31. května 2018

Wilhelmshaven (1) - Německé námořní muzeum

Wilhelmshaven je odlehlé a od nás složitě dostupné město na pobřeží Severního moře. Protože množství přestupů a jejich časové intervaly (buď jen několikaminutové, anebo naopak mnohahodinové) byly neúnosné, raději jsem jel do Hamburku a pokračoval do hlavního cíle už "jen" s dvěma přestupy další den a na zpáteční cestě postupoval obdobně v opačném pořadí.

O rozkvět města, dnes s přibližně 80 tisíci obyvatel, se zasloužil pruský král a později první německý císař Vilém I. Pruský (Wilhelm Friedrich Ludwig von Hohenzollern, 1797-1888), který zde založil přístav pro pruské válečné loďstvo. Město se také po něm jmenuje (v překladu Vilémův přístav), císař zde pochopitelně má také sochu a je s ním spojena i nejpozoruhodnější místní stavba - Most císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Brücke/Kaiser-Wilhelm-Bridge).




Není to žádný gigant, rozpětí má 159 m a auta po něm kyvadlově jezdí jen jedním směrem, ale nabízí krásnou vyhlídku na pobřeží a v jeho těsné blízkosti kotvící velké lodě Německého námořního muzea (Deutsches Marinemuseum/German Naval Museum).





V budově muzea jsou vystaveny menší exponáty a modely bitevních lodí.




Podpůrnou složkou námořních lodí jsou stíhací bombardéry a ještě dříve dvojplošníky.





Začátkem minulého století se uplatňovaly také vzducholodi, ale katastrofa obrovské (245 m dlouhé) vzducholodi Hindenburg v r. 1937 při přistávání v USA znamenala soumrak tohoto způsobu létání. Na obrázcích Kamila Lhotáka přitom vypadají tak romanticky.



Největší pozornost poutá model křižníku Bismarck, který byl zkonstruován v r. 1940 a měl úctyhodnou délku 251 m. Měl být hlavním trumfem německého námořnictva a Německu zajistit převahu na moři. Jeho válečná kariéra byla však krátká, po zapojení do vojenských akcí v květnu 1941 sice zničil britský křižník HMS Hood, ale ještě tentýž měsíc se Britům v následných bitvách zdařila odveta a Bismarck potopili. Z 2092 mužů na palubě přežilo jen 115. Katastrofa Bismarcku je tak ještě horší než zkáza Titanicu.




Další už jen krátce: Schleswig-Holstein (z r. 1908, délka 127,6 m) a pancéřová loď Admiral Graf Spee (r. 1936, 186 m).





A nemohou chybět symboly povzbuzující ducha námořníků - kříž a orlice.




Představu plavidel a strašných bitev navozují také obrazy.






Samozřejmě nejatraktivnější částí prohlídky je ale možnost vstoupit na palubu skutečných lodí, na kapitánský můstek, ke kormidlu a do kajut.





Z paluby je také pěkný náhled na most. Budova na pozadí v prohybu lan uprostřed je Atlantic Hotel.



A tady si můžeme dopřát iluzi, že tento kolos řídíme.




Vedle technických částí lodi si je možné prohlédnout i jídelnu, "ložnici", koupelnu (vše z nerezu) a při německé důkladnosti nezapomněli ani na kondomy. Krabička se zdá malá (možná ale byla často doplňovaná) a také je otázkou, komu a s kým se mohly hodit.



Přístupná je i ponorka.






Ve stísněných vnitřních prostorách se nejlépe pochopí rčení "ponorková nemoc".


