Desáté výročí s blogem a PF 2022

10 let od založení blogu (tehdy na doméně Blog.cz) sice uplynulo 4. listopadu, ale pro ohlédnutí je nejlepší závěr roku, kdy už žádná „inventární položka“ nepřibude a „audit“ bude vycházet z úplných dat.     

Končící rok byl stejně jako předchozí poznamenán covidovou epidemií, tentokrát jsme celá rodina měli navíc tu čest s virem se osobně seznámit, a i když s námi urputně zápasil, přežili jsme beze ztrát.  

Omezení spojená s covidem nám narušila řadu plánů, koncerty byly zrušeny či přesunuty na příští rok, ani jednou jsme nebyli v divadle, jeden krátký zájezd do Lucemburska byl 2krát stornován, až nakonec pořádající cestovka ukončila činnost kvůli platební neschopnosti. 

Do hudební rubriky jsem tak přidal jen 2 články, kterými však bohužel byly nekrology Ladislava Štaidla a Miroslava Žbirky. Letos (na covid) zemřel také Michal Polák, zpěvák skupiny Synkopy 61, i díky němu kdysi mé nejoblíbenější, a nedávno i vynikající kytarista Luboš Andršt ze skupiny Framus Five Michala Prokopa.  

Živě jsme viděli jen Richarda Müllera na koncertu 19.9. v brněnském sále SONO, rovněž přeloženém z minulého roku. Ten jsem nevzpomínal, protože o něm a jeho skupině Banket z 80. let už jeden text na blogu mám. Alespoň stručně: z éry Banketu zazněly písně Tlaková níž a Po schodoch, z novějších jsem znal jen Nebude to ľahké, Už asi nie si, Srdce jako kníže Rohan a Štěstí je krásná věc. A ještě dvě fotografie mobilem:

Do rubriky Literatura, divadlo, film jsem v dřívějších letech často vkládal divadelní hry, kvůli lockdownům jsem je nahradil povídkami mých oblíbených spisovatelů. Myslím, že to nebylo na škodu, asi i v budoucnu nějaké přidám, i kdyby divadla hrála jako dřív.  

Doplnil jsem (a někde výrazně) řadu dřívějších článků o malířích a sochařích fotografiemi jejich děl z návštěv galerií a výstav i cest pozdějších než původní zveřejnění článků. U Leonarda da Vinci přibyla 1 kresba, další přírůstky jsou v závorkách: Pieter Bruegel st. (+1), Caspar David Friedrich (+1), Vincent van Gogh (+1), Arnold Böcklin (+2), Henri Rousseau (+10), Amedeo Modigliani (+10), Oskar Kokoschka (+8), Marc Chagall (+15), Giorgio de Chirico (+5), Yves Tanguy (+4), Max Ernst (+14), Victor Vasarely (+1), Henry Moore (+4), Alexander Calder (+1).    

Namátkou z nich vyberu 3: Arnold Böcklin – Jarní večer (1879, Maďarská národní galerie/Hungarian National Gallery, Budapešť), Oskar Kokoschka – Nevěsta větru (nebo také Bouře, 1913, Kunstmuseum, Basilej) a Amedeo Modigliani – Ležící akt s bílým polštářem (1917, Staatsgalerie, Stuttgart).

Z letošních výstav nejvýznamnější byly ve Vídni, vedle již zmíněného Amedea Modiglianiho v Albertině Kunsthistorisches Museum ve stejnou dobu lákalo na Tiziana (a další Benátčany – Giorgioneho, Tintoretta, Veroneseho, …) a k nim ještě patří trvalá expozice Gustava Klimta v Belvederu, kterou doplňují obrazy dalších malířů, zejména Egona Schieleho, a obráceně Leopold Museum se Schieleho obrazy, doplněnými Klimtovými. O výstavě Vermeera v Drážďanech jsem se bohužel dozvěděl až tehdy, kdy všechny vstupenky dlouho před jejím koncem 2. 1. 2022 byly vyprodány. Výstava Rembrandta v Praze na přelomu let 2020/21 byla téměř pořád uzavřena kvůli nouzovému stavu a na ni jsem se také nedostal.   

