Helsinky (1) - Eila Hiltunen(ová)

Eila Hiltunen (v českém přechýlení Hiltunenová) (1922-2003) se v počátcích své sochařské kariéry věnovala realistické figurativní tvorbě, avšak přes zakázky na válečné pomníky žila v materiální nejistotě. Zlom pro ni znamenal konec 50. let, kdy začala využívat techniku sváření. Železný materiál (plechy, pruty a obruče) už ale neumožňoval takovou tvárnost jako hlína, sádra či mramor a sochařku nutně přivedl ke zjednodušení forem a nakonec až k abstraktnímu umění.

Když zemřel hudební skladatel Jean Sibelius (1865-1957), považovaný za zakladatele finské národní hudby, byla ustanovena Sibeliova společnost, která pak vypsala soutěž na zhotovení skladatelova památníku. Společně s Hiltunenovou se do ní přihlásilo 50 sochařů. Do užšího výběru se dostalo 5 návrhů, u veřejnosti však největší pozornost vzbudil nevybraný návrh Hiltunenové. Sochařka jej pojala velmi netradičně jako soubor navzájem svařených trubek, připomínajících píšťaly varhan.

Odpůrci nejenže vyžadovali portrétní památník, ale také věcně namítali, že Sibelius pro varhany nic nesložil a dokonce i jeho tvorba pro klavír je jen okrajová, tím hlavním jsou orchestrální skladby (symfonické básně a 7 symfonií). I velmi podrobné Dějiny klavírního umění Václava Jana Sýkory, vydané v Pantonu r. 1973, Sibeliovi věnují jediný odstavec, za významnější klavírní skladby považují jen Sonátu F dur, op. 12 a Romanci Des dur, op. 24, no. 9.

Pro další soutěžní kolo byla porota rozšířena o 3 zahraniční posuzovatele a k vybrané pětici byl přidán i upravený návrh Hiltunenové, který pak porota označila za vítěze a doporučila k realizaci.

Sochařka původní hustý shluk trubek rozvolnila tak, že uvnitř je otvor, navíc trubky ozdobila texturou, napodobující kůru borovic a bříz.

Bouřlivá diskuze trvala ještě několik měsíců. Aby se vyhovělo požadavkům zastánců tradiční koncepce, Hiltunenová byla požádána přidat ke svému návrhu i figurativní prvek. Sochařka proto vytvořila reliéf tváře skladatele. Jako předlohu zvolila fotografii z jeho raného tvůrčího období, jenže ani to se nesetkalo s bezvýhradným přijetím, protože Sibelius se stal všeobecně známým až ve zralém věku a tato podoba veřejnosti nic neříkala.

Nakonec návrh Hiltunenové přece jen realizován byl. Metrový model sochařka zvětšila do rozměrů domu, na šířku má 10,5 m, do hloubky 6,5 m a je vysoký 8,5 m. Přibližně 600 nerezových trubek různých průměrů váží 30 tun. Sochařka památník svařovala s pomocí jediného asistenta přímo na místě instalace v parku v severní části Helsinek i za nehostinných klimatických podmínek téměř čtyři roky a sama také na trubkách vytvářela texturu kůry. Dokončen byl r. 1967.

Dnes Sibeliův památník (The Sibelius Monument) Eily Hiltunenové znamená pro Helsinky to, čím je pro Paříž Eiffelova věž a pro Prahu mohla být Kaplického Národní knihovna ve tvaru těla chobotnice.

Poté, co jsme s chotí prozkoumali všechny významné pamětihodnosti Helsinek a ubírali se k pobřeží na trajekt do Tallinnu, blízko budovy Parlamentu jsem si všiml sochy, o které na první pohled nebylo pochyb, že také jde o dílo Hiltunenové. Sochařka ho vytvořila r. 1982 a nazvala Past Knights. Význam pojmu rytíř se od středověkých bojovníků posunul k dvornosti k ženám a dnešní "rytíři" se tak projevují např. darováním květiny, ale ti z minulosti v lítých bojích potřebovali masivní brnění.

Pieniny (1) - raft na pltích, Sokolica a Tři koruny

Pieniny se rozkládají na území Slovenska a Polska podél severovýchodní hranice Slovenska a obě části (slovenská i polská) jsou chráněny jako národní parky. Oblast je poměrně malá, na Slovensku zabírá 37,5 km čtverečních (pro srovnání Brno má 230), o to je však krásnější. Nejvyšším vrchem jsou Vysoké Skalky (1050 m) a na polské straně Trzy Korony (Tři koruny, 982 m), vypínající se nad klikatým tokem řeky Dunajec.

