30. listopadu 2019

Atlantic Ocean Road - po silnici přes fjord v Norsku (+ Molde aKristiansund)

Málokde hraje vnitrostátní lodní doprava takovou roli jako v Norsku. Do hloubi jeho území se zařezávají mořské zálivy (fjordy), jejichž objíždění by na lokálních silnicích s nízkou povolenou rychlostí (zpravidla do 70 km/hod) bylo zdlouhavé, proto je výhodnější využívat trajekty. Ty jsou však vyhledávané nejen k přepravě mezi mnohdy nedalekými břehy (nejdelší Sognefjord má 205 km na délku, průměrná vzdálenost břehů je však jen 4,5 km), ale i k turistickým projížďkám po celé délce fjordu, protože výlet nabízí úchvatné výhledy na přírodní scenérii. Nejznámější z nich, Geirangerfjord, zařazený na seznam přírodních divů UNESCO, po obou stranách lemují strmé stěny hor.

V tomto textu se však zaměřím na jinou zajímavost - Atlantic Ocean Road (nebo také stručněji Atlantic Road) - 8,3 km dlouhý úsek silnice 64 mezi břehy fjordu, vedený přes ostrovy, které jsou v něm rozesety a vzájemně propojeny 8 mosty s celkovou délkou 891 m. To umožňuje spojení dvou zhruba 25tisícových norských měst Molde a Kristiansund i bez využití trajektu. Z Molde je k Atlantic Ocean Road přibližně 47 km a z jejího druhého konce do Kristiansundu 30 km.
Na následující mapě jde o část silnice nad rámečkem 1 h 25 min, 85,9 km, udávajícím přibližný čas jízdy a délku celé trasy mezi zmíněnými městy. V detailu je pak na druhé mapě.




V prvních plánech se uvažovalo s výstavbou železničního spojení, ale nakonec se od této varianty upustilo.
I když nyní existuje i další a o něco kratší spojení (v první mapě vyznačené modře), kde kromě několika mostů jeden z úseků vede podmořským tunelem (Atlantic Ocean Tunnel z r. 2009), starší Atlantic Ocean Road je mnohem atraktivnější.




Pro úplnost je třeba dodat, že Molde a Kristiansund přes menší velikost na úrovni našich okresních měst mají i letiště, ta jsou však využívána k letům do vzdálenějších vnitrostátních destinací a především do metropole Oslo.

Silnice přes fjord, jejíž výstavbu komplikovalo nehostinné deštivé počasí a vichřice, byla zprovozněna 7. července 1989, tři roky po zahájení prací.



Trasu jsem měl možnost projet 2krát v různých ročních obdobích, jednou v červnu při cestě z Kristiansundu do Molde a pak v listopadu v opačném směru, což je také znát na fotografiích.



Průjezd přes Atlantic Ocean Road byl zpočátku zpoplatněn, za 10 let se však podařilo všechny náklady na stavbu uhradit a v červnu 1999 bylo mýto zrušeno. Dnes se údržba financuje z turistického ruchu, celý úsek mezi břehy fjordu je chráněn jako památka a získal také ocenění "Norská stavba století" ("Norwegian Construction of the Century").

Silnice má šířku 6,5 m, a tedy jeden pruh v každém směru.



Aby i nadále mohly fjordem proplouvat lodě, dva z mostů jsou výrazně vyšší.




119 m dlouhý Vevang Stream Bridge je vysoký 10 m a zvlášť působivý je vyklenutý, 260 m dlouhý a 23 m vysoký Storseisundet Bridge, průjezd pod ním je na druhé mapě naznačen tenkou modrou čarou.
Z určitého úhlu pohledu se zdá, že most není dokončen a končí ve vzduchu.



Protože počasí na otevřeném moři je nepředvídatelné, vítr zde často překračuje 50 km/hod, v zimě hrozí sněhové vánice a příbojové vlny se přelévají přes silnici, přejezd v takových podmínkách se stává adrenalinovým zážitkem. A na oblouku mostu Storseisundet se automobilisté mohou modlit, aby je poryv větru nesmetl do moře.




A nakonec ještě malý náhled do měst, kvůli nimž byla silnice přes fjord vybudována.

