29. října 2021

Milan Rastislav Štefánik a jeho památníky

Včera jsme si připomněli výročí založení Československa, volným dnem jsme oslavili chvíli, kdy jsme se definitivně zbavili okovů „žaláře národů“ a konečně se „svobodně nadechli“. 

Já jsem ho tak úplně volný neměl, byl jsem oponentem jedné disertační práce v Košicích a vzhledem k potížím najít termín obhajoby, který by vyhovoval všem členům komise (jeden byl i z Prahy), nakonec košičtí kolegové navrhli 28.10. a s překvapením jsme (my Češi) zjistili, že tento den na Slovensku není státním svátkem, a pokud zrovna nepřipadne na víkend, je běžným pracovním. Úlevou bylo alespoň to, že se vše odehrálo online (k něčemu věčné lockdowny a nutnost pracovat z domova byly dobré, jinak bychom možná ani dnes neznali platformy MS Teams, Webex apod.) a nemuseli jsme tam cestovat. 

Z historie je známo, že o vznik samostatného československého státu se nejvíce zasloužili Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), Milan Rastislav Štefánik (1880-1919) a Edvard Beneš (1884-1948), kteří 2 týdny předtím v Paříži utvořili Prozatímní česko-slovenskou vládu, v níž Masaryk byl předsedou a ministrem financí (?), Štefánik ministrem války a Beneš ministrem zahraničí a vnitra. Méně důležité resorty jako školství, kulturu, … určitě zvládli i přitom a bez digitalizace se obešli.

Paříž nebyla zvolena náhodně, Štefánik tam žil, měl francouzské občanství a kontakty s vysoce postavenými francouzskými politiky (včetně premiéra), které se snažil získat pro myšlenku samostatného československého státu, o totéž usiloval v USA. Ještě na Slovensku se stal doktorem filozofie, mluvil osmi jazyky, ve Francii se zabýval astronomií a meteorologií, působil na observatoři na Mont Blancu a při výpravách za zatměním Slunce procestoval celý svět, byl na Tahiti, v Austrálii, na Novém Zélandu, v Brazílii, na Galapágách, na Sibiři, v Africe, …, během 1. sv. války se stal vojenským pilotem a dotáhl to na generála francouzské armády, diplomatickým úsilím se zasloužil o vznik československých legií ve Francii, Itálii a Rusku. A úspěchy měl také u žen, v Paříži údajně měl desítky milenek a 27 nemanželských dětí.

Masaryk a Beneš Štefánika v lásce neměli, první ho považoval za hochštaplera a k informaci, že se Štefánik zabil při letecké nehodě u Bratislavy, prý poznamenal: „To je dobře.“ U Beneše se vztah k Štefánikovi změnil v nenávist, protože ten ho nařkl, že zpronevěřil peníze, které Štefánik získal na činnost legií

To pak vedlo k řadě konspiračních teorií o příčinách havárie, ve které měl mít prsty Beneš se souhlasem Masaryka. Kromě sestřelení letounu další hypotézou bylo, že si Štefánik za letu z Itálie do Bratislavy přesedl na místo pilota, i když na typ letounu nebyl vycvičen, a nezvládl řízení či dokonce spáchal sebevraždu i za cenu smrti dalších tří členů posádky (podobně jako to udělal s dopravním letadlem pilot společnosti Germanwings v r. 2015). Špatné počasí, snížená viditelnost a technická závada jsou příliš všedním vysvětlením. 

Ať už to bylo jakkoliv, Slováci na Štefánika nezapomínají a v anketě Najväčší Slovák, v r. 2019 vyhlášené veřejnoprávním Rozhlasem a televizí Slovenska, jej zvolili nejvýznamnější osobností slovenských dějin. 

A není proto divu, že podle něj jsou pojmenovány ulice (jednu máme také v Brně), náměstí, …, i horská chata v Nízkých Tatrách, a připomínají ho sochy na veřejných prostranstvích. 

