Giorgio de Chirico a Yves Tanguy - imaginací k surrealismu

Surrealismus podle Surrealistického manifestu básníka a spisovatele Andrého Bretona z r. 1924 si kladl za cíl vyjádřit podvědomí umělce, které není ovládáno rozumem, protože jen tímto způsobem lze nezkresleně tvořit. Umělecký směr má přesahovat hmotnou realitu (sur = francouzsky nad), tedy zachytit:
(i) sny,
(ii) to, co vychází z "psychického automatismu", který umělci vede ruku, aniž by přemýšlel, má se nechat unášet bezprostředními nápady a fantazií.

Praktické potvrzení správnosti takových postupů teoretici surrealismu našli v psychoanalýze Sigmunda Freuda, který v léčbě psychicky nemocných využíval hypnózu, aby podnítil "nevědomou část jejich mysli". Některým umělcům byly inspirací i halucinogenní stavy, navozené užíváním drog.

Nahodilost se projevovala v uspořádání nesourodých věcí a Bretonovi byl vzorem básník Comte de Lautréamont (1846-1870) a jeho verš, kde popisuje mladíka "krásného jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole" ("beautiful as the chance meeting on a dissecting-table of a sewing-machine and an umbrella").
Tato nahodilost se ale stále opírala o představivost umělce, a tím se liší od přístupu dadaistů, který Tristan Tzara formuloval v návodu k napsání básně tak, že stačí vzít článek z novin, dlouhý jako zamýšlená báseň, rozstříhat ho na samostatná slova, výstřižky vhodit do sáčku, zamíchat, pak odtud všechny vytáhnout a v pořadí vytažení opsat a báseň je hotova. Podle Tzary "najednou jste spisovatel nesmírně originální, okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem."

Mnozí surrealisté (včetně Bretona) z dadaismu vyšli, ale časem pochopili jeho omezení, podstatou dadaismu byla provokace a anarchie, nešlo o umělecký směr, ale revoltu proti nesmyslnosti 1. světové války, která se v r. 1916 zdála nekonečná a kde na opačných stranách fronty bojovali vojáci, kteří by bez zbraní neměli důvod cítit nepřátelství a mohli společně sedět v hospodě u piva.

Zásluhou fantaskních obrazů je za předchůdce surrealistů považován Hieronymus Bosch (1450-1516), žijící o několik staletí dřív.

Svými obrazy z let 1911-1919 surrealismus ještě před jeho vymezením Bretonovým manifestem předznamenal Giorgio de Chirico (1888-1978). Obrazy, které tvořil zhruba do 30. roku svého života, znázorňují liduprázdná náměstí, torza antických staveb, podivné strnulé figuríny, jejichž vztah je skryt, de Chirico to označuje "metafyzikou". Ikonickým obrazem tohoto období jsou The Disquieting Muses (Neklidné múzy), v knize Surrealists Tima Martina z r. 2003, která vyšla o rok později v českém překladu, je na deskách knihy a začíná jím i kapitola Surrealismus v 10. díle Pijoanových Dějin umění. Nachází se v soukromé sbírce, k mému velkému překvapení jsem ale zjistil, že obraz vystavuje Kunsthaus v Curychu, kam je zřejmě trvale zapůjčen. Z této galerie je i Hektor a Andromacha, znázorňujícího hrdinu trojské války a jeho manželku.

Druhá verze obrazu Neklidné múzy (1917) je v tlumenějších barvách k vidění v Pinakothek der Moderne v Mnichově.

Museum of Modern Art v New Yorku (MoMA) vlastní několik de Chiricových obrazů, mezi nimi The Song of Love (Píseň lásky) a Great Metaphysical Interior (Velký metafyzický interiér).