Molde, správní centrum kraje Møre og Romsdal, se může pochlubit docela prestižní univerzitou, která pro své zaměření na aplikovanou matematiku je oblíbená mezi našimi studenty využívajícími program ERASMUS.




Místní fotbalový klub pravidelně hrává evropské poháry.



82 m vysoký 4* Rica Seilet Hotel s přiléhajícím komplexem s koncertním sálem Bjørnson Hall je kulturním a kongresovým centrem Molde. Stejně jako stadion je dílem architekta Kjella Kosberga.



Na pamětní tabuli ve vestibulu hotelu je Bjørnstjerne Bjørnson, laureát Nobelovy ceny za literaturu z r. 1903, jehož jméno koncertní sál nese.
(Také Brno se k němu hlásí, park mezi budovami Univerzity obrany, Právnické fakulty MU a Stavební fakulty VUT je na jeho počest pojmenován Björnsonův sad.)



V následující koláži je v pozadí průčelí kostela se zvonicí, pod ní náhled do kostela a vpravo záběr na hory na druhém břehu zálivu a kaskády řeky protékající městem.



Kristiansund leží stejně jako Molde v kraji Møre og Romsdal a jeho záliv překlenul 408 m dlouhý a 38 m vysoký Sørsund Bridge se stometrovým rozpětím střední části.



Dominantou pobřeží je kamenný kostel Nordlandet z r. 1914.



Zajímavý je také moderní kostel Kirkelandet postavený o 50 let později, první tohoto druhu v Norsku.



Vyhledávaným symbolem města je socha Klippfiskkjerringa (Clipfish lady), dílo Tore Bjorna Skjolsvika z r. 1992. Výraz clipfish představuje solenou tresku, které ženy v dřívějších dobách sušily na hladkých skalách v okolí přístavu.


20. listopadu 2019

Michal Pavlíček - 4krát jinak

Michal Pavlíček je špičkou mezi našimi kytaristy, už jsem ho zde jednou vzpomínal jako člena Supergroup.cz, skupiny sestavené z našich nejlepších rockových hudebníků, ale jeho aktivity a spolupráce s jinými hudebníky jsou mnohem širší, za poslední tři roky jsem ho viděl v dalších čtyřech odlišných sestavách.

1. Michal Pavlíček a Monika Načeva - Brno, 23. 7. 2016
Koncert se konal na nádvoří Mendelova muzea jako kulturní část programu Mendel is back, jehož cílem bylo představit otce genetiky i z méně známé stránky (např. jako meteorologa a včelaře), a viděl jsem ho úplnou náhodou, protože původně jsem šel na mou nejoblíbenější skupinu Futurum s Romanem Dragounem, která vystupovala před nimi.
Zpěvačku jsem viděl poprvé a její šansony jsem také neznal, jen vím, že je i herečkou a ještě než přešla do pražského divadla Sklep, působila v brněnském HaDivadle, které jsem na blogu už třemi hrami přiblížil, ale na ni si nepamatuji.



Hudba byla pro mě hodně zvláštní, Pavlíčkova rocková kytara, smyčce kvartetu Pavla Bořkovce a k tomu šansony.



Abych ale koncert neodbyl jen fotografiemi, přidám odkazy na videa z YouTube. Najdeme zde také celý koncert v Telči v r. 2017 ve stejném složení (a zřejmě i s podobným playlistem) jako v Brně. Přídavková píseň Udržuj svou ledničku plnou je dostupná také v komorním provedení bez smyčcového kvartetu jen s Pavlíčkem a líbí se mně více.


A nakonec ještě skladba Odcházení ze stejnojmenného filmu podle divadelní hry Václava Havla, zazpívaná společně s folkařem Vlastimilem Třešňákem, který k ní na Pavlíčkovu hudbu napsal text.


2. Michal Pavlíček a Roman Dragoun - Brno, 7. 12. 2017
V adventním čase r. 2017 vystoupil v královopolském sále Semilasso v tříčlenném složení s mně neznámým baskytaristou a bubeníkem Milošem Meierem.
Pavlíček se výjimečně chopí mikrofonu a něco zazpívá, ale většina programu byla ryze instrumentální a samozřejmě nemohla chybět krásná instrumentálka Jeden den v parku U Zlaté brány.



