20. září 2014

Nízké Tatry (1) - Ďumbier a Chopok

Vrcholoví horolezci mají za cíl zdolat všech 14 osmitisícovek (tzv. Korunu Himalájí) a trochu skromnější se spokojí s nejvyššími vrcholy všech světadílů. Na Českomoravské vysočině říkají, že také mají 14 osmitisícovek, měří je však v decimetrech. Na ty je čas i v hlubokém důchodu, ještě předtím bych chtěl zvládnout nejvyšší vrcholy našich a slovenských pohoří a co nejvíc dvoutisícovek ve Vysokých Tatrách. Některé se už v rubrice Turistika objevily, další jsou v počítači a čekají, až na ně dojde řada.

Dvoutisícové hory jsou však i v Nízkých Tatrách. Ďumbier s 2043 m n. m. je zde nejvyšší a jen o pár metrů méně má Chopok (2024 m). Protože nejsou příliš vzdáleny, lze je navštívit i v rámci jednoho výletu.

V Nízkých Tatrách jsme byli poprvé letos v srpnu, počasí však téměř celý měsíc bylo mizerné a už dopředu nám bylo úzko z představy, že se v mlze připleteme do cesty medvědům, kteří si tento kraj velmi oblíbili. Bydleli jsme v lázeňském městečku blízko Banské Bystrice, kde hosté lázní se přes velkou úrodu hub do okolního lesa vůbec neodvažovali, protože se jich prý v něm potuluje nejméně 50.

Výchozím místem bylo rozcestí u motorestu Čertovica (1238 m), odkud podle informační tabule je k horní stanici lanovky na Chopku 5 hod 45 min chůze. V tom však není započítána odbočka s výstupem na Ďumbier a návratem na původní trasu, čímž se vycházka o přibližně 3/4 hodiny prodlouží.



Hned na začátku nás čekalo nepříjemné stoupání po kamenité cestě kolem vleku lyžařského svahu, a proto nebylo divu, že za něco málo přes půl hodiny jsme byli na prvním postupném cíli, kterým je Lajštroch (1602 m) přesně ve výšce naší Sněžky, a mohli si pochvalovat, jak výstup slibně ubíhá.

Jenže podobně jako na Malé Fatře i zdejší trasy mají charakter nahoru-dolů a pracně dosažená výška se v sestupech několikrát ztratí a člověk si brzy připadá jako bájný Sisyfos. Po necelé půlhodině se dojde na Kumštové sedlo (1549 m) a odtud na další předěl trasy, Chatu gen. M. R. Štefánika (1728 m), zbývají ještě skoro 2 hodiny.



Od Kumštového sedla se na cedulkách turistického značení v prvním řádku objevuje nápis Cesta hrdinov SNP a protože Slovenské národní povstání vypuklo také v srpnu, už jen z toho si dovedu představit, jaké beznaději z této trasy povstalci museli čelit, nemluvě o válečných útrapách. Když konečně z mlhy vykoukne Štefánikova chata, dostaví se pocit úlevy a je to i příležitost k občerstvení.



Následující úsek je už veselejší, otevřou se výhledy do údolí až k Srdiečku (1216 m) na dolní stanici lanovky na Chopok, cesta je místy vydlážděná velkými kameny, jak to známe z Vysokých Tater, na nich se "vyhřívají" babočky a přišli se představit i kamzíci. Ti si turisty prohlíží beze strachu z bezpečné vzdálenosti 2-3 m, jsou pro ně asi běžným doplňkem jejich přirozeného prostředí.




Po 40 minutách dojdeme na rozcestí Demänovské sedlo (1758 m), odkud je na Chopok 1 hod 35 min a v opačném směru na Ďumbier 20 minut.
Výstup na Ďumbier se často přibližuje hraně strže a z vrcholu, označeného dvojitým křížem, uvidíme hluboko dole i malé horské pleso. Kromě kříže je na vrcholu také kamenný sloup, který je postaven na vyvýšeném místě a je na něm připevněna cedulka s údajem Ďumbier 2046 m, což je o 3 výše, než udávají mapy.



Při sestupu zpět na Demänovské sedlo se obloha zatáhla a během pokračování směrem k Chopku se jeho vrchol ztrácel v mlhách, až se zahalil úplně, proto si vypůjčím záběry z jiného dne s lepším počasím, kdy jsme lanovkou vyjeli na Chopok, prošli hřebenovou trasu na Ďumbier a zase se vrátili.

Svislá bílá čára na v pravém snímku severního svahu Ďumbieru vypadá jako pozůstatek sněhu ze zimní sezóny, zdání však klame, když si ji všiml jeden náš kolega z turistické skupiny, povoláním geolog, upřímně zajásal, protože podle něj jde o zcela unikátní výskyt žíly čistého křemene v žulové hornině. Jak říkal klasik: "Bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů."



