31. srpna 2018

Mamutí můstek v Kulmu (s českou stopou)

Tak jako tenisté mají své grandslamové turnaje, obdobou u skokanů na lyžích je Turné čtyř můstků, nejatraktivnější soutěží jsou ale lety na lyžích. Na zmodernizovaných mamutích můstcích skokani létají daleko za 200 m. Takových skoků se ne každý odváží, podobně jako u jezdců Formule 1 je jen několik desítek sportovců, kteří jsou schopni se na vrcholové úrovni těchto akcí účastnit.

Prestižní záležitostí jsou i samotné můstky. Nejproslulejší stojí ve slovinské Planici, kde se nejčastěji posouval světový rekord v délce skoku, poslední - za hranicí 250 m - však padly ve Vikersundu v Norsku a aktuální rekord 253,5 m drží Stefan Kraft z Rakouska z r. 2017. Další mamutí můstky jsou v Rakousku (Kulm), v Německu (Oberstdorf) a na pětici ji doplňuje mamutí můstek v Harrachově. K nim patřil ještě Ironwood v USA, který už však není v provozu. A je možné, že takový osud potká i harrachovský můstek a z místa se stane skanzen skoků na lyžích.

Harrachov největší slávu zažil v r. 1983, kdy pořádal mistrovství světa a Pavel Ploc na něm vytvořil světový rekord skokem dlouhým 181 m. Ta už však dávno zapadla prachem, můstek chátrá, opravy by si vyžádaly stamiliony Kč, a tak poslední závod se tam konal před 4 roky. Co si pamatuji, i v době jeho funkčnosti závody kvůli malému zalesnění okolí můstku často narušoval silný vítr a z důvodu bezpečí skokanů někdy bylo nutné rušit další kola skoků, nebo dokonce soutěž vůbec nekonat.

Na mamutí můstek v Kulmu jsme narazili na turistické trase kolem zalesněného kopce Kulmberg. Samozřejmě nás zajímaly i jeho vrcholové partie, protože slibovaly výhledy na Dachstein, Schladminské Taury a údolí Ennstal. A Kulmberg Höhenweg se nachází přímo nad můstkem.



Můstek v Kulmu je pro nás zajímavý i tím, že v r. 1975 se zde mistrem světa stal český skokan Karel Kodejška. Někde také najdeme, že Kodejška vyhrál na můstku v Bad Mitterndorf, resp. v Tauplitz/Bad Mitterndorf, tyto názvy jsou však širší než Kulm, podle blízké obce, resp. obcí, se tak jmenuje celé zimní středisko, které na jejich území z větší části leží.
Kodejška si titul vybojoval vyrovnaným výkonem během tří soutěžních dnů za skoky s délkami 141 m, 149 m, 123 m, 144 m, 139 m a 145 m. Dnes se soutěží jen jeden den a započítávají se dva skoky, pokud ovšem program soutěže kvůli nepřízni počasí není zredukován.

Rekordní skok v Kulmu má hodnotu 244 m, proti skokům našeho borce je tedy přibližně o 100 m delší. Je to dáno prodloužením nájezdu a výraznou úpravou, která umožnila zvýšit tzv. hill size, což je nejzazší hranice bezpečného dopadu. Legendární skokan Jiří Raška, olympijský vítěz z Grenoblu v r. 1968 kdysi prohlásil, že v dřevních dobách jeho sportu byly dopady velmi tvrdé, jako při skoku ze střechy jednopatrového domu na chodník, kdežto u nových profilů můstků skokané v závěrečné fázi skoku plachtí nad terénem podobně jako letadla před dosednutím na přistávací dráhu.

I tak ale pohled shora bere dech. Už jen nevybočit z úzké nájezdové stopy není jednoduché. Místo doskoku se ztrácí v dáli. Vyšlápnout po půlmetrových schodech, udávajících výši nájezdu, vyžaduje trochu kondice. Soutěžící se tam dopravují lanovkou.





Když se naopak díváme zespodu, horní část vypadá jako vzdálený sloup či věž.



Na snímku z odstupu a boku jsou proporce zřetelnější, současně jsou zde vidět i další můstky menších rozměrů.




V budově nad můstkem se skokani připravují na svůj skok. Zařízení na prvním snímku slouží k nastavení výše nájezdu.




Tehdy ještě mají možnost se pokochat pohledem na panorama Alp.




Pak už je to mezi nebem a zemí. Trefit odraz na hraně můstku ve zlomku vteřiny je pro délku skoku klíčové.



Rozhodčí v kabině u doskočiště hodnotí i styl.


