Na Lysé hoře, která s 1323 m n. m. je nejvyšším vrchem Beskyd, jsme byli mnohokrát a je také celá řada možností, jak ji zdolat. Poprvé jsme šli nejnáročnější trasou z Ostravice (418), dá se jít i z Krásné (495), od vodní nádrže Šance (535), z Visalají (780) a pokud přijedeme autem, nejjednodušší je začít u Hotelu Petr Bezruč v Malenovicích (620), kde se dá zaparkovat. Právě tuto trasu jsme začátkem srpna absolvovali už počtvrté. Znamená to překonat převýšení přibližně 700 m, ale ještě předtím stojí za to se porozhlédnout v okolí.
Asi 1 km od hotelu se nachází vodopády Satiny. Pod označením "vodopády" čekáme víc než přepady vody na horském potoku Satina jen kolem 1 m, nejvíc 1,7 m, kaskáda v 15 m hluboké skalní soutěsce je však působivá.
Na 6,5 km dlouhé trase z Malenovic je sympatické to, že od začátku se krásně vyjímá cíl cesty - vrchol Lysé hory s radiokomunikační věží - a i když později vstoupíme do lesa, v průhledu se brzy znovu objeví.
S menší zacházkou přijdeme k mohyle Ivančena. Je památkou na skauty, kteří padli v protifašistickém odboji. 24. dubna, na svátek patrona skautingu sv. Jiřího, se slaví Mezinárodní den skautů a skautek a tento den r. 1945 fašisté pět skautů popravili. Předlistopadové výroční srazy u mohyly postupně přerostly v symbol boje proti totalitě.
Od rozcestí Malchor (1205), 1 km od vrcholu, je možné jít po žluté v příkrém svahu serpentinami mezi dřevěnými hrazeními, anebo mírnou oklikou po modré.
Z vrcholu se naskýtají krásné výhledy všemi směry, na slovenské straně je vidět Malá Fatra a při dobrých světelných podmínkách snad i západní část Vysokých Tater. Trojici výrazných vrcholů v následující koláži v horní řadě vpravo tvoří Malý Smrk (1174), Smrk (1276) a Kněhyně (1257), vlevo od nich je patrný cíp vodní nádrže Šance, která je výchozím místem jedné z tras na Smrk. Lysá hora, Smrk a Kněhyně jsou nejvyššími vrchy Beskyd.
Oplocený objekt meteorologické stanice má (zřejmě) strategický význam a je nepovolaným osobám nepřístupný, nikoho jsme neviděli vcházet ani vycházet a ani Maglaiz se neukázala :).
Vedle stanice stojí obelisk a na něm metr nad zemí je připevněno kovové kolečko. Když ho pohladíme (a pro jistotu i kuličku pod ním), potká nás prý štěstí.
Na vrcholu je také několik restaurací, bufetů i venkovních posezení a v nabídce samozřejmě nemohou chybět kynuté knedlíky s borůvkami.
Tmavá budova ve spodní řadě uprostřed je obnovená Bezručova chata. Původní chata r. 1978 vyhořela, základní kámen pro novou stavbu byl odhalen až r. 2004, tedy o více než čtvrtstoletí později. Hned vedle něj je umístěna lavička, kde společnost unaveným turistům dělají ze dřeva vyřezané sochy.
Z vrcholu jsme k Malchoru sestupovali pro změnu po modře značené trase. V úvodní části tohoto úseku narazíme na pomníčky lidí, kteří na Lysé hoře zahynuli. Známe-li ji jen z letního období, zdá se to nepochopitelné, ale v zimě zde vládne extrémně mrazivé počasí a pro množství sněhu je po turistických stezkách neschůdná. Když jsem kdysi dávno poslouchal rozhlasové vysílání a zprávy o sněhové pokrývce na našich horách, obvykle tam kralovala Lysá hora s Klínovcem s vrstvou i přes 2 metry. Podle informační tabule výstup na Lysou horu v této roční době má již 20 obětí.
Všem návštěvníkům přeji, ať nikde nezmrznete, jste zdraví a najdete své "léto" - štěstí, pohodu a úspěch ve veškerém počínání.
Hitler je zajímavý nejen pro historiky, psychology (jak "génius průměrnosti" mohl strhnout masy), ale dnes i komerčně. Dlouho se diskutovalo, zda je možné znovu vydat jeho literární výtvor Mein Kampf, obchodní zájem nakonec zvítězil a kniha se v elektronické podobě stala bestsellerem velkoobchodu Amazon. Byla však prolomena i další tabu: v r. 2010 v Berlíně byla vystavována jeho malířská díla, některá se dostala na aukce a našla si také kupce (v částkách odpovídajících statisícům Kč).
Orlí hnízdo (Adlerhorst/Eagle's Nest) na vrcholu hory Kehlstein (1834 m n. m.), které podle nápadu vůdcova tajemníka M. Bormanna Hitler dostal jako dar k 50. narozeninám, se stalo přitažlivým turistickým cílem, i když sám Hitler se tam objevil jen několikrát, protože ho považoval za snadný cíl pro nepřátelský letecký útok a údajně se bál i uvíznutí ve výtahu, v šachtě vyvrtané v nitru hory.
Asi tam straší Hitlerův duch, protože jezero Königsee pod horou ani okolní štíty Berchtesgadenských Alp, z nichž nejvyšší je Watzmann (2713), jsme neviděli, válely se tam mlhy a jen na okamžik vykoukla hlavní budova hotelu Kehlsteinhaus.
Netradičně se na Hitlera podíval Arnošt Goldflam, dramatik, režisér a také herec a pedagog JAMU, který pro HaDivadlo v Brně napsal o Führerovi černou komedii. Z filmových dokumentů jsou známy Hitlerovy fanatické projevy s prudkými gesty a žhnoucími pohledy směrem do nebes, značně předimenzovanou silou hlasu, vlastně řevem, i když řada sdělení byla banální a v psané podobě by nevzbudila pozornost. Goldflam však Hitlera vedle extatických poloh ukazuje také jako směšného strejdu, který sedí doma v plstěných papučích a županu a kličkuje před návrhy své partnerky Evy Braunové, toužící po troše fyzické lásky a dítěti.
Hru tvoří 6 příběhů a do prvního Goldflam přidává i ironické postřehy k brněnským reáliím.
1. Hitler se potkává se Stalinem na vlakovém nádraží v Brně
Hitler tam přestupuje při cestě do Vídně na přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění a medituje: Brno, Brünn. Město, kde hodinu čekáte na přestup. Město, kde se všichni tak trochu nudí. Nuda, nuda v Brně (narážka na film Vladimíra Michálka).
Potká Stalina, který má pro změnu namířeno do Curychu (za Leninem).
Stalin: Kdeže to vlastně jsme?
Hitler: Brno. Brünn. Ale to je jedno, jednou to zmizí, tato městečka na vlakových zastávkách. Víte, co by mě zajímalo, jestlipak tady mají nějaký kulturní stánek? Já chci být architektem (nebo malířem). Já bych jim tu něco postavil, něco monumentálního.
Stalin: Pane, nejste náhodou žid?
Hitler: Ne, já ne, … dědeček, babička.
Stalin: Já jsem sice světoobčan, dokonce bych se nebál říct vesmířan, ale cosi jako vnitřní hlas mně říká: "Měj se před těmi židáky na pozoru."
Hitler: Já přistupuji k lidem naprosto nezaujatě, absolutně bez předsudků, jsem totiž pacifista. Ale jestli jsem nucen jistou skupinu lidí izolovat, je to pouze jejich vina. Nevykazují dostatek vlastností lidských.
Ale je to zajímavý námět, to s těmi židy.
Stalin: To jsem rád, že máte o čem přemýšlet.
Hitler: To mám, neustále. Všiml jste si například, že světu chybí řád. Stačí se porozhlédnout tady na tom nádraží, v tomhle špinavém městě. Má takový člověk, kterému o nic nejde, vůbec právo cestovat? Ať se tihle podřadní tvorové shromáždí v nějakém stejně špinavém městě. Sevřel bych je v pěsti a přenesl dál za město (věčný problém, zda z centra Brna odstěhovat vlakové nádraží). Tisíci a miliony tun betonu bych všechno vydláždil, celé bych to pokryl tvrdými kamennými kvádry (přesně to se stalo na nám. Svobody, není tam ani špetka zeleně), na kterých by duněly kroky mužů.
Stalin: I my máme své plány. A jestli se to povede, Rusko vstane z popele jako Fénix. Ale to nové Rusko! Lidé si budou říkat: "Bratře, sestro." Všechno bude všech. Představte si, vy přijedete do obchodu a tam vám normálně vydají to, co potřebujete k životu. Až svět bude propojen rovností a společným vlastnictvím, já nepochybuji ani na okamžik, že nám postavíte divadlo pro 10 tisíc lidí. A soudruzi přijdou a celé dny a celé noci bude vyhrávat veselá dechová hudba, a v práci se budou smát, protože budou vědět, že to, co dělají, dělají pro dobro budoucích generací. A nikdo nebude mít hlad.
Hitler: Máte to moc pěkně vymyšlené.
Stalin: Snad se jednoho krásného dne setkáme jako dva staří šťastní mužové, které bude lid ctít a milovat.
Hitler: Jako své dobrodince. A vůdce, kteří je převedli suchou nohou přes rozbouřené vody těžkých časů. Jako ten, … s tím frňákem … Mojžíš. Ti s frňáčky (= židé) možná už ani nebudou.
Stalin: Ano, možná nezvládnou hektické tempo doby a zmizí v propadlišti dějin.
Hitler: A zapomene se na ně.
2. Hitler s Evou Braunovou u rodinného krbu
Eva si zapálí cigaretu a snaží se vytvořit domácí pohodu, zapaluje svíčky. Přichází Hitler a kárá Evu, že kouří, je to nezdravé a navíc pak smrdí.
