31. května 2017

Pamukkale - jezírka v travertinových terasách (+ Hierapolis)

Nejvyhledávanějším přírodním divem Anatolie v jihozápadní části Turecka je 2700 m široká a 160 m vysoká vápencová náhorní plošina Pamukkale. Bílou barvou se nápadně odlišuje od okolní krajiny, a je proto zdaleka viditelná. Odpovídá tomu i název, který se dá přeložit jako Bavlněný hrad (pamuk v turečtině znamená bavlnu a kale je hrad).





V nejvyšším bodě plošiny vyvěrá teplý pramen (37 °C), který stéká po mnohastupňových terasách, ochlazuje se a ve vodě obsažený vápník se sráží v pórovitý bílý vápenec - travertin.

Protože nejvíce vápence se ukládá na okrajích teras, za tisíciletí se tím vytvořily hráze proti odtoku vody a terasy se tak vytvarovaly do podoby přírodních bazénů.



Unikátní přírodní div byl r. 1988 společně se sousedícími pozůstatky římských lázní Hierapolis zařazen na seznam UNESCO. Tím se samozřejmě mnohonásobně zvýšil příliv turistů do oblasti, vedou sem nové silnice a znečištění narušuje původně bělostnou barvu.




Po terasách je možné chodit jen naboso a ve vyhrazeném prostoru, ten je však stavebně upraven a částečně dokonce vybetonován. Voda v jezírcích této části za svou azurovou barvu zřejmě také vděčí přispění správců.

Terasy s jezírky téměř bez zásahů člověka se nachází u parku v nejvyšší části plošiny. V těchto bazéncích nejenže není možné se koupat, ale je i zakázáno do nich vstoupit.



V nižších polohách to možné je, ale zkoušeli to jen otužilci, voda na začátku jara byla ještě chladná.




Sestup je místy dost strmý.




I zahalené (a téměř nerozlišitelné) arabské ženy chtějí mít fotografii na památku. Vzhledem k nařízení být bos a všudypřítomné vodě se ale přece jen trochu odhalily. Po kotník.




Z plošiny se naskýtají krásné výhledy na okolní krajinu.




A model Pamukkale nechybí ani ve vstupní hale blízkého hotelu.



Starověké město Hierapolis (v překladu z řečtiny Svaté město) pravděpodobně založil v 2. stol. před n. l. král Eumenes II. z Pergamonu.




Mnoho z něj však nezůstalo, několik sloupů a zrekonstruovaných zdí.




Novější zřejmě budou i Kleopatřiny lázně, kde pro větší dojem na dně leží poničené antické sloupy. Nemám však vlastní fotografie, protože se mně vybila baterie, představu si můžeme udělat z obrázku ve Wikipedii.

19. května 2017

Oblíbené písně mých nemilovaných

V určité společnosti by se člověk znemožnil, kdyby přiznal, že viděl a dokonce ho i pobavily filmy Zdeňka Trošky, doposlechl do konce nějakou písničku Michala Davida, rád se díval na Dietlovy seriály a příběhy majora Zemana, líbí se mu obrázky Františka Ringa Čecha apod.

Vedle snobství do toho tito lidé často promítají i zášť z politického přesvědčení, kdo byl populární už za socialismu, je automaticky špatný, návštěvníkům koncertu Alexandrovců připravíme uličku hanby, volič levice či Miloše Zemana musí být "milovník starých pořádků" a/nebo nevzdělanec a buran. A zajímavé je, že tato "intelektuální a kulturní elita", která má plná ústa svobody, je naprosto netolerantní k jinému vkusu a názorům, hlásá "jedinou pravdu" a kdyby to šlo, nejraději by "přízemní hlupáky" zbavila volebního práva.

Přestože řadu umělců také zrovna nemiluji a jejich zaměření (např. pop music) je mně vzdálené, neznamená to, že se mně nemůže od nich něco líbit. Z úvodního odstavce všechno přiznám a ani nebudu předstírat, že slavné filmy Ingmara Bergmana byly pro mě nezapomenutelným kulturním zážitkem, v dalším ale zůstanu u příkladů z hudby.

1. Michal David - Největší z nálezů a ztrát
Tuto skladbu jsem už uvedl v článku Zpěv u klavíru, David se však uplatnil i jako skladatel hudby pro další interprety, má úspěch s muzikály a Helena Vondráčková mu vděčí za hit Dlouhá noc.

2. Dalibor Janda - Ostrovy
Dalibor Janda byl na sklonku 80. let populárnější než Michal David, dokonce se stal i Zlatým slavíkem, v novém režimu se ale moc nechytil. Nikdy mě nebral jeho srdceryvný Hurikán a to jak "hráli jsme kličkovanou a já jsem vyhrával", za nejlepší považuji Ostrovy z jeho počátků.

