Oldřich Veselý (1) - Synkopy 61 (3), Blue Effect

V článku o první dekádě existence brněnské skupiny Synkopy 61 a zpěváku Michalu Polákovi jsem už zmínil, že hudbu většiny skladeb složil Oldřich Veselý na texty Františka Jemelky. Na naší hudební scéně Synkopy 61 byly svým dokonalým vícehlasým zpěvem nejlepším reprezentantem tehdy populárního stylu west-coast, který se v rockové hudbě prosadil zásluhou amerických skupin ze západního pobřeží (a odtud získal i název), zejména The Beach Boys a The Mamas and the Papas.

Z Veselého skladeb stojí za pozornost Suita pro J. S. Bacha, Žárlivá dívka, Marťan, Válka je vůl (tu však nezpíval Michal Polák, ale Pavel Váně), Hej, pane můj, Casanova, Zelená louka (na text Milana Hanáka).

Začátkem 70. let s nástupem hard rocku se west-coast dostal na vedlejší kolej. U nás vše navíc zkomplikovala politická normalizace a rocková hudba, která svůj původ měla v zemích za železnou oponou, se stala nežádoucí a vymizela z televize a zelenou dostal (většinou zcela bezduchý) pop.
Pro Synkopy 61 to bylo období tápání, na nějakou dobu se vzhlédly ve skupině Uriah Heep a převzaly jejich největší hity, které nazpíval Pavel Pokorný (i toho jsem vzpomínal v úvodu zmíněném článku).

Pro skupinu mnohem významnější však bylo, že Oldřich Veselý ze skladatelského závětří konečně vystoupil na pódium - jako klávesista a zpěvák. Překvapil svými hlasovými dispozicemi, kdy bez fistule zvládal tenorové výšky.
Na miniLP (deska malého formátu s počtem skladeb odpovídajícím zhruba polovině LP) Xantipa se poprvé představil v písni Ptačí sonáta. Ve vícehlasém refrénu jsou ještě patrné dozvuky vlivu The Beach Boys, celkově však skupina už byla úplně jinde.

Ještě větší prostor jako zpěvák Veselý dostal na dalším miniLP Formule 1 z r. 1975. Ze 4 skladeb na první straně desky sice zpíval jen své Poselství dětem (na text Milana Hanáka), ale patřila mu celá druhá strana, kde pod shrnujícím názvem Touhy se skrývají 3 skladby: Vnuk Amundsenův, Epitaf Julese Verna a Atomový věk. Touhy byly předzvěstí jeho pozdějších tématicky komponovaných projektů, kterým se po vzoru Pink Floyd vznešeně říkalo rockové opery.

Jednou z mála možností pro rockové skupiny, jak se dostat do televize, bylo přihlásit se na Bratislavskou lyru. Lyra byla největším hudebním festivalem v Československu a pro každého, kdo v naší hudbě něco znamenal, bylo prestižní záležitostí se na ní ukázat. Např. Olympic na ní byl snad 15-krát, Synkopy 61 se sem přihlásily právě se skladbou Poselství dětem. Do soutěžního kola byla vybrána, jenže když se ukázalo, že Veselý svou vizáží s dlouhými vlasy a vousy připomíná Krista a do nablýskaného festivalu se příliš nehodí, dramaturgové festivalu Synkopám 61 vystoupení nepovolili a nechali skladbu přezpívat Karlem Zichem a ten se s ní dostal do finále. V jeho podání jsem ji nikdy neslyšel, nedovedu si ho ani představit, protože hlasově na ni neměl, buď musela být posazena do nižší tóniny, anebo Zich vynechal exponovaný závěr.
Originál je zde:

Na Poselství dětem je také zajímavá instrumentální stránka skladby. Aranžmá složil Lubomír Klapka a od času 1:47 zde zazní pěkné klávesové sólo, za které by se nemusel stydět ani Johann Sebastian Bach.

L. Klapku jsem znal osobně, protože mě na jedné VŠ učil fyziku, později jako docent působil na Slezské univerzitě v Opavě. Je všestranně nadaný, hrál v té době v jedné brněnské skupině na klavír, umí mimo jiné perfektně zahrát celý Čajkovského koncert b moll a Beethovenovu Měsíční sonátu, také krásně maluje a má absolutní sluch. Z hlavy mně na počkání napsal pěkné klavírní transkripce písní Beatles Fool on the Hill a Hey Jude.

