M. Forman, I. Passer, J. Papoušek - Lásky jedné plavovlásky v Divadle Husa na provázku s hudbou 60. let

Miloš Forman jednou v noční Praze potkal bezcílně bloumající dívku s kufrem, zvědavost mu nedala, dal se s ní do řeči a ona mu vypověděla, že hledá jednoho inženýra, se kterým se před týdnem poznala ve Varnsdorfu, když tam byl na služební cestě. Řekl jí, že si s holkami z Prahy nerozumí a ona je úplně jiná a dal jí adresu, aby za ním příští víkend přijela. Okouzlená dívka z města, kde zásluhou textilního průmyslu bylo 10 žen na jednoho muže a pro dívky na internátech bylo velmi obtížné zde najít partnera, uvěřila jeho lichotkám a na hotelu pak "svolila, aby ji potěšil" (© Guy de Maupassant). Jenže v Praze ho nenašla, adresa byla vymyšlená, neměla kam jít, Miloš Forman ji proto vzal k sobě a ráno vyprovodil na první vlak.

Režisér o tom vyprávěl svým kolegům Ivanu Passerovi a Jaroslavu Papouškovi, zda by z toho nešlo udělat film, ti řekli ano a společně napsali scénář Lásky jedné plavovlásky.
Film v r. 1965 měl velký úspěch, byl nominován na Oscara v kategorii neanglicky mluvených filmů a i když ho nezískal, Formanovi otevřel dveře do světa.

Příběh "o dívce, která víc věřila, než myslela" zaujal také režiséra brněnského Divadla Husa na provázku Vladimíra Morávka a v rámci projektu Perverze v Čechách jej v r. 2007 nastudoval jako první hru.
Herci divadla jsou hudebně založení, řada z nich působí v přidruženém souboru, vtipně uváděném jako brněnská kapela Meteor "z Prahy", a inscenaci proložili písničkami 60. let, které svými texty se vztahují k ději.

Pozadí scény vytvořili vojáci s basami piv, retro žiletky Perla a pohled na omšelou budovu výrobního závodu s "typickým" zaměstnancem.

Scénáristé děj situovali do Zruče nad Sázavou, kde poměry byly podobné jako ve Varnsdorfu. Ženy ze závodních organizací se děvčatům snažily pomoct, seč mohly, a zažádaly představitele armády, aby do Zruče umístili vojenskou posádku jako do Varnsdorfu.
Velitel rozvinul mapu: "Podívejte se, kde je Zruč a kde Varnsdorf. Zruč je v centru, kdyby vypukla válka, vojáky potřebujeme u hranic."
Na to odborářka s ženskou logikou pohotově odvětila: "A co když válka nebude?"

Nakonec svitne naděje, vojáci mají přijet a rovnou na taneční zábavu. K velkému zklamání seznámení chtivých zaměstnankyň obuvnických závodů se objeví jen postarší záložníci.

Mezigenerační seznamování je vrcholem trapnosti, ženáči schovávají prstýnky a projevují zájem, který podtrhuje prvních několik písní:
Ob-La-Di, Ob-La-Da od Beatles vlezlým refrénem vyjadřuje snahu pánů děvčata obloudit, Písnička pro kočku Milana Drobného ve slovech "jestli se slečno nepletu, my musíme se znát" už nic neskrývá a když spustí Bum, bum, bum Karla Gotta, při slovech "neváhej, začínám do děla náboje cpát" jde do tuhého.

Smetanu však slízne pianista Milda, který na zábavě hrál k tanci a řečmi pana inženýra sbalí Andulu (= dívku s kufrem).
Andula se zdráhá hned s ním vlézt do postele, podezřívá Mildu, že má v Praze holku, ale když Milda naoko uraženě odchází, nevydrží a volá za ním: "Mildo, neodcházej, věřím ti."
Vše dokreslují písně: Slib mi dej (coververze Yesterday od Beatles, kterou přetextoval a nazpíval Pavel Novák) a Come Together (opět od Beatles).

