Joseph Kosuth (* 31. ledna 1945, Toledo, Ohio)

Konceptualista Joseph Kosuth měl za to, že tradiční historická debata o umění spěje ke konci. Navrhoval radikální investigaci způsobu, jímž umění získává kulturní významnost a status.

Zuzana

Tvrdil, že být umělcem dnes (= 1969), znamená zpochybňovat povahu umění. Jestliže člověk zpochybňuje podstatu malířství, nemůže zpochybňovat podstatu umění, protože slovo 'art" je všeobecné, kdežto malířství je specifické. Malířství je druh umění. Pokud maluješ, už akceptuješ (tedy nezpochybňuješ), povahu umění. Co má umění společného s logikou a matematikou je to, že je tautologické. Umělecká myšlenka nebo práce a umění jsou totéž a mohou být hodnoceny jako umění - bez ověřování a zpochybňování. Já jsem umění, protože jsem umění. Umění je umění jako umění.

Na rozdíl od tohoto přístupu formalistické malířství oznamuje: "Jsem umění, protože vypadám jako ostatní malířské práce". V podstatě toto není tautologické, nýbrž typologické: "Jsem, protože jsem jako ostatní." Malířství nezpochybňuje povahu umění, protože médium má už zabudovanou hypotézu o tom, co umění je.

Během svého formativního období Kosuth ozřejmil tautologickou povahu umění jednoznačně. Umění předem předpokládá existenci estetického objektu, který naplňuje kritéria 'uměleckosti'. Tato kritéria, jak dokázal Marcel Duchamp na jeho 'readymades', by měla obsahovat jenom oznámení, že toto je umělecká práce. Kosuth použil lingvistický přístup k probádání sociálního, politického, kulturního a ekonomického obsahu, kterým je umění presentováno a definováno. Aby demonstroval tento diskursivní aspekt umění, Kosuth použil jazyk sám jako svoje médium. Jak slova vyměnila obrazy a objekty, výsledek byla intelektuální provokace. Tento posun byl signalizován Koshutovou "First Investigation" (s podtitulkem "Art As Idea As Idea"). Tyto série zahrnovaly fotokopie definicí slov ze slovníku, třeba slova 'voda', 'význam', nebo 'myšlenka'. Fotokopie doprovázely certifikáty dokumentací o vlastnictví a zároveň poukazovaly, že práce může být předělaná pro další výstavní účely. Tato strategie reprezentuje Kosuthuv pokus zlehčit vzácnost a unikátnost uměleckého objektu a jeho privilegovaného místa v muzeu. Chtěl demonstrovat, že umělecká složka není v samotném objektu, ale spíš v myšlence a konceptu práce.

One and Three Chairs

Odkaz: https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kosuth

Slunečné pobřeží - výstavní hotely i památka UNESCO

Pobřeží Černého moře a Baltu pro ty, kteří neměli štěstí či šanci získat devízový příslib a výjezdní doložku k cestě na Jadran, bylo dříve jedinou možností, jak poznat i jiné koupání než v rybníku nebo přecpaném koupališti. Protože Baltické moře je spíše pro otužilce, daleko většímu zájmu našinců se těšila bulharská a rumunská letoviska. Letecká doprava byla poměrně drahá, a tak většina podstupovala strastiplnou cestu autem přes rumunské území, aby po zdlouhavých kontrolách na hranicích, které bylo možné zkrátit jen úplatky, a mnoha hodinách cesty po nekvalitních silnicích se konečně mohla ubytovat ve stanu a zakousnout se do chleba s paštikou a otevřít doma zavařené konzervy.

Znalci těchto končin líčili i žebrající cikánské děti na cestě a "kvetoucí" moře, plné chaluh a žahavých medúz, proto mě nijak nelákalo se tam vydat. Bulharsko (i Rumunsko) jsem nakonec navštívil až před pár roky, kdy obě země již byly členy Evropské unie.

