30. ledna 2022

Ludwig Mies van der Rohe - Vila Tugendhat (Brno (4)) a některé další stavby

Německý architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886-1969) společně s Le Corbusierem, Walterem Gropi(us)em a Frankem Lloydem Wrightem patří k nejvýznamnějším představitelům moderní architektury a byl také posledním ředitelem Bauhausu, školy moderního výtvarného umění, designu a architektury. Po nástupu fašismu a odmítnutí moderního malířství, sochařství a architektury jako „zvrhlého umění“ byl Bauhaus r. 1933 uzavřen a Mies podobně jako mnoho jiných umělců bezvýchodnou situaci nakonec řešil emigrací, v jeho případě do Chicaga, kde pak na Illinois Institute of Technology působil ve funkci vedoucího oddělení architektury, a žil tam až do smrti. Proto také velká část realizací jeho architektonických návrhů se nachází na americkém kontinentu a početně dokonce značně převyšuje Miesova díla v Evropě. A nás může těšit, že v r. 2001 zápisem na seznam UNESCO oceněná Vila Tugendhat je v Brně

Jednu Miesovu stavbu v Berlíně s třemi velkými skleněnými dveřmi, které se otvíraly z pokoje do zahrady, měla možnost obdivovat Grete Löw-Beer, dcera bohatých židovských průmyslníků. Protože sama „si přála mít prostorný moderní dům jasných a jednoduchých tvarů“, když se rodiče rozhodli natrvalo usadit v Brně (koupili si zde Arnoldovu vilu, kterou nechali zrekonstruovat ve stylu art deco, dnes je proto uváděna i pod názvem Löw-Beerova) a Gretě věnovali výše položený sousední pozemek s krásným výhledem na historickou část města, r. 1928 se rozhodla se svým snoubencem Fritzem Tugendhatem Miese oslovit a požádat o návrh vily. Architekt pak přijel do Brna prohlédnout si stavební místo a se zakázkou souhlasil. I jeho zaujal výhled na město, vlevo jsou vidět věže katedrály sv. Petra a Pavla, uprostřed hrad Špilberk, výšková budova hotelu Continental vpravo tam však ještě nestála, ta byla postavena až v letech 1961-1964, zatímco vila Tugendhat již v letech 1929-1930. Realizace podle Miesova projektu se ujala brněnská firma bratří Artura a Mořice Eislerových.



Miesův styl je charakteristický využitím moderních materiálů, ocelových podpěr a tabulového skla s jednoduchým průchodem otevřeným vnitřním prostorem podle jeho oblíbeného rčení "méně je více". 

Skleněné stěny vyniknou z vnějšího pohledu ze zahrady (z míst, kde premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar relaxovali při domlouvání nad rozdělením Československa k 1. 1. 1993).




Samozřejmě dojem je ale hezčí na jaře, kdy stromy a popínavé rostliny se zazelenají. Na terase stojí truhlíky s květinami.  



Protože teď je možné ve vile Tugendhat za poplatek fotografovat, můžu přiblížit i její interiér. 

Tugendhatovi měli tři děti, k dceři Hanně z Gretina předchozího manželství přibyli synové Ernst a Herbert. Na horním podlaží byly ložnice rodičů, pokoje dětí a vychovatelky. Později malá slečna měla svůj vlastní. 



Zvlášť pěkný byl pokoj paní Grety. 




Pokoj Fritze Tugendhata byl částečně pracovní a zdobil ho manželčin portrét.



A konečně náhled do pokojů slečny Hanny a vychovatelky.



K výbavě koupelny patřil i bidet.


Ve vstupní hale je dřevěná stěna s palisandrovou dýhou.   



Po úzkých schodech sejdeme do prostředního podlaží, které je z celé vily nejproslulejší.



Stěna z onyxu pochází z pohoří Atlas v Maroku. I další materiály byly dovezeny, travertin z Itálie, dřeviny z jihovýchodní Asie. 




