa a nezbednosti jsou pro nás zdrojem neustálých překvapení a zábavy.

Leccos z cestování a umění se objevilo v příslušných rubrikách (příklady jsou v úvodu a v předchozím odstavci), něco ještě bude v dalších textech, ne však všechno. Psát po oscarovém filmu Miloše Formana o představení Amadeus (tj. milovaný Bohem) v Divadle Husa na provázku a sváru průměrnosti s genialitou, jak ho do své hry (a pak i scénáře Formanova filmu) vtělil Peter Shaffer, by bylo nošením dříví do lesa, proto jen zmínka: Salieriho ztvárnil Miroslav Donutil s patřičnou odpudivostí a hejska Amadea jeho syn Martin.

Pop music příliš nevyhledávám, ale abych projevil toleranci, byli jsme také na koncertu Mira Žbirky. Křtil tam novou desku, kterou nahrál v Anglii, ale upřímně řečeno novinky mě moc nenadchly a myslím, že i publikem byly nejvděčněji přijaty hity Biely kvet a Atlantida (byla jedním z přídavků) ze začátku 80. let, kdy díky nim Miro Žbirka přerušil dlouhou sérii Zlatých slavíků Karla Gotta.

U křtu asistoval Peter Brown, který v 60. letech napsal několik textů pro superskupinu Cream (tvořili ji kytarista Eric Clapton, baskytarista Jack Bruce a bubeník Ginger Baker), ale také sám zpívá. Na tomto koncertu do úvodního bloku 6 písní zařadil i známé skladby Sunshine of Your Love a White Room z éry Cream a s jeho texty.

Dalším hostem byla Martha, s Mirem zazpívala Čo bolí, to prebolí.

Samostatný článek nebude ani z výstavy obrazů Kamila Lhotáka v Obecním domě v Praze. Fotografování tam bylo zakázáno, i když dohled občas přimhouřil oči, ale velmi mě zklamalo, že nebyl vystaven žádný obraz se vzducholodí, které mám s malířem úzce spojeny. Za to balonů tam bylo dost, jak je vidět z prvního ze dvou náhledů do sálu.

Obraz na posledním snímku z Lhotákovy výstavy autor pojmenoval Vodomet (= vodotrysk) a je z r. 1941, zapůjčen byl z Alšovy jihočeské galerie.

V knize Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (ve vydání nakladatelství Atlantis z r. 2015, na str. 288) mě zaujala myšlenka "Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval."

Autor ji pak blíže rozvedl takto:

"První kategorie touží po pohledu nekonečného množství anonymních očí, jinak řečeno po pohledu publika." (Patří tam zpěváci, herci, sportovci, novináři.)

Novinář, kterému po obsazení Československa r. 1968 zrušili týdeník, byl znovu šťasten, až když zjistil, že je odposloucháván. "Oslovoval teatrálně mikrofony ve zdi. Našel v policii ztracené publikum."

"Druhou kategorii tvoří ti, kteří potřebují k životu pohledy mnoha jim známých očí. Jsou to neúnavní pořadatelé koktejlů a večeří."

"Potom je třetí kategorie těch, kteří potřebují být na očích milovaného člověka."

"A pak je tu ještě čtvrtá kategorie, nejvzácnější, těch, kteří žijí pod imaginárním pohledem nepřítomných očí. To jsou snílci."

Druhá kategorie je mně zcela cizí, nikdo ze známých, kolegů ani širší rodiny o blogu neví. Jsem ale samozřejmě rád, když na blog někdo zavítá, takže s první kategorií bych se uměl ztotožnit. Jenže návštěvnost proti loňskému roku je sotva poloviční. Blogování všeobecně už tolik netáhne, já také (avšak i z časových důvodů) mnohem méně čtu jiné blogy a možná časem návštěvnost klesne k nule, jak byla prvního tři čtvrtě roku. Přejdu tak do čtvrté kategorie a budu si představovat, že tři články měsíčně nejenže procvičí mé mozkové závity, ale třeba něco přinesou těm, kteří by snad někdy v budoucnu sem čirou náhodou zabloudili.

Kdybych teď měl udělat inventuru za celou existenci blogu, pak podle TOPlistu sem přišlo 152 a půl tisíce návštěvníků, podle FLAGcounteru, kde se během dne přístup z každé IP adresy započte jen jednou, přes 113 tisíc (z Česka a Slovenska 100), byli ze 114 zemí, a přesně 400 návštěvníků zanechalo komentář (jejich přehled je v Návštěvní knize i s "pořadovým" číslem zápisu). Velké díky všem.

