29. prosince 2017

František Kupka - otec abstraktního malířství

František Kupka (1871-1957), Robert Delaunay (1885-1941) a Vasilij Kandinskij (1866-1944) jsou tři malíři, kteří nezávisle na sobě během r. 1911-12 vnesli do malířství abstraktní nefigurativní styl a jsou považováni za objevitele abstraktního umění.
Delaunay experimentoval s optickými jevy, Kandinskij ho vidí v krajině a Kupka vychází z architektury, kterou rozvíjí futuristickými představami městských scenérií.

Kupka během svého života několikrát změnil styl, jakmile v některém docílil mistrovství, opustil jej a vydal se hledat nový.
Jeho nestálost se projevovala i v osobním životě. Po dokončení učebního oboru sedlářství v Dobrušce zběhl k umění, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, studoval i na vídeňské Akademii a přes ocenění, kterých se mu dostávalo, tam nebyl spokojen a totéž se opakovalo v Paříži v École des Beaux-Arts a v Académie Julian. Prošel si obdobím vegetariánství, nadšením pro slovanskou myšlenku (demonstroval to přijetím jména Dobroš ve snaze se přiblížit Alšovi), aby se naladil k duševním výkonům, chodil v antické tóze a přestože byl založením pacifista, dobrovolně narukoval do československých legií, ve válce byl raněn a dotáhl to na kapitána. Účastnil se spiritistických seancí jako médium, protože zde viděl možnost dostat se do sfér nedostupných v běžném životě. Holdoval bohémskému způsobu života, v Paříži prošel několika milostnými vztahy i epizodami s ženami volných mravů a nakonec se sblížil s vdanou ženou francouzského důstojníka a usadil se s ní v Puteaux na předměstí Paříže, kde od r. 1906 žil až do smrti.

Zpočátku maloval realistické obrazy, k nim patří Knihomol (1897, někdy, např. na výstavě Světlo v obraze, uváděný také pod Kupkovým původním názvem Biblioman) z majetku Pražského hradu. Čtenář je údajně Kupkovým autoportrétem a autor se o něm výsměšně vyjádřil jako o "hlupákovi, který si nad knihami zbytečně láme hlavu, zatímco život ztělesněný mladými dívkami plyne kolem něj".




Na obraze V zahradě (1906) ze soukromé sbírky Collett Prague/Munich je muž k ženě stejně nevšímavý, tentokrát je zahloubaný do čtení denního tisku a žena výmluvně otočená zády je tím očividně otrávená. Malíř se zde stylově posunul k expresionismu.




Žena před obrazem (1903) z Galerie Kodl věrným vykreslením ornamentů tapisérie (?) prozrazuje ovlivnění secesí a také Petr Wittlich v obsáhlé monografii Česká secese, vydané v Odeonu v r. 1982, jej do kontextu tohoto stylu řadí.




Příliš však módním směrům nepodléhal a styl tehdy už slavných (post)impresionistů se do jeho tvorby nepromítl, malíř hledal svůj vlastní výraz.
Podílel se na vzniku malířského stylu orfismus, který se barevným vyjádřením snaží propojit malbu s hudbou. Svůj přístup vysvětluje takto: "Nacházím něco mezi pohledem a poslechem a mohu vytvořit fugu v barvách jako Bach v hudbě." ("I can find something between sight and hearing and I can produce a fugue in colours as Bach has done in music.")
Příkladem jsou obrazy Amorfa - Dvoubarevná fuga a Amorfa - Teplá chromatika z r. 1912, které se setkaly s nepochopením a posměchem kritiků ("Znali jsme teplý čaj a polévku, ale chromatiku?").

Následující tři obrazy jsou z Batlinerovy sbírky vystavené v Albertině ve Vídni.
První dva z raných dvacátých let - Zelená a modrá a Stoupající tvary - dávají nahlédnout do představ autora nad urbanismem budoucnosti. Ve válcovitých vertikálních formách jako kdyby autor předjímal podobu mrakodrapů Petronas Towers v Kuala Lumpur a Taipei 101 na Taiwanu.





Třetí obraz z Vídně se jmenuje Měření času a pochází z r. 1934. Ornamentální vzory zde vyvažují zjednodušení do dvoudimenzionálního prostoru.

Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu vystavuje dva Kupkovy obrazy, oba pojmenované Opočno podle místa, kde se narodil. První je z r. 1911 (bohužel se na něm odráží má silueta) a další (zřejmě poznamenaný kubismem) je odhadován na roky 1927-29.