Braunová: Heydrich nám poslal desku.
Hitler: Ježíšmarjá, jakou zas desku?
Braunová: Nahrál houslové koncerty. To jsou věci, viď. Heydrich hraje na housle, Göring sbírá obrazy, Goebbels píše, ty nádherně maluješ, Ádo, Himmler se zajímá o historii, Speer je architekt. To je jeden velký umělec vedle druhého. A já jsem tvoje múza.
Hitler: Máme takový úspěch, protože naše říše je jednotná a stojí na duchovních základech. Stalin buduje Rusko na konfliktu. To je blbost, národ se musí sjednotit.
Braunová: Adolfe, proč mě někam s sebou nevezmeš, když někam jedeš? Třeba do té Březinky (Brzezinka, místo koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau).
Hitler: Prosím tě, do jaké Březinky?
Braunová: Nemáš tam přece nějaký tábor, lázně, nebo co? Tam musí být tak krásně,příroda, březový háj.
Hitler: Ale tam by se ti nelíbilo. Někdy tě vezmu, ale tam ne. Třeba do Paříže.
Braunová: To by šlo, zvlášť když je teď Paříž naše.
Eva Hitlerovi servíruje bábovku: Adolfovi, Evičce.
Hitler: No, to je moc dobrá bábovka.Proč ty taky někdy něco neupečeš?
Braunová: Ráda bych, ale netrefím do obchodu. A taky nemáme pec. Pec nám spadla.
Hitler: Teď je všude kolem tolik pecí, ale kovářovic kobyla chodí bosa.
…
Braunová: Adolfe, proč my se milujeme vždy potmě, nelíbím se ti? Vždyť se u toho můžeme dívat, jak do mě vstupuješ. Hitler: Evo! Nech si ty přisprostlé řeči, já to nemám rád. Já nejsem žádný žid.
Uražená Eva se dá do pletení čepice: Vlnu z tatranských ovcí, nejlepší kvality, měkounkou a hebounkou, poslaly ženy ze Slovenského štátu. Až ji budeš nosit, bude to, jako kdybych tě hladila.
Hitler: Je to krásné cítit kolem sebe tolik lásky.
Eva: Já bych ti tu lásku někdy chtěla sama dát, abys konečně pořádně …
Hitler: Asi opravdu máme takový úspěch, protože naše říše je jednotná a stojí na duchovních základech. Abych ti to přiblížil, národ je jako čistý vývar a pak je celkem logické, že i představitelé tohoto národa musí být ušlechtilí lidé s duchovními zájmy, a proto, abych se k tomu ještě jednou vrátil, já odsuzuji to přízemní pojetí života jako konfrontaci dvou pohlaví. To není splynutí těl a duší, to upocené zápolení v denním světle, to je obyčejné mr- drbání.
Eva Braunová: Proč nemůžeme mít spolu dítě, Ádo?
Hitler: Možná ti tu radost taky jednou dopřeju, hned jak skončí válka.
3. Poslední měsíce války ve vůdcově bunkru
Hitler diktuje sekretářce, že oblíbeného psa Blondiho jmenuje svým nástupcem. Göring si brousil zuby, ale ty má Blondi ostřejší. To je vtipné. Říká se, že jsem laskavý, ale že snad nemám smysl pro humor. Tak to je blbost. Vždyť každý jiný by se v mé nynější, možná poněkud svízelné situaci dávno složil, zatímco já vtipkuji jako rozený komik. Ve všem, na co sáhnu, jsem špička. Jak šly po sobě ty styly?
Sekretářka: Secese.
Hitler: Baroko, recese, biedermeier. Vida, jak mi to všechno naskakuje. Biedermeier? Nebyl to nakonec nějaký žid? Ale ne, to byl jen vtip. Ein Witz. To pochází od slova Auschwitz, tam lidi umírali smíchy, cha cha cha. Budete ty moje vtipy zapisovat, třeba je někdy vydám v nějaké knížečce: Mein Witz - Můj vtip (parafráze na Mein Kampf - Můj boj).
Vtip č. 1: Blondi má ostřejší zuby než Göring, ale psi jsou to oba.
Vtip č. 2: Sejdou se tři židi. Kohn, Roubíček a Biedermeier.
Vtip č. 3: Každý správný vtip má mít hlavu, patu a koleno, jinak mu nepřijdete na kloub.
Hitler je svými vtipy nadšený, sekretářka obdivně komentuje: Velmi vtipné, super, mein Führer, super a nuceně se směje.
Přijde voják SS se zprávou: Dorazila skupina českých plemenných děvčat. (Uvědomělé soudružky přinesly panenství na oltář říše a s vůdcem chtějí zplodit dokonalé árijce.)
Hitler: Výborně, včera slovenská, dnes už i česká. No, nedá se nic dělat, musíme tedy distribuovat vůdcovské sémě dál.
Hitler hledí do vojenské mapy, posunuje makety tanků. Eva mu pustí Sag mir, wo die Blumen sind (Řekni mi, kde ty kytky jsou) s Marlene Dietrichovou.
No tak, Wagner to není, to je fakt, ale i tyto obyčejné písně mají v sobě hodně pravdy. To musíš pořád tak pracovat, Ádo?
Hitler: Nikdo za mě nic neudělá, ale proto jsem taky vůdce, že toho zastanu nejvíc. Znáš přece tu moji říkánku?
Eva: Vůdce všechno vymyslí, Goebbels mele nesmysly, Himmler půlku prodělá, Göring se jen holedbá. Bormann je jak blbeček, chybí mu holt mozeček. Hess se zblázní dočista.
Mně se líbíš jenom ty. Napsala jsem o našem krásném vztahu ještě krásnější říkánku, poslouchej. Naše láska kvete velmi, celá SS smeká helmy.
4. Přituhuje, kolem dopadají bomby
Eva chce svému milému Adolfovi připravit večeři a zjišťuje, že ji chybí cibule. Navštíví proto paní Goebbelsovou a přitom proberou své mužíčky. Eva si stěžuje, že kvůli Hilterovu vegetariánství nemůže vařit maso.
Goebbelsová: Já už se s tím nepářu jako dřív, přinesla jsem ze sklepa prádelní koš a vyvařila jsem koně.
Braunová: A ten váš je asi při chuti pořád, viďte.
Goebbelsová: Jako zamlada, jako zamlada. A váš?
Braunová: Není to, co to bývalo, bohužel.
Goebbelsová: Bože, to je mně vás líto. A čím si myslíte, že to jako může bejt? Že by tou stravou?
Braunová: To taky, ale chudák Adolf si myslí, že ho všichni podvádí, že mu nikdo neřekne pravdu a že si musí všechno udělat sám. Pořád leží v papírech, nejí, nespí, rozčiluje se, jak to má potom vypadat. A teď, teď se taky stydí, že se mu klepe ruka.
Goebbelsová: Jsem si všimla, jako shaker. Jako kdyby pořád míchal nějaké koktejly. Pochodoval po chodbách kancléřství, ruku za zády jako obvykle, příšerně se mu klepala a vojáci prej hned: "Bacha, barman jde."
Braunová jedovatě: Váš manžel je štramák, ale s tou nohou by taky měl něco udělat.
Hitler podezírá Evu, kde byla. Ta má strach o jeho zdraví.
Hitler se ji snaží upokojit: Večer si spolu zahrajeme Člověče, nezlob se! Uděláme si hezký večer.
5. Konec nespolehlivých nacistických pohlavárů
Útoky na Hitlerův bunkr se stupňují. Na Hitlerovo pozvání se scházejí Göring, Himmler a Goebbels. Ti se dohadují, jak se zachovat, když je jasné, že válka je prohraná. Göring se naparuje v bílé uniformě, rád by přeběhl ke spojencům.
Přichází Hitler: Hoši, hoši, spolu jsme bojovali, spolu také zemřeme. Najdou nás tady v jednom šiku, jako zamlada.
Dává jim pastilky, aby si pro případ bezvýchodné situace nanečisto vyzkoušeli polknutí cyankali. Těm se do toho moc nechce, ale Hitler je ujistí, že jde o lentilky, výborné české bonbóny, sladké na povrchu a uvnitř s čokoládou. Lentilky Čechů, bohužel. Chtěl jsem je vystěhovat na Madagaskar. Co už taky s nimi. Tak snad příště.
Konečně se do bonbónů dají, chválí jejich chuť, ale cyankali je pravé a všichni rychle umírají.
Hitler: Apríl. Na všechno naletí, buzny.
6. Jižní Amerika
Hra končí monologem starého Hitlera, který si pochvaluje život v Jižní Americe. Dobře jsem udělal, že jsem se přestěhoval, je to tady příjemnější, počasí teplejší, moře paráda, ruka se mně přestala klepat. A hlavně: mí Jihoameričané mi rozumějí. V tom roce, co odešla Eva, uspořádali výstavu mých akvarelů. Přírodou naší vlasti se to jmenovalo. Celá se prodala do Severní Ameriky. Židi to koupili. Moc hodní a moc bohatí lidi, dobře zaplatili. Teď už se jmenuju jinak: Adolfo Esperanza Muňoz, malíř Jižní Ameriky. Škoda, že mě před lety ta politika tolik vtáhla. No jo, mládí. Člověk je idealista. Kdybych tehdy mohl malovat tolik jako dnes, ušetřil bych si spoustu nepříjemností. To bylo o nervy. Nikomu bych to nepřál. Ale teď žiju v klidu. Služebné mi vaří. Jím jídlo Jižní Ameriky - hovězí maso, kouřím doutníky a dělá mi to moc dobře. Žiju v klidu a uměním. To člověka osvobozuje. Kunst macht frei. A taky láska mi jde k duhu. Mám tam jednu takovou míšenku. Každý den řádíme jako dva chrti. Já jsem hotový divoch, úplné zvíře. Život je krásný. Das Leben ist schön.
