18. října 2021

Raffael Santi - renesanční ideál krásy

Raffael Santi (1483-1520) je společně s Leonardem da Vinci (1452-1519) a Michelangelem Buonarrotim (1475-1564) považován za nejvýznamnějšího umělce vrcholné renesance, přestože se dožil pouhých 37 let a do malby nepřinesl nový styl. Naopak studoval díla jiných mistrů a v některých jeho obrazech je patrný vliv Leonarda a jeho kompozice ve tvaru pyramidy, kdy hlavní postavy v dvourozměrném vyjádření jsou ohraničeny trojúhelníkem. 

Odhlédneme-li od (idealizované) krásy modelů, v jeho díle však nenajdeme pro renesanční umělce typickou inspiraci antickým uměním a příběhy řecké mytologie, až na výjimky nezobrazuje (polo)nahá těla. Nejčastějším námětem je Panna Maria (Madonna/Madona) s Ježíškem, i když maloval i portréty, většinou mladých mužů, a ve Vatikánu freskami vyzdobil několik místností papežského paláce. 

Raffael kromě malby a kresby se jako správný „renesanční člověk“ věnoval i hudbě, napsal několik sonetů, uplatnil se také jako architekt, papež jej dokonce pověřil návrhem Baziliky sv. Petra ve Vatikánu, nadchla ho ale i archeologie a ponořil se do objevování a restaurace památek antického Říma.      

Obrazy madon často maloval na zakázky bohatých měšťanských rodin a šlechtických rodů, které si je pořizovaly pro soukromé náboženské rozjímání. A s jejich jmény jsou také spojovány názvy obrazů, např. Madona Colonna (1508, Gemäldegalerie, Berlín), Madona Tempi (1508, Alte Pinakothek, Mnichov) a Madona Esterházy (1508, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).






Madona Solly (1502, Gemäldegalerie, Berlín) získala jméno podle britského bankéře a sběratele umění, který byl jejím posledním soukromým vlastníkem. Ježíškovi na koleně sedí stehlík.



Na obraze Madonna della tenda (1513-1514, Alte Pinakothek, Mnichov) Panna Maria objímá Ježíška a pozoruje je mladý Jan Křtitel.



Stejná trojice je i na obraze Madona s modrým diadémem (1501, Musée du Louvre, Paříž). 



Madona Canigiani (uváděná také pod názvem Svatá rodina Canigiani, 1507-1508, Alte Pinakothek, Mnichov) znázorňuje sv. Alžbětu se synem Janem Křtitelem, sv. Josefa a Pannu Marii s Ježíškem. 



Na obraze Madona božské lásky (1516, Museo di Capodimonte, Neapol) je Panna Maria s Ježíškem vpravo a vlevo sv. Alžběta s klanícím se Janem Křtitelem, který drží kříž z rákosu. V pozadí stojí svatý Josef.



Panna Maria s Ježíškem a sv. Josefem je také na obraze Madona s knihou (1512, Palazzo Pitti, Galleria Palatina, Florencie).



Na obraze Svatá rodina s beránkem (1507, Museo Nacional del Prado. Madrid), opět s Pannou Marií, Ježíškem a sv. Josefem, beránek symbolizuje přijetí Kristovy oběti. 



Nejslavnější Raffaelovou madonou je Sixtinská Madona (kolem r. 1512-1514, Gemäldegalerie, Drážďany). Obraz má úctyhodné rozměry 265 x 195 cm a Raffael jej vytvořil jako oltářní obraz do benediktýnského kláštera San Sisto v Piacenze. Několikrát pak změnil majitele, posledním byl saský kurfiřt Friedrich August II., díky němuž sbírky v paláci Zwinger v Drážďanech získaly svou ikonu. Před Pannou Marií s Ježíškem se sklání papež Sixtus II. (sv. Sixtus) a gestem ruky jí naznačuje cestu z nebes na Zemi, sv. Barbora v pravé části sleduje úsměvnou dvojici znuděných andílků, která často bývá reprodukována samostatně. 



K obrazům svatých patří také Sv. Jan Křtitel v poušti (1516-1517, Galleria degli Uffizi, Florencie) a Sv. Jiří bojující s drakem (1505-1506, Musée du Louvre, Paříž).



Obraz Vidění rytíře (1504, National Gallery, Londýn) je také uváděn jako Scipionův sen, protože podle některých hypotéz spící rytíř představuje římského generála Scipia Aemiliana (185-129 př. n. l.), kterému se zdálo, že si musí vybrat mezi Ctností (za níž je strmá a kamenitá cesta) a Rozkoší (ve volnějším rouchu). 



