David Herbert Lawrence - Milenec lady Chatterleyové (a Auguste Renoir)

David Herbert Lawrence (1885-1930) se jako spisovatel těžce prosazoval, přes rozsáhlé dílo více na sebe upozornil a věhlasu dosáhl až posledním románem Milenec lady Chatterleyové (Lady Chatterley's Lover) z r. 1928, který dokončoval v době vážných zdravotních problémů a z úspěchu díla, poprvé vydaného v Itálii vlastním nákladem autora, se těšil jen krátce, podlehl tuberkulóze.

Román však u puritánů vzbudil pohoršení, byl označen za pornografii a v Anglii bylo jeho vydání až do 60. let soudně zakázáno.

Přitom v Československu vyšel poměrně záhy v překladu Staši Jílovské. Dnes je už vydáván výhradně v novějším překladu Františka Vrby a k porovnání obou překladů jsem na webu dokonce našel diplomovou práci Radky Petráškové z r. 2007, kterou napsala na Ústavu translatologie FF UK v Praze. Autorka na řadě příkladů rozebírá jazykové nepřesnosti, kdo si kdy nevšiml či nepochopil časovou souslednost a/nebo použil nevhodný výraz, jak se liší pohled ženy a muže při přiblížení erotických scén apod., ale mě spíše zajímalo, jak vypadala pornografie v r. 1928.

Dějová linie románu je vcelku prostá. Sir Chatterley se z 1. sv. války vrátí zmrzačen, je upoután na invalidní vozík a s manželkou ho pak už pojí jen jalové diskuse během návštěv snobské společnosti. Sir se realizuje literárními pokusy, píše se o něm ve společenských časopisech, a lady pak (k její velké radosti) své výtvory předčítá. Kromě toho také sleduje, jak se daří jeho důlní společnosti. Lady se nudí, občas se v podkroví vyspí s manželovým kolegou spisovatelem, ale ten při sexu myslí jen na sebe a lady z chvatných sexuálních aktů nic nemá. Aby přišla na jiné myšlenky, chodí na procházky po rozlehlém panství, a tak se potká s hajným, který spravuje sirovy lesy. Po prvotní nevraživosti (hajný se rozešel s hysterickou chotí, na ženy zanevřel a je rozladěný, že mu někdo leze do jeho království) se nakonec sblíží a hájovna se pak stane místem jejich sexuálních dostaveníček. Hajný je na společenském žebříčku na nízké příčce, sir má takové lidí pod rozlišovací úrovní, ale jako milenec je úžasný a lady s ním objevila dříve nepoznané rozkoše.

Sir by rád měl potomka, sám sice sexuálního života není schopen, ale nevadilo by mu, kdyby choť decentně počala dítě s někým společensky přiměřeným a sir by formálně byl otcem. Lady však přijde do jiného stavu s hajným. Se sestrou na léto odjede do Benátek, tím by se dalo těhotenství vysvětlit v duchu sirova přání, lady však už bez hajného nemůže být, vztah s ním už stejně objevila hajného hašteřivá manželka, která se nečekaně vrátila a našla v hájovně věci lady Chatterleyové. Lady sira opustí a odjíždí do Londýna, sir hajného vyhodí a v tomto bodě s nejistou budoucností a jak se zhrzeným sirem zařídit rozvod román končí.

A jak je to se zmíněnou pornografií díla? Sice se zde objevují obsáhlé pasáže popisující erotické hrátky, oba si sexu umí užívat, hajný např. zdobí nahý klín své milé květy, lady nahá vyběhne z chaty a nechává se zkrápět deštěm, tato scéna na konci videa je ukázkou z francouzsko-belgického filmového zpracování z r. 2006 a nechybí ani v českém televizním filmu Viktora Polesného o 8 let dříve se Zdenou Studénkovou a Borisem Rösnerem v hlavních rolích, ale k pornografii, jak ji chápeme dnes, to má daleko.

Hajný personifikuje pohlaví, svému říká John Thomas a klín své milé oslovuje lady Jane. Autor dokonce zpočátku uvažoval, že dílo nazve John Thomas and Lady Jane.
Mick Jagger, zpěvák Rolling Stones, pod dojmem četby románu pak složil píseň Lady Jane.

A sex by měl být základem šťastných věcí příštích. Poslední slova románu jsou z dopisu hajného: "Now I can't even leave off writing to you. But a great deal of us is together, and we can but abide by it, and steer our courses to meet soon. John Thomas says good-night to Lady Jane, a little droopingly, but with a hopeful heart."

Český překladatel z Johna Thomase udělal pana Frantíka a lady Jane přeložil jako paní Blaženku. Závěrečný odstavec tak zní: "Teď se nemůžu odtrhnout ani od psaní. Ale tím hlavním je být spolu a musíme při tom vytrvat a zařídit si to tak, abychom se brzy setkali. Pan Frantík přeje paní Blažence dobrou noc, trochu sklesle, ale se srdcem plným naděje."

