Divadelní hra Čekání na Godota z r. 1949 (v angličtině Waiting for Godot, autor však od konce 30. let žil v Paříži a originál napsal ve francouzštině pod názvem En attendant Godot) je nejslavnějším dílem irského dramatika Samuela Becketta (1906-1989), jednoho z velkých dublinských literátů poctěných Nobelovou cenou. Obrat „čekat na Godota“ se dnes v přeneseném smyslu chápe jako metafora beznadějné činnosti, protože Godot nikdy nepřijde.
Hru jsem před několika roky mohl vidět v nastudování avantgardního Divadla Husa na provázku (a před 20 lety v Městském divadle Brno v rolích tuláků vystupovala povedená dvojice Bolek Polívka a Jiří Pecha), jenže choť jsem tehdy k návštěvě absurdního dramatu nepřesvědčil a jak mně nikdo termín nepřipomínal, zapomněl jsem na něj a lístek propadl. Teď se ale hra v premiéře 24.2. objevila na programu klasické činoherní scény Mahenova divadla v Brně a tu jsme si už nenechali ujít (plakát hry je převzat ze stránky divadla).
Na scénu vstupují dva tuláci Estragon a Vladimír a meditují nad těžkým životem, kterým se společně protloukají už 50 let, přespávají ve škarpě, občas je někdo zmlátí, bohužel propásli možnost v mladším věku skočit z Eiffelovky, teď by je tam v jejich zuboženém stavu nikdo nepustil.
Estragonovi otéká noha, s námahou sundá botu, aby si prsty odpočinuly. Vladimír mluví o dvou zlodějích, kteří měli být ukřižováni, ale jeden byl spasený, Estragon ho příliš nevnímá a chce pryč, Vladimír je proti, protože musejí počkat na Godota, u tamtoho stromu.
Estragon usne, ale Vladimír ho vzbudí, aby nebyl osamělý, po nesouvislém hovoru Estragon s pohledem na strom navrhne: „Co se takhle oběsit?“ Nemůžou se dohodnout, kdo by se měl oběsit první, Vladimír vybízí Estragona, protože je lehčí, s ním by se větev stromu mohla ulomit a Estragon by se už neměl, na čem se pověsit. Nakonec se shodnou na tom, že počkají, až co jim řekne Godot.
V blízkosti se ozve strašlivý křik. Na scénu vstoupí Lucky se smyčkou provazu kolem krku, nese těžký kufr, skládací stoličku, koš s jídlem a přes paži má přehozený plášť, pak se vynoří Pozzo s bičem, který Luckyho na dlouhém provaze vede.
Estragon se Pozza ptá, zda není Godot. Není a ani o něm nikdy neslyšel.
Pozzo přikáže Luckymu rozložit stoličku a podat koš s jídlem, do sytosti se nají a žízeň uhasí z láhve vína, okousané kosti kuřete rozhazuje kolem, zapálí si dýmku. Estragon se ze zbytků ještě nakrmí.
Nasycený a napojený Pozzo spokojeně rozjímá: „I já bych si ho (Godota) přál potkat. Čím více potkáváme lidí, tím jsem šťastnější. I ta nejbezvýznamnější bytost vás může poučit, obohatit, naplnit štěstím. I vy ...“
Tuláci se diví, proč Lucky nepustí z ruky kufr, Pozzo jim vysvětlí, že by chtěl, aby ho zaměstnal jako nosiče, ale on ho raději prodá na trhu a doufá, že za něj vyhandluje slušnou cenu.
Pozzo zatáhne za provaz a Luckymu přikáže, aby zatančil. Lucky zatančí a pak od Pozza dostane další pokyn, aby začal myslet. Lucky spustí zacyklený „filozofický“ monolog: „… uvážíme-li dále ještě závažnější okolnost, z toho vyplývá … ve světle probíhajícího Steinweg-Petermannova výzkumu … , že na venkově na horách a v přímořských oblastech a vodní vzdušné proudy ohně vzduch je stejný a země budiž řečeno vzduch a země za tuhých mrazů žel v sedmé etapě před cílem náročné studie země moře pro nové kameny za tuhých mrazů z hlubin na moři na zemi v povětří nebesa! abych se vrátil k z důvodů nám neznámých navzdory …“
Pozzo s Luckym odejdou.