Milí blogoví přátelé a návštěvníci, přeji Vám veselé Vánoce a vše nejlepší v novém roce 2019, pevné zdraví a výdrž v plnění všech předsevzetí.

Pieter Bruegel starší - na výstavě ve Vídni (+ něco navíc)

Hieronymus Bosch (1450-1516) a Pieter Bruegel starší (mezi 1525 až 1530, 1569) jsou nejvýznamnějšími nizozemskými malíři 15. a 16. století. Jejich obrazy jsou charakteristické velkým počtem postav a využíváním symbolů k uměleckému sdělení. U Bosche je patrné pranýřování neřestí a zkaženosti světa, obrazy jsou plné zrůd, propletených lidských těl a jejich vnitřností, Bruegel je lidovější, velmi často zobrazuje výjevy z vesnického života, do nichž ale nezřídka vkládá ironii.

V češtině se nepořádek a zmatek označuje také jako brajgl a v tom se někdy vidí spojitost s Bruegelem a jeho přelidněnými obrazy, protože jméno malíře u nás většinou slyšíme vyslovovat brojgl. Správná výslovnost je ale jiná, a sice bröchl (brechl). Jak je z data úmrtí patrné, letos od něj uplynulo 450 let a Kunsthistorisches Museum ve Vídni k němu uspořádalo světovou výstavu, kde je k vidění 30 z celkového počtu 43 známých obrazů malíře, doplněných polovinou ze 60 dochovaných kreseb. Vídeňské muzeum je k ní také nejpovolanější, protože vlastní 12 Bruegelových originálů.

O výstavu je mimořádný zájem a je třeba si předem rezervovat čas návštěvy. Internetové rezervace jsou až do 13. ledna, kdy výstava končí, vyprodány, další jsou vyhrazeny pro návštěvníky na pokladně, je však iluzorní očekávat, že ji získáme na tentýž den. Poprvé jsem byl ve Vídni ve středu 5.12., jenže vývěska Today sold out mě přinutila změnit program, koupil jsem lístky s rezervací na 8.12. a šel na jiné 4 výstavy (Claude Monet v Albertině, Gustav Klimt v budově Secession, Egon Schiele v Belvederu a do Gemäldegalerie der Akademie der bildenden Künste, která ale v současnosti má kvůli rekonstrukci své sbírky včetně Boschova triptychu Poslední soud přemístěny do Theathermuseum naproti Albertiny).

Příjemným překvapením bylo, že na Bruegelově výstavě je až na výjimky možné obrazy fotografovat bez blesku. Nejobtížnější je tak dostat obrazy do záběru, protože před každým se tísní desítky návštěvníků.

Senoseč (1565) patří do pětice obrazů ročních dob. Patřila ke klenotům Národní galerie v Praze, ale v restituci se vrátila Lobkowiczům a z expozice na zámku v Nelahozevsi byla nakonec přemístěna do Lobkovického paláce na Pražském hradě. Vystavovatelé si zápůjčku obrazu zřejmě také velmi považují, plakát s jeho reprodukcí visí na vstupních dveřích do muzea.

Další tři obrazy z cyklu ročních dob vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni a poslední je v Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Původně byl ještě šestý, ale ten se nedochoval.

Z Vídně jsou následující:

Lovci ve sněhu (1565) táhnou zimní krajinou se smečkou psů, ale skromným úlovkem, lépe jsou na tom vesničané v levé části obrazu, kteří se chystají na zpracování poraženého čuníka a můžou se těšit na zabijačkové lahůdky. A k zimě také patří bruslení. Impozantní horské štíty v pozadí jsou vzpomínkou na pobyt malíře v Itálii.

Pochmurný den (1565) má pro Bruegela typické složení několika samostatných částí. V pozadí je vidět působení přírodních živlů, na rozbouřené hladině se zmítají lodě a námořníci bojují o život a v popředí vesničané likvidují následky polomů tuhé zimy, opravují svá obydlí a chystají se na příchod jara.

Návrat stáda (1565) zachycuje začátek podzimu. Černé bouřkové mraky naznačují zhoršující se počasí, typické pro tuto roční dobu.

Do obrazu Dětské hry (1560, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) Bruegel vtěsnal kolem 230 dětí dovádějících u 90 typů her.

