31. ledna 2024

Stirling - starobylý hrad skotských králů

Stirling je skotské město s přibližně 50 tisíci obyvatel, ležící severně od Edinburghu a Glasgowa na řece Forth a pyšnící se stejnojmenným středověkým hradem. První zmínky o hradu pocházejí z počátku 12. století, současnou podobu však nabyl až v 15. a 16. století. Stirling byl královským hradem a byla zde korunována řada skotských králů a v pouhých devíti měsících i královna Marie Stuartovna (1542-1587), později popravená na příkaz královny Anglie Alžběty I., která se obávala, že ji Marie Stuartovna připraví o anglickou korunu.




Význam města, které bylo jistý čas metropolí Skotska, i hradu poté, co r. 1707 skotské království zaniklo sloučením s anglickým a vzniklo Království Velké Británie, upadl a členové královské rodiny Stuartovců se přestěhovali do Londýna. Hrad byl pak využíván jako vězení a kasárna, dnes v něm sídlí Muzeum vojenské historie. 






Hrad se díky masivnímu opevnění považoval za nedobytný, čemuž napomohla i dělostřelecká výbava.






Světlá budova v renesančním slohu je Velká síň (Great Hall) a na dalším snímku je pohled na strop v interiéru.





V areálu hradu se nachází také Královská kaple (Chapel Royal).



Nádvoří zdobí záhony květin a pořádají se zde různé akce (hudební i rytířské turnaje).






Z horní terasy hradu je vidět na město Stirling. Na zalesněném kopci má památník William Wallace, skotský vojevůdce, který r. 1297 v bitvě u stirlingského mostu slavně porazil Angličany. Jeho život byl námětem filmu Statečné srdce s Mel Gibsonem v hlavní roli. 






Na terase hradu má sochu další skotský hrdina Robert Bruce, skotský král usilující o nezávislost na Anglii, který Angličany porazil v bitvě u Bannockburnu r. 1314. 



Sochy zdobí i vnější zdi hradu.



A na závěr ještě několik náhledů do interiérů s nábytkem, různými znaky, hlavami panovníků, tapiseriemi s loveckými výjevy a nemůže chybět ani brnění rytíře.







30. ledna 2024

George and Beatovens, Flamengo a Karel Kahovec - Brno, 28. ledna 2024

Mezi pražskými beatovými (rockovými) skupinami v 60. letech vedle Olympicu, Matadors a Blue Efectu vynikly kapely George and Beatovens a Flamengo. Obě spojuje osobnost zpěváka a skladatele Petra Nováka (1945-1997), který pak ve Flamengu našel rovnocenného parťáka v zpěváku, kytaristovi a skladateli Karlu Kahovcovi (1946), dodnes v hudbě aktivním, v obnovených skupinách vzpomínkově zpívajícího i některé hity Petra Nováka. A jejich koncert v brněnském sálu SONO jsme předevčírem navštívili.

Koncert zahájila jedna z nejznámějších Kahovcových písní Poprava blond holky, k níž zařazuji historický záznam, i když zvukově není příliš kvalitní a chybí úvodní tóny kytary, ale ukazuje původní sestavu Flamenga. Na baskytaru hrál Pavel Fořt (1947), kterého později Ladislav Štaidl zlanařil do svého orchestru, tam však přešel na sólovou kytaru, jako baskytaristu Štaidl později získal dalšího, tehdy ještě rockového hudebníka Ondřeje Soukupa, který byl členem Kocábova Pražského výběru. V začátcích Flamenga post sólového kytaristy zastával František Francl.  


Na skladbě je zvláštní anglické frázování, v řadě slov s důrazem na druhou slabiku. A mám na ni i osobní vzpomínku. V 80. letech jsem byl na počítačovém školení v Karlových Varech a jeden večer tam z nudy překlenul koncertem Petry Janů, i když pop music jsem nikdy nevyhledával. A tehdy v její doprovodné skupině Golem Karel Kahovec působil jako kytarista a aby si zpěvačka trochu odpočinula od vypjatých poloh písní (např. v Už nejsem volná), zazpíval i Popravu blond holky. Reakce na pop naladěného publika byla velmi vlažná, pro mě to však byla nejzajímavější část koncertu.      

