Samuel Beckett - Čekání na Godota v Mahenově divadle

Divadelní hra Čekání na Godota z r. 1949 (v angličtině Waiting for Godot, autor však od konce 30. let žil v Paříži a originál napsal ve francouzštině pod názvem En attendant Godot) je nejslavnějším dílem irského dramatika Samuela Becketta (1906-1989), jednoho z velkých dublinských literátů poctěných Nobelovou cenou. Obrat „čekat na Godota“ se dnes v přeneseném smyslu chápe jako metafora beznadějné činnosti, protože Godot nikdy nepřijde. 

Hru jsem před několika roky mohl vidět v nastudování avantgardního Divadla Husa na provázku (a před 20 lety v Městském divadle Brno v rolích tuláků vystupovala povedená dvojice Bolek Polívka a Jiří Pecha), jenže choť jsem tehdy k návštěvě absurdního dramatu nepřesvědčil a jak mně nikdo termín nepřipomínal, zapomněl jsem na něj a lístek propadl. Teď se ale hra v premiéře 24.2. objevila na programu klasické činoherní scény Mahenova divadla v Brně a tu jsme si už nenechali ujít (plakát hry je převzat ze stránky divadla). 

Na scénu vstupují dva tuláci Estragon a Vladimír a meditují nad těžkým životem, kterým se společně protloukají už 50 let, přespávají ve škarpě, občas je někdo zmlátí, bohužel propásli možnost v mladším věku skočit z Eiffelovky, teď by je tam v jejich zuboženém stavu nikdo nepustil.  

Estragonovi otéká noha, s námahou sundá botu, aby si prsty odpočinuly. Vladimír mluví o dvou zlodějích, kteří měli být ukřižováni, ale jeden byl spasený, Estragon ho příliš nevnímá a chce pryč, Vladimír je proti, protože musejí počkat na Godota, u tamtoho stromu. 

Estragon usne, ale Vladimír ho vzbudí, aby nebyl osamělý, po nesouvislém hovoru Estragon s pohledem na strom navrhne: „Co se takhle oběsit?“ Nemůžou se dohodnout, kdo by se měl oběsit první, Vladimír vybízí Estragona, protože je lehčí, s ním by se větev stromu mohla ulomit a Estragon by se už neměl, na čem se pověsit. Nakonec se shodnou na tom, že počkají, až co jim řekne Godot. 

V blízkosti se ozve strašlivý křik. Na scénu vstoupí Lucky se smyčkou provazu kolem krku, nese těžký kufr, skládací stoličku, koš s jídlem a přes paži má přehozený plášť, pak se vynoří Pozzo s bičem, který Luckyho na dlouhém provaze vede.   

Estragon se Pozza ptá, zda není Godot. Není a ani o něm nikdy neslyšel. 

Pozzo přikáže Luckymu rozložit stoličku a podat koš s jídlem, do sytosti se nají a žízeň uhasí z láhve vína, okousané kosti kuřete rozhazuje kolem, zapálí si dýmku. Estragon se ze zbytků ještě nakrmí. 

Nasycený a napojený Pozzo spokojeně rozjímá: „I já bych si ho (Godota) přál potkat. Čím více potkáváme lidí, tím jsem šťastnější. I ta nejbezvýznamnější bytost vás může poučit, obohatit, naplnit štěstím. I vy ...“

Tuláci se diví, proč Lucky nepustí z ruky kufr, Pozzo jim vysvětlí, že by chtěl, aby ho zaměstnal jako nosiče, ale on ho raději prodá na trhu a doufá, že za něj vyhandluje slušnou cenu.  