Zvláštností HaDivadla je jeho scéna. Divadlo působí v brněnské Pasáži Alfa, v prostorách bývalého kina Praha. Nemá vyvýšené pódium a vše se odehrává hned za vstupními dveřmi do sálu. Kdyby si některý z diváků chtěl odskočit, musel by projít mezi herci, protože se hrálo bez přestávky. Při průběžném přestavování kulis se z amplionu ozývalo Arbeit macht frei (Práce osvobozuje - heslo na vstupní bráně koncentračních táborů).
V hlavních rolích hráli (a výborně) Petr Jeništa a Erika Stárková.
K Vysočině máme nostalgický vztah, silvestrovský týden 1994/95 a na Vánoce 1995 jsme byli v Hotelu Medlov na prvních rodinných dovolených. Ležel tam sníh, naše předškolní děti zkoušely bobovat a lyžovat na příjezdové cestě a s kulturní pracovnicí tehdejšího odborářského zařízení jsme jezdili na výlety do okolí - do Poličky, kde mají pěknou galerii s cenným originálem Madony od Jana Gossaerta a městskou věž, která byla porodním sálem Bohuslava Martinů, byli jsme s ní i v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě, podívat se do obce Tři Studně na památník Vítězslavy Kaprálové, hudební skladatelky, žačky (a přítelkyně) B. Martinů, kterého návštěva Kaprálových ve Třech Studních a poznání kraje inspirovaly ke složení kantáty Otvírání studánek. Ukázala nám i sgraffita ve Fryšavě - sv. Jiřího, jak zabíjí draka, a hejkala, proslulého strašidla tohoto drsného kraje. V knihovně měla monografii o malíři Vysočiny Josefu Jamborovi, přízemí hotelu zdobila krásná zimní zahrada, kde jsme popíjeli vídeňskou kávu a přes skleněnou stěnu se dívali na zamrzlý rybník.
Několikrát jsme se na Vysočinu vrátili, většinou už za turistikou, vylezli jsme na všechny možné skály, ale nikdy nechyběla zastávka v Medlově a procházka k dalšímu rybníku Sykovec u Tří Studní.
Před měsícem jsme tam strávili víkend, zimní zahrada zmizela, zbylo jen několik málo květináčů, místo kulturní pracovnice je asi také zrušeno, zato dnes soukromé zařízení nabízí masáže a wellness.
Grafické vyvedení hejkala ve Fryšavě jsme už před několika roky obtížně hledali, protože ho zakryly vzrostlé stromy, letos jsme ho nedokázali najít vůbec, a sv. Jiří za tu dobu notně vybledl.
Při procházce od Medlova k Sykovci jsme si však na mapě informační tabule u rybníka všimli upoutávky Hejkal Pepino, a to hned vzbudilo náš zájem. Přesná poloha z mapy nebyla zřejmá, ale naštěstí pomohl internet a mapy v mobilu.
Tento hejkal není na sgraffitu, ale v sošném provedení u Penzionu Zátiší ve Třech Studních, a to nepřehlédnutelném, na výšku má 3 metry. Autorem je žďárský sochař Michal Olšiak (1978), kterého jsme předtím neznali a až dodatečně se dočetli, kolik obdivuhodných soch vytvořil a kde všude na Vysočině se nachází. Krásně je přibližuje Bev v článku Sochy Michala Olšiaka.
My jsme během asi 10 km dlouhé vycházky objevili čtyři. Při obcházení Sykovce u Hotelu Horník ve Třech Studních narazíme na Káně. Opět jde o sochu více než 3 m vysokou.
Přejdeme-li silnici a pokračujeme směrem k Medlovu přes osadu Yukon, nemůžeme minout impozantního Výra. Při vytržení z něj nám uniklo, že poblíž něj se nachází ještě menší Olšiakova socha Krbového mužíka.
Poslední náš úlovek jsou Houby na konci Fryšavy. Někde je sousoší hub uváděno i pod názvem Houbiš.
Olšiakovy sochy jsou opravdu nádherné a navíc jsou krásně začleněny do krajiny, leckdy tak, že není lehké je najít. Při příští návštěvě Vysočiny se už cíleně vydáme za dalšími. Nejvíc mě lákají Hroši ve Škrdlovicích a Hamroň v Hamrech nad Sázavou, které Bev ve svém článku také má.
19 dnů od oznámení soutěže o knihu po 200 článcích uplynulo a je čas zveřejnit odpovědi účastníků a vyhlásit vítěze. Proti předchozí soutěži po 100 článcích tentokrát bylo otázek o dost víc, což kvůli větším nárokům na čas odradilo čtveřici minulých vítězů a někteří další ji nemuseli ani zaregistrovat. Možná otázky byly i těžší, matoucí a drobné obrázky nezřetelné, protože u první soutěže odpovědi docházely poměrně rychle, Čerf je poslal ještě tentýž den, co článek vyšel, vencisák dva dny poté a teď jsem se obával, zda vůbec se někdo zúčastní. Naštěstí ano, zúčastnili se dva noví soutěžící, a sice blogerky Opica a Bloud. Well Bloud (v součinnosti s Egopedem), Gabi, která se otázkami také zabývala, nakonec odpovědi neposlala.
Pár slov k otázkám, ke kterým dosud žádný článek na blogu nevyšel, anebo odpověď nebyla úplně přesná.
2. Otázka byla chytákem, protože nedávno byl na blogu článek o zámku Drottningholm u Stockholmu, který vypadá podobně, a právě tím se nechala zmást Bloud. Well Bloud. Na obrázku však byl zámek Belveder ve Vídni, přesněji Horní Belveder (Oberes Belvedere/Upper Belvedere) z vnějšího pohledu, ne tedy ze zahrady mezi Horním a Dolním Belvederem (Unteres Belvedere/Lower Belvedere).
3. I když Modiglianimu zatím žádný samostatný text nebyl věnován (pouze v jednom článku se objevil jeho ležící akt a je i v logu ve funkci pomlčky), malíř je známý dlouhými šíjemi portrétovaných žen, a tím je i snadno poznatelný. Obraz Anna Zborowska z r. 1917 je vystaven v Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku.
6. Sousoší Cyrila a Metoděje je víc, soudobé provedení v Brně u katedrály sv. Petra a Pavla, tradiční např. na Karlově mostě v Praze, v Třebíči a jak píše Opica, také v Nitře, ale to je z písku (a tedy s omezenou životností). Snímky v článku znázorňují sousoší u kostela sv. Kříže nedaleko zříceniny hradu Devín (uvedeno v článku Hrad Devín - od Sandbergu přes Devínskou Kobylu) a na Radhošti.
10. Špičatá skála je Jehla v Prachovských skalách, Josef Škvorecký sem situoval příběh zločinu v týmu horolezců Smrt na Jehle.
11. Zimní palác v Petrohradě (původně zimní sídlo ruských carů, útokem na něj v r. 1917 začala Velká říjnová socialistická revoluce), uchovává sbírky umění muzea Ermitáž.
13. Skupina kovových soch se nachází v Amsterdamu a napodobuje postavy z Rembrandtova obrazu Noční hlídka, který je chloubou zdejší galerie Rijksmuseum. (Na vyvýšeném místě v pozadí je socha malíře.)
15. Andy Warhol se na blogu ještě neobjevil, ale jeho portrét herečky Marilyn Monroe (MoMA, New York) je stejně známý jako reklamní obrázky z plechovek s Campbellovou polévkou.
17. Fontána di Trevi v Římě, film Sladký život (La Dolce Vita) Federica Felliniho z r. 1960 s Marcellem Mastroiannim a Anitou Ekberg v hlavních rolích.
18. Odpověď komplikoval nezřetelný noční snímek, to bylo ale záměrem, v denním světle by Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře každý okamžitě poznal.
21. Atlas podle řecké mytologie byl obr, který za účast v boji Titánů proti olympským bohům byl Diem potrestán tím, že na ramenou a šíji musel nést nebeskou klenbu. Tento Atlas stojí před budovou Rockefeller Center v New Yorku.
22. Obraz Pohled na Toledo (View of Toledo) namaloval El Greco a je vystaven v Metropolitan Museum of Art v New Yorku. (U této otázky jsem čekal, že bude pro soutěžící nejobtížnější, protože pro El Greca je netypická, téměř výhradně totiž maloval obrazy s postavami.)
23. Sochařská díla, která se odlévají do bronzu, mohou mít víc originálů (myslím, že se připouští až čtyři). Jedna socha Občanů (z) Calais (nebo také Měšťanů z Calais) (Les Bourgeois de Calais/The Burghers of Calais) je v Calais před budovou radnice, další v Rodinově muzeu v Paříži (v zahradě u budovy Hotelu Biron, kde měl Rodin ateliér a kterému odkázal svá díla s podmínkou, že se po jeho smrti stane jeho muzeem).
Zařazený snímek je ale z Londýna, z parčíku za Westminsterským palácem (Palace of Westminster), který je sídlem britského parlamentu (Houses of Parliament). Zde také socha nejvíc vyniká a většina publikací (např. i 8. díl Pijoanových Dějin umění) volí záběr s budovou parlamentu v pozadí. Z uvedeného výřezu to asi mohlo být zřejmé jen tomu, kdo na místě fyzicky byl.
24. Socha Čumila v Bratislavě problémy nedělala.
26. Na této otázce bylo obtížné to, že samostatný článek měla zatím pouze Velká čínská zeď, o dalších dvou nových divech světa byly jen okrajové zmínky, o Koloseu v Římě v článku Vánoce v zahraničí (a PF 2013), o Chichén Itzá v článku 11 otázek a odpovědí (3).
