Durrës - albánské přímořské letovisko

Albánie je v našich očích podceňovaná jako zaostalá země s jedním z nejtužších totalitních režimů, to však už dávno neplatí. Nemůžu říct, že ji znám, při jednom z dvou týdenních pobytů v Černé Hoře jsme si tam zajeli na jediný den a hlavním cílem bylo hlavní město Tirana, které jsem už trochu přiblížil v dřívějším článku Tirana - rozvíjející se metropole Albánie včetně samotné země, ale co je zde z četných  poutačů významných světových firem nápadné, že zahraniční investice sem zřejmě proudí ve výrazné míře, mnohem více než právě v Černé Hoře, která žije hlavně z přírodních krás a turistického ruchu, bohužel však omezeného téměř jen na letní sezónu. Jak se nevyplácí Albánce podceňovat, se přesvědčili i naši fotbalisté, když v rámci poslední kvalifikace na evropský šampionát zde místo předpokládaného snadného vítězství prohráli 3:0. A albánská muslimská menšina v Srbsku si dokonce dokázala vydobýt samostatný stát Kosovo, který kupodivu byl většinou států uznán, i když třeba Katalánci si o tom mohou nechat jen zdát a Rusům se nepřizná ani nárok na Krym, který byl ruský a k Ukrajině byl připojen jen právně pochybným „darem“ někdejšího generálního tajemníka Nikity Chruščova.

Ale nechme politiku a podívejme se do města Durrës (v češtině označovaného podle bulharského názvu Drač), s přibližně 115 tisíci obyvatel v Albánii po Tiraně druhého největšího, kde jsme se cestou do Tirany zastavili. V letech 1914-1920 bylo albánským hlavním městem a jeho výhodou proti vnitrozemní Tiraně je, že leží na břehu Jaderského moře a jako významný námořní přístav přispívá k jeho kosmopolitnímu charakteru. 

Durrës má dlouhou historii, založen byl Řeky v 7. století před naším letopočtem, podrobili si ho Římané, byl i součástí bulharské a byzantské říše, vládli mu Italové, konkrétně z Neapole a Benátek, v počátku 20. století patřil pod Osmanskou říši a během 1. světové války jej načas ovládlo i Rakousko-Uhersko a po ní fašistická Itálie, součástí Albánie se definitivně stal až po 2. sv. válce. Časté změny vládců se samozřejmě projevily i na architektuře města.  

Antické válečníky připomínají sochy na pobřeží.

Socha partyzána se odkazuje již k 20. století.

Torzo historických zdí a římského amfiteátru ukazuje následující snímek. Amfiteátr měl elipsovitý půdorys s poloosami 132 a 113 m.

Dochovala se (či byla rekonstruována) i historická městská brána.

Oválná věž z 15. století je připomínkou nadvlády Benátčanů (Venetian Tower). Místo střílen se našlo nové využití, slunečníky prozrazují, že na jejím vrchu se nachází vyhlídková restaurace.  

Velká mešita (Great Mosque of Durrës) je poněkud překvapivě novodobou stavbou, pochází z 30. let 20. století.

A ještě novější je pravoslavný Kostel sv. Pavla a sv. Astia (orthodox Church of Saint Paul and Saint Astius) z 90. let. Astius byl biskupem Durrësu v období císaře Trajana (98-117). 

Budova místní vysoké školy (Albanian College of Durrës) kombinuje moderní prosklenou fasádu s antickým sloupovím. Roucho sochy se také pojí s antikou.

Hlavním objektem kulturního vyžití je Divadlo Alexandra Moisiu (Aleksandër Moisiu Theatre). Moisiu (1879-1935) byl rakouský herec albánského původu, ve vestibulu divadla ho připomíná socha. 

K historickým památkám patří barokní budova Národní komerční banky (National Commercial Bank).

Radnice (Town Hall of Durrës), původně postavená v benátském slohu, se mu po přestavbě velmi vzdálila.

Nakonec ještě pohled na přístav, do ulic, kde je vidět různorodost staveb v těsném sousedství, a současnou výstavbu, která je estetičtější než většina našich panelových sídlišť.

Nikola Tesla - geniální vynálezce a špatný obchodník (+ památník u Niagarských vodopádů)

Původem chorvatský rodák Nikola Tesla (1856-1943) je zřejmě největším vynálezcem všech dob, obdiv k němu však neměl dlouhého trvání a nakonec zemřel v bídě. 

