Holašovice - selské baroko (a „Stonehenge“ k tomu)

Holašovice jsou pravděpodobně naší nejméně známou památkou na seznamu UNESCO. Leží sice jen 15 km na západ od Českých Budějovic, avšak přestože při naší návštěvě byl slunečný květnový den, za asi 3 hodiny, co jsme tam strávili, se neobjevil jinde obvyklý autobus s 50 Japonci, ověšenými drahými fotoaparáty a kamerami, a za celou dobu jsme potkali tak 10 lidí.

Holašovice byly založeny v polovině 13. století a jejich kulturní hodnota tkví v zachovalém souboru domů se štíty otočenými k návsi a vzájemně propojenými zdmi s průjezdy a brankami.

Náves má tvar obdélníku s rozměry 210 x 70 m a po jejím obvodu se nachází 23 památkově chráněných usedlostí.

Štíty domů byly v 70. letech 19. století vyzdobeny ve stylu selského baroka. To však neznamená předimenzovanou výzdobu barokních kostelů nebo kýčovitou pompéznost "podnikatelského baroka", ale jemné vzory, připomínající výšivky lidových umělkyň.

I když vesnice působí poklidně, nejde o skanzen. Žije zde přibližně 140 obyvatel, najdeme tu stylový hostinec, keramickou dílnu, koloniál, sýpky, maštale, jezírko s lavičkami i kapličku s poblíž stojící dřevěnou sochou Krista.

U stavidla na jezírku je socha vodníka jak z Ladových obrázků a raritou jsou dřevěné pístové pumpy.

Na konci návsi nás zaujal poutač s nápisem Holašovické "Stonehenge". Uvozovky daly tušit, že půjde o napodobeninu, ale protože originál jsme ještě neviděli, zvědavost nás pobízela zkusit si ho "nanečisto".

Ukazatele nás navedly k vstupní bráně z mohutných kmenů a po mírně stoupající louce jsme došli ke kamennému pultu, kde stála paní neurčitého věku, nejspíš ženská polovička manželského páru Miloslava a Václav Jílkovi, kterým areál patří.

Koupili jsme si lístky po 35 Kč a ona se nám pak velmi ochotně věnovala. Společnost jí dělal mladší muž, myslel jsem, že patří k personálu, ale ve skutečnosti to byl zákazník, který přišel nasát energii z kamenů. K tomu prý dochází, když se člověk k velkému menhiru otočí zády, otočí-li se ke kamenu čelem, může se oddat meditacím. Působení kamenů má mít léčivou funkci a jejich rozmístění podle doporučení psychotronika má eliminovat patogenní zóny.

Tajemnost místa dokreslují lebky zvířat, volně roztroušené kameny, ohořené kmeny i kmen s vyřezávanými vzory a jeho hlavní části - kruh z kamenů a kamenná svatyně.

Protože věřím jen tomu, co lze racionálně vysvětlit, a vyzařování energie z kamenů si dovedu představit, pokud by byly radioaktivní, poslouchal jsem výklad o léčivé síle kamenů jedním uchem jako pohádku a víc mě zajímala technická stránka vzniku areálu. Na jeho okraji stojí zemědělská stavení a podle odéru v poryvech větru se dalo odhadovat, že živočišná výroba byla jeho hlavním posláním. Když jsem se paní ptal, co ji přivedlo k myšlence vybudovat zde obdobu Stonehenge, mlčky ukázala palcem vzhůru - vnukl jí to Bůh.

U Stonehenge je záhadou, jakým způsobem mohly být vztyčeny velké kamenné sloupy a na ně položen obrovský překlad. V Holašovicích k tomu samozřejmě posloužily těžké mechanismy a jen samotná přeprava kamenů podle paní stála 40 tisíc Kč.

