30. srpna 2016

Ladislav Smoček - Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho na nádvoří Staréradnice v Brně

V létě mají divadla prázdniny stejně jako školy, aby však umění chtiví diváci nestrádali, chytré hlavy vymyslely Shakespearovské slavnosti. Letos jsme je ale vynechali, převažovaly komedie a jejich humor je spíš k pláči, např. v Zkrocení zlé ženy, které jsme viděli loni, je strašně "vtipné" to, že jedna z žen neposlouchá na slovo manžela a projevuje vlastní rozum (v dnešním vyjádření je emancipovaná), tragédie zastupovalo trápení pubertálních milenců (z toho jsme už dávno vyrostli) a příběh žárlivého černocha (ke škrcení jsme ještě nedorostli), Richarda III. jsme navštívili předloni, další známé hry Hamlet, Král Lear, Macbeth na programu chyběly, a proto jsme byli moc rádi, že Bolek Polívka přišel s konkurenční nabídkou her spřátelených divadelních souborů z Prahy a Bratislavy, které místo prken Divadla Bolka Polívky situoval na nádvoří Staré radnice v Brně. Štěstím bylo, že do našich volných dnů se strefil s hrou Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, v níž už čtvrtstoletí baví v Činoherním klubu v Praze, a že jsme získali lístky.



Hru napsal Ladislav Smoček v r. 1965 a v prvním nastudování jako režisér hlavní roli svěřil tehdy mladému a z filmů populárnímu Vladimíru Pucholtovi. Moc si ho nedovedu představit, protože doktor Zvonek Burke má být postarší podivín, vědec-amatér (podle vlastních slov něco jako Goethe), lidumil a panic, který více než 20 let bydlí v jednom pokoji v podnájmu a je zvyklý na svůj zaběhnutý jednotvárný styl života. Na stěnách má pověšeny podobizny Alexandera Dumase staršího a Ladislava Čelakovského a v jeho rozmáchlých gestech a patetickém vyjadřování je také patrný vliv romantismu a knižního jazyka obrozenců.



Když jeho host, mladší kolega Tichý (podobný exot, hraje ho Pavel Liška), nadaný filatelista, se má k odchodu, Burke pronese: "Všichni jednou půjdeme na cestu dalekou, předalekou, ať už nemocí nebo zločinu."
Své bydlení popisuje takto: "Klidný, tichý, neposkvrněný časem, stojí tu nehnutě tento dům na povrchu Země."

Burke ve svém lidumilství pojme nápad učinit šťastnou nevzhlednou dceru Svatavu (v podání Šárky Vaculíkové) jeho bytné a kolegu Tichého ji dohodit jako ženicha, protože Svatava "nepije, nekouří, nekrade a ačkoliv jí bylo víc než 40, dosud není vdaná. Zdalipak to není zajímavý přírodní úkaz?"
Tichý se tomu také diví.
Burke: Já konstatuji, že jsme se probrali k jádru věci.
Tichý: Cožpak se nenajde nikdo, kdo je osamocený?
Burke: Trčí uschlý strom a pastýř v dáli troubí na šalmaj.
Tichý: … Dělejme něco.Jsme slepí, nevidíme bolest kolem nás, jenom se domníváme, že vidíme.
Burke: Je třeba vidět, vidět semknuté zástupy, jak pochodují pod tlakem mravní síly k oltáři obětnímu.

Je nasnadě vzkřiknout, že tady ta dívka bude s vámi šťastná.
Tichý: Ale, mistře.
Burke: Kolego, vykupiteli!




Bytná (vousatý Radim Fiala, analogie Jiří Pechy v Babičce Boženy Němcové) vede řeč s Burkem, kde se mu snaží naznačit, že jeho podnájem brzy skončí, ten však nechápe, lékaři mu přece říkali, že je zcela zdráv a bude tu ještě mnoho let. Uklidňuje ho, že nejde o něj, ale dceru. Svatava si udělala známost. Nápadníkem je 50-letý vdovec z Chodska. Ale manželé potřebují byt, "alespoň jeden svůj pokoj, kde by se mohli vydovádět,a já jsem si hned říkala, že pan Burke, ten dobrák, co má Svatavu tak rád a přeje jí a vodí sem na ni se dívat kamarády, ten to jistě pochopí, ten ví, co je oběť. Děkujeme mockrát. Kamarádi jsou už, zaplať pánbůh, zbyteční, už neplaťte činži, zeťák říkal, že vám všechny ty vaše krámy zadarmo odveze, kam budete chtít."




Burke: Ještě okny dopadaly paprsky slunce do komnaty, když jedovatý sen přicválal do hradu na černém koni.