Z hovoru lepší společnosti o umění mně z románu utkvěla citace údajného výroku francouzského malíře Augusta Renoira: "Maluji penisem." ("I paint with my prick.")
Když se tento citát někde vzpomíná, vždy je u toho odkaz na Lawrencův román. Je tedy otázkou, zda si spisovatel výrok nevymyslel.

Na druhé straně: podle svůdných modelek by se tomu i dalo věřit.

P.S.: Zařazené obrazy jsou z Musée d'Orsay v Paříži (2, 3 - Women Bathing, 4 - Dancing in the Town), Metropolitan Museum of Art v New Yorku (1 - Young Girl with Daisies, 6 - By the Seashore) a Ermitáže v Petrohradě (5 - Woman Arranging her Hair).

Jan Zrzavý (v Národní galerii a na výstavě ze soukromých sbírek)

Jan Zrzavý (1890-1977) poutal pozornost nejen svým malířským uměním, ale i vizáží. Jak vypadal za mlada, nevím, na všech známých fotografiích je totiž vidět starší muž s plnovousem a hučkou na hlavě, který by se dobře vyjímal v hospodě nižší cenové skupiny či v partě bezdomovců na lavičkách u nádraží.

Svérázného umělce pamětníci potkávali na Nových zámeckých schodech, když kráčel s hůlkou do svého ateliéru, byl národní celebritou.

Přestože se malíř postupně zapojil do několika uměleckých sdružení (1910 s Josefem Váchalem založil Sursum (Vzhůru), na doporučení Bohumila Kubišty se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a s Josefem Čapkem, Václavem Špálou a Rudolfem Kremličkou stál u zrodu skupiny Tvrdošíjní), jeho díla jsou snadno poznatelná a ovlivnění symbolismem, kubismem a dalšími směry v raném období je u něj nevýrazné.

Osobitým stylem má nejblíže k poetismu a magickému realismu (označení bylo poprvé použito pro literární díla, v nichž se prolíná realita s iluzivními prvky). Zrzavý svými ilustracemi také doprovodil významná díla našich básníků - Kytici Karla Jaromíra Erbena a Máj Karla Hynka Máchy a oblíbil si i Julia Zeyera.

Nejznámějším Zrzavého dílem je Kleopatra. Malíř vytvořil několik verzí, které mnohokrát upravoval. Vyjadřuje to také datování 1942-1957 u obrazu Kleopatra II z Národní galerie v Praze.

Obraz má jednoduchou kompozici, pyramidy symbolizují antiku, váza bohatství, červená barva vitalitu a vášeň a zelené Zrzavý přisuzuje význam tragického osudu a smrti.

V Zrzavého dílech se objevují i biblické motivy, příkladem je Kázání na hoře, kde Ježíš pronesl poselství k lidu.

Veselé poutnice završují výběr z obrazů NG v Praze.

Další jsou z výstavy v Museu Kampa, představující díla ze soukromých sbírek, nejvíce z Galerie Kodl, Collett Prague/Munich, Galerie Zdeněk Sklenář a Nadačního fondu 8smička (v dalším budou uváděny ve zkratkách GK, CP/M, GZS, Nf8), ale i sbírek anonymních vlastníků.

Nejstarší obraz je Ostrov blažených z r. 1909, který autor namaloval v 19 letech.

Dva rané obrazy z r. 1918 (CP/M), nazvané Krajina a Zasněná, ještě prozrazují vliv expresionismu Edvarda Muncha, kterého ale Zrzavý znal jen z reprodukcí v časopise. A řadit sem lze i obraz Princezna s drakem (označovaný také jako Sedící dívka v březovém háji, 1920, CP/M).

Malíř obdivoval středověké umění, ruské ikony, měl rád loutkové divadlo a z toho podle historiků umění pramení minimalistická stylizace postav v jeho obrazech, jako je tomu u Kleopatry II a v následujícím obraze Adam a Eva ((1914, Nf8).

Delší dobu strávil ve Francii a Itálii. V Paříži se r. 1934 seznámil s Giorgiem de Chiricem, ten však už v té době dávno opustil svou oceňovanou metafyzickou malbu a přešel ke klasickému stylu.
Surrealismus na Zrzavého díle se vůbec nepodepsal, i když jeden z jeho obrazů se jmenuje Fantastická krajina (1913, GK). Tento barvami hýřící obraz byl vybrán i na plakát a desky výpravného katalogu výstavy.

Zrzavý z pobytu v Paříži příliš nevytěžil, složil však hold velkým malířům, namaloval kopii Leonardova Sv. Jana Křtitele z Louvru (1923) a Hlavu dle El Greca (1933, GC/M).

Mnohem více ho oslovil přímořský pobyt v Bretani. Odtud jsou obrazy Bretaňské pobřeží (1932, GZS), Motiv z Bretaně (1930, CP/M), Studna v Locronanu (1938, CP/M) a Stoh v Locronanu (1935, GK).

