28. ledna 2021

Sintra - královské paláce a maurský hrad

Asi 20 km severozápadně od Lisabonu leží město Sintra, které pro příjemné klima v podhůří Sierra de Sintra, exotickou vegetaci a blízkost moře portugalská královská rodina již od 15. století využívala jako letní sídlo. Okouzlilo i básníka lorda Gordona Byrona a bylo mu inspirací k Childe Haroldově pouti

Pohádkově krásné paláce, maurský hrad, zahrady a (leso)parky v r. 1995 byly oceněny zápisem na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. 

Město má dnes asi 380 tisíc obyvatel a z Lisabonu je snadno dostupné příměstským vlakem.  

Z paláců alespoň z vnějšku přiblížím jen nejvýraznější z nich – Palácio National da Pena. Bývá označován za „portugalský Neuschwanstein“, ale Neuschwanstein, asi 100 km od Mnichova, který si nechal postavit Ludvík II. Bavorský, co se týká barevnosti a množství použitých architektonických slohů, je jen chudým příbuzným. Původně zde byl v 16. století postaven klášter, v 18. století však po ničivém zemětřesení již nebyl obnoven a v letech 1840-1850 portugalský král Fernando II. místo něj nechal postavit romantický palác.      

Výjimečně sem zařadím profesionální fotografii z anglické Wikipedie, v náhledu je jasně patrný eklekticismus stavby – napodobování a směšování několika historických slohů – zde byzantské architektury (kupole), gotiky (válcové věže a cimbuří), renesance (členité fasády a sloupoví) a manuelského slohu (podle portugalského krále Manuela I. (1469-1521)), který zahrnuje prvky pozdní gotiky a dekorativnosti maurské architektury.   


Palác stojí na vyvýšeném místě a přístupová cesta vede hustým lesem.



Na následujícím snímku je vstupní brána a na pravé straně pilíře s tunely do nitra paláce.




A zde jsou již pohledy z horní terasy.




Z vnějšího pohledu je vidět bohatě zdobená kamenná brána do vnitřní části paláce, s věžičkami a královskými znaky v horní části.



Kamenné dekorace se prolínají s okrasnými keři. 



Balkón pro ceremoniální příležitosti podpírají kroucené sloupy.



Nad gotickým portálem je umístěna socha Tritóna, syna boha moře Poseidona, který má podobu člověka s dolní částí těla tvořenou rybím ocasem. 




Baňatá cibulovitá věž připomíná pravoslavné chrámy a protáhlejší vpravo zakončení minaretů.



A nechybí ani špičatá gotická věžička a klasická renesanční sloupoví na terasách.



Dalším královským palácem je Palácio Nacional de Sintra. Nachází se na okraji města a viděli jsme ho jen z nadhledu a větší dálky. 




V Sintře je řada dalších zajímavých paláců, např. Quinta da Regaleira, Monserrate, Palácio de Seteais, ale ty jsme už nehledali, první z nich je alespoň částečně vidět mezi stromy v pravé části následujícího snímku. 



Některé z nich se objevily ve filmovém zpracování Gulliverových cest od Jonathana Swifta.

Nepřehlédnutelný byl ale maurský hrad z 9. století, Castelo dos Mouros, přesněji jeho zřícenina. 



Maurové (muslimové ze zemí severní Afriky, mino jiné z Mauretánie, podle níž dostali označení) ve středověku pronikli do Španělska a Portugalska a ovlivnili také jejich architekturu. Charakteristickým rysem maurského slohu jsou členité podkovovité oblouky (v palácích v barevných pruzích) a ornamenty (arabesky). Na kamenném hradě barvy obloukům pochopitelně chybí.



Hrad ze všech stran obklopují skály a přístupové schodiště se jich místy dotýká. 



Každý hrad potřebuje ochranu, v nižších polohách jsou proto vybudovány strážní věže. 





Případné dobyvatele by mohla odradit i socha válečníka, vystupující z korun stromů.



Na posledním snímku je vidět, že hrad a palác Pena jsou v těsném sousedství.