Vstoupí Chlapec. Přichází se vzkazem, že Godot tento večer nepřijde, ale určitě se objeví zítra.
***
Druhé dějství
Vladimír vykládá Estragonovi, co včera zažili a koho potkali, ale ten se tím nechce zabývat, v tomto svinském životě je všechno na nic, dohadují se, že by se měli rozejít, ale nakonec stejně spolu zůstanou jako celých dřívějších 50 let. A teď je navíc spojuje, že čekají na Godota.
Tuláci zjistili, že Lucky si zde zapomněl klobouk, Vladimíra napadne, že by si mohli zahrát na Luckyho a Pozza. Vladimír pobízí Estragona, aby mu nadával, přikázal, že má tančit a začít myslet. Estragona to nebaví, odchází. Za chvíli se ale vyděšený vrací: „Jsem proklet!“ … „Jdou sem.“
Vladimír se raduje: „To je Godot! Konečně! (Něžně a radostně obejme Estragona a políbí ho) Jsme zachráněni! Půjdeme mu naproti! Pojď!“
Estragon se však vzpírá, vyprostí se a běží na opačnou stranu.
Vladimír se také vyleká: „Jsme obklíčeni!“ … „Nezbývá než se schovat.“ … „Za strom.“
Přikrčeni za stromem čekají.
Znovu se objeví Pozzo s Luckym. Pozzo mezitím oslepl a provaz má podstatně kratší, aby Luckyho mohl lépe kontrolovat. Hendikepovaný a zesláblý Pozzo u tuláků ztratil jakýkoliv respekt, Estragon a Vladimír na něj vyjedou, „ať drží hubu, že mu nabourají ciferník, ksindlovi jednomu.“
Pozzo se zhroutí.
Lucky mezitím oněměl, už ani nemůže sténat.
Pozzo a Luckym odejdou, znovu se objeví Chlapec. Od Godota žádné nové zprávy.
Estragon se znovu vrací k předchozímu nápadu: „Co se takhle oběsit?“ Nemají ale na čem, pásek je moc krátký a provaz, který má Estragon místo pásku, se při zkoušce pevnosti přetrhne. Vladimír navrhne. „Oběsíme se zítra. Ledaže by přišel Godot.“
Estragon: „A když přijde?“
Vladimír: „Budeme spaseni.“ Nasadí si Luckyho klobouk.
***
Na fotografii ze závěrečného poděkování divákům jsou odleva v náručí ženy Antony Rossi (v epizodní roli Chlapce), Vojtěch Blahuta (Lucky), Petr Kubes (Vladimír), Michal Bumbálek (Estragon) a Tomáš Šulaj (Pozzo). Je škoda, že velká bedna v prázdné scéně není otočená z druhé strany, na ní je nakreslen strom, o kterém se ve hře tolik mluví.
A na poslední fotografii bez Chlapce jsou ještě navíc zleva dramaturg Jaroslav Jurečka a režisér Michal Vajdička.
***
Beckettovo Čekání na Godota je na blogu třetí hrou „žánru“ absurdní divadlo. První bylo Král umírá Eugèna Ionesca a poté Vernisáž Václava Havla.
Přes úvodní upozornění divákům „V této hře se nestane vůbec nic.“ a dialogy typu: „Co budeme dělat?“ „Nic. Co jinýho.“ „absurdno“ (ve smyslu „nelogičnost“) působí nečekaně komickým účinkem, i když Beckett sám odmítal své hry charakterizovat a cokoliv z nich blíže vysvětlovat. Když v r. 1961 vyšla kniha Absurdní divadlo (Theatre of Absurd) od Martina Esslina, kde autor tento pojem zavedl a teoreticky popsal v kontextu světové dramatické tvorby, Beckett se podivil: „Tak my děláme absurdní divadlo? To je přece úplně absurdní.“
Proč se mně tyto hry líbí, jsem pochopil, když jsem si přečetl Ionescův výrok, že ho inspirovali surrealističtí malíři, které mám vedle impresionistů nejraději.
Nadčasovost, „v níž se nic umí proměnit v nekonečno“, podtrhuje volba jmen z různorodých prostředí: Vladimír (ruské jméno s významem vládce světa, jeden nás hned napadne), Estragon (francouzsky pelyněk), Pozzo (italsky studnice), Lucky (anglicky šťastný).