Ale vraťme se k brněnskému koncertu. V jeho první části Kahovec vystupoval ve čtyřčlenné sestavě, bubeník však byl v zákrytu sólového kytaristy a na žádném snímku ho nemám.  



Následovala připomínka z repertoáru skupiny Matadors a jednoho převzatého rokenrolu a pak už hit Petra Nováka Povídej


A poté od Johna Mayalla převzatá skladba No Reply, kterou nazpíval Karel Kahovec, a ve zvuku kapely je hodně slyšet kvákadlo, kytarový efekt, přinesený do rockové hudby Jimi Hendrixem. 


V 70. letech, kdy normalizační režim rockové hudbě vůbec nepřál, Karel Kahovec přešel ke country, což mu umožnilo dostat se i na festivaly v americkém Nashvillu a z tohoto zaměření vykřesal i jeden hit – Modřínů háj


Ke Kahovcově skladbě Pro rány boží místo dvorního textaře Iva Plicky text napsal Pavel Vrba.   

Další píseň Honky Tonk Woman, převzatou od Rolling Stones, zazpíval baskytarista Karel Novák. 

Následovaly ještě dva hity Petra Nováka na texty Iva Plicky – Budu chodit po špičkách a Náhrobní kámen. První z nich George and Beatovens nahráli na páskový magnetofon v bytových podmínkách a Jiří Černý ji zařadil do skvělé hitparády Dvanáct na houpačce, kde se držela rok a půl.



 Na ně navázal Kahovcova Paní v černém.


Po přestávce se složení kapely změnilo, dnes si říká Flamengo Reunion Session, místo Kahovce zpívá klávesista Jan Holeček a přibyl také flétnista a saxofonista Vladimír Secký, vrátili se sólový kytarista Pavel Fořt a baskytarista Vladimír Kulhánek.

Kromě několika převzatých písní (např. od Beatles) hrají skladby z LP Kuře v hodinkách (vydané v r. 1972), ve Flamengu je nazpíval Vladimír Mišík a album je oceňované především pro texty básníka Josefa Kainara, hudebně (většinu melodií napsal saxofonista Jan Kubík a 3 přidal Vladimír Mišík) mě příliš neoslovilo. (Mišík s Kainarem pak spolupracoval i ve skupině Etc…, nejznámější je skladba Stříhali dohola malého chlapečka, na kterou pak navázal další zhudebněnou básní Variace na renesanční téma od Václava Hraběte). 

V této části koncertu se Karel Kahovec předvedl v jediné písni – Svou lásku jsem rozdal, z jeho repertoáru mé nejoblíbenější.


Abych však tuto část úplně neodbyl, alespoň dvě skladby z tohoto alba sem vložím – melodie obou složil Jan Kubík: Chvíle chvil 


a Kuře v hodinkách, kam se zapojila i uvaděčka koncertu zejména ve slovech „co na tom sejde“. 


Někteří členové jsou ve věku 70++ a Pavel Fořt (1947) celý koncert proseděl a vůbec bych ho nepoznal, už dávno nemá tmavé vlnité vlasy, jak jsme ho znávali ze Štaidlova doprovodného orchestru Karla Gotta, zato baskytarista Vladímír Kulhánek (1944), člen mnoha významných skupin (Flamengo, Bohemia, Etc…, Stromboli, T4, …) i v téměř 80 letech má kondici na rozdávání. 








Na poslední fotografii jsou všichni hudebníci z obou částí koncertu. 



Co mně ale velmi chybělo z písní Petra Nováka, byly Dětský oči,


Džbán – melodii Petra Nováka ale nazpíval Pavel Sedláček (a ve dvojhlase se přidal i Karel Kahovec)


 a Klaunova zpověď.


