7. října 2021

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřkům budeme kráčet v čele s ryzími demokraty, s pohledem upřeným na Západ a pod praporem pravdy a lásky a nikdy jinak. Vůbec si to nemyslím a nic od nich nečekám. Protože jako obvykle si mezi kandidujícími stranami nevyberu, i když několika jednotlivců si vážím, opět nepůjdu volit.   

1. ANO 

Andrej Babiš na rozdíl od většiny dalších politiků v životě hodně dokázal a když v politice skončí, nestane se klientem úřadu práce či nepracujícím důchodcem (jako třeba Milan Štěch, který byl nejdříve profesionálním odborářem, pak 24 let vysedával v Senátu, byl i jeho předsedou, a teď se „věnuje vnoučatům“, protože už zvolen nebyl, nic neumí a je nepoužitelný). 

Babišovo politické působení se však řídí hlavně náladami z průzkumů, názory mění, jak se to zdá zrovna výhodné, doma dělá hrdinu a v Bruselu všechno odsouhlasí, aby mu náhodou nezkrátili dotace. V kampani to má složité, je v situaci jeden proti pěti, další mu také okopávají kotníky, a to ještě proti němu nasadili 38letého syna, kterému zřejmě přistřihl penězovod (VISA kartu k účtu otce, ze kterého sosal, prý „už nepoužívá“), a ten, neschopen se sám uživit, má rudo před očima, teď ale v Praze za 28 milionů prodává dům, který mu otec koupil, a nějaký pátek ještě vyžije. 

Myslím, že by bylo lepší, kdyby Babiš předal veslo ministru Karlu Havlíčkovi nebo hejtmanovi (a dřívějšímu rektorovi VŠB-TU v Ostravě) Ivo Vondrákovi a zase se plně věnoval podnikání.          

2. Spolu (ODS, Top09, KDU-ČSL)

Petr Fiala se rád prezentuje jako konzervativní intelektuál, profesor, vědátor ležící v knihách. Kromě opakování nabiflovaných frází (patříme na Západ, do EU, podporujeme USA, NATO, demokracii, lidská práva, slušnost, zkvalitníme, postavíme, ...) však od něj nelze nic čekat, není ekonom, právník, lékař, inženýr, …, ale politolog. Pominu-li, že politologii nazývat vědou mohou asi jen politologové, přesto někteří (např. Balík a Lebeda) občas dokážou napsat přesahující text, Fiala ale ne, v databázích vědeckých publikací Web of Science a Scopus nemá ani jeden záznam. Mezi profesory je ostudou a s tak žalostným profilem by dnes nemohl absolvovat ani Ph.D. studium. Jeho politologické traktáty se hodí asi jen na podložení skříně. Netuším, čemu by s takovou „kvalifikací“ mohl prospět. To, že byl rektorem Masarykovy univerzity, čímž se také rád chlubí, je výsledkem domluvy druhořadých fakult s obory jako Genderová studia, které se chtěly dostat k moci, všechny fakulty totiž bez ohledu na velikost mají v akademickém senátu stejný počet zástupců a několik malých tak snadno přehlasuje největší. Totéž se odehrálo i po Fialovi a po Zlatuškově éře, jehož pomníkem je nový univerzitní kampus, to byly roky naprosté stagnace, dnešní rektor, po 16 letech zase z významné fakulty (z lékařské), má 7 prorektorů (bývali 3-4), aby uspokojil i trpaslíky, jinak by tam byl další "Fiala".   

Na Fialovi je také odpudivá jeho obojakost. Když mu Václav Klaus mladší ve straně přerůstal přes hlavu a projevoval vlastní názor, nechal ho vyloučit (záminkou byla Klausova pochybnost o smysluplnosti našeho angažmá v Afgánistánu, přitom jsme tam dělali jen poskoky Američanům a když se rozhodli odejít, hned jsme také otočili a fanatici typu Černochové, se servilitou vůči USA mnohonásobně větší než u starých komunistů velebících „bratrskou pomoc“ Sovětského svazu v r. 1968, najednou přestali s agitací, jak „v Kábulu bojujeme o Prahu a demokracii“, a jsou hodně rádi, že jim to nikdo nepřipomíná. Na druhé straně přes nekončící excesy šimpanze z Řeporyjí s ním Fiala ještě jde na pivo. 

