31. prosince 2011

Roman Dragoun (3) - T4

Další významnou skupinou, s níž je jméno Romana Dragouna spojeno, je T4. Vznikla v roce 2002 a u jejího zrodu vedle Dragouna stáli další legendární hudebníci - kytarista Stanislav "Klásek" Kubeš a baskytarista Vladimír "Guma" Kulhánek, které doplnil mladý bubeník Martin Kopřiva. Kubeš hrával se Schelingerem a jeho kytara zní i v písni Šípková Růženka, kterou jsem vzpomínal v článku Cover verze (1) - Šípkové Růženky, poté ve skupině SLS (Společnost Leška Semelky), ale hlavně je známý z působení ve skupině ETC Vladimíra Mišíka, kde se také potkal s Kulhánkem. Ten má svou rockovou historii ještě delší, hrál v poslední sestavě Flamenga (už bez Petra Nováka) a při první spolupráci s Mišíkem natočil hudebními kritiky velmi ceněné album Kuře v hodinkách.

Kulhánek a Kubeš jsou nejen vynikající instrumentalisté, ale také skladatelé hudby, Kubeš dokonce i několik skladeb v éře ETC nazpíval. Na CD Pár tónů a slov, dosud jediném CD skupiny T4, se autorsky projevily všechny tři hvězdy skupiny - Dragoun, Kubeš a Kulhánek. Asi nejradši z alba mám Kubešovu skladbu Šedý pán, má krásný text Marka Ebena, komplikovanou melodii a dlouhé Kubešovo kytarové sólo s typickými táhlými tóny. Videa z alba jsou ke skladbám Oči a Spící ryba.



Na koncertech T4 hrává i několik Dragounových skladeb z éry Futura a Kubeš vždy zazpívá alespoň jednu skladbu, kterou složil pro ETC, např. Za vodou. Co se však týká "futuráckých" skladeb, přiznám se, že původní verze lyrických skladeb Zdroj a Juliet(te) se mně líbí mnohem více než s T4, Kubešova sóla se mně zde zdají dost samoúčelná a k těmto skladbám se nehodící, představu si lze udělat z amatérské nahrávky živého provedení Juliet s T4 z roku 2009 ze série koncertů Hradologie po českých hradech a zámcích.

10. prosince 2011

Roman Dragoun (2) - sólová dráha

Když Roman Dragoun přešel do Prahy za Michalem Pavlíčkem do jeho skupiny Stromboli, ztratil se mně z očí. I když Stromboli byla velmi uznávaná kapela, Dragounovi nic nedala, protože hlavní hvězdou byla Bára Basiková a na desce Shutdown se téměř nedalo poznat, že se na ní Dragoun také podílí. Protože gramofon už neprovozuji, pouze matně si pamatuji, že tam zpíval snad jen v jednom nevýrazném duetu.

Spolupráce s Michalem Pavlíčkem byla přínosnější v projektech bez Basikové, např. v jednom ze studiových koncertů (nahrávaných však živě bez úprav a opakování) Na Kloboučku z r. 1995 se potkal i s dalšími výbornými kytaristy (zejména Radimem Hladíkem) a v jeho záznamu zpívá Take Me for a Little While (skladbu složil Jimmy Page (kytarista Led Zeppelin) a David Coverdale, začíná od času 11:34) a s Danem Bártou ještě píseň Zubatá (od 17:47).

Roman Dragoun vystupoval v 90. letech i v muzikálu Jesus Christ Superstar, já jsem tehdy dost jezdil do Prahy školit pracovníky finančních úřadů ze základů počítačových dovedností (hlavně Word a Excel). Většinou to bylo na dva dny, tak jsem měl možnost večer prvního dne navštěvovat divadla a koncerty. Bylo to dost náročné, abych byl na osmou hodinu v Praze, musel jsem z Brna vyjíždět v 4:45 a asi o hodinu dříve vstávat, a tak jsem měl problém v divadle neusnout. Na představení Revizor mého jinak velmi oblíbeného N. V. Gogola se mně to úplně nepodařilo, když už se blížil závěr, přemohla mě únava a probudil potlesk diváků. V Pyramidě na muzikálu Jesus Christ Superstar jsem samozřejmě neusnul, Dragoun však ten den neúčinkoval, jen seděl v první řadě jako divák.

