Miguel de Cervantes y Saavedra - Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (a PF 2020)

Miguel de Cervantes y Saavedra (1547-1616) by vlastním životem mohl být námětem pro postavu románového hrdiny. Ve službách španělského námořnictva se r. 1571 zúčastnil vítězné bitvy u Lepanta proti Turkům, ale v líté řeži přišel o ruku. A aby toho nebylo málo, při návratu do Španělska loď, na níž se plavil, byla přepadena piráty a Cervantes přes několik pokusů o útěk strávil celkem 5 let jako otrok v alžířském zajetí, než ho z něj vykoupil jeden mnich. Poté se snažil živit jako účetní, ale pro finanční nesrovnalosti, dluhy a podezření z vraždy muže, kterého našli před jeho domem, se několikrát dostal do vězení.

Četba rytířských románů Cervantese přivedla na myšlenku také jeden napsat. Místo oslavy hrdinských činů jeho Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (poprvé vydaný r. 1605) je však jejich parodií. A navíc nadčasovou, která s odstupem staletí v směšnosti chování hrdiny, neschopného odlišit představy od skutečnosti, ještě získává na dalších významech. To také pochopil argentinský spisovatel Jorge Luis Borges (1899-1986), v povídce Autor Quijota Pierre Menard zmiňuje fiktivního spisovatele, který 300 let po Cervantesovi pod svým jménem vydal opis Cervantesova románu, a Borges na mnoha citacích z Don Quijota ukazuje, jak omezený je Cervantesův text a jak ohromující myšlenky přinášejí v dříve netušených souvislostech tytéž věty Menardovy. Borges nakonec přichází k jednoznačnému závěru: "Text Cervantesův a text Menardův se doslovně shodují, ale druhý text je nekonečně bohatší."

Literární vědec Václav Černý (1905-1987) v předmluvě k českému vydání přesah Dona Quijota charakterizuje takto: "Sledujme vnější tvar Cervantesova díla a prvotní jeho určení. Dovolí nám to zasadit 'Dona Quijota' na určité místo evropského literárního vývoje, připomenout určité vztahy a porovnat jej s příbuznými díly, jež mu předcházela. Až pak přihlédneme blíže, k jeho významu vnitřnímu, a až pod nálepkou parodie rytířských románů objevíme jeho tvář a pravou podobu, nebude už možno jej zařazovat, srovnávat, měřit: bude tím, čím je, největším románem všech věků, nezařaditelným, ježto jako naprosto původní, nesrovnatelný, nezměřitelný, nekonečně přesahuje cenou a hloubkou, co bylo v jeho druhu stvořeno před ním a po něm."

Cervantesovo nesmrtelné dílo bylo inspirací umělcům nejrůznějšího zaměření - malířům, sochařům, divadelníkům, filmařům i hudebním skladatelům. Vydání ze 40. let minulého století ilustroval Salvador Dalí (1904-1989) a litografie z cyklu Don Quixote de la Mancha na loňské Dalího výstavě v Praze prokládají tento text. A do něj patří i Vesmírný slon (v následující koláži vlevo), i když rytíř se na svých výpravách se slony nepotkal.

Ale snad se sluší i něco z románu sem zařadit, aby bylo jasné, s kým máme tu čest.

V jedné španělské vesnici, v kraji la Mancha, žil asi padesátiletý, ne zrovna majetný šlechtic, vysoký a hubený, jeho domácnost tvořila 40letá hospodyně, sluha a zahradník v jednom, ani ne 20letá neteř, v komoře měl staré brnění a kopí po pradědečkovi a na dvoře hubenou kobylu. Chudý šlechtic, jmenoval se Alonso Quijada (nebo tak nějak), věčně ležel v knihách a hltal příběhy o statečných rytířích, kteří pro lásku ke krásným a vznešeným dámám se vrhají do nebezpečných soubojů s padouchy a nejrůznějšími obludami a napravují veškeré nepravosti světa.

Šlechtici se to v hlavě tak pomotalo, že se rozhodl vydat ve zbroji do světa a přinášet dobro. Starou herku pojmenoval Rocinante, jméno si vylepšil na don Quijote de la Mancha a protože se doslechl o jedné pěkné selské dívce, ve svých představách si ji vybájil jako doňu Dulcineu z Tobosa, princeznu neporovnatelné krásy, pro jejíž přízeň, obdiv a lásku bude konat všechny udatné činy a třeba i setnutou hlavu obra k jejím nohám položí.