Kupka téměř stále žil v nouzi a živil se hlavně karikaturami v novinách a ilustracemi knih. Jeho dílo bylo doceněno až posmrtně. Dnes je považován za nejvýznamnějšího českého malíře, který se vedle Alfonse Muchy jako další zapsal do dějin umění novátorským stylem, a současně i za jednoho z nejvýznamnějších malířů 20. století. Neobejde se bez něj žádná publikace a výstava moderního umění, jeho díly se pyšní světové galerie a v aukčních síních se prodávají za stále vyšší částky.

Vertikální plány modré a červené se v roce 1998 na aukci v New Yorku prodaly v přepočtu za 18 milionů Kč (MKč), Élévation (Výšky) IV na pražském Žofíně v r. 2007 za 22,1 MKč, obraz Pohyb byl v londýnské aukční síni Sotheby's v r. 2011 vydražen za 35,5 MKč, za Tvar modré loni v New Yorku kupec zaplatil 54,6 MKč a jiná verze tohoto obrazu byla v pražské aukční síni Adolf Loos Apartment and Gallery v r. 2012 prodána za 57,4 MKč.

Soubor 215 Kupkových obrazů, kreseb a studií, který sběratelka a mecenáška umění Meda Mládková získala pro Museum Kampa, musí mít proto nedozírnou hodnotu.

P. S. Větší počet obrazů Františka Kupky z Centre Georges Pompidou v Paříži je zařazen do článku Renzo Piano (a Richard Rogers) - vyhřezlá architektura

23. prosince 2017

Vídeň (4), Praha (1), Brno (2) - advent, architektura a výstavy

Adventní období nijak zvlášť neprožívám, v stále časnější době se objevující vánoční výzdobě obchodních domů a ulic je patrný kalkul obchodníků, stánky s punčovou trestí, medovinou, klobásami, … začínají připomínat farmářské trhy, ale sympatické je, že pro konec roku tradičně ušetřené dny dovolené je možné využít k výletům. Nedávno jsem tak navštívil Vídeň a Prahu a i když mým hlavním cílem byly výstavy, nebylo možné si nevšimnout adventní atmosféru.

Ve Vídni jsem oželel výzdobu u zámků Schönbrunn a Belvedere, protože se obvykle nijak neliší od té před neogotickou radnicí nebo na Karlově náměstí (Karlsplatz).

Radnice (Rathaus) kolem poledne a pak večer je v následující koláži.




Před kostelem sv. Karla Boromejského na Karlově náměstí se nachází jezírko a v něm na ostrůvku plastika Hill Arches od Henryho Moorea. Teď však jezírko bylo bez vody a balíky slámy byly určeny k dovádění dětí a zřejmě aby k tomu nepřibraly i Mooreovu sochu, byla ukryta ve velké "krabici".
Podle informační cedule dílo je Mooreovým darem Vídni. Škoda, že se nestavil i v blízkém Brně.



O hudební vyžití se staral flašinetář v buřince a u radnice Peruánci (?) hrající na Panovy flétny.



Nedaleko zábavního parku Prater vyrostl nový areál Wirtschaftsuniversität Wien (obdoba naší Vysoké školy ekonomické), kde budova Library and Learning Center je dílem studia architektky Zahy Hadid (1950-2016). Bohužel jsem tam byl v neděli, kdy byla zavřena, zajímavý je totiž i interiér a ve večerním nasvícení by dojem také byl lepší.




Výstav je ve Vídni vždy několik, v současné době např. díla Egona Schieleho a Gustava Klimta v Leopoldově muzeu, ale v omezeném čase jsem dal přednost Albertině, kde za jedno vstupné byla přístupná výstava obrazů Raffaela z muzeí celého světa a umění 19. a 20. století od Moneta k Picassovi z Batlinerovy sbírky. Kupodivu se tam mohlo fotografovat, což na výstavách nebývalo zvykem, v jiném textu je proto přiblížím podrobněji, teď alespoň ukázky:
Raffaelův obraz Madonna del Libro byl zapůjčen z Palazzo Pitti ve Florencii a za portrétem Bindo Altoviti bychom museli cestovat až do National Gallery ve Washingtonu.




Z druhé výstavy jsou Monetovy Lekníny a Picassovo Zátiší s kytarou.