Chladně jste vytáhli dýku a rezavou ji vrazili starci sem, do tohoto chřadnoucího srdce. Dějiny, víte, komu jste ji tam vrazily? Víte komu? Jestli víte, tak řešte! Zajeďte hlouběji, vrahové svatého Václava.

V okamžiku, kdy se Burkemu hroutí jeho jistoty, lidumilství ho hned opustilo a snaží se zchladit nadšení Svatavy a od sňatku ji odradit.

Svatava: Já mu věřím.
Burke: Kde si nejsme jisti, nastupuje víra. Člověk by pro víru udával, vraždil.
Svatava: Po hlavě bych pro něj do kanálu skočila.
Burke: Jenže muži jsou nestálí, chtějí stále novou krásu, touží stále po nových vílách, neboť žlázy jsou všemocné a podivné, nepostižitelné je uspořádání lidského nitra, holčičko, a slepá láska dívky na to vždycky doplatí, neboť co je to člověk? Je to nebohý domýšlivý tvor, podléhající legendám a mýtům a dá se tak snadno poštvat a napálit. Nevěřte nikomu, maličká, nikomu na světě, nikomu.

Svatava: Proč jsem tak ošklivá, co jsem komu udělala?

Burke: Tajné úmysly člověka jsou temné, jednoho teplého večera bude se plížit ten zločinec darebný, číhavě s nožem, nebo s kyselinou, vrah ukrývá Svatavu bez jediné stopy v zinkové kádi. Jako sen, jako dech, stanete se novinovým výstřižkem. Svět zrůdných činů plný, divadlo, televize, kino. Vyhnout se propastím, nekoupat se s ním na osamocených místech, jaké je to ovšem potom manželství? Kopněte ho, vykašlete se na takovou svini. Je lepší, abyste zůstala svobodná.

Svatava se zhroutila a je bez hnutí.
Burke: Asi omdlela, anebo se ze žalu opila. V jejích rukou najde lahvičku čikuli. Čistič skvrn (Svatava si chtěla vyčistit matčin svatební závoj, zakrvácený z rvačky na svatbě, při níž byl zabit otec Svatavy), obsahuje jedovaté páry, Pane Bože, jed, jed je smrt, to jsem nechtěl, na to je šibenice, za to se, hergot, visí, cos mi to udělala, ty děvko, slyšíš? Bože, jak je to možné, nikdy jsem nikoho neuhodil, nikdy jsem se nepral, kdo mi uvěří, že jsem ji záměrně neotrávil prudce jedovatou žíravinou? Kam s tebou, prokletá nevěsto? Do kufru? Do skříně.

Přesun do skříně je Bolkovou etudou, vypomůže si deštníkem a stařeckou holí. Zrovna v tu chvíli ale klepe na dveře bytná s plechem buchet.




Bytná: Kde je Svatava? Kam se to holka, pro Krista Pána, poděla, přece nevyskočila, proboha, vždyť je tak šťastná. Není ve skříni?
Burke: Co by dělala ve skříni?
… Vyhání bytnou, ta si s hrůzou ve dveřích všimne zabodnutý nůž, který tam Burke předtím ve vzteku zabodl. Buďte ráda, že je ve dveřích a ne ve vás, babo.
Někdo zvoní. No, co čumíš, nekoukej a maž otevřít.

Přichází kolega Tichý s kyticí růží. Rozmyslel si to a chce si Svatavu vzít. Burkeho to rozčílí, že přišel provokovat, drží ho pod krkem a lomcuje s ním. Tichý padne na zem a nehýbá se.
Burke je zaskočen: "Ve škole jsem seděl jenom v první lavici, nikdy jsem neměl dvojku z mravů, nikdy jsem nebyl na vojně, neměl jsem ještě ani jednu ženskou, vždycky jsem poslouchal své hodné, poctivé, snaživé rodiče, na Vánoce strojil jesličky, sbíral brouky, motýly, zkoumal vesmír. Já tomu nerozumím. Pět duhových kuliček jsem měl."

Ale je třeba se dát do práce a odklidit další mrtvolu. Burke ji s pomocí smetáku dostrká do skříně.




Znovu se objeví bytná s dalším plechem buchet. Burkeho popadne vztek, buchet má plné šuplíky, kamna, skříň, otevře ji, bytná spatří zkroucená těla. "Co je to tam?," vyděsí se a nakonec omdlí ve stoje.
I zde se hodí smeták.