Podobně davový charakter má obraz Zápas masopustu s půstem (1559, Kunsthistorisches Museum, Vídeň). Masopust "reprezentuje" korpulentní karnevalový princ na sudu, který má na svém kopí napíchnuté sele a šermuje s hubenou paní půstu na vozíku. V masopustní skupině vlevo se lidé baví, tančí a hodují, půst v pravé části symbolizuje chudoba, návštěva kostela a přijímání almužny.

Malíř v mládí strávil 2 roky v Itálii, aby se seznámil s díly renesančních mistrů, ale ještě víc na něj zapůsobila alpská krajina. Z Itálie si odnesl jen kresby a Pohled na Neapolský záliv (1563, Galleria Doria Pamphilj, Řím), který se k italskému pobytu váže, namaloval až asi 10 let po návratu.

Biblický příběh o třech mudrcích z Východu (označovaných jako Tři králové) a jejich návštěvě Betléma s dary pro Ježíše krátce po jeho narození Bruegel zpodobnil ve dvou obrazech:

Klanění Tří králů ve sněhu (1563, Winterthur, sbírka Oskara Reinharta) a Klanění Tří králů (1564, National Gallery, Londýn).

V obraze Kristus nesoucí kříž (1564, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) se malíř během jednoho roku posunul k době předcházející Kristovu ukřižování.

Rovněž dvě verze má Stavba babylonské věže. První z r. 1563 opět vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni, druhou, zřejmě pozdější, má ve sbírkách Museum Boijmans van Beuningen v Rotterdamu.

Podle bible při potopě světa Noe na arše zachránil svou rodinu (manželku a tři syny s jejich manželkami) a zástupce zvířecích druhů a jeho potomci pak postupně osídlili celou Zemi. Protože pocházeli z jednoho rodu, mluvili jedinou řečí.

Když už si mysleli, že se všemu naučili, rozhodli se postavit věž sahající až do nebes, kde by zase všichni společně žili na jednom místě, aniž by k tomu potřebovali Boha.

Bůh se rozhodl jejich pýchu potrestat tím, že každý začal mluvit jiným jazykem a kvůli neschopnosti se dorozumět a vzniklému zmatku (odpovídající hebrejské slovo dalo místu název Bábel, v češtině uváděném jako Babylon) nebylo možné rozestavěnou věž dokončit.

Obrazy i podoba věží se dost liší. Malba z Vídně je asi 4-krát větší, na druhé straně poměr výšky věže vůči okolním domům je na obrazu z Rotterdamu více než dvojnásobný. Věž na prvním obrazu je jako kdyby z jednoho kusu skály, kdežto v druhém případě celá postavená lidmi. Na vídeňském obraze je v popředí vlevo vidět postava biblického lovce Nimroda a jeho družiny, který podle židovského učence a historika Josepha Flavia z 1. století našeho letopočtu stavbu babylonské věže zahájil.

Monstrózní nedokončená věž již pronikající mraky svým náklonem ohrožuje v porovnání s ní titěrné domy v okolí.

Následující obraz Sebevražda Saula (1562, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) v levé části zachycuje jak Saul, první izraelský král, v beznadějné situaci boje proti Pelištejcům (Filištínům) nalehl na meč a proklál se jím.

Bláznivá Markéta (1563, Museum Mayer van den Bergh, Antverpy) vede armádu žen do pekla udělat tam pořádek. Hříšníci z řad mužů při pohledu na ně však asi spíš než na nápravu si pomyslí, že o sex nebude nouze. Pekelné plameny a příšerky prozrazují vliv Hieronyma Bosche.

Triumf smrti (1562/63, Museo del Prado, Madrid) má také rukopis Hieronyma Bosche. Smrt přijíždí na bílém koni (v levé části dole) a lidé se v hrůze snaží uniknout.

Jak bezprostředně a družně se umí bavit lidé na vesnici, vyjadřují obrazy Selský tanec (1568) a Selská svatební hostina (1567). Oba vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni.

Straka na šibenici (1568, Hessisches Landesmuseum, Darmstadt) zobrazuje tři děti tančící pod šibenicí a v levém dolním rohu chlapce se staženými kalhotami, jak se vyprazdňuje. Bezstarostnost všech aktérů v sousedství hrůzostrašného instrumentu je symbolickým vyjádřením absence respektu k autoritám.

