31. července 2023

Bára Basiková, Basic Band - Brno, 15. června 2023

Z našich zpěvaček jsem si oblíbil jen tři a dvě už jsem stručně představil, Hanu Ulrychovou mám rád od jejího působení ve skupinách Vulkán a Atlantis v 60. letech, Marii Rottrovou zejména z období 70. let a tou třetí je Bára Basiková. Na hudební scénu vstoupila v 80. letech a hned ve dvou skupinách – Precedens, opírající se o osobnost autora písní a klávesisty (a také malíře) Martina Němce, a Stromboli, jíž zase nezaměnitelný zvuk vtiskl kytarista Michal Pavlíček. Zpěvačka však dlouhodobě nebyla schopna vystupovat s dvěma skupinami a dala nakonec přednost Stromboli, k čemuž asi přispělo i to, že ji s Pavlíčkem pojil milenecký vztah. V té době se mně ale přes převažující obdiv ke skupinám s virtuózními kytaristy více líbily písně skupiny Precedens a při návštěvě Prahy jsem si v hudebninách nedaleko Staroměstského náměstí koupil jejich první desku Doba ledová. Kuriózní bylo, že mně ji prodal Ivan Hlas, který sice sporadicky vystupoval se skupinou Nahlas, ale výrazněji vešel do povědomí až jako autor několika písní k filmu Šakalí léta, zřejmě ho Nahlas nedokázal uživit, a tak si přivydělával jako prodavač.  

Titulní píseň z prvního alba je v následujícím videu.

Živě jsem Báru Basikovou viděl až se Stromboli, poprvé někdy kolem r. 1990, podruhé v r. 2019 na nádvoří hradu Špilberk v Brně, předloni v muzikálu Jesus Christ Superstar, a pak ještě loni v pořadu Na Kloboučku, kde ale zazpívala jedinou píseň. Bára Basiková má však i vlastní skupinu, nápaditě nazvanou Basic Band. A na tu jsme se vypravili do klubu Metro v Brně 15. června letošního roku. 






Basiková koncert uvedla písní z muzikálu Dáma s kaméliemi Michala Pavlíčka na motivy románu Alexandra Dumase mladšího. Muzikál však neznám a na YouTube jsem z něj dodatečně našel jen dvě písně K lásce já a Zavátá. Jestli to byla jedna z nich, nedokážu říct.

Následovala další píseň z muzikálu, tentokrát velmi známého zahraničního Jesus Christ Superstar s hudbou Andrewa Lloyda Webbera, který jsem poprvé viděl v 90. letech v Pyramidě na pražském Výstavišti (tehdy bez Basikové) a podruhé předloni v Karlových Varech v den zahájení Mezinárodního filmového festivalu v nejznámější sestavě s Bárou Basikovou, Kamilem Střihavkou a Danem Bártou. V Brně zazněla píseň Co na tom je tak zlého?  

Soumrak bohů je slavný film Luchina Viscontiho z r. 1969. Bára Basiková má v repertoáru stejnojmennou píseň z éry Precedens, video je však novější, z r. 2009, kdy se skupina znovu sešla.

Od „tygra z Walesu“ Toma Jonese, jehož písně přebíral i Karel Gott, si vypůjčila píseň She is a Maniac

I další byla převzatá, Atlantida od Mira Žbirky. A autor si ji někdy před 15 lety s diváky společně poslechl.

Skladbu z poslední desky neumím identifikovat, Most přes minulost (z muzikálu Jana z Arku Ondřeje Soukupa) ale znám.

Z repertoáru zpěvačky Blondie do koncertu zařadila píseň Call Me. Její podání jen s klávesistou Lubošem Přibylem jsem na YouTube nenašel, v originálu zní takto.   



I ve zpěvníku Hany Hegerové si vybrala – zdánlivě slovenskou lidovou Čerešně, ve skutečnosti melodii napsal Jaro Filip na text Milana Lasici, s nímž a Juliem Satinským vystupoval v oblíbeném televizním pořadu Ktosi je za dverami



A v slovenštině zůstala i v písni Mira Žbirky Fair play, kde se ale zpívá „život nehrá fair“. Ani tuto píseň s ní na YouTube nevidím, v originálu je (i s Atlantidou) v samostatném článku o Miru Žbirkovi.  