Pozzo zatáhne za provaz a Luckymu přikáže, aby zatančil. Lucky zatančí a pak od Pozza dostane další pokyn, aby začal myslet. Lucky spustí zacyklený „filozofický“ monolog: „… uvážíme-li dále ještě závažnější okolnost, z toho vyplývá … ve světle probíhajícího Steinweg-Petermannova výzkumu … , že na venkově na horách a v přímořských oblastech a vodní vzdušné proudy ohně vzduch je stejný a země budiž řečeno vzduch a země za tuhých mrazů žel v sedmé etapě před cílem náročné studie země moře pro nové kameny za tuhých mrazů z hlubin na moři na zemi v povětří nebesa! abych se vrátil k z důvodů nám neznámých navzdory …“

Pozzo s Luckym odejdou.

Vstoupí Chlapec. Přichází se vzkazem, že Godot tento večer nepřijde, ale určitě se objeví zítra. 

***

Druhé dějství

Vladimír vykládá Estragonovi, co včera zažili a koho potkali, ale ten se tím nechce zabývat, v tomto svinském životě je všechno na nic, dohadují se, že by se měli rozejít, ale nakonec stejně spolu zůstanou jako celých dřívějších 50 let. A teď je navíc spojuje, že čekají na Godota. 

Tuláci zjistili, že Lucky si zde zapomněl klobouk, Vladimíra napadne, že by si mohli zahrát na Luckyho a Pozza. Vladimír pobízí Estragona, aby mu nadával, přikázal, že má tančit a začít myslet. Estragona to nebaví, odchází. Za chvíli se ale vyděšený vrací: „Jsem proklet!“ … „Jdou sem.“ 

Vladimír se raduje: „To je Godot! Konečně! (Něžně a radostně obejme Estragona a políbí ho) Jsme zachráněni! Půjdeme mu naproti! Pojď!“

Estragon se však vzpírá, vyprostí se a běží na opačnou stranu.

Vladimír se také vyleká: „Jsme obklíčeni!“ … „Nezbývá než se schovat.“ … „Za strom.“

Přikrčeni za stromem čekají.

Znovu se objeví Pozzo s Luckym. Pozzo mezitím oslepl a provaz má podstatně kratší, aby Luckyho mohl lépe kontrolovat. Hendikepovaný a zesláblý Pozzo u tuláků ztratil jakýkoliv respekt, Estragon a Vladimír na něj vyjedou, „ať drží hubu, že mu nabourají ciferník, ksindlovi jednomu.“ 

Pozzo se zhroutí. 

Lucky mezitím oněměl, už ani nemůže sténat.

Pozzo a Luckym odejdou, znovu se objeví Chlapec. Od Godota žádné nové zprávy. 

Estragon se znovu vrací k předchozímu nápadu: „Co se takhle oběsit?“ Nemají ale na čem, pásek je moc krátký a provaz, který má Estragon místo pásku, se při zkoušce pevnosti přetrhne. Vladimír navrhne. „Oběsíme se zítra. Ledaže by přišel Godot.“

Estragon: „A když přijde?“

Vladimír: „Budeme spaseni.“ Nasadí si Luckyho klobouk.

***

Na fotografii ze závěrečného poděkování divákům jsou odleva v náručí ženy Antony Rossi (v epizodní roli Chlapce), Vojtěch Blahuta (Lucky), Petr Kubes (Vladimír), Michal Bumbálek (Estragon) a Tomáš Šulaj (Pozzo). Je škoda, že velká bedna v prázdné scéně není otočená z druhé strany, na ní je nakreslen strom, o kterém se ve hře tolik mluví.

A na poslední fotografii bez Chlapce jsou ještě navíc zleva dramaturg Jaroslav Jurečka a režisér Michal Vajdička.   

***

Beckettovo Čekání na Godota je na blogu třetí hrou „žánru“ absurdní divadlo. První bylo Král umírá Eugèna Ionesca a poté Vernisáž Václava Havla. 