28. května 2018

Hans Christian Andersen - Malá mořská víla (a sochy v Kodani (4) a veVaršavě (2))

Hans Christian Andersen (1805-1875) psal divadelní hry, romány, básně, ale nesmrtelný se stal tím, co sám považoval za druhořadou literaturu, a sice pohádkami. Jeho pohádky však mají daleko k idylkám, kdy prostý hoch a krásná princezna se do sebe zamilují na první pohled a přes drobné komplikace (např. další nápadníci z mocných království a představy princezniných rodičů o lepším původu ženicha) se šťastně vezmou. Naopak často končí nešťastně či dokonce tragicky, a kdyby v nich nevystupovaly pohádkové bytosti, šlo by spíš o povídky pro dospělé. Autor sám řekl, že prvotní myšlenkou je sdělit něco dospělým a vyprávět to tak, aby tomu rozuměly děti. Příkladem je satira Císařovy nové šaty nebo sociálně kritické ponaučení O dívce, která šlápla na chléb, aby si neumazala střevíce.

Z dětství si také pamatuji na výběr z Andersenova díla s výbornými ilustracemi Cyrila Boudy, který se příznačně jmenoval Povídky a pohádky. Nedávno jsem si ho koupil v novém vydání a k mé velké radosti s původními ilustracemi.

O Malé mořské víle a Ošklivém kachňátku, se kterým si nikdo nechtěl hrát, se soudí, že jsou částečně autobiografické. Autor vyrůstal v nuzných poměrech, trpěl komplexy (a krasavec vskutku nebyl, jak ukazují fotografie na webu a busta z dvorany kodaňské radnice) a v dospělosti i přes pozdější úspěchy a slávu nedokázal navázat plnohodnotný vztah.



Platonicky se zamiloval do několika mužů i žen, jeho city však nebyly opětovány. Podle orientace na děti někteří sexuologové Andersena dokonce podezřívají z utajeného sklonu k pedofilii.




V hlubinách moře se rozkládá království, v zámku s okny z jantaru žije mořský král se šesti dcerami, rostou tam stromy a krásné květiny. Ryby se nechávají krmit z dlaně a hladit. Princeznám, když dosáhnou 15 let, je povoleno vystoupit z moře (podobně jako u nás jít na dětem nepřístupný film) a podívat se do neznámých míst. Vždy pak vykládaly mladším, co viděly. Nejdychtivěji poslouchala nejmladší a nejkrásnější. Nemohla se dočkat, až uvidí velká města na břehu, západ Slunce, lidi, ryby na stromech, které zpívají (ptáky). Starší sestry tím byly zpočátku okouzleny, ale brzy jim to zevšednilo a nakonec zjistily, že doma v moři se jim líbí nejvíc.

Když konečně i nejmladší dosáhla 15 let, připlavala k okénku kajuty velké lodi a spatřila krásného prince, který tam slavil své 16. narozeniny. Přihnala se však silná bouře a loď se převrátila na bok a začala se potápět. Víla pomohla princi, který už ztrácel vědomí, držet hlavu nad vodou, aby se neutopil. Položila ho na břeh do písku, kde ho našla jeho dívka. Víla pak místo často navštěvovala, ale prince už neviděla. Trápila se tím, sestry ji ale pomohly najít palác, kde princ žil, a jehož mramorové schody vedly až k moři.

Víla připlouvala k paláci a prince pozorovala a on o ní nevěděl.




Od babičky se dozvěděla, že zatímco víly žijí 300 let a pak se promění v mořskou pěnu, lidé umírají mnohem dříve, ale mají nesmrtelnou duši, která se od těla odpojí. Tu by mohla získat jedině tehdy, kdyby se do ní nějaký člověk zamiloval. Ale to se nemůže stát, protože lidem se nelíbí rybí ocas.

Víla zašla za mořskou čarodějkou, aby ji poradila. Čarodějka ji slíbila namíchat lektvar, po jehož pozření rybí ocas se jí promění na podstavce, kterým lidé říkají nohy. Varovala ji ale, že už se nikdy nestane vílou, do moře se nevrátí a neuvidí své sestry a otce. Pokud si nezíská lásku prince, nezíská ani nesmrtelnou duši. Kdyby se oženil s jinou, pukne jí srdce a stane se mořskou pěnou.

