Bran - Drákulův hrad v Transylvánii

Někteří spisovatelé a filmaři, když jim v hrůzostrašných příbězích už nestačí "obyčejné" vraždy, se snaží upoutat nestvůrami z vesmíru, zvířecí říše či sadistickou zvráceností. A v tomto směru se oblíbenými "hrdiny" stali upíři.

Irský spisovatel Bram Stoker (1847-1912) si v gotické novele (žánr, který mísí středověkou krutost s romantikou) Dracula (1897) pro pochmurný děj svého příběhu zvolil hrad Bran v rumunské Transylvánii, asi 30 km od Brašova, kde vládl kníže Vlad III. (1431-1476). Podle průvodce na hradě si spisovatel vybral Bran náhodou, protože mu Transylvánie připadala jako konec světa, a tím i dostatečně tajemná, a k pověstem o Vladových krutostech si domyslel upírství. A prý i to, že Vlad III. své nepřátele a odsouzence nechal týrat stahováním z kůže, vařením, pečením a nakonec upálením nebo rozčtvrcením, je vymyšlené. Údajně se nijak zvlášť nelišil od jiných středověkých vladařů, své odpůrce "jen" rád napichoval na kůl, čímž si vysloužil přezdívku Vlad Țepeș (Napichovač). Nikomu ale krev nevysával a opravdovou "úroveň" v "osobní spotřebě lidské krve" měla až Alžběta Báthoryová z Čachtic (říkal průvodce).

Rumunsko je od r. 2007 členem EU a spojování s barbarskými zvěrstvy se mu pranic nezamlouvá, a proto se snaží temný obraz Vlada III. vylepšit. V článku Rumuni rehabilitují Draculu: Stal se obětí propagandy se můžeme dočíst, že ho dokonce považují za jednu ze 100 největších osobností rumunské historie, hrdinu, který bojoval proti turecké rozpínavosti. A ve své metropoli Bukurešti mají hned u hlavního náměstí Unirii jeho bustu.

Ať už to bylo jakkoliv, na Stokerově zasazení příběhu do Transylvánie vydělal rumunský turismus. "Drákulův hrad" je cílem autobusových zájezdů i davů individuálních výletníků.

R. 2006 byl zestátněný hrad navrácen posledním majitelům z rodu Habsburků, kteří ho chtěli obratem prodat, jenže za 80 milionů USD se kupec nenašel a vlastníci zde nakonec zřídili muzeum.

První pohled poněkud zklame. Pod dojmem pověstí čekáme rozměry přinejmenším Spišského hradu a Bran je přitom nenápadný hrádek.

Také vybavení interiéru není nijak honosné: vyřezávané židle, postel s nebesy, dekorativní obrazy ve dřevě (intarzie) na čele postele a dvířkách skříní, kůže medvěda na podlaze, mosazné a stříbrné nádoby a svícny ve vitrínách, několik olejomaleb. Nejcennější předměty byly totiž převezeny jinam.

Obyčejné dřevěné schody, podlahy z prken a trámy podpírající stropy připomínají spíš venkovskou chalupu.

Zájemci si mohou pronajmout apartmá v hradní věži a usínat s napětím, zda v noci se jim zakousne do krku nenasytný upír.

Sex ve zbrani

Když jsem byl na základní vojenské službě, od rána do večera nám vtloukali do hlavy, že imperialistické nebezpečí číhá na každém kroku a je třeba být ostražitý a uvědomělý, abychom mu mohli úspěšně čelit. A my přitom mysleli na sex, v noci se budili z erotických snů, sex byl ale holubem na střeše, protože vycházek bylo jak šafránu.

V literatuře typu Černí baroni, Tankový prapor a v historkách vojenské latiny o sex v kasárnách nebyla nouze, přející svazačky přinášely uspokojení vojákům, uzavřeným ve vojenských objektech, i přes oka plotu, aniž by ti odložili zbraň.