Ženy na Rafaelových obrazech jsou výhradně mladé a krásné, muže maloval však i starší, např. papeže Julia II či šilhajícího Tommase Inghiramiho, prefekta Vatikánské knihovny, na fotografiích ale mám i v jejich případě jen mladé: Portrét mladého muže (kolem r. 1515, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Portrét Pietra Bemba (1508, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), renesančního učence, básníka, prozaika a jednoho z tvůrců spisovné italštiny, a Portrét Binda Altovitiho (kolem r. 1515, National Gallery of Art, Washington), italského bankéře a mecenáše umění. 





Umělec pro budoucí generace zanechal i svůj Autoportrét (1506, Galleria degli Uffizi, Florencie).



Raffael si kompozici obrazů pečlivě chystal a dochovala se řada kreseb a skic. Následující dvě, Studie aktů pro požár v Borgu (1514) a Proměnění s nahými postavami (1518-1520), jsou ze sbírek Albertiny ve Vídni. 




Na obraze Proměnění Páně (1518-1520, Musei Vaticani, Řím), částečně podle předchozí skici, jsou postavy již oblečeny. Jde o poslední Raffaelovo dílo a současně jeho vrchol. Umělec na něm pracoval až do své smrti a nestačil jej dokončit. Kristus sestupuje z nadoblačné výše, z bezprostřední blízkosti jej pozorující Mojžíš a Eliáš a pod nimi ještě Petr a Jan. Přítomnost Krista zázračně uzdravila chlapce posedlého ďáblem. Událost je zachycena ve spodní části obrazu i se vzrušením očitých svědků zázraku.        



Ve Vatikánských muzeích je také obraz z raného Raffaelova období: Korunovace Panny Marie (kolem r. 1503).



Zbývá ještě zmínit Raffaelovy fresky v papežském paláci ve Vatikánu (Palazzo del Vaticano). U malíře si je objednal papež Julius II. della Rovere, protože se nechtěl nastěhovat do pokojů svého „zhýralého“ předchůdce Alexandra Borgii (ten nedržel celibát a významné funkce obsazoval příbuznými, několik z nich a také bratra své milenky jmenoval kardinálem), raději si vybral jinou část paláce a Raffaela pověřil výzdobou tří síní (v italštině se papežské pokoje označují Stanze). V tutéž dobu Michelangelo začal s monumentální výzdobou Sixtinské kaple. Zatímco přátelský, pohledný a oblíbený Raffael měl k Michelangelovu dílu úctu, odtažitý Michelangelo Raffaela osočil z plagiátorství. Názorově rozděleni byli také příznivci obou umělců. Obdivovatelé Michelangela znevažovali Raffaelův „nasládlý“ styl, druzí vyzdvihovali ušlechtilý půvab Raffaelových maleb proti „strašlivému“ Michelangelovi. V dějinách umění jsou však Raffaelovy fresky považovány za důstojný protipól Michelangelových.

Pro představu alespoň několik záběrů výzdoby Stanzí. Podrobnosti k zobrazovaným příběhům bohužel neznám.  









Raffael zemřel v horečkách, jejichž příčiny se v písemných pramenech liší: nachlazení při vykopávkách (nebo na stavbě svatopetrského chrámu) se rozvinulo v zápal plic, kterému podlehl, a traduje se i „bulvární“ vysvětlení, že ho skolil náruživý sex s milenkou. 

Pohled na jeho dílo se v průběhu staletí proměňoval, současník Michelangelo tvrdil, že vše, co je na Raffaelovi pěkné, má od něj. K Raffaelovi se hlásili barokní umělci Rubens a Bernini, nejvíce byl uctíván v éře klasicismu, vzor v něm viděli zejména francouzští malíři Jacques-Louis David a Jean Auguste Dominique Ingres. Líbil se i Napoleonovi a během tažení do Itálie zde uloupil mimo jiné i obraz Proměnění Páně, který pak byl vystaven v Louvru, a až po Napoleonově pádu byl vrácen. Naopak zájem u něj upadl ve 20. století s nástupem expresionismu a dalších směrů moderního umění. Dnes převažuje střízlivý pohled a na jeho obrazech se cení harmonie, poetičnost, ušlechtilost a zachycení ideální krásy.    

P.S. Fotografie obrazů jsou částečně z výstavy ve Vídni v r. 2017, doplněné snímky přímo z mateřských galerií (v Mnichově, Berlíně, Drážďanech, Budapešti a ve Vatikánu). 