Meier, kterého jsem měl většinou v zákrytu za poněkud rozložitým Pavlíčkem, se stejně jako na koncertech Supergroup.cz blýskl čtvrthodinovým virtuózním sólem na bicí.



A pak přišla chvíle pro hosta, klávesistu, zpěváka a skladatele Romana Dragouna. S Pavlíčkem se dobře znají, Dragoun nějakou dobu vystupoval se Stromboli, Pavlíček také nahrál kytarové party na Dragounově první sólové desce Stín mý krve a teď spolu hrají v Supergroup.cz.



Všechny skladby tohoto bloku se dají zrekonstruovat z YouTube. Z kanálu textaře Milana Prince je Kronikář, k této Dragounově skladbě text však napsal jeho otec, akademický malíř František Dragoun.


Na ni navázala instrumentální skladba Bratři a v následujícím videu z televizního programu Na Kloboučku s celou plejádou našich předních kytaristů najdeme dvě skladby z koncertu: Coming Home (coververze písně Davida Coverdalea) od 11:33 a Zubatá (z repertoáru Pražského výběru autorů Pavlíčka, Michaela Kocába a textaře Františka Ringo Čecha, kterou zpíval baskytarista Vilém Čok s Kocábem, ve videu pak Dan Bárta s Dragounem a na koncertu Dragoun sám) od 11:46.


A po expresivních skladbách přišla lyrická tečka ve skladbě Zdroj, rovněž napsané zpěvákem na text jeho otce.



3. B.S.P. - Brno, 25. 11. 2018
B.S.P. je sdružení tří hudebníků - klávesisty Oty Baláže (resp. Balage), zpěváka Kamila Střihavky a Michala Pavlíčka. Koncert (stejně jako předchozí v sále Semilasso) se měl konat o 10 dní dříve, ale pro nemoc jednoho z členů skupiny byl zrušen, naštěstí na náhradní termín nebylo třeba dlouho čekat.
Koncert odehráli v sestavě rozšířené o baskytaristu, bubeníka, saxofonistu a dvě sborové zpěvačky.



Od B.S.P. žádné album nemám, a tak jejich repertoár moc neznám a zachytil jsem jen něco. Na první poslech zaujme Když se snáší déšť.


Obrat "tvař se jak slušnej člověk" v textu skladby Kredit by se mohl hodit do života, hudebníci si však evidentně o této póze iluze nedělají, protože v Lilian rock rezignovaně opakují, že "všichni lžou".



Jako poslední zazněla píseň, na kterou všichni čekali, Země vzdálená (Pavlíček ji složil na text Ivana Hlase). Je obdivuhodné, že tak náročnou píseň Kamil Střihavka zvládá i v 50 letech. Píseň jsem si nahrál na mobil, nemám však YouTube kanál, proto opět převzaté video z dřívější doby.


Diváci naladění touto skvostnou písní samozřejmě skupinu nechtěli pustit z pódia a ta pak přidala ještě 2 skladby. První z nich neznám, zazněla už v předchozí části koncertu, a tou definitivně poslední byla "australská lidová" Highway to Hell od AC/DC.




4. Stromboli - Brno, 12. 9. 2019
Stromboli byla vždy Pavlíčkova nejvýraznější značka, i když v 80. letech souběžně hrál i s Michaelem Kocábem v Pražském výběru. Ve skupině zpívala Bára Basiková s Vilémem Čokem a podle Čokových slov ho pak Bára "vystrnadila", s Pavlíčkem hudbu tvrdil baskytarista Jiří Veselý, na bicí hrál Klaudius Kryšpín a na klávesy Vendula Kašpárková. Kašpárková s Kryšpínem, kteří tvoří i životní pár, však emigrovali do Austrálie, nahradili je klávesista a zpěvák Roman Dragoun a bubeník Jan Seidl z brněnské skupiny Futurum, což k mému velkému zklamání vedlo k zániku Futura.