Chopok se zpočátku jeví jako oblý vrchol, po otevření výhledu se ukáže jeho špičatá část. Je to hromada kamení na spodním záběru v následující koláži. Na vrcholu je opět plno, jeho označení představuje jen dřevěný kůl s cedulkou.



Nejkrásnější pohled na Ďumbier je od Chopku, ještě naposled se jím pokocháme a pak už lanovkami dolů k hotelu Srdiečko (nejdříve kabinkou a pak sedačkou). Je možné samozřejmě sejít i pěšky, ale těch zhruba 800 m prudkého sestupu by snad bylo ještě horší než všechno předtím.




31 komentářů:

  1. Tady jsou asi kamzoši oraženější než ve Vysokých. Naše omladina tam podvakrát byla na čtrnáct dní a viděla je jen jednou a to ještě zdálky. Jo hory v létě mne lákají o dost víc než v zimě.... to tak max někde koukat na ně od krbu

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkný a docela náročný výlet. Ještěže oražení byli kamzíci a ne medvědi. Doufám, že jste byli vybaveni zvonečky .

    OdpovědětVymazat
  3. Medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně... Hned jsem si vzpomněla na Čerfa v Japonsku a hle, on mě už připomenutím zvonečků předběhl. Ale zase taková fotka s medvědem na dosah dvou tří metrů by byla blogová rarita, ne?

    OdpovědětVymazat
  4. Na Chopku jsem byl kdysi na lyžovačce (grogy na Srdiečku).
    Při pohledu na fotky jímá mne nostalgie.Pěkné jsou fotky baboček, na kamenech krásně vynikne kresba jejich křídel.

    OdpovědětVymazat
  5. [3]: Tož jestli by nebyla poslední z pozůstalosti po turistovi.
    Jinak krásné povídání, ještě hezčí obrázky, o takových cestách-tůrách se mi  může jen zdát.

    OdpovědětVymazat
  6. Teda Miloši, ty musíš mít dobrou fyzičku, mě by to slejzání a vylejzání nahoru a dolu asi odrovnalo už první hodinu, tak si nedokážu představit ten šestihodinový pochod, to bych nedala. Počasí si s vámi sice pohrávalo, ale fotky jsou bezvadný.

    OdpovědětVymazat
  7. Byla jsem tam před rokem a teda, měli jste mnohem hezčí počasí než my (hrozná zima a zpočátku i hustá mlha). Že ale velká část naší výpravy měla velmi opotřebovaná kolena, jeli jsme na Chopok několika lanovkami a odtamtud jsme jen šli tam a zpět po šutrech k Ďumbieru. Muselo být hezké (ač dozajista mnohem náročnější) vylézt nahoru "bez techniky", z fotek to vypadá na zajímavé pohledy... A závidím kamzíky!

    OdpovědětVymazat
  8. Aaaach ...Čertovica moja láska. Tam som prvýkrát ten svah zlyžovala, viac na zadku ako na nohách. Po týždni som už ale nespadla ani raz. Ani pešo , brodiac sa v noci v snehu, cestou  do Nižnej Boce, kde sme utekali do krčmi To boli krásne časy ...bolo mi 19. Tak krásny svah a tak výbornu lyžovačku som už nikdy viac nezažila. Žeby to bolo tou 19.-kou?

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za reportáž, moc hezké fotky. V Nízkých Tatrách jsem jednou ve 20 letech byla, ale ne tady.

    OdpovědětVymazat
  10. Zase "bombasticky" urobená vyborná reportáž! Super. Super PLUS, lebo vyvoláva nostalgické spomienky. Naposledy pre takmer pätdesiať rokmi na Chopku a na hanbu všetkych "alpinistov" v "kristuškách na boso", ako sa vtedy tie sandále nazývali. Jediný tam takto horolezecky vyzbrojený návštevník...
    Jediné, čo ma omlúva, som z končin, kde sa vrcholce miestnych horských velikánov merajú dokonca na CENTIMETRE, nie na decimetre...

    OdpovědětVymazat
  11. hory jsou moc fajn, babočky pěkné, ale kamzíci! ti jsou skvělí!

    OdpovědětVymazat
  12. Zajímavý výlet. Věřím že i užitý.

    OdpovědětVymazat
  13. Na fotografie z Tater se vždycky ráda dívám - ty tvoje jsou moc povedené, Miloši . Je to nádhera, hory mám moc ráda. Ty medvědy tedy ne a do lesa bych k nim taky nevlezla    Ani ta fotka by mi za to nestála a to už je co říct .
    Skvělá reportáž, Miloši!