Přes úvodní upozornění divákům „V této hře se nestane vůbec nic.“ a dialogy typu: „Co budeme dělat?“ „Nic. Co jinýho.“ „absurdno“ (ve smyslu „nelogičnost“) působí nečekaně komickým účinkem, i když Beckett sám odmítal své hry charakterizovat a cokoliv z nich blíže vysvětlovat. Když v r. 1961 vyšla kniha Absurdní divadlo (Theatre of Absurd) od Martina Esslina, kde autor tento pojem zavedl a teoreticky popsal v kontextu světové dramatické tvorby, Beckett se podivil: „Tak my děláme absurdní divadlo? To je přece úplně absurdní.“   

Proč se mně tyto hry líbí, jsem pochopil, když jsem si přečetl Ionescův výrok, že ho inspirovali surrealističtí malíři, které mám vedle impresionistů nejraději. 

Nadčasovost, „v níž se nic umí proměnit v nekonečno“, podtrhuje volba jmen z různorodých prostředí: Vladimír (ruské jméno s významem vládce světa, jeden nás hned napadne), Estragon (francouzsky pelyněk), Pozzo (italsky studnice), Lucky (anglicky šťastný).  

Oslo (3) - sochy ve veřejném prostoru, Ostrov muzeí

Náměstí, městské parky i volná prostranství na sídlištích zkrášlují fontány, (morové) sloupy, obelisky, sochy panovníků, literátů a svatých i abstraktní artefakty, a proto se staly jejich přirozenými dominantami a orientačními body, např. v Praze je určitě nejjednodušší domluvit si schůzku „u koně“. 

Rizikem je ovšem umístit sem sochu dobového politika, režim se změní a socha putuje do skladu (dejvický Koněv), v případě nadměrné velikosti musí být odpálena (Stalin na Letné), v Africe sochu svrženého či „překonaného“ politika pro jistotu roztlučou na prášek, aby z ní vyrazili i jejího ducha. V USA jsou v nebezpečí sochy prezidentů, kteří ve služebnictvu měli nějaké černochy/černošky či naopak je odmítali zaměstnat a stejně tak gaye a lesby, protože jistě měli rasistické smýšlení a byli homofoby, xenofoby a bůhví čím ještě. 

Nejživotnější jsou nepolitické sochy dějinami umění potvrzených mistrů, pokud tedy nemusejí být nahrazeny kopiemi (z povětrnostních příčin např. Michelangelův David ve Florencii a Radegast Albína Poláška v Beskydech, nebo kvůli krádeži originálů soch Adriana de Vries ve Valdštejnské zahradě v Praze švédskými vojsky během třicetileté války).  

V dřívějších článcích jsem již představil dva umělce, Henryho Moorea a Alexandra Caldera,  jejichž (většinou abstraktní) sochy jsou rozesety ve veřejných prostranstvích po celém světě, patří sem i díla Eily Hiltunenové v Helsinkách a Ivana Meštroviće ve Splitu, teď bych ale zůstal u města, které množstvím veřejných výtvarných děl zvlášť vyniká, a tím je norská metropole Oslo. V Oslu mají dokonce celý park s 212 sochami Gustava Vigelanda, ale ani s tím se zde nespokojili a sochy jsou takřka všude.     

Větší soustředění soch žen a dětí je před budovou Radnice (Rådhus/City Hall) při pohledu od moře i na ní. Jejich autorem je norský sochař Emil Lie (1897-1976).

Alespoň dvě ještě v bližším záběru.

V obdobném stylu je zde zastoupen i další norský sochař Per Hurum (1910–1989).

Z druhé (severní) strany radniční budovy je fontána se sochou labuti.

Dále na sever od radnice se rozkládá park Studenterlunden (Student's Grove). Několik soch je před budovou Národního divadla (Nationaltheatret/National Theatre), pod korunou stromu stojí Henrik Ibsen (1828-1906), nejvýznamnější norský spisovatel a dramatik světového významu.

A v trojici soch uprostřed je Ludvig Holberg (1684-1754), norsko-dánský dramatik, prozaik a osvícenský učenec.

