10. listopadu ve věku 69 let na zápal plic zemřel zpěvák a skladatel Miroslav Žbirka (nebo také Miro či Meky Žbirka) a přidal se do „Klubu 69“ k rockovým hudebníkům Oldřichu Veselému a Radimu Hladíkovi, kterým rovněž nebylo souzeno se dožít sedmdesátky.
Měl jsem štěstí ho 3krát vidět na koncertech a mám ho i na několika vinylových deskách. První skladbou, která s ním vyšla na deskách, je Smútok. Objevila se na albu Beatová horúčka 1965-70, přehledu slovenských skupin (nejznámější z nich byly Beatmen a Soulmen) jako poslední na druhé straně. Žbirka ji nazpíval v r. 1970 se skupinou Modus, existující od r. 1967. Jedním z jejích zakladatelů byl Ján Baláž, později kmenový kytarista skupiny Elán. Z rozhlasového pořadu si vzpomínám na Žbirkovo líčení, jak se do skupiny jako teenager přihlásil na post sólového zpěváka a zkušenější hudebníci se na něj dívali s pobavením, zpíval tenkým, skoro dětským hlasem, ale i tak si ho tam nechali a určitě pak nelitovali.
A právě kvůli písni Záhadná (melodii složil Lehotský) jsem o rok či dva šel na jejich koncert v Brně, konal se v sále Stadion. Modus byl tehdy na vrcholu a takovou sestavu lze bez nadsázky v našem měřítku nazvat superskupinou. S písní Úsmev vyhráli Bratislavskou lyru.
Populární byla také Dievčatá.
Příliš velký počet osobností v jednom týmu má však i stinnou stránku, že se všechny nemohou plně prosadit. Zpěv Lehotského (např. ve skladbě Pozhasínané) a jeho zastřený hlas se mně líbil možná i víc než k popu inklinující Žbirkův a na Lučeničovo kytarové mistrovství (patrné ve skladbě Medulienka se skupinou Prúdy Pavola Hammela, kde zaskočil za Fera Grigláka) v písničkovém repertoáru skupiny Modus (a bohužel ani později v Limitu) vůbec nebyl prostor.
To pak vedlo k odchodu Žbirky a Lučeniče a k založení skupiny Limit. Jejím nejvýraznějším počinem (podle mě) je album Sezónne lásky z r. 1982, na němž se objevily Žbirkovy největší hity Biely kvet a Atlantida, které se hodně zasloužily o to, že se tento rok jako první Slovák stal Zlatým slavíkem a sesadil z trůnu Karla Gotta.
V Atlantidě se předvedl i jako klavírista.
Předností slovenské hudby proti většině českého popu byla její původnost. Žbirka to pěkně vysvětluje v rozhovoru z minulého roku:
„Bratislava leží na hranici s Rakouskem a komunisti nedokázali vyrušit rozhlasové vysílání z Vídně. Klidně jste si mohli naladit rádio Ö3 a celý den vám hrála moderní hudba ze Západu. Lidé z Bratislavy tedy znali všechny zahraniční hity té doby v originále, takže slovenští muzikanti rychle pochopili, že pokud chtějí posluchače zaujmout, nepodaří se jim to tak, že dají slovenský text do písničky skupiny Smokie. To nás vedlo k vlastní tvorbě.“
Když to porovnáme třeba s repertoárem Heleny Vondráčkové, je v něm jedna coververze vedle druhé: Miláčku (Honey Pie od Beatles), To je štěstí (Woman in Love; Barbra Streisand), Dvě malá křídla tu nejsou (Killing Me Softly; Roberta Flack), Každá trampota má svou mez (Rest Your Love on Me; Bee Gees), A ty se ptáš, co já (The Winner Takes It All; ABBA), Ty máš tu moc fajn moc (Self Control; Laura Branigan), Já půjdu dál (I Will Survive; Gloria Gaynor), … U Hany Zagorové a Karla Gotta to bylo podobné, přestože jemu občas něco složili Karel Svoboda a Ladislav Štaidl.
Na albu Sezónne lásky jsou kromě Atlantidy a Bieleho kvetu ale i další pěkné písně, např. rocková Cesta zakázanou rýchlosťou
a lyrická Láska na inzerát.