V 90. letech se Petr Novák a Karel Kahovec téměř po 30 letech znovu spojili, mohla zde proto zaznít i skladba Hlad je jen žízeň v převlecích s působivých podkresem kytary a závěrečným kytarovým sólem. Petr Novák ji nazpíval rok a půl před smrtí, ale již není jejím autorem, melodii na text Pavla Vrby složil klávesista skupiny Michal Pavlík. 
 

26. ledna 2024

Peter Paul Rubens - kypré baroko

Peter Paul Rubens (1577-1640) je nejvýznamnějším malířem vlámského baroka a když se řekne „rubensovské tvary“, hned si představíme ženu eufemisticky řečeno „plnoštíhlou“ a u Rubense navíc nahou.

Ikonickým obrazem tohoto stylu je Únos dcer Leukippových (1618, Alte Pinakothek, Mnichov). V mytologickém příběhu Diovi synové Kastor a Pollux unesli dcery jejich strýce Leukippa, což se v té době bralo jako jedna z forem sňatku, a Rubens je znázornil v dynamické scéně se vzpínajícími se koňmi.  



Podobné krásky vidíme i na dalších obrazech. Batšeba u fontány (1640, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany). Batšeba (alternativně Betsabé) podle biblického příběhu byla provdána za chetitského občana Urijáše, svedl ji však izraelský král David a Batšeba s ním otěhotněla. David poslal Urijáše do bitvy, kde padl, a pak si Batšebu vzal, aby napravil svůj hřích. Spolu měli syna Šalamouna, který se stal Davidovým nástupcem na trůnu.  



Boreás unáší Óreithýiu (1615, Akademie der bildenden Künste, Vídeň). Podle řecké mytologie se Boreás neúspěšně ucházel o Óreithýiu, dccru athénského krále Erechthea, protože král tomu bránil. Boreás proto Óreithýiu unesl a ve spokojeném manželství se jim narodily 4 děti.  



Korunovace ctnostného hrdiny (1613-1614, Alte Pinakothek, Mnichov). Hrdinskou ctností se rozumí soubor požadavků příkladného života, které je třeba prokázat, aby mohl být zahájen formální proces kanonizace v římskokatolické církvi.  



Zuzana a starci (1636-1638, Alte Pinakothek, Mnichov). Příběh Zuzany a starců byl již zmíněn v článku o Albrechtu Altdorferovi u obrazu se stejným námětem. 



Paridův soud (1597-1599, National Gallery, Londýn). Paris měl podle řecké mytologie rozsoudit spor tří bohyň, Héry, Athény a Afrodité, která z nich je nejkrásnější. Zlaté jablko vložil do rukou bohyně lásky Afrodité, ta mu slíbila lásku nejkrásnější ženy světa Heleny, manželky krále Sparty Meneláa, Paris Helenu unesl, což pak vedlo k trojské válce.    



Tři Grácie (1626, Akademie der bildenden Künste, Vídeň). Bohyně Aglaia, Eufrosyné a Thálie, v římské mytologii označované jako Grácie, byly ztělesněním krásy a současně ochránkyněmi umění, slavností a hostin. 



Tarquin a Lukrécie (Ermitáž, Petrohrad). Krásná a cnostná Lukrécie byla objektem touhy syna římského krále Tarquina, který ji nakonec přinutil být mu po vůli výhružkou, že usmrtí jednoho ze svých otroků, položí ho nahého vedle ní a všichni to pochopí jako cizoložnictví s mužem na nejnižším stupni společnosti a její pověst bude tak zničena. Zneuctěná Lukrécie se s ponížením nedokázala vyrovnat a dýkou spáchala sebevraždu.     