První hospoda, na kterou narazil, mu připadala jako hrad a hradního pána (ve skutečnosti hospodského) požádal, aby ho pasoval na rytíře, a mohl se tak již plnohodnotně vydat za nápravou křivd a bezpráví. Hospodský Quijota přetáhl jeho vlastním mečem, až se mu zatmělo před očima, ale účel byl splněn. Jako prvního "zachránil" čeledína, kterému se mu na pastvě podařilo ztratit několik ovcí. Sedlák se lekl napřaženého kopí Quijota, přestal čeledína mlátit a slíbil, že doplatí i peníze, které mu dlužil. Quijote uvěřil slovu "rytíře" a spokojeně odjel. Co bylo pak, je snadné si domyslet.

Quijote povzbuzen prvním úspěchem pak zastavil družinu kupců a přikázal jim, aby uznali, že neporovnatelná Dulcinea z Tobosa je nejkrásnější ženou pod Sluncem. Ti se k tomu neměli, když ji ani neviděli. To Quijota dopálilo, bodl svou herku do slabin, jenže ta klopýtla a rytíře shodila. Smějící se kupci pokračovali v cestě, potupený Quijote jim nadával do lúzy a zbabělců, až se jeden z kupců vrátil, vytrhl Quijotovi kopí a pořádně ho jím zmlátil. Rytíř pak doma neslavný konec první výpravy líčil jako boj s deseti obry.

Po 14 dnech v posteli se Quijote zotavil a k nové výpravě přesvědčil negramotného souseda Sancha Panzu, protože správný rytíř by měl mít po ruce zbrojnoše. Nalákal ho slibem, že se stane vládcem ostrova, který společně dobudou. Hubený Quijote na křivonohé kobyle a tlustý Sancho Panza na oslovi se brzy dostali do rovinatého kraje s větrnými mlýny. Quijote hned pobídl svého oře a vyrazil na zteč. Přes námitky Sancha Panzy v nich viděl obry a v jejich lopatkách dlouhé paže. V trysku zabodl kopí do lopatky nejbližšího mlýnu. A ta ho vyzvedla i s koněm. Při pádu se Quijote pořádně potloukl. Svůj omyl pak přičetl působení čaroděje, který obry změnil ve větrné mlýny, aby Quijotovi znemožnil s nimi bojovat.

V další hospodě se šeredná děvečka v noci vkradla do komory, kde hosté spali na slamníku, ale místo mezkaře, s nímž si smluvila schůzku, nahmatala Quijota, kterému se zrovna zdálo, že je na hradě a zamilovala se do něj krásná dcera hradního pána. Ze snu mumlal, jak rád by splatil její lásku, kdyby nedal slib věrnosti nedostižné Dulcinei z Tobosa. Do mezkaře vjela žárlivost a Quijota bacil po hlavě a ještě mu pár ran přidal.

Jednou rytíř spatřil oblak zvířeného prachu a v domnění, že se k nim žene obrovské nepřátelské vojsko, udatně se vrhl do boje, sekal kolem sebe a zabil asi 6 ovcí, které pastýři tudy hnali. A proradný černokněžník určitě také způsobil, že Quijotovi se v jiném zápase zdálo, že seká hlavy obrů a všude teče krev, a místo toho proklál několik měchů s vínem ve sklepení hospody.

Cílem potulného rytíře však bylo nejen zachraňovat princezny, ale také napravovat křivdy. Jednou Quijote se Sanchou potkali 12 trestanců se železnými kruhy na krku, dohromady svázaných silným řetězem, které provázeli dva jezdci na koních a navíc hlídali ozbrojení strážci. Quijotovi hned bylo jasné, že zločinci nejdou dobrovolně a rozhodl se jim přispěchat na pomoc. Ve strkanici a zmatku, který Quijote způsobil, se galejníkům podařilo osvobodit. Na své věznitele a strážce hned zaútočili kamením a ti v obavě o život se rozutekli.

Quijote pak galejníkům promluvil do duše a požádal je, aby svou vděčnost projevili tím, že pojedou do Tobosa a vylíčí Dulcinei své osvobození statečným rytířem, který se jí poroučí.

Ničemové ale měli úplně jiné představy a rozčileného Quijota také zasypali sprškou kamení, jeden z lupičů v noci navíc Sanchovi ukradl osla a zbrojnoš pak musel putovat po svých.

(To mně připomnělo Havlovu amnestii, kterou pomohl na svobodu tisícům vězňů "trpících v žalářích totalitního režimu", a její následky.)