Poprvé jsem na bulharskou půdu vstoupil v Burgasu, letiště působí venkovským dojmem, myslím, že i to naše v Brně je možná větší. Před letištní budovou však stojí desítky autobusů a taxíků, čekajících na rozvoz turistů po černomořském pobřeží. Asi 30 km od Burgasu se nachází letovisko Slunečné pobřeží (Слънчев Бряг/Slnčev brjag/Sunny Beach), které je vedle Zlatých písků v Bulharsku asi nejznámější, pod dojmem prvotních informací jsem si však od něj nic moc nesliboval. O to větší byl pak úžas na místě. Takové soustředění luxusních hotelů, jaké se nachází na asi 3 km dlouhém úseku pobřeží, jsem do té doby neviděl a určitě snese srovnání s mexickým Cancúnem. Téměř každý hotel má svůj venkovní bazén, najdeme zde tobogány, minigolf, na každém kroku je zahradní restaurace a k posezení si můžeme vybrat místo s živou hudbou podle vlastního vkusu, nechybí ani noční podniky, kde polonahé dívky tančí u tyče. Síť hotelů je tak hustá, že na místní mapě jsou označeny jen čísly (bylo jich téměř 200) a až v seznamu lze dohledat jejich názvy.

V těsném sousedství Slunečného pobřeží leží historické městečko Nesebr (Несебър/Nesebar). Bylo založeno thráckými mořeplavci jako přístav. V 6. století před naším letopočtem Nesebr připadl Řekům, později Římanům a nakonec byl dlouhou dobu pod nadvládou Turků, z níž se Bulharům podařilo vymanit až koncem 19. století.

Nesebr leží na poloostrově, spojeném s pevninou úzkou šíjí, u níž příchozí vítá velká bronzová socha ženy a větrný mlýn. Typické pro něj jsou dřevěné domy a úzké, křivolaké uličky, kde je plno krámků s nabídkou letních potřeb - klobouků, brýlí, …, suvenýrů jako lastury, pomalované hrníčky a talíře, místně charakteristické jsou ale snad jen vyšívané ubrusy.

Nesebr má také svou pláž a přístav, ale především je znám svými památkami, pro které je už od r. 1983 na seznamu UNESCO. Stavby většinou kombinují cihly s bílými kvádry.

Zbytky hradeb s válcovými věžemi pochází z 5. století. Nejstaršími dochovanými stavbami je torzo Starého metropolitního chrámu a zřícenina Pobřežní baziliky, kulatá věž je základem někdejšího větrného mlýnu.

Kostel sv. Jana Křtitele pochází z 11. století. Nejhezčí a "nejfotogeničtější" je kostel sv. Pantokrata (Spasitele) ze 14. století s bohatým interiérem (2., 4. a 5. z pětice snímků), vpravo je historická kašna.

Mnohem skromnější je kostel sv. Spasitele ze 17. století, má však pěknou vnitřní výzdobu, a kostel archandělů Gabriela a Michaela. Kostel sv. Štefana na posledním snímku je také označován jako Nový metropolitní chrám.

Pobyt na Slunečném pobřeží je možné si zpestřit dvoudenním výletem do Istanbulu. Ten je vzdálen jen asi 150 km. Nepříjemným překvapením však bylo, že cesta autobusem trvala více než 9 hodin. Autobusy totiž zajíždí do všech možných zákoutí černomořského pobřeží a cestou přibírají další zájemce. Navíc se jede po mizerných silnicích s rychlostí často omezenou jen na 30-40 km/hod.
Ale nelituji toho, Istanbul je krásné město a měli jsme výborného průvodce - docenta ze sofijské univerzity, který vedle obdivuhodných znalostí historie a architektury uměl dokonale česky. Když jsme zjistili, že provádí i Nesebrem, zajeli jsme si tam ještě jednou, abychom si poslechli jeho zasvěcený výklad. Je to muž v džínách a světle modré košili, stojící na vyvýšeném místě.

O Istanbulu ale zase někdy jindy.

Krize v českém zdravotnictví?

Před pár dny Ústavní soud zrušil nadstandardy ve zdravotnictví, umožňující pacientům připlatit si za péči, kterou nehradí pojišťovna. A není to tak dávno, kdy lékaři kvůli nízkým platům v kampani "Děkujeme, odcházíme" hrozili masovým odchodem do zahraničí. Podle našeho i zahraničního (zejména německého) tisku zdravotnictví v České republice je v krizi.

Zuzana

Plat začínajícího českého lékaře je asi ve výši platu zaměstnanců McDonald. O problému se mluví i píše už dlouho (hlasitěji nejméně od doby založení Lékařského odborového klubu).