Chladná Venuše (1614, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten, Antverpy). Obraz jsem neviděl v Antverpách, protože tamější muzeum bylo během našeho výletu z Bruselu do Antverp v r. 2019 kvůli rekonstrukci uzavřeno, ale naštěstí bylo zapůjčeno do Kunsthistorisches Museum ve Vídni, kde jsem ho mohl vyfotografovat. Někdy se také uvádí pod názvem Venuše a Amor se zahřívají



Bez Ceres a Bakcha Venuše chladne (1614, Akademie der bildenden Künste, Vídeň). Název pochází z latinského Sine Cerere et Baccho friget Venus (v angličtině Without Ceres and Bacchus Venus freezes) a je citátem římského komika Terence (asi 195/185 - asi 159 př. n. l.), který vyjadřuje, že láska potřebuje jídlo a víno, aby se jí dařilo. V raném novověku se stal příslovím. Ceres je bohyně zemědělství, obilí, plodnosti a mateřských vztahů a Bakchus bohem vinařství, sadů a ovoce, vegetace, plodnosti, slavností a divadla.



Obraz Angelika a poustevník (1625-1628, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je inspirován epizodou z rytířského eposu Ludovica Ariosta (1474-1533) Zuřivý Roland, kde zamilovaný poustevník pronásleduje krásnou Angeliku.  



Rubens pocházel z bohaté rodiny, jeho otec byl významným advokátem, malíř během 8letého pobytu v Itálii (1600-1608, v Mantově, Římě a Janově) rovněž získal renomé a po návratu do Antverp si zde postavil honosný dům a později se navíc stal majitelem vodního zámku Steen. 

Jako úspěšný a bohatý umělec zaměstnával ve své dílně mnoho žáků, kteří se na jeho obrazech velmi často podíleli, např. malovali rostliny a menší živočichy (Rubens malování zátiší, ve vlámském a nizozemském malířství tak populární, považoval za podřadné) a někdy podle Rubensových skic i celé obrazy a mistr pak jen prováděl konečné úpravy. Malíř také dovedně pracoval na sebeprezentaci (dnes bychom řekli marketingu), což dokládá i jeho výrok: „Můj talent je takový, že žádný úkol, ať jakkoli složitý, nikdy neotřásl mou sebedůvěrou.“ S jeho jménem je spojeno přes 1200 obrazů, většinou velkého formátu a jsou jimi zaplaveny galerie po celém světě (v textu jich prezentuji kolem stovky), podle spektrografické analýzy je ale Rubensovou rukou úplně namalovaných jen několik desítek (snad pouze kolem 30), což jeho dílo poněkud devalvuje. Dokonce i úvodní obraz Únos dcer Leukippových, který byl vždy považován za výhradně Rubensovo dílo, je dnes v mnichovské Alte Pinakothek vystavován s informací o spoluautorství Rubensova žáka Jana Wildense (1584-1653).

Zajímavé je, že Rubens se uplatnil i v diplomacii, jako zástupce nizozemské vlády působil ve Španělsku a zprostředkovával i mírové jednání mezi Španělskem a Anglií. 

Z předchozích ukázek je zřejmé, že Rubensovým dílem prostupují obrazy s biblickými a mytologickými náměty i postavy z historie. Maloval však i portréty, obě své manželky a také přírodu.    

K historickým obrazům patří také Senecova smrt (1612-1613, Alte Pinakothek, Mnichov), Herodův svátek (1635-1638, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Ansegisel a sv. Begga (1612-1615, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Sinacheribova porážka (1617, Alte Pinakothek, Mnichov) a Setkání v Nördlingenu (1635, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).     

Římský filosof, dramatik, básník a politik Seneca (4 př. n. l.-65) byl obviněn z účasti na spiknutí a na Neronův příkaz donucen k sebevraždě podřezáním žil.



Héródés Antipas (před r. 20 př. n. l.-39) byl při oslavě svých narozenin okouzlen tancem Salome a slíbil jí odměnu podle jejího přání. Salome na radu své matky požádala o hlavu Jana Křtitele, který si dovolil kritizovat její vztah s Herodem, ačkoliv byla manželkou Herodova bratra. Na obrazu Salomé na podnosu předává Herodovi hlavu Jana Křtitele.  



Angesigel byl vévoda a vojenský velitel, žijící v 7. století. Poté, co byl zavražděn, jeho manželka Begga založila klášter a po její smrti byla kanonizována. Jejich potomci se později stali franskými králi.  