Nábytek (židle, křesla a lehátko) je také originálním návrhem architekta Miese. Jediným výtvarným dílem je zde socha Torzo kráčející od německého expresionisty Wilhelma Lembrucka z r. 1912.  



Onyxová stěna nepřehrazuje celý prostor a kolem ní volně projdeme do hudebního salonu a knihovny.






 A na opačné straně podlaží je kulatý stůl pro větší společnost.



Vila byla na svou dobu unikátní i technickým zázemím – vytápění zajišťoval teplovzdušný rozvod, navíc sluneční paprsky procházející přes 1 cm tlustá okna i v zimě dokázaly místnosti během dne dostatečně vyhřát, okna měla elektrické ovládání, byla zde prádelna se sušárnou, fotokomora, výtah na jídlo z kuchyně, fotobuňka monitorovala vstup.    



Tugendhatovi vilu opustili v r. 1938 po připojení Rakouska k nacistickému Německu a přestěhovali se do Sankt Gallenu ve Švýcarsku. Jako židovská rodina se však ani tam necítili bezpečně a r. 1941 odjeli do Caracasu, hlavního města Venezuely. Gestapo vilu zkonfiskovalo, po válce byla 5 roků využívána školou rytmiky a tance, pak zde bylo zřízeno rehabilitační centrum Dětské nemocnice, v 60. letech byla zapsána na seznam našich kulturních památek a stala se vládní vilou. Teprve r. 1994 byla převedena do správy Muzea města Brna, vybavena replikami původního nábytku a zpřístupněna návštěvníkům. Potomci Grety a Fritze Tugendhatových na vilu nevznesli restituční nárok s podmínkou, že zůstane přístupná veřejnosti a město Brno zajistí její restauraci. Hlavní práce proběhly v letech 2010-2012, zahrnuly statické zajištění, izolaci proti vodě, elektroinstalaci, elektrické ovládání oken, vzduchotechniku, i restauraci interiéru, odstranění dodatečně vestavěných příček a obnovu všech povrchů. 

Dnes je vila prvořadou památkou a návštěvu je třeba si rezervovat několik měsíců předem. 

***

Mies r. 1928 navrhl německý pavilon pro Světovou výstavu v Barceloně, konanou o rok později. Po výstavě byl pavilon rozebrán, ale r. 1986 jako významná funkcionalistická stavba obnoven. Velkými prosklenými stěnami se vile Tugendhat velmi podobá, což je dáno i tím, že byl realizován ve stejném roce. Neposkytuje však takové výhledy, protože sice stojí nedaleko teras s fontánami na vrchu Montjuic, jenže v jeho rovinaté části. 





Všichni novodobí významní architekti a architektky (Norman Foster, Renzo Piano, Jean Nouvel, Frank Gehry, Zaha Hadid, …) mají v portfoliu staveb mrakodrapy. Mies jich celou řadu realizoval ve svém novém domově v Chicagu, 157 m vysoký Seagram Building je v New Yorku. Na mých fotografiích ho nedokážu přesně identifikovat, zdejší mrakodrapy totiž většinou vypadají stejně, jako vysoké hranoly. Možná je to jeden z černých mrakodrapů v následující koláži a výhledu z Empire State Buliding. 




Na posledním snímku je Neue Nationalgalerie (Nová Národní galerie) v Berlíně. Byla dokončena r. 1968 a Mies se jí v závěru života symbolicky rozloučil s rodnou zemí. Před budovou stojí kovová socha Hlavy a ocas od Alexandera Caldera.  




19. ledna 2022

Røros - hornický skanzen, hrad Steinvikholm, Tautra Mariakloster

Věčnou otázkou je, jak naložit s věcmi, stavbami a provozy, jejichž původní funkce dosloužila a byla nahrazena novou a výkonnější nebo úspornější. Staré věci vyhodíme nebo odvezeme do sběru, budovy můžeme zbořit, nerentabilní doly a průmyslové provozy uzavřít, zasypat, rozebrat, anebo také zakonzervovat či dokonce jim najít nové využití. 