Panovníky zastupuje král Švédska a Norska Karl Johan (Charles XIV John of Sweden, Charles III John of Norway, 1763-1844) na náměstí Slottsplassen (Palace Square) před Královským palácem (Royal Palace), autorem památníku je sochař Brynjulf Bergslien (1830-1898).

Kuriózní sochy se nacházejí před budovou Parlamentu a v její blízkosti (první je ve dvou náhledech). Nevím, jak se jmenují, ani kdo je jejich autorem, ale zdá se, že vyjadřují zoufalství, co tam ti politici vymýšlejí.  

Z Osla se lodí přibližně za 15 minut dostaneme na 5 km vzdálený Bygdøy (název znamená „neosídlený ostrov“), kde je několik muzeí, a proto se mu také říká Ostrov muzeí. Ve skutečnosti jde o poloostrov, kam vede zdlouhavější cesta autobusem kolem zálivu. Norsk Folkemuseum je skanzenem norského lidového umění, vyhledávanější jsou ale muzea, která souvisí s námořními objevy. Zmiňuji ho proto, že i zde najdeme sochy. 

Muzeum Fram (Frammuseet/Fram Museum) je zaměřeno na norské polární výpravy a je tu i originál polární lodi Fram, se kterou se Roald Amundsen vypravil na jižní polokouli, aby tam v r. 1911 jako první dosáhl jižního pólu.  

Vlevo od Muzea Fram je Norské námořní muzeum (Norsk Sjofartsmuseum/Norwegian Marine Museum) a u nich se nachází Památník námořníků obchodních lodí přepravujících zboží během 2. světové války. 

Další muzeum, Muzeum Kon-Tiki (Kon-Tiki Museet/Kon-Tiki Museum), uchovává vor stejného jména, postaveného z balsového dřeva bez hřebíků a šroubů, kterým norský cestovatel, antropolog, zoolog, archeolog a spisovatel Thor Heyerdahl v r. 1947 s pěti muži od břehů Peru doplul přes Tichý oceán až do Polynésie, aby dokázal, že naši předkové mohli i s jednoduchými prostředky osídlovat vzdálené země. 

Heyerdahl se dostal také na Velikonoční ostrov, proslulý obrovskými kamennými sochami moai, o nichž nebylo známo, jak je domorodci mohli vztyčit. A replika sochy z Velikonočního ostrova stojí před Muzeem Kon-Tiki. 

Nevšiml jsem si v něm však žádné zmínky o našem inženýru Pavlu Pavlovi, který dokázal, že to jde i pomocí lan a pák a Heyerdahlovi to na jedné společné výpravě předvedl. 

Toledo - historické centrum Španělska

Španělsko je proslulé historickými městy s monumentálními středověkými kamennými památkami – pevnostmi, hrady, katedrálami, kláštery, řada z nich se nachází v Andalusii na jihu země, např. Granada, Córdoba, Malaga, Sevilla, totéž ale platí i pro Toledo v centrální části Španělska. 

Město s asi 85 tisíci obyvatel má více než 2000letou historii, během níž se několikrát stalo kořistí různých říší, v 2. století jej dobyli Římané, v 5. Vizigóti, v 8. Maurové, v 11. století si jej podrobil kastilský král Alfons VI. a ustanovil hlavním městem, což vydrželo až do r. 1564, kdy král Filip II. dal přednost Madridu. Dějinné zvraty se podepsaly na jeho architektuře, najdeme zde křesťanské kostely, židovské synagogy i stavby v arabském slohu a od r. 1986 je město zapsáno na seznam UNESCO.    