Manželka má k léčitelství vstřícnější postoj než já, proto se bez velkého přesvědčování podrobila různým procedurám. Např. si lehla na kamenné lůžko pokryté kožešinou, kde bez hnutí měla ležet 5 minut. Po uplynutí doby jsem chtěl na ni promluvit, ale paní mě gestem ruky zadržela, že nemám působení kamenů narušovat. Až po 15 minutách, kdy se mně zdálo, že choť mezitím usnula, byl pokus u konce. Manželka své pocity zhodnotila tak, že to neumí vysvětlit, ale je jí celkově líp :)
Podobné to bylo v kamenné svatyni. Podle postavy jsou patrné její úctyhodné rozměry.

Nakonec jsem se také nechal umluvit, abych do ní vstoupil. Paní na mě sugestivně promlouvala, abych nechal své tělo zhadrovatět, zavřel oči a úplně se odevzdal kamenům a duchovním silám.
Přitom mně došlo, že takto asi musí uvažovat kůň, než vestoje usne.

Montreux - inspirující místo umělců na břehu Ženevského jezera

Montreux je menší město s přibližně 24 tisíci obyvatel, které leží na severovýchodním okraji Ženevského jezera. Na rozdíl od Ženevy, po silnici asi 95 km vzdáleného protipólu na jihozápadním cípu jezera a centra řady mezinárodních organizací s vysokou koncentrací "bílých límečků" (jen v Paláci národů, evropském sídle OSN, jich sedí 4000), je Montreux magnetem pro umělce. Přispívá tomu krásné prostředí města a jeho okolí.

Symbolickou vstupní branou je hrad Chillon, který kdysi plnil strážní funkci a jeho historie sahá až do 10. století.

Na druhém břehu se vypínají Alpy, které zde dosahují 2000 m, a po větší část roku na vrcholech leží sníh, jezero křižují výletní lodě, při pohledu na západ však břeh nedohlédneme a celá scenérie tak působí dojmem mořské zátoky.

George Gordon Byron (1788-1824), anglický romantický básník, návštěvu hradu Chillon a jeho pozdější funkci věznice politických odpůrců vtělil do básně Vězeň chillonský (The Prisoner of Chillon).

Spisovatel a filozof Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) je sice více spjat s Ženevou, kde se také narodil a na ostrůvku u mostu přes jezero má i svou sochu, ale jeho platonická láska Elisabeth-Sophie d'Houdetot mu společně s Montreux byla inspirací k napsání románu Julie aneb Nová Heloisa (Julie ou la Nouvelle Héloise), kde část románu Rousseau umístil právě sem.

Spisovatel Vladimír Nabokov (1899-1977), autor Lolity, vyměnil USA a místo profesora literatury na prestižní Cornellově univerzitě za Montreux, kde pak strávil posledních 17 let života, během nichž napsal několik románů.

Nejen literáti však v Montreux nacházeli svou inspiraci. V nemenší míře to platí i pro hudebníky.

Hudební skladatel Igor Stravinskij (1882-1971) sem r. 1910 se svou rodinou přijel hlavně kvůli své manželce, protože zdejší příznivé klima mělo prospět jejímu zdraví, nakonec zde zůstal 5 let. Dlouhé procházky na břehu jezera skladatele inspirovaly k napsání baletu Petruška (Petrouchka, pro zajímavost v klavírní transkripci s Emilem Gilelsem), který patří mezi jeho vrcholná díla, a složil zde i to asi nejslavnější - balet Svěcení jara (The Rites of Spring).

Seznam uměleckých velikánů, kteří v Montreux pobývali, je velmi dlouhý, jmenovitě ještě alespoň Petr Iljič Čajkovskij, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Ernest Hemingway, Charlie Chaplin a malíř Oskar Kokoschka.

