Skotsko-Anglie – gentlemanský rozchod či rozvod „po italsku“?

Nedávné 80. narozeniny Václava Klause měly ohlas v řadě rozhovorů s oslavencem a komentářích hodnotících jeho činy a vklad do polistopadového vývoje ve funkcích ministra financí, premiéra, předsedy Poslanecké sněmovny a prezidenta, zejména privatizaci, přechod k tržnímu hospodářství, založení politické strany s jasným ideovým ukotvením, opoziční smlouvu, amnestii, ale jeho podíl na rozdělení Československa byl většinou opomenut.  

Dříve narození si vzpomenou na dlouhá a neproduktivní vyjednávání „pravdoláskařů“ (Havel, Pithart, …) s představiteli Slováků, nespokojených s pragocentrismem, a nápady vyjít jim vstříc přejmenováním státu vložením pomlčky a za ní velkého „S“, zatímco Václav Klaus se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem rozřešili problém Kolumbova vejce velmi snadno a rychle při setkání v brněnské vile Tugenhat. Slováci jsou spokojení, mají svou hvězdičku na vlajce EU a přátelské vztahy Čechů a Slováků jsou snad ještě vřelejší než dřív, nikdo si nemůže stěžovat, že na druhého doplácí.    

Takový poklidný „rozvod“ je výjimečný, Sovětský svaz se nejdříve přeměnil na Společenství nezávislých států, poté na samostatné republiky a napjaté vztahy mnohde přetrvaly (Rusko-Ukrajina, Rusko-Gruzie, Pobaltí-Rusko, Arménie-Ázerbajdžán), Jugoslávie prošla léty válečných střetů s desítkami tisíc mrtvých, devastací infrastruktury a soudy zločinů proti lidskosti v Haagu, Katalánci usilují o odtržení od Španělska a jejich představitelé jsou vězněni, sílí snahy o vyvázání Skotska ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Přitom Skotsko, stejně jako Wales a Severní Irsko, mají vlastní parlamenty a vlády, samostatně reprezentují v některých sportovních soutěžích (podrobněji viz Čerfův komentář) a např. tři ostrovní týmy, Anglie, Skotsko a Wales, se kvalifikovaly do závěrečné části letošního fotbalového mistrovství Evropy. Mají také vlastní bankovky – skotské libry – těmi se však nedá platit v Anglii (opačně to možné je, při přeplatku anglickou bankovkou nám ale vracejí skotské).  

V r. 2014 britský konzervativní premiér David Cameron vyšel Skotům vstříc a umožnil jim vyhlásit referendum, zda se Skotsko má stát nezávislou zemí. Byl si jist, že pro odtržení Skotska od Spojeného království se většina nenajde a také si ji přálo necelých 45 % voličů (při přibližně 85% účasti). U dalšího referenda, zda má Velká Británie zůstat v EU, se však Cameron přepočítal a většina se navzdory jeho podpoře setrvání v EU vyslovila pro brexit.     

Po brexitu tlak skotských nacionalistů ještě vzrostl, protože na rozdíl od vystoupení ze Spojeného království by v EU chtěli zůstat (resp. do EU znovu vstoupit) a mít na vlajce svou „hvězdičku“ plnohodnotného státu jako Slováci. V úsilí o samostatnost je také inspiruje příklad Irska, které ji získalo v r. 1921, a přestože část irské provincie Ulster jako Severní Irsko zůstala součástí Spojeného království, Irsku to nijak neublížilo a z chudé země se vypracovalo mezi nejbohatší.    

Současný konzervativní premiér britské vlády Boris Johnson nechce riskovat a snahy o vyhlášení druhého skotského referenda blokuje, Skotové se zatím zdržují neústavní cesty a rozvodu „po italsku“. A v této patové situaci jsou obě strany „zakopány“. 