Veselého koncertní a skladatelské směřování neuniklo pozornosti kytaristy Radima Hladíka, naší rockové legendy, který pak Veselého zlanařil do své skupiny Blue Effect (tehdy z donucení vystupující pod počeštělými názvy Modrý efekt nebo M Efekt). Veselý zde nahradil Leška Semelku a později, když odešel baskytarista Fedor Frešo, ve skupině hráli oba a přes stejné role (zpěv a klávesy) se výborně doplňovali jak pěvecky, tak v souhře.
Prosadit se na desky v Supraphonu, který se držel oficiální linie a rocková hudba u něj neměla na růžích ustláno, bylo těžko průchodné, proto se Blue Effect (ještě s Frešem, který byl z Bratislavy) obrátil na rockové hudbě mnohem otevřenější slovenské vydavatelství Opus. Tam však měli podmínku, že by na desce měly být slovensky zpívané písně. Skupina požadavku vyhověla přípravou alba Svitanie, kde stejnojmenná, bezmála 20-minutová píseň, zabírající druhou stranu, byla až na pár slov téměř celá instrumentální, na první straně 2 instrumentální skladby měly jen slovenské názvy (Vysoká stolička, dlhý topol a V sobotu popoludni) a celé to zachránila lidová píseň Ej, padá, padá rosenka. Jde sice o moravskou lidovou, ale zřejmě vzhledem k nářečí působila na vydavatele dostatečně slovensky :-) Ve Veselého procítěném zpěvu se z ní stal rockový hit. Krásná je i po instrumentální stránce, Hladíkovo více než 2-minutové kytarové sólo, které začíná v čase 2:59, považuji v naší rockové hudbě za vůbec nejlepší.

Svitanie se objevilo na pultech obchodů r. 1977 a o dva roky později Blue Effectu vyšlo album i v Čechách, ne však v Supraphonu, ale v menším nakladatelství Panton. Jmenuje se Svět hledačů a opět obsahuje více než 10-minutové kompozice, z těch kratších jsou asi nejznámější Hladíkovy Rajky na text Pavla Vrby. Na YouTube se naštěstí vyskytují v raritní živé nahrávce (zřejmě z pořadu Televizní klub mladých, kam se rockeři dostali jednou za uherský rok), hudba však zazní až po úvodním slově v čase 1:05.

Leškovi Semelkovi přestávalo rockové ústraní stačit a chtěl se prosadit i v mainstreamu. Prvním takovým počinem bylo, že pro Karla Gotta složil píseň Bloudím pasáží. Ta celkem měla úspěch a povzbuzen tím se Semelka se svou písní Šaty z šátků přihlásil na ročník 1979 Bratislavské lyry. Oldřich Veselý byl ze Semelkových popových "úletů" hodně rozladěný a odmítl Semelku na Lyře doprovázet (otázkou je, jestli by ho tam teď pustili). Píseň Lyru dokonce vyhrála, ale napětí ve skupině se vystupňovalo a Hladík Veselého za nekolegialitu z Blue Effectu vyhodil. Později toho litoval, protože zanedlouho odešel Semelka a Blue Effect od té doby už pořádně nechytil dech.

Veselý se pak vrátil do Brna a se Synkopami nahrál svá vrcholná díla Sluneční hodiny a Křídlení a částečně se podílel i na posledním společném projektu Synkop s textařem Pavlem Vrbou Zrcadla.
Ale to je už jiná kapitola.

Nízké Tatry (1) - Ďumbier a Chopok

Vrcholoví horolezci mají za cíl zdolat všech 14 osmitisícovek (tzv. Korunu Himalájí) a trochu skromnější se spokojí s nejvyššími vrcholy všech světadílů. Na Českomoravské vysočině říkají, že také mají 14 osmitisícovek, měří je však v decimetrech. Na ty je čas i v hlubokém důchodu, ještě předtím bych chtěl zvládnout nejvyšší vrcholy našich a slovenských pohoří a co nejvíc dvoutisícovek ve Vysokých Tatrách. Některé se už v rubrice Turistika objevily, další jsou v počítači a čekají, až na ně dojde řada.

Dvoutisícové hory jsou však i v Nízkých Tatrách. Ďumbier s 2043 m n. m. je zde nejvyšší a jen o pár metrů méně má Chopok (2024 m). Protože nejsou příliš vzdáleny, lze je navštívit i v rámci jednoho výletu.