Místní atrakcí v období od dubna do října je raft na pltích na přibližně 9 km dlouhém úseku Dunajce. Pltě (vory) tvoří pětice masivních necek (jedny váží 120 kg), které jsou napříč propojeny tyčí a uvezou až 12 výletníků. Někteří voraři (v místním označení pltníci) mají "jánošíkovské" krojované vesty a plavbu doprovázejí výkladem o okolní přírodě i pověstech, které se k ní váží. Podle jedné z nich, kdo se napije z pramene, který vyvěrá nad Dunajcem, bude žít 100 let. Místo se proto nazývá Storočný prameň.

Voda je mělká a pltníci se dřevěnou tyčí odrážejí od kamenitého dna. Plavba je většinou poklidná, jsou tu však i menší peřeje a místy se proud v zúženém korytu Dunajce značně zrychlí, až máme strach, že se vyklopíme nebo narazíme na vystupující kameny.

Dunajec v nejužším místě, zvaném Jánošíkův skok, má 10 metrů a podle legendy Jánošík právě zde do své družiny přijímal ty junáky, kteří dokázali Dunajec přeskočit. Atletická federace o tom bohužel neví a jako světový rekord ve skoku dalekém stále registruje pouhých 895 cm Mika Powella z r. 1991.

Tři koruny vidíme hned na začátku vodní trasy, ve skutečnosti je ve skalním masivu pět vrcholů, ale název je odvozen podle trojice v pravé části.

Dunajec protéká soutěskou lemovanou vysokými skalními stěnami výrazných tvarů.
Podél řeky vede cyklostezka a trasu je možné projít i pěšky. Fotografující muži na břehu vypadají jako turisté, kteří si chtějí zvěčnit scenérii s vory, v cíli plavby nás však už čekali s vyvolanými fotografiemi. Neodolali jsme a za 3 EUR si tu naši koupili.

Následující skupina skal se nazývá Sedm mnichů podle mnichů, kteří navštěvovali jednu jeptišku, místo rozjímání a modliteb je ale za ní táhly zcela přízemní touhy a za trest zkameněli. Na polském břehu je skála Mníška (= jeptiška), asi také nebyla svatá a dopadla stejně.

Plavba po Dunajci trvá hodinu a půl, v cíli voraři pltě rozpojí a autem převezou na výchozí místo, obvykle to absolvují 4-krát denně.

Pro zpestření jsme se zpět proti proudu nevraceli po chodníku, ale přeplavili se přívozem na druhý břeh na polskou stranu a vydali se vzhůru na skalní vrchy.

Prvním z nich je Sokolica (747 m), při poměrně strmém stoupání s občasnými průhledy za asi hodinu překonáme převýšení více než 300 m, odměnou je pohled ze skalní stěny na tok Dunajce a protilehlé vrcholy, které se vzdušnou čarou zdají velmi blízko. Tím víc nás překvapí další ukazatel s informací, že na krále polských Pienin Tři koruny budeme potřebovat 3 hodiny.

Sokolica, jak je vidět z dalšího snímku, je však samostatně stojící skála, její stěna padající k řece má 307 m a co jsme vyšlapali nahoru, téměř záhy pozbudeme a to se pak několikrát opakuje.

Při neustálých výstupech a sestupech se občas naskytne průhled na řeku, tento je z Czerteziku (772 m). U Pieninského potoka je možné si nabrat pitnou vodu.

Opěrná zeď pod vrcholem Góra Zamkowa (799 m) je zříceninou hradu Pieniny ze 13. století, který nechala postavit Kinga (Kunhuta) Polská, manželka krakovského a sandoměřského knížete Boleslava V. Stydlivého. Ten si svůj přídomek vysloužil tím, že se úplně stranil intimního života. Kinga si nenaplněné a bezdětné manželství vynahradila jako patronka chudých a postižených, r. 1999 byla prohlášena za svatou a v blízkosti zříceniny má sochu.
Hrad sice odolal nájezdu Tatarů, ale husitským vojskům se podařilo jej zničit.

Konečně se dostáváme k ukazateli oznamujícímu Trzy Korony 982 m, nejdříve však ještě musíme zdolat dlouhé a strmé schodiště na nejvyšší skalní věž v jejich středu.

Vpravo je polská obec Sromowce Niżne a vlevo slovenský Červený Kláštor, obec se stejnojmenným kartuziánským klášterem, kde je náš cíl. Je vidět, že to bude se zacházkou, protože most je až na jejich konci.

