El Greco - náboženský manýrismus

Když se řekne manýry (zvláště ve spojení hvězdné manýry), představíme si nesnesitelné chování a přehnaná gesta. V malířství se manýrismem zjednodušeně označuje období mezi vrcholnou renesancí Michelangela a Raffaela a počátky temného baroka. Jeho charakteristickým rysem je snaha zachytit subjektivní pocity a duchovní svět zobrazovaných osob. Vedle gest jsou pro něj typické i protáhlé štíhlé postavy, často prohnuté do esovitého postoje (figura serpentinata), jako je tomu už na Michelangelově obraze Léda s labutí, který ale známe jen z kopie v National Gallery v Londýně, protože originál se nedochoval. 

Avšak ne každého malíře tvořícího v 16. století lze k manýrismu přiřadit, svébytným originálem byl Pieter Bruegel starší a benátští malíři Tizian, Giorgione, Veronese a Tintoretto představují samostatnou školu, navazující na vrcholnou renesanci.          

Manýrismus byl ve své době nedoceněn, označení bylo chápáno pejorativně a malíři Pontormo, Parmigianino, Jacopo Bassano, Bartholomaeus Spranger, Agnolo Bronzino, ..., sochař Adrian de Vries i dnes patří spíše do „druhé ligy“ výtvarných umělců (alespoň některé někdy přiblížím), o jeho rehabilitaci se zasloužili až historici umění v počátku 20. století (mezi nimi náš Max Dvořák) a někteří malíři, např. Picasso se hlásil ke svému krajanu El Grecovi, jehož dílo ho inspirovalo k objevu kubismu.   

El Greco (1541-1614) svým původem však nebyl Španěl, ale Řek, jak vyjadřuje i jeho umělecké jméno, narodil se jako Doménikos Theotokópoulos na Krétě v Kandii, dnešním hlavním městě Kréty Héraklionu, ale od r. 1576 až do smrti žil v Toledu, vzdáleném asi 70 km od Madridu, kde vytvořil většinu svých děl.  

O mládí El Greca je známo jen málo, předpokládá se, že kolem r. 1560 navštívil Benátky, aby se seznámil s benátskými mistry, školou pro něj byla zejména díla Tiziana a Tintoretta. O 10 let později se vydal do Říma, kde měl možnost poznat obrazy Raffaela a fresky Michelangela v Sixtinské kapli. El Greco však měl nesnášenlivou povahu a k velkým renesančním umělcům necítil žádný respekt. O v Římě uctívaném Michelangelovi např. prohlásil, že „je sice milý člověk, ale vůbec neumí malovat.“ Protože někteří církevní hodnostáři se nemohli smířit s tím, že Michelangelo do Posledního soudu v Sixtinské kapli začlenil nahá těla, El Greco se vyjádřil, že je namaluje „znovu a ve vší počestnosti.“ V Itálii však žádné štěstí neudělal, r. 1575 proto odjel do Madridu a rok na to do Toleda. 

Ani ve Španělsku ale velkého uznání nedosáhl, král Filip II. s dvěma obrazy, které si u něj objednal, nebyl spokojen a raději pak dával přednost malířům napodobujícím styl Michelangela. Namyšlený El Greco se tím netrápil, žil nad poměry, platil si hudebníky, kteří mu hráli k obědu, o honoráře za své obrazy vedl neustálé spory, zadlužil se a v jeho pozůstalosti nakonec zůstala jen židle, postel a 200 obrazů, ty však dnes mají nesmírnou cenu.

A na některé se můžeme podívat, 7 z nich je z letošní výstavy v Budapešti (nejcennější je pro mě z Washingtonu, kde jsem nebyl), další z mateřských galerií. Datování obrazů je jen přibližné. 

El Greco téměř výhradně maloval Krista a další světce a k manýrismu jej řadí „řeč rukou“ znázorněných postav. Mnohé maloval opakovaně, jako první jsou dvě verze téhož tématu: Kající se Marie Magdalena (1576-1577, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) a Kající se Marie Magdalena s křížem (1585-1590, Museu Cau Ferrat, Barcelona).    