Markéta Pekarová Adamová? Eurosvazačka s inteligencí vodňanského kuřete. 

A traktorista Marian Jurečka má být dalším do mariáše slibující změnu po „8leté době temna“? Přitom 4 roky byl Babišovým koaličním partnerem v Sobotkově vládě. 

3. Piráti a STAN

Pirátský „zápasník s Krpálkem“, co po náměstích vrže na harmoniku, další chytá lasem korupčníky, jiný tleská snahám v Berlíně vyvlastňovat investiční byty, kandidát na ministra zdravotnictví odmítá očkování, jeden považuje kolegy v Parlamentu za „bílé páprdy“, protože nepodporují návrh uzákonit sňatky homosexuálů, k tomu podpora většinového hlasování v Bruselu, které by zcela znemožnilo bránit se např. kvótám na migranty, … Takové obskurní sdružení může volit jen anarchista, a to ještě mdlého rozumu. Stačí se podívat, jak si počíná jejich reprezentant ve funkci pražského primátora.

Druhá polovina této koalice, STAN, jsou eufemisticky řečeno prodejné osoby, které se poprvé vyvezly do Parlamentu na kandidátkách Top09, podruhé to chtěly zopakovat s lidovci (ti se však nakonec lekli, že nepřekonají 10% laťku pro koalice dvou stran a nápad odtroubili) a teď se přilepily k Pirátům. Program je vedlejší, resp. je třeba ho skrýt za obecké fráze, protože starostové vzešli z různých stran. Hlavní je vedle funkce starosty získat ještě poslanecký mandát, protože jak prohlásil lidovec Čunek: „Dva platy jsou lepší než jeden.“ Čunek to dovedl k dokonalosti, jednu dobu měl platy tři – byl současně senátorem, hejtmanem a starostou Vsetína.

4. SPD

Tomio Okamura – slovní eskamotér (= tlučhuba), s rozumným odmítáním všech migrantů z islámských zemí a zeleného šílenství Green Deal, ale to je tak všechno.  

5. ČSSD

Lidé jako Sobotka, Dienstbier a Petříček jí úspěšně kopali hrob a až na Janu Maláčovou a Matěje Stropnického podle mrtvolného projevu to vypadá, že ostatní členové vedení v něm už dávno leží. 

6. KSČM

Vojtěch Filip je zkušený technolog moci, ze všech poslanců asi nejlépe zná jednací řád, a proto je skoro pořád místopředsedou Poslanecké sněmovny, jeho hrané komunistické přesvědčení sází na nostalgiky, ve skutečnosti žije docela pravicově, provozuje advokátní praxi a plat poslance má na přilepšenou.  

7. Přísaha

Robert Šlachta – sám voják v poli, toužil po funkci policejního prezidenta, premiér Petr Nečas na to ale neslyšel a Šlachta mu to pak spočítal. Babiš také nezabral a výsledkem je Šlachta v politice.      

8. Trikolóra, Svobodní, Soukromníci 

Snaha „bránit normální svět“ a odmítat „pokrokářské“ a ekofanatické koncepty, Green Deal, BLM, LGBT a migranty je mně sympatická, na rozdíl od SPD mají zřetelný i ekonomický program, příliš však nevěřím, že překonají 5 % a nechtěl bych propadlým hlasem přispět těm, které nesnáším.

9. Volný blok

Je škoda Hany Lipovské, že právě sem zamířila. 

Jak jsem zmínil v úvodu, k volbám se nechystám, pokud bych ale musel volit, vím jasně, čí volební lístky bych zahodil první. Jsou to kandidátky obou koalic.