Vrchol nabízí kruhový rozhled, centrální skalní věž se také příznačně jmenuje Okraglica (Okrúhla).

Sestup ze Tří korun většinou vede po kamenité cestě.

Úleva se dostaví, až dojdeme do rekreační části u toku Dunajce. Ten zde slouží i jako přírodní koupaliště.

Přejdeme most a celou cestu do Červeného Kláštora nás provází impozantní panorama Tři korun.

Cypriana, jednoho z místních mnichů, v 18. století okouzlilo natolik, že podle pověsti z vrcholu Tří korun na vlastnoručně zhotovených křídlech podnikl let a přistál na louce u kláštera. Byl velmi vzdělaný, napsal herbář a zabýval se přírodní medicínou, po svém údajném letu byl však obviněn z čarodějnictví a měl být upálen. Naštěstí nakonec byla spálena jen jeho křídla. Protože o úspěšných zkouškách létajících strojů Leonarda da Vinci není nic známo, Cyprián by měl být považován za otce aviatiky.

Rozhovor s Maglaiz

Vždy jsem měl slabost pro emancipované sebevědomé ženy, které nejsou na mužích vůbec závislé, mají svou kariéru, postavení, jsou sečtělé, řídí auto, jezdí na koni, lyžují, hrají tenis,…
Při setkání s muži je patrné, že si je prohlížejí jako psycholog, který testuje inteligenci svého pacienta. Pokud se muž v hovoru dopustí nějaké nelogičnosti, nepokrytě mu to dají najevo. Občas se sice dají přesvědčit k návštěvě koncertu, divadelní hry či filmu, tím však není vůbec zaručeno, že potom nevyjádří svému společníku údiv nad jeho zakrnělým vkusem. A určité typy těchto žen mají k mužům respekt jako paní pavouková k svému milenci na jedno použití.
Alespoň některé příznaky z úvodu odstavce vidím u Maglaiz, už jen její úsměv z profilové fotografie mnohé naznačuje.

Nevím přesně, kdy jsem si jí všiml poprvé, ale na její poznámku na můj účet nezapomenu. Jako v minulosti několikrát jsem někde na hlavních stránkách Blog.cz vedl řeč, jak Autorský klub za nic nestojí a mezi 250 blogy je sotva 30 dobrých. A Maglaiz odtušila, že se zřídí rubrika Pod Lupou, která bude na kvalitu dohlížet a pak snad i "sám, Ó velký Miloš, bude spokojený." :-)

Samozřejmě jsem zbystřil, kdo si to ze mě dělá legraci, a zjistil, že Maglaiz je autorka s nenapodobitelně bohatým literárním stylem, má skvostný smysl pro ironii, a proto je také ideálním objektem pro rozhovor, i když riskuji, že mé otázky se setkají s útrpným soucitem či pokáráním, že jsem nedával pozor, protože na to už odpovídala.

1. Proč sis zvolila nick Maglaiz? Podle výkladových slovníků "maglajs/maglajz" vyjadřuje nepořádek, spoušť, zmatek, chaos a je odvozeno od krvavé řeže při bojích mezi rakouskými a tureckými vojsky o ovládnutí bosenského města Maglaj. Tvůj blog však chaoticky nepůsobí a články mají vybroušenou literární úroveň.

Nomen omen. To nezapírám.
Že blog chaotický není? Možná. Mám na to jiný názor, ale budiž, jsem ráda, že zdání klame dokonale. Jak se říká, svět chce být klamán. Pořád ve světě hledáme ordo, pořádek, řád, ale nemyslím si, že je tak skutečně svět zařízen. Chci pevně věřit tomu, že nějaké zákony bezpodmínečně platí pro všechny a teď míním zákony morální nikoliv fyzikální, ale všechno zatím dokazuje jiné pojetí. Chaos.
Renesance viděla mysl člověka jako zrcadlo, které odráží to, co mu je ukázáno. John Locke z toho potom udělal tabula rasa, ale princip je stejný. Co vložíš, to dostaneš. Jsem zrcadlo - ukazuje-li mi svět chaos, jsem chaosem. Náš software je jasně nakonfigurovaný: akce - reakce. Akcí je chaos, reakcí Maglaiz.

2. Je zřejmé, že si hlídáš určitou míru anonymity, neuvádíš jméno, ani kde bydlíš (alespoň předpokládám, že Cvokhausov se v ČR nenachází, nebo že by to znamenalo město, kde mají "blázinec"?), jakou školu, fakultu a obor studuješ, na druhé straně v profilu máš svou fotografii, datum narození a kontakty do všech možných sociálních sítí. Jak to jde dohromady?