Výrazná gesta rukou jsou znázorněna i na obrazech Svlékání Krista (1579-1580, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) před ukřižováním, Svlékání Krista (mezi 1585-1595, Alte Pinakothek, Mnichov), Apoštolové Petr a Pavel (1587-1592, Ermitáž, Petrohrad), Svatý František z Assisi v extázi (1590-1595, National Gallery of Ireland, Dublin), Zvěstování (1600, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Spasitel světa (1600, National Gallery of Scotland, Edinburgh) a Svatý Ondřej (1610-1614, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

K nepřeberným obrazům s Kristem patří také Poslední večeře (1568, Pinacoteca Nazionale, Bologna), Modlící se Kristus (1590, Národní galerie, Praha), Kristus nesoucí si kříž (1590-1595, Museu Nacional d'Art de Catalunya, Barcelona), Kristus vyhání obchodníky z chrámu (1600, National Gallery, Londýn) a Kristus na hoře Olivetské (1610-1614, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Nejdramatičtějším obrazem s Kristem je Ukřižovaný Kristus (1600, soukromá sbírka markýzy z La Motilla, Sevilla), což ještě zdůrazňují temná mračna, podbarvená nadpřirozeným světlem ze zatmění Slunce, zachycující okamžik z evangelií, kdy Zemi zahalila tma.  

Na obraze Kristus na kříži uctívaný dvěma donátory (1600, Musée du Louvre, Paříž) jsou pod křížem místo biblických postav zobrazeni neznámí donátoři, kteří obraz objednali, aby jej darovali církvi. Předpokládá se, že jedním by mohl být kanovník toledského kláštera. 

Studie hlavy muže (1600) se podobá výše uvedenému obrazu Modlícího se Krista, Svatá rodina (1610-1620) je opět klasickým náboženským motivem se sv. Annou, Pannou Marií s Ježíškem a sv. Josefem. Oba vlastní Szépművészeti Múzeum v Budapešti, které je sbírkou španělského umění proslulé.

El Greco ale nemaloval jen biblické postavy. Obraz Alegorie (Fábula) (1590, National Gallery of Scotland, Edinburgh) má tajemnou atmosféru, ze stínu vystupuje chlapec nasvícený zapálenou svíčkou, kterého pozorují opice a šklebící se muž. Opice často symbolizuje neřest, šklebící se muž pošetilost a plamen může představovat vášeň. Jednou z interpretací obrazu je, že El Greco jím vyjadřuje moralizující poselství proti nízkému a pošetilému pudu chtíče. 

Sv. Ludvík, král Francie, s pážetem (1592-1595, Musée du Louvre, Paříž) je portrétem krále Ludvíka IX. v brnění, s korunou a žezlem, ozdobeného růžovým rouchem.

Mezi portrétovanými nemohli chybět ani představitelé církve. Následuje Portrét Charlese de Guise, kardinála de Lorraine (1572, Kunsthaus, Curych) a generální inkvizitor z Toleda Kardinál Fernando Niňo de Guevara (1596-1600, Metropolitan Museum of Art, New York), jehož pronikavý pohled budí hrůzu. 

V samém závěru života El Greco namaloval jediný obraz s námětem z řecké mytologie. Láokoón (1610-1614, National Gallery of Art, Washington) byl kněz, který varoval Trójany, aby do města nevpouštěli velkého dřevěného koně. Bůh Apollón na Láokoóna a jeho syny seslal dva jedovaté hady, kteří je zabili. Pak již nic nebránilo tomu, aby Odysseus s ozbrojenými druhy se uvnitř koně dostali do města, z koně vyskákali, otevřeli bránu a dali znamení vojsku, které Tróji přineslo zkázu. Na obraze kůň ještě čeká před branou, město v pozadí je Toledo.

Výjimečným obrazem v El Grecově díle je i Pohled na Toledo (1596-1600, Metropolitan Museum of Art, New York), krajina s bouřkovými mraky.

P.S. Tento text je mým 100. na doméně Blogger.com, předchozích 325 díky Martinu Rybenskému bylo sem převedeno z Blog.cz.