Píseň Když se snáší déšť pro Báru Basikovou napsal Michal Pavlíček, ale v nahrání ji se skupinou BSP (Baláž-Pavlíček-Střihavka) předběhl Kamil Střihavka (Bára to komentovala, že ji ukradl) a je známá hlavně s ním. To si ale vyříkali a dokonce pak skladbu (asi na usmířenou) nahráli i společně.

Z výsostně rockových skladeb je mou nejoblíbenější Souměrná Oty Baláže (Balage) na text Jana Sahary Hedla. Z několika videí mám nejradši to z pořadu Na Kloboučku, které je bohužel na konci ustřižené, ale zvukově je nejlepší. Hlavní kytarové sólo v něm kupodivu nehraje Michal Pavlíček, ale Olda Krejčoves ze skupiny Monkey Business. A Basic Band ji také zahráli velmi pěkně.

Závěr koncertu byl již jen z převzatých písní, nejdříve What a Feeling z muzikálu Flashdance, poté She’s Gone od Black Sabbath (česky dříve nazpívala Marie Rottrová na text Jaromíra Nohavici Lásko, voníš deštěm), vybrnkávaný podkres skladby v Basic Bandu na rozdíl od originálu a Vladimíra Figara v doprovodné skupině Flamingo Marie Rottrové nehrál klávesista, ale kytarista, klávesista jen držel akordy. 



Zněla podobně jako nahrávka se skupinou Garráž Honzy Křížka.

Píseň, která následovala po She’s Gone, mně byla neznámá, jen si vzpomínám, že ji Basiková převzala od jedné australské zpěvačky. 

Eloise od Barryho Ryana kdysi zpíval i Karel Gott, Basiková si ji také vybrala, protože může v ní předvést rozsah hlasu. 

Koncert měl jeden přídavek - z muzikálu Fantom opery (rovněž zhudebněného Andrewem Lloydem Webberem), a to i s operními výškami jako Tara Turunen ve skupině Nightwish.

Na koncertu mě překvapilo zbytečně velké množství převzatých písní, sympatické ale bylo, že Bára Basiková si koncert sama vtipně uváděla a zmínila i informaci ze soukromého života: „jedna z jejích dcer se provdala za bezvadného kluka, který není z Brna, ale z Prahy, a je to“ (chvilka napětí) „náš bubeník, který tak hraje v jedné kapele s tchyní.“   

Také řekla, že byla s rodinou v Chorvatsku, ale moc se jim tam nelíbilo, a tak předčasně odjeli a před koncertem příjemně strávili 5 dnů v Brně, kde to opravdu žije. Můžu potvrdit :). 



Na konec ještě fotografie ze závěrečného rozloučení. 


P.S. Dodatečně ještě přidám píseň Mama z méně známého alba Lhát se musí, tehdy si Bára psala i texty.

27. července 2023

Letně (9)

S letními horky a dovolenými blogová aktivita silně upadá, a proto je čas na oddechový článek. Vlastně ani ne tak článek, spíš pelmel nesouvisejících fotografií, které se jinak nikam nehodí.

Na hradě Veveří u Brněnské přehrady mají restauraci Na Kovárně a při naší poslední návštěvě tam k občerstvení hrála countryová skupina Na starý kolena. I když country hudbu aktivně nevyhledávám, pasivně leccos znám, ale z jejich repertoáru mně neříkalo vůbec nic, je docela možné, že hráli vlastní skladby, jedna z nich se jmenovala Nemám nic proti krumpáči ani lopatě.



Volné uskupení hudebníků v Novém Jičíně si také nehraje na světové hvězdy.



Velká města (New York, Paříž, Brusel, …) mají své no-go zóny. V New Yorku je tím proslulá čtvrť Bronx, chvíli jsme uvažovali, že tam zajedeme metrem, jen vykoukneme ven a hned pojedeme zpátky, ale nakonec jsme se toho neodvážili, co kdyby nás přepadli už na schodech z metra. V menším to platí i pro Brno, ve večerních hodinách se doporučuje vyhnout se ulicím Vlhká, Cejl a Bratislavská. A vtipálci tuto část jednoduchou přesmyčkou přejmenovali na Brnox.



Pro úspěch v podnikání je vhodné investovat do reklamy, někteří recesisté se ale nebojí ani antireklamy. V Brně je Bar, který neexistuje, na Kampě v Praze je Café Márnice, v Bratislavě blízko 3 věžovitých budov z ateliéru slavné architektky Zahy Hadid se Offtrend club nebojí jít proti proudu doby.  