Sinacherib (704–681 př. n. l.) byl asyrský král, který se pokoušel rozšířit ovládnutím Palestiny a Egypta, r. 701 př. n. l. byl poražen egyptskou armádou v Levantě a poté odražen judským králem Chizkijášem (Ezekjášem) u bran Jeruzaléma. 



Setkání v Nördlingenu znázorňuje kardinála s arcivévodou Ferdinandem, budoucím císařem Ferdinadem III., před bitvou u Nördlingenu r. 1634, v níž Ferdinand ve spojení se španělským kontingentem dosáhl velkolepého vítězství nad švédskými a německými vojsky. 



Velkou zakázku Rubens získal v r. 1622 od francouzské královny Marie Medicejské, vdovy po zavražděném Jindřichu IV. Francouzském (1553-1610). Ta si něj objednala dva cykly, jeden z jejího života a druhý ze života manžela. Rubens namaloval první z nich a z druhého pořídil jen několik skic. Obrazy velkých formátů zabírají v Louvru celý sál a uvádím je bez názvů, které se mně už nechtělo fotografovat. Jen u obrazu v třetí dvojici vlevo ze 7. dílu Pijoanových Dějin umění vím, že se jmenuje Vylodění Marie Medicejské v marseilleském přístavu 3.11.1600 (1622-1625).













Následující tucet obrazů znázorňuje další příběhy a postavy z řecké mytologie.

Diana se vrací z lovu (1616, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany).


Minerva chrání Paxe před Marsem (nebo také Mír a válka) (1629-1630, National Gallery, Londýn).


Merkur unáší Psyché do nebe (1620, National Gallery of Scotland, Edinburgh). Merkur je římský bůh obchodu, k jeho dalším funkcím patřilo i provázení do podsvětí. Psyché v řecké mytologie je ztělesněním lidské duše, v umění znázorňovaná jako dívka s motýlími křídly.



Slavnost Achelóose (1615, Metropolitan Museum of Art, New York). Achelóos je bůh největší řecké řeky. 



Venušina slavnost (1636-1637, Kunsthistorisches Museum, Vídeň). Venuše je římská bohyně smyslnosti, krásy a lásky.



Venušina toaleta (1606-1611, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).



Znásilnění Sabinek (1635-1640, National Gallery, Londýn).  Na obraze římský král Romulus přihlíží, jak jeho vojáci unáší sabinské ženy.  


Smrt Achilla (1630-1635, Courtauld Institute of Art, Londýn). Achilles v trojské válce zabil nejudatnějšího bojovníka Troji Hektora, ale sám pak zemřel po zásahu paty šípem Parida, která byla jeho zranitelným místem.



Achillův hněv (1630-1635, Courtauld Institute of Art, Londýn). Na obraze bohyně Minerva drží Achilla za vlasy, aby mu zabránila uchopit meč a napadnout Agamemnona, mykénského krále a vrchního velitele řeckých vojsk v trojské válce.   



Opilý Silénos (1618-1625, Alte Pinakothek, Mnichov). Silénos byl vychovatelem boha vína Bakcha, sám však také vyhledával zábavu a pití a často přebral.



Meleagros a Atalanta (1635-1637, Alte Pinakothek, Mnichov). Meleagros, syn kalydonského krále, zabil statného kance, který byl postrachem kraje, a jeho kůži věnoval Atalantě, která se lovu kance také zúčastnila a zasáhla ho šípem. 



Krajina s Filemonem a Baukidou (1625, Kunsthistorisches Museum, Vídeň). Podle mytologického příběhu bohové se občas šli podívat, jak žijí obyčejní smrtelníci, jednou tento nápad pojal i nejvyšší bůh Zeus, ale na jeho večerní cestě mu nikdo neotevřel a nenabídl nocleh, až se nakonec přišel k malému domu, kde žili staří manželé Filemon a Baucis a ti ho ze svých skromných zásob pohostili. Zeus se jim odvděčil, že jejich domek proměnil v chrám se zlatou střechou.   