    OdpovědětVymazat
  14. V Tatrách jsem byla jako malé dítě, ale jako velké dítě si tam znova u tebe zajdu! Díky za krásnou reportáž, doplněnou skvostnými fotkami.

    OdpovědětVymazat
  15. Lézt dolů prudkým sešupem je někdy horší než dostávat se nahoru. Takže se nedivím druhé volbě...
    50 medvědů v okolí? Nejsou přemnoženi? Vždyť to bych se bála nejen do lesa, ale i po těch turistických cestách. Copak tam nemůžou zabloudit?
    Krásné fotky, jako vždy a výborná fotoreportáž.

    OdpovědětVymazat
  16. Ve Vysokých Tatrách jsem byla třikrát, ale v Nízkých ani jednou.
    Tvoje reportáž je opět skvělá, Miloši. Moc se mi líbí fotky, hlavně hory beze stop civilizace patrných na první pohled a kamzíci, ti jsou super. Ještě kdybys tak potkal některého z těch medvědů, to by byla BOMBA!
    Zdravím a přeji prima podzimní dny.

    OdpovědětVymazat
  17. [1]: V Nízkých Tatrách jen na tomto jednom výletu bylo k vidění nejméně 10 kamzíků, o pár dnů později jsem byl i ve Vysokých a viděl jen 2.[2]:[3]:Obstarání zvonečků jsem tak dlouho odkládal, až jsem na ně zapomněl. Medvěd se ale žádný neukázal, možná zrovna na nás neměl chuť [4]: Podle příkrosti svahu na první pohled bylo vidět, že sjezdovky jsou hodně náročné, také jsou na mapě skiareálu většinou značeny černou barvou, a to nejen na jižní stranu Srdiečka, ale i severní, která se myslím jmenuje Jasná.[5]: Tím, že na Chopok jezdí z obou stran lanovky, dá se tam vyjet a už po krátkém úseku cesty se otevřou výhledy široko daleko a velmi pěkně na Ďumbier, takže není třeba ani žádného velkého úsilí.

    OdpovědětVymazat
  18. [6]: 6 hodin není zas tolik, znám i 10 hodinové túry, ale také se mně víc líbí táhlé stoupání (např. na Slavkovský štít nebo Kriváň), než neustálé překonávání jednoho kopce za druhým, mezi nimiž jsou údolí.[7]: Ve špatném počasí je turistika utrpením, kouzlo výhledů žádné a ještě k tomu strach, abychom nespadli do propasti. Pak si člověk říká, proč tam vůbec lezl.[8]: 19 a určitě jsi byla také zamilovaná, na to se nezapomíná [9]: Kdysi jsem byl v Demänovské jeskyni, ale na výšlapech poprvé. Tak to možná nebylo naposled.[10]: A přežil jsi to. K lyžování na Chopku by mě asi nikdo nepřesvědčil. Zlaté Dolomity a rakouské Alpy, tam se vždy dají vybrat sjezdovky, kde nejde o život.[11]: Kamzíci jsou "přátelští", okusují trávu rovnou u chodníků, ale ještě se mně nikde nepodařilo zahlédnout sviště.

    OdpovědětVymazat
  19. [12]: I mně to přišlo zajímavé a naše tělesné schránky si to opravdu užily [13]: No právě, co zvítězí, touha mít unikátní záběr, nebo pud sebezáchovy? Já bych nejspíš byl tak nerozhodný, že bych se na žádnou fotku nezmohl a než bych se vzpamatoval, už by mě medvěd držel v zubech.[14]: Já si zase hraju jako "velké dítě", to už asi dětinštím [15]: Skoro jistě přemnoženi jsou, údajně je na Slovensku (anebo dokonce jen v Nízkých Tatrách) kolem 1000 medvědů. Jsou totiž chránění. Asi se čeká na to, až někoho zabijí, a teprve pak se bude řešit, zda by nebylo vhodné jejich počty regulovat na únosný počet.[16]: Vysoké Tatry mám ze všech hor nejradši a také je nejvíc znám. Kdyby nebylo ničivých vichřic v r. 2004 a letos, byly by také celkem nedotčeny, protože k lyžování se moc nehodí. Ale množství lidí na trasách se blíží centru velkých měst.

    OdpovědětVymazat
  20. Ve Vysokých Tatrách jsem byla naposledy před tou první vichřicí, takže jsem je viděla neporušené.

    OdpovědětVymazat
  21. Z medvědů bych měla taky strach, myslím, že  je tak trochu iracionální, protože medvědi člověku ublíží jen málokdy, ale holt jsme takoví strašpytlíci. S tím rozdílem výšek mi něco Miloši povídej.