Pražská Vinohradská nemocnice je velké, rozlehlé zařízení s oddělením respektovaných, renomovaných neurologů. Kdyby ve zmíněné akci lékaři dodrželi svou hrozbu, že 80 % lékařů této nemocnice a celkově 4000 kolegů z nemocnic po celé zemi dá výpověď, zdravotní péče by byla ochromena nedostatkem zdravotnického personálu.

Začínající plat doktora v české nemocnici je 17000 Kč za měsíc. To je kolem 100,- Kč na hodinu před zdaněním. Martin Engel, který byl hlavou lékařské unie, prohlásil, že víc by si vydělal i ve fast foodu, což se lékaři dlouho styděli přiznat.
Po 30 letech praxe v oboru radiologie si Engel vydělával bez přesčasů kolem 1600 EUR za rok, tedy 100 EUR za měsíc (před zdaněním), což je mnohem méně, než vydělávají lékaři s podobnou kvalifikací a praxí jinde v Evropě. Podle něj mnoho mladých lékařů dostává místa v německých, rakouských i britských nemocnicích, kde mohou vydělávat šestkrát nebo sedmkrát více než doma.

Nezodpovědné chování? Lékařská unie si dlouhodobě přeje, aby lékařské platy byly trojnásobkem průměrného platu v ČR. Tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger řekl, že v době ekonomické krize a rozpočtových škrtů je to nerealistický požadavek. Podle něj by lékaři měli zvážit své požadavky a počkat další rok, než zdravotnické reformy budou efektivní.

Nakonec tabulkové platy lékařů byly mírně navýšeny s příslibem jejich dalšího postupného zvyšování a lékaři svou akci ukončili. Hegerův slib však nebyl dodržen, ministr zřejmě ani hrozbu masových odchodů nebral vážně, předpokládal, že 4000 českých lékařů nemá dostatečné jazykové zkušenosti a evropskou kvalifikaci, aby mohli opustit zemi přes noc.

Nečasova vláda i s Hegerem skončila, problémy zdravotnictví však přetrvávají.

Fotoknihy - alba a diapozitivy dneška

Konečně přišlo léto nejen v kalendáři, ale i teplotami, a můžeme se těšit z prázdnin, přemýšlet, kam se jít vykoupat, kde strávit dovolenou, fotoaparátem či kamerou zaznamenávat, co jsme tam viděli, abychom si po čase s mírnou nostalgií připomenuli, co jsme přitom zažili.

Dříve jsme listovali alby fotografií a starší si ještě vzpomenou na promítání diapozitivů v rodinném kruhu. Dnes však vládnou digitální fotoaparáty a přiznám se, že od r. 2004, kdy jsem koupil první, jsem ještě ani jednu fotografii si nenechal vyvolat. A i když je všechny mám ve dvou počítačích (doma a v práci), stále mě straší, že disk jednou odejde a kdo ví, zda v tom pracovním, kde se jimi neprobírám, je všechno čitelné.
Nejde však jen o fotografie, ale i vzpomínky a postřehy, které se k nim váží, a také proto vznikl tento blog. Jenže i ten je pouze virtuální a kliknutím na jedno tlačítko může celý zmizet.

A tak se ve spirále vracím k úvaze dokumentovat své zážitky na papíře, nejlépe ve formě menší knížky. Nemám ambici s pompou někde křtít knihy a stát se nesmrtelným, stačilo by udělat radost sám sobě či překvapit blízké osoby malým dárkem, který se nedá nikde koupit. Všechny texty na blogu mám sice v souborech v MS Wordu a mohl bych je sloučit do jednoho a vlastním nákladem nechat vytisknout, např. v knihovnička.cz i s ISBN, ale sazba textu by nesla všechny nectnosti mé amatérské předlohy.

Na webu se však nabízí možnost vytvořit tzv. fotoknihu, tj. knihu sestavenou z fotografií a opatřenou jejich popisem i podrobnějšími texty. Umožňuje ji např. systém Rajče.net, kam po zaregistrování lze "bez omezení" nahrávat své fotografie. Ze zvědavosti jsem zkusil zadat vytvoření fotoknihy z fotografií jednoho uživatele, který na Rajčeti má své fotografie vystaveny. Fakt, že vůbec lze vytvořit fotoknihu z cizích fotografií, mě hodně udivil, výsledek ale moc nenadchl, na bílou plochu se umístily dvě nebo tři fotografie, k nimž bylo možné dodat titulek.