Písní lásky s Apollonovou hlavou, velkou gumovou rukavicí, zeleným míčem a parní lokomotivou v pozadí se nadchl jeden z nejvýznamnějších surrealistických malířů René Magritte a v mnoha dílech pak kombinoval objekty z tohoto obrazu.
Metafyzickému interiéru de Chirico věnoval celou sérii obrazů, např. Metaphysical Interior with Large Factory a Metaphysical Interior with Biscuits a ve zralém věku se k motivu ještě vrátil v obrazu Metaphysical Interior with Hand of David. Množství objektů v prostoru malíř zvyšuje tím, že na stojany v interiéru umístil obrazy (s velkou továrnou, sušenkami a rukou Michelangelova Davida), ve Velkém metafyzickém interiéru je navíc ještě deska s přitlučenými předměty.

Následující dvojice obrazů The Red Tower a The Gentle Afternoon je z Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a bohužel je znehodnocena množstvím odrazů, kterým se v této galerii nedá vyhnout (a možná i proto je tam povoleno fotografovat), první patří do skupiny obrazů s bezútěšným poloprázdným prostorem, druhý se řadí do kategorie metafyzického interiéru.

Věže jsou chladným objektem i dalších dvou obrazů The Tower (1913, Kunsthaus, Curych) a The Big Tower (1921, Puškinovo muzeum, Moskva).

Záhady (či hádanky) osudu a času – The Enigma of Fate (1914, Kunstmuseum, Basilej) a The Enigma of the Hour (1910-1911, Kunsthaus, Curych) – autor divákovi překládá v následující dvojici obrazů.  

Zlom v de Chiricově malířské kariéře znamenal r. 1919, kdy navštívil Gallerii Borghese v Římě a Tizianův obraz Láska nebeská a láska pozemská si ho natolik podmanil, že opustil svou metafyziku a začal malovat klasickým stylem renesančních mistrů. Surrealisté, kteří ho předtím objevili a považovali za svého guru, když to zjistili, okamžitě ho zavrhli. Nevraživost byla pak oboustranná, de Chirico se stal jejich oponentem, distancoval se od svého surrealistického období a protestoval proti zařazování jeho obrazů na výstavy surrealistů.

V následující koláži obraz Il Ritornante, hiver (Návrat, zima, 1917-1918, Musée national d'art moderne, Paříž) s postavou vyrůstající ze sloupu a rozčtvrcenou figurínou bez hlavy v tísnivém prostoru ještě má surrealistický styl, v obraze The Romans (Římané, 1926, Puškinovo muzeum v Moskvě) jej autor však již nadobro opustil.

Yves Tanguy (1900-1955) se k malování dostal zcela náhodně, podle tradované historky prý při cestě autobusem z okna zahlédl ve výloze obchodníka s uměním de Chiricův obraz Le cerveau de l´enfant (The Child's Brain/Mozek dítěte), který na něj tak zapůsobil, že se rozhodl stát malířem, aniž by k tomu měl jakoukoliv praxi.
Tanguyho malby jsou nezaměnitelné a většinou vypadají podobně, připomínají mořské dno po odlivu, kde zůstaly oblázky různorodých tvarů, barevné mušle a pokroucené kusy umělé hmoty.

Malíř popsal vznik svých děl takto: "Obraz před očima nabývá tvar, během svého vývoje odhaluje překvapení, a to je přesně to, co mně dává pocit naprosté svobody." ("The painting takes shape before my eyes, reveals its surprises in the course of its development, and it is precisely this that gives me the feeling of total freedom.")

První trojice obrazů je z MoMA: The Furniture of Time, Slowly toward the North, He Did What He Wanted.

V další koláži je Woodbury z Thyssen-Bornemisza v Madridu (Woodbury je malé město v americkém státě Connecticut, kde Tanguy strávil konec života), obrazy The Sun and Its Jewel Case a In an Indeterminate Place patří do sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.

Následující dvojici obrazů – Creation II (1927) a Similar Resplendence (1930) – vystavuje Kunstmuseum v Basileji.

A poslední dva obrazy – Azure Day (1937) a A Thousand Times (1933) – jsou k vidění v Tate Modern v Londýně.