27. září 2021

Mariánské Lázně (2) - vycházka za Krakonošem

Mariánské Lázně byly letos společně Karlovými Vary, Františkovými Lázněmi a několika dalšími lázeňskými místy v Evropě zapsány na seznam UNESCO a jejich hlavním symbolem je novobarokní kolonáda s ocelolitinovou konstrukcí s rozměry 119 x 12 m a freskami zdobeným stropem, postavená v letech 1888-1889, a u ní stojící Zpívající fontána. V průvodcích je uváděna jako Hlavní lázeňská kolonáda a (zvláště dříve) také jako Kolonáda Maxima Gorkého, který se v lázních na přelomu let 1923 a 1924 téměř 5 měsíců léčil. V těsném sousedství je kolonáda Křížového pramene a nedaleko, obklopena záhony květin, empírová kolonáda Ferdinandova pramene. 





Lázeňskou pohodu nabízí park s bohatou květinovou výzdobou, sochami a jezírky.




Po jeho obvodu město architektonicky dotvářejí novorenesanční (klasicistní) hotely a vily, římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie z poloviny 19. století byl postaven v novobyzantském slohu.



Přes krásy města, na rozdíl od členitých a kopci obklopených Karlových Varů s rozhlednami, mně vždy připadalo jako jedna ulice, kterou lze za 10 minut projít z jednoho konce na druhý, a už všechno známe. Tak jednoduché to však není, např. pravoslavný kostel svatého Vladimíra je o dvě ulice výše, stejně tak socha Goetheho s jeho platonickou láskou Ulrikou je mimo centrum, a i zde je možné si vyjít do kopců s výhledy z ptačí perspektivy.    

Z centra Mariánských Lázní vede vycházková trasa Edwardova cesta ke golfovému hřišti, které zde jako první u nás v r. 1905 slavnostně otevřel anglický král Edward VII. Pokud se obejdeme bez golfu, z 5,7 km dlouhé trasy stačí 2km úsek k hotelu Krakonoš. 

Lesní cestou vystoupáme k 20 m vysoké kamenné rozhledně Hamelika (722 m n. m.). 



Ve výhledu na lázně z horního ochozu dnes bohužel cloní vzrostlé stromy.



Více je vidět z cesty nad skiareálem Mariánky



Ještě asi půl kilometru a jsme u hotelu Krakonoš



Okolí zahradní restaurace hotelu zdobí sochy s pohádkovými motivy (Perníková chaloupka, o Plaváčkovi, o čertovi a Káče), ale i náboženskými (Betlém, Panna Maria Lurdská).



Všemu kraluje Krakonoš, bájný vládce hor a ochránce před pytláky, podle Krkonošských pohádek také zastánce chudých před zlými a chamtivými feudály. 



A přitom bedlivě sleduje, jaké zlotřilé úkoly zase vymýšlí Trautenberk pro děvečku Anče, čeledína Kubu a hajného. A něco mu také napoví sojka u jeho nohou.



Poblíž hotelu je ještě jedna zajímavost  park Boheminium s modely českých památek v měřítku 1:25 vůči skutečné velikosti (obdobný park Mini-Europe s evropskými památkami jsem už představil v článku o Atomiu v Bruselu, někdy ještě přidám mnohem větší repliky v Las Vegas). V Boheminiu jich je více než 70, tento údaj jsme ale předem neznali, přes plot jich bylo vidět jen několik málo, proto jsme ho nenavštívili. Na snímku je pražský letohrádek Hvězda a v pozadí hrad Karlštejn. 



Vycházka za Krakonošem je nenáročná, z Mariánských Lázní (578 m n. m.) k hotelu Krakonoš (749 m n. m.) a zpět jsou jen 4 km, rozhledna Hamelika je na polovině cesty, a překonáme na ní převýšení 171 m. 