27. Autorem obrazu je Jackson Pollock, jmenuje se One: Number 31, 1950 a je jedním ze tří, které svou velikostí zabírají celou stěnu. Ve sbírce ho má MoMA a rozměry jsou 269,5 cm x 530,8 cm.
28. Zmenšením fotografie budovy do ikony v menu se stala téměř nečitelnou, kompenzací měla být nápověda, že budova je "zvlněná". Ano, jde o dílo La Pedrera (nebo také Casa Milà) od Antoniho Gaudího v Barceloně.
29. Tvář Alberta Einsteina je také všeobecně známá.
30. Zde jste mě obě překvapily rozšířením odpovědi o skladbu Golfingerod Shirley Bassey ze starší bondovské epizody se Seanem Connerym. Na YouTube jsem ji musel nejdřív najít, protože ji neznám. Měl jsem na mysli jen Tinu Turner a píseň Golden Eye (většinou psáno dohromady v podobách GoldenEye a Goldeneye). Jejím spoluautorem je Bono Vox ze skupiny U2.
33. Tady chybovala Opica, hra se jmenuje Král umírá a jejím autorem je Eugène Ionesco. Stejnojmennou písničku Hany a Petra Ulrychových zmiňuji zde dokonce 2-krát, v článku jim věnovaném a také v popisu inscenace hry v Divadle U Stolu.
Pro úplnost všechny odpovědi:
Azur Window se nachází u ostrova Gozo a objevilo se ve fantasy filmu Souboj Titánů.
Horní Belveder ve Vídni.
Amedeo Modigliani.
Erb z kostí v Kostnici v Sedlci patří rodu Schwarzenbergů.
Socha se nazývá Berlin a je v Berlíně (přerušenými články symbolizovala rozdělení města na západní a východní část).
Friedensreich Hundertwasser a jde o budovu teplárny ve Vídni.
Chuck Norris, most přes Moravu u Devína, spojuje Slovensko s Rakouskem.
První sousoší je u kostela sv. Kříže, poblíž hradu Devín, druhé u vysílače na vrchu Radhošť.
V Singapuru (mrakodrap se jmenuje Marina Bay Sands).
Jehla v Prachovských skalách.
Zimní palác v Petrohradu, Ermitáž.
Kriváň ve Vysokých Tatrách.
Noční hlídka od Rembrandta.
Most Bir-Hakeim v Paříži (točil se kolem něj děj filmu Poslední tango v Paříži Bernarda Bertolucciho z r. 1972).
Andy Warhol, Marilyn Monroe.
Lysá hora v Beskydech.
Fontána di Trevi v Římě, film Sladký život.
Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
Pod vrchem Luzný na české straně Šumavy.
Turning Torso v Malmö.
Atlas v New Yorku před budovou Rockefeller Center.
Toledo, El Greco.
Auguste Rodin, Občané z Calais, Houses of Parliament v Londýně.
Čumil v Bratislavě.
Foucaultovo kyvadlo, Umberto Eco.
Velká čínská zeď, Koloseum v Římě, Chichén Itzá v Mexiku.
Jackson Pollock.
La Pedrera (nebo také Casa Milà), Antoni Gaudí, Barcelona.
Albert Einstein.
GoldenEye (titulní píseň epizody Casino Royal), Tina Turner.
Monorail.
Hana a Petr Ulrychovi.
Král umírá, Eugène Ionesco.
A jaké jsou výsledky? Bloud. Well Bloud má chybu v 2. otázce, Opica v 33., obě jste umístily Rodinovy Občany z Calais na jiné místo, než bylo na snímku (uznávám však, že nebylo poznat), naopak u 30. otázky jste odpověděly víc, než jsem věděl. Opica jedno ze sousoší Cyrila a Metoděje "našla" v Nitře, bylo ale věrnou replikou sousoší od Devína, nad rámec 1. otázky přidala informaci, že Azurové okno je také ve fantasy seriálu Hra o trůny (Game of Thrones) kabelové televize HBO.
Proto je na místě vyhlásit 2 vítěze, (podle abecedy) jsou jimi Bloud. Well Bloud a Opica.
Gratuluji a současně děkuji, že jste soutěži věnovaly tolik času, 2 ks knihy mám už nachystané (mám i třetí pro sebe, protože se mně opravdu líbí) a doručím je, jakmile se dozvím adresu.
4. listopadu uplynul už pátý rok od založení blogu a ten se tak stal předškolákem, kterého doma nacvičili počítání 1+1, aby měl pak ve škole trochu náskok, a žáčkovi s tím patřičně narostlo sebevědomí.
I když od prvopočátku jsem měl víceméně jasnou představu o zaměření blogu a složení rubrik se příliš nezměnilo (a asi už ani měnit nebude), přece jen přispívání do nich je dost nerovnoměrné. Tabulka s počty článků v rubrikách ukazuje současný stav, ve sloupci M jsou počty mých příspěvků, sloupec Z představuje články Zuzany, které byly ozdobou blogu v letech 2012-13, a M+Z je jejich součtem.
Literatura
Nejsložitější pro mě je přispívat do rubriky Literatura (kam jsem později přidal film a z nouze i fotografii), protože v článcích chci mít i obrazové vyjádření, případně video, a také přesné citace stěžejních vět. To znamená nejen stručný obsah (jak bývá obvyklé pro vypracované maturitní otázky) a dojem, který na mě dílo zanechalo. Rubrika z mé strany proto dlouho zela prázdnotou, i když čtu rád a dost, ale pak mně došlo, že mým představám vyhovují divadelní hry a filmy podle literárních předloh. Za poslední rok tak do této rubriky přibylo šest položek a ve všech (kromě výhradní rubriky Zuzany Věda a zdraví) už mám nejméně 10 příspěvků. Ale se sexem (myslím v rubrice Sex) jsem už asi skončil, nic víc mě nenapadá.
Ne vždy se však podaří sehnat originální text, v divadle je také často výslovně zakázáno fotografovat během představení (a to i mobilem). Setkali jsme se s tím i v Divadle Bolka Polívky. Byli jsme na hře Mínus dva, kde kromě Bolka hráli Milan Lasica, Jitka Čvančarová a Radek Holub. Protože článek z toho neudělám, alespoň krátkou informaci.
Hra pojednává o dvou pacientech, kteří trpí rakovinou. Když se na ně přijde podívat lékař, Lasica se ho zeptá: "Jak to se mnou vypadá? Myslím časově." "Jeden týden," odpoví doktor.
"A já?," chce vědět Polívka. "Vy tak dva týdny."
Polívka to s černým humorem směrem k Lasicovi komentuje: "Na rozdíl od vás jsem celý život nekouřil, žil zdravě a mám jen o týden víc."
Rozhovory
Když jsem se ze zvědavosti díval na předchozí výroční články, v druhém jsem vypočítával oblíbené blogy a mimo jiné zmínil, že "mými hvězdami mezi muži jsou Čerf, TlusŤjoch a vencisák". Aniž bych si to pamatoval, se všemi jsem měl možnost vést rozhovor, které díky nim byly příjemným tematickým zpestřením. První s Čerfem byl ještě na blogu Autorského klubu, na něj pak navázal rozhovor se zajímavou blogerkou Maglaiz a letos je završily rozhovory s TlusŤjochem a s Vencou. Nevím jen, zda si troufnu na další, v posledním Venca svými odpověďmi a spoustou zajímavých informací nasadil laťku příliš vysoko.
Politika
Politiku na blogu záměrně opomíjím, i když samozřejmě názory na ni také mám, vystačím si však s poznámkami k Čerfovým Nedělním miniglosám. Ty jsou značně antizemanovské, pro mě naopak jeho oblíbenci (Havel, Schwarzenberg, Němcová, …, zkrátka pravdoláskaři) jsou tím posledním, co bych obdivoval. Alespoň jednou to zde rozvedu.
Soustavnou antizemanovskou propagandu Havlových pohrobků a zvlášť jejich vystoupení v rámci "zábavného pořadu" Show Jana Krause 26. října 2016 považuji za vrchol ubohosti. Permanentní revolucionář (pachatel "sarajevského atentátu" na premiéra Klause, plamenný bojovník za demokracii v době "televizní krize", kam přišel vybavený spacákem, že neodejde, dokud se to nevyřeší k jeho spokojenosti) a právník z Plzně Ruml by chtěl prezidenta Zemana "zbavit funkce pro nezpůsobilost", socioložka Šiklová zde pronesla, že "Miloš Zeman je starý muž" a "neměli bychom se upoutávat jeho výroky" - to řekne osoba, která má 81 let, a navíc v přítomnosti 88-letého pana Bradyho, kterého tam chtěla oslavovat (krk bych dal na to, že týden předtím o jeho existenci netušila, stejně jako já a všichni ostatní, tedy kromě jeho synovce, který se hodně snažil zařídit mu ocenění), hudebník Kocáb by chtěl "narovnat páteř" (když měl tento bojovník za práva Romů možnost na pozvání primátorky Řápkové strávit chvíli v jejich prostředí, najednou neměl čas - teď, za týden, ani za měsíc a nakonec vůbec), do apelu proti "servilitě" vůči Číně a "směřování naší země na východ" se svou přítomností zapojil i krasobruslař Verner, který před několika roky jel na exhibici pobavit severokorejského diktátora Kim-Čong-ila k jeho narozeninám, ….
Mě zase pobavilo, jak všichni ("kulturní elita", televizní komentátoři, novináři - v USA i u nás) zesměšňovali Trumpa, ti naši o něm prohlašovali, že je stejný "buran" jako Zeman, ale teď jako když utne. Trump totiž proti všem předpokladům těch "nejchytřejších z chytrých" prezidentské volby vyhrál a stane se nejmocnějším člověkem světa. Přirovnání Zemana k Trumpovi se najednou nehodí, nedej Bože, aby se nějaký "hlupák" spojováním s vítězem nechal ovlivnit a volil pak Zemana :).