Pak už jsem ho moc nesledoval, trochu víc mě zaujala snad jen píseň Denisa, kterou složil pro tehdy 11letou dceru z prvního manželství s Helgou,
a později Catherine (nebo také Katka či Katrin), věnovaná druhé manželce Kateřině.
2. 10. 2018 jsme s chotí byli v sále SONO v Brně na koncertu mé oblíbené finské skupiny The Rasmus, byl jsem maximálně spokojený, a pod dojmem toho jsme si řekli, že bychom na tamější recepci mohli koupit lístky na něco dalšího. A nabízel se Miroslav Žbirka s hosty (Peterem Brownem a Marthou) 29.10. Protože jsem nevěděl, zda mám dost peněz na nákup v hotovosti, zeptal jsem se, kolik lístky do podobné řady, jako jsme měli na finské rockery, stojí. Odpověď byla 1490 Kč. Na můj vcelku vlažný zájem se mně to zdálo až moc, ale budiž, ať má choť radost. Jenže ta cena byla za jeden lístek. Bezmála 3000 Kč na Žbirku? Platil jsem kartou a bylo to o dost víc než na The Rasmus.
Miro na koncertě křtil Double Album, které krátce předtím nahrál s anglickými hudebníky ve studiu Abbey Road v Londýně, známému díky Beatles, kteří také svému poslednímu albu dali jeho název.
V úvodu koncertu vystoupil host Peter Brown, textař hvězdné skupiny Cream z konce 60. let (tvořili ji kytarista Eric Clapton, baskytarista Jack Bruce a bubeník Ginger Baker). Ten se zde překvapivě předvedl jako zpěvák. Po čtyřech mně nic neříkajících skladbách přišlo na Mirem dopředu avizované hity Cream White Room a Sunshine of Your Love.
A pak již přišel ke slovu Miro Žbirka. Dvě nové skladby, Dievča a Skúška snov s Katkou Knechtovou, byly promítnuty jako klipy. Následovaly tři písně z 80. let, které jsem neznal, a pak již dvě od milovaných Beatles, zpívaných v originále Paulem McCartneyem: Blackbird a Fool on the Hill.
Slova „život nehrá fair“ písně Fair Play dnes zní zvlášť smutně.
Na veselejší myšlenky pak přepnul Bielym kvetem, na který navázal asi největším hitem posledního období Čo bolí, to prebolí s hostující Marthou.
V přídavcích zopakoval písně Dievča a Skúška snov, zařadil všemi očekávanou Atlantidu a uzavřel písní Mám rád (ty chvíle, když noc je mladá).
Život nehrá fair.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
Krásné vzpomínky na jedinečného muzikanta, skladatele a slušného člověka. Mám jeho písničky ráda a také mám jedno jeho LP - Sezónne lásky. Mějte se moc hezky.
OdpovědětVymazatKdyby se u nás také sestavovaly žebříčky nejlepších desek za celou historii, Sezónne lásky by musely být v první desítce, a stejně tak Ateliér duše Mariky Gombitové.
VymazatJeho nezapomenutelný hlas dokázal vždycky za všech okolností vyjádřit smysl toho o čem zpíval. Jedinečný zpěvák a muzikant, který uměl potěšit každého posluchače.
OdpovědětVymazatMě mrzí, že až teď jsem si přečetl, že měl v TV pořad Doupě, jinak by se určitě díval, uměl také zapříst neformální rozhovor a měl neotřelý smysl pro humor.
Vymazatpár dílů jsem viděla, určitě by se dalo v archívu ČT najít Českém rozhlase měl pravidelný pořad o písních....
VymazatZase odešlo kus mého mládí...
OdpovědětVymazatMám stejný pocit a i dnes písně z té doby jsou pro mě nezapomenutelné.
VymazatMoc pěkně zpracovaný přehled, díky za něj, měl jsem Mekyho rád. Mně se na něm líbilo, že šel svou originální cestou a držel si styl a nadhled a přitom byl "dobrej a slušnej". No a muzikant to byl báječný! Zrovna nedávno se mi začala zlehýnka otevírat nějaká možnost budoucí spolupráce s ním, takže jsem se těšil, leč bohužel předčasně.
OdpovědětVymazatTo je smůla, spojení tvých fotografií s ním a jeho hudbou a koncerty (alespoň takovou spolupráci si představuji) by určitě přineslo, jak se už dost otřepaně říká, synergický efekt.