Všemu není konec a vstupu do bytu se nekonečným zvoněním domáhá další návštěvník - ženich Václav (Petr Halberstadt). Kromě Burkeho sice nikoho nezastihl, ale k odchodu se nemá, přišel totiž na večeři a přinesl s sebou paličku na maso. Burke ho chce vyhodit, že u něj večeři nedostane. To však na zemitého chasníka nezabere: "Nemáte nic proti tomu, když tu na ně počkám, že ne? Aspoň si drobet popovídáme."
Burke: Ale já nemám čas, pane, já mám vědeckou práci.
Václav: S časem je to holt špatný, viďte. Utíká to všechno, utíká. Nevadí vám, že si tady drobet sednu, že ne?

Už jsem tady jako doma. Když přijde čas, rodina holt musí bejt pohromadě. Burke se podívá na skříň.

Copak, že je tu takový ticho? Jako po vymření.

Poslyšte, viděl jsem, jak sem jde ten chlap s kyticí. Není v tom nějaký veselý šelmovství? Nejsou někde schovaný? Aby ty baby sakramentský Vaška vypekly, co? Nevadí vám, že používám humor, že ne?

Promluvy Václava nemají konce a když se snaží dostat do skříně, Burke ho klepne paličkou. Z lidumila-amatéra se tak stal sériový vrah.




Burke: Je to všechno hrozné, ale není to nudné.

Hlučné bušení, Burke se domnívá, že si pro něj jde policie, ale otevře se skříň a z ní vypadne Tichý, přeběhne pokoj a chce utéct, ale Burke má zavřeno a klíč předtím spolkl.
Václav těžce vstává ze země.

Burke: Havrani krákají nad bitevním polem, vůkol se povalují mrtví v krvi.

Bytná s dcerou také vylezou ze skříně. Ve všeobecném zmatku Svatava chce jít pryč, Tichému se chce na záchod a nemůže vydržet (povzbuzuje se, že Tycho de Brahe vydržel), ale pokoj je zavřený, Václav se slovy Já nejsem primitiv se rozbíhá a chce vyrazit dveře. Ty nakonec vypadnou. Tichý se pomočí a s hanbou mizí, Burke za ním volá: "Tichý, potřebuji chirurga, portréty jsou mé a kufry."




Zůstává bytná se Svatavou a Václavem. Podstrojuje Václavovi jídlo a kmitá kolem něj, aby také neodešel. "Kdyby to viděl nebožtík táta, jakou ten by měl radost, děti zlatý."

Na závěr absurdní grotesky zazní lásko, bože, lásko, kde ťa ľudia berú (úryvek z písně Amnestia na neveru od skupiny Elán).

Povedená hra (byla už přeložena do 13 jazyků), pěkné herecké výkony, Bolkův přímo skvělý, potlesk dlouhotrvající, příchodů a návratů na jeviště nepočítaně. Krásný večer (4. srpna 2016).


17. srpna 2016

Drottningholm - sídlo švédské královské rodiny (a Královský palác veStockholmu)

Švédsko bylo (a možná ještě je) inspirativní svým propracovaným sociálním systémem, a tak bychom ani nečekali, že má krále a je formálně monarchií, i když jen konstituční s parlamentní demokracií, kdy král má pouze reprezentativní roli a zákonodárnou mocí disponuje parlament. V asociaci na francouzské krále a ruské cary a carevny si s monarchií totiž většinou spojujeme stavbu honosných sídel, na které přispívá do úmoru pracující a odíraný chudý lid. A dnes nám nejspíš vytane před očima dojmem operetní figurky působící britská královna Alžběta, jejíž "spotřeba" vzhledem k nulovému významu je také neúměrná, o její rodině ani nemluvě, i když ta je alespoň zajímavá pro bulvární novináře.

Naproti tomu švédský král Karel XVI. Gustav poutá pozornost jen jednou za rok, když předává Nobelovy ceny na stockholmské radnici (kromě Nobelovy ceny míru, která se předává v Oslu), jinak o něm a jeho rodině není příliš slyšet. Přesto však i švédská královská rodina má díky předkům své honosné sídlo, a tím je zámek Drottningholm. V českém překladu to znamená "královnin ostrůvek", vzorem mu byl renesanční palác, který v r. 1580 nechal postavit král Jan III. Švédský (Jan III. Vasa) pro svou manželku Kateřinu Jagellonskou.

Zámek leží na ostrově Lovön velkého jezera Mälaren (rozpětí od východu na západ dosahuje 120 km), jehož břeh tvoří část hranice Stockholmu, a proto doprava k zámku je zajištěna parníky. Cesta trvá necelou hodinu a vyjíždí se od zmíněné radnice.
Radnice (City Hall/Stadshuset) se 106 m vysokou věží a hlavní nádraží (Stockholm Central) také po vyplutí parníku (a při návratu) dominují panoramatu města.