Čeho je moc, toho je příliš. A platí to i pro propagandu. V článku Eve Ensler - Monology vagíny v Intimním divadle Bláhové Dáši jsem v komentáři [17] 23. října (tj. asi 2 týdny před volbou) napsal: "Původně jsem myslel, že bych v USA k volbám nešel (jako nechodím u nás), ale poslední dobou, když ta antikampaň proti Trumpovi je tak soustředěná a nadšené úsměvy Clintonové na první pohled falešné, bych se přikláněl k němu. Na jednostrannou propagandu jsme alergičtí."
Expředseda zkrachovalé strany ODA Žantovský si po porážce Clintonové posteskl: "Svět, jak jsme ho znali, skončil." a kdosi v Krausově pořadu "Mohli jsme mít prezidentem knížete." Ale ti nevzdělaní, hloupí a sociálně slabí venkované nám to zhatili. Vzali nám hračku a proti tomu budeme demonstrovat - v New Yorku, Washingtonu, Los Angeles; u nás budeme na náměstích a v divadlech před zahájením představení vyzývat k "týdnům občanského neklidu".
Je těžké se smířit s tím, že "obyčejní" lidé mají svůj rozum a na "humanitární bombardování" "kulturních elit", co bychom si měli myslet a koho volit, moc nedají. Starost o chudáky migranty, které bychom měli vítat a těšit se, jak nás multikulturně oplodní, hrůza z toho, že za posledních 100 let se globálně oteplilo o desetinu stupně, přivazování se k plotům jaderných elektráren a žádosti je zavřít, věnování pozornosti a účast na pochodech homosexuálů, které přitom nikdo nediskriminuje, … je úplně mimo.
Nový prezidentský kandidát Horáček rychle pochopil, že s panoptikem pravdoláskařů Kocáb, Halík, Šiklová a spol. to nevyhraje a tzv. Kroměřížskou výzvu hned odpálkoval, že nechce být nikomu zavázán. Angažování Magdy Vašáryové do jeho týmu je ale totéž v bleděmodrém. A dost pochybuji, že myšlenkovou prázdnotu a fráze, kterými se prezentuje, může vyvážit hollywoodskými úsměvy. Nemluvě už ani o jeho lásce k hazardu, která mu sice dopomohla k značnému bohatství, ale jestliže i teď, když "smrtelně vážně" bere svou kandidaturu, sází (na vítězství Clintonové si vsadil 100 tisíc, chtěl víc, ale 100 tisíc byla maximální možná částka), není to zrovna ideální kvalifikace pro takovou funkci.
Ministr Herman při setkání s dalajlámou "Jeho Svátost" zavedl do kaple Nostického paláce a na shromáždění 28. října na Staroměstském náměstí na to vzpomněl takto: "A tam jsem ho poprosil o požehnání pro naši zemi a pro náš národ a věřím, že tím momentem tady otevřel jakési průduchy ducha a duch zavanul." Něco tak stupidního jsem snad ještě neslyšel.
Takže, vážení pravdoláskaři, meditujte si o tom, kam směřuje svět v třetím tisíciletí, scházejte se s dalajlámou, ten vám poradí, že máte "naslouchat vnitřním hlasům", pouštějte na sebe závany ducha, "obyčejní" lidé, kteří nežijí z dotací ministerstva kultury a rozpočtu České televize, se ale bez vašich blahosklonných rad obejdou a spolehnou na svůj vlastní rozum.
Honorované reklamy
I v uplynulém roce přišly nabídky zařazovat do článků reklamy. Jedna společnost, která provozuje umělecký web a aukční síň, si všimla článků o umění, a když o ní napíšu PR článek, podpořím prý tak umění a umělce v ČR. Jak bohulibé! Jiná zase za reklamní banner v případě, že se jí tím prokazatelně zvedne prodej, mě pak odmění (klasický holub na střeše). Za propagaci jednoho typu cestovního pojištění v článcích o cestování bych mohl mít 300 Kč/ks. A konečně další se slušně zeptali, na kolik bych si cenil měsíční a roční umístění jejich PR článku nebo banneru na blogu. Až v posledním případě jsem odpověděl, že blogem se jen bavím, a proto nabídku, které si jinak samozřejmě velmi vážím, nemůžu přijmout.
Návštěvnost z vyhledávačů
Jsem rád, že na Blog.cz je zajímavá komunita, mnoho blogů jsem si oblíbil a jsem velmi vděčný za věrné návštěvníky a komentátory. Stejně tak ale potěší, když na blog zavítá nováček z vyhledávačů Google nebo Seznam. Vlastně na tom návštěvnost Mish-mash stojí, protože pravidelní čtenáři vědí, že při 3 článcích za měsíc sem stačí nahlédnout jednou za 14 dní (bohužel s mou návštěvností jiných blogů to z důvodů časové zaneprázdněnosti není o moc lepší). Např. v den prezidentských voleb v USA asi 30 návštěvníků našlo článek New York (6) - Donald Trump a jeho mrakodrapy, jakousi záhadou včera 21-krát byl vyhledán článek Vážná hudba a pop & rock apod. Vždy však nejméně 20 různých článků denně někdo objeví.
Začalo mě to zajímat a před několika měsíci jsem založil soubor, kam si kopíruju, odkud a na jaký článek hledající návštěvníci přišli. Těší mě, že jsou tam zastoupeny snad všechny univerzity a většina jejich fakult, i školy nižších stupňů, ústavy Akademie věd ČR, státní instituce (ministerstva, Parlament, vláda, krajské, okresní i městské úřady), média (televize a noviny), umělecká sféra (divadla, galerie, filharmonie), knihovny, banky, nemocnice, velké firmy (Škoda Auto, Siemens, SABMiller, …, i Agrofert :)) atd.
Nejzajímavější je, že větší počet článků si našli na Ministerstvu vnitra (celkem 15), Ministerstvu práce a sociálních věcí (11) a Ministerstvu obrany (9). Co za tím vězí? Monitorují internet? Jsem kandidát tajné spolupráce? :)
S využitím informace z jednoho Standova článku jsem zkusil blog přihlásit do odkazů na serveru Seznam.cz, do sekce Cestování (dnes obsahuje 3778 odkazů). Byl přijat a v podsekci Cestopisy a informace o cestování s 1847 odkazy je v současné chvíli na třetí stránce.
Statistiky
Podobně jako blog dosáhl půlkulaté výročí i řada dalších statistik se zakulatila. Počet návštěvníků na čítači TOPlistu v září překročil 100 tisíc, návštěvníci jsou ze 102 zemí, počet komentátorů v Návštěvní knize je 304 a počet komentářů za všechny články (tj. včetně článků Zuzany) přesáhl 7000.
S další bilancí snad zase za rok, pokud tedy dožiju, a to, jak už z letošního června vím, není úplně samozřejmé.
Předchozí článek byl na blogu mým dvoustým a současně uplynulo pět let od jeho založení, proto je dvojnásobný důvod k menší soutěži, kde některé (ale ne všechny) otázky se vztahují k článkům a nejúspěšnější řešitel vyhraje knihu 1000 divů Česka (Nejkrásnější výtvory přírody i člověka).
Výherců může být teoreticky i více, první soutěž po 100 článcích měla čtyři vítěze se stejným počtem 22 bodů z 24 možných. Vencovi ještě výhru dlužím, po rozhovoru s ním už ale znám na něj kontakt a můžu to napravit (třeba i s další výhrou :)).
Tentokrát na soutěžící čeká 33 okruhů otázek, z nichž k některým se váží dvě nebo tři otázky. Na rozdíl od minulé soutěže se budou započítávat i částečné odpovědi, jestliže např. budou správně zodpovězeny dvě ze tří otázek k nějakému okruhu, soutěžící zde získá 2/3 bodu. Aby bylo zcela jasné, které okruhy jsou strukturovány do většího počtu (pod)otázek, jsou uvedeny v následujícím přehledu: 1 (2 podotázky), 2(2), 5(2), 6(2), 7(3), 8(2), 10(2), 11(2), 12(2), 13(2), 14(2), 15(2), 16(2), 17(3), 18(2), 20(2), 21(2), 22(2), 23(3), 24(2), 25(2), 26(3), 28(3), 30(2), 33(2).
Komentáře s odpověďmi jsou moderované, uzávěrka soutěže je v sobotu 26. listopadu o půlnoci.
Pokud někdo bude chtít svou dříve odeslanou odpověď doplnit nebo opravit, pošlete raději úplnou aktualizovanou odpověď v jednom komentáři, aby nedošlo k nejasnostem, co z původní odpovědi platí.
K otázkám 1 až 25 se vztahují čtyři koláže, první pokrývá otázky 1 až 7, druhá 8 až 12, třetí 13 až 18 a čtvrtá 19 až 25.
Kde se nachází skalní okno a v jakém fantasy filmu se objevilo?
Jak jmenuje zámek a které hlavní město se jím pyšní?
Kdo je autorem obrazu mladé ženy?
Kterému rodu patří erb z kostí?
Jak se jmenuje moderní socha ze zohýbaných tyčí a v kterém městě ji najdeme?
Kdo zkrášlil průmyslovou budovu na snímku a v kterém městě se nachází?
Podle jednoho herce z akčních filmů byl recesisty ve slovenské anketě pojmenován most. Jak se jmenuje herec, řeka, kterou most překlenul, a státy, které spojuje?
První dva snímky ve druhé koláži zobrazují sousoší Cyrila a Metoděje, kde se nachází?
V kterém městě (městském státě) se nachází trojitý mrakodrap, spojený "nástavcem" s bazénem?
Jak se jmenuje a kde najdeme špičatou skálu, která se stala i místem zločinu v jedné Škvoreckého detektivce?