I Stromboli po několika letech ukončilo činnost, ale v posledních letech je patrná doba návratů a protože Kryšpín s Kašpárkovou se do Čech vrací, Stromboli zase může koncertovat v původní sestavě. (K příležitostným koncertům se občas sejde i Futurum.)
A návrat byl impozantní, Stromboli vystoupili na velkém koncertu na nádvoří hradu Špilberk.



Úvod obstarala skladba Stromboli a po několika mně neznámých zaznělo Sandonorico.





Jak řekla Bára Basiková, v ústavu (myšleno v blázinci) dostali vycházku, mohl tak přijít Vilém Čok. Zazpíval tři písně, mezi nimi Pavlíčkovu Ó hory, ó hory, k níž si napsal text.



Ve Stromboli se pod zvukem Pavlíčkovy kytary zcela ztrácejí klávesy a říkal jsem si, proč je vlastně mají, ale Vendula Kašpárková dala o sobě výrazně vědět v pro mě nejpůsobivější skladbě večera Katova pomocnice, nejdříve hrála sama a předvedla také technickou vyspělost, později se k ní přidali všichni další spoluhráči a nakonec Bára Basiková. Na YouTube je i video z brněnského koncertu, a je tak možné se alespoň trochu vžít do mých pocitů.


Konec zhruba dvouhodinového koncertu obstaraly Pavlíčkovy skladby na Josefem Hiršalem přebásněné texty Christiana Morgensterna Veliké lalulá a Košilela.



A jako přídavek zazněla Okolo ohňů (hudbu opět složil Pavlíček a text je dílem Martina Němce, frontmana skupiny Precedens, kde Basiková zpívala ještě před přestupem do Stromboli).

Ze známých skladeb chyběla jen Souměrná od klávesisty B.S.P. Oty Baláže s textem Jana "Sahary" Hedla (zpěváka z první sestavy Precedens). U ní ale přesně nevím, kde má původ, dá se dohledat s několika odlišnými doprovodnými skupinami. U vybraného odkazu vedle Pavlíčka na další sólovou kytaru hraje Olda Krejčoves ze skupiny Monkey Business.

10. listopadu 2019

Jednotka chlubivosti = 1 halík

Nedávno jsem si v Prostoru X redaktora Čestmíra Strakatého se zájmem poslechl rozhovor s Tomášem Halíkem, profesorem Univerzity Karlovy a knězem, teologem, sociologem a držitelem nejrůznějších cen a čestného doktorátu, člověkem, který je médii často vyhledáván, aby se podělil o svá moudra a názory na nejrůznější události, Karla Gotta, …, naši politickou scénu a její hlavní představitele.

Rozhovory s ním nikdy nezklamou, míra sebestřednosti a naparování tohoto "génia" je nevídaná, kdyby žil Alfred Jarry, mohl by mu být inspirací k napsání 2. dílu o králi Ubu.

Rozhovor je možné si z odkazu pustit celý, ale přece jen několik "perel" z něj vyberu.

"Jsou elity vlivu a já k této elitě … patřím" (4:22)

"Dneska je skutečně jakási globální vzpoura proti elitám a ti lidé nerozlišují, jestli je v té elitě spisovatel, myslitel, který je zván na konference a do médií, protože má co říct" (7:23).

Když redaktor zmínil vyznamenání, které Halík dostal v Německu, ten k tomu poznamenal (14:59): "Já jsem teďka dostal vlastně od hlav sousedních států dvě taková, jedna z nejvyšších státních vyznamenání, před léty od prezidenta Polské republiky … a nyní od německého prezidenta … Tohleto znamená, že přece jen si mě lidí váží a uvědomují si, že ta moje činnost má přesah přes Českou republiku. Já samozřejmě to neshromažďuju, abych chodil jako sovětský generál jako se spoustou těch, těch vyznamenání. To největší jsem už vlastně dostal - Templetonova cena, která je chápána jako ekvivalent Nobelovy ceny, … v Oxfordu, to bylo v r. 2014, takže to je něco, co mně samozřejmě otvírá, otvírá dveře do světa, protože teďka mně ti lidí psali 'nesaháte Mistru Gottovi ani po to', tak Templetonova cena je trošku víc než Zlatý slavík… Ale tohleto ocenění mezinárodně prostě znamená, že ten můj hlas je slyšet a zároveň mně otvírá také ten mezinárodní prostor ... já teď mám tolik pozvání mluvit na těch prestižních konferencích, univerzitách a přednášel jsem prostě vod Brazílie po Austrálii, Japonsko a tak dále. Já to cítím jako něco, co je obrovský závazek, že tam reprezentuju opravdu Českou republiku a jsou země, ve kterých jsem se stal takovou součástí té kulturní atmosféry. To je zejména Německo, Polsko, Portugalsko a Holandsko, tam vycházejí moje knížky v desetitisícových nákladech a lidé mně říkají, že nemine tejden, aby tě někdo necitoval - v médiích nebo teď … v otvíracím projevu na konferenci, takže ten můj hlas je nějakým způsobem slyšet a pro mě je především závazek přemýšlet, aby člověk ty věci, které říká, šly z hloubky, aby nějakým způsobem prostě přinášely jakousi inspiraci."