V r. 1995 Dragoun vydal ve spolupráci s Michalem Pavlíčkem první z dosud tří sólových desek - Stín mý krve. Vydala ji v malém nákladu firma, která v hudební branži vůbec nepůsobila a navíc později zkrachovala, tak jsem se o tomto počinu dozvěděl se zpožděním a deska se už nedala sehnat. Koupil jsem alespoň audiokazetu a později ještě přes internetový obchod Aleše Brichty "kopii" desky bez originálního bookletu. Deska je opravdu vynikající. Ke skladbě Kronikář opět napsal krásný text jeho otec František Dragoun.


Na desce není slabší skladba, alespoň bych zmínil ještě Ledy našich vzpomínek, Tvůj život, Kamarádi (zde v doprovodu skupiny jeho syna Davida), ve skladbě Ostnatej drát zpívá v duetu se Zuzanou Michnovou.
Výborná je také Dragounova druhá sólová deska Slunci blíž z r. 2000. Z desky mám nejradši Dvacáté století (na YouTube bohužel není), V přítmí řas, Vesmír, Střepy a Důvěřuj. Od rocku se už hodně vzdaluje a třeba Sloní paměť s ním nemá nic společného.

Dragoun později přechází až k šansonu a jazzu. V tomto rozpoložení natočil třetí sólovou desku Otlučená srdce (2009). Z této desky se mně však líbí jen skladba Pastýři, na nekvalitní nahrávce je v ní vidět se skupinou His Angels.

4. prosince 2011

Roman Dragoun (1) - Progress 2, Futurum

V mladém věku byli mou nejoblíbenější skupinou "brněnští Beach Boys" Synkopy 61. Na konci 60. let v Brně působily tři vynikající soubory - Hana a Petr Ulrychovi se skupinami Vulkán a Atlantis, zmíněné Synkopy 61 a později ještě Progress Organization, jehož základem byli bývalý kytarista Pavel Váně ze Synkop a bubeník Zdeněk Kluka z Atlantisu. Na koncertu Progressu jsem byl jen jednou a jako zapálený fanoušek Synkop jsem ho pak ignoroval. Velmi mě zlobilo, že Progress měl podle mě protekci u gramofonových firem, snad rok nebo dva od začátku své existence už vydal LP, v 2. polovině 70. let další (Mauglí a Dialog s vesmírem) a v r. 1981 dokonce dvojalbum Třetí kniha džunglí. Synkopy na sklonku 60. let a skoro celá 70. léta vydávaly jen malé desky a až po návratu Oldřicha Veselého z 5-letého působení v Blue Effectu Radima Hladíka se konečně dočkaly vydání svých komponovaných programů Sluneční hodiny a Křídlení na LP. Na desce Progressu 2 (číslovka vyjadřovala změny ve složení skupiny) Třetí kniha džunglí se už nepodílel Pavel Váně a místo něj se objevil klávesista Roman Dragoun. O tom jsem však jen četl, desku jsem si nekoupil, nikdy jsem kvůli tvrdohlavé jednostrannosti na koncert Progress 2 nešel a sledoval jen Synkopy, přestože Dragounova skladba Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce byla rockovým hitem a v jedné anketě byla vyhlášena nejlepší rockovou skladbou r. 1982.


Proto jsem také přišel o kultovní audiovizuální představení Dialogu s vesmírem a Třetí knihy džunglí, které byly prvními rockovými operami u nás. Synkopy kolem r. 1984 vydaly ještě nepříliš povedené album Zrcadla a pak se úplně vytratily, naposled jsem je slyšel v r. 1986 při vzpomínkových koncertech k 25 letům existence. V r. 1983 Roman Dragoun a kytarista Miloš Morávek z Progressu společně s dalším kytaristou Emilem Kopřivou ze Synkop a bubeníkem Janem Seidlem založili novou skupinu Futurum. V televizním programu Studio B jsem viděl jejich první skladbu Juliet.