3. Petr Kotvald a Stanislav Hložek - Bílá královna
Kdo někdy slyšel Holky z naší školky a nebylo mu 4 až 10 let, asi při zaslechnutí jejich jmen hned přelaďoval stanici, Bílá královna je ale příjemný pop a na konci je pěkné kytarové sólo, živý záznam, kde zvlášť vyniklo, jsem bohužel nenašel a v této nahrávce je zkráceno.

4. Hana Zagorová - Maluj zase obrázky
Slova písně "krásné auto v garáži, přepychový byt, dovolené na pláži" v době vzniku byla mimo realitu, kdo si to mohl dovolit?, a vzhledem k tomu jak žije zpěvačka teď a nepokrytě dává najevo, že se svým manželem, operním zpěvákem Štefanem Margitou, může být dnes v Paříži, zítra v New Yorku a kde si co koupila, lkaní nad prázdnotou takového života by bylo karikaturou, ale když si ji odmyslíme, do dneška by se hodila.

5. Helena Vondráčková - Dvě malá křídla tu nejsou
Helena Vondráčková příslušníky "pražské kavárny" vůbec není oblíbená, třeba hudební kritik Jan Rejžek na ní nenechá nit suchou, mohla zpívat, zatímco Marta Kubišová byla na indexu zakázaných, dost jí také ublížily soudní spory, které vedl její manžel. Ale zpívat umí, jako svůj vzor ji uvedla Bára Basiková a co se moc neví, je, že vedle toho a pohybového talentu také výborně hraje na klavír. Dvě malá křídla tu nejsou jsou coververzí písně Killing Me Softly (poprvé nazpívané Robertou Flack - díky za informaci Miloši Skalkovi v komentáři [45]) a známou interpretaci Fugees podle mě ve všech směrech převyšují, citlivou otázku potratů textař Zdeněk Borovec krásně vyjádřil i bez brutálního slova zabít.

6. Karel Gott - Oči barvy holubí
Karel Gott byl kritikem Rejžkem také ocejchován jako zombie z minulého režimu, ale nezaujatě řečeno každý musí uznat, že je ve svém oboru dokonalým profesionálem, dokázal se prosadit v Německu a s německy zpívanými skladbami, zpíval i anglicky a rusky, nazpíval muzikálové melodie i operní árie, lidovky i skladby soulové, …, a také umí malovat a dnes by se možná uživil i jako malíř. Zvolená ukázka (převzatá skladba Sealed with a Kiss od The Four Voices) jeho koníček alespoň trochu naznačuje.

7. Lucie Bílá - Zimní královna
Myslím, že pro Lucii Bílou je nejlepší, když nemluví a jen zpívá, od dob její naivní politické angažovanosti mám k ní antipatii. I když se profiluje jako typická zpěvačka středního proudu, v začátcích kariéry vystupovala s rockovou kapelou Arakain a občas si to připomene i dnes.

8. Daniel Landa - Morituri te salutant
K okázalým aktivitám a názorům Daniela Landy (např. Žito 44) mě napadají jen nelichotivá slova, motivaci těch posledních ironicky vystihl Tonda Blaník ve fiktivním rozhovoru s Landou: "Posluchači vám utekli k Ortelovi?," když Landa jel za vojáky do Afgánistánu a doma pak důležitě vyhlašoval, že je pro teroristy cíl č. 1. Jeho vlastní hudbu také nesleduji, mnohem zajímavější je pro mě období, kdy se vzhlédl v písních Karla Kryla. V nových aranžích lépe vyniknou než jen ve folkovém podání s kytarou.
Morituri te salutant si nevybral sám, do repertoáru píseň zařadila i skupina Törr a oblékla ji do hard rockového kabátu. Karel Kryl by se asi divil.

9. Wanastowi vjeci - Sex, lži & prachy
Nikdy jsem nepochopil oblibu zpěváka a kytaristy Roberta Kodyma. Myslím, že ani v jednom nevyniká a pokud se mně někdy něco líbilo ze skladeb skupiny Lucie, byly to ty, které zpíval a složil David Koller. Z paralelní Kodymovy skupiny Wanastowi vjeci si nevyberu vůbec, výjimkou je skladba v odkazu.

10. Kabát - Malá dáma
Pravověrní rockeři nad Kabátem ohrnují nos, že to není žádný rock, ale pop. Se skladbou Malá dáma se skupina zúčastnila soutěže Eurovision Song Contest v r. 2007, avšak bez úspěchu. Je otázkou, zda s českým textem vůbec bylo možné zaujmout. Doma však příznivce má a také si ji občas poslechnu.