28. srpna 2018

Reiteralm - kolem jezer na alpské dvoutisícovky a s výhledy na Dachstein

Mými nejoblíbenějšími horami jsou Vysoké Tatry, kde jsem byl všude, kam se dá jít bez horského vůdce a jednou i s ním na impozantním štítu Vysoká (2547 m n. m.), neodvažoval jsem se však na zahraniční dvoutisícovky a vyšší vrcholy, protože trasy tam nebudou značené, anebo velmi špatně, ztratím se, spadnu do propasti a nakonec opuštěný a vysílený se stanu potravou vlků.

Proto jsem byl odkázaný jen na výlety lanovkou (Aiguille du Midi, Dachstein) a lyžařskými vleky (Dolomity, Rakouské Alpy, Provensalské Alpy). Při letošní dovolené v Ramsau am Dachstein však v jednom tamějším prospektu pěších tras se zdálo, že některé jsou schůdné i bez horolezecké výbavy, nemají velká převýšení a dají se zvládnout v "rozumném" čase.

Trasa Reiteralm Rundweg, jak je z názvu patrné, je okružní, což při dopravě autem na výchozí místo je výhodou. Nejsložitější bylo ale toto místo najít. Odbočka na silnici za Schladmingem nás vedla vzhůru po stále se zužujících silnicích, až přešla v polní cestu (později jsme zjistili, že šlo o cyklostezku), jednou jsme projeli kolem horského stavení a po několika stech metrů skončili u závory, za níž už sice byla ta správná silnice, jenže na tu se nebylo možné dostat, závora byla zamčená, zřejmě jsme zabloudili na soukromý pozemek. Couvání i otočení auta na úzké cestě, z jedné strany lemované propastí a z druhé hlubokým žlabem, bylo těžko představitelné, choť usoudila, že s mou netrpělivostí a odhadem by bylo riziko příliš vysoké a snad na 20-krát auto otočila.

Nakonec jsme správnou odbočku objevili o několik km dříve a horskými serpentinami jsme se dostali na start trasy. Bylo už kolem půl druhé odpoledne, vzhledem k odhadovanému času celého okruhu 3,5 hod to ale nevadilo.

Auto jsme zaparkovali u horské chaty Eiskarhütte, ležící v nadmořské výšce 1700 m. Chata v té době měla plně obsazenou zahradní restaurací a zdála se ideálním místem pro občerstvení na konci trasy.



Stačilo kousek popojít a ve zpětném pohledu se otevřelo panorama alpských vrcholů. V levé části mu dominují Torstein (2948 m n. m.), Mitterspitz (2926) a Hoher Dachstein (2996).



Opačnou stranu lemují tři alpské dvoutisícové vrcholy: Gasselhöhe (2001), Rippeteck (2126) a Schober (2133) a právě tam jsme se vydali. Trasy jsou patrné z plánku, my jsme zvolili okruh proti směru otáčení hodinových ručiček a šli zkratkou po cestě s číslem 66.



Lanovkou se dá vyjet ještě výš a dál, nechtěli jsme se však vázat jejím jízdním řádem. Cesta je místy nezřetelná a také počty turistů jsou mnohem nižší než v našich horách.



Trasa je zajímavá tím, že vede kolem horských jezer, pěti větších a dvou malých, zkratku jsme volili i za cenu prudšího stoupání proto, abychom první dvě neminuli. Nejvíce vyniknou z vyšších poloh.




Ze sedla láká odbočka Panoramablick k horní stanici lyžařského vleku Gassl Höhe II (1860 m n. m.) s výhledy na masiv Dachsteinu, ty se však nabízely téměř celou trasu.



Na dalším snímku vlevo vzadu je Schober a v popředí vpravo od něj Gasselhöhe.



Cesta na Gasselhöhe se v závěrečném úseku z travnatého povrchu mění v kamenitý horský terén. Kříž symbolicky označuje místo, kde jsme poprvé pokořili alpskou dvoutisícovku, byť o jediný metr.



Teprve teď se objeví Rippeteck, který byl z podhledu skryt, na druhém snímku z jiného úhlu je vrchol znovu částečně zacloněn. Tam, kde stojí skupinka lidí, se schází do údolí k horskému plesu, od nějž vede výstupová trasa na Schober.




A zde je Rippeteck a Schober (vlevo) společně.



Těsně pod vrcholem Rippetecku se prodíráme jehličnany a je zde i krátký žebřík.



A takto vypadá závěrečný úsek k vrcholu naší druhé alpské dvoutisícovky Rippeteck (2126).



Na vrcholu jsme se zdrželi jen krátce, pobyt totiž znepříjemňoval roj bodavého hmyzu, který jako kdyby strážil jeho majestát před nezvanými návštěvníky.



Zajímavé jsou výhledy i na opačnou stranu než Dachstein.



Na úpatí protější hory Schober leží tři jezera. Na Schober jsme už nešplhali, 7 výškových metrů navíc proti Rippetecku bylo slabou motivací.