Ve filmu intimní sblížení v náznacích ukazují u nás na tu dobu odvážné scény, kdy o klín nahé Anduly (hraje ji Hana Brejchová) se opírá hlava Mildy (Vladimír Pucholt), její intimní místa jsou však skryta. Další známou scénou je, jak nahý Milda smotává spadlou roletu a napínavé je, zda s jejím posuvem vzhůru diváci spatří alespoň jeho přednosti. (Celý film je dostupný na YouTube se španělskými titulky.)

V divadelním představení nic takového není, jak zachycuje video z r. 2008. My jsme ho navštívili letos, za tu dobu se dost zvětšilo břicho představitele Mildy (Robert Mikluš) a protože Andulu hrála jiná herečka - drobná Tereza Marečková, která v modrých šatičkách nad kolena a bílých podkolenkách vypadala na 14-letou školačku (chyběla jen mašle ve vlasech), nesourodost páru nabyla absurdních rozměrů, charakteristických pro Formanovy filmy 60. let, kdy hrdinové nemusí oslňovat sex-appealem (viz soutěžící o titul královny krásy ve filmu Hoří, má panenko), ale jsou přirození a mohou je ztvárnit i neherci (jako třeba Josef Šebánek, řidič náklaďáku, který ve filmu debutoval v roli Mildova otce).

K marnému hledání svůdníka v Praze se výborně hodila píseň Adresát neznámý (Gottova coververze hitu Beatles From Me to You), scénáristé Andule štěstí Mildovu adresu najít dopřáli. Narazí tam však jen na jeho rodiče. Když se Milda v noci vrátí z tahu a zjistí, že v jeho posteli někdo leží a rodiče mu sdělí, že za ním přijelo děvče, nemůže si upamatovat, o koho by mohlo jít.
Když už je ale příležitost, ještě by si rád užil, avšak matka ho přinutí, aby spal na rodičovské posteli.
Z hlasitého dohadování celé rodiny a Mildových výmluv, že ji domů nezval, i přes dveře Andula pochopí situaci, zazní Roň slzy Yvonny Přenosilové (I'm Sorry z repertoáru Brendy Lee) a pohádky je konec.

Bonusem některých představení podle Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky je, že po jeho skončení následuje koncert Meteoru "z Prahy". A právě takové jsme si vybrali. Převažovaly písně Beatles, asi tři skladby jsem neznal, z toho jedna byla vzpomínkou na Davida Bowieho. I když jsou v originále většinou zpívané muži, na koncertě tomu bylo naopak, nejvíc jich předvedla Simona Zmrzlá a zapojily se i představitelka hlavní role Tereza Marečková a Nicole Maláčová. Všichni zpívají výborně a kapela zvládá i hardrockové polohy s pěknými kytarovými sóly.

Z mně známých písní zazněly (odkazy uvádím jen výjimečně, protože u skladeb Beatles mají malou životnost a často je nutné vyhledat je znovu):
Imagine (John Lennon)
Ticket to Ride (Beatles, John Lennon)
Oh, Darling (Beatles, Paul McCartney)
Let It Be (Beatles, Paul McCartney)
Free As a Bird (posmrtně vydaná nahrávka Johna Lennona)
Here Comes the Sun (Beatles, George Harrison)
Come Together (Beatles, John Lennon)
Back in the USSR (Beatles, Paul McCartney)

Summertime (z opery Porgy and Bess George Gershwina, Janis Joplin)
My Guitar Gently Weeps (Beatles, George Harrison)
Strawberry Fields Forever (Beatles, John Lennon)
Honky Tonk Woman (Rolling Stones)
Don't Let Me Down (Beatles, John Lennon)
V přídavcích ještě zahráli písně, které nepatří do 60. let:
What's up (nebo také What's Going on) od 4 Non Blondes z r. 1992 a nakonec klasický rock and roll Rock around the Clock Billa Haleyho & His Comets z 50. let.