Velmi se mně líbila a když jsem později slyšel další - Vyplouvám, kde se Dragounův hlas klene nad majestátním zvukem varhan, přestal jsem konečně vnímat jen Synkopy a vydal se na koncert Futura. V jejich prvním programu, který vyšel na LP jako Ostrov Země, se mně však už toho moc víc než tyto dvě skladby nelíbilo. Přece jen jsem ale začal navštěvovat i koncerty konkurentů Synkop 61 a viděl tak alespoň zbývající koncertní komponované programy Progressu Mozek a Změna. V r. 1985 nebo 1986 jsem se šel poprvé podívat na celodenní červnové líšeňské slavnosti, co se tam slavilo, netuším, snad to, že se tam daly koupit banány, na mnoha podiích vystupovali zpěváci a skupiny nejrůznějšího zaměření, mě však zajímalo jen rockové podium a tam jsem podruhé v životě měl možnost vidět Futurum. Skupina připravila nový program (jmenoval se Jedinečná šance) a koncert mě doslova nadchl. Od té doby je Roman Dragoun mým nejoblíbenějším hudebníkem a zpěvákem. Pak už jsem chodil na všechny koncerty Futura v Brně a získal pro to i manželku. Z nich se mně nejvíce líbily skladby Filmy dnů, Skříň (na desce Futura nikdy nevyšla a objevila se až téměř po 20 letech na desce skupiny T4, další z mnoha skupin, v níž Dragoun působí), Klaun (tato nahrávka je z r. 2008, kdy se skupina sešla k několika koncertům k výročí 25 let od svého založení), Voda a Zdroj. U skladby Zdroj Dragoun za doprovodu kláves hraje v první části skladby úplně sám a až postupně se přidávají další hráči. Poslouchat tuto skladbu v setmělém sále nebo při zavřených očích je úchvatné. Krásný text písně napsal Romanův otec František Dragoun, který však texty psal pouze příležitostně, byl totiž akademickým malířem.


V r. 1988 Michal Pavlíček zlanařil do skupiny Stromboli bubeníka Futura Jana Seidla místo Klaudia Kryšpína, který emigroval, později do Stromboli přestoupil i Dragoun a Futurum se rozpadlo. Byla to velká škoda, protože Futurum hrálo už mnoho nových skladeb a po Ostrovu Země a Jedinečné šanci se začala připravovat 3. deska, k jejíž realizaci už však nedošlo. Některé nahrávky z té doby se později objevily jako bonusy v reedicích desek Futura, na YouTube je k nalezení např. píseň Svět kouře z koncertu v r. 1994 (bohužel ve špatné technické kvalitě), kdy se Futurum na chvíli nadechlo k životu (až na Seidla v novém složení s neznámými hudebníky), tato etapa ale měla jepičí život.

Dragoun pak působil v muzikálu Jesus Christ Superstar a poté přestoupil na sólovou dráhu. To je však již jiná kapitola.

27. listopadu 2011

Šanghaj (2) - SWFC, mrakodrap jako vývrtka

Šanghaj má 20 miliónů obyvatel a je dynamicky se rozvíjejícím městem, které má ambice se stát obchodním a finančním centrem celé Asie. Dnes je objemem přepraveného nákladu největším přístavem světa, město pořádalo gigantickou výstavu EXPO 2010 (nejdražší v historii a údajně 2-krát tak nákladnou jako olympiáda v Pekingu), z letiště jezdí rychlovlak Maglev, konají se zde velké sportovní akce, např. Velká cena Číny automobilů F1, až do loňského roku také závěrečný turnaj Masters nejlepších tenistů světa a letos tu bylo i mistrovství světa v plavání.
Město má kosmopolitní charakter a na rozdíl od Pekingu zde typická čínská architektura není tak výrazná, i když samozřejmě také nechybí, svými mrakodrapy a spletí mimoúrovňových dálničních přivaděčů však spíše připomíná velká americká města.
Výškové stavby jsou ale mnohem nápaditější než v USA a při pohledu z nábřeží Bund zaujmou především mrakodrapy Shanghai World Financial Center (SWFC, 492 m), Jinmao Tower (nebo také Ťin Mao, 421 m) a televizní věž Perla orientu (Oriental Pearl TV Tower, 468 m). Jinmao Tower má podobně jako věže Petronas Towers v malajském Kuala Lumpur podobu pagody, dvě velké koule na televizní věži mají průměr 50 a 45 m a nejvyšší vyhlídkové místo je ve výšce 350 m. Zcela netypický je však zvláště mrakodrap Shanghai World Financial Center, dokončený v r. 2008. Vypadá jako velký otvírák na láhve. Je třetím nejvyšším mrakodrapem na světě (po 828 m vysokém Burj Khalifa v Dubaji a Taipei 101 na Taiwanu, který má 508 m), pyšní se však nejvyšší vyhlídkou z obytných staveb, která na horním podlaží průzoru má výšku 474 m nad zemí, v dubajském výškovém šampionu je totiž vyhlídka pouze ve 452 m. 









Tato skutečnost je doložena zápisem v Guinnessově knize rekordů. Bohužel však vzhledem ke smogu kvalita fotografií z SWFC byla velmi špatná, proto sem žádnou nedávám. Na celkovém pohledu z nábřeží nás asi překvapí, že jedna z výškových budov se jmenuje Aurora.