Adventní výzdoba Prahy proti Vídni je méně výrazná, zvlášť Václavské náměstí je zklamáním. Staroměstské náměstí je živější, asi tomu napomáhá sevřenější prostor, z nějž navíc hodně ukrajuje výrazné sousoší Mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna, zjevně inspirované Rodinovými Občany z Calais.
Něco málo se nachází také u Palladia, u Rotta, na zastávce Anděl, …




K Praze jsem měl vždy despekt, že ustrnula ve středověku a kromě Tančícího domu Vlada Miluniče a Franka Gehryho, za nějž navíc vděčí holandské finanční společnosti ING, nemá nic soudobého, co by stálo za řeč. Po pročtení výborného odkazu Axiny na moderní architekturu v Praze v komentáři k článku o architektu Normanu Fosterovi jsem musel názor poopravit, Jean Nouvel (1945), opět na zakázku ING, se podepsal pod budovu Zlatý Anděl.




A Zaha Hadid se v Praze objeví posmrtně. Podle jejího návrhu v blízkosti Masarykova nádraží má být postavena Zlatá věž.

V Jízdárně Pražského hradu se do 7. ledna koná výstava Světlo v obraze, která zahrnuje díla českých malířů, majících vztah k impresionismu. Z ní je mým nejoblíbenějším obrazem Chudý kraj Maxe Švabinského.




Na štítku k obrazu mě zarazila informace, že je z majetku Národní galerie v Praze. Znám ho totiž z Památníku Maxe Švabinského v Kroměříži. Znamená to, že byl dříve do Kroměříže jen zapůjčen a potkal ho stejný osud jako Muchovu Slovanskou epopej (za níž se dříve jezdilo do Moravského Krumlova)?

V Brně je centrum vánoční výzdoby na Zelném trhu, nám. Svobody, Moravském náměstí, před radnicemi (Starou a Novou) a v ulicích Masarykova a Česká.
Na rozdíl od předchozích měst jsem zde viděl i vystoupení rockových souborů. Hudebníci v koláži vpravo dole sebe i diváky rozehřívali skladbami z repertoáru Erica Claptona (např. Cocaine a Layla), Creedence Clearwater Revival (Proud Mary) a Christie (Yellow River).




8 m vysoká jezdecká socha markraběte Jošta Lucemburského od Jaroslava Róny měla původně stát v Jihlavě. Tamějším radním se však nepozdávalo za sochu výrazně asymetrických proporcí (kůň má nohy jak žirafa) vydat 6 milionů a nakonec realizaci návrhu odmítli. Ten pak v mírně modifikované podobě našel uplatnění v Brně na Moravském náměstí. Nyní byla kolem sochy vybudována ledová plocha a je možné si u ní zabruslit.



Brno má ještě jednu zvláštnost: originální nápoj turbomošt. Jak píší v zprávě na Seznamu.cz, "díky turbomoštu deník New York Times zařadil brněnské vánoční trhy mezi destinace, které návštěvník v Česku nesmí minout".

13. prosince 2017

Bangkok (2) - chrámy a sochy Buddhy

Bangkok, více než osmimilionová metropole Thajska, se jako jiná velká asijská města čím dál víc podobá americkým. Když se rozhlédneme z terasy 309 m vysokého mrakodrapu Baiyoke Tower II, spatříme výškové stavby, bazény na střechách, spleť mimoúrovňových silničních přivaděčů, vydáme-li se do ulic, míjíme luxusní hotely a nákupní centra obchodních řetězců.




Po setmění se rozzáří reklamní poutače, ve vyhlášených místech se rozsvítí lucerny nočních podniků a v ulicích nápadně přibude neasijsky vyhlížejících návštěvníků, kteří spěchají do go-go barů za zážitky z erotických představení a případně i nalezením placené společnice na dobu pobytu. O tom jsem se už ale zmiňoval v článku o sexuální turistice.

Thajsko je však atraktivní i letovisky na pobřeží Andamanského moře, výlety na ostrovy (zejména James Bond Island a Phi Phi Islands) a neméně tak starými památkami - chrámy a sochami, kde ústřední postavení má Buddha. A nejvíce jich najdeme právě v Bangkoku.

Buddha je přitom chápán v několika významech, je jím staroindický bůh; historická postava Siddhártha Gautama, řečený Buddha; a konečně psáno s malým písmenem na začátku se jím myslí bytost, která dosáhla dokonalosti (osvobodila se od nevědomosti), a tím ukončila koloběh dalšího znovuzrození.
Na rozdíl od islámu výrazným rysem buddhismu je mírumilovnost, sochy Buddhy jsou typické protaženými ušními lalůčky, které symbolizují naslouchání druhým, a meditativním jogínským posedem.