Hlava venkovské ženy (1568, Alte Pinakothek, Mnichov) není portrétem, ale předběžnou studií k tvářím venkovanů, jimiž Bruegel zaplňoval své obrazy. Podle "krásy modelu" je vidět, jak daleko byl jejich idealizaci.

Zimní krajina s pastí na ptáky (1565, Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel) znázorňuje lidi bavící se bruslením a curlingem na zamrzlé řece. Vpravo dole je nastražena improvizovaná past na ptáky. Tvoří ji na jednom konci podepřené staré dveře, pod nimiž je rozsypáno obilí lákající ptáky, podpěra je ve smyčce provazu s dlouhým koncem a stačí za něj zatáhnout a dveře na zobající ptáky spadnou.

Obraz je vykládán jako podobenství o životě a jeho úskalích.

Obraz Sedlák a zloděj ptáků (1568, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) ukazuje pytláka s dvěma ulovenými ptáky, který se v rozpacích gestem snaží přesměrovat pozornost na dalšího vykradače hnízd, šplhajícího na strom.

Na výstavu byly zapůjčeny i obrazy z nespecifovaných soukromých sbírek, a to:

Opilci lezou do prasečího chlívku (1557) a biblické Kázání sv. Jan Křtitele (1566).

Dvě opice na řetězu (1562, Gemäldegalerie, Berlin) Bruegel namaloval v Antverpách a řeka Šelda (Schelde), která jimi protéká, je zobrazena v zamlženém pozadí. Spoutání řetězy má obecnější význam i pro lidskou společnost.

Mrzáci (1568, Musée du Louvre, Paříž) tančí na berlích a protézách a přes svízelné možnosti se snaží ubohé oblečení vylepšit nápaditými čepicemi a klobouky. Žena vpravo vzadu nese misku na almužny, ale žádný dobrák na dohled není.

Na závěr ještě deset obrazů, jejichž snímky mám přímo z mateřských galerií a na výstavě nejsou. 

Svár půstu s masopustem (Statens Museum for Kunst, Kodaň) na rozdíl od šestého obrazu shora je komorní, na vyhublých tvářích postících se názorně ukazuje, jaké to je týrat se hladem.

Obraz Nizozemská přísloví (1559, Gemäldegalerie, Berlín) údajně zachycuje 120 rčení a přísloví. Společným jmenovatelem je nabádání malíře, aby se lidé vyvarovali pošetilého jednání, např. přinášet světlo ve vědrech (známé z Kocourkova), házet růže sviním (my říkáme perly), házet peníze do vody (pro štěstí, které tím stejně nezískáme), …

Krajina s útěkem do Egypta (1563, Courtauld Institute of Art, Londýn) je znázorněním biblického příběhu, kdy sv. Josef s manželkou Pannou Marií a Ježíškem prchají před králem Herodem do Egypta, protože se dozvěděli, že Herodes chce novorozeného „krále Židů“ zavraždit, aby v budoucnu neohrozil jeho vládu. 

Žně (1565, Metropolitan Museum of Art, New York) jsou pátým z dochovaných obrazů ročních dob (zbývající čtyři jsou v úvodu článku). Práce vesničany očividně vyčerpala, a to jí ještě tolik zbývá.   

Kázání svatého Jana Křtitele (1566) vlastní Szépművészeti Múzeum v Budapešti. Obecenstvo shromážděné na lesní mýtině upíná svou pozornost na postavy Jana Křtitele a Krista.

Obraz V zemi peciválů (1567, Alte Pinakothek, Mnichov) je odsudkem lenosti a obžerství. Jídlem a pitím zmožený úředník, rolník a voják pospávají pod stromem. Vzadu běží prase se zapíchnutým nožem a na střeše jsou mísy s koláči. Původně byl na obraze i pečený holub, jak letí do otevřené pusy jednoho ze spáčů, při restauraci obrazu byl ale odstraněn. 

Poslední čtyři obrazy vystavuje Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique v Bruselu: Svržení padlých andělů (1562), Zápis v Betlémě (1566), (bohužel s odrazem stropního světla ještě třetí) Klanění Tří králů a Ikarův pád. U posledního obrazu je Bruegelovo autorství nejisté, pojetím, kde v centru obrazu jsou orající rolník a pasák ovcí a rozpláclý hlavní hrdina je jen nezřetelně vidět v pravém dolním rohu, aniž by se o něj kdokoliv z nich zajímal, odpovídá Bruegelově stylu, dnes se však již předpokládá, že jde o kopii ztraceného originálu.