19. listopadu 2011

Niagarské vodopády (1) aneb Imigrační úředníci (2)

I když jsem kromě několikadenní trasy vypůjčeným autem po národních parcích na západě USA nebyl na žádném jiném poznávacím zájezdu, kdy se každý den znovu balí zavazadla, následuje i několikahodinový přesun na další místo, krátká prohlídka a opětovný nástup do auta či autobusu a cesta do hotelu, zpravidla mimo centrum, přece jen se snažím, aby pobyt na jednom místě byl zpestřen alespoň jedním výletem do okolí, případně byl rozdělen do několikadenních pobytů na dvou místech.

Při letošní 11denní cestě do New Yorku jsme přemýšleli, kam se vydat. Vzhledem k evropskému charakteru městské dopravy v NYC jsme si auto nemuseli půjčovat, a proto jsme hledali způsob, jak se dostat do okolí vlakem nebo autobusem. V úvahu připadal Washington, vzdálený asi 350 km, a Niagarské vodopády, 800 km od NYC. Odkládali jsme to až na konec pobytu, manželku lákal Washington, mě zase vodopády, protože však v informačních systémech přepravních společností kupodivu všechny spoje do Washingtonu ve vhodné časy a za rozumné ceny byly vyprodány, vybrali jsme výlet k vodopádům se společností Greyhound, která jezdí z nádraží Bus Terminal. Vyrazili jsme v noci, po 7. ráno jsme byli tam a kolem 10. večer se zase přes noc vraceli.

Při příjezdu do Buffala jsme zpovzdálí viděli stoupající kužel vodní páry a bylo jasné, že cíl cesty je na dosah. Autobus o pár minut později zastavil u patníku, kde nebyla žádná značená autobusová zastávka. Pro jistotu jsem se zeptal, kde máme na autobus čekat při zpáteční trase, pozítří jsme se totiž měli vracet do Evropy a měl jsem obavy, abychom v nějakém zmatku zpáteční spoj nepropásli a neuletělo nám pak letadlo. Řidič autobusu odpověděl nejstručnějším možným způsobem: "Here" a ukázal prstem na chodník, na němž jsme stáli. Naštěstí tam byl obchůdek se suvenýry a malým muzeem, tak se místo dalo zapamatovat.



Niagarské vodopády leží na hranici USA-Kanada, z kanadské strany je však lepší náhled "dovnitř" podkovovité kanadské části vodopádu, z americké strany je tato část vidět jen z boku, navíc na kanadském břehu stojí dvě vyhlídkové věže - Skylon a Minolta - a je tak možné se na celé vodopády dívat i z nadhledu.



Obě země spojuje most, vízum do Kanady jsme sice neměli, z americké strany nás však na most bez řečí pustili a mysleli jsme si, že máme vyhráno.



Radost ale byla předčasná. Na druhé straně jsme padli do rukou kanadských imigračních úředníků, kteří nás dost důkladně vyslýchali, např. se vtipně ptali, zda máme zbraň, marné bylo vysvětlování, že uděláme jen pár fotek a případně ještě tržbu za vyhlídku z věže Skylon. Odvedli nás do jiné budovy, kde nám milostivě vystavili potvrzení, že se můžeme vrátit do USA. Alespoň to, protože do USA víza nemáme, jen registraci vstupu. Kdyby nás nechtěli pustit ani Američané, mohli jsme zbytek života strávit na mostě.

Kanadští úřednící nás kvůli turistům za sociálními dávkami zřejmě nemají moc v lásce. Jedna neteř už druhým rokem je pracovně ve Vancouveru a když tam její rodiče jeli za ní na návštěvu, potřebovali spoustu různých potvrzení, např. i to, že mají na bankovních účtech částku v řádu statisíců.
Tak náš "pobyt" v Kanadě trval všeho všudy asi 15 minut. Nelituji toho však, i z mostu byla pěkná vyhlídka, sice z většího odstupu, ale z mnohem většího úhlu než z vyhlídkové lávky Američanů.



U vodopádů bylo celý den nádherné slunečné počasí a klenula se nad nimi gigantická duha. O tom však někdy jindy.