Po delším sebestředném monologu se konečně zase dostal ke slovu redaktor s otázkou: "Vy jste opakované mluvil o tom, že pan prezident nereprezentuje dobře Česko."
Halík souhlasně zamumlal.
"A teď vy mluvíte o tom, že vy Česko de facto reprezentujete v zahraničí. Cítíte se být možná lepším reprezentantem, než je pan prezident."
Halík: "Myslím, že ano, myslím, že ano, myslím, že on dělá spíš té zemi ostudu, kamkoliv vyjede, tak je vždycky nějaký skandál."
Redaktor: "A vy?"
Halík (se skromností jemu vlastní a dokonce s 3. použitím obratu o "naslouchání jeho hlasu", objeví se i počtvrté): "Jak vidíte, tak to, ta ocenění těch hlav států, to není, co by si člověk koupil, to znamená, že prostě ten můj hlas nějakým způsobem je slyšet a to, co jsem dělal a dělám, je nějakým způsobem mezinárodně uznáváno."
Redaktor: "Když teď mluvíte o tom, o tom reprezentování Česka v zahraničí, o té reprezentaci určitých hodnot, bavili jsme o tom, o té elitě, a že že je třeba hledat nástupce pana prezidenta podle vás, nebyl byste vy tím dobrým nástupcem pana prezidenta? Necítíte se se být jako někdo, kdo by mohl nahradit to, co podle vás špatného pan prezident reprezentuje, nahradit třeba něčím jiným?" (18:12)
Halík: "Já myslím, že to už je minulá kapitola, to je scénář, který už jsem odložil, který byl možný v určité době."
Redaktor: "Uvažoval jste o tom?"
Halík: "Uvažoval jsem o tom. Zvažoval jsem to kdysi. Teďka právě po té Templetonově ceně a tom oxfordském doktorátu se mně otevřel úplně nový prostor a teďka by to byl krok zpátky, teďka už jako nemám se soustřeďovat jenom trošku na ten český …"
Redaktor zalapal po dechu: "Prezident by byl krok zpátky?"
Halík: "Určitě, určitě, jako to, to je věc, která má smysl jako tady v tom prostoru, ale přece jenom člověk se zbavuje určité svobody, mně, na mě, mně strašně záleží na té svobodě říkat to, co si skutečně myslím, a jestli ten můj hlas je nějakým způsobem slyšet, tak také proto, nejenže mám co říct, ale také, že lidé cítí, že říkám to, co si opravdu myslím." (19:05)
… "A proto to má tu přesvědčivost. Zabývám se víc těmi globálními problémy, než jen problémy prostě české politické scény." (19:49)
"Já se snažím trošku spolupracovat s tím proudem, který ve světě reprezentuje papež František, a já se snažím rozpracovávat jednu jeho ideu a v takovémto duchu mě čekají přednášky v Americe na začátku příštího roku, tou ideou církve jako polní nemocnice … má obvazovat a léčit rány a já to ještě rozpracovávám dál … všechny tyhlety instituce, které jsou morálně kulturní, … mají mít takovou roli diagnostickou a tady rozvíjím jednu takovou disciplínu mezi sociologií a teologií, … prostě diagnostikovat to, jaký je nyní čas, jaké jsou dnes příležitosti, a zároveň být jakýmsi imunitním systémem, že tyhlety instituce mají být jakýmsi imunitním systémem ve společnosti, v které se šíří prostě ty psychické a morální infekce, to je ten populismus, jako jsou ty nenávisti, jako jsou nejrůznější strachy …" (21:22)
"Já jsem s jedním kolegou rakouským, jsme napsali takový podpůrný list papeži Františkovi a podpořilo ho 75 tisíc lidí během několika měsíců, kromě jiného 2400 profesorů teologie od Japonska po Brazílii, Oxford, Harvard, a to je dneska obrovská síť a my chceme s touhletou sítí pracovat, já jsem teď inicioval několik velkých mezinárodních výzkumných úkolů, jeden z těch výzkumných úkolů je Víra nevěřících."