Chrámy se v moderní zástavbě ztrácí, nejdůležitější uvidíme z lodi při projížďce po řece Chao Phraya.



Další snímek znázorňuje chrám Wat Arun (Chrám úsvitu/Temple of Dawn) ze 17. století. Název získal tím, že před rozšířením Bangkoku byl první budovou, na níž se odrážely paprsky vycházejícího Slunce.




V chrámu Wat Arun byla původně uložena posvátná socha smaragdového Buddhy. Tam už však není, navíc chrám se nachází na opačném břehu než ostatní významné chrámy, proto není tak navštěvovaný.


S dokončením budov Velkého paláce (Grand Palace) v r. 1785 byl nejposvátnější symbol Thajska přestěhován do chrámu v jeho areálu a ten pak po něm dostal i jméno Wat Phra Kaeo (Chrám smaragdového Buddhy/Temple of the Emerald Buddha). V anglických textech je thajské jméno uváděno i v podobě Wat Phra Kaew. Palác byl až do r. 1946 sídlem krále, dnes je využíván k slavnostním příležitostem.



Uvnitř chrámu je zakázáno fotografovat a návštěvníci se k soše nesmí ani přiblížit. Další (velmi nevýrazný) snímek je proto zvenku přes vchod. Socha je v porovnání s mnohými jinými malá, na výšku má 66 cm, a přestože se smaragdy nemá nic společného, má historickou cenu, byla objevena r. 1434 a neznámým sochařem byla zhotovena z jednoho kusu jadeitu.




Tento nerost má matnou barvu, snímky smaragdového Buddhy v zářivě zelené a s leskem, kterých Googlem najdeme bezpočet, zobrazují jen napodobeniny.
Zajímavostí je, že socha smaragdového Buddhy třikrát do roka mění doplňky - v zimě ji zdobí zlaté roucho (právě z tohoto období předchozí snímek je), v době dešťů je oděna v klášterní roucho a v létě má na hlavě korunu s drahokamy. Pocta sochu "převlékat" náleží thajskému králi.

Příbytek Buddhy stráží démoničtí obři.




K strážcům patří i zvláštní bytosti s lidskou hlavou a tělem zvířete, např. napůl ženy a napůl lvi nebo ptáci.




Za pozornost stojí ale celý chrámový komplex Wat Phra Kaeo. V Thajsku se považuje za nejvýznamnější.



Velká pagoda s povrchem ze zlata uchovává popel Buddhy.



Na horní terase se nachází (Royal) Pantheon, který byl původně určen pro smaragdového Buddhu, ale pro slavnostní obřady se ukázal malý, a proto nakonec zůstal prázdný.




Vedle Pantheonu stojí Tripitaka - knihovna s originálními svitky textů buddhistického učení.




Součástí chrámu jsou galerie s výjevy z thajského eposu Ramakien.




V areálu se nachází i zmenšená verze kambodžského chrámu Angkor Wat, který Thajci ve středověku dobyli a podrobili si i celou Kambodžu.



Třetím chrámem, který ve výčtu nejznámějších nemůže chybět, je Wat Pho (Chrám ležícího Buddhy/Temple of the Reclining Buddha).



Chrám byl založen v 16. století, ale obrovská, 46 m dlouhá socha ležícího Buddhy je o tři století mladší.



Povrch je ze zlata až na chodidla, zdobená perleťovými intarziemi se 108 znameními ze života Buddhy, která ho přivedla k přemýšlení o jejich smyslu.




Ležící pozice vyjadřuje umírání Buddhy ve chvíli dosažení nirvány - blaženého stavu, osvobozeného od nevědomosti a strastí, způsobených chamtivostí, nesnášenlivostí a zaslepeností.

Zatímco ležící Buddha je "jen" pokryt plátky zlata, 3 m vysoká a 5,5 tuny těžká socha Buddhy v chrámu Wat Traimit (Chrám zlatého Buddhy/Temple of the Golden Buddha) je ze zlata celá.




Do stěny nad schodištěm jsou vsazeny desky s bohatými reliéfy.



Z množství soch Buddhy přechází zrak, některé už neumím zařadit.




A na závěr přehlídky Buddhů ještě živý model. Ten vedle něho se zdviženou pravicí by v Evropě mohl mít problémy.


Aktuální článek

Jeseníky (2) - chata Paprsek, Dalimilova rozhledna

Na přelomu tisíciletí jsme na letní i zimní dovolené jezdívali do Jeseníků, prochodili jsme, co se dalo, a stáli v dlouhých frontách na vlek...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)