Malíře přiblížím v samostatných článcích, proto jen několik ukázek: Tizian – Kající se Marie Magdalena (1565, Ermitáž, Petrohrad), Gustav Klimt – Smrt a život (1910-1911, Leopold Museum, Vídeň) a Egon Schiele – Objetí (1907, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň).

V cestování jsme se drželi hlavně doma, v létě jsme byli ve dvou různých týdnech v Karlových Varech, týden v Jeseníkách a 5 dnů v Budapešti. Zážitky z těchto cest se promítly do 9 článků v měsících červen-září. A hodně jsme si přitom užili termálních bazénů, proto alespoň 2 fotografie ze Széchenyiho lázní v Budapešti jako doplnění staršího článku z r. 2013.    

S Karlovými Vary se pojí ještě několik výletů, které jsem dosud nezmiňoval. Navštívili jsme zámek v Bečově nad Teplou, proslulý vzácným relikviářem svatého Maura, románskou památkou z 13. století, po korunovačních klenotech českých králů naší druhou nejcennější. Fotografovat originál je však návštěvníkům zakázáno, proto jen reprodukce z plakátu a ne zrovna věrná replika, k nim několik náhledů do interiéru zámku. Více o relikviáři je např. v tomto článku, a to i s historií jeho nálezu. 

Překvapením byla nádhera raně barokního zámku, zámeckého parku i náměstí v Ostrově (Ostrově nad Ohří). 

Rozsáhlý komplex kláštera v Teplé ještě čekají náročné opravy, ale ty části, které již renovovány jsou, a interiér kostela vypadají skvostně. 

Na skok jsme byli také v Chebu.

Část vojenské základní služby jsem strávil ve Staré Huti, asi 6 km od Dobříše. Pokud jsme se jednou za čas dostali na vycházku, obvykle jsme směřovali do Dobříše na diskotéku, abychom viděli „normální“ lidi (hlavně děvčata). Dobříšský zámek byl zcela mimo naše zájmy. Ale letos, při cestě z Karlových Varů do Brna, byl vítanou zastávkou.  

Po delší době jsem byl v Bratislavě, kde mezitím vyrostla početná skupina více než 100 m vysokých budov Sky Park, budovy v bílých mřížovaných „pouzdrech“ jsou dílem architektky Zahy Hadid.

Při bloumání městem jsem náhodou narazil na sochu Júlia Satinského.

Přestože Třebíč je od Brna vzdálen jen asi 60 km a v mém prvním povolání jsem tam často jezdil, teprve letos jsme prošli Židovskou čtvrť s bazilikou svatého Prokopa a židovským hřbitovem, která je naší 12. památkou na seznamu UNESCO.

Atmosféra adventní Vídně byla poznamenána přísnějšími opatřeními než u nás, při vstupu k tržištím a do galerií bylo nutné se prokazovat certifikáty očkování a navíc i doklady, lidí bylo v ulicích proti dřívějšku nesrovnatelně méně, stejně tak stánků, a u radnice chyběla ledová plocha.

A jako vždy ještě aktuální počty článků v rubrikách, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013). Většinou jich je 30 a víc a v rubrice Příroda už k této metě chybí jen jeden.  

***

Na konci roku všem návštěvníkům přeji veselého silvestra a v novém roce 2022 zdraví, štěstí, aby se vše dařilo k plné spokojenosti.    