Tyto a mnohé další příhody se rozkřikly po kraji a všichni z Quijotovy domácnosti, holič Mikuláš, farář a bakalář Samson Carrasco z jeho vsi se snažili jej dostat domů, než se stane nějaká tragédie. Holič s farářem si nasadili masky a v noci Quijota přenesli do klece a v ní ho pak dopravili do rodné vsi.

A tím román končí. Stal se (dnešními slovy) bestsellerem a na jeho slávě se pak o 9 let později pokusil přiživit neznámý spisovatel, který sepsal pokračování. To přimělo Cervantese napsat ještě druhý díl, vyšel r. 1615. Je však již koncipován odlišně od první části, kde byl rytíř často bit. Na další výpravě se Sanchou přes občasné problémy (např. pád do propasti) se naopak stává středem obdivu, s předstíraným nadšením je přijat vévodou a vévodkyní, kteří se tím baví, na jeho počest se pořádají hony a hostiny a Sancho od nich konečně dostane ostrov, který mu Quijote pořád sliboval, a ani mu není divné, že se na něj dostal suchou nohou. Sancho ale brzy zjišťuje stinné stránky vladaření, musí rozhodovat nejrůznější spory, starat se o bezpečí obyvatel "ostrova", nemůže se ani pořádně najíst a napít, protože osobní lékař mu neustále říká, co všechno zdraví škodí. Po 10 dnech znovu zatouží po "klidnějším" životě s rytířem a vlády se vzdává.

Rytíř omámen úspěchy se samozřejmě k návratu nemá, a tak jeho známí vymyslí plán. Bakalář Carrasco se vystrojí jako rytíř Bílého měsíce, zkříží Quijotovi cestu a vyzve ho na souboj s podmínkou, že když vyhraje, Quijote se vrátí domů a dva roky se nedotkne meče (a možná ho už pak konečně přejde chuť na další výpravy). Quijote při srážce padá z koně do prachu a potupná porážka je pro něj horší, než kdyby byl zabit. Musí však splnit slovo, které předtím dal. Aby nějak překlenul dva roky čekání, než bude moci se vrátit k životu rytíře, vymyslí, že koupí pár ovcí a bude se toulat po světě jako pastýř.

Šest dní po návratu z cest ale dostal horečku a s ní se mu vrátil i rozum. Pochopil své pomatení rytířskými příběhy. Jenže tím Quijote, "kterému zbroj byla ozdobou a zápas odpočinkem", ztratil smysl života a umírá.

*************************************************************************

Podnětem k novému přečtení Cervantesova románu (a tomuto článku) mně byla hra Don Quijote v Divadle Husa na provázku. Byl jsem zvědavý, jak divadelníci přenesou na pódium Quijota na koni, Sancha Panzu na oslovi, zápas s větrnými mlýny atd.

Režisér Jan Mikulášek (poprvé zde byl představen s inscenací Višňového sadu Antona Pavloviče Čechova) a dramaturg Martin Sládeček ale k Cervantesovu dílu přistoupili velmi netradičně, pojímají jej jako televizní diskusní pořad o Quijotovi. Představu si lze učinit z úvodních komentářů.

Moderátor: Vítejte u jubilejního stého vysílání pořadu, který se věnuje kulturním, sociálním a politickým fenoménům dnešní Evropy v nečekaných souvislostech. Pánové, kdo je podle vás Quijote?

Host 2: Mystik. Zosobnění lidské touhy po nesmrtelnosti.

Host 4: Levicovým aktivistou.

Host 1: Quijote byl, je a bude "absurdním hrdinou", symbolem všech, kteří jsou, cituji:"… absurdní svým životem, tragičtí svým údělem nebo volbou", jak už v roce 1966 ve svém textu "Don Quijote a quijotismus" poznamenal … Václav Černý.

A hosté "diskutují" (přesněji žvaní), vzájemně se neposlouchají, deklamují obehrané floskule, každý mluví o něčem jiném, debatu zpestřují hudební vsuvky (např. Roy Orbison). Ale postupně se objevují výpady mezi diskutéry ("Vy jste na co odborník?"), diskuse se vyhrocuje, až nakonec přejde v brutální rvačku, jak dokládají zakrvácené košile účinkujících.

*************************************************************************

A protože se blíží konec roku, chtěl bych všem návštěvníkům popřát, aby se jim v životě dařilo mnohem lépe než donu Quijotovi, nemuseli se ničím trápit, ve vztazích našli rytíře svého srdce či neporovnatelnou Dulcineu a všechny souboje s větrnými mlýny dovedli do úspěšného konce.