Ve skutečnosti na nadržené vojáky, kteří v civilu zpravidla bydleli na druhém konci republiky (a pro vztah tak byli neperspektivní), děvčata zvědavostí zrovna nehořela.
Jedna bývalá kolegyně si přesto pořídila v 16 letech dítě s vojákem základní služby. My jsme si z ní utahovali, že to tedy moc nevybírala a o jeho zamilování na první pohled jsme si mysleli své. Ona nás však odzbrojila tvrzením, že když ho viděla poprvé, nebyl ve vojenském, ale měl na sobě tepláky :).

Zbýval chlast, naše tehdejší droga. A s tím byla také potíž, žold byl tak akorát na tatranku jednou za 3 dny, balíky z domova byly pečlivě lustrovány a imperialisté měli štěstí, že se žádný neobjevil, jinak by to s nimi mohlo dopadnout takto:

Podle koránu (svaté knihy islámu) na každého muslima čeká v ráji 72 panen. Ale proč čekat na posmrtný život? A na to vsadil Islámský stát, podle jeho ideologie ženy z obsazených území se automaticky stávají sexuálními otrokyněmi jeho bojovníků. A sex s nimi není nevěrou.

A co vojáci v humanitárních misích v Africe? Téměř totéž.
A příslušníci mírových sil OSN? Platí v naturáliích.

V parafrázi na Nohavicovu píseň Když mě brali za vojáka: "Mladý muž lásku potřebuje, tak si k lásce pomůže" - třeba násilím.

Se zbraní to jde lépe a snadněji.

Kdysi ve filmu Císařův pekař, pekařův císař: "Goleme, tvůj mozek a tvoje síla, Goleme, postavím tě v čelo obrovské armády, ty pro mě vyhraješ největší válku, jakou kdy viděl svět. Půjdeme spolu od vítězství k vítězství, z války do války. A budeme bořit a lámat a kácet a ničit a diktovat celému světu."

A dnes v Islámském státu: Budeme bořit … a ničit a diktovat celému světu a znásilňovat.

Hrad Devín - od Sandbergu přes Devínskou Kobylu

O Bratislavě se často mluví jako o městě pod Děvínem a dříve jsem myslel, že jde o Bratislavský hrad, co čtyřmi rohovými věžemi připomíná obrácený stůl. Devín (vyslovuje se a v češtině i píše Děvín) je ale starobylý hrad, který se rozkládá na skále nad soutokem Moravy a Dunaje v stejnojmenné městské části Bratislavy a pamatuje Velkomoravskou říši. Osídlení hradní skály je ještě mnohem starší, sahá až do doby kamenné (celá historie i s fotografickou dokumentací je podrobně popsána na Wikipedii).

K Devínu lze snadno dojet autobusem 29, pěkné počasí však svádělo k procházce, proto jsme místo toho jeli autobusem 28 do Devínské Nové Vsi, vystoupili na zastávce Na Hriadkach a vydali se na Devínskou Kobylu, vrch a přírodní rezervaci v Malých Karpatech, odkud je Devín vidět z nadhledu a naskýtá se i pěkný pohled na tok Moravy a příhraniční část Rakouska.

V úvodu trasy leží Sandberg, kde se v třetihorách (desítky milionů let před naším letopočtem) rozkládalo moře a dokládají to i vzácné paleontologické nálezy čelistí, zubů a koster krokodýlů (druhu gaviálů), žraloků, želv i obratle velryby. Bohatá byla také fauna v okolí moře a v nálezech jsou zastoupeny i čelisti opic.
Svahy z písku a pískovce vytváří výrazné tvary, kvůli jejich ochraně je přístup k nim zakázán.

Bílý most přes řeku Moravu z r. 2012, spojující Slovensko a Rakousko, je určen pro cyklisty a pěší a Bratislavský samosprávní kraj tehdy vypsal anketu na jeho pojmenování. Recesisti navrhli Most Chucka Norrise (podle někdejšího mistra světa v karate, který se pak prosadil jako nepřemožitelný hrdina akčních filmů) a tento název s velkým náskokem zvítězil. Protože konzervativní Rakušané byli pro Most Marie Terezie (skončil v anketě druhý) a s Chuckem Norrisem se nechtěli smířit, nakonec se obě strany dohodly na neutrálním názvu Cyklomost svobody (Freiheitsbrücke). Na Google Maps se však stále dá najít jako Chuck Norris Bridge.

