27. června 2016

Giorgio de Chirico a Yves Tanguy - imaginací k surrealismu

Surrealismus podle Surrealistického manifestu básníka a spisovatele Andrého Bretona z r. 1924 si kladl za cíl vyjádřit podvědomí umělce, které není ovládáno rozumem, protože jen tímto způsobem lze nezkresleně tvořit. Umělecký směr má přesahovat hmotnou realitu (sur = francouzsky nad), tedy zachytit:
(i) sny,
(ii) to, co vychází z "psychického automatismu", který umělci vede ruku, aniž by přemýšlel, má se nechat unášet bezprostředními nápady a fantazií.

Praktické potvrzení správnosti takových postupů teoretici surrealismu našli v psychoanalýze Sigmunda Freuda, který v léčbě psychicky nemocných využíval hypnózu, aby podnítil "nevědomou část jejich mysli". Některým umělcům byly inspirací i halucinogenní stavy, navozené užíváním drog.

Nahodilost se projevovala v uspořádání nesourodých věcí a Bretonovi byl vzorem básník Comte de Lautréamont (1846-1870) a jeho verš, kde popisuje mladíka "krásného jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole" ("beautiful as the chance meeting on a dissecting-table of a sewing-machine and an umbrella").
Tato nahodilost se ale stále opírala o představivost umělce, a tím se liší od přístupu dadaistů, který Tristan Tzara formuloval v návodu k napsání básně tak, že stačí vzít článek z novin, dlouhý jako zamýšlená báseň, rozstříhat ho na samostatná slova, výstřižky vhodit do sáčku, zamíchat, pak odtud všechny vytáhnout a v pořadí vytažení opsat a báseň je hotova. Podle Tzary "najednou jste spisovatel nesmírně originální, okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem."

Mnozí surrealisté (včetně Bretona) z dadaismu vyšli, ale časem pochopili jeho omezení, podstatou dadaismu byla provokace a anarchie, nešlo o umělecký směr, ale revoltu proti nesmyslnosti 1. světové války, která se v r. 1916 zdála nekonečná a kde na opačných stranách fronty bojovali vojáci, kteří by bez zbraní neměli důvod cítit nepřátelství a mohli společně sedět v hospodě u piva.

Zásluhou fantaskních obrazů je za předchůdce surrealistů považován Hieronymus Bosch (1450-1516), žijící o několik staletí dřív.

Svými obrazy z let 1911-1919 surrealismus ještě před jeho vymezením Bretonovým manifestem předznamenal Giorgio de Chirico (1888-1978). Obrazy, které tvořil zhruba do 30. roku svého života, znázorňují liduprázdná náměstí, torza antických staveb, podivné strnulé figuríny, jejichž vztah je skryt, de Chirico to označuje "metafyzikou". Ikonickým obrazem tohoto období jsou The Disquieting Muses (Neklidné múzy), v knize Surrealists Tima Martina z r. 2003, která vyšla o rok později v českém překladu, je na deskách knihy a začíná jím i kapitola Surrealismus v 10. díle Pijoanových Dějin umění. Nachází se v soukromé sbírce, k mému velkému překvapení jsem ale zjistil, že obraz vystavuje Kunsthaus v Curychu, kam je zřejmě trvale zapůjčen. Bohužel je naproti oknu a i z úhlu se nelze ubránit odleskům. I tak ho sem zařadím, společně s dalším obrazem z této galerie Hektor a Andromacha, znázorňujícího hrdinu trojské války a jeho manželku.




Museum of Modern Art v New Yorku (MoMA) vlastní několik de Chiricových obrazů, mezi nimi The Song of Love (Píseň lásky) a Great Metaphysical Interior (Velký metafyzický interiér).



Písní lásky s Apollonovou hlavou, velkou gumovou rukavicí, zeleným míčem a parní lokomotivou v pozadí se nadchl jeden z nejvýznamnějších surrealistických malířů René Magritte a v mnoha dílech pak kombinoval objekty z tohoto obrazu.
Metafyzickému interiéru de Chirico věnoval celou sérii obrazů, např. Metaphysical Interior with Large Factory a Metaphysical Interior with Biscuits a ve zralém věku se k motivu ještě vrátil v obrazu Metaphysical Interior with Hand of David. Množství objektů v prostoru malíř zvyšuje tím, že na stojany v interiéru umístil obrazy (s velkou továrnou, sušenkami a rukou Michelangelova Davida), ve Velkém metafyzickém interiéru je navíc ještě deska s přitlučenými předměty.

Následující dvojice obrazů The Red Tower a The Gentle Afternoon je z Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a bohužel je znehodnocena množstvím odrazů, kterým se v této galerii nedá vyhnout (a možná i proto je tam povoleno fotografovat), první patří do skupiny obrazů s bezútěšným poloprázdným prostorem, druhý se řadí do kategorie metafyzického interiéru.