Kouzlo má však i pro rockové hudebníky. Do Montreux koncem r. 1971 přijela v mobilním studiu od Rolling Stones nahrát své nové album skupina Deep Purple. V tutéž dobu v jedné z budov zábavního komplexu, kam patřilo i kasino, koncertoval Frank Zappa se skupinou The Mothers of Invention. Během koncertu však jeden z návštěvníků vystřelil světlici ze signální pistole, od ní se vznítil strop z hořlavého materiálu a vypukl velký požár, kterému padl za oběť celý zábavní komplex. Baskytaristu Deep Purple Rogera Glovera výjev kouře stoupajícího ze střechy kasina nad Ženevské jezero inspiroval k napsání skladby Smoke on the Water (v úvodu Ian Gillan zpívá: "We all came out to Montreux on the Lake Geneva shoreline to make records with a mobile, we didn't have much time. Frank Zappa and the Mothers were at the best place around, but some stupid with a flare gun burned the place to the ground. Smoke on the water, fire in the sky."). Sólový kytarista Ritchie Blackmore ji ozdobil skvělým kytarovým riffem a výsledkem je jeden z největších hitů skupiny a rockové historie vůbec, který za svůj vznik paradoxně vděčí neukázněnosti návštěvníka kasina.

V následujícím videu ke skladbě je vidět původní kasino, Frank Zappa a spoušť po ničivém požáru, která působí jak záběry z Černobylu. Hudba začíná zhruba od 1:10, Blackmore hraje uprostřed dlouhé kytarové sólo a proti jiným verzím je trochu v pozadí klávesista Jon Lord.

Nové kasino už dávno stojí, to na sebe asi vydělá dost rychle.

Několik měsíců v Montreux prožil také zpěvák skupiny Queen Freddie Mercury (1946-1991), který AIDS podlehl v Londýně, ale údajně podle Mercuryho přání v testamentu jeho přítelkyně a dědička Mary Austin(ová) zpěvákův popel rozptýlila ve vodách Ženevského jezera. V tom panuje dost nejasností, což přiživila i senzační zpráva, která proběhla médii začátkem minulého roku, že byla objevena Mercuryho náhrobní deska na londýnském hřbitově Kensal Green, podle jiných zdrojů je pohřben na rodném Zanzibaru. Zřejmě i po smrti rockového idolu the show must go on.

Na břehu jezera, naproti tržnice, má bronzovou sochu ve svém typickém postoji a se stále čerstvými květinami. Bohužel postavení Slunce během asi 3hodinového pobytu v Montreux bylo proti objektivu při pohledu zepředu a socha se dala dobře fotografovat jen z boku a zezadu, když pominu, že stále u ní někdo postával a chtěl se s ní zvěčnit.

William Shakespeare - Richard III. (Shakespearovské slavnosti na Špilberku)

Když se Richardu Plantagenetovi, vévodovi z Yorku, r. 1452 narodil osmý syn, který po něm dostal jméno Richard, asi nikdo nepředpokládal, že by se novorozenec někdy mohl stát anglickým králem. Nepodařilo se to ani jeho otci, protože r. 1460 v bitvě u Wakefieldu, v jedné z mnoha bitev války růží (Wars of the Roses) s tehdy vládnoucími Lancastery padl, druhý nejstarší syn Edmund zde byl zajat a poté popraven. Úspěšnější byl nejstarší syn Richarda Plantageneta Eduard (Edward of York), který o rok později u Towtonu Lancastery porazil, krále Jindřicha VI. (Henry VI of England) nechal uvěznit v Londýně na hradu Tower (Tower of London) a sám se nechal korunovat jako Eduard IV. (Edward IV).
(Věznění a popravy byly jedny z funkcí, k nimž byl hrad Tower využíván, jako královské sídlo sloužil hrad Windsor 30 km od Londýna.)

I když další čtyři z bratrů mladého Richarda se nedožili dospělosti, možnost stát se králem se pro něj nijak nepřiblížila, protože Eduard IV. byl velmi schopný, vládl až do své smrti dlouhých 22 let (v letech 1461-1483) s výjimkou půl roku na přelomu 1470/71, kdy po oslabení své pozice musel opustit Anglii a na trůn se vrátil Jindřich VI., kterého však v dalších bitvách Eduard IV. porazil, Jindřicha VI. znovu uvěznil na Toweru a pro jistotu ho o měsíc později nechal zavraždit.