Za svého ho ale berou i Američané, protože Tesla po kratších pobytech na univerzitách v Grazu a v Praze, kde však studia přes vynikající výsledky v matematice a fyzice nedokončil, a 2 letech v Budapešti, kde pracoval v telegrafní společnosti, ve 28 letech emigroval do USA. 

Tam začínal ve firmě již slavného vynálezce Thomase Alvy Edisona (1847-1931), který ale u řady s ním spojovaných vynálezů (např. žárovky, gramofonové desky, kinofilmu, …) není původním autorem, jen je převzal, případně mírně vylepšil a poté si je nechal patentovat. Obdobně si přivlastňoval výsledky svých zaměstnanců. Edison se tím ani netajil, když prohlásil, že „v obchodě a průmyslu krade každý.“ Samozřejmě se tak rychle stal zámožným mužem.  

Tesla byl pravým opakem, jeho smyslem života byla jen věda a o finanční stránku se nestaral. Sice Edisonovi odmítl dělat „nosiče vody“ a když mu nezaplatil za vynález a zdokonalení asynchronního motoru na střídavý proud, od Edisona odešel, ale jinak si počínal značně naivně. Vymyslel např. princip bezdrátového přenosu, ten pak využil italský fyzik Guglielmo Marconi (1874-1934) v konstrukci prvního bezdrátového telegrafu a r. 1909 za něj dokonce dostal Nobelovu cenu za fyziku. Tesla k tomu jen odevzdaně poznamenal: „Je mi jedno, že mi ukradli můj nápad. Vadí mi, že nemají žádné vlastní.“ Když se o několik let později přihlásil o přiznání svého prvenství, soud mu po dlouhých tahanicích dal za pravdu až tři měsíce po jeho smrti.

Tesla sám Nobelovu cenu odmítl, přestože je spojena s nemalou finanční odměnou (v současnosti v přepočtu přibližně 20 miliónů Kč). 

Na rozdíl od Edisona, který prosazoval využití stejnosměrného proudu, Tesla vsadil na střídavý a dokázal, že snadno umožňuje generovat vysoká napětí a je tak vhodný k přenosu na velké vzdálenosti. Firma Electric Corporation podnikatele George Westinghouse (1846-1914), pověřená výstavbou hydroelektrárny u Niagarských vodopádů, dala přednost Teslově konstrukci. I když Edison se snažil tuto situaci zvrátit (a nepromarnit tím své investice do rozvodů stejnosměrného proudu), pokusy na zvířatech (psech a koních) ukazoval, jak je střídavý proud životu nebezpečný, bylo mu to málo platné, dosáhl tím jen to, že střídavý elektrický proud našel využití v elektrickém křesle pro popravy těžkých zločinců. Tesla „válku proudů“ s Edisonem definitivně vyhrál.     

Tesla s tradiční bezelstností přenechal firmě Westinghouse licenci na systém střídavého proudu a ta na jejím prodeji získala stamiliony dolarů. Tesla k tomu jen dodal: „Na to, abych se stal milionářem, jsem zatím neměl čas.“ Zřejmě se domníval, že další nápady nakonec přinesou zisk i jemu a zcela se ponořil do projektu 57 m vysoké Wardenclyffské věže, od které si sliboval bezdrátový přenos energie. Získal na něj významného sponzora, finančního magnáta Johna Pierponta Morgana (1837-1913), ten však měl zájem jen o návratnost investice a předpokládal, že v konkurenčním boji vyhraje nad Marconiho telegrafem a Teslův bezdrátový přenos zajistí spojení USA s Anglií přes oceán. Když k tomu Teslovy vývojové práce nespěly, ukončil financování a navíc prohlásil, že „Tesla byl jeho nejhorší investicí.“ To Teslu zruinovalo, všichni se od něj odvrátili, věž byla zbořena a génius už pak jen třel bídu s nouzí. I tak však ještě vynalezl řadu dalších užitečných zařízení, např. rychloměr a otáčkoměr, bez nichž si neumíme představit dnešní auta.          

Tesla byl podivínem i v soukromém životě, žil sám (komentoval to slovy: „Nemyslím, že bych dokázal vyjmenovat mnoho slavných vynálezů, jejichž autory jsou ženatí muži.“) a neměl děti, byl vegetariánem, jedl jen asi 4 druhy potravy a pil ovocné šťávy, štítil se doteku lidí. Když mu někdo podal ruku, hned se šel umýt. V závěru života se „zamiloval“ do bílé holubice, která mu představovala družku. 