Při našem pobytu v Madridu v únoru 2016 jsme si ho vybrali k výletu, protože z míst v dostupné vzdálenosti od španělské metropole se zdálo nejzajímavější. Toledo leží jen asi 70 km v jihozápadním směru od Madridu, frekvence vysokorychlostního spojení mezi městy je vysoká a za půl hodiny jsme měli být tam, na vlakové nádraží jsme proto nijak nespěchali. Byli jsme tam kolem 11. hodiny, jenže automat na výdej jízdenek byl mimo provoz a u přepážek byl hrozen lidí. Trvalo to značnou dobu, než jsme se dostali na řadu, a první volné lístky byly až 2 hodiny po našem příchodu. Odbavení před nástupem do vlaku bylo důkladné jak na letišti, protože při bombovém útoku na madridský vlak několik let předtím zahynulo téměř 200 lidí. 

Když jsme konečně do Toleda dorazili, bylo už skoro 2 odpoledne, což v zimním období je dost pozdě. 

Toledo se rozkládá na skalnatých kopcích (bylo to vidět i v El Grecově Pohledu na Toledo v předchozím článku o tomto malíři) a nádraží je pod nimi. U něj stály vyhlídkové autobusy, polepené obrázky místních památek, nechtěli jsme se však na ně dívat jen přes sklo, raději jsme si v informačním středisku koupili průvodce a mapu (v tehdejších typech mobilů jsme ji ještě neměli) a vydali se vzhůru pěšky.      

Kopce oddělují meandry řeky Tajo a řada mostů je kamenných. 

Římský most Alcántara (Puente de Alcántara) je zakončen dvěma odlišnými branami. 

Za stromy na pravé straně od mostu je skryt hrad San Servando, v 8. století původně založený jako benediktinský klášter, od 13. století templářský hrad a dnes využívaný jako hostel. 

Tuto stranu jsme ale blíže nezkoumali, protože nejzajímavější část města se rozkládá na útesu nad opačným břehem řeky.

Nejvýznamnější památkou v Toledu je pětilodní římsko-katolická gotická katedrála Panny Marie (Catedral Primada Santa María de Toledo/Primatial Cathedral of Saint Mary of Toledo), jejíž stavba byla zahájena r. 1226, dokončena byla však až v 16. století a mezitím dokonce byla přeměněna na mešitu. Na délku má 120 m, šířka je 59 m a výška 44,5 m, věž je vysoká 92 m. 

Vzhledem k rozměrům a době výstavby je poznamenána řadou architektonických slohů, a proto si jí také neoficiálně říká „Muzejní katedrála“.   

Nejzdobnější je Brána odpuštění (Puerta del Perdón/Portal of Forgiveness) z 15. století, podle katolické víry těm, kteří jí projdou, budou odpuštěny všechny hříchy. V reliéfu nad dveřmi je výjev Poslední večeře Páně. 

V následují koláži je Hodinová brána (Puerta del reloj/Portal of the Clock) z odstupu a z blízka, je ze všech bran nejstarší a pochází ze začátku 14. století. Nad hodinami je gotická roseta. 

Lví brána (Puerta de los Leones/Portal of the Lions) je z přelomu 15. a 16. století. Název má podle lvů na sloupech brány. Nad dveřmi pod obloukem je Panna Marie.

Věž katedrály je gotická, ale zahrnuje i dekorativní prvky maurského slohu s podkovovitými oblouky a drobnými ornamenty.

Interiér katedrály je vyzdoben freskami neapolského malíře Lucy Giordana a v sakristii je obrazová galerie s mnoha díly významných mistrů, např. El Greca (obraz Kristus svlékán z roucha), van Dycka a Goyi, kam jsme se však nedostali. 

Několik náhledů klenby, vitráží, reliéfů a varhan ale můžu ukázat. 

Strohé gotické klenby dotváří barokní výzdoba.

Vyřezávaný gotický oltář zhotovený mezi roky 1497 až 1504 je mimořádně zdobný, částečně je zlacený a dřevěné sochy jsou barevně zvýrazněny polychromií. Za hlavním oltářem se nachází oltář El Transparente od Narcisa Tomé ve španělském barokním stylu churrigueresco (churrigueresque), kterému se také pro přemíru ornamentálních prvků a soch říká „ultrabarokní“.