23 komentářů:

  1. Tak jsem si z článku odnesla mimo jiné to, že z té trojice renesančních umělců byl nejstarší Leonardo. Michelangelo byl o více než 20 let mladší a Raffael byl mladší (než Leonardo) o více než 30 let. Přitom Leonardo se dožil 67 let, Michelangelo 89 let a Raffael pouhých 37 let.
    Ze všech v článku publikovaných obrazech zmíním jeden: "Vidění rytíře" nebo také “Sen rytíře”. Strmá, kamenitá cesta mne nenapadla (ten náznak je dost decentní), spíš jsem zaznamenala to prvoplánové – žena vlevo nabízí knihu a meč, zřejmě symboly moudrosti a udatnosti. Žena vpravo nabízí jen živou květinu, tedy pomíjející hodnotu. Pozoruhodné je, že obě vypadají, že jsou těhotné (pokud to tedy není nějaká soudobá móda, jak nosit “kabelku” :-) ) To by mohlo naznačovat, že obě přinášejí naději do budoucna.
    V mládí bych asi považovala za cennější Ctnost. S postupujícími roky si vážím a obdivuji i pomíjející krásu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. oprava: Ze všech v článku publikovaných obrazů...

      Vymazat
    2. Pěknou interpretaci jsi vymyslela :).
      V jednom anglickém textu jsem našel ještě tuto, v něčem podobnou: "Dvě ženské postavy nejsou prezentovány v protikladu. Mohou představovat ideální atributy rytíře: kniha, meč a květina, které drží, naznačují ideály učence, vojáka a milence, které by měl rytíř spojovat."

      Vymazat
  2. Moc krásné obrazy...A ten obraz s tim stehlikem, mistnim ptakem, ktery vypada jako odjinud u tebmadony s Jeziskem je mily...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ptáček obraz oživil, protože jinak by byly příliš monotematické. I proto se mně víc líbí ty, kde je zachyceno více postav, a pak i portréty.

      Vymazat
  3. Ze všech těch Madonn je nejkrásnější ta Sixtinská. Ty dva andílky znám samozřejmě z mnoha obrázků, pohledů, a vánočních artefaktů, ale pravda, netušila jsem že jsou z tohoto slavného obrazu. I ten jsem několikrát viděla, nicméně nikdy jsem si to nespojila.... z dnešního pohledu by ta "svatá" trojice umělců byla chápána jako vědec (Leonardo) dělník umění (Michelangelo, i když vlastně on sám se tak dost často nazýval) a floutek z baru (Raffaelo) .....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Použiji parafrázi na větu, kterou Miloš užil v předchozím svém článku:
      Považovat Raffaela za floutka z baru by mohl jen "anarchista, a to ještě mdlého rozumu".

      Vymazat
    2. U starých mistrů je problém, že svědectví o jejich životě jsou neprůkazná, a také často protikladná, že si můžeme k nim dosadil téměř cokoliv. Ale Leonardovo vynálezectví je doloženo kresbami, tam žádné pochybnosti nejsou, u dalších dvou je to složitější, a zvláště jejich povahové rysy a slabosti mohou ústním přebíráním nabýt bájných podob.

      Pěkně jsi je rozlišila, VendyW. A možná na tom něco je, četl jsem, že Raffael rád chodil se skvostném oblečení a obklopen svými obdivovateli, choval se prý jako kníže. Fakt je, že ani u malíře náboženské tématiky se nedá spolehnout, že by se světských radovánek stranil, Axino. Akorát ten "bar" ve středověku měl nejspíš mnohem blíž k dnešním nádražním putykám :).

      Vymazat
    3. Miloši, je dosti podstatný rozdíl mezi člověkem, který se nestraní světských radovánek a floutkem z baru! Dle slovníku cizích slov floutek = lehkomyslný, rozmařilý, jen na zevnějšek dbající mladík, hejsek.
      Jak ti to jde dohromady s tím vším, co Raffael stihl během svého krátkého života vytvořit? https://cs.wikipedia.org/wiki/Raffael_Santi Jak ti to jde k charakteru jeho obrazů? Můžeš dát odkaz na nějakou opodstatněnou domněnku, že mistr RafFael byl jen povrchní hejsek?
      To snad není pravda...

      Vymazat
    4. Bože, ti lidé.... Těch kteří nepochopí nadsázku je mi vážně upřímně líto. Nemají lehký život.... Nad vším se rozčilovat. To je pro jejich zdraví docela nebezpečné.

      Vymazat
    5. Milošovi:
      Ještě dodatek - po floutkovi nic na světě nezůstane, nanejvýš dluhy. Promrhal šanci něco vytvořit, protože ho zajímal jen jeho zevnějšek a jeho požitky.
      VendyW:
      Na světě jsou také lidé, kteří nemají vnitřní kázeň, aby jemně rozlišovali význam slov. Takže plácají. Není mi jich líto, ale ani jim nepřeji nic zlého. Jsou už dost potrestáni tím, jakým dojmem působí.