Štefánik je pohřben na vrchu Bradlo (543 m n. m.), nejvyšším v Myjavské pahorkatině. Mohyla z travertinových bloků ve stylu art deco je dílem architekta Dušana Jurkoviče, odhalena byla v r. 1928. Rozměry impozantní stavby s krásným výhledem do krajiny jsou 96 x 70 m, obelisky jsou 12,5 m vysoké.





V Bratislavě se Štefánikův památník nachází v sousedství obchodního centra Eurovea, poblíž Nové scény Slovenského národního divadla a více než 100 m vysokých mrakodrapů multifunkčního projektu Sky Park slavné architektky Zahy Hadid. Byl znovu postaven r. 2009 jako kopie původního díla sochaře Bohumila Kafky z r. 1938. 





Za Štefánikovým památníkem je břeh Dunaje s promenádou a vyhlídkou na bratislavské mosty. Prvním je Apollo a na druhém snímku v pozadí je patrná silueta moderního Mostu SNP a v popředí Starého mostu, který se stal tragickým památníkem zpěváka Jiřího Schelingera, když z něj r. 1981 skočil do vody a už nevyplaval.







18. října 2021

Raffael Santi - renesanční ideál krásy

Raffael Santi (1483-1520) je společně s Leonardem da Vinci (1452-1519) a Michelangelem Buonarrotim (1475-1564) považován za nejvýznamnějšího umělce vrcholné renesance, přestože se dožil pouhých 37 let a do malby nepřinesl nový styl. Naopak studoval díla jiných mistrů a v některých jeho obrazech je patrný vliv Leonarda a jeho kompozice ve tvaru pyramidy, kdy hlavní postavy v dvourozměrném vyjádření jsou ohraničeny trojúhelníkem. 

Odhlédneme-li od (idealizované) krásy modelů, v jeho díle však nenajdeme pro renesanční umělce typickou inspiraci antickým uměním a příběhy řecké mytologie, až na výjimky nezobrazuje (polo)nahá těla. Nejčastějším námětem je Panna Maria (Madonna/Madona) s Ježíškem, i když maloval i portréty, většinou mladých mužů, a ve Vatikánu freskami vyzdobil několik místností papežského paláce. 

Raffael kromě malby a kresby se jako správný „renesanční člověk“ věnoval i hudbě, napsal několik sonetů, uplatnil se také jako architekt, papež jej dokonce pověřil návrhem Baziliky sv. Petra ve Vatikánu, nadchla ho ale i archeologie a ponořil se do objevování a restaurace památek antického Říma.      

Obrazy madon často maloval na zakázky bohatých měšťanských rodin a šlechtických rodů, které si je pořizovaly pro soukromé náboženské rozjímání. A s jejich jmény jsou také spojovány názvy obrazů, např. Madona Colonna (1508, Gemäldegalerie, Berlín), Madona Tempi (1508, Alte Pinakothek, Mnichov) a Madona Esterházy (1508, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).






Madona Solly (1502, Gemäldegalerie, Berlín) získala jméno podle britského bankéře a sběratele umění, který byl jejím posledním soukromým vlastníkem. Ježíškovi na koleně sedí stehlík.



Na obraze Madonna della tenda (1513-1514, Alte Pinakothek, Mnichov) Panna Maria objímá Ježíška a pozoruje je mladý Jan Křtitel.



Stejná trojice je i na obraze Madona s modrým diadémem (1501, Musée du Louvre, Paříž). 



Madona Canigiani (uváděná také pod názvem Svatá rodina Canigiani, 1507-1508, Alte Pinakothek, Mnichov) znázorňuje sv. Alžbětu se synem Janem Křtitelem, sv. Josefa a Pannu Marii s Ježíškem. 



Na obraze Madona božské lásky (1516, Museo di Capodimonte, Neapol) je Panna Maria s Ježíškem vpravo a vlevo sv. Alžběta s klanícím se Janem Křtitelem, který drží kříž z rákosu. V pozadí stojí svatý Josef.



Panna Maria s Ježíškem a sv. Josefem je také na obraze Madona s knihou (1512, Palazzo Pitti, Galleria Palatina, Florencie).