Jak to na hranici Anglie a Skotska vypadá, jsme viděli před několika lety. Nikde žádné závory, jen cedule, krámek s občerstvením a návštěvníkům z Anglie na přivítanou zahraje nefalšovaný skotský dudák v sukni. Ale kdo ví, zda to tak zůstane.

Karlovy Vary (2), Mariánské Lázně (1), Františkovy Lázně (1) - pravoslavné chrámy v lázeňském trojúhelníku

O Karlových Varech je známo, že si je velmi oblíbila ruská klientela, Rusové také řadu lázeňských domů odkoupili, na mnoha místech, např. na recepcích hotelů, ve zlatnictvích a obchůdcích se suvenýry, inzerují možnost domluvit se rusky, a tak není divu, že zde stojí pravoslavný kostel.

I v Brně jej máme, funkcionalistická stavba Chrámu svatého Václava jej prozrazuje zlacenou cibulovitou věží, zdobnější je Chrám svatého Gorazda v Olomouci a jeden z největších v západních zemích je Chrám svatého Mikuláše v Nice. Z koláže je patrné, jak odlišné pravoslavné chrámy mohou být.

Dva z Ruska, a asi nejhonosnější, jsem už zmiňoval dříve: Chrám Vasila Blaženého v Moskvě a Chrám Vzkříšení Krista v Petrohradu.  

Zásluhou Gustava Wiedermanna (1850-1914), architekta z Františkových Lázní, se pravoslavnými kostely mohou pochlubit všechna tři města lázeňského trojúhelníku Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Architekt je také autorem řady lázeňských domů, kolonády, hotelů, vil i budov bank, a zatímco pro lázeňské stavby volil jednotný žlutobílý novorenesanční styl, jeho realizace pravoslavných kostelů se dost liší.  

Chrám svatého Petra a Pavla v Karlových Varech, postavený v letech 1893-1897, je z pravoslavných staveb u nás nejvýznamnější. Autor původního architektonického návrhu Konstantin Andrejevič Uchtomskij se inspiroval byzantsko-staroruským kostelem v Ostankinu u Moskvy, konečnou podobu mu však dal až Gustav Wiedermann. Výstavbu chrámu, její úpravy a vybavení interiéru finančně podporují ruští mecenáši, zpočátku z řad ruské aristokracie, dary přispěl i ruský car Mikuláš II., v pozdější době také Moskevský patriarchát a Státní duma Ruské federace (dolní komora ruského parlamentu). V církevní organizační struktuře chrám je exarchátem (církevní administrativní jednotkou) moskevského patriarchy.

V chrámu bohužel není povoleno fotografovat a u samotné budovy je to také ztíženo, protože stojí v ulici Krále Jiřího, je od ní malý odstup a zaclání stromy.   

V průhledu mezi domy ze zadní strany a z výše položeného místa je záběr bez efektu kácení svislic, ale z pěti věží jsou dobře vidět jen tři, další jsou v zákrytu.  

A ze vzdálených vyvýšených míst Karlových Varů je vidět jen horní část.  

Chrám svatého Vladimíra v Mariánských Lázních byl postaven v letech 1900-1902 a Gustav Wiedermann opět upravil a realizoval projekt ruského architekta, tentokrát Nikolaje Vladimiroviče Sultanova z Petrohradské akademie umění. 

Nejcennější částí interiéru je zlatem a kobaltem pokrytý ikonostas (dřevěná stěna s ikonami, oddělující prostor s oltářem od míst pro návštěvníky), který byl vyroben pro Světovou výstavu v Paříži v r. 1900 a do Mariánských Lázní se dostal darem. Ale ani zde není povoleno fotografovat, proto následují jen záběry budovy, na prvních z ulice Ruská, kde je vstup do chrámu po dvou schodištích. Ikonostas je částečně vidět na čtvrtém snímku v článku Pravoslavný kostel svatého Vladimíra v Mariánských Lázních. 

Zajímavá je také zadní strana chrámu z podhledu cesty mezi stromy ze spodní ulice Lidická.