16. listopadu 2011

Šanghaj (1) - rychlovlak Maglev

V posledních letech je stále viditelnější rostoucí ekonomická síla Číny. Je známé, že Číňané si příliš nelámou hlavu s autorskými právy, kopírují a s nízkými náklady pak vyrábí věrné napodobeniny elektroniky světových firem. Čína však vsadila i na vlastní výzkum, výsledkem jsou úspěchy v kosmonautice a při stavbě gigantických technických děl, jako jsou hydroelektrárna Tři soutěsky, impozantní mosty a mrakodrapy. V poslední době Čína z roku na rok zvýšila prostředky do výzkumu 35-krát. Není divu, že několik čínských univerzit už patří do první ligy a čínští vědci si získali světové renomé.

Číňané se nenápadně prosazují v celém světě, v mnoha městech mají své čtvrti, viděl jsem je např. v San Franciscu, New Yorku, Singapuru, Kuala Lumpur a Londýně, a všude si vytvořili svůj svébytný svět s typickou architekturou, restauracemi a stánky se zbožím, na jaké si člověk vzpomene. Vzhledem k láci tam chodí nakupovat i místní, Číňané přitom nikoho neobtěžují, netahají za rukáv, domluva s nimi je sice většinou dost obtížná, zdají se mně však příjemní a v pohodě. Řekl bych, že daleko horší je to v jejich vlastní zemi, turisty se snaží často podvést, možná je ale ten můj dojem dán pohledem od památek, kde vládne tvrdý konkurenční boj prodejců.



Letos jsem se do Číny vypravil poprvé a pobyl několik dnů v Šanghaji a pak ještě v Pekingu. Hned po příletu do Šanghaje jsem měl možnost se blíže seznámit s první atrakcí města - rychlovlakem Maglev, který je dílem firmy Siemens. Název je zkratkou slov magnetická levitace, vlak nemá kola (v muzeu tohoto technického unikátu se píše, že kolejové vlaky mohou maximálně jet rychlostí 360 km/hod), ale vznáší se v magnetickém poli a dosahuje maximální rychlosti 430 km/hod, chvílemi údaj přeskakuje i na 431 km/hod. V muzeu se pyšní certifikátem Guinnessovy knihy rekordů v rychlosti mezi vlaky na tomto principu. Vlak jezdí na trase dlouhé 30 km z/na letiště. I když se jím do centra Šanghaje nedostaneme, to je vzdáleno více než 60 km a metro jezdí už z letiště, za ten zážitek to rozhodně stojí. Maglev svou trasu urazí asi za 7-8 minut a zážitek z jízdy je úchvatný, protože vedle trasy vede dálnice a vlak postupným zvyšováním rychlosti auta předjíždí, jako kdyby se vůz z F1 měřil s cyklistou. Zajímavé je, že trasa není úplně rovná, má zatáčky i znatelná stoupání a klesání. Trochu je to vidět ve videu.

13. listopadu 2011

Cover verze (2) - Marie Rottrová

Z našich zpěvaček mám nejradši Marii Rottrovou a Hanu Ulrychovou. Zatímco Hana začala svou kariéru v beatových skupinách Vulkán a Atlantis, pak se s bratrem Petrem věnovala folklóru se skupinou Javory a dnes vedle toho s další skupinou Javory beat znovu vystupuje s rockovým repertoárem, Marie zpočátku zpívala hlavně soulové skladby, potom přešla do středního proudu, ale protože v její doprovodné skupině Flamingo bylo několik výborných a všestranných hudebníků (klávesista Vladimír Figar, kytarista Jan Hasník a baskytarista Jiří Urbánek) a zvláště Hasník inklinoval k rocku, Flamingo do repertoáru přebralo i několik skladeb z tohoto žánru, např. Tisíc tváří lásky (25 or 6 to 4 od skupiny Chicago), později rockovou baladu She's Gone od Black Sabbath, otextovanou Jaromírem Nohavicou jako Lásko, voníš deštěm.

Marie Rottrová dovede krásně zpívat i šansony. Píseň To mám tak ráda (text Jiřina Fikejzová) se mně líbí mnohem více než originál Serge Lamy Je suis Malade. Úchvatně ji však zpívá také Lara Fabian(ová), cover verze nejsou tedy jen naší specialitou.

A tady jsou mé nejmilejší cover verze Marie Rottrové: Tisíc tváří lásky, Lásko, voníš deštěm a To mám tak ráda.