A na závěr citát ze stránek divadla:
"Inscenace je věnována panu Miloši Formanovi, který když ji viděl (popravdě - dorazil tenkrát s dvacetiminutovým zpožděním, u Třebíče byla zácpa), řekl jen: Jsem fascinovaný! Vůbec se to nepodobá tomu mému filmu a přece je to on. Úplně a zcela ... jak se prosím jmenuje ta dívka, co hrála Andulu?!"

Jeseníky (1) - z Červenohorského sedla na Praděd a údolím Bílé Opavy do Karlovy Studánky

Na nejvyšší vrch Jeseníků - Praděd (1492 m n. m.) - se nejsnadněji dostaneme tak, že od parkoviště u rozcestí Hvězda (790), 1 km od Karlovy Studánky, se vyvezeme autobusem k chatě Ovčárna (1300), odkud je na vrchol už jen 4 km. Zde se nabízí pěkné výhledy na panorama Jeseníků, značná část cesty však vede po silnici, po které je navíc nutné se i vracet. Zajímavější je proto se vydat z Karlovy Studánky (775) 5,5 km dlouhým údolím Bílé Opavy k chatě Barborka (1325), od níž je k vrcholu 2,5 km.

Abychom si ještě více užili přírody, jako výchozí místo jsme zvolili Červenohorské sedlo (1013), známé svým lyžařským areálem.

Ze sedla stoupáme po červené značce a během půlhodiny se otevřou výhledy na výrazné dominanty Jeseníků - plochý vrch Mravenečník (1343) s horní nádrží přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a také na vrchol Pradědu s televizní věží. Protože věž má 162 m a na Sněžce žádná vysoká stavba není, je špička věže místem s nejvyšší nadmořskou výškou v České republice.

Cesta pak přechází na území rašelinových mokřin, které překonáme po dřevěných chodnících, podobně jako při trase k Velkému mechovému jezírku od osady Rejvíz.

6,5 km od Červenohorského sedla se nachází chata Švýcárna (1305), kde je možné se občerstvit. Chata nabízí i relativně levné ubytování, je proto oblíbená turisty, cyklisty a v zimním období běžkaři.

Praděd se zdá velmi blízko, ale k rozcestí s frekventovanou silnicí k vrcholu je 2,5 km a po ní ještě další 2 km. Přelidněno je zde jak na Václavském náměstí, útěchou je vidina vrcholu a výhled na Petrovy kameny (1446), kde se podle krutého inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu měly scházet osoby posedlé čarodějnictvím.

TV věž na Pradědu má širší uplatnění, je zde i hotel a ve výšce přibližně 70 m se nachází restaurace, z níž je při dobrém počasí vidět Malá Fatra, Velká Fatra a někdy dokonce i Vysoké Tatry.

Z vrcholu scházíme až k Ovčárně, abychom si připomenuli známá místa.
Na polovině úseku míjíme chatu Kurzovní (nebo také Sporthotel Kurzovní), kde jsme před 15 roky týden získávali základy lyžování na 550 m dlouhé sjezdovce Velký Václavák v jejím sousedství, což nám později pomohlo naše sjezdovky nahradit alpskými.
I kolem Ovčárny je řada sjezdovek, jejich kvalita je však mnohem horší, potěší na nich snad jedině to, že vleky vedou až téměř k Petrovým kamenům, kam je jinak přístup v letním období zakázaný.

Od Ovčárny se částečně vracíme po cestě k vrcholu, ale nedojdeme ani k rozcestí, kam nás přivedla cesta od Švýcárny, a po 1,5 km odbočíme k chatě Barborka a sejdeme do malebného údolí Bílé Opavy, kde rostou kapradiny, zurčí vodní tok, místy v kaskádách tvořící vodopády, a vše je ponecháno v rukách přírody.