20. ledna 2021

Cabo da Roca - nejzápadnější místo Evropy

Západ (a USA zvlášť) pro nás vždy symbolizoval svět neomezených možností a demokracie (s vývozem jejich „přebytků“, např. do arabských zemí, však dosahuje matných výsledků), ale vzdálený byl asi jako Mars. Jenže dnes již připomíná spíš parafrázi Cimrmanova Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Jen místo „Jdu na sever. A už jdu na jih!“ se vydává na Východ 50. let podle Orwellova románu 1984 (cenzura, udavačství, zastrašování, propouštění z či nepřijetí do práce za sympatie k „nevhodnému“ názoru či vztah k „nehodnému“ člověku, vylučování ze školy, profesní likvidace, …).

Ale raději se podívejme do přírody. Místo, které v Evropě leží nejzápadněji (přesněji na její pevnině, Island je západněji), najdeme v Portugalsku. Je jím mys Cabo da Roca, asi 40 km od Lisabonu. Dostat se sem dá autobusem z obcí Sintra (s pozoruhodným maurským hradem, o něm ale jindy) anebo z Cascais, obyvateli Lisabonu oblíbeného pro písečné pláže.  

Na mysu stojí památník, maják a několik přilehlých budov s informačním střediskem.




Na desce památníku jsou vytesány souřadnice mysu, 38°47' severní šířky a 9°30' západní délky, a v horní části citát portugalského básníka Luíse de Camoes (1524-1580), opěvující jej jako místo „kde končí země a začíná moře“ (v portugalštině „Onde a terra acaba e o mar começa“).    



Památník je hlavním magnetem, nemít odtud fotografii je nemyslitelné. 



Při pohledu z boční strany je zřejmé, že stojíme na vysokém útesu, hladina oceánu je o 140 m níže. 




Ještěže je tam zábradlí. Bezděky se mně v mlhavých obrysech vybavil srdceryvný romantický příběh, který jsem četl snad ještě v pubertálním věku. Dva věkově odlišní muži milují stejnou ženu a v dramatické scéně všichni stojí na útesu nad mořem. Starší muž se z neopětované lásky vrhne do hlubin, ale špatně si to vyložil, mladá žena ve skutečnosti miluje jej a s tragickým koncem své lásky se nedokáže vyrovnat a skočí za ním. Opuštěný mladý muž, pro něhož život ztratil smysl, pak udělá totéž. Tolik zbytečně zmařených životů! Kdyby si více naslouchali, dva mohli žít a vlastně ani přebývající mladý muž nemusel nikam skákat, vždyť také mohl zahořet nehynoucím citem k nějaké další slečně. 

Z jižního pohledu jsou ve skalách patrné otvory, které možná po staletích erozí a nárazy příbojových vln vytvoří jeskyně.





Severní strana mysu je charakteristická ostrým skalním hřebenem.




Některá místa pod útesem by se se snad dala považovat za pláž, nikdo se však jimi nenechal zlákat. 



Krkolomný sestup by navíc vyžadoval horolezeckou průpravu.



A zpěněná voda o kameny se tříštících vln Atlanticu a mořské proudy vzbuzovaly respekt. 



11. ledna 2021

Dublin (2) - na kávě s Adolfem Bornem (a na výstavě)

Irskou metropoli Dublin jsem zde zatím více vzpomínal jen jednou – v souvislosti se slavnými literáty, National Gallery of Ireland mně umožňuje do článků o malířích vkládat fotografie krásných obrazů významných světových mistrů, ale dnes se zastavím u našeho malíře, na něhož jsme s překvapením narazili úplně jinde než v galerii.

Objevování většího města je mnohdy srovnatelné s náročnějšími turistickými výlety, pokud tedy nespoléháme výhradně na MHD a chceme vidět i místa, která nejsou přímo u zastávek. Není divu, že přitom neustálém hledání správného směru (dnes to naštěstí zjednodušují mapy v mobilu) a polykání kilometrů potřebujeme také dát odpočinout znaveným nohám. A nejlepší je zakotvit v útulné kavárničce, u kávy a zákusku si popovídat a/nebo listovat v průvodci a popřemýšlet, kam se vydat dál.

Během 6denního pobytu (tj. s 5 noclehy) v Dublinu v r. 2018 jsme jednu takovou našli v centru města. Bylo tam snad jen 5 stolků a jak je přirozené, sedali jsme si tak, aby zorný úhel byl co největší, bylo vidět na dění na ulici (i sympatickou obsluhu zřejmě rodinné firmy), zpravidla hned za vstupní dveře.  