VymazatA jeho slušnost byla také pověstná, nikdy ze sebe nedělal celebritu, která se musí všude cpát a říkat druhým, co si mají myslet.
Děkuji za jedinečnou vzpomínku na Mekyho. Písně: Záhadná, Cesta zakázanou rychlosťou a Život nehrá fair - jsem neznala. Jinak jsem taky byla na jeho recitálu při píseckých slavnostech roku 2019 a bylo to Boží. Vždy mne fascinovala jeho vlastní tvorba. Ale na Slovensku to tak bylo. I v literatuře. Byli pružnější a měli rychlejší překlady světových hitů, tím nemyslím písně, ale romány.Byla jsem ráda, že si mohu mnohé přímo u Tebe přečíst, protože, když jsem se 13.11. dívala na pořad Na plovárně 2020 - vysílali na ARTu - tak jsem špatně rozuměla. Jak nemohu odezírat, tak nevím o čem je řeč. Nádherný přehled doplněný těmi nejlepšími písničkami.
OdpovědětVymazatCesta zakázanou rýchlosťou je pěkná rocková "pecka". Je škoda, že takových neměl víc. Záhadná mě opravdu okouzlila a zajímavé je, že ji složil Ján Lehotský a nechal zazpívat Mekymu.
VymazatA s tou otevřeností a pružností Slováků máš úplnou pravdu. Tady jsem si mysleli, jaké jsme hvězdy, a pak na naše beatové festivaly přijely skupiny Beatmen a Soulmen, o kterých něco věděli snad jen největší odborníci, a Češi zírali. A na slovenské překlady knih také vzpomínám, v knihovně mám několik knih, kterých jsme se v českém vydání nedočkali, např. 4dílné Dějiny umění Michaila Alpatova. A dříve také vycházely dobrodružné knihy (myslím, že i ty od Karla Maye).
A ve vydávání desek na tom byli mnohem lépe, nejen vlastní tvorbou, ale u nás se hodně kádrovalo, a tak Blue Effect první LP Svitanie vydal ve slovenském hudebním nakladatelství Opus. Jedinou jejich podmínkou bylo, aby na desce bylo něco slovensky. Hudebníci dali instrumentálním skladbám slovenské názvy a Oldřich Veselý nazpíval lidovou Ej, padá, padá rosenka.
Tady s Marthou zpíval taky, říkala jsem si, chudák holka, táhnout se do takové gubernie, čekat navíc ještě pěkně dlouho protože měl program docela velký skluz, pak zazpívat jednu písničku a zase se táhnout zpátky.... je fakt, že u nás základ repertoáru většiny našich zpěváků tvořily převzaté písně, nebyl to jen případ Heleny Vondráčkové, i když ta jich asi měla nejvíc. Zpět, myslím že v tomhle vede Leona Machálková. Ale Žbirkova tvorba byla špičková. Máš pravdu v tom, že když se v jedné skupině sejde tolik individualních tvořitelů, ať zpěváků nebo textařů či skladatelů, nevede to k ničemu dobrému. Dřív nebo později je přestane bavit hrát druhé housle a na rozpad je zaděláno. Jen málo skupin to ustojí a dokáže se domluvit.
OdpovědětVymazatTa písnička s Marthou je nádherná, zajímalo by mě, jak se vůbec dali dohromady, matně si vzpomínám (doufám, že to nepletu), že ona snad ani nebyla zpěvačkou, ale pracovala někde jako úřednice.
VymazatPřebírání písní byl hodně levný způsob, jak mít v repertoáru kvalitní písně, Joe Cocker na tom založil kariéru, ale musí se uznat, že coververze někdy mohla být i lepší než originál, u Cockera takových byla možná většina, myslím, že u nás tam patří Lásko, voníš deštěm Marie Rottrové (převzatá od Black Sabbath) a Šípková Růženka Jiřího Schelingera (od Deep Purple).
Neckářovo Massechusets je také pěkné a když si vezmeš písničky Pavla Bobka, jsou to většinou Kristoffersonovky a písničky jiných amerických countryových zpěváků a vyrostli jsme na nich jako na domácích písničkách. Příkladem budiž Ruby! nebo Můj rodný dům od Bruce Springsteena .... jo, Lásko voníš deštěm... když jsem zjistila, že český překlad je od Nohavici tak jsem čučela docela vyjeveně. Ono asi u těch cover verzí záleží hodně na textaři. někdo z toho udělá druhý hit jen v jiném jazyce, někdo tu písničku pohřbí. pokud jde o překlad a napasování do melodie, tak to ani moc velkej průser není, ale pokud někdo začne vymejšlet novej text, tak to je kolikrát pěkný fiasko. proto ty Bobkovy písničky byly tak úspěšný, protože si je sám překládal.