V Nízkých Tatrách jsme byli poprvé letos v srpnu, počasí však téměř celý měsíc bylo mizerné a už dopředu nám bylo úzko z představy, že se v mlze připleteme do cesty medvědům, kteří si tento kraj velmi oblíbili. Bydleli jsme v lázeňském městečku blízko Banské Bystrice, kde hosté lázní se přes velkou úrodu hub do okolního lesa vůbec neodvažovali, protože se jich prý v něm potuluje nejméně 50.

Výchozím místem bylo rozcestí u motorestu Čertovica (1238 m), odkud podle informační tabule je k horní stanici lanovky na Chopku 5 hod 45 min chůze. V tom však není započítána odbočka s výstupem na Ďumbier a návratem na původní trasu, čímž se vycházka o přibližně 3/4 hodiny prodlouží.

Hned na začátku nás čekalo nepříjemné stoupání po kamenité cestě kolem vleku lyžařského svahu, a proto nebylo divu, že za něco málo přes půl hodiny jsme byli na prvním postupném cíli, kterým je Lajštroch (1602 m) přesně ve výšce naší Sněžky, a mohli si pochvalovat, jak výstup slibně ubíhá.

Jenže podobně jako na Malé Fatře i zdejší trasy mají charakter nahoru-dolů a pracně dosažená výška se v sestupech několikrát ztratí a člověk si brzy připadá jako bájný Sisyfos. Po necelé půlhodině se dojde na Kumštové sedlo (1549 m) a odtud na další předěl trasy, Chatu gen. M. R. Štefánika (1728 m), zbývají ještě skoro 2 hodiny.

Od Kumštového sedla se na cedulkách turistického značení v prvním řádku objevuje nápis Cesta hrdinov SNP a protože Slovenské národní povstání vypuklo také v srpnu, už jen z toho si dovedu představit, jaké beznaději z této trasy povstalci museli čelit, nemluvě o válečných útrapách. Když konečně z mlhy vykoukne Štefánikova chata, dostaví se pocit úlevy a je to i příležitost k občerstvení.

Následující úsek je už veselejší, otevřou se výhledy do údolí až k Srdiečku (1216 m) na dolní stanici lanovky na Chopok, cesta je místy vydlážděná velkými kameny, jak to známe z Vysokých Tater, na nich se "vyhřívají" babočky a přišli se představit i kamzíci. Ti si turisty prohlíží beze strachu z bezpečné vzdálenosti 2-3 m, jsou pro ně asi běžným doplňkem jejich přirozeného prostředí.

Po 40 minutách dojdeme na rozcestí Demänovské sedlo (1758 m), odkud je na Chopok 1 hod 35 min a v opačném směru na Ďumbier 20 minut.
Výstup na Ďumbier se často přibližuje hraně strže a z vrcholu, označeného dvojitým křížem, uvidíme hluboko dole i malé horské pleso. Kromě kříže je na vrcholu také kamenný sloup, který je postaven na vyvýšeném místě a je na něm připevněna cedulka s údajem Ďumbier 2046 m, což je o 3 výše, než udávají mapy.

Při sestupu zpět na Demänovské sedlo se obloha zatáhla a během pokračování směrem k Chopku se jeho vrchol ztrácel v mlhách, až se zahalil úplně, proto si vypůjčím záběry z jiného dne s lepším počasím, kdy jsme lanovkou vyjeli na Chopok, prošli hřebenovou trasu na Ďumbier a zase se vrátili.

Svislá bílá čára na v pravém snímku severního svahu Ďumbieru vypadá jako pozůstatek sněhu ze zimní sezóny, zdání však klame, když si ji všiml jeden náš kolega z turistické skupiny, povoláním geolog, upřímně zajásal, protože podle něj jde o zcela unikátní výskyt žíly čistého křemene v žulové hornině. Jak říkal klasik: "Bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů."

Chopok se zpočátku jeví jako oblý vrchol, po otevření výhledu se ukáže jeho špičatá část. Je to hromada kamení na spodním záběru v následující koláži. Na vrcholu je opět plno, jeho označení představuje jen dřevěný kůl s cedulkou.

Nejkrásnější pohled na Ďumbier je od Chopku, ještě naposled se jím pokocháme a pak už lanovkami dolů k hotelu Srdiečko (nejdříve kabinkou a pak sedačkou). Je možné samozřejmě sejít i pěšky, ale těch zhruba 800 m prudkého sestupu by snad bylo ještě horší než všechno předtím.

