29. dubna 2016

Henri Rousseau - naivní celník

Henri Rousseau (1844-1910) byl současníkem impresionistů, těmi byl však zcela nepoznamenán a maloval svým vlastním neškoleným stylem, kterému se později dostalo označení naivní umění. Neznal perspektivu, byl terčem posměchu lidí znalých řemesla, když např. listy na stromech na vzdálenějších místech měly větší velikost než ty v popředí, a přestože nevytáhl paty z rodné Francie, návštěvy botanické zahrady a expozic s vycpanými zvířaty natolik probudily jeho fantazii, že vytvořil mnoho obrazů z exotických krajů s bujnou vegetací a divokými šelmami, okouzlujících harmonií barev.

Rousseau byl podle svědectví současníků prostoduchý i jako člověk, ve škole mu šel jen krasopis a zpěv a několikrát opakoval třídu. V prvním zaměstnání písaře v advokátní kanceláři se dopustil zpronevěry a před vězením se zachránil tím, že jako dobrovolník nastoupil do sedmileté vojenské služby. Dva prapory francouzské armády tehdy odjely do Mexika pomáhat rakouskému arcivévodovi Maxmiliánovi, který se tam stal císařem, a Rousseau pak předstíral, že exotika v jeho obrazech je inspirována účastí v této misi, ve skutečnosti nikam nejel. Spousta smyšlenek a jeho chvástání o vojenské chrabrosti komplikuje historikům umění snahu přiblížit jeho život. Jisté je, že nějakou dobu pracoval jako výběrčí mýta na jednom pařížském mostě a dotáhl to na pochůzkáře druhé třídy Úřadu potravní daně. Na vizitky si pak psal, že je celník a jako Celník Rousseau vystupoval i jako malíř.

Malovat začal až po čtyřicítce a protloukal se všelijak, měl dluhy a kvůli nim byl i odsouzen. Když mu jeden obchodník s obrazy v r. 1908 (dva roky před jeho smrtí) uspořádal první výstavu, nepřišel na ni ani jeden návštěvník. Celník také napsal hru o třech dějstvích a deseti obrazech, kterou ale nikde nechtěli hrát, a složil valčík a sám ho pak předváděl na dětské housličky.

Jeho obrazy se nakonec přece jen začaly prodávat a několik umělců si ho oblíbilo (literáti Alfred Jarry, Guillaume Apollinaire a malíř Robert Delaunay). Jeden obraz si koupil i Picasso a pak (napůl z recese) na Celníkovu počest uspořádal večírek. Celník na oplátku Picassovi vzdal hold výrokem: "My dva jsme nejvýznamnější malíři doby, ty v egyptském stylu a já v moderním." ("You and I are the two most important artists of the age - you in the Egyptian style, and I in the modern one.") Picasso to pak dával ve společnosti k lepšímu jako vtip.

Rousseau za svůj vlastní vynález prohlásil portréty umístěné do krajiny. Vznikaly tak, že nejdříve namaloval krajinu a pak střed přemaloval portrétem. Tuto kompozici má známý Autoportrét z Národní galerie v Praze, v zahraničních pracích je také uváděn pod názvem Myself, Portrait-Landscape. Je však sporné, zda zrovna tím je originální, stačí se podívat na Leonardovy obrazy Mona Lisa a Madona ve skalách, kde překvapuje hloubka náhledu do krajiny, obklopující portrétovanou osobu. Možná ale Leonardo postupoval opačně a k portrétu dodatečně přimaloval krajinu.

Do stejné kategorie portrétů v krajině patří také Portrét pana X (Portrait of Monsieur X (Pierre Loti), 1906, Kunsthaus, Curych) a Básník a jeho múza (The Poet and His Muse (Guillaume Apollinaire and the Artist Marie Laurencin), 1909, Puškinovo muzeum, Moskva). 




U skupinového portrétu Venkovská svatba (1905, Musée de l'Orangerie, Paříž) se předpokládá, že jej umělec namaloval na objednávku podle fotografie.




