Míň je někdy víc?

V r. 2011 se v Royal Academy of Arts v Londýně konala výstava Modern British Sculpture, o níž jsem si přečetla kritiku, kterou ve velmi zkrácené a volně přeložené formě předávám čtenářům, kterým tímto dávám na vědomí, že se nejedná o moje vlastní názory. Sama považuji kritikův verbální popis soch za naprosté nepochopení konceptu.

Zuzana

Výstava v Royal Academy of Arts v Londýně je inspirovaná sochaři z celého světa a při vstupu uvidíte model a nějaké fotografie. Model je replika ve tříčtvrteční velikosti. Jedná se o Whitehall Cenotaph od Edwina Luthyena z r. 1919. Fotografie na zdech zobrazují kontroverzní, nahé a polonahé figury, jimiž Jacob Epstein v r. 1908 dekoroval exteriér budovy British Medical Association. Figury byly odstraněny před druhou světovou válkou. Model Cenotaphu vyhlíží svým způsobem velmi vážně a jaksi 'nevyvratitelně'. Fotografie jsou v zrnité černobílé. Figury jsou dočasně omítnuté, umouněné londýnskými sazemi. Jsou prý dočasné jako my. Celé to kritikovi připomíná mausoleum, místo smrti s památečnou atmosférou. Pak, mezi dveřmi, jsme prý chyceni do naprosté beznaděje: černá čedičová figura, pradávný egyptský pavián, Gillova falická žena. Tohle asi bude zábavné show, píše kritik.

British British Sculpture Sculpture je titul eseje, již napsala kurátorka (a v současnosti povolaná ředitelka Tate Britain) Penelope Curtis, která otevírá katalog. Tentýž titul zdobí esej spolukurátora Keitha Wilsona na konci knihy. Kritik si říká, jaká asi budoucnost Penelope Curtis po této výstavě čeká?

Výstava je plná 'echos': staré africké, egyptské a oceánské umění, řecké sochy, křehký cinkot čínského porcelánu, hrnky Bernarda Leacha, pompa vikoriánske Británie, artefakty jiných kultur a jiných časů, které ovlivnily celé generace sochařů. A co by mohlo být v této celé výstavě víc moderní a nečasové než 4000 let starý neosumerský kámen, úžasný, šedý, vyhlížející jako obrovský, počasím ohlazený oblázek, jehož forma připomíná spící kachnu. Jasně prý ukazuje na starodávná i moderní okřídlená rčení, např. to, že 'míň je víc'. Henryho Moora by prý snad mohlo být míň, ale zřejmě je nevyhnutelný. Sumerská kachna taky nachází ozvěnu v jednoduchém elektrickém krbu s línem, plovoucího v mřížce krbu - od Billa Woodrowa. Vedle Woodrowa je malá soška od zemřelého Lucia Nogueira, konzerva od kokakoly spojená s nějakými trubkami, či co. Zoufalý prý chirurgický experiment spojení vnitřku a vnějšku, jakási metafora na lidské 'instalatérství'. John Lathan poblíž dělá něco nevysvětlitelného se sádrou, barvami a knihami. Něco jako hlava vybuchující špatně strávenými slovy.
Také jsou tu ukázky nového evropského a amerického umění, např. Jeff Koonsův 'basketball' ponořený do akvária a to vedle Damiena Hirsta a jeho velikánské vitríny. Probíhá skutečná konverzace mezi Carlem Andreem a Richardem Longem (lajna bílých hrudek křídy, práce z r. 1984 a 1966 a ke stěně připevněný kousek londýnského opuštěného pozemku, který sám zahrnuje odhozené částečky nečistoty cihlových úlomků, což je práce ' Boyle Family').

Na Hirstovi prý není pěkného vůbec nic: od much pošpiněný, opuštěný piknikový stůl s obědem, barbecue s otáčejícím se stejky, červy a mouchami mezi uhlím a s krvácející hlavou krávy pod židlí. Horor. Aspoň Jeff Koons je čistý. Nedaleko se malá socha Urse Fichera klátí vysoko nad zemí, polovina jablka a polovina hrušky spojené na konci nylonovým rybářským vlascem. Je opět připomínáno, že britské umění dluží minulosti a taky "bloody foreigners". Fischerova socha je zakázané ovoce, ale my jsme ho už ochutnali, píše kritik.

Co spojuje Albert Gilbert Jubilee Memorial (1987) s královnou Viktorií a šílencem Phillipem Kingem, který vypadá jako Batman, růžového Ghengis Khana (1963) a místnost nazvanou The Establishment Figure? Je to forma, obě jsou v podstatě kuželovité, nebo styl (obě jsou komické), nebo je to tím, že královna Viktorie a Ghengis Khan byli vládci? Královna prý ignoruje Ghengis Khana a zírá otevřenými dveřmi na Adamovy obrovské koule a penis od Jacoba Epsteina - který, tj. Adam s koulemi, je ve vedlejší galerii. Fí, řeknete si prý a odeberete se na pytlovinou pokrytou lavici, o které jest psáno na panelu, že je určena k spočinutí unaveného publika. Adam zcela očividně unaven není. A na panelu taky stojí, že lavice narušila estetickou událost na sólové Caro 'Whitechapel' výstavě v r. 1963. Kdo tohle potřebuje, ptá se kritik?

Ale ano, potřebujeme Caro, jeho práce jsou důležité. V každém případě není pro kritika ani trochu snadné rozeznat důležité od nepodstatného, kanonické věci od rarit, hlavní proud od stojatých vod. Na výstavě je tisíciletí stará čínská keramika, vypadající prý tak současně, že ji někdo mohl vyrobit včera, a úplně nové věci, které vypadají extrémně staré. A nic prý nestárne rychleji než dočasná 'módnost'. Nic naplat - dle kritika jsou Britové dobří v zálibě v podivínských individuích, ať už je to Gill, John Latham, Richard Long nebo Sarah Lucas a Richard Wentworth - jejichž vlastní pohled a názory na modernitu a na svoji dobu jsou prý stejně svérázné, jako jsou excentrické. Na konci výstavy se prý ptáte sami sebe, na čem vlastně záleží. A řeknete si prý: Modern British Sculpture je pouze dočasná. Jednoho dne bude stará.

Inu, to se uvidí.

Pro lepší představu se můžeme podívat na obrázky z výstavy, které našel Google.