20. července 2021

Jeseníky (2) - chata Paprsek, Dalimilova rozhledna

Na přelomu tisíciletí jsme na letní i zimní dovolené jezdívali do Jeseníků, prochodili jsme, co se dalo, a stáli v dlouhých frontách na vleky k přeplněným lyžařským svahům. Letos jsme si na ně znovu vzpomněli, jen syny jsme vyměnili za 5leté vnučky. Představy však narušila nutnost auto kvůli poruše elektroniky nechat doma, jedna z vnuček byla navíc nemocná a rodiče je nám přivezli až o 4 dny později. Jednu výhodu to ale mělo, protože ve dvou dnech, kdy nepršelo, jsme se mohli vydat na turistické výlety, které by pro děvčata mohly být ještě příliš dlouhé. 

První vedl z Ramzové na chatu Paprsek a zpět. Trasu jsme v minulosti prošli několikrát, dobrou motivací byly krásné výhledy z terasy chaty a tamní borůvkové knedlíky.  

Z Ramzové (760 m n. m.) kolem rozcestníku Větrolam (785) scházíme do obce Petříkov (746). Ta se mezitím v mnohém změnila, přibyla stravovací a ubytovací zařízení, nový lyžařský svah a bobová dráha. 




Na konci Petříkova (1 km od jeho začátku) přecházíme do lesa na cestu, která se z někdejší pěšiny změnila na širokou cyklostezku.  



Strom s vyvrácenými kořeny stále žije.



Cesta se později změní na kamenitou a pozvolna stoupající až na náhorní rovinu Císařská lovecká bouda (1013). K chatě Paprsek zbývá 2,5 km a nadmořská výška se již takřka nemění. 






V průhledech jsou vidět okolní vrchy a na návrší v popředí záhadná stavba, kterou jsme neznali.     



Některé luční květy v Jeseníkách jsou endemity (rostou jen zde), ale nevím, zda jde zrovna o tyto.



Cíl cesty nás hodně překvapil, pamatujeme chatu Paprsek (1077), ale teď tam stojí hned několik budov, velká zahradní restaurace s lehátky pro ty, kteří by se chtěli opalovat, dětské prolézačky a trampolína, dřevěný kostelík, sedačková lanovka, jezero pro zasněžování svahu.   








Přízemní stavba s bílou střechou slouží pro společenské akce, konají se tam i svatby.



Dotazem u číšníka jsme zjistili, že neznámá stavba je Dalimilova rozhledna. Od Paprsku k ní je 2 km. I když je na návrší, nejdříve se musí sejít téměř 200 m dolů na sedlo Větrov (892).   



Název rozhledny působí historickým dojmem, podobně jako Dalimilova kronika, ve skutečnosti jde o novodobou repliku někdejší rozhledny na Králickém Sněžníku z r. 1899, která pro zdevastovaný stav byla v 70. letech odstřelena. Novou rozhlednu nechal postavit JUDr. Dalimil Mika, LLM a po něm má jméno. Jde o exekutora z Klatov, o jehož jedné sporné aktivitě se můžeme dočíst např. zde, pochází však odtud a jeho rodiče tady také podnikají, otec Miloslav Mika byl správcem chaty Paprsek, po r. 1989 ji koupil a celý areál rozšířil a v zimě se stará také o běžecké stopy v okolí. 

Dalimilova rozhledna byla slavnostně otevřena 9. 7. 2021 a my jsme se k ní dostali, aniž bychom předtím o ní věděli, jen 4 dny poté. 




Dvě propojené věže mají výšku 17 a 33 m. Na horní terasu vede 168 schodů. 



U rozhleden nás však nejvíc zajímá, co z nich uvidíme. Zpětný pohled na svah pod Paprskem vypadá takto:


Na opačné straně zub v levé části jsou Obří skály (1088), masiv vpravo od nich končí vrcholem Šerák (1351), světlé pruhy jsou sjezdovkami ke spodní stanici v Ramzové a další vrchol vpravo od Šeráku je Keprník (1423), vše detailně přiblížím v dalším článku.



V dáli uprostřed je nezřetelně patrná telekomunikační věž na Pradědu (1491), nejvyšším vrcholu Jeseníků. 



A konečně vrch vpravo s prořídlým zalesněním by měl být Králický Sněžník (1424).