Vůbec to nejde dohromady. Možná i proto že už pár věcí z anonymity je res publica (věcí veřejnou s malými písmeny, politiku sem netahat). Už dávno hovořím o Lysé hoře namísto Vlasaté, párkrát už jsem i zmínila Ostravici a Frýdlant nad Ostravicí se snad už také mihl mými články. Školu nezastírám, v Ostravě je jen jedna univerzita s filosofickou fakultou a obor jsem zmínila také už několikrát, možná ne tak často, ale někde by to šlo najít. Obor Učitelství pro SŠ Český jazyk a literatura - Historie je nádherný obor, ale v mém kraji je celkově povolání učitele bráno víceméně jako urážka. Jsme oblast maloměst, v nichž byl učitel vnímán jako poskok a v dnešní době zase jako ten, co týrá naše miláčky a brání jejich kariéře. To že jejich drahoušek nosí pětky, protože prohlásí, že hlavním městem České republiky je Brno, je nezajímá. Takže odkojena těmito předsudky o tom občas nerada mluvím, protože nálepkáři jsou všichni (přiznejme si to) a rádi lidem přilípnou na čelo každou pitomost.
A proč už polevuji? Má to na svědomí jedna zákeřná věc: dopisování.
Co se týče Cvokhausovu, ano, je to blázinec, pokud vnímáš rudé (možná i khmérské) maloměsto z pohledu realistického optimisty. Ale také by se tomu nedávno bývalému městysu mohlo říkat Žumpa, Smetiště, český Mordor.

3. V jednom článku jsi popisovala pedagogickou praxi v průběhu studia na VŠ. Je tvé studium průpravou pro výuku na základní nebo střední škole?

(Na tuto otázku už Maglaiz odpověděla, to jsem ale nemohl vědět předem, protože jsem poslal všechny otázky najednou. Její odpověď je však daleko širší, než nač se ptám.)

Rozhodně na střední škole, protože druhý stupeň ZŠ by Maglaizinu krutovládu nepřežil. Školský systém nás nutí plnit určité kvóty, což naprosto chápu, ale na druhou stranu nedává prostor proto, aby se raně dospívajícím umožnilo ukázat jim svět v souvislostech. Většinou puberťáci revoltují proti celému systému proto, že mu nerozumí. Dítěti tlačíme do hlavy určité zásady, ať už v pohádkách, nebo rovnou v příkazech od rodičů či učitelů. Tvrdíme jim, že se nemá krást, že si nemáme ubližovat, že to či ono je špatné. Jenomže jak se dítě vyvíjí, začne i (panebože, spaste duši!) myslet a hodnotit to, co vidí. Najednou si všimne, že rodič pořád mu dokola říkající, že krást se nemá, nepřizná u pokladny, že má jedenáct rohlíků, oznámí, že jich je deset a pokladní mu věří. Dokážeme si představit, co to asi udělá s uzlem hormonů, jemuž říkáme dospívající? A tak vám přijde do třídy třicet polodětí s tímto konfliktem uvnitř, kdy se podívají na kantora a v mozcích jim to šrotuje asi takhle: Co když tenhle člověk taky krade rohlíky v obchodě? Co když dělá něco horšího? Proč bych ho měl vůbec poslouchat?
Být takhle odsouzena ještě předtím, než vůbec je vznesena veřejně žaloba, to nemám zapotřebí. Kde bych také vzala čas na to, aby se mohli ptát a já jim věci vysvětlovat, když musíme probrat to nepřeberné množství informací (člověk by někdy lidstvo vyhladil jen proto, že pořád něco tvoří, objevuje, zabírá a vyvíjí), kde? Učitel totiž není jen mezi dvěma mlýnskými kameny, on je přímo v kobce příběhu Jáma a kyvadlo, kdy na něj tlačí všechny čtyři stěny: žáci, systém, rodiče a on sám a jeho svědomí.