17. září 2021

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a pracoval jako koncipient. Do seriózní kariéry však zasáhla urgentní operace slepého střeva a dlouhá rekonvalescence a tehdy mu matka k ukrácení času přinesla sadu barev. Pokusy malovat ho natolik nadchly, že práv zanechal a přes odpor otce se vydal na nejistou uměleckou dráhu. Studoval a kopíroval díla starých mistrů v Louvru, navštěvoval malířské kurzy, z nichž nejvýznamnějším bylo studium v École des Beaux-Arts u Gustava Moreaua, představitele symbolismu, který podporoval samostatné tvůrčí projevy svých žáků. Moreau ale r. 1898 zemřel a jeho nástupce Matisse záhy ze studia vyloučil. A když pak Matissův otec na výstavě Salonu nezávislých viděl obrazy svého syna, rozzlobil se, že na takové mazanice si další finanční podporu nezaslouží.    

Z raného období pocházejí obrazy Láhev ginu (1896), Korsická krajina. Olivovníky (1898), oba z Puškinova muzea v Moskvě, a Kanál du Midi (1898, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).





Matisse si postupně osvojil styl charakteristický výraznými barvami, velkými jednobarevnými plochami bez stínování, pomíjením perspektivy, tvaru a často i skutečného zbarvení znázorňovaných objektů. 

Malíři se zcela výjimečně podařilo některý z obrazů prodat a tížily jej existenční problémy. Obrat přinesla další náhoda. V r. 1905 na Podzimním salónu v Paříži se jeho obrazy v křiklavých barvách objevily v sousedství realistické sochy dítěte od Alberta Marqueta a když tuto kombinaci spatřil kritik výtvarného umění Louis Vauxcelles, prohlásil, že Donatello (se ocitl) mezi divokými šelmami (Donatello parmi des fauves!). Jak vědí marketingoví experti, i negativní reklama je lepší než nezájem, Matissovy obrazy se najednou staly žádanými a slovo fauves (divoké šelmy) dalo název výtvarnému směru fauvismus, i když ten nikdy nebyl formálně ustanoven manifestem jako např. u surrealistů. 

Obraz Tanec má několik verzí, tato s pořadovým číslem I je z roku 1909 a vystavuje ji Museum of Modern Art v New Yorku.


Další tři obrazy – Nasturcie a tanec II (1912), Zákoutí ateliéru umělce (1912) a Růžový ateliér (1911) jsou k vidění v Puškinově muzeu v Moskvě.




Častý námět zátiší s ovocem a vázy s květinami prozrazují vliv Cézanna a van Gogha. Patří sem Květiny a ovoce (1909, Ordrupgaard, Kodaň), Květiny v bílé váze (1909), Rumělky, kosatce a mimózy (1913, obě Puškinovo muzeum, Moskva) a Větev břečťanu (1916, Kunsthaus, Curych). 





Obraz Ovoce a bronz (1910, Puškinovo muzeum, Moskva) s postavami jak ze sci-fi filmů a vázou, jejíž vzor připomíná masku domorodého kmene, byl možná inspirován Gauguinem.



Zátiší s ústřicemi (1926), Kunstmuseum, Bern) a Zátiší s mušlí na černém mramoru (1940, Puškinovo muzeum, Moskva) asi nejvíc zaujme labužníky. 



Mezi nejznámější Matissovy obrazy a současně příklad záměny barev patří Zlaté rybky (1911, Puškinovo muzeum, Moskva), i když ve skutečnosti jsou červené.



V Matissově tvorbě jsou zastoupeny i krajiny, jak již nakonec bylo vidět u druhého a třetího obrazu z jeho začátků. V následujících dvou kolážích jsou obrazy Břeh řeky (1907, Kunstmuseum, Basilej), Barbizon (1908, Kunsthaus, Curych), Les ve Fontainebleau (1909, National Gallery, Londýn) a Krajina v pohledu z okna, Tangier (1912, Puškinovo muzeum, Moskva). 

Obec Barbizon proslavili francouzští malíři krajin, předchůdci impresionistů, kteří malovali v plenéru a jsou označováni jako Barbizonská škola (k nejvýznamnějším patří Camille Corot, Théodore Rousseau, Jean-François Millet a Charles-François Daubigny). Město Fontainebleau leží poblíž Barbizonu a Tang(i)er je přímořské město v Maroku.