Zamilovaná víla se přesto nenechala odradit a přistoupila i na cenu čarodějky, aby jí dala svůj krásný hlas, který si čarodějnice vzala vyříznutím jazyka víly.
Vypila nápoj čarodějnice, ucítila ostrou bolest, jako kdyby meč pronikal jejím tělem, omdlela, když se probrala, stál před ní princ. Všimla si, že teď má krásné nožky, ale byla němá. Nemohla mluvit ani zpívat. Princ ji vzal do paláce, kde všechny zastínila tancem, i zpěvem by to dokázala, kdyby svůj hlas nedala čarodějnici.

Princ si ji také oblíbil, připomínala mu dívku, která ho kdysi zachránila, jen tu by prý mohl milovat, netušil, že ji má před sebou.




Rodiče prince chtěli zasnoubit s dcerou krále ze sousední říše. Princ se tam měl vydat, i když věděl, že o ni nebude mít zájem. Princezna sousedního krále však byla krásná a princ si pomyslil, že to ona ho zachránila a se svým štěstím se svěřil víle. Víla věděla, že jeho svatba pro ni znamená smrt.

Její sestry se jí snažily zachránit, od čarodějnice jí přinesly ostrý nůž, když jím probodne srdce prince a krev potřísní její nohy, opět jí srostou v rybí ocas a může se pak vrátit do moře.
Víla však viděla šťastného prince, nůž odhodila do vln a proměnila se v mořskou pěnu (spáchala tak sebevraždu).




Malá mořská víla má i své české filmové zpracování. V r. 1976 ji na plátno převedl Karel Kachyňa s Miroslavou Šafránkovou (známou také jako Borůvkou z filmu Jak svět přichází o básníky) v hlavní roli, prince ztvárnil Petr Svojtka a jeho nevěstu Libuše Šafránková.

Tvůrcem sochy malé mořské víly, jejíž snímky prokládají text, je Edvard Eriksen a modelkou mu byla manželka. Socha na první pohled překvapí dětskou velikostí, ale je to i tím, že sochařova choť byla baletka, pro niž je éterická subtilnost základním předpokladem.
Socha byla odhalena r. 1913 zásluhou mecenáše umění Carla Jacobsena, jeho sbírky jsem už přiblížil dříve v článku o galerii Ny Carlsberg Glyptotek.

Bohužel socha se stala terčem mnoha vandalských útoků, sprejerské byly tím nejmenším, soše byla uříznuta hlava, ruka a dokonce byla sražena výbuchem dynamitu. Vždy však byla opravena a ročně milion návštěvníků Kodaně si ji nemůže nechat ujít.



Mohou ji vidět z břehu i z moře, kam je zavezou výletní lodě.




Svou sochu mořské panny má i Varšava, přesněji řečeno celkem tři verze. Tu nejznámější v r. 1854-1855 vytvořil sochař Konstanty Hegel a je umístěna na varšavském Staroměstském náměstí.



Panna už nemá vztah k Andersenově pohádce a také má daleko k něžnému éterickému stvoření, je totiž vyzbrojena štítem a mečem a takto je začleněna i do erbu Varšavy.


15. května 2018

Slavkovský les (1) - Loket, Svatošské skály, Horní Slavkov a Krásno srozhlednou

Území Slavkovského lesa si po 2. světové válce a odsunu německého obyvatelstva jako výcvikový prostor vyhlédla armáda a i když ten už byl dávno zrušen a vojenské stavby zde neuvidíme, jako kdyby civilistům nevstřícné poměry přetrvávaly dodnes. Místo Kladská, kde jsme měli zajištěno ubytování v Loveckém zámečku, není pokryto signálem mého mobilního operátora, a jak jsem slyšel, nejen jeho, nebyla tak dostupná ani mobilní data a internet, heslo k WiFi na recepci odmítli sdělit, protože by se prý systém mohl stát neprůchodným a z registrační pokladny by neodcházely zprávy do EET.