Věže jsou chladným objektem i dalších dvou obrazů The Tower (1913, Kunsthaus, Curych) a The Big Tower (1921, Puškinovo muzeum, Moskva).




Záhady (či hádanky) osudu a času – The Enigma of Fate (1914, Kunstmuseum, Basilej) a The Enigma of the Hour (1910-1911, Kunsthaus, Curych) – autor divákovi překládá v následující dvojici obrazů.  




Zlom v de Chiricově malířské kariéře znamenal r. 1919, kdy navštívil Gallerii Borghese v Římě a Tizianův obraz Láska nebeská a láska pozemská si ho natolik podmanil, že opustil svou metafyziku a začal malovat klasickým stylem renesančních mistrů. Surrealisté, kteří ho předtím objevili a považovali za svého guru, když to zjistili, okamžitě ho zavrhli. Nevraživost byla pak oboustranná, de Chirico se stal jejich oponentem, distancoval se od svého surrealistického období a protestoval proti zařazování jeho obrazů na výstavy surrealistů.

Ukázkou z de Chiricova postsurrealistického období je obraz The Romans (Římané, 1926) z Puškinova muzea v Moskvě.




Yves Tanguy (1900-1955) se k malování dostal zcela náhodně, podle tradované historky prý při cestě autobusem z okna zahlédl ve výloze obchodníka s uměním de Chiricův obraz Le cerveau de l´enfant (The Child's Brain/Mozek dítěte), který na něj tak zapůsobil, že se rozhodl stát malířem, aniž by k tomu měl jakoukoliv praxi.
Tanguyho malby jsou nezaměnitelné a většinou vypadají podobně, připomínají mořské dno po odlivu, kde zůstaly oblázky různorodých tvarů, barevné mušle a pokroucené kusy umělé hmoty.

Malíř popsal vznik svých děl takto: "Obraz před očima nabývá tvar, během svého vývoje odhaluje překvapení, a to je přesně to, co mně dává pocit naprosté svobody." ("The painting takes shape before my eyes, reveals its surprises in the course of its development, and it is precisely this that gives me the feeling of total freedom.")

První trojice obrazů je z MoMA: The Furniture of Time, Slowly toward the North, He Did What He Wanted.




V další koláži je Woodbury z Thyssen-Bornemisza v Madridu (Woodbury je malé město v americkém státě Connecticut, kde Tanguy strávil konec života), obrazy The Sun and Its Jewel Case a In an Indeterminate Place patří do sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.


Následující dvojici obrazů – Creation II (1927) a Similar Resplendence (1930) – vystavuje Kunstmuseum v Basileji.




A poslední dva obrazy – Azure Day (1937) a A Thousand Times (1933) – jsou k vidění v Tate Modern v Londýně.



20 komentářů:

  1. To je tak odborně podaný článek, že jak vidno ani Wendy ba ani Kitty nejsou prvními komentujícími. Já se bez mučení přiznám, že mi tato oblast tvého dnešního článku nic neříká, nestydím se za to, ale jak vidno Pavel tomu fandí!

    OdpovědětVymazat
  2. [2]: oprava: Wendy
    přišla jsem utahaná z práce, promiň překlep.

    OdpovědětVymazat
  3. Vidím v tom jen vyjádření fantazijních představ či pohledů na svět malířů, pro ostatní lidi- na př. jako jsem já je to sice k přemýšlení, co tím chtěl vyjádřit, ale nadšená těmi obrazy nejsem. Tím chi říci, že je jim dobře v obrazárnách, na výstavách, ale domů bych si podobný obraz nekoupila. Experimenty s fotografiemi, různé úpravy , fantastické obrazy tak vzniklé, to ano...oceňuji tvůj  přehled i zájem Miloši.

    OdpovědětVymazat
  4. [1]: Já také, surrealismus je vedle impresionismu mým nejoblíbenějším směrem.
    Tuto partnerskou dvojici mám také moc rád, významem přesáhli naše hranice.[2]: Sugr, surrealisté tvořili tak, že se nenechali ovládat rozumem a při malbě (psaní) využívali jen okamžité nápady a fantazii. Nejsi také surrealista? [3]: VendyW, ne? :) Kitty tu byla všeho všudy jen jednou.

    OdpovědětVymazat
  5. [5]: Asi se půjdu odstřelit, já si tě s tím Petrem Čerfem budu plést snad do smrti. Kluci, děláte mi v hlavě maglaiz! Pozor Miloši, maglaiz s malým "m"!     
    Dnes jsem u tebe skutečně radši neměla komentovat, do třetice už se splést nechci! Jestli nejsem surrealista?
    Hm..., odpověď si radši nechám na jindy!
    Dnes ty trapsy zde mi stačily!

    OdpovědětVymazat
  6. Jóóóó, surrealismus já rád, to zase jo. Ale přiznávám, že Toyen dávám přednost před oběma pány, a to nejen proto, že je to dáma .