Obraz Spící cikánka (The Sleeping Gypsy) je vystaven v Museum of Modern Art (ve zkratce MoMA) v New Yorku a Celník ho popsal takto: "Černá tulačka, mandolinistka, se džbánem po boku hluboce spí. Náhodou jde kolem lev, očichá ji, ale nesežere. Svítí Měsíc, velmi poetické."




Metropolitan Museum v New Yorku vlastní obraz Pokrm lva (nebo také Lev požírající pardála) (The Repast of the Lion). Lev v džungli s bohatou květenou jako v povodí Amazonky nebo v asijských deštných pralesech vypadá poněkud nepatřičně, ale inspirace z botanických zahrad byla příliš silná.






Na následujícím obraze Džungle se zapadajícím Sluncem (Jungle with Setting Sun, 1910, Kunstmuseum, Basilej) se obětí jaguára stal černoch. 




Obraz Překvapený! (Surprised!, 1891) z National Gallery v Londýně bývá také uváděn pod názvem Bouře v pralese. Šelmou chystající se ke skoku lomcuje vichr, a tím se malíř snaží vyjádřit pohyb. 




Na závažnější téma se Celník zaměřil v obrazu Válka (War) z Musée d'Orsay v Paříži.
"Válka žene se kolem, plná hrůzy a všude za sebou zanechává zoufalství, nářek a trosky."
Válku symbolizuje rozevlátá žena s mečem, "sedící" na černém koni, jeho hlava ale připomíná spíš divoké prase.




Na obrazu Sen (The Dream), opět z MoMA, z tropické vegetace vykukují lvi, slon, černoch hraje na píšťalu, na větvích sedí opice a rajky a mezi nimi na divanu dřímá nahá žena. Divan vzbudil veselí, Rousseau ho však vysvětlil velmi jednoduše: spící ženě se zdá, že byla i s ním přenesena do pralesa.





Z mnoha scenérií z tropických krajů vybočuje obraz zasněžené krajiny Zima (Winter, 1907, Puškinovo muzeum, Moskva). 




Poklidnou atmosféru mají obrazy Procházka v lese (The Walk in the Forest, 1886, Kunsthaus, Curych) a Procházka v parku Montsouris (1890, Puškinovo muzeum, Moskva).









Z Puškinova muzea v Moskvě jsou i následující 2 obrazy z posledních let malířova života: Pohled na Alfortvilles (View of Alfortvilles, 1906) a Pohled na most v Sévres a kopce (View of the Bridge at Sevres and the Hills, 1908). Na druhém již zachytil nové technické vymoženosti – dvojplošník, balon a vzducholoď.









V New Yorku mají Celníka rádi a jeho obrazem se může pochlubit i třetí slavná galerie - Solomon R. Guggenheim Museum. Bohužel na rozdíl od sesterské Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a výše uvedených muzeí v New Yorku je v podivuhodné spirálovité budově architekta Franka Lloyda Wrighta díla zakázáno fotografovat, proto je reprodukce obrazu Hráči ragby (The Football Players) převzata ze stránky Henri Rousseau - paintings, biography, quotes.

Na obrazu je úsměvné, jak malíř ragbisty zasadil do prostředí podzimního lesa a pokusil se vyjádřit dynamiku zápalu do hry.




P.S. Národní galerie v Praze ve spolupráci s Musée d'Orsay v Paříži připravuje na konec roku do Paláce Kinských výstavu Henri Rousseau. Podrobnější informace jsou zde.
Bude to událost sezóny a jsem zvědavý, jaké obrazy ze zahraničí se podaří zapůjčit.

21. dubna 2016

Paříž (2) - od Pigalle k Moulin Rouge

Paříž vždy měla kouzlo pro umělce, nikde jinde se nesešla tak pestrá, mnohonárodní společnost malířů a sochařů, inspirovala i spisovatele, má však také pověst místa, které návštěvníka svádí lechtivou erotikou nočních barů a kabaretů. V tom se značně odlišuje od sexuálních center, jako je Red Light District v Amsterdamu a go-go bary v Thajsku, které po sexuální stránce mají charakter podniků s rychlým občerstvením.