10. listopadu 2011

New York (1) - imigrační úředníci

I když je mně cestování koníčkem, dlouho jsem se držel jen Evropy, protože představa více než 10-hodinového letu do USA nebo vzdálené Asie mě nikdy nelákala, nehledě k tomu, že od nás se tam nikdy nedá letět přímo, ale je nutné přestupovat na některém z velkých letišť v Londýně, Paříži, Amsterdamu, Frankfurtu nad Mohanem nebo Mnichově a tím se cesta ještě o dost prodlouží a když k tomu připočítám cestu z mého bydliště Brna na letiště do Vídně nebo Prahy, rezervu na odbavení, blíží se trvání cesty z domu na cílové místo celému dnu.

Od cesty do USA mě navíc odrazovaly historky o nerudných imigračních úřednících. Jeden kolega byl svědkem toho, kdy černošský imigrační úředník nepustil dále čínského návštěvníka. Ten marně vykřikoval, že je profesor z Pekingu a jede na světový kongres. Úředníkovi se nelíbil a tím to haslo.

Poprvé jsem se do USA vydal v r. 2009, a to rovnou na vzdálenější stranu - do San Francisca, Las Vegas a několika národních parků. Vše proběhlo zcela hladce a povzbuzen tím jsem letos naplánoval společnou cestu s manželkou do New Yorku. Papírování se za ty 2 roky trochu zjednodušilo, stačilo vyplnit jednoduchý formulář, kde bylo jen několik údajů - jméno, příjmení, číslo pasu, kde budeme bydlet, zda jede někdo s námi a několik málo dalších, na které jsme jednotně odpověděli ne (např. zda máme nějakou nemoc, chceme v USA nabízet něco k prodeji atd.).
Když jsme přicházeli k přepážkám imigračních úředníků, u každé čekalo několik osob, jen u jedné nebyl nikdo. Obsluhoval ji obtloustlý černoch, který se trávil značně otráveně a evidentně se nikdo k němu nehrnul. Toho si všimla jedna pracovnice, která chtěla počty osob rovnoměrněji rozdělit a jednoho mladého muže a mě s manželkou přesunula ke zmíněnému černochovi. Mladík mohl k němu hned přistoupit, k tomu se však vůbec neměl a raději čekal, až se uvolní sousední úředník. A tak jsme k přepážce černocha přistoupili my. Šli jsme oba naráz, úředník na nás zavrčel: "What does it mean?" Odvětil jsem, že jsme manželé, on se na manželku opovržlivě podíval, že potřebuje doprovod. Naskenoval něco z pasů, naše prsty, vyfotografoval obličeje, jeden formulář hodil do koše, podal můj pas, tak jsem jej vzal a měl se k odchodu. Zařval na mě: "Wait!" Podal mně ještě ten formulář a manželce jen pas bez formuláře. Hned mě napadlo, že jí bude chybět. V některých zemích (např. Dubaji) se takové formuláře odevzdávají při návratu. Požádal jsem jej, aby nám dal i manželčin formulář. To jej vytočilo ještě více a zařval na mě ještě podrážděněji než předtím: "Finished!," což doprovodil gestem natažené ruky: "Zmizte, než si to rozmyslím." Postoupili jsme dále, tam další úředník (a tentokrát velmi příjemný), když jsem hned úvodem nás představil: "Me and my wife," se pousmál a řekl "Okay," podíval se do pasů, vzal si můj formulář (měl jsem na něm napsánu jednu doprovodnou osobu, tak stačil pro nás oba) a měli jsme to za sebou.

Kufry dorazily v pořádku a mohli jsme řešit cestu k hotelu.

Bydleli jsme na dolním Manhattanu a ještě v den příletu jsme zavítali na pobřeží s vyhlídkou na sochu Svobody a tam jsme také narazili na památník imigrantů.



Vypadají dost zbědovaně. Co ti museli vytrpět při vstupu na americkou půdu a hlavně potom?

5. listopadu 2011

Cover verze (1) - Šípkové Růženky

Z přebírání hitů (zejména) zahraničních zpěváků a hudebních skupin je živa spousta našich interpretů (asi nejvíce se tím "proslavily" Ilona Csáková a Leona Machálková), někdy však cover verze může znít stejně dobře nebo i lépe než originál. Pro mě jsou tímto příkladem Jiří Schelinger a Petr Kolář, kteří převzali píseň Soldier of Fortune od Deep Purple. Pro srovnání originál a jeho česká verze Šípková Růženka (text Zdeněk Svěrák) v podání našich zpěváků.



Aktuální článek

Jeseníky (3) - Obří skály, Šerák, Keprník

Z vyvýšeného místo nad obcí Ramzová u turistického rozcestníku Větrolam (785 m n. m.) se pěkně vyjímá hřeben Obřích skal (1088) a vpravo od...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)