Stephen Leacock - Vlastním přičiněním

Anglické složené slovo selfmademan označuje člověka, který se vypracoval od píky vlastním přičiněním. Zatímco chudé švadlenky, Popelky apod. (někdy) ke štěstí přišly díky půvabu, muži (častěji) musí vyvinout určité úsilí. Jak říkali členové správní rady pivovaru v Postřižinách: „Pane správče, musíte se víc snažit.“ Když jsem chtěl motivovat syny a říkal jim, jak jsem to měl těžké ve velmi skromných poměrech, bez vlivného strýčka a kam jsem se vypracoval, zívali nudou, jako kdybych jim vykládal o útrapách vojáků v zákopech 1. světové války a středověku, kdy se lidi koupali v neckách. Teď už je jiná doba, poučili mě.

Stephen Leacock (1869-1944) se narodil v Anglii zrovna ve chvíli, kdy jeho otec poněkolikáté zkrachoval a rodina se ocitla na mizině, přestože předchozím třem generacím venkovské šlechty se dařilo velmi dobře a pradědečkovi prosperoval obchod s madeirským vínem. Protože ani sňatek rodičů nebyl prarodičům po chuti, otec jako černá ovce rodu se rozhodl s rodinou přestěhovat do Kanady a začít od nuly. Ve skutečnosti i tam jej nad vodou držela finanční podpora z rodné Anglie, protože pracovně se pořádně neuchytil a jen plodil děti, až jich bylo 11. Aby toho nebylo málo, propadl alkoholu a nakonec rodinu opustil. Stephen se ale patřičně snažil, po střední škole, kde vynikal, pokračoval na univerzitě, malé stipendium však nestačilo a musel ji opustit. Živil se pak jako učitel na nižším stupni, přitom se nevzdával myšlenky získat univerzitní vzdělání a svému zaměstnavateli napsal žádost o zvýšení platu: „Jestliže nebudete ochotni mně okamžitě zvýšit plat, oznamuji vám, že budu nucen … pracovat dále za plat dosavadní.“      

Skutečně mu plat zvýšili, Leacock se ke studiu na univerzitě vrátil a současně si přivydělával psaním humoristických povídek, kterými se celosvětově proslavil. A své vzdělání také zúročil, dotáhl to na profesora ekonomie na prestižní McGillově univerzitě v Montrealu, kde působil více než 30 let. 

Leacockova kratičká povídka Vlastním přičiněním (v originále Self-Made Men) z knížky Literární poklesky (Literary Lapses) je zřejmou nadsázkou jeho těžkých začátků, popisuje setkáni dvou blahobytně vypadajících milionářů („půldruhého metru kolem rovníku“) v luxusní restauraci v New Yorku a jejich hovor při čekání na číšníka. 

„Já vám teda řeknu, Jonesi, že na ty svoje první roky v tomto městě nikdy nezapomenu. Krucipísek, že to ale dalo rachoty, než jsem se dostal nahoru! … Neměl jsem v kapse víc než dva šupy a skoro nic na sobě … a spát jsem musel v prázdném sudu od dehtu. Kdepak pane, člověk tak zvyklý na přepych jako vy nemůže mít ani ponětí, co je to spát v sudu.“

"Milý pane Robinsone, jestli si teda myslíte, že já nevím, co jsou to potíže, tak jste na kolosálním omylu! Když já jsem přišel do New Yorku, neměl jsem v kapse ani šesták, pane, ani šesták, a pokud jde o bydlení, mně musela stačit stará bedna od piana v ohradě za jednou fabrikou. … Když si tak někdo bydlí v sudu od dehtu, jen ať to zkusí spát pár nocí v bedně od piana.“

A milionáři se trumfují, kdo to měl horší. 

„Takhle v zimě, když vy jste se na noc zavřel v té své bedně jako v pokojíčku, já nemohl ani usnout, jak mi drkotaly zuby! Toho průvanu, co jsem zkusil!“ 

„Průvanu! Mně chcete povídat o průvanu! U té bedny, co o ní mluvím, chybělo prkno, a ještě ke všemu na severní straně. Sedával jsem tam a studoval a sněhu mi tam vždy naválo půl metru!“ 

…

„Já se pamatuji na večery, kdy jsem v tom sudu měl na návštěvě tři kamarády, u svíčky jsme do půlnoci mastili černého Petra.“       