Zpět jsme vrátili stejnou cestou a zbývá dodat jen číselné údaje. Z Ramzové k chatě Paprsek je 7 km, od ní k Dalimilově rozhledně 2 km a s cestou zpět celkem 18 km. Převýšení z Petříkova (746) na Paprsek (1077) je 331 m a k tomu je ještě třeba přidat převýšení 185 m ze sedla Větrov (892) na Paprsek, celkem tedy 516 m.

7. července 2021

Letně (7)

V okurkové sezóně si novináři zoufají, nic, co by stálo za řeč, se neděje, z Instagramu přebírané fotky nakrucujících se stále stejných modelek a hereček (Verešová, Krainová, Bendová, …) u bazénů a pláží v exotických zemích jsou zajímavé jak měsíc staré noviny, i mozkové závity mají dovolenou, a tak je zase na čase sáhnout do šuplíku pro několik fotek, které se jinak nikam nehodí a vůbec spolu nesouvisejí.

Z dětství si pamatuji na vláček z Uh. Hradiště do Starého Města a Kunovic, kam jsme se museli vydat, abychom mohli přestoupit na hlavní tahy rychlíků ze severní Moravy a ze Slovenska do Brna. Lokálka projížděla rychlostí rekreačního cyklisty, znal jsem tam každý kámen, strom, jezírko. Název Lokálka nádražní hospody v Břeclavi je pěkným symbolem poklidného posezení a vzpomínek na zašlé časy, kdy průvodčí ještě proděrovávali tvrdé jízdenky.  



A v současných parnech schovat se ve stínu a svlažit hrdlo v hospůdce Leháro v Brně-Kohoutovicích také pohladí.



A když jsme u restaurací, U Křivé vrtule v Brně-Medlánkách na letišti sportovních letadélek si občerstvení vybereme z palubního lístku. 



Na rybí pokrmy jděte třeba do Penny, v Černčíně (okrajové části Bučovic) si chycené ryby jen prohlédněte a pusťte zpět.



Tři důležité potřeby k životu shrnuje vývěska obchůdku v Bečově nad Teplou. Podle omšelého stavu fasády se však nezdá, že by si to myslely davy zákazníků.



Stále ještě se potýkáme s covidovými omezeními, povinností mít respirátor v MHD a v obchodech, mnohé spoluobčany to rozčiluje a demonstrují, ale dezinfikovat ruce lze i s láskou (jako ve Vinárně U Šembery v Bučovicích).



Z našich parkovišť známe vyhrazená místa pro osoby se zdravotním postižením (neviděl jsem, že by je někdy někdo využil), v Německu toto privilegium mají i ženy. Piktogram na vozovce byl hned v prvním dílu tohoto občasníku, teď ještě textovou podobu z Freiburgu na německo-švýcarské hranici.   



Před několika lety vstoupila v platnost možnost zvolit si vlastní autoznačku, následující z parkoviště obchodního domu TESCO v kampusu v Brně-Bohunicích jistě dobře reprezentuje společenský status majitele automobilu Porsche.



Zato propíchnutá pneumatika předního kola auta Poruchové havarijní služby v Bučovicích rychlou pomoc neslibuje, zvlášť když jsme jej v tomto stavu viděli na ulici stát několik měsíců.



Před turistickým výletem je záhodno si přečíst předpověď počasí. V Karlových Varech, u zastávky Hůrky, se podle stavu provazu dozvíme, jak je právě teď, např. je-li mokrý, pak prší.



Medvědy máme spojeny hlavně s Ruskem, Aljaškou (a tedy i s bývalým Ruskem), Yellowstonským národním parkem a rčením (ne)dráždit ruského medvěda, úzce se s nimi však pojí také švýcarský Bern. Podle legendy vévoda Berthold V. ze Zähringenu, který město r. 1191 založil, ho pojmenoval Bärn podle medvěda (německy Bär), uloveného na prvním honu. Medvěda má město i ve znaku, jeho figurka je na hodinové věži, na plakátech, v sošném provedení a nemůže chybět ani medvědí příkop (Bärengraben) se živými zvířaty. Na ten upozorňuje medvěd žonglující na elektrickém vedení.




Se zákazovými značkami se setkávají nejen automobilisté, mnoho dalších vidíme všude možně a představivosti se meze nekladou (je zakázáno krmit holuby na Trafalgar Square v Londýně a s pokrývkou hlavy vstupovat do kostela v Kotoru), ale zákaz vstupu s pistolí do úřadu na hraničním přechodu Starý Hrozenkov, kde se prodávají elektronické dálniční známky na Slovensko, přece jen překvapil.  




