Raffael Santi - renesanční ideál krásy

Raffael Santi (1483-1520) je společně s Leonardem da Vinci (1452-1519) a Michelangelem Buonarrotim (1475-1564) považován za nejvýznamnějšího umělce vrcholné renesance, přestože se dožil pouhých 37 let a do malby nepřinesl nový styl. Naopak studoval díla jiných mistrů a v některých jeho obrazech je patrný vliv Leonarda a jeho kompozice ve tvaru pyramidy, kdy hlavní postavy v dvourozměrném vyjádření jsou ohraničeny trojúhelníkem. 

Odhlédneme-li od (idealizované) krásy modelů, v jeho díle však nenajdeme pro renesanční umělce typickou inspiraci antickým uměním a příběhy řecké mytologie, až na výjimky nezobrazuje (polo)nahá těla. Nejčastějším námětem je Panna Maria (Madonna/Madona) s Ježíškem, i když maloval i portréty, většinou mladých mužů, a ve Vatikánu freskami vyzdobil několik místností papežského paláce. 

Raffael kromě malby a kresby se jako správný „renesanční člověk“ věnoval i hudbě, napsal několik sonetů, uplatnil se také jako architekt, papež jej dokonce pověřil návrhem Baziliky sv. Petra ve Vatikánu, nadchla ho ale i archeologie a ponořil se do objevování a restaurace památek antického Říma.      

Obrazy madon často maloval na zakázky bohatých měšťanských rodin a šlechtických rodů, které si je pořizovaly pro soukromé náboženské rozjímání. A s jejich jmény jsou také spojovány názvy obrazů, např. Madona Colonna (1508, Gemäldegalerie, Berlín), Madona Tempi (1508, Alte Pinakothek, Mnichov) a Madona Esterházy (1508, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Madona Solly (1502, Gemäldegalerie, Berlín) získala jméno podle britského bankéře a sběratele umění, který byl jejím posledním soukromým vlastníkem. Ježíškovi na koleně sedí stehlík.

Na obraze Madonna della tenda (1513-1514, Alte Pinakothek, Mnichov) Panna Maria objímá Ježíška a pozoruje je mladý Jan Křtitel.

Stejná trojice je i na obrazech Madona s modrým diadémem (1501) a Madona krásná zahradnice (1507-1508), oba z Musée du Louvre v Paříži. 

Madona Canigiani (uváděná také pod názvem Svatá rodina Canigiani, 1507-1508, Alte Pinakothek, Mnichov) znázorňuje sv. Alžbětu se synem Janem Křtitelem, sv. Josefa a Pannu Marii s Ježíškem. 

Na obraze Madona božské lásky (1516, Museo di Capodimonte, Neapol) je Panna Maria s Ježíškem vpravo a vlevo sv. Alžběta s klanícím se Janem Křtitelem, který drží kříž z rákosu. V pozadí stojí svatý Josef.

Panna Maria s Ježíškem a sv. Josefem je také na obraze Madona s knihou (1512, Palazzo Pitti, Galleria Palatina, Florencie).

Na obraze Svatá rodina s beránkem (1507, Museo Nacional del Prado. Madrid), opět s Pannou Marií, Ježíškem a sv. Josefem, beránek symbolizuje přijetí Kristovy oběti. 

Nejslavnější Raffaelovou madonou je Sixtinská Madona (kolem r. 1512-1514, Gemäldegalerie, Drážďany). Obraz má úctyhodné rozměry 265 x 195 cm a Raffael jej vytvořil jako oltářní obraz do benediktýnského kláštera San Sisto v Piacenze. Několikrát pak změnil majitele, posledním byl saský kurfiřt Friedrich August II., díky němuž sbírky v paláci Zwinger v Drážďanech získaly svou ikonu. Před Pannou Marií s Ježíškem se sklání papež Sixtus II. (sv. Sixtus) a gestem ruky jí naznačuje cestu z nebes na Zemi, sv. Barbora v pravé části sleduje úsměvnou dvojici znuděných andílků, která často bývá reprodukována samostatně. 

K obrazům svatých patří také Sv. Jan Křtitel v poušti (1516-1517, Galleria degli Uffizi, Florencie) a Sv. Jiří bojující s drakem (1505-1506, Musée du Louvre, Paříž).

Obraz Vidění rytíře (1504, National Gallery, Londýn) je také uváděn jako Scipionův sen, protože podle některých hypotéz spící rytíř představuje římského generála Scipia Aemiliana (185-129 př. n. l.), kterému se zdálo, že si musí vybrat mezi Ctností (za níž je strmá a kamenitá cesta) a Rozkoší (ve volnějším rouchu). 