Velmi pěkné provedení fotoknihy nabízí Bontia. Robka svou zkušenost s ní popsala v článku Jak jsem vyráběla vánoční dárek a v komentářích navíc doplnila, co je potřebné pro vytvoření fotoknihy udělat, volbu šablon, vkládání delších textů i cenové relace. Sama si sestavila krásnou knihu z loňské cesty po Maroku se svou dcerou. V Robčině článku mě zaujalo, že v prostředí Bontia je možné vložit fotografie, které přesahují do otevřené dvoustrany, jak je tomu u profesionálních průvodců z nakladatelství Casa Editrice Bonechi ve Florencii a Escudo de Oro v Barceloně (anglické verze průvodců se po kliknutí na ikonu English zpřístupní přes volbu Publishing), které si v zahraničí tak rád kupuji.

Všem návštěvníkům našeho blogu přeji hezkou letní dovolenou, pěkně počasí, ať ji strávíte u vody, na horách nebo poznáváním, hodně zážitků i příjemného oddechu, ať se všude cítíte jako doma, a konečně i spoustu fotografických úlovků - třeba do budoucích fotoknih ;).

K ilustrativním fotografiím:

1. Rhodos, Faliraki. Příroda nebo plastický chirurg?
2. Horská louka pod Belanskými Tatrami.
3. I amsterdam - městská karta v Amsterdamu pro vstup do galerií a muzeí, na městskou dopravu a projížďky lodí po kanálech. Obsahuje slovní hříčku I am = (já) jsem. Budova v pozadí je Rijksmuseum s významnou sbírkou starých holandských mistrů (zejména Rembrandta a Vermeera).
4. C-OPEN-HAGEN - Copenhagen je název dánské metropole Kodaň v angličtině, reklamní slogan ji nabízí blíže poznat s vyhlídkovým autobusem (open = otevřít).
5. Jako doma - penzion v Mikulově.

Míň je někdy víc?

V r. 2011 se v Royal Academy of Arts v Londýně konala výstava Modern British Sculpture, o níž jsem si přečetla kritiku, kterou ve velmi zkrácené a volně přeložené formě předávám čtenářům, kterým tímto dávám na vědomí, že se nejedná o moje vlastní názory. Sama považuji kritikův verbální popis soch za naprosté nepochopení konceptu.

Zuzana

Výstava v Royal Academy of Arts v Londýně je inspirovaná sochaři z celého světa a při vstupu uvidíte model a nějaké fotografie. Model je replika ve tříčtvrteční velikosti. Jedná se o Whitehall Cenotaph od Edwina Luthyena z r. 1919. Fotografie na zdech zobrazují kontroverzní, nahé a polonahé figury, jimiž Jacob Epstein v r. 1908 dekoroval exteriér budovy British Medical Association. Figury byly odstraněny před druhou světovou válkou. Model Cenotaphu vyhlíží svým způsobem velmi vážně a jaksi 'nevyvratitelně'. Fotografie jsou v zrnité černobílé. Figury jsou dočasně omítnuté, umouněné londýnskými sazemi. Jsou prý dočasné jako my. Celé to kritikovi připomíná mausoleum, místo smrti s památečnou atmosférou. Pak, mezi dveřmi, jsme prý chyceni do naprosté beznaděje: černá čedičová figura, pradávný egyptský pavián, Gillova falická žena. Tohle asi bude zábavné show, píše kritik.

British British Sculpture Sculpture je titul eseje, již napsala kurátorka (a v současnosti povolaná ředitelka Tate Britain) Penelope Curtis, která otevírá katalog. Tentýž titul zdobí esej spolukurátora Keitha Wilsona na konci knihy. Kritik si říká, jaká asi budoucnost Penelope Curtis po této výstavě čeká?