V Ostravě tak jeden bývalý důl slouží jako muzeum, spustíme se 5 m pod zem a uvidíme štolu, kde horníci vleže rubali uhlí; v areálu bývalých hutí a železáren v Dolních Vítkovicích v Ostravě se v létě koná hudební festival Colours; zchátralá věznice v centru Uh. Hradiště se možná stane Muzeem totality a pietní připomínkou popravených gestapem (jako u některých koncentračních táborů) i nespravedlivě stíhaných a mučených „nepřátel socialismu“ v 50. letech; rekultivovaná krajina někdejší povrchové těžby a již nevyužívané lomy se mohou stát rekreační zónou (např. jezero Most a Žulový lom v Jeseníkách); průmyslový komplex Zeche Zollverein v německém Essenu s uhelným dolem a koksovnou byl v r. 2001 jako architektonické a technické dílo zapsán na seznam UNESCO; podobný průmyslový skanzen je v Dortmundu; zničený blok jaderné elektrárny v Černobylu je dnes cílem turistických zájezdů.

Některá historická technická díla stále ještě jsou alespoň svátečně využívána, např. staré tramvaje, čmoudící parní lokomotivy nebo dokonce celá Kysucko-oravská lesná železnica.

Příkladem památkově chráněného bývalého hornického města je norský Røros, ležící na železniční trase mezi metropolí Oslo na jihu země a severněji položeným Trondheimem, asi 380 km od Osla a 150 km od Trondheimu.     

Město s přibližně 5 tisíci obyvatel leží v nadmořské výšce 625 m a v chladném podnebí na okolních horách i v létě leží sníh. 



Největší rozmach Rørosu nastal v 17. století po zahájení těžby mědi, ta však byla v r. 1977 ukončena a v současnosti je hlavním odvětvím produkce kvalitní vlny a textilu, včetně textilního designu. 


Pozůstatky těžby, hutí, dopravních a vodohospodářských systémů s nimi spojených jsou pečlivě udržovány a již r. 1980 byl Røros zapsán na seznam UNESCO. 






A zachovalé jsou také dřevěné domky horníků.








A po těžké práci možná přišla vhod chvíle rozjímání.




Nápis „Tiden går“ na podstavci sochy horníka s kahanem a něčím, co připomíná spíš husitskou zbraň, v norštině znamená „Čas letí“. 



V Norsku nemůže chybět nefalšovaný troll.



Do Rørosu jsme se vydali autem z Trondheimu a za zmínku stojí také výlet opačným směrem k přibližně 45 km vzdálenému hradu Steinvikholm. Hrad nechal postavit arcibiskup z Trondheimu na poloostrově přístupném dřevěným mostem. Arcibiskup se při návštěvě papeže ve Vatikánu seznámil s díly Leonarda da Vinci a jeho kresba pevnosti pak údajně byla inspirací stavitelů hradu. Dokončen byl r. 1532 po 7 letech od zahájení prací.



V té době byl největší norskou pevností a účelem byla ochrana proti Dánům.  




Na konec ještě zřícenina cisterciáckého kláštera Tautra Mariakloster z 13. století, který však v 16. století zanikl. 




Cestou zpět do Trondheimu se nabízely následující pohledy.





8. ledna 2022

Salvador Dalí - surrealističtější než surrealisté

Salvador Dalí (1904-1989) podle vlastního mínění byl nejlepším malířem všech dob, vedle toho i pozoruhodným sochařem, spisovatelem a filmařem, géniem, kterému se nikdo nevyrovnal.

Už od dětství projevoval malířský talent, v 18 let začal studovat na Akademii krásných umění v Madridu, kde získal řemeslné dovednosti malby. Školu však nedokončil, po třech letech byl vyloučen, protože zorganizoval protestní akci studentů proti jmenování nového profesora malby. Po roce se sice na školu vrátil, ale ani potom tam dlouho nevydržel, při zkoušce z dějin umění na otázku týkající se vlivu šťastné náhody na umělecké dílo prohlásil, že toho zná mnohem víc než nekompetentní členové komise, a proto odmítá nechat se jimi zkoušet. Byl pak vyloučen definitivně, což těžce nesl jeho otec, movitý notář, který od syna očekával seriózní uplatnění. 