Ve většině těchto článků byla na konci hádanka k méně známé značce a je i zde. Co vyjadřuje následující symbol?  



28. června 2021

Skotsko-Anglie – gentlemanský rozchod či rozvod „po italsku“?

Nedávné 80. narozeniny Václava Klause měly ohlas v řadě rozhovorů s oslavencem a komentářích hodnotících jeho činy a vklad do polistopadového vývoje ve funkcích ministra financí, premiéra, předsedy Poslanecké sněmovny a prezidenta, zejména privatizaci, přechod k tržnímu hospodářství, založení politické strany s jasným ideovým ukotvením, opoziční smlouvu, amnestii, ale jeho podíl na rozdělení Československa byl většinou opomenut.  

Dříve narození si vzpomenou na dlouhá a neproduktivní vyjednávání „pravdoláskařů“ (Havel, Pithart, …) s představiteli Slováků, nespokojených s pragocentrismem, a nápady vyjít jim vstříc přejmenováním státu vložením pomlčky a za ní velkého „S“, zatímco Václav Klaus se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem rozřešili problém Kolumbova vejce velmi snadno a rychle při setkání v brněnské vile Tugenhat. Slováci jsou spokojení, mají svou hvězdičku na vlajce EU a přátelské vztahy Čechů a Slováků jsou snad ještě vřelejší než dřív, nikdo si nemůže stěžovat, že na druhého doplácí.    

Takový poklidný „rozvod“ je výjimečný, Sovětský svaz se nejdříve přeměnil na Společenství nezávislých států, poté na samostatné republiky a napjaté vztahy mnohde přetrvaly (Rusko-Ukrajina, Rusko-Gruzie, Pobaltí-Rusko, Arménie-Ázerbajdžán), Jugoslávie prošla léty válečných střetů s desítkami tisíc mrtvých, devastací infrastruktury a soudy zločinů proti lidskosti v Haagu, Katalánci usilují o odtržení od Španělska a jejich představitelé jsou vězněni, sílí snahy o vyvázání Skotska ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Přitom Skotsko, stejně jako Wales a Severní Irsko, mají vlastní parlamenty a vlády, samostatně reprezentují v některých sportovních soutěžích (podrobněji viz Čerfův komentář) a např. tři ostrovní týmy, Anglie, Skotsko a Wales, se kvalifikovaly do závěrečné části letošního fotbalového mistrovství Evropy. Mají také vlastní bankovky – skotské libry – těmi se však nedá platit v Anglii (opačně to možné je, při přeplatku anglickou bankovkou nám ale vracejí skotské).  



V r. 2014 britský konzervativní premiér David Cameron vyšel Skotům vstříc a umožnil jim vyhlásit referendum, zda se Skotsko má stát nezávislou zemí. Byl si jist, že pro odtržení Skotska od Spojeného království se většina nenajde a také si ji přálo necelých 45 % voličů (při přibližně 85% účasti). U dalšího referenda, zda má Velká Británie zůstat v EU, se však Cameron přepočítal a většina se navzdory jeho podpoře setrvání v EU vyslovila pro brexit.     



Po brexitu tlak skotských nacionalistů ještě vzrostl, protože na rozdíl od vystoupení ze Spojeného království by v EU chtěli zůstat (resp. do EU znovu vstoupit) a mít na vlajce svou „hvězdičku“ plnohodnotného státu jako Slováci. V úsilí o samostatnost je také inspiruje příklad Irska, které ji získalo v r. 1921, a přestože část irské provincie Ulster jako Severní Irsko zůstala součástí Spojeného království, Irsku to nijak neublížilo a z chudé země se vypracovalo mezi nejbohatší.    

Současný konzervativní premiér britské vlády Boris Johnson nechce riskovat a snahy o vyhlášení druhého skotského referenda blokuje, Skotové se zatím zdržují neústavní cesty a rozvodu „po italsku“. A v této patové situaci jsou obě strany „zakopány“. 



Jak to na hranici Anglie a Skotska vypadá, jsme viděli před několika lety. Nikde žádné závory, jen cedule, krámek s občerstvením a návštěvníkům z Anglie na přivítanou zahraje nefalšovaný skotský dudák v sukni. Ale kdo ví, zda to tak zůstane.