4. Počítáš vůbec s tím, že se vzhledem k průměrnému finančnímu ohodnocení budeš učitelskému povolání věnovat?

A s čím v dnešní době jde počítat? Ráda bych učila a ani nežehrám na učitelský plat. Není to ideální, to jen pro informaci, ale dá se s tím platem vyžít a dokonce se dá uživit i dítě. Ve skromných, nikoliv bídných podmínkách. I z mála se dá vykouzlit šťastný život. Vzpomínám si na spolužačku. Měla týdenní kapesné 1 000,- Kč, upozorňuji, že jídlo apod. do toho nepatřilo, tato fialková bankovka byla určena výhradně na její tužby a přání. Jednou nám vyprávěla, jak se jí její máma chlubila novými koženými botami, spolužačka vznesla dotaz, kde má boty ona, matinka neváhala, vytáhla z peněženky pár tisícovek a že si má zajít sama. Tak jsme se zeptali, co spolu jako rodina podnikají za výlety, nebo jestli třeba v neděli večer hrají spolu karty. Ukázalo se, že její rodiče se tak honí za papírky, že na takové blbosti nemají čas a ani chuť.
Raději tedy budu mít pracovní dobu podobně dlouhou, jako budou mít mé děti vyučování, a plat k příjemnému životu, ale za to budu se svou rodinou častěji. Peníze nejsou vše a čas je to jediné nejcennější, co máme.
A dále není nic krásnějšího, než vidět rodit se nového dospělého člověka, který snad napomůže tomu, aby byl svět o trochu lepší. Idealista každým coulem.

5. Ještě chodíš na brigády na Lysou horu? Co tam vlastně děláš (či dělalas)? Na vrchol vystoupáš po svých, nebo se dopravíš autem?

Na Lysou jsem na brigády nikdy nechodila, patřím k inventáři meteorologické stanice coby dcera pozorovatele počasí. Jestli jsem kdy točila pivo, kofolu nebo nalévala panáky, bylo to pro lysohorské (schválně neříkám lysaře, protože lysaři jsou blázni, co musí každý den alespoň jednou vyjít na Lysou, aby trumfli jiného na smrt nepřítele a konkurenta ve výšlapech). Abych to uvedla na pravou míru. Lysohorští jsou osazenstvo Lysé hory, které tam zůstává třeba týden (za pár měsíců se definice změní, jelikož otevření chat se neúprosně blíží). Je to obsluha meteorky, Šantánu, Kameňáku, vysílače, horské služby a kdysi i strejdové vlekaři, kteří mne chtěli zabít ještě s větší chutí než vlastní rodičovstvo, neb naučit Maglaiz na lyžích by nedokázal snad ani sám Pán Bůh.
Na i z vrcholu jsem se za svůj krátký život dostávala různými způsoby. Ať už po svých, autem na povolenku (autem se jinak do CHKO Lysá hora nesmí), nebo třeba sněžným skútrem a rolbou. A s rolbou i skútrem to byly občas skutečně děsivé zážitky, zvláště když prašan ještě neslehnul a na Větrech byly minimálně pětimetrové závěje, to se rolba pak uměla pěkně převrátit. Přesto jsem vyznavačem hesla: "Lepší špatně se vézti, než dobře jíti."

6. Tvým blogem prolíná zájem o historii, sleduješ také "modernu" (myslím v umění)?

V umění sleduji to, co mne zaujme a moderna víceméně mezi to nepatří. Jeden stařičký profesor to v roce 2000 krásně řekl: "Po baroku přišla zkáza lidstva." Já bych ještě řekla, že ono ani do té první světové to nebylo tak zlé a vlastně meziválečné údobí módy, hudby a literatury také nejsou k zahození. Akorát to umění vzalo za své. Myšlenka dobrá, forma horší. V té době se nám vrátila mutace manýrismu zaobalená do blyštivého alobalu s příkazem šokovat.
Ale dost negativismu. Řeknu to jasně: nerozumím tomu, té formě. Černý čtvereček o 1x1 cm na velkém bílém plátně - tomu moc nerozumím. Možná je to vyjádření zen buddhismu: tady a teď, jeden bod, naprosté soustředění. Nebo se má člověk ptát, proč to umělec udělal. A v tom je asi smysl toho čtverečku. Ta otázka, to chtění porozumět, které čím dál víc mizí ze světa lidí. Anebo si umělec jen řekl: "Schválně jestli mi to lidi zbaští. Když jo, namastím si kapsy." Staré mistry lze dekódovat lépe, byť měli složitější symboliku. Tahle moderní abstrakce je čitelná jen jedním způsobem a to až příliš invazivním - narvat se do hlavy, být tam vrhnut a bloudit ať už v té své, nebo umělcově (což je ještě horší). Dnes vás každý všude hodí a poraď si. Je to jako s tou Karkulkou.
Staří mistři šli na to elegantně a jemně. Prvně si nás získali scénou, pak barvami a celkovým provedením a až nakonec nám jen pootevřeli vrátka do mysli. Nechali to na nás, jestli si toho všimneme a vstoupíme, nebo se necháme strhnout výjevem. Zážitek byl zaručen v obou případech.