Jedním Rubensovým obrazem se může pochlubit i Moravská galerie v Brně, jmenuje se Hlava Medúsy (1613-1614). Medúsa byla v řecké mytologii okřídlenou ženou s hady místo vlasů a při pohledu do jejích očí se každý proměnil v kámen. Až Perseus ji dokázal zabít, usekl jí hlavu.


Náboženské obrazy už uvedu mnohem stručněji, většinou v kolážích. První trojice však není koláží, ale snímkem trojice obrazů tak, jak je vystavuje Akademie der bildenden Künste ve Vídni. Nazývají se Nanebevstoupení Krista, Sv. Cecílie a Sv. Jeroným a jde o skici k obrazům pro jezuitský kostel v Antverpách z r. 1620.



V koláži s Kristem jsou obrazy Kristus předává svatému Petrovi klíče od nebe (1613-1615, Gemäldegalerie, Berlin), Kristovo pověření Petrovi (1616, Wallace Collection, Londýn), Uložení Krista do hrobu (1615-1616, Courtauld Institute of Art, Londýn), Kristus na kříži (1615-1616, Alte Pinakothek, Mnichov), Kristus a cizoložná žena (1614, Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel), Kristus v domě Šimona Farizeje (1618, Akademie der bildenden Künste, Vídeň).



V další koláži jsou obrazy Panny Marie a Svaté rodiny: Nanebevzetí Panny Marie (1616, Kunsthalle, Hamburk), Nanebevzetí Panny Marie (Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel), Navštívení Panny Marie (1632-1634, Národní galerie, Šternberský palác, Praha), Zázračný obraz Madonny della Vallicella, uctívaný anděly (1608, Akademie der bildenden Künste, Vídeň), Svatá rodina se sv. Alžbětou a Janem Křititelem (1614-1615, Wallace Collection, Londýn) a Svatá trojice (1615-1617, Kunstmuseum, Basilej).


Následují většinou různí svatí: Obrácení svatého Pavla (1610-1612, Courtauld Institute of Art, Londýn), Svatý Petr našel peníze z tributu (1618, National Gallery of Ireland, Dublin), Vyhnání Adama a Evy z ráje (1620, Národní galerie, Šternberský palác, Praha), Umučení sv. Tomáše a sv. Augustin (1636-1638, Národní galerie, Schwarzenberský palác, Praha), Skica pro Obrácení svatého Pavla (1608, Courtauld Institute of Art, Londýn), Sv. Šebestián (1618, Gemäldegalerie, Berlín), Sv. Cecílie (1639-1640, Gemäldegalerie, Berlín), Pieta se svatým Františkem (Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel), Sv. Augustin (1636-1638, Národní galerie, Schwarzenberský palác, Praha).



Další náboženské obrazy: Klanění Tří králů (skica pro oltářní obraz v King's College v Cambridgi, Wallace Collection, Londýn), Klanění Tří králů (1624, skica pro oltářní obraz, nyní v Antverpách, Wallace Collection, Londýn), Vraždění neviňátek (1638, Alte Pinakothek, Mnichov), Kamenný had (1635-1640, National Gallery, Londýn), Poslední soud (1617, Alte Pinakothek, Mnichov) a Šalamounův soud (1617, Statens Museum for Kunst, Kodaň). 

Pro doplnění kamenný had z obsidiánu má člověku dodat zdravé sebevědomí, které mu pomáhá vyrovnat se s nástrahami každodenního života.



V poslední koláži s náboženskými tématy jsou: Studie oltářního obrazu v antverpské katedrále (1611-1613, Navštívení, Sestoupení z kříže, Obětování v chrámu, Courtauld Institute of Art, Londýn) a 3 oltářní obrazy v Katedrále Panny Marie (Notre Dame) v Antverpách – Snímání z kříže (1611-1614, prostřední panel), Vztyčení kříže (1609-1610, prostřední panel) a Nanebevzetí Panny Marie.