Katedrální klášter má křížovou chodbu s gotickou klenbou a bohatou výzdobou freskami a ornamenty, které v interiéru doplňují obrazy.

Z věže katedrály je vidět pevnost Alcázar. Původní muslimská stavba pochází z 10. století, mnohokrát však byla přestavována, nakonec do renesanční podoby se čtyřmi rohovými věžemi z 30. let 16. století. 

I její určení se mnohokrát změnilo, v 16. století zde sídlil královský dvůr, byla také věznicí, využívala ji vojenská akademie a dnes je vojenským muzeem.

Okolí pevnosti zdobí sochy a sošné reliéfy. Socha Vítězství vlevo je Památníkem obléhání Alcázaru (Siege of Alcázar Monument), události z prvních dnů španělské občanské války v r. 1936, kdy se zde tisícovka nacionalistů bránila přesile 8000 vojáků republikánské armády a nakonec po 70 dnech s pomocí posil generála Franca zvítězila. 

El Greco, který v Toledu strávil posledních 38 let života a vytvořil v něm většinu svých děl, má zde také muzeum (Museo del Greco/El Greco Museum). Vedle mnoha obrazů Krista a dalších světců je nejzajímavější Pohled na Toledo s plánem města. Ani s mapou jsme nebyli schopni muzeum najít, protože se začalo stmívat a nebylo na ni vidět, v křivolakých úzkých uličkách byla orientace velmi obtížná.

Jediný větší prostor tvoří náměstí Zocodover (Plaza de Zocodover), název pochází z arabského označení pro koňský trh, kdysi se tu konaly také popravy, rytířské turnaje a dlouho i ve Španělsku populární býčí zápasy. 

Zbývající čas jsme už trávili náhodným postupem a narazili tak na několik budov, které zmíním jen telegraficky.  

Kostel svatého Marka (Iglesia de San Marcos/Church of San Marcos) ze 17. století je zvenčí v maurském slohu (uvnitř je barokní) a nyní slouží i jako centrum umění, pořádají se zde výstavy a část prostor je vyhrazena pro městský archiv.  

Nenápadný kostel svatého Tomáše (Iglesia de Santo Tomé/Church of Saint Thomas), jehož věž vyčnívá v pravé části následujícího snímku, uchovává malířský skvost, El Grecův obraz Pohřeb hraběte z Orgazy. Bohužel jsme ho vynechali a zjistili to až doma.

Kostel svatého Ildefonsa (Iglesia de San Ildefonso/Church of San Ildefonso) v barokním slohu byl postaven na pozemcích jezuitského řádu na počest toledského arcibiskupa ze 7. století. Stavba byla zahájena v r. 1629 a dokončena až po 100 letech.

Augustiniánský konvent svaté Voršily/Uršuly (Convento de Santa Úrsula) je ze 16. století se zachovalými rysy maurské architektury.

Nakonec ještě několik „světských“ staveb – sídlo univerzity, její Fakulta právnická a sociálních věd (Facultad de Ciencias Juridicas y Sociales), divadlo a restaurace (nad ní je v úvodu zmíněný hrad San Servando).

Na jídle jsme se však stavili na náměstí a mezitím se úplně setmělo. 

A kde je teď most a cesta na nádraží? Jasné bylo jen to, že musíme jít dolů. Správný směr jsme objevili až po několika stresujících zacházkách, čas k odjezdu se krátil a hrozilo, že vlak nestihneme. Potřebovali jsme se dostat na hotel v Madridu pro kufry v rozumnou večerní dobu, abychom se do půlnoci stačili přepravit na letiště. Vzhledem k velmi časnému odletu další den jsme již neměli zajištěné ubytování a noc jsme jako již několikrát předtím v případě levných letenek museli přetrpět na letišti. Podařilo se to, tedy až na to, že choť jako obvykle prohlásila, že to bylo naposled, co se mnou někam jela, protože na to nemá nervy.