7. Zmiňovalas Buška z Velhartic a Mikuláše Dačického z Heslova, zvaného frejíř a vína pitel. Ovlivnily tě tyto postavy tak, abys pro jejich lepší pochopení našla zálibu v pití vína?

Ne.

8. Z tvých textů, které mají vztah k historii středověku, si tě představuji, jak posloucháš barokní hudbu a na zdi máš pověšenu reprodukci Caravaggiova obrazu Loutnista (tuto verzi mám z Metropolitního muzea v New Yorku).
Pletu se? Pokud ano, jaký styl hudby se ti líbí?

Těsně vedle! Asi jednodušší by bylo říci, co v hudbě nemám ráda - dechovku, country, tuc tuc dnešní diskotékové šlágry a většinovou produkci popu. Ačkoliv i ten popík mohu v upravené verzi. Šmoulové jsou má láska od dětství, protože jejich texty dávají větší smysl než originál. Jen považ, takový text "Nesu klády k lesu zády" či "Balónem na vesmír" je ideální hýbadlem při úklidu celého domu. A nemohu zapomenout na evergreen při mytí nádobí "Jája je v koutku žumpy". Doufám, že jsem právě všechny odradila od myšlenky, že je Maglaiz inteligentní a dospělý tvor.
V hudbě se projevuje mé jméno Maglaiz. Mám ráda hudbu jemnou, ale i takovou, jaká mne převálcuje na první dobrou. Dozajista se ve mně musela projevit trocha keltské krve, protože není irské či jinak pohansko-keltsko-británské či bretoňské písně, která by nebyla mému uchu lahodící. Jakožto správný Kelt mám ráda i metal, rock a podobné rámusení. A zajisté s Glennem Millerem na věčné časy.
Je dosti vtipné spojovat historii středověku s barokní hudbou, ale pravdou je, že takové Loutně české neodolám.
(Mám pětku, středověk a baroko dělí jedno století. Pozn. Miloš)

Pokud bych se měla vrátit k Loutnistovi. Nu, toho opravdu nemám, ale obrazy je můj pokoj obklopen. Karlův most kreslený uhlem, Elizabethan house v Plymounth taktéž uhlem, dva výjevy z Montmartre a velký obraz kytice šeříků. Vše po dědečkovi. A nesměla bych zapomenout na erb nad dveřmi mého pokoje. Netuším, kdo má v erbu dva dvouocasé lvy držící v tlapách štít, na němž jsou zrcadlově postavené dva vinné keře s hrozny, ale je zdrojem příjemných snů o aristokratickém původu.

9. Svůj blogový design máš opentlený různými metaforami a nechybí ani "Aktualismus citátový aneb trn v oku" s moudrosti nějaké osobnosti. Ty je nějak obměňuješ, např. na každý měsíc nové moudro?
(Trochu se v tom poznávám. Asi ve 20 jsem si opatřil knihy citátů (jednu i v angličtině) a několik desítek se jich naučil, myslel jsem si totiž, že budu vypadat nesmírně chytře a děvčata se na mě budou věšet. Moc mně ale k užitku nebyly, tak jsem je postupně pozapomněl, teď si pamatuji jen ty nejcyničtější, jako je např. Stalinův "Смерть решает все проблемы. Нет человека, и нет проблемы." ("Smrt řeší všechny problémy. Není člověk, není problém.") a "Churchillův "The best argument against democracy is a five-minute conversation with the average voter." ("Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem."))
Myslíš, že citáty dodají blogu větší lesk?

Lesk rozhodně nedodají. Ten dodá jen dobře vyleštěný monitor počítače.
Citáty jsou krásné, ale číhá v nich nebezpečí, zvláště pokud je bloger blogově nevyzrálý, vyjede si pár citátů, s nimiž by souhlasil (většinou jsou to pořád ty stejné), a bez skrupulí je zkopíruje do článků na svůj blog. To je blogerova cesta do pekel.
Citáty obměňuji dle uvážení, okoukání a objevení nového mudrosloví.

10. Někde jsem četl, že mezi tvé zájmy patří také fotografování, na blogu však tuto stránku neprezentuješ. Proč ale, fotografie se nehodí k zaměření tvého blogu?