Cesta na Devínskou Kobylu vede lesem, proto výhledy se otevřou až pod vrcholem. Bohužel Devín byl proti Slunci.

Nápadná budova na dalším snímku je zámek Hof v obci Schlosshof na rakouské straně.

Po sestupu do městské zástavby procházíme kolem kostela sv. Kříže, před nímž stojí sousoší Cyrila a Metoděje, kteří r. 863 na žádost knížete Rastislava přišli jako věrozvěstové Slovanů na území Velké Moravy. V rámci své mise vytvořili vlastní písmo hlaholici a bohoslužby vedli ve staroslověnštině místo tradiční latiny (řečtiny a hebrejštiny). (Bylo na čase pozvednout naši gramotnost, když v antickém Řecku už několik století před Kristem existovala rozvinutá filozofie, matematika, astronomie, …, sochařství, divadlo, poezie …, a v Římě i právní a politický systém.)

Moravou zaplavené údolí (niva Moravy) vytvořilo krásné zákoutí, kde se zdržují labutě. Místo bylo zapsáno na mezinárodní seznam chráněných mokřadů.

U Moravy stojí upomínky na železnou oponu a je zde i pamětní deska se jmény více než 400 lidí, kteří přišli o život při pokusu dostat se do Rakouska.

Obrázek z informační tabule ukazuje Devín ze začátku 19. století, ale v této podobě se nedochoval, protože Napoleonova vojska ho při svém tažení r. 1809 vyhodila do povětří.

I tak však skála se zříceninou hradu působí impozantně.

Na hradě má pamětní desku Ľudovít Štúr, představitel slovenského národního obrození v polovině 19. století a spolutvůrce současné podoby spisovné slovenštiny.

Pod šikmou střechou jsou ukryty základy stavby, o níž se podle jejich tvaru a nálezu kříže soudí, že byla raně-křesťanskou kaplí ze 4. století.

Místo hlučných sekaček se o trávu v areálu hradu starají ovce a kozy. A mají i sošný dohled.

Ideální náhled na soutok Moravy a Dunaje by byl z horní části hradu. Jenže ta je už od r. 2008 uzavřena, protože došlo k narušení zdi. Při rekonstrukci byla odstraněna stará dřevěná schodiště a lávky i elektroinstalace a při archeologickém průzkumu objeveny základy dalších staveb, avšak od r. 2010 byly veškeré další práce pro nedostatek financí pozastaveny (v Praze asi nemyslitelné).

Z terasy je soutok alespoň částečně vidět. Morava přitéká zprava a je očividně čistější.

Dolní věžička se jmenuje Jeptiška (nebo také Panenská věž). Podle pověsti majitel Devína rytíř Mikuláš, který byl v žádosti o ruku krásné Margarity z bohatého korutanského rodu odmítnut jejím otcem, dívku unesl a přichystal svatbu, otec se ale se svou družinou lstí dostal na Devín a v nerovném boji byl Mikuláš ve věži zabit. Nevěsta ze žalu pak skočila do Dunaje.

Z vyvýšeného místa hradu je dobře vidět Devínskou Kobylu a další kopce, Sandberg i kostel sv. Kříže.

Významnou památkou hradního návrší jsou také základy velkomoravského kostela. Jeho předpokládaný tvar je na podstavci. V okolí se našlo 6 hrobů i s cennostmi (náušnicemi a náhrdelníky). Podle jedné hypotézy právě zde kníže Rastislav očekával Cyrila a Metoděje.

Z turistického hlediska jde o velmi snadnou trasu - ze Sandbergu (195 m n. m.) pod Devínskou Kobylu (495 m, samotný vrchol v 514 m je vzhledem k někdejšímu vojenskému objektu nedostupný) je třeba vystoupat 300 m, podle ukazatelů to zabere 1 hod a sestup k parkovišti pod Devínem dalších 50 min.
Dá se jít dokonce ještě kratší trasou, po modré značce bez stoupání na Devínskou Kobylu, na kterou stačí pouhých 55 min.