Zvláštní byla i jeho pověrčivost k významu čísla 3. Všechno v jeho okolí muselo být dělitelné třemi, bydlel v domě s číslem 33 a při příchodu jej nejdříve 3krát obešel, v bytě měl 9 ručníků a na stole 18 ubrousků.  

S jeho pokusy dálkového přenosu energie se pojí konspirační teorie, prý vymyslel „paprsek smrti“ k sestřelování nepřátelských letadel a měl na svědomí pád tunguzského meteoritu. Údajně ho chtěla získat ke spolupráci FBI i KGB.  

***

V r. 2011 jsme si při pobytu v New Yorku udělali výlet k 800 km vzdáleným Niagarským vodopádům (nočním autobusem tam, přes den na místě a další noc zpět). Tesla tam má památník, sedící sochu, která je vzhledem ke své velikosti oblíbená dětmi ke šplhání. Tesla byl na svou dobu také velký, měřil 188 cm, ale vážil jen 63 kg. 

U vodopádů je i socha stojícího Tesly s nohou na motoru, tu jsme tam ale tehdy neviděli, možná je novějšího data, anebo dále od hučících vod. Samozřejmě nemůže chybět v chorvatské metropoli Zagreb a jeho památník v podobě stylizovaného elektrického výboje je i v Praze.

***

Teslovy vynálezy předznamenaly dálkové ovladače, mobilní telefony a internet, přisuzují se mu i vize umělé inteligence. 

Je po něm pojmenována jednotka magnetické indukce a Elon Musk (1971), guru umělé inteligence a nejbohatší člověk na světě, si ho vybral pro název své firmy na elektrická auta.

Hold jsme mu vyjádřili i my udělením čestných doktorátů na ČVUT v Praze a VUT v Brně.

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée, patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu, směru, který následoval po temném baroku a frivolním rokoku a jehož cílem bylo tvořit v duchu antického umění. Tento příklon podpořila také architektura a objev antických měst Pompeje a Herculaneum, které zničil výbuch Vesuvu a zasypal je vrstvou prachu.

Časově se období klasicismu kryje s koncem vlády Ludvíka XIV. (Krále Slunce) a jeho následovníků Ludvíka XV. a Ludvíka XVI., přežil však i Velkou francouzskou revoluci, nástup Napoleona a v díle Jeana Augusta Dominiqua Ingrese (1780-1867) měl vliv až do poloviny 19. století. Dalšími známými umělci tohoto směru byli malíř Jacques-Louis David (1748-1825) a sochaři Antonio Canova (1757-1822) a Bertel Thorvaldsen (1770-1844), jehož jedno dílo – Lví památník – je v článku o Luzernu, a z prvního období Nicolas Poussin (1594-1665) a Claude Lorrain, kterému je věnován tento článek.      

I když Lorrain celý produktivní život strávil v Římě, je považován za francouzského malíře. O jeho období před odjezdem do Itálie je jen málo informací, údajně mu ve 12 letech zemřeli rodiče a žil pak u staršího bratra, ve 14 letech odjel do Říma a živil se jako pekařský učeň, sluha a kuchař. V letech 1622-1625 již získal malířskou praxi u málo známých umělců a po osamostatnění si rychle vydobyl pověst zručného malíře, oblíbil si ho místní kardinál a ten ho pak doporučil papeži. 

V jeho díle se projevuje okouzlení krajinou Neapolského zálivu, přímořským městem Sorrento a ostrovy Capri a Ischia. 

Pro Lorraina jsou typické idealizované (mnohdy vymyšlené) scenérie přístavů s impozantními stavbami (vliv antiky) a druhořadým zobrazením postav v malé velikosti, které mu navíc většinou malovali pomocníci, zatímco u jeho vrstevníka, rovněž v Římě žijícího Francouze Nicolase Poussina, tomu bylo naopak, hlavní byly postavy lidí, často inspirované řeckou mytologií, protože však krajiny v pozadí maloval dokonale, zdají se Poussinovy a Lorrainovy obrazy někdy podobné.

U Lorraina ale mnohem výraznější roli hraje zachycení světla, na jeho obrazech sluneční paprsky pronikají vzduchovými vrstvami a mlhou a odrážejí se na budovách, sloupoví lodí a vlnách. V tom jeho dílo ovlivnilo i malíře, kteří žili téměř o dvě století později – Angličany Williama Turnera (1775-1851) a Johna Constabla (1776-1837) a Francouze Camilla Corota (1796-1875).