Obraz Pierot s kytarou (1923-1924, Thyssen-Bornemisza, Madrid) z jeho raného období byl ještě plně pod vlivem Picassova kubismu.



Dalímu pomohlo přátelství s o 5 let starším básníkem Federicem Garcíou Lorcou a spojení kreseb s básněmi. Začal vystavovat a navrhovat výpravy divadelních her, spřátelil se také s režisérem Luisem Buñuelem a plodem jejich spolupráce byly filmy Andaluský pes z r. 1929 a Zlatý věk (1930). 

V témže roce se seznámil se surrealistickým básníkem Paulem Eluardem a jeho manželkou Galou. Gala byla původem Ruska a Eluarda poznala v sanatoriu ve Švýcarsku. Byla sexuálně náruživá a 3 roky žila v trojici s Eluardem a malířem Maxem Ernstem. O 10 let mladší Dalí se jí zalíbil a hned ho svedla. Ten jejímu kouzlu propadl, vzal si ji a snášel všechny její rozmary, mladé milence, a dokonce i to, když si je později z jeho peněz vydržovala. Ne tak Dalího otec, který syna vydědil. V umělecké sféře se však malíři stala celoživotní múzou, modelem mnoha děl a také manažerkou, která se starala o jejich propagaci. 

Španělský malíř Joan Miró Dalího v Paříži seznámil s literátem André Bretonem, vůdčí osobností surrealistické skupiny a autora Manifestu surrealismu. Breton směr definoval jako psychický automatismus vycházející z podvědomí a snů, kterými se umělec nechá unášet, aniž by do něj rozumově zasahoval. Dalí se stane jeho součástí, odlišuje se však tím, že jeho snahou je racionální využití podvědomí, spojení racionálního s iracionálním, skutečného s vymyšleným. Vytváří fantaskní kompozice nesouvisejících předmětů v absurdních situacích a mluví o vlastní „paranoicko-kritické metodě“ zobrazování konkrétní iracionality. 

Iluminované slasti (1929, Museum of Modern Art, New York) zobrazují několik krabic, v nichž se odehrávají chaotické děje. V levé muž střílí na kámen, z něhož vytéká krev, vpravo je peloton cyklistů s hlavami posázenými mandlemi, v popředí žena snažící se vyprostit z nechtěného objetí a nahoře hlava ženy v kontaktu s hlavou lva, symbolizující vášeň či žádost. 



Dalího asi nejslavnějším obrazem je Stálost paměti (1931, Museum of Modern Art, New York). (Fotka je velmi špatné kvality, kvůli odrazům jsem ji ztmavil, bohužel je navíc rozmazaná. Zřetelně je např. zde.) Anglický název The Persistence of Memory se také volně překládá jako Rozplývající se čas, protože měkké hodiny, které se ohnuly kolem hrany, větve a podivného živočicha jako prádlo na šňůře, symbolizují relativitu času a pomíjivost lidského života. S rozkladem a smrtí jsou spojováni také mravenci, lezoucí po cibulových hodinkách vlevo. Dalího k namalování obrazu údajně vnukl pohled na roztékající se camembert (měkký sýr, který u nás známe jako hermelín). 



Zrození tekutých tužeb (1932, Peggy Guggenheim Collection, Benátky) je jedním z obrazů, vyjadřujícím konflikt s otcem po navázání vztahu s Galou formou odkazu k legendě o Vilému Tellovi, v níž je otec nucen střílet na svého syna. Výklady obrazu jsou různorodé, čemuž přispíval i Dalí rozporuplnými výroky, jablko Viléma Tella je nahrazeno bochníkem, z chleba vyrůstá mrak s podobou cypřišů Böcklinova obrazu Ostrov mrtvých (ten Dalího silně ovlivnil, namaloval svou verzi Skutečný obraz Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých v hodině klekání), údajně jsou v něm náznaky Gaudího architektury, sochy Jeana Arpa, Galy jako ženy s květinovou hlavou, prehistorické monstrum i torzo živočicha rozežraného mravenci, jejichž organizované ničivé síly se děsil a touto představou možná inspiroval pozdější filmaře k natočení hororu Marabunta: Mravenci útočí (1998).       