Jak se jmenuje palác a galerie, která je v něm umístěna?
Jak se jmenuje skalnatý štít na obraze a v kterých horách se vypíná?
Kovové sochy na fotografii znázorňují postavy ze známého obrazu. Jak se obraz jmenuje a kdo ho namaloval?
Most v popředí "hrál" v jednom slavném a dlouho zakázaném filmu. V kterém městě je a jak se jmenuje?
Kdo je autorem obrazu a koho znázorňuje?
Na kterém vrchu a pohoří se tyčí tato radiokomunikační věž?
Název fontány, města a filmu, v jehož proslulé scéně se objevila.
Jak se jmenuje chrám na nočním snímku a v kterém městě se nachází?
Pod kterým vrchem najdeme tuto skleněnou archu?
Jak se jmenuje výšková budova a město, kde se nachází?
Jak se jmenuje socha podle mytologického námětu a v kterém městě stojí?
Jaké město znázorňuje následující obraz a kdo ho namaloval?
Kdo je autorem sousoší, jak se jmenuje a před jakou významnou budovou stojí?
Jak se říká soše muže vykukujícího z kanálu a kde ji najdeme?
Pomocí kyvadla na dlouhém závěsu jeho tvůrce dokázal, že Země se otáčí podle své osy. Podle něj se kyvadlo jmenuje a současně se tak jmenuje i román známého spisovatele. Jak se kyvadlo nazývá a kdo napsal stejnojmenný román?
Na tomto blogu byly uvedeny fotografie tří ze sedmi nových divů světa. O které jde? (Úplný seznam tvoří Velká čínská zeď, Koloseum v Římě, Machu Picchu v Peru, Tádž Mahal v Indii, Petra v Jordánsku, Chichén Itzá v Mexiku a Kristus v Rio de Janeiro.)
Pozadí loga ze spletitých čar pod nápisem Mish-mash je výřezem z obrazu. Kdo je jeho autorem?
Jak se jmenuje "zvlněná" budova nad číslem 2 v ikonkovém menu, který architekt ji navrhl a v jakém městě ji najdeme?
Kdo je v menu nad číslem 9?
Ostrov Jamese Bonda se objevil v epizodě The Man with the Golden Gun o agentu 007. Drahý kov má však v názvu také titulní píseň jiného filmu této série. Jak se jmenuje a kdo ji zpívá?
Jak se označují visuté dráhy s jednou kolejí?
Jak se jmenují sourozenci, kteří svou kariéru začali v bigbítové skupině, později přešli k folklóru a dnes se věnují obojímu?
Muž ze sourozenecké dvojice z předchozí otázky nazpíval píseň (a jeho sestra se přidává v refrénu), která je současně názvem divadelní hry jednoho ze zakladatelů absurdního divadla. Jak se jmenuje tato hra a její autor?
Velká čínská zeď (Wan-li Čchang Čcheng/The Great Wall of China) měla sloužit jako ochrana proti nájezdům Mongolů a zásluhou dynastie Ming, která v Číně vládla od r. 1368 téměř tři století, se rozrostla do neskutečné délky 6700 km (pro srovnání obvod Země má asi 40 000 km). Traduje se, že by měla být viditelná z Měsíce, jde ale o nadsazené tvrzení, zeď má v nejširším místě 10 m a ze vzdálenosti Měsíce 384 000 km by ji nerozeznal ani orel, její viditelnost z vesmíru nakonec nepotvrdil ani čínský tajkonaut (= rusky kosmonaut, "americky" astronaut).
Nejsnadnějším způsobem, jak se ke zdi dostat, je ubytovat se v Pekingu, kde každý (jen trochu lepší) hotel k ní nabízí výlet, podobně jako v Káhiře lákají k pyramidám v Gíze.
Do hotelu v Pekingu jsme dorazili ve 3 hodiny ráno po strastiplném letu ze Šanghaje, kdy letadlo vzlétlo po 6 hodinách od plánového odletu až na třetí pokus. Návraty rozjíždějícího se letadla ze startovací dráhy zpět k odletové hale a nutnost blíže nespecifikovaných oprav, zmatené informace, že bychom se měli odbavit na jiný let, vzápětí dementované, že s opravou původního letounu to vypadá nadějně (skutečnost však byla zcela jiná), nás dost vystresovaly, ale pak z radosti z přežití jsme na recepci hotelu vysněný výlet hned domluvili a v 6 hodin ráno na něj vyrazili.
První zastávka byla u hrobek císařů dynastie Ming a jejich manželek. Je jich zde pohřbeno 13 z celkového počtu 16. Ke každé hrobce je postavena budova s velkým sálem, kde jsou vystaveny sochy, šperky, keramika a oblečení císařů. Sarkofágy jsou skryty v podzemí a nejsou běžně přístupné, ale stejně by se tam vzhledem k šeru nedalo nic fotografovat.
Působivé je však samotné prostředí areálu, který se rozkládá na 40 km čtverečních v zalesněné krajině.
Nejnavštěvovanější místo Velké čínské zdi je na vrcholu a okolí hory Badaling (Pa-ta-ling), asi 80 km od Pekingu. Její nadmořská výška je 1015 m, ale není nutné tam stoupat, protože pod vrchol jezdí lanovka. Toho jsme také využili, protože se spustil silný déšť.
Obrovská délka zdi byla současně i její slabinou, protože bylo obtížné ji celou střežit. Tomu měl napomáhat systém 25 tisíc pozorovacích věží, mezi nimiž se obránci pomocí kouřových signálů informovali o blížícím se nebezpečí. Jako prvnímu se podařilo zeď překonat a dobýt rozsáhlá území Číny mongolskému vojevůdci Čingischánovi v 13. století. Do naší doby se zachovalo jen asi 30 % délky zdi a i z toho mnohé části jsou novodobou rekonstrukcí, což platí také pro oblast Badalingu.
Místo je atraktivní výhledy na zvlněné linie zdi táhnoucí se kopcovitým terénem.
Bohužel špatné počasí viditelnost značně snižovalo.
Les deštníků dal vzpomenout na Renoirův obraz a pláštěnky na skladbu Ulica plná plášťov do dažďa Mariana Vargy a jeho skupiny Collegium Musicum.
V r. 2007 Velká čínská zeď společně s antickým amfiteátrem Koloseum v Římě, kultovním místem Inků Machu Picchu v Peru, mauzoleem Tádž Mahal v Indii, jordánským skalním městem Petra, mayským městem Chichén Itzá v Mexiku a sochou Krista v Rio de Janeiro byla v celosvětové anketě vyhlášena novým divem světa.
P.S. Tento článek byl na blogu mým dvoustým a příště bude soutěž o věcné ceny, podobně jako byla po stém článku.
Když Eve Ensler, autorka a tehdy i jediná představitelka, v r. 1996 uvedla svou hru Monology vagíny (The Vagina Monologues), byl to pro prudérní Američany šok. Nakladatel, který jí předem vyplatil zálohu, si publikaci textu rozmyslel a požádal ji, aby knihu vydala někde jinde, že peníze si může nechat. Velkým problémem bylo už jen samotné slovo vagína v názvu díla, např. v CNN sice hře věnovali 10 minut, ale inkriminované slovo ani jednou nepadlo.
Spisovatelce byl podnětem rozhovor se starší ženou, která s opovržením mluvila o svých genitáliích. Ensler pak vedla více než 200 rozhovorů s dalšími ženami z různých prostředí, různého věku, orientace a společenského postavení, které se jí svěřily se svými nejintimnějšími zkušenostmi, a ty pak umělecky zpracovala.
Prvotní záměr byl feministický, zrovnoprávnit postoj k intimitě, místo stydlivého označování "tam dole" se nebát říct vagína, klitoris, stydké pysky, otevřeně mluvit o svých pocitech, stejně jako muži se nerozpakují dávat na odiv svou sexualitu a jak si ji užívají.
Po představeních však za autorkou chodily stovky žen a některé jí vyprávěly, jak byly znásilněny (často muži z příbuzenstva), a to Ensler přivedlo k myšlence, že nic není tak důležité, jak zabránit násilí na ženách a jejich mrzačení psychickému i fyzickému. Společně s několika feministkami na Valentýna 14. února 1998 založila hnutí V-Day, které shromažďuje finanční prostředky (včetně příspěvků z představení hry) na pomoc utlačovaným ženám. Podle data feministky V-Day chápou jako Valentine's Day, někdy se "V" vysvětluje také jako Victory (vítězství) a "politicky nekorektní" muži z toho hned udělali Den vagíny.
K nám se hra dostala zásluhou Dagmar Bláhové, herečky známé mimo jiné z brněnského Divadla Na provázku a filmu Hra o jablko Věry Chytilové z r. 1976. Po návratu z Austrálie, kam se provdala (a tam i rozvedla), ji přeložila a když v r. 2002 založila Intimní divadlo Bláhové Dáši, Monology vagíny ho uvedla ve známost. S představením pohostinsky vystupuje po celé republice a v září jsme ji s Jitkou Asterovou (alternuje s Annou Polívkovou) a Míšou Sajlerovou měli možnost vidět v Brně.
Monology vagíny byly přeloženy do 48 jazyků a hrány ve více než 140 zemích, včetně Číny a Turecka, kde sexuální obsah jinak podléhá cenzuře. Vystupovala v nich řada známých hereček, např. Susan Sarandon, Kate Winslet, Melanie Griffith a Gillian Anderson.
Knižně vyšly i u nás, chtěl jsem je objednat, ale ve všech knihkupectvích jsou rozebrány s informací, že o dotisku se zatím neuvažuje. Naštěstí na webu je text dostupný v angličtině a několik volně přeložených vět v kombinaci s tím, co jsem si zapamatoval z představení, můžu přiblížit.