Další bratr, Jiří Plantagenet, vévoda z Clarence (George Plantagenet, 1st Duke of Clarence), byl obviněn ze spiknutí proti Eduardovi IV. a r. 1478 popraven. Podle jedné zvěsti byl utopen v sudu vína.
Z návštěvy Toweru si pamatuji sud v jedné z budov, byla v něm tekutina s rudým zabarvením jako od krve, v dřevěném poklopu byla proražena díra a v okamžiku, kdy to návštěvník vůbec nečekal, se z ní vynořila hlava. Jestli se přišel představit sám vévoda, nevím. Popravčí sekera a špalek také vypadají děsivě.

Richard se tak posunul v bratrské linii hned za Eduarda IV., jenže ten měl dva malé syny (Eduarda a Richarda) a potomci mají přednost před sourozenci. V době smrti Eduarda IV. měl starší ze synů Eduard teprve 12 let a jako král Eduard V. vydržel jen 2 měsíce. Jeho strýc Richard obě děti nechal převézt do Londýna na Tower, "aby zaručil jejich bezpečnost", poté je však už nikdo neviděl a jejich další osud je nejasný, všeobecně se však předpokládá, že byli zavražděni. Richard navíc přišel s prohlášením, že synové Eduarda IV. jsou nelegitimními potomky, narodili se totiž ženatému Eduardovi IV. v dalším, nelegitimně uzavřeném manželství, aniž by předchozí manželství rozvodem nebo ovdověním zaniklo.

Na Richarda tak konečně přišla řada a jako Richard III. byl r. 1483 korunován králem. Jeho vláda však byla nestabilní a také měla krátké trvání, o dva roky později byl v bitvě u Bosworthu poražen vojsky Jindřicha Tudora (Henry Tudor), a to hlavně zradou významné části vojska, která přešla na stranu nepřítele. Richard III. přes statečný boj, kdy se snažil prodrat k Jindřichu Tudorovi, byl v bitvě zabit. Vláda pak přešla do rukou Tudorovců, Jindřich Tudor jako Jindřich VII. (Henry VII of England) vládl až do své smrti v r. 1509. Za svého života ještě nechal popravit posledního mužského potomka Plantagenetů, syna vévody z Clarence.

Předchozí výklad historie rodů, které v 2. polovině 15. století v Anglii bojovaly o královskou korunu, je značně zjednodušený, chybí zde např. zmínky o ženách z královských rodů, kdo s kým a s jakého rodu se oženil, bitvy jsou uvedeny jen některé, i tak je ale zřejmé, že je hodně spletitá.

Williama Shakespeara (1564-1616) také zaujala a v ní především postava Richarda III. Ve stejnojmenné hře se Shakespeare nedrží historických faktů a Richarda III. zde podává jako padoucha, tělesně zmrzačeného a lidsky zbabělého.

Ve hře Jiří, vévoda z Clarence, byl obviněn z chystaného spiknutí na základě věštby, podle níž měl Eduarda IV zavraždit člověk z královského rodu s iniciálou jména J. (resp. G. - George). Richard mu slibuje, že ho z vězení osvobodí, ale ve skutečnosti najme vrahy, aby ho zabili. Po smrti Eduarda IV. zabije i jeho syny. Ožení se s lady Annou (Anne Neville), vdovou po Eduardovi z Westminsteru (Edward of Westminster, Prince of Wales), synu Jindřicha VI., který byl r. 1471 zabit několik dní před svým otcem, ale i tu Richard III. zabije (podle některých pramenů byla prý otrávena, všeobecně se však soudí, že zemřela na tuberkulózu r. 1485 na konci vlády Richarda III.) a stejně tak naloží s mnoha věrnými druhy královského dvora. Podle Shakespearovy nedoložené fabulace se Richard III. zvedající se povstání snažil utišit plánem oženit se s Alžbětou z Yorku (Elizabeth of York), dcerou z nelegitimního manželství Eduarda IV. a Alžběty (Elizabeth Woodville). Ta se však ve skutečnosti stane manželkou jeho přemožitele Jindřicha Tudora.
Přestože Richard III. v bitvě i podle svědectví jeho nepřátel si počínal statečně a bojoval až do posledního dechu, Shakespeare ho vylíčil jako zbabělce, který se snaží z boje utéct a slibuje zachránci i korunu, když mu dá koně. Volání "Koně! Království za koně!" je vymyšlené.