K předchozímu obrazu se váže Zrození tekutých úzkostí (1932, Kunsthalle, Hamburk). Z dutiny vytékají silným proudem a k dnešku se téma zdá velmi aktuální. 



I když mezi Dalího zájmy nepatřila architektura, svou představu alespoň přiblížil v obraze Surrealistická architektura (1932, Kunstmuseum, Bern). O realizaci není nic známo.



Atavismy soumraku (obsedantní jev) (1933, Kunstmuseum, Bern) Dalí namaloval jako surrealistickou variaci na obraz Anděl Páně Jeana-Françoise Milleta. Záhadná scenérie má však daleko do jeho venkovské idylky. 



V listopadu 1934 Dalí díky Picassově finanční půjčce poprvé jede do USA, věnuje se tam reklamě, maluje plakáty, vzory látek, modely šatů, navrhuje šperky a úpravu výloh v obchodních domech. A také na sebe upozorňuje akcemi, které z něj udělaly hvězdu bulváru. Jednou byl surrealistický bál, kde se pohybovaly obnažené ženy s hlavou uzavřenou v ptačí kleci, s očima na tvářích, ramenou a v podpaží, s ústy uprostřed břicha, ležel tam stažený vůl a Gala maskovaná jako mrtvola. A jak dodává Jiří Suchý v textu písně Kamarádi (zhudebněné Jiřím Šlitrem): „Salvador Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky.“ Proslulý se stal i výstředním oblékáním a nahoru zatočeným knírem (fotografie ze starších let je z Berlína r. 2013, kdy se tam konala výstava jeho kreseb).



Už se nemusel obávat toho, co vyjádřil ve výroku: „Myšlenka, že by mě mohli nepoznat, byla pro mě nesnesitelná.“ Znali ho i ti, kteří se dříve o umění nikdy nezajímali. 

Velký zájem médií Dalímu přinesl také komerční úspěch a výrazně zvýšil „jeho cenu“. André Breton mu kvůli tomu dal hanlivou přezdívku Avida Dollars (Dolarový hamoun). Dalí se tím ale vůbec netrápil, právě naopak se vysmíval konformním (podle něj pokryteckým) názorům, že bohatství není všechno. „Zlato mě oslňuje. Každé ráno mi musí zalít hlavu zlatý průjem, každá kresba vycházející z mé ruky se musí proměnit v bankovku a moje zlato v bankách musí bez ustání nést své plody.“ „Hned od snídaně si vychutnávám počátek pracovního dne, který mně vynese 20 tisíc dolarů.“   

Současně také nabyl neobyčejného mínění o svých schopnostech a přínosu pro umění. „Když nám boty dosloužily, odložíme je a koupíme si nové, totéž je třeba žádat od umění.“ „Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista.“ „Každé ráno zažívám při procitnutí nádhernou rozkoš – rozkoš, že jsem Salvador Dalí, a ptám se unešeně sám sebe, co zázračného ten Salvador Dalí dnes asi vykoná.“ 

Své dílo prohlásil „na celém světě nejsenzačnějším“. Picasso, jehož půjčka mu cestu do USA umožnila a kterého zpočátku obdivoval, se pro něj najednou stal „eunuchem a ubohým imitátorem“. S pohrdáním se vyslovoval také o dalších: „Cézanne byl nejryzejším dokladem úpadku umění“, „Matisse nic než ubohým kuchařem“, „Kandinskij mohl být vynikajícím výrobcem holí“, „Max Ernst dobrým leda jako ilustrátor“, „Soutine náležel k sprostému rodu opilců“, „Moore ve srovnání s Praxitelem byl venkovským křupanem.“

Kanibalismus podzimu (1936, Tate Modern, Londýn) zobrazuje dvě propletené postavy, které se snaží s pomocí příborů jedna druhou sníst. Malíř tím symbolizuje španělskou občanskou válku, která vypukla o několik měsíců dříve. Jablko na hlavě mužské postavy je opět odkazem na legendu o Vilému Tellovi.