Kodaň (2) - galerie Ny Carlsberg Glyptotek

V knize 100 nejkrásnějších muzeí světa je Kodaň zastoupena Státním uměleckým muzeem (Statens Museum for Kunst), přinášejícím pěkný průřez uměním od Brueghela až po Modiglianiho. Nejdříve se však zaměřím na galerii Ny Carlsberg Glyptotek, kterou tam sice nenajdeme, ale svým významem nijak nezaostává, protože se může pochlubit jak díly antického umění, tak i velkým souborem obrazů a soch francouzských umělců, zejména impresionistů. Významnou částí galerie jsou díla z majetku sběratele Carla Jacobsena, syna zakladatele kodaňského pivovaru Carlsberg.

Za vstupními dveřmi nás přivítá velké atrium s bohatou vegetací a vzrostlými palmami, a tak si zde připadáme trochu jak v botanické zahradě.

Místnosti v přízemí jsou vyhrazeny antickým sochám z Řecka, Říma i Egypta. Feidiás, Praxiteles, Polykleitos, Myron zde sice nejsou, ale prohlídka nás dobře naladí na to, co se skrývá ve vyšších podlažích.

Z tvůrců romantismu a klasicismu je k vidění sochař Jean-Baptiste Carpeaux a malíř Camille Corot.

Nechybí ani Eugene Delacroix, ale fotografie se mně rozmazala, proto jsem ji nezařadil. V další koláži jsou přímí předchůdci impresionismu Jean-Francois Millet (obraz se jmenuje Smrtka a dřevorubec), Theodore Rousseau a Gustave Courbet.

Galerie vlastní také větší počet soch Augusta Rodina, které jsou považovány za nejvýznamnější sbírku sochařových děl mimo území Francie. Rodin a jeho muzeum v Paříži si však zaslouží samostatný článek, proto se omezím jen na jednu ukázku jeho tvorby - Stín, v následující koláži je první vlevo, další jsou dílem Edgara Degase.

Degasovo malířské dílo reprezentují jeho typická témata: baletky a akty.

Z trojice obrazů Édouarda Maneta první zachycuje popravu Ferdinanda-Maxmiliána Habsburského v Mexiku, člena rakouského císařského rodu, který v nástupnictví neměl šanci na rakouský trůn a vzal za vděk možností stát se mexickým císařem, v místním povstání však byl poražen a odsouzen k smrti. Na třetím obrazu je zpodobněn piják absintu, nevypadá tak zbědovaně jako dvojice na známém Degasově obrazu, ale asi v té době byl absint oblíbeným nápojem.

Mezi impresionisty samozřejmě nemůže chybět Claude Monet, který svým obrazem Impression, soleil levant (Imprese, východ Slunce) dal celému směru název.

A slovy Jiřího Suchého je tu i "další z toho spolku" - Pierre-Auguste Renoir.

Paul Signac (1. snímek v následující koláži) a Camille Pissaro (2. a 3.) byli částečně ovlivněni pointilismem George Seurata. Na 4. a 5. snímku je doplňuje "klasický" impresionista Alfred Sisley.

V čem je galerie jedinečná, je velký počet obrazů Paula Gauguina, vlastní jich více než 40, není proto divu, že reprodukce jednoho Gauguinova obrazu vlaje na stožáru před budovou galerie. Při vyslovení jména malíře se nám první vybaví obrazy Tahiťanek, kdo byl ve Veletržním paláci v Praze, určitě ho zaujal autoportrét Bonjour, Monsieur Gauguin (byl také inspirací k stejnojmenné písni Jaromíra Mayera), v Kodani však najdeme i obrazy, které bychom u malíře moc nečekali, např. zasněženou krajinu. Kdysi mě jeden takový obraz překvapil v budapešťském muzeu Szépmüvészeti, ale v Kodani je jich hned několik.

Vedle Gauguina nechybí ani další slavní postimpresionisté - Vincent van Gogh (na prvním obrazu je krajina v Saint-Rémy, vpravo je jeden ze tří Goghových portrétů Juliena Tanguyho, obchodníka s uměním) a Paul Cézanne (s typickým autoportrétem a koupajícími se ženami).

Souputníkem postimpresionistů byl těžko zařaditelný Henri de Toulouse-Lautrec, malíř pařížských kabaretů, cirkusů, umělců i lidských figurek z Montmartru, včetně prostitutek. Na prvním portrétu je malířka Suzanne Valadon(ová).

Stejně jako Degas i Picasso je zastoupen ukázkou svého sochařského a malířského díla.