Scénu tvoří tři barové stoličky, spousta bot, klobouky, šály. Představitelky se v monolozích střídají.
1. Chlupy (Hair) Můj manžel chlupy nenáviděl. Nutil mě je holit. Byla jsem obnažená jako malá holčička. To ho vzrušovalo. Když mě miloval, bylo to bolestivé. Odmítla jsem se dál holit. Manžel mně pak zahýbal, protože ho nechci potěšit. Terapeutka mně řekla, že manželství je kompromis. Když přišel domů, holil mou vagínu, několikrát mě řízl, ale krve si nevšímal, protože mu to dělalo radost. Bez chmýří jsem však neměla žádnou ochranu. Pak jsem si uvědomila, že chlupy jsou tam z nějakého důvodu - jako lístky kolem květu, trávník kolem domu. Musíte milovat chlupy, abyste mohli milovat vagínu.
Mezi monology jsou vkládány i krátké dialogy všech hereček.
Kdyby se vaše vagína oblékala, co by si vzala na sebe? (If your vagina got dressed what would it wear?) Brýle, baret, koženou bundu, hedvábné punčochy, norka, pánský smoking, večerní šaty, flitry, jedině Armaniho, masku, vysoké podpatky, pláštěnku.
Kdyby vaše vagína mohla mluvit, co by řekla dvěma slovy? (If your vagina could talk, what would it say, in two words?) Zpomal, jsi to ty?, nakrm mě, začni znovu, lízej mě, víc, prosím, nepřestávej, ach, Bože, nevzdávej to, ano, tam.
2. Záplava (The Flood)
Jedna z žen do svých 72 let nikdy neviděla svou vagínu, i když se koupala a sprchovala. Nikdy neměla orgasmus. Po návštěvě terapeuta si zapálila svíčky, vykoupala se, pustila si hudbu a když po více než hodině konečně našla klitoris (kvůli artróze měla omezenou pohyblivost), vykřikla.
Další monolog byl pro ni.
Andy Leftkov byl krasavec. Byli jsme v jeho autě, novém bílém Chevroletu. Mé nohy byly příliš dlouhé a tiskly se na přístrojovou desku. Políbil má kolena a to mě tak vzrušilo, že jsem ucítila záplavu tam dole. Nemohla jsem to ovládat, byla to síla vášně, řeka života ze mě vytryskla skrz kalhotky přímo na sedadlo auta. Andy řekl, že to páchne jako zkyslé mléko, poskvrnilo mu to sedadlo a že jsem páchnoucí podivné děvče. Chtěla jsem mu vysvětlit, že jeho polibek mě zastihl nepřipravenou. Zkusila jsem to utřít mými novými žlutými šaty. Andy mě vzal beze slova domů. Byla jsem i na dalších schůzkách, ale představa záplavy mě znervózňovala. Zdály se mně o tom šílené sny. Ptala jste se, co by si oblékla. Co jsou to za otázky? Nosila by velký nápis Zavřeno kvůli záplavě.
Část z úvodních monologů je v následujícím videu, kde jsou všechny tři herečky, jak jsme je viděli.
3. Seminář o vagíně (The Vagina Workshop) Moje vagina je škeble, kulatá, růžová, něžná škeble, která se otvírá a zavírá, zavírá a otvírá. Je květinou, výstředním tulipánem, který má úzký a hluboký kalich a měkké, ale pevné okvětní lístky. To jsem se naučila na semináři o vagínách. Žena, která ho vedla, nás na první schůzce požádala, abychom nakreslily svou vagínu. Jedna těhotná žena nakreslila velká rudá ústa, jiná, kost a kůže, velký servírovací a vzorovaný talíř. Já jsem nakreslila obrovskou černou tečku s malými, zakroucenými čarami okolo ní. Černá tečka byla tím, co černá díra ve vesmíru, a zakroucené čáry lidé nebo věci, které se v ní ztratí. V semináři jsme také byly požádány podívat se na naše vagíny v ručním zrcátku a potom sdělit, co jsme viděly. Musím říct, že do té doby všechno, co jsem o vagíně věděla, bylo z doslechu. Nikdy mě nenapadlo se na ni dívat. Bylo to trapné, připomnělo mně to, jak se museli cítit dávní astronomové se svými primitivními dalekohledy. Znepokojilo mě to, jako když poprvé uvidíte rozříznutou rybu. A nejvíc mě překvapily všechny ty vrstvy. Pak se naše lektorka zeptala, kolik z nás někdy mělo orgasmus. Ruce zvedly jen dvě. Já jsem se nehlásila, měla jsem ho jen mimoděk, ve snu, při koupeli, na koni, na kole, na běžeckém pásu v posilovně. Bylo to ale dávno, proto jsem byla v semináři. Pak jsme si s pomocí zrcátka měly najít klitoris. Rozplakala jsem se, musela bych se vzdát své fantazie, nechtěla jsem ho hledat, podlehla jsem panice, že ho nemám, že jsem jedna z těch neschopných, frigidních, mrtvých. Myslela jsem na to, jak jsem v 10 letech ztratila při plavání prstýnek, a že jsem ztratila i klitoris. Lektorka mně řekla, že klitoris se nedá ztratit, je podstatou těla, zvonkem do domu a současně domem samotným. Lehla jsem si a zavřela oči. Připadala jsem si jako astronaut, který znovu vstupuje na povrch Země. Položila jsem tam prst. Chvěla jsem se, chvění přešlo v zemětřesení a pak v erupci.
Z knihy Woman: An Intimate Geography od Natalie Angier: Klitoris je jediný orgán v těle, určený čistě pro potěšení. Klitoris je uzlíček nervů, má 8000 nervových vláken, abychom byli přesní. Je to větší počet, než se dá najít kdekoliv jinde v mužském a ženském těle, včetně konečků prstů, rtů a jazyka, a dvakrát víc než v penisu.
4. Protože se rád na ni díval (Because He Liked to Look at It) Řeknu vám, jak jsem začala milovat svou vagínu. Myslela jsem si, že má vagína je neuvěřitelně ošklivá. Byla jsem jednou z těch žen, která, když se na ni podívala, od té chvíle si přála ji nemít. Dělalo se mi z ní zle. Litovala jsem každého, kdo s ní přišel do styku. Abych přežila, začala jsem se předstírat, že mám mezi nohami něco jiného. Představovala jsem si nábytek, bavlněné přikrývky, malé sametové pohovky, leopardí koberečky, hedvábné kapesníky, prostírání. Přestala jsem si ji uvědomovat. Když byl nějaký muž ve mně, viděla jsem ho v norkem lemované šále nebo v čínské misce. Pak jsem potkala Boba. Byl tím nejobyčejnějším mužem, kterého jsem kdy poznala. Byl hubený, vysoký a nevýrazný, nosil khaki oblečení. Neměl rád kořeněná jídla ani poslouchat Prince. Nezajímal se o sexy spodní prádlo. V létě strávil čas ve stínu. Nesděloval své vnitřní pocity. Neměl žádné problémy a ani nepil. Nebyl příliš zábavný, tajemný ani charismatický. V autě nejezdil rychle. Nijak zvlášť mě nezaujal. Nevšímala bych si ho, kdyby nezvedl minci, která mně spadla na podlahu. Když se jeho ruka náhodou dotkla mé, něco se stalo. Šla jsem s ním do postele. A pak se stal zázrak. Ukázalo se, že Bob miloval vagíny. Byl znalcem. Miloval jejich chuť, vůni, ale co bylo nejhlavnější, rád se na ně díval. Když jsme poprvé mazlili, řekl, že mě musí vidět. "Však mě vidíš, tady jsem," odpověděla jsem. "Musím se podívat." Začal mě svlékat. "Co děláš, Bobe?" "Musím tě vidět." Zatajila jsem dech. Díval se a díval se. Vzrušeně oddechoval a jeho tvář se změnila. Nevypadal už obyčejně, ale jako hladové zvíře. "Jsi tak krásná," řekl. "Jsi elegantní a hluboká a nevinná a divoká." "Tos tam viděl?" Bylo to, jako kdyby četl z mé dlaně. "Viděl, a víc, mnohem víc." Díval se téměř hodinu, jako kdyby studoval mapu, pozoroval Měsíc. Byl tak vzrušený, začala jsem vlhnout. Představila jsem si, jak mě vidí. Bylo mně krásně. Začala jsem mít ráda svou vagínu.
Ne zrovna šťastná skutečnost (Not So Happy Fact)
Podle výsledků statistického průzkumu UNICEF z r. 2005 asi 130 milionům dívek a mladých žen byly zmrzačeny genitálie. V zemích, kde se to praktikuje, především v Africe, asi tři miliony mladých děvčat ročně může očekávat, že nožem, břitvou nebo skleněným střepem jim rozříznou klitoris, anebo ho úplně odstraní.
Jako kdyby mužům amputovali větší část penisu nebo úplně celý. Krátkodobé dopady zahrnují tetanus, krvácení, záněty v močové trubici, měchýři a vagíně, dlouhodobé chronickou infekci dělohy, zvýšené utrpení a nebezpečí při dětských porodech a předčasná úmrtí.
5. Má naštvaná vagína (My Angry Vagina) Má vagína je vzteky bez sebe. Armáda lidí vymýšlí způsoby, jak nás mučit. Neustále se snaží do nás něco strkat. Třeba tampony. To nemůžou najít způsob jejich jemného mazání? Přestaňte do mě strkat nějaké věci a čistit mě.