K Dalího ikonickým obrazům patří také Hořící žirafa (1936-1937, Kunstmuseum, Basilej). Otevřené zásuvky v těle ústřední ženské postavy symbolizují vhled do jejího uvažování psychoanalytickou metodou Sigmunda Freuda, kterému se velmi obdivoval. Obnažení svalové tkáně na předloktích a ve tváři, plátek masa v ruce postavy v pozadí a hořící žirafa jsou apokalyptickou předtuchou války.  



Podobné vyznění má obraz Perspektivy prostřednictvím měkkých struktur (1936-1937, Kunstmuseum, Basilej) s padajícími těly a oddělenou hlavou.



V obraze Metamorfóza Narcise (1937, Tate Modern, Londýn), zdvojení podobných, ve skutečnosti však zcela odlišných objektů představuje okamžik přerodu. Sedící postava vlevo je Narcis, který se podle řecké báje zamiloval do svého odrazu na vodní hladině, až do vody spadl a utopil se. Bohové ho proměnili v květ narcisu, vyrůstajícího v pravé části obrazu z vejce sevřeného mezi zdviženými prsty.   



Dalí také provokoval svými politickými názory, zatímco u mnohých umělců následky války a hospodářská krize se projevily příklonem k levicovým myšlenkám a někteří vstoupili do komunistické strany, Dalího přesvědčení bylo aristokratické – „slovo ‘sociální’ se mi hnusí.“ „Nejsem nepřítelem proletariátu, ani za mák mně na něm nezáleží, protože neznám nikoho, kdo by se takto jmenoval.“

Imponovaly mu vlivné osoby, přátelil se se španělským diktátorem Francem. Když pak do jednoho obrazu namaloval hlavu Hitlera, byl ze surrealistické skupiny vyloučen „pro rasismus a obdiv k nacismu“. 

Po roztržce se surrealisty se vrátil k uznávání starých mistrů, o nichž v mládí psal do časopisů, a prohlásil: „Jsem povolán zachránit malířství před prázdnotou moderního umění.“ Nadevše si cenil řemeslné stránky díla, proto prý „více obdivuje nátěr vstupních dveří do výstavní síně než abstraktní obrazy v ní vystavěné.“  

R. 1940 se s Galou se znovu vydal do USA a zůstali tam 8 let. Na obraze Sen vyvolaný letem včely okolo granátového jablka, vteřinu před procitnutím (1944, Thyssen-Bornemisza, Madrid) se nad skalnatou plošinou v moři vznáší spící Gala a nad ní granátové jablko, z něhož vyrůstá ryba a z její tlamy vylézá tygr. Společně s dalším tygrem se vrhají na spící ženu, kterou navíc ohrožuje puška s nasazeným bodákem, zabodávajícím se do její paže. 



Dalího lze v jistém směru považovat za předchůdce pop-artu. Dlouho před Andy Warholem a jeho obrazy Marilyn Monroe ztvárnil tvář Mae West, hollywoodského sex-symbolu 30. let 20. století. Na obraze Tvář Mae West (originál z let 1934-1936 je vystaven v Art Institute v Chicagu, zde je fotografie reprodukce z výstavy v Gallery of Art Prague v r. 2020) hereččina hlava představuje pokoj, její vlasy tvoří závěsy, oči obrazy na stěnách, část nosu hodiny a z rudých rtů je sedačka.


A sedačky ze rtů Mae West (Mae West Lips Sofa) se také staly jeho sochařskými výtvory. Širší je z výstavy v Praze a užší z Berlína.



Dalšími sochami v následující koláži jsou Nosorožec v krajce, Žirafa Venuše, Vesmírný slon a Toreadorovy halucinace.