Chrám svaté kněžny Olgy ve Františkových Lázních, dokončený r. 1889, je nejstarším původně pravoslavným kostelem v Česku. Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze (známý také jako úkryt parašutistů po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha) je sice starší, na pravoslavný byl však vysvěcen až v r. 1935, původně byl římskokatolickým kostelem.  

Alespoň odtud můžu přidat i náhled do interiéru, byť jen přes zamřížovaný vchod za vstupními dveřmi do chrámu. 

Karlovy Vary (1) - vycházky s vyhlídkami

Karlovy Vary z větší části obklopují zalesněné kopce, které nabízejí desítky kilometrů turistických tras s vyhlídkovými místy a rozhlednami. Výškově členitá je i zástavba luxusními hotely, vilami a lázeňskými resorty, jimž v jihovýchodní části města dominuje rozložitá budova 5* hotelu Imperial, tyčící se nad městem jako hrad.

Tím se liší od mnoha jiných lázeňských měst, charakteristických jednou ulicí s kolonádou a kolem ní rozprostřených sanatorií a někdy i parkem. 

Hned několik vyhlídek lze zvládnout v rámci jednoho výletu. Naproti divadla, na druhé straně řeky Teplá, krátkou spojkou vystoupáme na ulici Luční vrch a v místě, kde se protíná s ulicí Pod Jelením skokem, odbočíme prudce doleva a asi po 100 m projdeme mezi domy, poté po kamenných schodech a serpentinami okolo karlovarské ikony, sochy Kamzíka od německého sochaře Augusta Kisse. Originál z r. 1851 byl však v r. 1984 zničen vandaly a o dva roky později zásluhou sochaře Jana Kotka jej nahradila věrná kopie. 

Pokud si dobře vzpomínám z konce 80. let, kdy jsem tam byl poprvé, z výše položených míst nad sochou Kamzíka (např. z altánu s červenou stříškou) na ni bývalo vidět, dnes však vzrostlé stromy tomu brání a vidíme ji jen z podhledu lesní pěšiny. Altán se zlatavou stříškou se jmenuje Kristýna. A ještě nad nimi (z pohledu zespodu vlevo) je Petrova vyhlídka s křížem (489 m n. m.).

Petrova vyhlídka je pojmenována podle ruského cara Petra Velikého, který Karlovy Vary poctil návštěvou v r. 1712 a u schodiště k vyhlídce má i pamětní desku a bustu. Car sem tehdy vyjel na neosedlaném koni a do dřevěného kříže dýkou vyřezal své iniciály. 

Altány a blízká restaurace Jelení skok (485 m n. m.) skýtají pěkné výhledy, první snímek je právě odtud. Z restaurace se otevírá pohled na sever s výškovou budovou hotelu Thermal, kde se konají projekce Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, budova (stejně jako 50m venkovní termální bazén za ní vpravo) je v současnosti v rekonstrukci. Na horizontu jsou patrné hřebeny Krušných hor.

V západním směru ze zástavby vystupují cibulovité zlacené věže pravoslavného chrámu sv. Petra a Pavla, nejkrásnější stavby tohoto druhu u nás.

Rozhledna Diana (547 m n. m.) z r. 1914 při výšce 35 m výrazně vyčnívá nad koruny stromů, proto je dobře viditelná z mnoha míst města. 

Dostupná je po modře značené stezce, začínající za Grandhotelem Pupp, dá se k ní dostat vláčkem, od Petrovy vyhlídky k ní je jen několik set metrů po žluté značce s přechodem na modrou, přitom jen s malým převýšením. Ve stanici Jelení skok se jednokolejná trať rozdvojuje, a tak se zde mohou míjet vagony jedoucí v opačných směrech. 

Diana nabízí širokoúhlý pohled na Karlovy Vary. Jeden záběr odtud je 2. snímkem textu (hotel Imperial je v něm z bočního úhlu) a další následuje.