Po podjetí několika mostů se však ráz města mění, objevují se pláže a vily.



Když konečně zámek Drottningholm spatříme, nejdřív se ještě ve výhledu objížděním ostrůvků zase ztrácí.



Zámek byl postaven mezi roky 1660 až 1680 v barokním slohu a původně sloužil jako letní sídlo švédského královského dvoru, od r. 1980 zde královská rodina žije trvale.




Vedle této soukromé rezidence má král k dispozici ještě oficiální a pracovní, kterou představuje Královský palác (Royal Palace/Kungliga Slottet ) v centru Stockholmu na ostrově Gamla Stan.



Součástí zámku je kostel s výraznou kupolí, který je při přiblížení parníkem vidět v popředí, a sídlo má i své dvorní divadlo (celé je na následujícím snímku vpravo dole).



Okolí zámku zkrášlují zahrady. Liší se dobou vzniku a také stylem. Barokní zahrada okouzluje ornamenty a pravidelnými vzory.



Autorem bronzových soch je manýristický sochař Adrian de Vries, který dlouho působil v Praze na dvoře Rudolfa II. Původně stály ve Valdštejnské zahradě v Praze, ale Švédové si je během Třicetileté války odvezli jako válečnou kořist. Dnes tam jsou kopie podle "švédských originálů", které nechal krátce před 1. světovou válkou zhotovit hrabě Arnošt František z Valdštejna.



Anglickou zahradu tvoří travnaté plochy se vzrostlými stromy a dva rybníky s kanály a můstky. Ty jsou rájem pro kachny, druh s černým krkem neznám.


R. 1991 byl Drottningholm společně s Čínským pavilonem a zahradami jako první švédská památka zařazen na seznam UNESCO. Budova pavilonu je na dalších snímcích, bohužel v ní ani v zámku není možné fotografovat, mám jen snímek zámecké knihovny.




Právě naopak je to v Královském paláci. Proto nahlédněme alespoň sem. Od výbavy Drottningholmu a Čínského pavilonu se příliš neliší.


7. srpna 2016

Vysoké Tatry (7) - Východná Vysoká (+ Poľský hrebeň a Prielom)

"Život sám se chce budovat do výšky, s pilíři a stupni; do dalekých dálek chce vyzírat a po blažených krásách - proto potřebuje výšky. A protože potřebuje výšky, potřebuje stupňů i sváru stupňů a stoupajících! Stoupati chce život a stoupáním se překonávat."
Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra

Po zkušenosti ze Slavkovského štítu, kdy po krátkém úvodním úseku jsem šel sám, tentokrát jsem získal nového společníka, kolegu z Prahy. Dost mě jeho zájem překvapil, o Pražácích mám představu, že život tráví v kavárně a přírodu znají hlavně z dokumentárních filmů National Geographic, ale v tomto případě jsem byl úplně vedle, protože kolega už byl i na Gerlachu a znal také vyhlédnutou trasu. Na rozdíl od Priečneho sedla jsem k ní rodinu nikdy nepřesvědčil, protože i přes začátek a konec na Hrebienku zabere čas přes 10 hodin a výstupem na dvě sedla (Poľský hrebeň a Prielom) a horský štít Východná Vysoká je ve Vysokých Tatrách ze všech tras dostupných bez horského vůdce nejnáročnější.

Na Hrebienok (1280 m n. m.) jsme se ze Starého Smokovce (1010) vyvezli zubačkou, žádná velká výhra to ale není, protože od dalšího postupného bodu, vysokohorského hotelu Sliezsky dom, se vzdálíme víc, než kdybychom tam šli přímo, ale ušetří se na převýšení.
Počasí se zdálo nadějné, Slavkovský štít vlevo i Lomnický štít vpravo (částečně skrytý stromem) nehalily žádné mraky.




Jenže ve Vysokých Tatrách se vše rychle mění a při cestě k Sliezskemu domu (1670) jsme Gerlach z bočního pohledu viděli jen částečně a jeho vrchol se už ztrácel v oblacích.



To nás rozladilo, a proto jsme zašli do hotelu na předčasný oběd v naději, že počasí se mezitím zlepší. Strávili jsme tam asi hodinu a půl, během oběda jsem si totiž na menu všiml borůvkové knedlíky a byl z toho chod č. 2.




Za hotelem ve Velické dolině se rozkládá Velické pleso, na délku má 350 m a napájí ho Velický vodopád.