I stovky stromů polámaných větrnou smrští v r. 2004 lesníci nechávají ležet, aby si příroda poradila sama.

Z údolí nás cesta vyvede do lázeňského městečka Karlova Studánka, které se pyšní čistým vzduchem (je také v ČR ze všech lázní položeno nejvýše), prameny, širokou nabídkou léčebných kúr (zejména je známé léčbou nemocí dýchacího a pohybového ústrojí), balneoprovozy, bazény, wellness vybavením a také stylovou horskou architekturou.

Za symboly Karlovy Studánky jsou považovány Pitný pavilon a Slezský dům, postavené před více než 100 lety.

Krásných lázeňských budov a altánů je zde však daleko víc. V dolní řadě poslední koláže jako druhý je Meteorologický pavilonek a úplně vpravo busta Petra Bezruče.

Celková délka trasy byla 6,5+2,5+2+4+1,5+5,5=20 km (+ procházka Karlovou Studánkou), převýšení 479 m, sestup 717 m.

Marc Chagall - ve stavu beztíže

"Charlie přišel vždycky včas a Chagall, další z toho spolku, nakreslil pro mě jindy zas povětřím lítající holku … Salvador Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky …" zpívá Jiří Suchý ve své a Šlitrově písni Kamarádi a krásně tím vystihl rysy dvou malířů, kteří se výrazně zapsali do dějin umění 20. století.

Marc Chagall (1887-1985) se narodil v Bělorusku, poblíž Vitebsku, ale většinu svého téměř 100letého života strávil ve Francii. Do Paříže se poprvé dostal v r. 1911, po třech letech se vrátil do Petrohradu a tam našel manželku Bellu, která se stala častou inspirací jeho obrazů. Po revoluci v r. 1917 ještě nějakou dobu v Rusku vydržel, z toho 3 roky v Moskvě, ale pro sílící nesouhlas s novým režimem r. 1923 natrvalo odešel. Chagall byl židovského původu a po nástupu Hitlera a jeho řešení "židovské otázky" hledal záchranu v USA, kde žil v letech 1941-1948. Odtud se znovu vrátil do Francie, tentokrát už ne do Paříže, ale na Azurové pobřeží. V Nice má také muzeum (Musée National Marc Chagall), založeno bylo r. 1973 a jeho exponáty jsou Chagallovým darem francouzskému státu. Z něj je i první fotografie.

Obraz názorně zachycuje Chagallův poetický styl - ryba podává kytici artistce na hrazdě, na noze jí sedí kohout, Měsíc hraje na housle a přihlíží tomu zelený osel.

Z děl s milovanou chotí Bellou je velmi známý Dvojportrét se sklenkou vína (Double portrait au verre de vin) z r. 1917, který namaloval v Petrohradě, dnes je vystaven v Centre Pompidou v Paříži. (Už jsem ho lehce oříznutý zařadil do článku Father's Day v počátečním období blogu, teď pro změnu i s rámem. Obraz má velké rozměry 235 x 137 cm a díváme se na něj z podhledu.) Oslavuje jím svatbu s Bellou. Tím, že sedí na jejích ramenou a ona je mu oporou a ne naopak, jak by se v tradičním pojetí mužské role předpokládalo, feministky z něj asi nadšené nebudou.

K obrazům, které popírají zemskou gravitaci, patří také Padající anděl (1923-1933-1947, Kunstmuseum, Basilej), Spící kytara (1942-1943, Kunsthaus, Curych) a Nokturno (Noční scéna, 1947, Puškinovo muzeum, Moskva).

Na následujícím obraze se vznáší Papírový drak (1926, Albertina, Vídeň).