Jestliže bychom chtěli nahlédnout do tohoto světa, pak je nejlepší vydat se večer na Boulevard de Clichy mezi zastávkami metra Pigalle a Blanche a dál k Moulin Rouge, budově kabaretu, mající červený mlýn v názvu i na střeše, kde připomíná dřívější větrné mlýny na vrchu Montmartre, tyčícím se nad bulvárem a zdaleka rozpoznatelným podle chrámu Sacré-Coeur.




Nápisy na červených neonech lákají do erotického divadla, na peep show, live show (sexuální styk živě), sexshopů a pornokin pro heterosexuály i homosexuály a na náměstí Pigalle jsou večer k vidění ženy, o smyslu jejichž postávání netřeba pochybovat.

Na Pigalle si prý v době vztahu s jedním pasákem přivydělávala svým tělem i Edith Piaf, nejspíš si to vymyslela a ve skutečnosti ho podporovala výdělky za zpěv na ulicích, ale píseň Non, je ne regrette rien (Ničeho nelituji) pak měla hned víc významů a přitáhla zájem posluchačů.




Hlavním magnetem je Moulin Rouge, kabaret založený jen několik měsíců po dokončení Eiffelovy věže v r. 1889, který světu dal tanec kankán a kde se jedna tanečnice natolik odvázala, že při tanci na stole ze sebe odhodila veškeré oblečení a předvedla první, historicky doložený striptýz.
Toulouse-Lautrec pro něj kreslil plakáty a maloval i tanečnice, např. Jane Avril (z obrazu z Muzea d'Orsay kvůli odleskům světel vkládám jen výřez).




Zpívaly zde hvězdy francouzského šansonu Edith Piaf, Yves Montand a Charles Aznavour, i američtí zpěváci Frank Sinatra a Ella Fitzgeraldová.

Představení Féerie s desítkami tanečnic a hudebníků se hraje několikrát denně. V ceně kolem 150 EUR je zahrnuto i jídlo a pití, ale návštěvu jsme oželeli, na paštiky z hlemýžďů jsme neměli chuť a kankán je notoricky známý z operety Orfeus v podsvětí Jacquese Offenbacha a v parodické podobě i z filmu Limonádový Joe režiséra Oldřicha Lipského. A přestože je v Moulin Rouge zakázáno fotografovat a natáčet, na YouTube najdeme videa, včetně proslulého čísla artistky v akváriu s několika krajtami.



Do Moulin Rouge je nutné si lístky rezervovat předem, protože kapacita sálu 850 míst nestačí zájmu, i tak se ale nelze ubránit dojmu, že sláva bulváru pohasíná. Na internetu snadno dostupná pornografie likviduje muzea erotiky, prodej erotických tiskovin a filmů. I Hugh Hefner, zakladatel časopisu Playboy, už také rezignoval, časopis přestal zařazovat fotografie nahých krásek a Hefner prodává své sídlo s podmínkou, že ho nový majitel v něm nechá dožít.

Ve Francii nyní po vzoru Švédska chtějí přijmout zákon, který by trestal zákazníky prostitutek. V dnešní době všudypřítomných kamer z ulic kněžky lásky tak jistě zmizí, protože si je nikdo nedovolí oslovit, čemu to ale pomůže, je nejasné. A kolika nesmrtelným dílům byly inspirací?: Lesk a bída kurtizán (Balzac), Nana (Zola), Dáma s kaméliemi (Dumas ml.), …, maloval je van Gogh i Picasso, Toulouse-Lautrec u nich nacházel útěchu. Dokonce je znázorňuje i první slavný kubistický obraz, Picassovy Slečny z Avignonu z Muzea moderního umění v New Yorku.




Už to není, co bývalo.

8. dubna 2016

Kysucko-oravská lesná železnica - skanzen železniční přepravy

Poté, co James Watt (1736-1819) zdokonalil první návrhy parního stroje Thomase Saveryho a Thomase Newcomena, kteří se inspirovali u Denise Papina, tvůrce známého hrnce, prvního parního válce a parní pumpy, bylo již možné je ve velkém využívat v těžkém průmyslu a způsobilo to průmyslovou revoluci. R. 1814 George Stephenson (1781-1848) sestrojil první parní lokomotivu s kotlem na uhlí a s tím přišel rozmach železničního spojení, které nákladní přepravou dále přispělo k rozvoji průmyslu, ale umožnilo i cestování napříč kontinenty a pomohlo také završit kolonizaci Severní Ameriky.