23. června 2021

Karlovy Vary (2), Mariánské Lázně (1), Františkovy Lázně (1) - pravoslavné chrámy v lázeňském trojúhelníku

O Karlových Varech je známo, že si je velmi oblíbila ruská klientela, Rusové také řadu lázeňských domů odkoupili, na mnoha místech, např. na recepcích hotelů, ve zlatnictvích a obchůdcích se suvenýry, inzerují možnost domluvit se rusky, a tak není divu, že zde stojí pravoslavný kostel.

I v Brně jej máme, funkcionalistická stavba Chrámu svatého Václava jej prozrazuje zlacenou cibulovitou věží, zdobnější je Chrám svatého Gorazda v Olomouci a jeden z největších v západních zemích je Chrám svatého Mikuláše v Nice. Z koláže je patrné, jak odlišné pravoslavné chrámy mohou být.



Dva z Ruska, a asi nejhonosnější, jsem už zmiňoval dříve: Chrám Vasila Blaženého v Moskvě a Chrám Vzkříšení Krista v Petrohradu.  

Zásluhou Gustava Wiedermanna (1850-1914), architekta z Františkových Lázní, se pravoslavnými kostely mohou pochlubit všechna tři města lázeňského trojúhelníku Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Architekt je také autorem řady lázeňských domů, kolonády, hotelů, vil i budov bank, a zatímco pro lázeňské stavby volil jednotný žlutobílý novorenesanční styl, jeho realizace pravoslavných kostelů se dost liší.  

Chrám svatého Petra a Pavla v Karlových Varech, postavený v letech 1893-1897, je z pravoslavných staveb u nás nejvýznamnější. Autor původního architektonického návrhu Konstantin Andrejevič Uchtomskij se inspiroval byzantsko-staroruským kostelem v Ostankinu u Moskvy, konečnou podobu mu však dal až Gustav Wiedermann. Výstavbu chrámu, její úpravy a vybavení interiéru finančně podporují ruští mecenáši, zpočátku z řad ruské aristokracie, dary přispěl i ruský car Mikuláš II., v pozdější době také Moskevský patriarchát a Státní duma Ruské federace (dolní komora ruského parlamentu). V církevní organizační struktuře chrám je exarchátem (církevní administrativní jednotkou) moskevského patriarchy.

V chrámu bohužel není povoleno fotografovat a u samotné budovy je to také ztíženo, protože stojí v ulici Krále Jiřího, je od ní malý odstup a zaclání stromy.   




V průhledu mezi domy ze zadní strany a z výše položeného místa je záběr bez efektu kácení svislic, ale z pěti věží jsou dobře vidět jen tři, další jsou v zákrytu.  



A ze vzdálených vyvýšených míst Karlových Varů je vidět jen horní část.  



Chrám svatého Vladimíra v Mariánských Lázních byl postaven v letech 1900-1902 a Gustav Wiedermann opět upravil a realizoval projekt ruského architekta, tentokrát Nikolaje Vladimiroviče Sultanova z Petrohradské akademie umění. 

Nejcennější částí interiéru je zlatem a kobaltem pokrytý ikonostas (dřevěná stěna s ikonami, oddělující prostor s oltářem od míst pro návštěvníky), který byl vyroben pro Světovou výstavu v Paříži v r. 1900 a do Mariánských Lázní se dostal darem. Ale ani zde není povoleno fotografovat, proto následují jen záběry budovy, na prvních z ulice Ruská, kde je vstup do chrámu po dvou schodištích. Ikonostas je částečně vidět na čtvrtém snímku v článku Pravoslavný kostel svatého Vladimíra v Mariánských Lázních




Zajímavá je také zadní strana chrámu z podhledu cesty mezi stromy ze spodní ulice Lidická.




Chrám svaté kněžny Olgy ve Františkových Lázních, dokončený r. 1889, je nejstarším původně pravoslavným kostelem v Česku. Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze (známý také jako úkryt parašutistů po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha) je sice starší, na pravoslavný byl však vysvěcen až v r. 1935, původně byl římskokatolickým kostelem.  




Alespoň odtud můžu přidat i náhled do interiéru, byť jen přes zamřížovaný vchod za vstupními dveřmi do chrámu. 






Aktuální článek

Jeseníky (2) - chata Paprsek, Dalimilova rozhledna

Na přelomu tisíciletí jsme na letní i zimní dovolené jezdívali do Jeseníků, prochodili jsme, co se dalo, a stáli v dlouhých frontách na vlek...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)