Hlavní upoutávkou 3* hotelu v Uh. Hradišti je zazděný umrlec ve fasádě budovy.



Ekologičtí aktivisté jsou ve svém tažení neúnavní, základními hesly je bezemisní energetika, elektroauta a zateplování domů. V Bučovicích k tomu ale v některých případech přistoupili polovičatě. První dům má zateplené jen horní patro a sousednímu domu naopak zateplení chybí u horního bytu na levé straně.  






Chceme-li se vrátit na stromy, nelze si jen tak stavět další domy jako např. u řeky Svratka v Brně.



TlusŤjoch sbírá fotografie deklů, mě zajímají netradiční kruhové objezdy, kdysi jsem tu měl ležící pneumatiku, namalovaný kruh, tento mini v okrajové části Bučovic je také pěkný. 



Líbí se mně citát francouzského filosofa Denise Diderota (1713-1784) Je lepší se opotřebovat, nežli zrezivět a můj život se v jeho duchu odvíjí. Jinými slovy to říká nápis v Petříkově v Jeseníkách. Jen se nezdá, že by se v tomto zarostlém terénu lístek na nové zážitky dal koupit.



Když jsme nedávno vyrazili na 5 dnů do Mnichova a přepravovali se tam nočním autobusem z Prahy, měli jsme před odjezdem ještě několik hodin času, a tak jsme mohli zase projít centrem naší metropole. Ceny v restauracích a kavárnách nás docela udivily, např. v kavárně u Lobkoviczkého paláce káva za 135 Kč a zákusek za 215 Kč, proto jsme se posunuli dál a směrem na Pohořelec jsme narazili na sympatickou restauraci Zavěšený kafe, kde úhrada se již blížila naším představám (běžná česká jídla za přibližně 250 Kč). Název osvětlil nápis na zdi.



Posezení tam bylo příjemné, strava chutná, dokonce tam mívají i kulturní program, např. následující den měl vystoupit hudební kritik Jan Rejžek, který mívá i poslechové pořady, v den naší návštěvy účinkovala mně neznámá skupina, o níž jsem se dodatečně dočetl, že jeden z jejich členů kdysi hrál s avantgardními Plastic People of the Universe. Žádné produkce za 1 hodinu a půl, co jsme tam strávili, jsme se ale nedočkali. Vždy některý z hudebníků jako kdyby 5 minut ladil nástroj, do toho bubeník přidal pár úderů a pak byla zhruba stejně dlouhá přestávka. Možná to ale byla součást repertoáru, jen jsme to nepochopili. Při tom mně vytanul na mysli výrok Petra Jandy, že Plastici ho nijak nebrali, protože tam nikdo na nic neuměl pořádně hrát.     



Pavel Vrba složil k melodii Petra Jandy text s názvem Osmý den, který nám v týdnu schází ke štěstí. V Mnichově nám ho také nezajistí, alespoň malou útěchou je 25hodinový hotel.



V něm jsme ale ubytováni nebyli, v tom našem mě zaujala jedna „vychytávka“. Od nás známe způsob, jak zamezit otloukání zdi klikou dveří při jejich přílišném otevření. Do podlahy se navrtá či nalepí zarážka, její nevýhodou ale je, že si o ni můžeme nakopnout palec nohy. Na hotelu měli zarážku navrtanou do zdi ve výši kliky.  



Z našich obchodních domů znám jezdící schody, které jsou určeny pro pohyb buď vzhůru, nebo dolů. Mám dojem, že i v pražském metru to tak je. V mnichovském metru se však schody pohybují obousměrně. Když na stojící prázdné schodiště nastoupíme nahoře, pojedou dolů, při nástupu dole se naopak rozjedou vzhůru. Schody s lidmi jedou v tom směru, který byl pro původně prázdné schodiště aktivován, a každý vidí, zda má smysl na ně nastoupit. 



Jednou z populárních písní skupiny Kabát je Malá dáma. Matthias Dornfeld má v galerii Pinakothek der Moderne v Mnichově vystaven obraz Velká dáma (Big Lady) z r. 2015. 



Působivý je i centrální artefakt na následujícím snímku, autora jsem si bohužel nepoznačil.



A s obrázkem ve zmíněné galerii servírují i capuccino.