Slavkovský les je částí Karlovarské vrchoviny, jeho nejvyšším vrchem je Lesný s pouhými 983 m n. m., a turistické trasy proto nevyžadují překonávání velkých výškových rozdílů. Kraj je však pěkný a najdeme zde hrad, zámek, lázně, vodní plochy i pozoruhodné skalní útvary.

Jako výchozí místo jednoho z výletů jsme vybrali městečko Loket s impozantním středověkým hradem z 12. století, tyčícím se nad řekou Ohře.




Záběr hradu z odstupu z přední strany byl bohužel proti Slunci, lépe tak vyšel od vstupní brány a zezadu.



Hezká je i samotná obec Loket, Ohře obtáčí celé centrum podobně jako Vltava Český Krumlov.




Mají zde i sochu Johanna Wolfganga Goetheho (1749-1832), který na sklonku života navštěvoval západočeská lázeňská města a dokonce zde v kmetském věku ještě zahořel citem k mladičké Ulrice von Levetzow.




Stezka kolem řeky je rájem cyklistů a řeka vodáků, kteří hojně využívají kemp vzdálený jen 1 km od centra Lokte.



Dalších 5 km odtud je přírodní div - Svatošské skály.




Žulové útvary, vysoké až 50 m, podle pověsti představují zkamenělý svatební průvod. Místo inspirovalo umělce z doby romantismu (včetně Goetha) a pověst se objevila také v pohádce bratří Grimmů. Názvy skal jsou patrné z výřezu informační tabule.



Most přes Ohři se při přecházení houpe a nemělo by na něj v jednu chvíli vstoupit více než 6 osob.




Z výletní restaurace naproti skalám je možné pozorovat odvážné výstupy horolezců.



Od Svatošských skal stoupáme k hájence Bor (560 m n. m.), znamená to překonat převýšení 180 m na 1,5 km cesty.



Střídavě po 6,5 km lesních pěšin, luk, štěrku a v závěru i asfaltové cestě se dostaneme do Horního Slavkova (558 m n.m.).



Město kdysi (zvláště v 16. století) bylo významné těžbou cínu a stříbra a ve 20. století také těžbou uranu, to vše je však již minulostí. Připomínají ji ještě zavalené doly v okolí.



Jiným odkazem na dávné časy je rekonstruované kruhové popraviště na Šibeničním vrchu.



Současná je ale motokrosová dráha.



Nejvýznamnější památkou Horního Slavkova je gotický kostel sv. Jiří ze 14. století. Bohužel je v značně zanedbaném stavu, údajně je v rekonstrukci, ale ta zřejmě ještě pořádně nezačala.




4,5 km odtud (částečně po silnici) je obec Krásno (688 m n. m.). Z televizního pořadu Manéž Bolka Polívky si pamatuji, jak mezi sponzory zmiňoval Masný průmysl Krásno. Jenže "Polívkovo" Krásno je na Moravě a leží nad Bečvou.

Na kašně mají pěknou čarodějnici na koštěti.



I v Krásně upoutá hlavně kostel, a sice římsko-katolický kostel sv. Kateřiny, pocházející ze 14. století a původně gotický, několikrát ale přestavěný, nejvýrazněji po požáru v 19. století, kdy dostal novorománskou podobu.




V závěru trasy nemůžeme opomenout rozhlednu na Krásenském vrchu (777 m n. m.), která v r. 2011 v anketě internetového serveru iDNES byla vyhodnocena jako nejkrásnější rozhledna České republiky. Byla postavena v 30. letech a je celá z kamene. Od kostela v Krásně je vzdálena asi 1 km.



Z odstupu vypadá nenápadně, ztrácí se v lesíku, ale když vystoupáme na horní terasu ve výšce 25 m, otevře se kruhový výhled, mimo jiné na Krušné hory.



Do Krásna pak sejdeme druhou možnou cestou, kde počkáme na autobus. Celková délka trasy byla 20,5 km.

Aktuální článek

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi,...

10 nejčastěji zobrazovaných článků