Na obraze Svatá rodina s beránkem (1507, Museo Nacional del Prado. Madrid), opět s Pannou Marií, Ježíškem a sv. Josefem, beránek symbolizuje přijetí Kristovy oběti. 



Nejslavnější Raffaelovou madonou je Sixtinská Madona (kolem r. 1512-1514, Gemäldegalerie, Drážďany). Obraz má úctyhodné rozměry 265 x 195 cm a Raffael jej vytvořil jako oltářní obraz do benediktýnského kláštera San Sisto v Piacenze. Několikrát pak změnil majitele, posledním byl saský kurfiřt Friedrich August II., díky němuž sbírky v paláci Zwinger v Drážďanech získaly svou ikonu. Před Pannou Marií s Ježíškem se sklání papež Sixtus II. (sv. Sixtus) a gestem ruky jí naznačuje cestu z nebes na Zemi, sv. Barbora v pravé části sleduje úsměvnou dvojici znuděných andílků, která často bývá reprodukována samostatně. 



K obrazům svatých patří také Sv. Jan Křtitel v poušti (1516-1517, Galleria degli Uffizi, Florencie) a Sv. Jiří bojující s drakem (1505-1506, Musée du Louvre, Paříž).



Obraz Vidění rytíře (1504, National Gallery, Londýn) je také uváděn jako Scipionův sen, protože podle některých hypotéz spící rytíř představuje římského generála Scipia Aemiliana (185-129 př. n. l.), kterému se zdálo, že si musí vybrat mezi Ctností (za níž je strmá a kamenitá cesta) a Rozkoší (ve volnějším rouchu). 



Ženy na Rafaelových obrazech jsou výhradně mladé a krásné, muže maloval však i starší, např. papeže Julia II či šilhajícího Tommase Inghiramiho, prefekta Vatikánské knihovny, na fotografiích ale mám i v jejich případě jen mladé: Portrét mladého muže (kolem r. 1515, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Portrét Pietra Bemba (1508, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), renesančního učence, básníka, prozaika a jednoho z tvůrců spisovné italštiny, a Portrét Binda Altovitiho (kolem r. 1515, National Gallery of Art, Washington), italského bankéře a mecenáše umění. 





Umělec pro budoucí generace zanechal i svůj Autoportrét (1506, Galleria degli Uffizi, Florencie).



Raffael si kompozici obrazů pečlivě chystal a dochovala se řada kreseb a skic. Následující dvě, Studie aktů pro požár v Borgu (1514) a Proměnění s nahými postavami (1518-1520), jsou ze sbírek Albertiny ve Vídni. 




Na obraze Proměnění Páně (1518-1520, Musei Vaticani, Řím), částečně podle předchozí skici, jsou postavy již oblečeny. Jde o poslední Raffaelovo dílo a současně jeho vrchol. Umělec na něm pracoval až do své smrti a nestačil jej dokončit. Kristus sestupuje z nadoblačné výše, z bezprostřední blízkosti jej pozorující Mojžíš a Eliáš a pod nimi ještě Petr a Jan. Přítomnost Krista zázračně uzdravila chlapce posedlého ďáblem. Událost je zachycena ve spodní části obrazu i se vzrušením očitých svědků zázraku.        



Ve Vatikánských muzeích je také obraz z raného Raffaelova období: Korunovace Panny Marie (kolem r. 1503).



Zbývá ještě zmínit Raffaelovy fresky v papežském paláci ve Vatikánu (Palazzo del Vaticano). U malíře si je objednal papež Julius II. della Rovere, protože se nechtěl nastěhovat do pokojů svého „zhýralého“ předchůdce Alexandra Borgii (ten nedržel celibát a významné funkce obsazoval příbuznými, několik z nich a také bratra své milenky jmenoval kardinálem), raději si vybral jinou část paláce a Raffaela pověřil výzdobou tří síní (v italštině se papežské pokoje označují Stanze). V tutéž dobu Michelangelo začal s monumentální výzdobou Sixtinské kaple. Zatímco přátelský, pohledný a oblíbený Raffael měl k Michelangelovu dílu úctu, odtažitý Michelangelo Raffaela osočil z plagiátorství. Názorově rozděleni byli také příznivci obou umělců. Obdivovatelé Michelangela znevažovali Raffaelův „nasládlý“ styl, druzí vyzdvihovali ušlechtilý půvab Raffaelových maleb proti „strašlivému“ Michelangelovi. V dějinách umění jsou však Raffaelovy fresky považovány za důstojný protipól Michelangelových.