    OdpovědětVymazat
  7. Teď si připadám jako barbar některé obrazy mi připadají velmi kýčovité a vlastně jim vůbec nerozumím
    Když surrealismus, tak se mi líbí některé obrazy od Salvadora Dalího (jak jen to jméno vyskloňovat ), připadají mi živé a něčím zajímavé. Ale už jdu rychle zalézt zpět do nory a mlčet

    OdpovědětVymazat
  8. Obrazy jsou zajímavé, ale nejsem takový velký znalec a umělec, abych si jej dala domů do obýváku.

    OdpovědětVymazat
  9. [6]: Plést si mě s Petrem je pro mě velmi lichotivé. Kdybych tak uměl fotografovat, to by bylo!
    No, zasnil jsem se - jako surrealista [7]: Toyen také miluju, z NG v Praze znám několik jejích obrazů, všechny jsou nesmírně působivé svou poetičností, mám ale i knížku jejích naturalistických erotických kreseb. Její tvorba má více vrstev :)[8]: Zbytečně se podceňuješ, já také mám raději jiné, nejzajímavější je pro mě Magritte, Delvaux a Dalí, chtěl jsem ale začít od Adama (tj. od de Chirica), nějaké fotky mám a někdy je také přiblížím, bohužel od Magritta nemám významnější obraz a slavný Dalího obraz Stálost paměti (https://en.wikipedia.org/wiki/The_Persistence_of_Memory) jsem vyfotografoval rozmazaně a fotka je nepoužitelná.[9]: Chiricovy Neklidné múzy http://www.wikiart.org/en/giorgio-de-chirico/the-disquieting-muses-1918-1 bych si na zdi dovedl představit, líbí se mně hlavy těch figurin, vypadají jako boxovací pytle :)

    OdpovědětVymazat
  10. Super článek! Akorát ses trefil do výstavy de Chirica ve Stuttgartu.

    OdpovědětVymazat
  11. [11]: Venco, díky moc za zajímavou informaci, kdyby výstava byla ve Vídně, zajel bych na ni, Stuttgart je z ruky, ale obratem jsem našel řadu odkazů, dokonce i v našich Hospodářských novinách http://m.ihned.cz/c1-65348670-de-chirico-vystava-staatsgalerie-stuttgart-nemecko a navíc s bohatou fotogalerií de Chiricových obrazů, ale i obrazů Magritta, Dalího, Ernsta a dalších.

    OdpovědětVymazat
  12. Kdepak, toto se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Ještě bych možná vzala na milost ten "Velký metafyzický interiér", ale to asi jen díky tomu, že tam vidím "zámeček" s vodotryskem v parku a oblohu s bílým obláčkem. Tož takový jsem umělecký necita já.

    OdpovědětVymazat
  13. Tak totok není moje hobby. Ale článek je pěkný

    OdpovědětVymazat
  14. Surrealismus mi nic moc neříká, Miloši, ale článek máš zpracovaný skvěle.
    Když vezmu v úvahu všechny informace a odkazy, které článek obsahuje, tak tedy smekám!

    OdpovědětVymazat
  15. Zařadím se mezi hojnou část komentujících, kteří vůbec netuší, o co tady vlastně jde. Ale styl je to skutečně zajímavý .

    OdpovědětVymazat
  16. Jo, taky jsem občas takový surrealista. To si vezmu papír, přičinění zdravého rozumu si čmárám, co mě v tu chvíli slina na pastelku přinese. Ale málokdy to vypadá jako obraz. Spíš jako šmodrchanice a čmáranice. Asi nejsem talentovaný surrealista. Nebo ti ostatní přece jen kousek rozumu používali. A to je podvod.     

    OdpovědětVymazat
  17. klobouk dolů před lidmi, kteří dokáží takové dílo vytvořit!

    OdpovědětVymazat
  18. Surrealismus mne moc nebere v soukromí, do bytu bych si to nedala, ale obdivuji jak ta díla působí, ta hloubka a to zvláštní vyzařování a člověk musí zapojit fantazii aby pochopil co chtěl umělec říct... ale výstavu bych rozhodně navštívila, je to velmi zajímavé a působivé....

    OdpovědětVymazat
  19. [13]:[14]:[15]:[16]:Já k surrealistům mám velmi kladný vztah, nechci strašit, určitě ještě minimálně jeden článek k nim bude :) Snad ti další se budou líbit víc.[17]: Upřímně řečeno, to bezděčné namalování celého obrazu taky moc nechápu, já bych nejspíš skončil u změti čar ve stylu Pollocka.[18]: Tento pocit cítím v galeriích, někdy se musím i posadit :)[19]: Mně se na surrealistech líbí jejich fantazie a navíc i to, že jde o krásně namalované obrazy a ne jen originalitu za každou cenu.

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Boka Kotorská - krásná příroda i místo, kudy kráčela historie

Boka Kotorská , česky také Kotorský záliv (v srbštině  Бока Которска , v angličtině Bay of Kotor), je záliv Jaderského moře na území Černé ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)