To vidím na alespoň tři další čestné doktoráty.

A teď trochu blíže k úžasným výsledkům Halíkova myslitelství.

1. Templetonova cena se zásluhou amerického filantropa Johna Templetona (1912-2008) uděluje od r. 1973 nejdříve za "pokrok v náboženství" (Progress in Religion) a později za "pokrok ve výzkumu nebo objevech o duchovních skutečnostech" (Progress toward Research or Discoveries about Spiritual Realities). Templeton ji navrhl jako protipól Nobelových cen, které (podle něj) nezohledňují výsledky ve sféře náboženství a duchovního života. První laureátkou se stala Matka Tereza, nechybí zde ani (slovy Ladislava Jakla) "strýček v županu" z čínských hor, ale získali ji i držitelé vědeckých Nobelových cen a cen za literaturu. Jak se také můžeme dočíst na odkazované stránce, britský biolog a kritik náboženství Richard Dawkins k tomu poznamenal, že oceňováni jsou "obvykle ti vědci, kteří byli připraveni říct něco hezkého o náboženství" a holandský teoretický fyzik Martinus J. G. Veltman, laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1999, se vyjádřil, že cena "staví most nad propastí mezi zdravým rozumem a hloupostí." Mně Templetonova cena spíš než "duchovní Nobelovka" připadá jako cena útěchy pro náboženské aktivisty.

2. Čestný doktorát z Oxfordu
Oxford patří mezi nejprestižnější univerzity světa, čestné doktoráty jsou ale opravdu jen čestné. Halík jej získal "za bohosloví", před ním byli z Čechů oceněni prezidenti T. G. Masaryk, E. Beneš a V. Havel.
Představitelé univerzit je někdy využívají jako pozornost zahraničním návštěvám (např. V. Havel a V. Klaus jich získali snad kolem 40), u nás si je navzájem předávají lidé z vedení vysokých škol a na Slovensku, kde jsou v tomto směru zvlášť aktivní, vymysleli titul dr. h.c. mult. pro vícenásobné držitele.
Myslím, že vážnost čestných doktorátů nejlépe vyjádřil Václav Havel, který si je údajně věšel na chalupě na Hrádečku do chodbičky vedoucí k záchodu.

3. "přednášel jsem prostě vod Brazílie po Austrálii, Japonsko a tak dále" … "mě čekají přednášky v Americe"
Koho tím Halík chce oslnit? Akademici dostávají každý den několik nabídek k publikování příspěvků na konferencích po celém světě. S tím souvisí konferenční byznys organizátorů (vložné na konference málokdy bývá nižší než 500 EUR/USD, sborníky článků se už dávno netisknou, ale jen vypálí na CD, nebo nahrají na kartu připojitelnou do USB portu, náklady na občerstvení s kávou a někdy i raut tolik nestojí, ubytování a dopravu si účastníci musí hradit sami). Výhodné to je i pro účastníky, konferenční turistikou si rozšiřují obzory a získávají kontakty, jen je třeba najít zdroj financování na vložné, cestovní náklady a ubytování.