Ženy na Rafaelových obrazech jsou výhradně mladé a krásné, muže maloval však i starší, např. papeže Julia II či šilhajícího Tommase Inghiramiho, prefekta Vatikánské knihovny, na fotografiích ale mám i v jejich případě jen mladé: Portrét mladého muže (kolem r. 1515, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Portrét Pietra Bemba (1508, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), renesančního učence, básníka, prozaika a jednoho z tvůrců spisovné italštiny, a Portrét Binda Altovitiho (kolem r. 1515, National Gallery of Art, Washington), italského bankéře a mecenáše umění. 

Umělec pro budoucí generace zanechal i svůj Autoportrét (1506, Galleria degli Uffizi, Florencie).

Raffael si kompozici obrazů pečlivě chystal a dochovala se řada kreseb a skic. Následující dvě, Studie aktů pro požár v Borgu (1514) a Proměnění s nahými postavami (1518-1520), jsou ze sbírek Albertiny ve Vídni. 

Na obraze Proměnění Páně (1518-1520, Musei Vaticani, Řím), částečně podle předchozí skici, jsou postavy již oblečeny. Jde o poslední Raffaelovo dílo a současně jeho vrchol. Umělec na něm pracoval až do své smrti a nestačil jej dokončit. Kristus sestupuje z nadoblačné výše, z bezprostřední blízkosti jej pozorující Mojžíš a Eliáš a pod nimi ještě Petr a Jan. Přítomnost Krista zázračně uzdravila chlapce posedlého ďáblem. Událost je zachycena ve spodní části obrazu i se vzrušením očitých svědků zázraku.        

Ve Vatikánských muzeích je také obraz z raného Raffaelova období: Korunovace Panny Marie (kolem r. 1503).

Zbývá ještě zmínit Raffaelovy fresky v papežském paláci ve Vatikánu (Palazzo del Vaticano). U malíře si je objednal papež Julius II. della Rovere, protože se nechtěl nastěhovat do pokojů svého „zhýralého“ předchůdce Alexandra Borgii (ten nedržel celibát a významné funkce obsazoval příbuznými, několik z nich a také bratra své milenky jmenoval kardinálem), raději si vybral jinou část paláce a Raffaela pověřil výzdobou tří síní (v italštině se papežské pokoje označují Stanze). V tutéž dobu Michelangelo začal s monumentální výzdobou Sixtinské kaple. Zatímco přátelský, pohledný a oblíbený Raffael měl k Michelangelovu dílu úctu, odtažitý Michelangelo Raffaela osočil z plagiátorství. Názorově rozděleni byli také příznivci obou umělců. Obdivovatelé Michelangela znevažovali Raffaelův „nasládlý“ styl, druzí vyzdvihovali ušlechtilý půvab Raffaelových maleb proti „strašlivému“ Michelangelovi. V dějinách umění jsou však Raffaelovy fresky považovány za důstojný protipól Michelangelových.

Pro představu alespoň několik záběrů výzdoby Stanzí. Podrobnosti k zobrazovaným příběhům bohužel neznám.  

Raffael zemřel v horečkách, jejichž příčiny se v písemných pramenech liší: nachlazení při vykopávkách (nebo na stavbě svatopetrského chrámu) se rozvinulo v zápal plic, kterému podlehl, a traduje se i „bulvární“ vysvětlení, že ho skolil náruživý sex s milenkou. 

Pohled na jeho dílo se v průběhu staletí proměňoval, současník Michelangelo tvrdil, že vše, co je na Raffaelovi pěkné, má od něj. K Raffaelovi se hlásili barokní umělci Rubens a Bernini, nejvíce byl uctíván v éře klasicismu, vzor v něm viděli zejména francouzští malíři Jacques-Louis David a Jean Auguste Dominique Ingres. Líbil se i Napoleonovi a během tažení do Itálie zde uloupil mimo jiné i obraz Proměnění Páně, který pak byl vystaven v Louvru, a až po Napoleonově pádu byl vrácen. Naopak zájem u něj upadl ve 20. století s nástupem expresionismu a dalších směrů moderního umění. Dnes převažuje střízlivý pohled a na jeho obrazech se cení harmonie, poetičnost, ušlechtilost a zachycení ideální krásy.    

P.S. Fotografie obrazů jsou částečně z výstavy ve Vídni v r. 2017, doplněné snímky přímo z mateřských galerií (v Mnichově, Berlíně, Drážďanech, Paříži, Budapešti a ve Vatikánu).