VymazatPavel Bobek je výborný příklad a Můj rodný dům i Ruby jsou skvělé písně. Ale myslím, že i Helena Vondráčková převzaté nazpívala velmi pěkně, třeba Dvě malá křídla tu nejsou a To je štěstí.
VymazatTak je fakt, že některé písničky jsme tu znali dřív od našich zpěváků než ty originály, to jsou ty Dvě malá křídla, když se do rádií dostala písnička v podání Fugees každý si myslel že je od Vondráčkový převzali anebo Zichova Alenka v říši divů. Taky jsme jí znali mnohem, mnohem dřív než od Smokie. Existuje jedna krásná cover verze, zpíval jí Zich jako Nelži, ale původně to je stounovská Angie. A je to přesně příklad toho Dojemného příběhu (katovské) slyšela jsem jí v rádiu kdysi dávno jen jednou a od té doby ne.
VymazatZajímavé je, že Living Next Door to Alice, kterou Karel Zich zpíval jako Alenku v říši divů, Smokie sami převzali, a sice od neznámé australské skupiny New World, a teprve oni z ní udělali hit. Zich dokonce píseň chtěl nejdřív převzít od Australanů, ale než získal český text, Smokie ho předběhli, a tak se traduje, že ji má od nich. I další velmi známá píseň Smokie Needles and Pins (u nás Mýdlový princ s Václavem Neckářem) není jejich, ale od The Searchers.
VymazatA Dvě malá křídla, která jako Killing Me Softly známe s Fugees, jsou původně písní z repertoáru Roberty Flack.
Takže přebírání není jen naše specialita, akorát není jisté, zda naši interpreti měli od původních autorů svolení a něco jim platili.
Odchodu Mira Žbirky mi je skutečně líto, jeho Biely květ jsme si zpívali všichni.
OdpovědětVymazatVzpomínám si, jak na Silvestra (a nejspíš 1982), když jsme měli televizi puštěnou celý den, jsem tuto píseň slyšel snad 3krát. A to vložené video je myslím právě z tohoto dne. Tehdy musela vlézt pod kůži každému a celkem přirozeně pak Miro za uplynulý rok 1982 dostal Zlatého slavíka.
VymazatJa nych připomněl pro mne cenné i Mekyho hity s titulky, ve kterých překládal texty zahraničních hitů, což člověk většinou "neusleduje"Zajímavé, na druhé straně nekdy překvapila banalita textů významných hitu někdy i ve srovnání s českou cover verzi
OdpovědětVymazatJeho texty jsem příliš nevnímal, resp. v době, kdy jsem ho nejvíc poslouchal, je ještě nepsal, ale také mě kolikrát překvapilo, jak plytké mnohé zahraniční texty jsou. Dnes je přes název a klíčové slovo karaoke možné všechny snadno získat a není nutné je chytat poslechem.
VymazatStejně tak mě udivilo, že texty skupiny R.E.M., kterou mám docela rád, se vůbec nerýmují, podobně jako u naší skupiny Buty.
Nikdy jsem Mekyho cíleně nesledovala, občas jsem si zabroukala jeho novější písně nebo ty nejznámější, protože ty úplně nejstarší se mi nelíbí. Zvláštní texty, zvláštní hudba, jako by všichni byli na LSD :D.
OdpovědětVymazatMně se právě ty starší písně líbí víc než z poslední doby, tedy až na Čo bolí, to přebolí, ta patří k nejlepším.
VymazatTak toto byla velmi pěkná vzpomínka. Užila jsem si všechny písničky a tak trochu všechny zněly jinak, než jak jsem je vnímala po cestě svého života. Je to tím, že už žádnou novou neuslyšíme.....?
OdpovědětVymazatMiro ještě před smrtí nahrál písničky pro nové album a snad v dohledné době vyjde.
VymazatNenásilný typ, měl dobré komentáře!
OdpovědětVymazatTa poloviční anglická krev se projevila v suchém humoru.
Vymazat