Konference se dělí na vědecké, pseudovědecké a pavědecké. Příspěvky z těch prvních (a z vědeckých časopisů s impaktním faktorem (IF), který se vypočítává podle citovanosti časopisu) jsou evidovány v prestižní databázi publikací Web of Science (ve zkratce WoS). Existuje ještě další databáze SCOPUS, zaměřená na časopisecké (resp. periodické) publikace, ale jsou zde i periodika bez IF, proto WoS se považuje za významnější.
Ve WoS má Halík (k datu zveřejnění tohoto textu) jen 3 publikace a ve SCOPUSu 6. Z toho je patrné, že se prezentuje především v nevědeckém prostředí. A je také s podivem, s jakým málem se mohl v r. 1997 stát profesorem na UK (tehdejší "skóre" měl nicotných 1/2), vysokoškolský profesor je totiž vědeckopedagogická hodnost.

Na našich vysokých školách se publikace zapisují do Rejstříku informací o výsledcích (RIV) a kromě mnoha identifikačních údajů (název, autor/autoři, abstrakt, …) se sem vkládá i odkaz na číslo ve WoS a SCOPUSu, pokud tedy publikace je tam vedena, a školy z takových publikací mají finanční prospěch. Za konferenční článek ve WoS (a někdy i ve SCOPUSu, pokud jsou vedeny na speciálním seznamu) je 12 bodů a protože 1 bod odpovídá (či odpovídal, může se to měnit) 2500 Kč, za takovou publikaci škola z Ministerstva školství a tělovýchovy (MŠMT) dostane 30 tisíc Kč. Více jsou hodnoceny články v časopisech s IF. Přesný počet bodů v RIVu se určuje ze složitého vzorce, který je zbytečné zde rozebírat, ale jen pro představu: vedle samotné hodnoty IF zohledňuje i pořadí časopisu v daném vědním oboru, protože články z přírodních věd mají IF zpravidla vyšší než z oblastí, kterým se věnuje úzce specializovaná komunita výzkumníků.
U RIVu se předpokládá, že jsou tam vkládány informace o publikacích vědeckého charakteru, tj. především ty, které jsou "bodované" a ministerstvem finančně honorované.
Na Halíkově stránce ve Wikipedii je uvedeno, že na základě informace jednoho člověka, s nímž měl Halík spory a který poukazoval na nevědeckost mnohých Halíkových prací zapsaných do RIVu, "Odborná komise … shledala, že uvedené publikace skutečně nesplňují kritéria vědecké publikace" a z RIVu je "14 Halíkových meditačních publikací (10 knih, 3 knižní kapitoly a 1 článek v časopise Dingir) odstraněno."

4. "Nemine tejden, aby tě někdo necitoval"
Záleží na tom, o jaké citace jde. Citace z prací, které nejsou zařazeny do vědeckých databází (např. v novinách, TV a studentských pracích), nemají větší význam. Podle počtu citací ve WoS a SCOPUSu se vypočítává tzv. h-index (Hirschův index). Jeho hodnota je n, pokud autor má zde n publikací s počtem citací n nebo vyšším.
Halík má k dnešnímu datu h-index jen 1 (2 jeho publikace ve SCOPUSu mají po jedné citaci, ve WoS nic).

Zatím jsem si nevšiml, že by se Halík vedle intelektuála, myslitele, příslušníka elity, člověka, který se v řadě zemí stal součástí kulturní atmosféry, … někdy také označil za vědce. Zřejmě si uvědomuje, že by tím u zasvěcenějších mohl vzbudit veselí. Jak je ale vidět z předchozího (pozvání na konference, citovanost, "Nobelova" cena, doktorát z Oxfordu, iniciace velkých mezinárodních výzkumných úkolů), přinejmenším nepřímo se tento dojem snaží vyvolat.

Jestliže Halíkův standardní projev prohlásíme za etalon chlubivosti o hodnotě 1 halík, pak v tomto rozhovoru dosáhl nejméně 15 halíků.

Internetové rozhovory s Tomášem Halíkem patří k tomu nejlepšímu, co v zábavných pořadech lze najít. Bezděky mě přitom napadá opera Jiřího Pauera Žvanivý slimejš, určená pro dětského diváka.

Aktuální článek

Levočské vrchy, Mariánska hora a Levoča

„ Tam okolo Levoči, tam se voda točí, ktorá nemá frajíra, nech tam do něj skočí ,“ se zpívá v slovenské lidové . Určitě lepší nápad je ale v...

10 nejčastěji zobrazovaných článků