Lorrain také vynikal jako kreslíř a rytec. Nechme však již promluvit jeho obrazy. Většina jich je z Musée Louvre v Paříži, což budu zkracovat na Louvre.  

Následující pětice s přístavy zahrnuje obrazy: Přístav při západu slunce (1639, Louvre), Námořní přístav s Kapitolem v Římě (1636, Louvre) (Kapitol je nejmenší ze 7 římských kopců), Přístav, efekt mlhy (1646, Louvre), Janovský přístav, pohled od moře (1627-1629, Louvre) a Italská pobřežní krajina v ranním světle (1642, Gemäldegalerie, Berlín).

I obrazy bez přístavů a pobřeží se neobejdou bez výrazné antické architektury. Příkladem jsou obrazy Pohled na Campo Vaccino v Římě (1636, Louvre) a Vesnická slavnost (1639, Louvre).

K obrazům s námětem z historie patří Nalodění Kleopatry v Tarsu (1642-1643, Louvre), kde se egyptská královna Kleopatra poprvé setkala s římským vojevůdcem Marcem Antoniem, po Caesarově vraždě jejím novým partnerem. 

K mytologickým příběhům se váží obrazy Odysseus vrací Chryseis jejímu otci (1644, Louvre), Římská ideální krajina s Kefalem, Prokris a Dianou (1635-1636, Gemäldegalerie, Berlín), Juno svěřuje Ió do péče Arga (1660, National Gallery of Ireland, Dublin) a Krajina s Narcisem a ozvěnou (1644, National Gallery, Londýn). 

V prvním příběhu mykénský král Agamemnon a současně velitel achajských vojsk v boji proti Tróji se zamiloval do Chryseis, dcery trojského kněze Chrysea, a unesl ji. Chryses se snažil Agamemnona obměkčit výkupným, ale byl jím odmítnut, proto se obrátil na boha Apollona, který na Achájce seslal mor. Od věštce se Agamemnon dozvěděl, že mor nepomine, dokud Chryseis neumožní vrátit se k otci. V zájmu záchrany vojska nakonec ustoupil. Zajímavostí je, že scéna ve filmu Trója z r. 2004 s Bradem Pittem v hlavní roli, kdy Odysseus přivádí Chryseis zpět k jejímu otci, byla inspirována tímto Lorrainovým obrazem.     

Kefalos měl krásnou manželku Prokris, dceru athénského krále, zamilovala se však do něj bohyně ranních červánků Aurora a unesla ho na konec světa. Kefalos se ale nedal svést a prosil, aby ho bohyně pustila domů. Ta nakonec souhlasila s tím, že se má se změněnou podobou přesvědčit, zda Prokris zůstala věrná. Když před ni vyložil krásné šperky, Prokris svodům podlehla. Bohyně Kefalovi vrátila podobu a Prokris s hanbou utekla do hor. Když se Kefalos vzpamatoval ze zklamání, vydal se Prokris hledat a našel ji v družině bohyně lovu Diany.     

Juno byla sestrou a manželkou nejvyššího boha Dia. Požádala Arga, stookého pastýře, aby hlídal její kněžku Ió, kterou záletný Zeus proměnil v krávu. (Úkol ale nesplnil, bůh pastvin a stád Hermés na Diovu žádost Arga monotónní písní uspal a poté zabil.)   

Podle mytologického příběhu se Narcis zamiloval do svého odrazu ve vodě.

K obrazům s náměty biblických příběhů patří Krajina s útěkem do Egypta (1647, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), David pomazaný na krále prorokem Samuelem (1647, Louvre), Krajina se svatbou Izáka a Rebeky (1648, National Gallery, Londýn), Hagar a Izmael na poušti (1668, Alte Pinakothek, Mnichov), Odmítnutí Hagar (1668, Alte Pinakothek, Mnichov) a Přístav s vyloděním královny ze Sáby (1648, National Gallery, Londýn).

Z uvedených jmen jen méně známá: Izák byl synem patriarchy Abrahama a Sáry, jeho manželkou byla Rebeka. Hagar jako egyptská otrokyně sloužila Abrahámově manželce Sáře a poději se stala druhou Abrahámovou manželkou a narodil se jim syn Izmael.  

A nakonec ještě dva obrazy, které jsem vyfotografoval dohromady, ale vzhledem k velkým rámům je vkládám samostatně. Oba jsou z Louvru a let 1630-1635, první má název Přímořská krajina, západ slunce a druhý Pastýř a stádo.