…

„Nás, milej zlatej, sedávalo v té bedně od piana po večeři aspoň půl tuctu. … Nemáte představu, s jakým apetitem se člověk může pustit do šlupek od brambor.“

„Mně o tom vykládejte. Kolikrát já měl k snídani trošku vystydlé kaše, kterou chtěl někdo vyhodit na smetiště, nebo kolikrát jsem si chodil do vepřince vyžebrat kapku šlichty.“   

Vzrušený hovor přeruší dotaz číšníka, co si pánové dají k jídlu. A ti ve snaze prokázat vrozenou skromnost projeví přání „přinést trochu vystydlé kaše, odřezek od loje, pár šlupek od brambor …“

Když se číšník vzdaloval, Robinson to nevydržel a přivolal ho zpět. „Přece jen jsem si to rozmyslel. Místo té vystydlé kaše si radši vezmu – hm, hm – třeba vypečenou kachnu. A taky mi můžete přinést pár ústřic ve skořápce a hlt polévky (želví nebo bujón, to máte jedno), a možná taky ždibek nějaké ryby a kousíček rokfóru a hrozen vína nebo pár ořechů.“

„Mně to dejte taky,“ opravil se Jones. „A můžete s tím taky jedním vrzem vzít láhev šampusu.“        

***

Na webu je dostupné scenáristicky mírně rozšířené filmové zpracování povídky, které v r. 1967 natočil Petr Schulhoff s Janem Pivcem a Bohušem Záhorským. Byla to povedená dvojice, Jan Pivec hrával nerudné domýšlivé páprdy a Bohuš Záhorský byl známý tím, že chodíval do restaurací ve smokingu a kouřil doutníky, aby snad nikoho nenapadlo obsazovat ho do rolí dělníků a kladných hrdinů budujících socialismus. 

Česko-Slovenská filmová databáze zmiňuje ještě jednu verzi z r. 1972, v hlavních rolích s Janem Libíčkem a Josefem Hlinomazem. Bohužel ji neznám, s oběma svéráznými tlouštíky musela být neméně zábavná. 

***

Protože se blíží Vánoce, přeji Vám, ať si je užijete v pohodě, abyste byli zdraví a v novém roce se vše dařilo, nehrozil Vám život v bedně od piana a na oběd šlupky od brambor a měli jste se jako po letech ti dva Leacockovi hrdinové. 

Boka Kotorská - krásná příroda i místo, kudy kráčela historie

Boka Kotorská, česky také Kotorský záliv (v srbštině Бока Которска, v angličtině Bay of Kotor), je záliv Jaderského moře na území Černé Hory, pojmenovaný podle starobylého města Kotor. Záliv obklopují vysoké hory a tvoří tak přírodní bránu do nitra země se strategickým významem. Od středověku byl centrem obchodu, na pobřeží i v terasách skalnatých kopců vyrostla města s pozoruhodnou architekturou – paláci, kláštery a také vojenským opevněním v Kotoru. Díky harmonii přírody a citlivě začleněné zástavby byla celá lokalita již v r. 1979 jako první z Černé Hory zapsána na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO.  

Město Kotor nechám na jiný článek, zde se omezím na zátoku. Poprvé jsme ji viděli shora při cestě z Budvy do Cetinje, někdejšího hlavního města Černé Hory, a obce Njeguši s lidovou architekturou a gastronomickými specialitami (např. sušenou šunkou pršut, sýry a včelími produkty), odkud jsme posléze z výšky téměř 1000 m nad mořem s tajícím se dechem úzkými serpentinami nad prudkými srázy sjížděli dolů do Kotoru. Několikrát se stalo, že jiný autobus jel v protisměru a při vyhýbání (často i za cenu couvání) jsme se loučili se životem. Ani s autem bych se tam neodvážil.  

Boka Kotorská je 28 km dlouhá a v zátokách u měst Herceg Novi, Tivat, Risan a Kotor má místní názvy.