Výstava je plná 'echos': staré africké, egyptské a oceánské umění, řecké sochy, křehký cinkot čínského porcelánu, hrnky Bernarda Leacha, pompa vikoriánske Británie, artefakty jiných kultur a jiných časů, které ovlivnily celé generace sochařů. A co by mohlo být v této celé výstavě víc moderní a nečasové než 4000 let starý neosumerský kámen, úžasný, šedý, vyhlížející jako obrovský, počasím ohlazený oblázek, jehož forma připomíná spící kachnu. Jasně prý ukazuje na starodávná i moderní okřídlená rčení, např. to, že 'míň je víc'. Henryho Moora by prý snad mohlo být míň, ale zřejmě je nevyhnutelný. Sumerská kachna taky nachází ozvěnu v jednoduchém elektrickém krbu s línem, plovoucího v mřížce krbu - od Billa Woodrowa. Vedle Woodrowa je malá soška od zemřelého Lucia Nogueira, konzerva od kokakoly spojená s nějakými trubkami, či co. Zoufalý prý chirurgický experiment spojení vnitřku a vnějšku, jakási metafora na lidské 'instalatérství'. John Lathan poblíž dělá něco nevysvětlitelného se sádrou, barvami a knihami. Něco jako hlava vybuchující špatně strávenými slovy.
Také jsou tu ukázky nového evropského a amerického umění, např. Jeff Koonsův 'basketball' ponořený do akvária a to vedle Damiena Hirsta a jeho velikánské vitríny. Probíhá skutečná konverzace mezi Carlem Andreem a Richardem Longem (lajna bílých hrudek křídy, práce z r. 1984 a 1966 a ke stěně připevněný kousek londýnského opuštěného pozemku, který sám zahrnuje odhozené částečky nečistoty cihlových úlomků, což je práce ' Boyle Family').

Na Hirstovi prý není pěkného vůbec nic: od much pošpiněný, opuštěný piknikový stůl s obědem, barbecue s otáčejícím se stejky, červy a mouchami mezi uhlím a s krvácející hlavou krávy pod židlí. Horor. Aspoň Jeff Koons je čistý. Nedaleko se malá socha Urse Fichera klátí vysoko nad zemí, polovina jablka a polovina hrušky spojené na konci nylonovým rybářským vlascem. Je opět připomínáno, že britské umění dluží minulosti a taky "bloody foreigners". Fischerova socha je zakázané ovoce, ale my jsme ho už ochutnali, píše kritik.

Co spojuje Albert Gilbert Jubilee Memorial (1987) s královnou Viktorií a šílencem Phillipem Kingem, který vypadá jako Batman, růžového Ghengis Khana (1963) a místnost nazvanou The Establishment Figure? Je to forma, obě jsou v podstatě kuželovité, nebo styl (obě jsou komické), nebo je to tím, že královna Viktorie a Ghengis Khan byli vládci? Královna prý ignoruje Ghengis Khana a zírá otevřenými dveřmi na Adamovy obrovské koule a penis od Jacoba Epsteina - který, tj. Adam s koulemi, je ve vedlejší galerii. Fí, řeknete si prý a odeberete se na pytlovinou pokrytou lavici, o které jest psáno na panelu, že je určena k spočinutí unaveného publika. Adam zcela očividně unaven není. A na panelu taky stojí, že lavice narušila estetickou událost na sólové Caro 'Whitechapel' výstavě v r. 1963. Kdo tohle potřebuje, ptá se kritik?

Ale ano, potřebujeme Caro, jeho práce jsou důležité. V každém případě není pro kritika ani trochu snadné rozeznat důležité od nepodstatného, kanonické věci od rarit, hlavní proud od stojatých vod. Na výstavě je tisíciletí stará čínská keramika, vypadající prý tak současně, že ji někdo mohl vyrobit včera, a úplně nové věci, které vypadají extrémně staré. A nic prý nestárne rychleji než dočasná 'módnost'. Nic naplat - dle kritika jsou Britové dobří v zálibě v podivínských individuích, ať už je to Gill, John Latham, Richard Long nebo Sarah Lucas a Richard Wentworth - jejichž vlastní pohled a názory na modernitu a na svoji dobu jsou prý stejně svérázné, jako jsou excentrické. Na konci výstavy se prý ptáte sami sebe, na čem vlastně záleží. A řeknete si prý: Modern British Sculpture je pouze dočasná. Jednoho dne bude stará.

Inu, to se uvidí.

Pro lepší představu se můžeme podívat na obrázky z výstavy, které našel Google.