Chagall byl v Paříži současníkem mnoha směrů - expresionismu, fauvismu, kubismu, surrealismu - ale na jeho tvorbě to nezanechalo téměř žádnou stopu, naopak on byl inspirací surrealistům. Kubismu vytýkal chlad geometrických forem, surrealistům ovlivnění literaturou a literáty, nic mu neříkala ani díla už slavných impresionistů. Umění vidí jako stav duše. ("Art seems to me to be a state of soul more than anything else.")

Na adresu Picassa prohlásil: "Jaký to génius, ten Picasso, škoda, že nemaluje." ("What a genius, that Picasso. It is a pity he doesn't paint.")

Picasso Chagalla také zhodnotil: "Až zemře Henri Matisse, Chagall zůstane jediným malířem, který chápe, o jakou barvu ve skutečnosti jde. Nejsem unešený z jeho kohoutů a oslů a létajících houslistů, a všeho folklóru, ale jeho obrazy jsou opravdu malované, ne jen narychlo spíchnuté. Některé z posledních věcí, co udělal ve městě Vence, mě přesvědčují, že od doby Renoira zde ještě nikdy nebyl nikdo, kdo má cit pro světlo jako Chagall."
("When Henri Matisse dies, Chagall will be the only painter left who understands what colour really is. I'm not crazy about his roosters and asses and flying violinists, and all the folklore, but his canvases are really painted, not just thrown together. Some of the last things he's done in Vence convince me that there's never been anybody since Renoir who has the feeling for light that Chagall has.")

Do celého Chagallova díla se promítají vzpomínky na dětství ve Vitebsku, který často přimalovává do pozadí obrazů, na svět cirkusů, barevnost folklóru, bohatou zdobnost pravoslavných kostelů. Barva je mu vším, je vibrací jako hudba. ("Colour is all. When colour is right, form is right. Colour is everything, colour is vibration like music; everything is vibration.")

V obrazu Vitebsk, venkovská scéna (1924-1926, Albertina, Vídeň) rodné město není jen kulisou v pozadí, ale centrem dění. 

Svůj židovský původ a barvy skloubil v názvech obrazů Žid v černé a bílé, Žid v zelené a Žid v rudé, všechny jsou z r. 1914 a vystavené v Kunstmuseu v Basileji.

A k židovské tématice lze přiřadit i Autoportrét (1914) a Štipku tabáku (alternativně Rabín, 1923-1926), oba z Kunstmusea v Basileji.

Význam barev zdůrazňuje také v obrazech Moje nevěsta s černými rukavicemi (1907, Kunstmuseum, Basilej), Milenci v šedém (1956-19760, Kunsthaus, Curych) a Bílý kůň (1960, Puškinovo muzeum, Moskva).

Z jeho obrazů čiší hravost a poetika, fantaskní, pohádkový dojem umocňuje, že autor vdechl život i věcem. Chagall to s mírnou sebeironií glosuje: "Jsem dítě, které už není nejmladší." ("I am a child who is getting on.")

Místo citátů však nechme ještě promluvit obrazy. Následující dva jsou z galerie Thyssen-Bornemisza v Madridu. Jmenují se Dům v šedém (The House in Grey) a Kohout (The Cock).

Z Madridu je i Vesnická madona (The Madonna of the Village) a doplňuje ji Déšť (Rain) ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.

Následující trojici obrazů, Věnováno mé snoubence (1911-1912, Kunstmuseum, Bern), Umělec a jeho snoubenka (1980, Puškinovo muzeum, Moskva), Obchodník s dobytkem (1912, Kunstmuseum, Basilej), dělí téměř 70 let a styl umělce se nezměnil. 

Poslední fotografie jsou opět ze Chagallova muzea v Nice.

Umělec tvořil také mozaiky a k malbě mu posloužila i výklopná deska klavíru.

Nezanedbatelnou částí Chagallovy tvorby jsou vitráže, např. v katedrálách v Remeši a v Metách a v budově OSN v New Yorku. Nástěnnými malbami vyzdobil Metropolitní operu v New Yorku a strop Opery v Paříži.