S postupem vzhůru se naskýtá pěkný zpětný pohled na Velické pleso a hotel.




Terasa nad vodopádem se nazývá Vyšná Kvetnica a zpovzdálí vidíme první kamzíky.




Ve výšce 1939 m n. m. leží Dlhé pleso, to se ale ztrácelo v mlhách.




Závěrečné stoupání na sedlo Poľský hrebeň (2200) vede už nepřehledným terénem, ty tam jsou chodníky z vyskládaných kamenů, místy pomáhají řetězy a kramle natlučené do skal.



Převalující se mlhy jsou k vzteku, protože ze sedla zbývá hodina k hlavnímu cíli cesty - štítu Východná Vysoká (2429). Kolega o výstup na vrchol ztratil zájem, protože už na něm byl a dovedl si také představit, že sotva něco bude vidět, domluvili jsme se proto, že se sejdeme na Zbojnické chatě.

Cesta k vrcholu (v následující koláži na prvním snímku uprostřed) je zde opět nezřetelná, žlutá značka se objevuje jen sporadicky a jde se spíš intuitivně. Naštěstí šikmá stěna závěrečného stoupání občas vystoupila z mlh.




Z vrcholu, kde se před námi měly objevit pěkné výhledy na čtyřvrchol Bradavica a Slavkovský štít, vpravo na Gerlach a vlevo na Ľadový štít, však nebylo vidět vůbec nic. Posezení na vrcholu (označeného jen žlutým kolečkem na skále) tak bylo dost smutné.




Bradavica je ze sedla také dostupná, mineme vrchol Východní Vysoké a postupujeme zprava, povoleno je to ale jen s horským vůdcem. Patří totiž k horám, která má největší počet pomníčků na Symbolickém hřbitově (cintorínu) u Popradského plesa.

Dočkat se rozjasnění bylo nepravděpodobné, nezbylo než sejít zpět na Poľský hrebeň bez kýžených fotografií.




Abychom se dostali k dalšímu sedlu Prielom (2288), je nutné ještě nejdříve scházet směrem k Zamrznutému plesu (2047), naštěstí ne až přímo k němu, ale k rozcestí Zamrznutý kotol (2089), kam se dá také dostat z Lysé Poľany a Bielovodskou dolinu. Pleso v srpnu už zamrznuté nebylo, ale stále u něj ležela sněhová pole.



Cesta na Prielom zpočátku vypadá snadně, ale brzy přijde vystřízlivění. Zavede nás do "komínu", kde si můžeme vybrat 20 m dlouhý řetěz, nebo žebřík z kramlí. Zvolil jsem žebřík, ale bylo mně trochu úzko, praxi ve šplhání na komín nemám a na nich navíc bývají odpočivadla.



Kupodivu ještě horším úsekem byl začátek sestupu z Prielomu ke Zbojnické chatě (1960), zde se totiž není čeho chytit a na suťovitém terénu hrozí uklouznutí.



Kamzíci u chaty předvádí, že to jde i bez řetězů.




Vůbec mě nenapadlo, že by kolega na Zbojnické chatě ještě mohl čekat (vynecháním Východní Vysoké ušetřil 2 hodiny), šel jsem proto dál na Hrebienok, abych stihl jednu z posledních lanovek do Starého Smokovce. Nakonec jsem tam byl o jeden spoj dříve.




Obdivuji nosiče nákladu potravin a materiálu na horské chaty, tito už jdou dolů s prázdnými sudy a bednami, ale táhnout je plné nahoru si neumím představit.




Na závěr časový rozpis trasy podle ukazatelů:
Hrebienok (1280) - Sliezsky dom (1670) 2:05, Sliezsky dom - Poľský hrebeň (2200) 2:00, Poľský hrebeň - Východná Vysoká (2429) 1:00, Východná Vysoká - Poľský hrebeň 1:00, Poľský hrebeň - Razcestie Zamrznutý kotol (2089) 0:10, Zamrznutý kotol - Prielom (2288) 0:45, Prielom - Zbojnická chata (1960) 1:00, Zbojnická chata - Hrebienok 2:15. Celkový čas 10:15.
Za tuto dobu jsme to zvládli i s vydatným obědem.
Převýšení z Hrebienku na Východní Vysokou je 1149 m.

Aktuální článek

Peleș a Pelișor - zámky rumunských králů

V centrální části Rumunska, na úpatí pohoří Bucegi, nejvýchodnější částí Jižních Karpat, leží město Sinaia , které s přibližně 10 tisíci oby...

10 nejčastěji zobrazovaných článků