Samson a Dalila (1609-1610, National Gallery, Londýn). Samson, židovský starozákonní soudce, žil v době, kdy Izraelité byli v područí Pelištejců. Měl obrovskou sílu a holýma rukama dokázal zabít lva a také spoustu Pelištejců. Ti se snažili u jeho milé Dalily zjistit, co dodává Samsonovi sílu. Ta nakonec z něj tajemství dostala, spočívalo ve vlasech, když ho ve spánku oholila, Samson sílu ztratil, Pelištejci mu vypíchli oči a uvrhli do vězení.

Výrazná muskulatura Samsona připomíná postavy z Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli.



V 32 letech se Rubens oženil s 18letou Isabellou Brantovou, kterou zobrazil na společném dvojportrétu (1609-1610, Alte Pinakothek, Mnichov).  



Manželka však r. 1626 zemřela na mor a o 4 oky později se Rubens oženil podruhé, s Helenou Fourmentovou. Bylo mu už 53 let a jeho choti jen 16. O to víc jí projevoval pozornost a opakovaně portrétoval. Na prvním snímku je Helena Fourmentová s nejstarším synem Fransem (1632, Alte Pinakothek, Mnichov.



V koláži pak Helena Fourmentová ve svatebních šatech (1630-1631, Alte Pinakothek, Mnichov), Helena Fourmentová si navléká rukavici (1632, Alte Pinakothek, Mnichov), Rubens, Helena Fourmentová a jejich syn Frans (1635, Metropolitan Museum of Art, New York), Helena Fourmentová v kožešinovém hábitu (1636-1638, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Portrét Heleny Fourmentové s dětmi Clarou Johannou a Fransem (1636, Musée du Louvre, Paříž), Portrét Heleny Fourmentové s kočárem se synem Fransem jako pážetem (1639, Musée du Louvre, Paříž).



Z další portrétní tvorby, která je v Rubensově tvorbě okrajová, v první koláži jsou Portrét mladé ženy s růžencem (1609-1610, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Císař Maxmilián I. (1618, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Burgundský vévoda Karel Smělý (před 1618, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Hlava vousatého muže (1622-1624, National Gallery of Ireland, Dublin).



V druhé koláži pak Matthaeus Yrsselius, opat z kláštera sv. Michala v Antverpách (1624), Dominikánský mnich (1628), Johanna Rakouská (1622) a Francesco I. de'Medici (1622), všechny ze Statens Museum for Kunst v Kodani.



A konečně ve třetí koláži je malířův Autoportrét (1638-1640, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Portrét Zuzany Fourmentové, sestry malířovy druhé manželky (1620-1625, Musée du Louvre, Paříž) a Rodina malíře Jana Brueghela staršího (1613-1615, Courtauld Institute of Art, Londýn).



Atypickým obrazem v Rubensově tvorbě je Posvícení (Kermesse, 1635-1638, Musée du Louvre, Paříž), uváděný i jako Vesnická svatba, množstvím postav připomíná díla Pietera Bruegela staršího.  



A zakončit můžeme Rubensovými obrazy přírody: Krajina s ruinami kopce Palatino v Římě (1614-1618, Musée du Louvre, Paříž), Lov hrocha a krokodýla (1616, Alte Pinakothek, Mnichov), Krajina se stádem dobytka (1618, Alte Pinakothek, Mnichov), Napajedlo (1615-1622, National Gallery, Londýn), Zámecký park (1632-1635, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) – zobrazuje Rubensův vodní zámek Steen, před nímž se baví společnost jeho přátel, Krajina za měsíčního svitu (1335-1640, Courtauld Institute of Art, Londýn), Středověký turnaj u hradního příkopu (1635-1640, Musée du Louvre, Paříž), Pastorální scéna (Silvia a Corydon, 1638, Alte Pinakothek, Mnichov).











A asi nejpěknější z Rubensových obrazů přírody je Krajina s duhou (1636, Wallace Collection, Londýn).





Aktuální článek

Édouard Manet - sám sebou ve společnosti impresionistů

V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, ka...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)