11. května 2017

Vilnius (1) - Republika Užupis a Frank Zappa

Litevská metropole Vilnius je trochu ve stínu Rigy a Tallinnu, hlavních měst Lotyšska a Estonska, na rozdíl od nich neleží na mořském břehu, ale ve vnitrozemí nedaleko hranic s Běloruskem. Množstvím památek je však překonává. I když historická centra všech tří měst jsou na seznamu UNESCO, koncentrace výstavních kostelů ve Vilniusu je jedinečná a jsou zde i moderní stavby, např. v Pobaltí nejvyšší televizní věž (326 m) a mrakodrap Europa Tower (149 m), který je zde nejvyšší obytnou stavbou.

Jenže i ta nejkrásnější města mají čtvrti, kterými se nechlubí nebo kam se turisté dokonce ani neodvažují vstoupit, např. Bronx v New Yorku či ghetta jihoamerických megapolí, ve Vilniusu však z jedné části, kde převažovaly zdevastované domy, zdržovali se zde squatteři a další lidé z okraje společnosti, dokázali udělat turistickou atrakci.

Skupina recesistů z uměleckých kruhů 1. dubna 1997 (tj. "na apríla") pošmournou městskou část za říčkou Vilnia prohlásila za Republiku Užupis (užupis = za řekou), vymyslela pro ni vlajku, zvolila prezidenta, jmenovala ministry a sestavila armádu o síle 12 mužů.




Na vlajce je znázorněna dlaň ruky na bílém pozadí a její barva v závislosti na roční době střídá modrou, zelenou, žlutou a červenou.

Republika Užupis má také ústavu, která obsahuje 38 článků s vymezením práv osob, zvířat a věcí a 3 hesla. Ve více než 20 jazycích jsou natištěna na zrcadlech a při fotografování je tak snadné vytvořit selfie.



Namátkou několik článků:
1. Každý má právo žít u řeky Vilnia, zatímco řeka Vilnia má právo téci kolem.
2. Každý má právo ohřívat vodu, v zimě topit a zastřešit si obydlí.
3. Každý má právo zemřít, ale není to povinnost.
12. Pes má právo být psem.
14. Každý má právo občas nevědět o svých povinnostech.
15. Každý má právo pochybovat, ale není to povinnost.
16. Každý má právo být šťastný.
24. Každý má právo ničemu nerozumět.
29. Nikdo nemůže sdílet to, co mu nepatří.
30. Každý má právo mít bratry, sestry a rodiče.
32. Každý je odpovědný za svou svobodu.




Republika se od vyhlášení zdárně rozvíjí, uličky se zaplnily skupinami japonských turistů, život kypí i v kavárnách a restauracích, vidět levné auto je už nemožné a k pětiletému výročí byla na hlavním náměstí odhalena socha troubícího anděla.




Předtím na vrcholu sloupu v hnízdě trůnilo kamenné vejce, bylo však předmětem mnoha vtipů a obyvatelé jej raději v aukci prodali a nahradili andělem. Dnes se vejce nachází mimo Užupis na ulici Pylimo.


Sochař Romas Vilčiauskas pro Užupis kromě anděla vytvořil i sochu mořské panny. Je umístěna v břehu řeky u mostu oddělujícího staré město od Užupisu a jak už je dnes rozšířené, obsypaného zámky s vyrytými jmény zamilovaných párů.



K životním radostem patří také láhev dobrého pití.




Přítomnost umělců je patrná i na zdech domů a jejich okolí.







V Užupisu vedle nových vil nechybí ani budova opery, galerie, gymnázium a zřejmě zbývá už jen založit univerzitu.




Zakladatelé Republiky Užupis patří do klubu fanoušků hudebníka Franka Zappy (1940-1993) a přes výhrady představitelů Vilniusu, protože Zappa v Litvě nikdy nebyl, docílili toho, že na ulici Kalinausko r. 1995 (tj. ještě před založením republiky a mimo její území) jako první na světě umělci odhalili bronzovou sochu, která zde nahradila strženou sochu Lenina. Na slavnostní akci byl pozván prezident Václav Havel, který také patřil mezi Zappovy obdivovatele.




Sochu doplňují psychedelické malby a vedle nich i veselejší obrázky s radou Eskymáků dětem: "Nejezte žlutý sníh."




I ta má vztah k Zappovi, Don't Eat the Yellow Snow je úvodní skladbou alba Apostrophe (') z r. 1974, která vyšla i na singlu.
A na jeho B-straně je Cosmik Debris z téhož alba s pěkným kytarovým sólem v druhé polovině. Text a překlad je zde.

Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)