Za vrchol Dalího tvorby jsou považována díla z let 1927-1940. V pozdějších pracích se v námětech často opakuje či přímo kopíruje dřívější díla, např. technikou litografie, jako jsou následující tři z pražské výstavy: Atomová Leda (originál z r. 1947-1949 je v Dalí Theatre and Museum ve Figueres), Spáč s orchestrem (anebo zkráceně Spánek, 1937, soukromá sbírka) a Závrať na věži potěšení (1930, Dalí Theatre and Museum, Figueres)



Ledu podle řecké mytologie svedl Zeus, když se k ní přiblížil v podobě labutě. V Atomové Ledě je modelem Gala a levitace všech objektů je Dalího reakcí na atomový výbuch v Hirošimě. Spánek a snové podvědomí je čistým surrealismem. Berle podpírající spící hlavu naznačují křehkost hranice mezi snem a probuzením. Tajemná postava mimo záběr, vrhající stín v Závrati na věži potěšení, je zjevně ovlivněna ranými obrazy Giorgia de Chirica. Společně s míčem, symbolem nestability, a výškou věže představuje hrozbu.     

Výraznou složkou Dalího tvorby jsou kresby a mezi nimi zvláště ty, kterými ilustroval Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha svého krajana Miguela de Cervantese.

Ve vyšším věku Dalí začal projevovat nečekanou zbožnost, a dokonce i Vatikánská muzea (Musei Vaticani) ve Sbírce moderního náboženského umění (The Collection of Modern Religious Art) mají dva jeho obrazy: Trojice (Studie pro ekumenický koncil, 1960) a Andělská krajina (1977). 




Cílem ekumenického hnutí je sjednocení křesťanských církví. Druhý obraz je však ve Vatikánských muzeích uváděn pod zkráceným názvem, celý zní Měkká příšera v andělské krajině. Vidíme na něm 5 andělů, 4 lidi, jednorožce bez rohu a na kamenné desce ležící příšeru s odříznutou částí těla. Ta se už předtím objevila na několika obrazech, včetně Stálosti paměti. Malíř v její ochablosti a zmrzačení zde vyjadřuje sám sebe. Jeden z andělů se snaží jednorožci připevnit roh a zezadu spěchá další s berlou, která se rovněž v Dalího obrazech opakovaně objevuje.    

Dalího narcismus, přehánění (mezi jeho literární výtvory patří mimo jiné Deník génia z r. 1964), excentrická povaha, skandály a kuriózní názory, např. že si pamatuje všechno ze svého prenatálního života v lůně matky, že je reinkarnací staršího bratra, který se také jmenoval Salvador a zemřel dříve, než se budoucí malíř narodil, že nikdy nezemře a bude jen hibernovat, …, z něj učinily možná nejslavnějšího malíře 20. století, na druhé straně v očích seriózních historiků umění jej a jeho dílo devalvovaly a třeba v 10. díle Pijoanových Dějin umění v kapitole Surrealismus mu věnují jen krátkou zmínku, nesrovnatelnou s představením dalších malířů tohoto směru – de Chirica, Tanguyho, Ernsta, Magritta a Delvauxe. U veřejnosti se však jeho dílo těší neutuchajícímu zájmu. Retrospektivní výstavu jeho obrazů v Centre Georges Pompidou v Paříži v r. 1979/1980 navštívilo rekordních 900 tisíc lidí. 

Po smrti Galy v r. 1982 se mu zhroutil svět, pokusil se dokonce o sebevraždu. Přežil ji o 7 let. A ještě dlouho po smrti se znovu stal hvězdou bulváru, jedna žena v r. 2017 přišla s tvrzením, že je jeho nemanželskou dcerou. Exhumace těla a odběr DNA to ale nepotvrdil.

Aktuální článek

Javorníky (1) - Veľký Javorník, Malý Javorník, skiareál Kohútka, kostel ve Velkých Karlovicích

Pohoří Javorníky se rozkládá na hranicích Moravy a Slovenska a na turistických stezkách podle hraničníků označených písmeny C (Česko) a S (S...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)