Při třetí návštěvě však bylo volno jen v zadní části a při odchodu jsem si konečně všiml, že na zdi za našimi zády visí zarámované obrazy Adolfa Borna (1930-2016).




U pultu zrovna někdo stál, a proto jsem zvědavý dotaz, jak na malíře přišli a jestli mají nějaký vztah k České republice, odložil na poslední den pobytu, který nám ještě zbýval. Jenže pak jsme tam už nešli.   





Zatímco obrazy jsou vždy originály a malíři málokdy některá díla vytváří ve více verzích (zde např. dvě verze obrazů Madona ve skalách Leonarda da Vinciho, Babylonská věž Pietera Bruegela st. a Pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, reprodukovaný obraz Ostrov mrtvých Arnolda Böcklina je první z pěti verzí), u grafických listů (a dokonce také u z bronzu odlévaných soch) je možné pořídit omezený počet kopií, které všechny se považují za originály. Nejdále v tom dospěl představitel op artu Victor Vasarely, který mnohé geometrické obrazy namaloval stejně jen v zaměněných barvách a každou verzi navíc mnohokrát kopíroval a vlastnoručně autorizoval.  

Při porovnávání akvarelů z dublinské kavárny s těmi, které byly zařazeny na výstavu Jedinečný svět v pražském Museu Kampa v r. 2017 (rok po Bornově smrti), jsem ale žádnou shodu nenašel, proto ještě několik dalších z této výstavy sem doplním. 

V Bornově mnohovrstevnatém díle se potkávají náměty inspirované jeho cestami po exotických zemích s animovanými filmy pro děti (ale i dospělejší, např. vsuvky do filmů o Básnících), knižními ilustracemi i kreslenými vtipy a karikaturami v humoristických časopisech. Exotika se projevuje i v oblečení postav (pestrobarevné róby žen a turbany u mužů) a nejrůznějšími zvířaty a zrůdičkami jako z obrazů Hieronyma Bosche, např. v obrazech Alchymista (1999) a Podivná společnost na Avignonském mostě (2008).


K cestopisným patří Marco Polo na cestách (2001), který také byl vybrán na plakát výstavy, Přivítání Kryštofa Kolumba (1996), Cestovatel Emil Holub rozmlouvá s domorodci (2004), Poutníci (2004) a Setkání dvou civilizací (2005). 





Vítači migrantů by při pohledu na obrazy Plavba do XXI. století (1999) a Návštěva ze sousední vesnice (2002) asi přemítali, jak to vlastně Born myslel. 





Kreacionisté (ti, kteří věří, že život stvořil Bůh) u obrazu Charles Darwin se svou rodinou (2006) by naopak určitě souzněli se zjevnou Bornovou ironií k Darwinově evoluční teorii, že jsme se vyvinuli z opice. 



Ke zvířatům však Born měl láskyplný vztah a spojoval je s lidskými vlastnostmi, kdy se fintí, tančí kankán a veselí se, a ve většině obrazů nějaká najdeme. První se jmenuje Veselý den v říši zvířat (2008)




Barevným koncertem jsou obrazy z cirkusu a karnevalu: Senzační artistické číslo (2001, zde připomíná malíře naivního umění Henriho Rousseaua), Čínští artisté (2004) a Benátský karneval (2009). 




Z animovaných filmů samozřejmě nemohli chybět Mach a Šebestová.


Z knižních ilustrací alespoň výběr ke Kiplingově Třetí knize džunglí a Pohádkám bratří Grimmů. Ilustrace k výboru povídek E. A. Poea Jáma a kyvadlo jsou temné a na fotografiích nevýrazné, z knihy kvůli copyrightu je raději kopírovat nebudu.  




Pro dospělé je obraz Dva policisté zatýkají prostitutku ve Skořepce (1994). 



Adolf Born byl velmi pracovitý a na výstavě byl i obraz, který dokončil několik hodin před smrtí. Jmenuje se Nezvaní hosté k poslední večeři a bohužel i přes záběr z velkého úhlu se na něm odráží text z protějšího panelu. A ta nezvaná s kosou přece přišla. 



Aktuální článek

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi,...

10 nejčastěji zobrazovaných článků