Protože však Kotor je z nich největší a současně je významným přístavem, dal jméno i celému zálivu. Jej také shora vidíme jako první.

V Kotoru jsme při druhé návštěvě Černé Hory byli ještě jednou, tentokrát bez přejezdu hor, ale zato s projížďkou výletní lodí po Boce Kotorské. Nejrůznějších konstrukcí, včetně se stěžni s plachtami, je zde nepočítaně.

Vedle procházek městy, plavby lodí a koupání si na své přijdou i horolezci. 

Pestrá je také přehlídka kostelů. 

V zálivu leží 9 ostrovů. Nejzajímavější jsou dva ostrůvky s kostely. 

Ostrov sv. Jiří (Sveti Dordje/Island of St. George) s cypřišovým hájem je pojmenován podle benediktýnského kláštera sv. Jiřího z 9. století. Ten však byl dobyvateli ostrova poničen a zkázu dokonalo zemětřesení v 17. století. Nový kostel byl postaven během nadvlády Benátské republiky. Ostrov je pohřebištěm významných důstojníků z námořní akademie v blízkém Perastu, proto je uváděn i jako Ostrov mrtvých (Island of the Dead) a je zakázáno na něj vstupovat. Cypřišový háj a hřbitov inspiroval Arnolda Böcklina k namalování jeho nejslavnějšího obrazu Ostrov mrtvých. Scenérie obrazu se však až na cypřiše liší, protože podle jiné informace, zmíněné v článku o Böcklinovi, malíř na obraze zachytil skály u ostrova Capri.  

Ostrov Panny Marie ve skalách (Gospa od Škrpjela/Our Lady of the Rocks) s dvěma věžemi s modrými kupolemi je na rozdíl od předchozího uměle vytvořený v mělké části zálivu.   

U něj jsme zakotvili a kostel si prohlédli i zevnitř. Byl dokončen r. 1630 pro věřící katolického vyznání a nahradil dřívější pravoslavný kostel z 15. století.  

Interiér překvapuje bohatou výzdobou, připadáme si zde jak v galerii. Barokní mistr Tripo Kokolja (1661-1713) kostel vyzdobil 68 obrazy i s celým stropem. 

V následující koláži vlevo nahoře znázornil Seslání Ducha svatého.

Ikona Panny Marie ve skalách na mramorovém oltáři je z r. 1452 a jejím autorem je Lovro Marinov Dobričević (1420-1478). (Pro srovnání se můžeme podívat, jak Madonu ve skalách ve dvou verzích namaloval Leonardo da Vinci.)   

Vedle náboženských výjevů nechybí ani obrazy s námořní tematikou, zbraně, keramika, sochařské a řezbářské práce a kovové tabulky s reliéfy.

Boka Kotorská má pohnutou historii. V průběhu staletí mnohokrát změnila „majitele“. Byla kolonií Římanů, Řeků, součástí Byzantské říše, Benátské republiky, v Napoleonově éře ji okupovala Francie, přibližně 100 let do r. 1918 byla pod nadvládou Rakousko-uherské monarchie, poté spadala pod několikrát se měnící uspořádání království a republik národů Jugoslávie a konečně od r. 2006, kdy Černá Hora vyhlásila nezávislost, patří jen jí. 

Historickou událostí byla také vzpoura námořníků v Boce Kotorské v únoru 1918. Původně byla namířena proti nesnesitelným podmínkám na lodích, po snížení přídělů potravin prostí námořníci trpěli hlady (ne však důstojníci), živelně pak přerostla v protirakouské povstání s politickými a národnostními požadavky za nezávislost a ukončení války. Po nasazení tří bitevních lodí Rakouska a německých ponorek byla vzpoura potlačena, z 3000-4000 vzbouřenců bylo 800 uvězněno, další souzeni a 4 vůdci (mezi nimi František Rasch, narozený v Přerově v manželství Němce a Češky) byli popraveni. V Kotoru mají pamětní desku.