Vzpomínkami na Maroko, kde malíř strávil zimní měsíce r. 1911 a 1912, jsou i Marocký triptych (1912) a Zorah na terase (1912) z Puškinova muzea v Moskvě. 



Matisse hodně cestoval, byl mimo jiné v Africe, v USA, v Rusku a tam od něj moskevský sběratel Sergej Ščukin koupil celkem 38 obrazů. Po říjnové revoluci r. 1917 Ščukin uprchl do Francie a jeho bohatou sbírku ruský stát zkonfiskoval. Stalin později rozhodl, že díla se rozdělí mezi Puškinovo muzeum v Moskvě a Ermitáž v Petrohradu, proto jich také v textu z prvního z nich je tolik, z Ermitáže ale nic, protože tam jsem kromě starých mistrů hledal jen impresionisty.   

Exotické krásky a oděvy jsou na obrazech Odalisek (1923, Statens Museum for Kunst, Kodaň), Španělka s tamburínou (1909, Puškinovo muzeum, Moskva) a Pruhované šaty (1938, Albertina, Vídeň).  




Zajímavé je, že akty maloval především v pozdějším věku. Ležící akt na fialovém pozadí i Sedící akt jsou z r. 1936 a opět z Puškinova muzea v Moskvě. 



A na závěr ještě 4 obrazy, které nemají tematický „společný jmenovatel“, ale jako Matissova díla je snadno poznáme: Portrét Grety Mollové (1908, National Gallery, Londýn) zachycuje sochařku a malířku, která společně s manželem byla Matissovou žačkou. 



Následují obrazy Žena na divanu (1920, Kunstmuseum, Basilej), Rozhovor pod olivovníky (1921, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Pianistka a zátiší (1924, Kunstmuseum, Bern).








Závěr života Matisse strávil v Nice, kde na jeho počest otevřeli Musée Matisse. Muzeum je však k milovníkům výtvarného umění velmi nevstřícné, fotografovat se v něm nesmí a také na jeho stránkách je velmi málo ukázek Matissových děl. Můžu přidat jen fotografii budovy.



7. září 2021

Budapešť (5) - lázně Rudas a Margaretin ostrov

V dřívějším článku Budapešť (1) - metropole na horkých pramenech jsem zmiňoval bohatství termálních pramenů v maďarské metropoli, které turistům nabízejí celoroční koupání v teplé vodě, aniž by museli cestovat do exotických krajin. Ze zhruba 30 lázní jsem se dotkl dvou, lázní v hotelu Gellért s hlavním bazénem v hale se sloupovím jak v starořeckém chrámu, a novobarokních Széchenyiho lázní. Ty druhé jsme navštívili i teď, zajímaly nás však i takové, kde jsme předtím nebyli. 

O tureckých lázních jsem slýchával, že v nich návštěvníci musí být nazí, vylezou-li z vody, zabalí se do prostěradel a v nich se pohybují, než vlezou do dalšího bazénu. Na nudistické pláži jsem nikdy nebyl, co jsem slyšel, silně tam převažují muži, pro mě nic zajímavého, ale v městských lázních by mohla být skladba návštěvníků odlišná, při troše štěstí by třeba mohl přijet autobus se studentkami zdravotní školy.  

V Budapešti jsme našli dvoje turecké lázně. Na dveřích poněkud omšelých lázní Király byla vývěska, že od března 2020 jsou kvůli covidu uzavřeny, a i když v červenci 2021 v Budapešti už žádná omezení ani povinnost nosit respirátory neplatila, chyběla informace, kdy se otevřou, vypadalo to, jako kdyby zkrachovaly.       