Hru Richard III. jsme měli možnost vidět v rámci Shakespearovských slavností na brněnském hradě Špilberk. V hlavní roli hrál Jiří Langmajer, nejvýraznější ženské herecké party režisér Martin Huba svěřil Kláře Issové (lady Anna, manželka Richarda III.) a Simoně Postlerové (královna Alžběta, manželka Eduarda IV.).

V roli Richarda III. v 70. a 80. letech exceloval Miloš Kopecký (1922-1996). V televizním dokumentu z cyklu Příběhy slavných, věnovanému jeho životu a složité osobnosti, se vzpomíná, že "3 hodiny neslezl z jeviště".
Představení na Špilberku mělo však jen něco málo přes 2 a půl hodiny i s větší přestávkou uprostřed. Zřejmě v aktuální režijní úpravě bylo poněkud zkráceno, což ovšem komplikuje pochopení děje a motivace jednání jednotlivých postav.
Z uvedených dat plyne, že Kopecký hrál Richarda III. ve zralém věku hodně po padesátce, navíc jako poněkud obstarožní seladon vypadal už ve 40. Richard III. byl však zabit v bitvě v pouhých 33 letech.

V tomto směru je Jiří Langmajer (1966) svou vizáží věčného mladíka mnohem lepší volbou. Skutečný Richard III. trpěl skoliózou, posunem obratlů páteře, které se projevuje špatným držením těla, herec však vedle toho kulhal a známky zchátralosti, které do projevu vkládal, nešly moc dohromady s jeho vypracovanými bicepsy, svědčícími spíš o tom, že dost času tráví ve fitness centru.
Langmajer roli chvílemi přehrával i do komična, což mohlo některé diváky příběhu hemžícího se mrtvolami popudit, na mě to však působilo sympaticky jako příjemné zpestření. Např. když dvě opozdilé ženy se nejméně 10 minut po zahájení druhé půle prodíraly na své místo, Langmajer přestal hrát a s lehkým úsměvem čekal, až se usadí.
Když za ním přišla "delegace" přesvědčovat ho, aby se stal králem, herec s pohledem do zaplněného nádvoří Špilberku zvolal: "Měšťané, proč jste se zde sešli v tak hojném počtu?"
K tomuto návrhu se stavěl zpočátku velmi upejpavě, že si takovou důvěru nezaslouží, když měšťané pochopili, že nepořídí a odcházeli pryč, Langmajer s výraznou gestikulací vyskočil na svého dvořana: "Nenech je odejít!," což by se dalo dobře uplatnit v komedii Charleyova teta.

Z 15. řady mě ještě zaujal herecký projev půvabné Kláry Issové s výrazně rudě nalíčenými rty, Simona Postlerová byla nepřehlédnutelná šílenou parukou s modrými vlasy (asi měly symbolizovat modrou krev :-)).

Fotografovat během představení bylo zakázáno, aby se pan Shakespeare nezlobil, řada snímků je ale k vidění na stránkách Shakespearovských slavností.

Vyfotil jsem jen prázdnou scénu před zahájením hry. Byla velmi jednoduchá. U stěny hradu stálo lešení s několika schodišti na 3 plošiny a před ním byl plot. Pokud někdo odjel anebo byl odvezen na Tower, vyběhl na některou z plošin a tam setrval. Např. synové Eduarda IV., které Richard III. na Toweru uschoval tak dobře, že už je nikdo nespatřil, tam seděli až do konce představení. Někteří herci to kombinovali se šplháním po plotu.