Vracíme se k rozcestí a scházíme do údolí k jezerům.







Nejpůsobivější z jezer je Spiegelsee (1860 m n. m.), jehož název je opravdu přiléhavý. Na hladině se zrcadlí trojice horských velikánů Torstein, Mitterspitz a Hoher Dachstein.






V jezeře jsem se i koupal, voda byla snad teplejší než v Hallstattském jezeře, protože jen místy je hloubka nad hlavu.




Na zbytku trasy kolem níže položených ples nás zastihla bouřka. Potkali jsme rodinku kamzíků, kteří si nás vůbec nevšímali, podle štítků v uších byli zřejmě ochočení.




Do Eiskarhütte jsme dorazili promoklí. Kromě nás tam už nikdo nebyl, ale obsluha byla ochotná, když jsme po jídle asi v půl šesté odcházeli, všiml jsem si, že otvírací doba byla do 17 hod.



Domů jsme se dostali po už známé trase.

15. srpna 2018

Hallstatt (1) - oblíbená destinace Číňanů

O Japoncích se říká, že celý produktivní život pracují, aniž by si brali dovolenou, ale když dosáhnou důchodového věku, bohatě si to vynahradí. Cestují po celém světě, se selfie tyčemi pózují před každou památkou a než se vystřídá celá skupina, co vyskákala z autobusu, notně to trvá. Avšak je jedno místo v Evropě, kde je v návštěvnosti zcela zastiňují Číňané, a tím je rakouské městečko Hallstatt. Ti si ho natolik zamilovali, že si dokonce v provincii Kuang-tung postavili jeho kopii. I přesto ale za originální podobou stále jezdí.




Hallstatt má necelou tisícovku obyvatel, ročně jej však navštíví milion turistů. Leží v nadmořské výšce 508 m, z jedné strany jej ohraničuje Hallstattské jezero (Hallstattsee), za nímž se rozkládá monumentální masiv Dachsteinu s vrcholy přes 2900 m n. m., a na druhé straně jsou další vrchy, protkané solnými ložisky. Sůl se zde těžila už v době keltského osídlení tisíce let před naším letopočtem, dnes je hallstattský solný důl (podobně jako Wieliczka u Krakówa) zpřístupněn pro turistické prohlídky s průvodcem.


Označení Solná komora (Salzkammergut), se kterým se zde také setkáváme a kam Hallstatt spadá, není administrativním vymezením území s jasně danými hranicemi, někde je uváděno jako část Salcburských Alp (Salzburger Alpen), jinde šířeji vedle Salcburska (Land Salzburg) zahrnuje i Štýrsko (Steiermark) a Horní Rakousy (Oberösterreich). Všemu je ale společná turisticky přitažlivá charakteristika území s vysokými horami a četnými jezery. Přírodní krásy a stylová architektura zajistily Hallstattu s oblastí Dachsteinu zápis na seznam UNESCO v r. 1996.






Z jednoho konce na druhý bychom se dostali za méně než půlhodinu, tomu však brání okouzlení nad architekturou domů s dřevěným obložením, bohatou květinovou výzdobou, kostely, vyhlídkami na jezero a spočinutí v pohodových zahradních restauracích.



Některé domy zasahují do jezera a jsou částečně postaveny na kůlech, zapuštěných do dna.




I když se zdá, že Hallstatt má jen jednu delší ulici, kudy projíždí auta do sousedních obcí, a kratší souběžnou pěší zónu, může se pochlubit i náměstím.




Najdeme zde i menší vodopád.




V centru Hallstattu je dokonce možné se vykoupat (a také jsem to v letošních vedrech využil), zelený pás na pobřeží s upraveným molem a vstupy do vody je volně přístupný.





A samozřejmě se po jezeře dá projet i na výletních lodích a člunech.





Nad Hallstatt můžeme vystoupat pěšky, anebo se vyvézt lanovkou. Lanovka má jednu kolej, která se ve střední části rozdvojuje, aby se mohly vyhnout protijedoucí vagóny. Provoz je tak nepřetržitý oběma směry.



Po mostě přejdeme na vyhlídkovou plošinu, vystrčenou nad jezero.





Nabízí působivý pohled na celé město a také se odtud krátkou procházkou dostaneme k solnému dolu.





Na konci jezera, 5 km za Hallstattem, je obec Obertraun, z níž vede další lanovka, od jejíž první mezistanice směřují stezky k Velké ledové jeskyni a Mamutí jeskyni, a trasy od horní stanice dalších úseků lanovky nabízí pohledy na Hallstattské jezero a masiv Dachsteinu ještě z jiné perspektivy. Zvlášť působivá je vyhlídka Pět prstů. O tom a solném dolu v Hallstattu někdy jindy.

Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)