Neméně tak na něho zapůsobila honosnost paláců v Benátkách, které vystihl v základních geometrických liniích. První dva z r. 1928 a 1934 (GK) se bez bližšího určení jmenují Benátky, další jsou San Marco v noci (1930, GK) a Rio San Gregorio (1930, GK).

Obrazy Via Appia znázorňují silnici spojující Řím s pobřežím.

Inspiraci však samozřejmě nacházel i doma. Jedouchov (1972, GK) je malá obec na Havlíčkobrodsku.

Ve figurálních obrazech mnohdy není zřejmé, zda znázorňují muže či ženu. Sem patří Hlava Krista (1936-38, CP/M).

Výraznou částí Zrzavého tvorby jsou i kresby.

Zrzavého dílo bylo během okupace označeno za zvrhlé a bylo mu zakázáno vystavovat. I když socialistický realismus v poválečném období byl jeho stylu také na hony vzdálen, malíři se i tak dostalo všeobecného uznání a v r. 1965 společně s Janem Werichem dostal titul národního umělce.

Dnes se jeho obrazy na aukcích prodávají za milionové ceny a na výstavě je k vidění i Hornatá krajina (1912), za kterou kupec před několika roky zaplatil více než 12 milionů.

Jezero Loch Ness a tajemná příšera z dávných věků

Jezero Loch Ness leží na severu Skotska v malebném hornatém kraji a magnetem je i zřícenina středověkého hradu Urquhart ze 13. století na jeho břehu.

Rozlohou 56 km čtverečních je ve Skotsku druhým největším, na délku má 36 km a největší šířka je 2,7 km. Množstvím vody, které zadržuje, je však největší, protože je velmi hluboké, průměrná hloubka je 132 m, největší 227 m a dno pod nánosy bahna je v hloubce víc než 300 m.

Prvořadým turistickým cílem se Loch Ness stalo ale hlavně zásluhou svědectví lidí, kteří v jezeře zahlédli tělo prehistorického ještěra značných rozměrů. Těch už podle informací v muzeu Loch Ness Visitor Centre evidují více než 3 tisíce a další stále přibývají. Podle zlých jazyků se v záznamech vyskytují hlavně majitelé penziónů a hotelů v okolí jezera, kteří se tak snaží přilákat turisty do odlehlých končin (z Londýna vzdálených asi 1000 km). V každém případě se to daří, v rámci Skotska se tam nevydat je totéž jako v Paříži nechat bez povšimnutí Eiffelovku nebo Louvre.

První zmínka je ze 6. století. Podle legendy ji jeden mnich nejen viděl, ale dokonce se s ní utkal jako s pohádkovým drakem, aby zachránil svého druha. Protože není pravděpodobné, aby obluda mohla mít 1500 let, údajně jde o potomky Nessie a v jezeře žije celá kolonie těchto ještěrů, kteří se skrývají v hlubinách v neprostupné tmě.

Hlavním důkazem přítomnosti ještěra (či ještěrů) v jezeře měla být známá fotografie z r. 1934, pořízená váženým londýnským chirurgem Robertem Wilsonem, jenže později se ukázalo, že se stal obětí mystifikace a ve skutečnosti vyfotografoval maketu krku a hlavy ještěra, připevněnou na dětskou ponorku.

Proto asi také mají ponorku v turistickém centru u jezera, na potápění do stametrových hloubek totiž moc nevypadá, spíš jako kdyby vypadla z animovaného filmu Yellow Submarine od Beatles.

Falešnou Nessie se svým synem nastražil lovec Marmaduke Wetherell, jehož odlitek stopy obrovského zvířete, jímž měla být Nessie, byl odhalen jako podvod a místo slávy mu přinesl posměch v novinách. Wetherell se chtěl pomstít novinářům z Daily Mail a zesměšnit je, jak skočili na špek, ale své tajemství si nakonec vzal do hrobu a pravdu prozradil až o 40 let později jeho syn.

Věrohodným dokladem se zdála i fotografie z novější doby, ukazující hřbet velkého zvířete. Její tvůrce George Edwards, který provozuje na jezeře výletní loď, si však z veřejnosti jen vystřelil a hřbet vytvořil ze skla z uhlíkových vláken.

Jezero zkoumali i seriózní vědci, např. Japonci v 80. letech, ale ani pečlivé "pročesávání" hlubin sonary a filmování z ponorek nepřineslo nic víc než nejasné záběry snad i pohybujícího se živočicha značné velikosti, ale mohla to také být hejna ryb, kmeny potopených stromů či optické klamy.

Po vodní ploše křižují výletní lodi a plachetnice a výletníci doufají, že budou mít větší štěstí.

Když to však nevyjde, mohou si alespoň prohlédnout věrnou napodobeninu plesiosaura, druhohorního ještěra, který dorůstal 20 m a kdo ví, zda tu ještě není s námi i dnes.

Bez namočení prstů v jezeře nikdo neodejde, ale nedoporučuje se plavat dále od břehu, protože co kdyby jeden z ukrytých ještěrů měl zrovna hlad.