Kdysi jsem ji prezentovala, ale upustila jsem od toho. Jsem ryzí amatér, který vyfotí to, co ho napadne, tím nejsprostším digitálním fotoaparátem, že se oné činnosti snad ani fotografování nedá říkat. Proto jsem nakonec ze svých fotek udělala jen ilustrace k článkům, ale čím dál víc se uchyluji k cizí tvorbě, protože obvykle objevím takový skvost, že nechat si ho pro sebe by bylo hříšné.

11. Vždy mě také upoutají názvy tvých článků, vybrat ani nejde, týká se to asi všech, stačí otevřít libovolnou rubriku. Třeba TlusŤjoch je bere jen jako katalogová označení (písmeno a pořadové číslo), JiHei a VendyW mají v každém titulku náznak, o čem článek bude, a pár teček, u tebe jde o vzletné obraty. Přisuzuješ názvu větší důležitost?

Větší důležitost než samotnému textu? Ne, to ne. Ale jsem si vědoma jeho důležitostí. Přesto nad názvem nijak nešpekuluji, zkrátka co slina přinese, to vpíši do kolonky. Nemyslím si, že by nadpisy mých článků nebyly nic neříkající. Bloudění s Karáskem bylo skutečným blouděním a Dilema blogerovo opravdu pojednávalo o těžkém rozhodnutí uveřejnit článek nebo ne. S titulky literárních textů je to trochu složitější, ale povětšinou také odpovídají obsahu. Kromě toho kdyby byly všeříkající, pak by přece nemělo smysl psát celý článek, to bych se mohla rovnou odstěhovat na twitter.

12. Dodatečně ses stala jednou ze strážkyň kvality Autorského klubu v rubrice Pod Lupou. Zatímco další kolegyně se zaměřovaly na (podle mě) nepodstatné stránky (např. na design a frekvenci článků), nanejvýš sledovaly, zda autoři citují zdroje, než jsi stačila přijít se svým hodnocením (a na tvou ironii k nedostatkům jsem se opravdu těšil), Standa rubriku jako nefunkční zrušil (podle Wolkerova epitafu: "... dřív než stačil srdce k boji vytasit, zemřel …"). Nešlo však už v počátku o porod mrtvého dítěte, když jste nemohly nikoho ani podmíněně vyloučit, i kdyby porušoval všechna možná pravidla? Řekneš si ještě dnes při pohledu na titulní stránku: "Ten/ta se mně dostat pod lupu, tak na něm/ní nenechám nit suchou."?

Určitě to byl porod mrtvého dítěte. Měli jsme pouze doporučovací funkci, ale s tím jsme byli při založení rubriky obeznámeni. Standa nikdy neřekl, že by nám předal nějakou část "moci". A možná je to i dobře. Kdo ví, co by se stalo. Možná by pak Pod Lupou nebylo semeništěm konstruktivní kritiky, ale prostředkem pro veřejný lynč a vyřizování si účtů s jinými blogery. My Češi si neumíme zatím dobře vládnout, nedorostli jsme k demokracii. Blog.cz je taková malá republika a teď dejte moc do rukou Čechům, kteří ještě nejsou zcela dospělými. Pokud ve vysoké politice vládne osobní msta a obstrukce, pak na Blog.cz v AK by proběhla jatka.
Vlastně jsem ráda, že byla Lupa zrušena. Člověk na to nemíval tolik času, kolik by chtěl, a také jsem viděla, jak je to zbytečné. Ti největší hříšníci si z toho nic nedělali a ti, kteří si z Lupy něco vzali, by brali rady a hodnocení, i kdyby jim to člověk napsal na jejich blog do komentáře nebo na e-mail. Pro ně mi není toho času líto, ale člověk musí umět vybírat ty správné blogery.

13. V článku, kterým tě Sussanah uvádí jako nového porotce soutěže New Weird, zmiňuješ, že ses stala spolutvůrcem nového uměleckého směru cyprealismus. Máš po něm pojmenovánu i jednu rubriku. Pokud vím, v ostravském nářečí je "cyp" hanlivým označením. Na blogu k tomu máš článek, kde píšeš, že "směr má pouze jedno pravidlo: dílo musí ve čtenáři vyvolat záchvaty smíchu, při nejhorším pousmání na tváři." Ale jak bys tento "umělecký směr" odlišila od humoristické literatury, filmových komedií, veseloher, frašek apod.?