14. července 2023

Janské Lázně, Stezka korunami stromů

Před dvěma roky jsem zde zmiňoval Stezku v oblacích v Dolní Moravě, navrženou architektem Zdeňkem Fránkem, který za ni získal cenu Architekt roku 2020, podobných atrakcí je však víc. Loni jsme na jednu natrefili na Pustevnách v Beskydech, tamější Stezka v oblacích se od té v Dolní Moravě odlišuje tím, že k 22 m vysoké spirálovité věži vede 600 m dlouhý chodník mezi korunami stromů, protože však byla mlha umožňující vidět ne víc než na 3 metry, raději jsme se vydali tradiční cestou kolem sochy Radegasta na Radhošť a zpět a pak si také prohlédli Jurkovičovy stavby na Pustevnách, včetně po ničivém požáru obnovené chaty Libušín. Za zmínku stojí i to, že v Dolní Moravě se nespokojili se zmíněnou stezkou a loni tam mezi dvěma horskými hřebeny postavili 721 m dlouhý visutý most Sky Bridge, chlubící se titulem Nejdelší visutý most pro pěší na světě. Ochránci přírody šílejí, komerční zájmy zvítězily.

Letos při pobytu v Krkonoších jsme zavítali mimo jiné i do Janských Lázní, na jejichž okraji se nachází další stezka, tentokrát již přímo nazvaná Stezka korunami stromů. I ta se dočkala ocenění, v r. 2018 byla vyhlášena Stavbou roku Královehradeckého kraje. Vyhlídkové chodníky s věží na konci na Pustevnách a v Janských Lázních však nejsou českým vynálezem, první chodník v korunách stromů byl postaven v Neuschönau na německé straně Šumavy v r. 2009, kde 780 m dlouhá stezka je zakončena 44 m vysokou vyhlídkovou věží, označovanou za bavorskou Eiffelovku

V Janských Lázních je věž vysoká 45 m, celá trasa až na vrchol věže je 1511 m dlouhá. 



Chodník se zvedá do výše 24 m nad zemí, často i nad koruny stromů.



Přejít přes síť z lan nad dechberoucí hloubkou je jen pro odvážné, co kdyby se závěs utrhl.



Chodníky zdobí nejrůznější zvířata, většinou vyřezaná ze dřeva, ale i v kovu.



Ta jsou i v prodejně suvenýrů a v okolí, např. se tam pasou nosorožci.



Vděčným objektem jsou ale živá. 



Srdce je zde zřejmě jen krátce, protože zatím je na něm přichycen jen jeden zámek.



Výstup místo po velkém oblouku spirálovitého chodníku si můžeme zkrátit po schodišti.





A takto to vypadá na vrcholu.



Vidět je horní část Janských Lázní (lázeňská je na druhém konci ve spodní části) s evangelických kostelem, sjezdovka a hřebeny Krkonoš.






Nejrychlejší způsob, jak se dostat dolů, je sjet tobogánem. Byl už vidět na prvním snímku se schodištěm, zde je pohled zespodu.



Než jsme se nadáli, naše 7letá vnučka Nela, která má vždy pro strach uděláno, už do něj nastupovala, že jsem ji zachytil na poslední chvíli. Druhá vnučka Laura ani nikdo z nás dospělých se k tomu neodhodlal. Roura má přibližně 50 m, takže sjezd nemá daleko k volnému pádu, naštěstí jej zpomaluje rohož, na kterou si odvážlivec sedne.   



Dětem se po výstupu nabízí možnost vydovádět se na hřišti s prolézačkami, lanovím a skluzavkami. 



Samozřejmě jsme nevynechali ani lázeňskou část města. Lázně se v minulosti proslavily léčbou dětské obrny, dnes se zde léčí nemoci pohybového aparátu, nervosvalová onemocnění, roztroušená skleróza, nemoci dýchacích cest (např. astma) a poruchy látkové výměny. Na prvních snímcích je kolonáda a altán s léčivým pramenem.








Další náhledy do parku a na lázeňské budovy již bez bližšího určení.






Řada lázeňských budov je rozložena ve svazích.



Gotický kostel nese jméno sv. Jana Křtitele.



Socha Krakonoše ze začátku 20. století je dílem trutnovského sochaře Josefa Zeippelta




Aktuální článek

Roy Lichtenstein (2) - komiksový pop art

Malíře a sochaře pop artu Roye Lichtensteina (1923-1997) jsem už v jednom článku trochu přiblížil, ale tehdy jen dvěma (byť slavnými) socha...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)