    OdpovědětVymazat
  22. Působivé záběry. Líbí se mi Štefánikova chata a jak se k ní sbíhají cesty, ale lézt bych k ní nechtěla. Smekám v obdivu a úctě k Tvému nadšení a výdrži!

    OdpovědětVymazat
  23. Spěchejte ale s rozvahou, v tom důchodu to jde fofrem a z kopce? Ještě si na vaše krásné zážitky udělám čas. Dobrou noc a pěknou neděli.

    OdpovědětVymazat
  24. Nádherná reminiscence, doprovázená znamenitými fotoúlovky. Já jsem vysokolezec ve Vysokých Tatrách, nicméně obdivuji i jejich menší sestru Nízké Tatry, kde jsem lezla jen okrajově.
    Mohu navštívit všechna horstva světa, ale Tatry miluji.

    OdpovědětVymazat
  25. Jé tam jsem byl loni Pěkný to máš. A ti kamzíci byli stejně otrslí, jsou tam v podstatě domestikovaní. Litoval jsem, že nemám teleobjektiv a oni se normálně nechali fotit zblízka Jo a co se týká zdolávání vrcholů, před několika lety jsem se zapojil do zajímavého projektu "Tisícovky" - coby radioamatér. Obíhal jsem kopečky a navazoval z nich spojení viz http://tisicovky.cz/cs/

    OdpovědětVymazat
  26. [20]: Porušené jsou hlavně v nižších polohách kolem silnice a železniční trati, dál už je to většinou bez následků.[21]: Pokud by ale byli s mláďaty, mohli by být velmi nebezpeční.
    Rozdíl výšek? Na Machu Picchu to bude trochu jiná káva, ne?

    OdpovědětVymazat
  27. [22]: Když jsem četl o Čerfově výstupu na Fudžisan s převýšením téměř 3000 m, tak tato trasa je proti tomu jen procházka růžovou zahradou.[23]: Znám zdatné turisty starší 80 let, proto mám zatím ještě dost optimismu [24]: Jsme na tom stejně, ale ve Vysokých Tatrách už ani nevím, kam jít, zbývá mně jen Jahňačí štít u Zeleného plesa, jinak všechno další potřebuje horského vůdce.
    Jsem rád za tu zkušenost s Nízkými Tatrami, kde jsem ale ještě nebyl, jsou Roháče, které se náročností a skoro i výškou mohou směle měřit s Vysokými Tatrami. Snad na ně taky dojde.[25]: Tisícovek je ale strašně moc, Ilona-pižlík je také chce všechny zvládnout, zmiňovala však, že je jich více než 500. Na to bych asi trpělivost neměl.

    OdpovědětVymazat
  28. To Panorama je opravdu nádherné... Hned bych si zašla do hor, kde to neznám! Beskydy mám už prochozené křížem krážem a moc mě to nebaví

    OdpovědětVymazat
  29. [23]:Víte jak se to říká, Člověk míní?
    A plán, vidět ještě jednou, raz, dva a je to, ta tam, přiznám se ale, že jsem turista očima, ne nohama a tůry jsou spíše láskou mého muže, já ho vždycky pozorovala ráda, zdola dalekohledem a při sklence dobrého vína? Proto jsem se moc ráda pokochala u obrázků a kondičku, vám přeji do sta. Je tam moc krásně, ojedinělé a vzácné je to, co bývalo i naše, dnes, když se chlubíme, že jsme v cizině, je pro mě tak trochu nepřijatelný fakt proto, že se ta moje hlava často nehodlá shodnout s realitou doby, já se nerozdělila?

    OdpovědětVymazat
  30. V Nízkých Tatrách jsem nebyla. Jestlipak jsi měl opě místo batohu svou oblíbenou  tašku přes rameno?

    OdpovědětVymazat
  31. [28]: Já už zase si několik let říkám, že bych měl znovu navštívit Beskydy, protože už je to hodně dlouho, co jsem byl naposled na Lysé hoře, Smrku a Soláni a fotky mám jen z Radhoště a Pusteven, na mnoha místech, např. Ondřejníku, jsem přitom vůbec nebyl.[29]: Slovensko stále beru tak, že jsme tam doma, ale mladá generace už má se slovenštinou problémy, protože ji neslyší v televizi, jak to bývávalo v rámci vyvažování dřív.[30]: Jak jsem psal, já poprvé, ale doufám, že ne naposled.
    Tašku přes rameno už nenosím, manželka koupila ve "frcu" šikovný batůžek za 19 Kč, je v provedení mini, z mnoha zipů je jeden pokažený, proto ta směšná cena, velmi jsem si ho oblíbil a už jsem ho měl v Krkonoších, Nízkých i Vysokých Tatrách. Vejde se do něj pláštěnka, mapa, svačina i pití, a to úplně stačí.

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a p...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)