Lázně Rudas se nacházejí na pobřeží Dunaje, mezi Alžbětiným mostem (Erzsébet híd) a mostem Svobody (Szabadság híd), popsaném v článku o Eiffelovi a Feketeházym. Na to, jak malá budova lázní je, návštěvníky překvapí vysoká cena za vstup, v přepočtu asi 600 Kč za osobu, což bylo o dost víc než v rozsáhlém termálním komplexu na Margaretině ostrově i historických Széchenyiho lázních. Zvláštností také je, že některé dny v týdnu jsou vyhrazeny jen pro muže, jeden den zase jen pro ženy a o víkendu jsou otevřeny všem existujícím pohlavím. Ten jsme si vybrali, o nahotě nebyla řeč, všichni měli plavky a v plaveckém bazénu dokonce bylo povinností mít koupací čepici. S tím zřejmě málokdo počítal, protože bazén byl téměř prázdný. 



Všechny ostatní bazény jsou mnohem menší, za to s teplou vodou na prohřátí kostí a masáží proudem vody z trysek nad hladinou i vířením pod vodou. 






Nejteplejší bazének má 42 °C a jsou zde i sauny.  



Nejzajímavější částí lázní Rudas je ale střecha s větší vířivkou, lehátky a občerstvením. 



Odtud jsou pěkné výhledy na Dunaj, oba mosty a v pozadí za bílým Alžbětiným mostem je patrná budova Parlamentu.




Na dalším snímku je pohled na lázně shora (budova vlevo k nim nepatří), když jsme sestupovali k Dunaji od sochy Svobody na vrchu Gellért. Obruče vířivky jsou nezřetelně vidět zcela vpravo. 


Margaretin ostrov (Margit-sziget/Margaret Island, v češtině také Markétin ostrov) na Dunaji, přístupný z Margaretina mostu (Margit híd) na opačnou stranu, než leží Parlament, má na délku 2,5 km a v nejširším místě 500 m. Je tak mnohem větší než Střelecký ostrov na Vltavě v Praze (s rozměry 480 m a 85 m) a dostat se na něj dá i autobusem, který navíc celým ostrovem projíždí a zastavuje např. u fontány a termálního koupaliště.  




Památník sjednocení na dalším snímku vpravo byl odhalen r. 1973 při stoletém výročí založení Budapešti spojením do té doby samostatných měst Pešť a Budín, ležících na opačných březích Dunaje.



Hudební fontána společně s vodárenskou věží (tu bohužel na fotografii nemám, i s popisem je např. zde) je zapsána na seznam UNESCO. Jak vyjadřuje její název, proměňující se gejzíry vody podkresluje hudba a večer ještě barevná světla (podobně jako u katedrály v Košicích a u nás v Mariánských Lázních).      




Na ostrově nás však nejvíce zajímal bazénový komplex s termální vodou. 





Na své si přijdou všichni, i kondiční plavci a rodiny s malými dětmi.






Na okraji areálu bylo něco pro odvážnější – tři tobogány a skluzavka. 



Fialový se širokou rourou byl určen pro jízdu na nafukovacím člunu, mohl jsem proto vyzkoušet jen zbývající tři atrakce. Začal jsem žlutou skluzavkou, shora se zdála téměř jako kolmá stěna, výhodou ale je, že jsme za vteřinu dole a není, nad čím přemýšlet. Druhou volbou byl modrý tobogán. Ten má sice mírný sklon, ale je dlouhý, sjezd se tak stále zrychluje, změny směru a působení odstředivé síly byly dost nepříjemné.

Zbýval ještě oranžový z nejvyššího podlaží. Zatímco na plošinu s nástupem na modrý tobogán přicházelo poměrně hodně zájemců, o „patro“ výše ke skluzavce mnohem méně, nahoře kromě plavčíka nebyl nikdo. 



Když jsem tam vylezl, strachem jsem ztuhl. Stál jsem tam snad 10 minut a přemítal, že bude lepší sejít po schodech. Za tu dobu se ale přece jen dva odvážlivci objevili, což mě zviklalo, a nakonec jsem sjel také. Už by mě tam nikdo nedostal.  

Později jsem zjistil, že mám odřený pravý loket a teče mně z něj krev. Možná jsem zavadil o bok nakloněné roviny, u níž oranžový tobogán vyúsťuje.



Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)