I když parní lokomotivy USA už dávno nebrázdí, i dnes je velmi působivé v nehostinných končinách nevadské pouště zčistajasna spatřit vlak s "nekonečným" počtem vagónů a z dobrodružných knih a filmů si vybavit, jak bílí kolonizátoři posouvali hranice dobytého území a Indiáni v marné snaze tomu zabránit vytrhávali koleje.




Na století páry se díváme jako na zašlou historii, cestující v tehdejších vlacích si představujeme jako dámy v koketních kloboučcích a pány s buřinkami a licousy, ale bez páry se neobejdeme ani teď, vděčíme ji za elektřinu z tepelných a jaderných elektráren, protože pára vzniklá ohřevem vody tlakem na lopatky turbín je roztočí a společnou hřídelí připojený generátor kinetickou energii turbíny elektromagnetickou indukcí přemění na energii elektrickou.

Parní lokomotivy jsou už především muzeálními exponáty, jedna krasavice stojí před nádražím v Přerově, někde však ještě na krátkých úsecích jako místní atrakce v letní sezóně nebo na vzpomínkových akcích jsou provozovány i teď, např. v Zittau, příhraničním německém městě, sousedícím s Hrádkem nad Nisou.




Příkladem historické železnice s parními (a později dieselovými) lokomotivami, určené pro přepravu dřeva, je Kysucko-oravská lesná železnica. Původně šlo o 2 samostatné tratě: 29 km dlouhá Kysucká lesná železnica vedla od pily v Oščadnici do údolí Chmúra a Oravská lesná železnica, která začínala ve stanici Tanečník, pokračovala k dřevoskladu Lokca (tato část má 23 km) a odtud dále až do Oravské Lesné (to už na plánku trasy, převzatého ze stránky železnice a naležato otočeného, není zachyceno). Na konci 20. let byly obě trati propojeny a s mnoha odbočkami celková délka dosáhla 110 km.


Trať je dost členitá a na spojovacím úseku mezi Vychylovkou (660 m n. m.) a nejvýše položeným místem Sedlo Beskyd (931) musí překonat převýšení 271 m, což je řešeno úvratěmi (na plánku naznačeny černými značkami, další dvě jsou ve stanicích), kde vlak zastaví a přes výhybku přejede na jinou kolej do protisměru, lokomotiva tak na některých částech trati vlak táhne a jinde tlačí.
Pro nerentabilitu byl provoz začátkem 70. let ukončen a trať byla z větší části rozebrána. Zásluhou nadšenců z lokomotivních dep r. 2007 byl znovu zprovozněn celý spojovací úsek a pro turistické vyjížďky je dnes přístupná 3,6 km dlouhá část od Tanečníku (815 m n. m.) k Sedlu Beskyd, která ale nezahrnuje žádnou úvrať. Železnice byla prohlášena za národní technickou památku a spravuje ji Oravské múzeum Pavla Országha Hviezdoslava.

V rámci turistické dovolené na Malé Fatře jsme sem také zavítali. Před příchodem k Tanečníku jsme minuli památník a několik staveb dřevěné lidové architektury, včetně dřevěné kaple.




Ve stanici už čekají dva vagóny (jeden dřevěný a otevřený a k němu "modernější" typ), zbývá ještě připojit dieselovou lokomotivu.




Součástí výletu je výklad sličné průvodkyně o historii železnice a kraji. Stará lokomotiva, mladá průvodkyně a krásná krajina - na co se dívat dřív?




Vlak asi na půlhodinu zastaví, kdy je možné se projít k dřevěné rozhledně s pěknou vyhlídkou do okolí.



K Vychylovce jsme pak došli pěšky a tam uviděli i čmoudící parní lokomotivu a mohli se v představách přenést do časů George Stephensona a kolonizátorů Severní Ameriky.


Aktuální článek

Jeseníky (3) - Obří skály, Šerák, Keprník

Z vyvýšeného místo nad obcí Ramzová u turistického rozcestníku Větrolam (785 m n. m.) se pěkně vyjímá hřeben Obřích skal (1088) a vpravo od...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)