      Vymazat
    6. Axino, Vendin příměr beru s nadsázkou, floutka nechápu jako budižkničemu, ale spíš jako bohémský typ, u nějž se mísí genialita s lehkomyslností a třeba i povrchností v běžných záležitostech, takový byl např. Mozart ve Formanově zpracování.

      Vymazat

      Vymazat
    7. Svůj komentář jsem brala z pohledu dnešního světa který tak rád škatulkuje. Pokud někdo nadsázku nepochopí, jeho chyba, mě to nechává v klidu a rozhodně se s takovým člověkem nebudu pouštět do diskuzí které stejně nikam nevedou. Proto ani dál na komenty neodpovídám. Ale pokud někoho uráží floutek z baru, tak dobře, floutek z taverny. To by bylo dnešnímu baru nejpodobnější. Četla jsem životopisy Leonarda i Michelangela, jeden přísný, logicky myslící jdoucí věcem na kloub, zkoumající a vynalézající. Druhý tvrdý dříč, který si všechno musel těžce vydobýt a který sám sebe označoval za dělníka umění. A mezi nimi proplouvající lehce povrchní Santini. Ale taky to všechno mohlo být úplně jinak. Kdo ví? ;-) A víš že právě ten Formanův Amadeus mi přišel na mysl když jsem psala o tom floutkovi? Génius bez špetky svědomí a slušného vychování. Ale génius který přesáhl století....

      Vymazat
  4. Všechno to jsou krásné obrazy a vůbec se nedivím, že měl v oblibě malovat hezké ženy. Jeho oblibou jak je zřejmé maloval převážně s náboženskou tématikou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že madony maloval hlavně na objednávku, dnes bychom řekli na "kšeft". Mnohé z nich mají malé rozměry, např. Madona Conestabile v Ermitáži v Petrohradu je v kruhu o průměru 17 cm. Proto jsem ji tam také přehlédl.

      Vymazat
  5. Miloši, děkuji za nádhernou exkurzi do výtvarného umění.👍👍 Několik Raffaelových obrazů jsem měla tu čest vidět v Uffizi, něco ve Vatikánu a Sixtinskou Madonu ve ZWingeru. Při své drzosti jsem si jí i fotila, ač se to nesmí (nebo nesmělo?) Fotila jsem i jeho hrob v Pantheonu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S fotografováním v galeriích se to značně uvolnilo, ale kde stále přetrvává zákaz, je Itálie, tam jsem mohl fotit jen v Peggy Guggenheim v Benátkách a kupodivu ve Vatikánu, ovšem kromě Sixtinské kaple. Jediná šance je, když se obrazy dostanou na výstavu do zahraničí, proto se někdy podaří získat fotku obrazu z Uffizi.
      A naprosto nepřátelské muzeum je Prado v Madridu. Platí tam absolutní zákaz a pokud se jejich obraz dostane na výstavu, tak i tam se nesmí fotografovat, i když u všech ostatních je to povoleno. Navíc ještě u těchto obrazů stojí hlídač, aby to nikdo ani nezkoušel.

      Vymazat
  6. Malý Ježíšek se stehlíkem má krásně pitomoučký výraz.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stehlík - napadá mě Stehlíková, ta by podle vyšetření na dálku určitě hned diagnostikovala demenci :).

      Vymazat
  7. Díky za exkurzi do Raffaelova života i díla :).
    Moc se mi líbí, jací jsou ti malí naháčci v čele s Ježíškem buclíci :).

    OdpovědětVymazat
  8. Mně se líbí znudění andílci :-).

    OdpovědětVymazat
  9. Jako dítě jsem dědečkovi bez dovolení vzala kniku pravě se Sixtinskou madonou, byla jsem ní zcela okouzlena.

    OdpovědětVymazat
  10. Znuděné andílky znám. Mám je na dóze na kafe. :D Nikdy mě nenapadlo, že jsou součástí většího celku. Ale teď chápu jejich výrazy, je to vlastně takový malý žertík, namalovat je do obrazu, jak se znuděně odvrací. A moc se mi líbí autorův autoportrét, sympatický umělec. :)

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Firth of Forth - trojmostí u Edinburghu

Skotské hlavní město Edinburgh leží na pobřeží mořského zálivu, do nějž ústí řeka Forth, a k jeho dostupnosti z druhého břehu přirozeně vzni...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)