Cyprealismus. To už je dlouho, co tento umělecký směr vyšuměl do ztracena. Víš, že dokonce měl svůj blog? Cyprealismus byl studentskou recesí, vznikl, když jsem byla na gymplu. S kamarádkou jsme seděly v autě a bavily se o literatuře a o tom, že jsme zrovna náhodou obě na různých školách probíraly surrealismus (což nebylo obvyklé) a slovní hrou jsme se ze "syrrealismu" dostaly k cyprealismu a už to jelo. Básně o mrkvích a gaučích, povídky a pojednání o staré rase Cyprealistů, kteří ovlivňovali náš život od samého počátku.
Cyprealismus byl nadřazen humoristické literatuře. Prakticky shrnoval pod sebe vše, co bylo jakkoliv směšné. I hloupé vtipy, kterým se nikdo nesmál. Například ten známý o tom, jak dát slona do ledničky. Normálně, dáš slona do ledničky a zavřeš.
Pan Werich říkával: "To je blbé, to se bude líbit." Cyprealismus to jen uvedl do praxe.

14. Nové články zveřejňuješ s velkými časovými odstupy, ale pak často (s mírnou nadsázkou) jde o texty na 10 stran. Ty je píšeš jako vědecká pojednání?

Ne, to vůbec ne. Ono se to prostě tak nějak rozroste.

15. V řadě knih jsou pro lepší pochopení čtenářům uvedeny vysvětlivky pod čarou nebo na konci knihy. Zdá se mně, že u mnohých tvých textů i komentářů by to bylo také potřeba.

Před otázkou malé odbočení. Matně si vzpomínám na povídku Antona Pavloviče Čechova o muži, který zjistil, že manželka má milence. Rozhodl se ji náležitě potrestat a navštívil obchod s loveckými potřebami. Prodavač mu snaživě předváděl široký sortiment pistolí a na řešení zapeklitých osobních problémů zvlášť doporučoval kolt Smith & Wesson. Paroháč při tom přemítal: "Zabiju ji, ne, zabiju jeho, zabiju oba," ale vždy se mu na tom něco nezdálo: "Neviděl bych, jak se trápí; proutník by se jen zaradoval, že se jí zbavil, a hned by si našel nějakou jinou; ještě by mě zavřeli a sám bych na to doplatil." Po dlouhém rozvažování nakonec dospěl k strašlivému rozhodnutí: "Ztrestám je svým opovržením." A aby prodavač nebyl škodný, koupil síťku na motýly.

V diskusi k tvému článku Dilema blogerovo, kde mluvíš o svazující odpovědnosti členky AK publikovat jen kvalitní texty, jsem poznamenal, že mnozí blogeři se tím vůbec netrápí, uvidí něco v Blesku a hned mají téma. A tys svou reakci zakončila dotazem: "Máš síťku na motýly?" Cos tím myslela?

To je vtipné. Povídku jsem dosud neznala, neholduji ruské literatuře. Ta otázka má trochu jiné pozadí.
Bavili jsme se o tom, že vysoká úroveň mezi členy AK je už minulostí a já citovala svou guru. "Velikost vítězství máme poměřovat velikostí poražených." V té době jsem mířila vysoko. Tam, kde létají ptáci a hmyz. Vzhledem k tomu, že výběru AK poslední dobou unikali ti, kdož jsou nejlepší z nejlepších, proto jsem se logicky dovtípila, že nemohou být orlem, kánětem či sokolem. Jsou něčím menším, daleko menším, ale i jemnějším. Hle motýl, proto jsem také odpověděla, že motýli létají vysoko, ale uznávám, že to absolutně nebylo možné dekódovat. Občas utíkám diskuzi jinam, ale snad už se mi to neděje tak často. Za tohle se omlouvám.

A za to, že jsi nás seznámil s povídkou. Já ti povyprávím také jednu. Tu nejkratší na světě.

NA PRODEJ: DĚTSKÉ BOTY, NENOŠENÉ
Na prodej: Kojenecké botičky. Nikdy nenošené.

Ernest Hemingway

A teď něco osobnějšího (pro ctitele):

16. K emancipovaným ženám patří, že studují, pak si budují kariéru, odkládají mateřství (pokud vůbec dítě či děti chtějí), protože obojí je těžké skloubit, a nakonec na něj rezignují. Chceš mít děti? (V jakém asi věku?)

Samozřejmě! V kolika? To je těžké říct. Až to přijde, tak to přijde.

17. Jaké máš nároky na případného životního partnera (kromě toho, že by se ti měl líbit, resp. být ti sympatický)?

Ten nejhorší a nejtěžší na celém světě. Neexistuje horší nárok na partnera. Aby mě měl rád takovou, jaká jsem.

Děkuji za rozhovor.

P.S. Tento rozhovor je na Blog.cz mým druhým, první byl s Čerfem na stránkách AK.