Jen asi 1 km od Diany je vyhlídka Karla IV. (anebo Karlova vyhlídka, 509 m n. m.) s nejstarší karlovarskou rozhlednou. Pochází z r. 1877. A Karel IV. si ji bezpochyby zaslouží, protože městu r. 1370 udělil královská privilegia.  

Zatímco na vyhlídkový ochoz rozhledny Diana se můžeme vyvézt výtahem, pokud nechceme vystoupat 150 schodů, u Karlovy vyhlídky není jiná možnost než vyjít po úzkých točitých schodech.  

Výhled z ochozu na centrum Karlových Varů je proti rozhledně Diana zúžený, umožňuje však náhled i na odvrácenou stranu města, dlouhá zaoblená střecha by podle mapy mohla patřit hale sportovního komplexu KV Arena. 

Na trase od Petrovy vyhlídky k rozhledně Diana a odtud ke Karlově vyhlídce mineme několik menších staveb. Findlaterův obelisk z r. 1804 je 8 m vysoký a pojmenován je na počest skotského hraběte a mecenáše Jamese Findlatera, který na přelomu 18. a 19. století Karlovy Vary 14krát navštívil a nechal zde postavit vyhlídkový altán a nové lesní promenády. Přibližně na polovině cesty mezi Dianou a Karlovou vyhlídkou jsou vedle sebe dvě památky: pseudogotická kaple Ecce Homo z r. 1906 a Chopinův altán (anebo také Chopinova chata). Fryderyk Chopin patří k mnoha slavným osobnostem, které Karlovy Vary navštívily, r. 1835 zde strávil přibližně tři týdny. 

Od Karlovy vyhlídky pak (nechceme-li se vracet) sestoupíme k Poštovnímu dvoru na jižním konci města.

Goethova rozhledna byla postavena v r. 1889 v novogotickém slohu. Leží ve východní části, s nadmořskou výškou 641 m je ze všech vyhlídek položena nejvýše a je také ve větší vzdálenosti od karlovarských kolonád. Přístup k ní si ale můžeme velmi usnadnit, pojedeme-li autobusem č. 8 na zastávku Hůrky (583 m n. m.), z ní je to již jen 1 km a s mírným stoupáním. 

Na podestě uvnitř rozhledny je malá expozice vycpaných zvířat.

Vidět z ní na město lze jen částečně, protože tomu brání Ottova výšina, v jiném směru v pozadí na druhém z následující dvojice snímků je karlovarské letiště.

V okolí Goethovy rozhledny je 2km stezka s 20 strašidly, částečně inspirovanými českými a německými legendami, ale i nově vymyšlenými, která jsou dílem žáků základní školy a k nimž Hana Krejčová napsala pohádky.  

Po žluté značce od rozhledny do centra k Vřídelní kolonádě je 3,5 km a hned na začátku potkáme několik strašidelných lesních bytostí.  

K Ottově výšině (602 m n. m.) musíme ze žlutě značené stezky odbočit, našli jsme ji podle mapy v mobilu, stojí ale za to se k ní vydat, protože výhled na město odtud patří k nejpůsobivějším. Otto I. (1815-1867), syn bavorského krále Ludvíka I. a korunovaný králem Řecka, sem při návštěvách Karlových Varů velmi rád chodíval. Podle něj pak výšina získala jméno a stejně tak i žulový sloup s koulí na vrcholu, vztyčený zde za přítomnosti krále r. 1852, se na jeho počest nazývá Ottův sloup.  

Vrátíme-li se na žlutě značenou stezku, brzy narazíme na vyhlídku Tři kříže (554 m n. m.). Ty zde byly vztyčeny jako symbol rekatolizace v r. 1640.  

Z centra města je místo snadno poznatelné podle anténního stožáru v těsném sousedství křížů. 

A na závěr ještě dva záběry z poslední vyhlídky.