Nevěřte jim, když říkají, že voní jako růže, když má být cítit jako vagína. Snaží se nás čistit, nutí vonět jako sprej z koupelny nebo zahrada. Všechny ty sprchové spreje, květinové, ovocné, dešťové, všechno vyčistí, jako kdybychom umyli rybu po upečení. Chci ochutnat rybu, proto jsem si ji objednala. A pak ta vyšetření. Proč ty gumové rukavice? Proč ta baterka? A proč do nás strkají ty nacistické ocelové třmeny a studený kachní zobák? Proč nemohou najít nějaký pěkný fialový samet, ovinout ho kolem mě, položit mě na nadýchaný bavlněný přehoz, obléct si pěkné růžové nebo modré rukavice a nohy pokrýt kožešinou? A co je nejhorší, jsou tanga. Vagína má být uvolněná, potřebuje pohodlí.
6. Má vagína byla mou vesnicí (My Vagina Was My Village)
Dvacet až sedmdesát tisíc žen bosenských žen bylo znásilněno během války v Jugoslávii. Ve Spojených státech je každý rok znásilněno asi dvě stě tisíc žen, a to je jiný druh války. Následující monolog vychází z příběhu jedné z bosenských žen.
Moje vagina byla zelení, s vlhkým, světle růžovým polem, sluncem, které se něžně dotýká mého milého blond stéblem slámy. Má vagína byla upovídaná, nedočkavá, kolik jen toho namluvila, nedokázala přestat. Teď už ne, zdá se mně, že je tam mrtvé zvíře, zašité tlustým černým rybářským vlascem. Zápach mrtvého zvířete nejde odstranit. A její hrdlo je podříznuto a krev prosakuje mými letními šaty. Moje vagina zpívala všechny dívčí písně, tóny zvonků koz, písně pustých podzimních polí, písně domova. Od doby, co do mě vojáci vrazili dlouhou tlustou pušku, už ne. Šest z nich, obludní lékaři s černými maskami, strkali do mě láhve a koště. Moje vagina plavala jak v řece, vysušila rozlitou vodu na sluncem rozpálených kamenech a na mém klitorisu tvrdém jako kámen. Od doby, co mně rozedřeli kůži a utrhli kus stydkých pysků, už ne. Moje vagina byla životem kypící vesnicí, mým domovem. Teď už ne, co se na mně střídali sedm dnů, páchli jak výkaly a uzené maso a nechali ve mně své špinavé spermie. Stala jsem se řekou jedu a hnisu. Moje vagina byla životem kypící vesnicí. Ale oni ji napadli. Zprznili a vypálili. Nemůžu se jí dotknout. Bydlím teď někde jinde. Nevím, kde to je.
Míša Sajlerová si notovala píseň Proměny z repertoáru Čechomoru s Lenkou Dusilovou (nevím už ale, zda u tohoto monologu).
7. Pipina, která uměla (The Little Coochi Snorcher That Could)
Během 13 let ve stovkách rozhovorů se ženami bez domova jen jedna nebyla sexuálně zneužívaná jako holčička, nebo znásilněna jako mladá žena. Pro většinu z těchto žen "domov" znamená děsivé místo, místo, odkud utekly. Útulky jsou první místa, kde mnohé z nich našly bezpečí, ochranu nebo pohodlí.
V monologu si žena vybavuje vzpomínky na traumatické sexuální zážitky v dětství a jak se z nich "léčila" sexuálními zkušenostmi s dospělou ženou.
Mám pět roků. Matka mně hrůzu nahánějícím hlasem říká, abych si neškrábala pipinu. Vyděsilo mě, že bych si ji mohla vyškrábnout. Už se tam nedotýkám, ani ve vaně. Mám strach, že se voda dostane dovnitř a naplní mě, až prasknu. Přelepila jsem ji náplastí, ale ve vodě nedrží. Představuji si nějakou zátku, abych zabránila věcem do mě vstoupit. V posteli mám pod pyžamem troje bavlněné kalhotky. Chtěla bych se tam občas dotýkat, ale nemůžu.
Sedm let. Edgar Montane, kterému je deset, se na mě naštval a praštil mě vší silou mezi nohy. Cítím se polámaná, kulhám, nemůžu čurat. Matka se mě ptá, co mám s pipinou, a když jí řeknu, co mě Edgar udělal, ječí, že nikdy nesmím dovolit, aby mně tam dole někdo sahal.
Devět let. Hraju si na posteli, poskakuju a padám a napíchnu se pipinou na sloupek postele. Roztrhla jsem si ji, v nemocnici mě zašili.
Deset let. Otec pořádá nahoře večírek, každý pije, já si hraju v přízemí a zkouším si obléct novou bavlněnou bílou podprsenku a kalhotky, které mi dala přítelkyně mého otce. Najednou ke mně zezadu přijde nejlepší přítel mého otce, ten mohutný chlap Alfred, stáhne mně kalhotky a strká do mé pipky svůj velký tvrdý penis. Křičím, kopu, snažím se vytrhnout, ale marně. Objevil se můj otec, má zbraň, všude je krev.
Třináct let. Má pipina je místo bolesti, ošklivosti, vnikání a krve. Místo pro nepříjemnosti.
Šestnáct let (tento věk sem původně zařazen nebyl, další odstavec byl součástí vzpomínek z 13 let, z toho vyplývající pedofilie však vzbudila pohoršení, a proto ho autorka přiřadila k vyššímu věku). V našem sousedství bydlí nádherná 24-letá žena. Jednoho dne mě pozvala do svého auta. Ptá se mě, jestli se ráda líbám s chlapci, řekla jsem jí, že ne. Pak řekne, že mi chce něco ukázat, nakloní se ke mně, něžně mě políbí a pak vsune svůj jazyk do mých úst. Páni. Ptá se mě, jestli chci přijít do jejího domu, a pak mě zase políbí. Ptá se mé matky, jestli u ní můžu strávit noc, matka je potěšena, že taková krásná a úspěšná žena se o mě zajímá. Bojím se a nemůžu se dočkat. Její byt je fantastický. Až vyrostu, chtěla bych být sekretářkou jako ona. Dá si vodku, já ji chci také. Alkohol mně stoupá do hlavy. Jsem uvolněná a připravená. Něžně a pomalu mě pokládá na postel. Hraje si se mnou a má pipina, kterou jsem dosud považovala za ošklivou, a teď - jsem tak horká a divoká. Řekla mi: "Tvá vagína, nedotčená mužem, voní tak krásně, svěže, přála bych si, aby to trvalo věčně." Jsem šíleně odvázaná a pak zazvoní telefon, samozřejmě je to má matka. Chce se ujistit, že tam nejsou žádní chlapci. Pak mě úžasná paní učí všechno o mé pipině, nutí mě hrát si před ní a také různé způsoby, jak si dělat potěšení, že pak nikdy nebudu muset spoléhat na muže. Ráno jsem měla strach, že jsem se stala chlapem, protože jsem se do ní zamilovala. Zasmála se, ale pak jsem ji už neviděla. Později jsem si uvědomila, že byla mou překvapivou a nečekanou spásou. Změnila mou ubohou pipinu a pozvedla jí do nebe.
Pobuřující skutečnost o vagíně (Outrageous Vagina Fact)
Z knihy The Technology of Orgasm od Rachel Maines: Prodávat vibrátory je zakázáno v následujících státech USA: Alabama, Texas, Mississippi, Georgia, Louisiana, Virginia a Indiana. V některých státech, jestliže budete přistiženi při pokusu ho prodat, můžete dostat pokutu až 5 tisíc dolarů a hrozí vám až 3 roky nucených prací. Zatím jsme ale neslyšeli o masové vraždě spáchané vibrátorem.
8. Rehabilitace slova k.nda (Reclaiming Cunt) Nazývám to k.ndou. Opravdu se mně to slovo líbí. K.nda. Poslechněte si to: k.nda.
A tady Dáša Bláhová nejméně 5 minut učila celé obecenstvo vyslovovat "k.nda", odpočítávala "jedna, dva, tři: k.nda," protože je to slovo, které se nezaslouženě považuje za vulgární. Navíc ho (mimo rámec hry) dala do souvislostí s energií kundalini, která tělu poskytuje pocit tělesného uvolnění a blaženosti a využívá se v józe.
Ve hře Dáša Bláhová také rozebírá všechna další možná označení vagíny v češtině (číča, mušlička, škeble, …) i všemožných cizích jazycích. Víte, jak se vagína řekne v ruštině? Что это? (Co je to?)
9. Žena, která ráda obšťastňovala vagíny (The Woman Who Loved to Make Vaginas Happy)
Tato část je dostupná na YouTube v podání Ivy Pazderkové, v první části od 0:50, na kterou ještě navazuje druhá část se zvukovými projevy orgasmů.
Od Dáši Bláhové si pamatuji "katolický orgasmus" - sevřené rty a ovládání se, ale nakonec unikne: "Ach, Bože, …, ty, ďáble."
10. Byla jsem tam na sále (I Was There in the Room)
V monologu Eve Ensler popisuje detaily porodu své vnučky.
Co na závěr? "Kontroverzní" hra se setkávala s rozporuplnými reakcemi, byla označována jako oplzlá a pobuřující, někteří diváci v průběhu představení odcházeli, přes vážná témata má však i humorné stránky. Při naší návštěvě nikdo neodešel, v Česku jsou prudérní jen bigotní věřící a těch je 6 % (nebo kolik to mají lidovci voličů), jsme trénovaní, i prezident se vyjádřil "k.nda sem, k.nda tam".
Humor nakonec projevil i jeden divák, Dáše Bláhové místo obvyklé kytice věnoval ananas (mušli asi nesehnal).
Eve Ensler po Monolozích vagíny napsala ještě volné pokračování s názvem The Good Body a Intimní divadlo Bláhové Dáši ho pod názvem Tělo má v repertoáru také. V něm se autorka zaměřuje na to, proč v přijetí žen v očích společnosti se klade takový důraz na jejich vzhled a sexuální přitažlivost (mohou přece být také inteligentní), a jakým způsobem se ženy tomuto diktátu podřizují.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