Pro představu alespoň několik záběrů výzdoby Stanzí. Podrobnosti k zobrazovaným příběhům bohužel neznám.  









Raffael zemřel v horečkách, jejichž příčiny se v písemných pramenech liší: nachlazení při vykopávkách (nebo na stavbě svatopetrského chrámu) se rozvinulo v zápal plic, kterému podlehl, a traduje se i „bulvární“ vysvětlení, že ho skolil náruživý sex s milenkou. 

Pohled na jeho dílo se v průběhu staletí proměňoval, současník Michelangelo tvrdil, že vše, co je na Raffaelovi pěkné, má od něj. K Raffaelovi se hlásili barokní umělci Rubens a Bernini, nejvíce byl uctíván v éře klasicismu, vzor v něm viděli zejména francouzští malíři Jacques-Louis David a Jean Auguste Dominique Ingres. Líbil se i Napoleonovi a během tažení do Itálie zde uloupil mimo jiné i obraz Proměnění Páně, který pak byl vystaven v Louvru, a až po Napoleonově pádu byl vrácen. Naopak zájem u něj upadl ve 20. století s nástupem expresionismu a dalších směrů moderního umění. Dnes převažuje střízlivý pohled a na jeho obrazech se cení harmonie, poetičnost, ušlechtilost a zachycení ideální krásy.    

P.S. Fotografie obrazů jsou částečně z výstavy ve Vídni v r. 2017, doplněné snímky přímo z mateřských galerií (v Mnichově, Berlíně, Drážďanech, Budapešti a ve Vatikánu). 

7. října 2021

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřkům budeme kráčet v čele s ryzími demokraty, s pohledem upřeným na Západ a pod praporem pravdy a lásky a nikdy jinak. Vůbec si to nemyslím a nic od nich nečekám. Protože jako obvykle si mezi kandidujícími stranami nevyberu, i když několika jednotlivců si vážím, opět nepůjdu volit.   

1. ANO 

Andrej Babiš na rozdíl od většiny dalších politiků v životě hodně dokázal a když v politice skončí, nestane se klientem úřadu práce či nepracujícím důchodcem (jako třeba Milan Štěch, který byl nejdříve profesionálním odborářem, pak 24 let vysedával v Senátu, byl i jeho předsedou, a teď se „věnuje vnoučatům“, protože už zvolen nebyl, nic neumí a je nepoužitelný). 

Babišovo politické působení se však řídí hlavně náladami z průzkumů, názory mění, jak se to zdá zrovna výhodné, doma dělá hrdinu a v Bruselu všechno odsouhlasí, aby mu náhodou nezkrátili dotace. V kampani to má složité, je v situaci jeden proti pěti, další mu také okopávají kotníky, a to ještě proti němu nasadili 38letého syna, kterému zřejmě přistřihl penězovod (VISA kartu k účtu otce, ze kterého sosal, prý „už nepoužívá“), a ten, neschopen se sám uživit, má rudo před očima, teď ale v Praze za 28 milionů prodává dům, který mu otec koupil, a nějaký pátek ještě vyžije. 

Myslím, že by bylo lepší, kdyby Babiš předal veslo ministru Karlu Havlíčkovi nebo hejtmanovi (a dřívějšímu rektorovi VŠB-TU v Ostravě) Ivo Vondrákovi a zase se plně věnoval podnikání.          

2. Spolu (ODS, Top09, KDU-ČSL)

Petr Fiala se rád prezentuje jako konzervativní intelektuál, profesor, vědátor ležící v knihách. Kromě opakování nabiflovaných frází (patříme na Západ, do EU, podporujeme USA, NATO, demokracii, lidská práva, slušnost, zkvalitníme, postavíme, ...) však od něj nelze nic čekat, není ekonom, právník, lékař, inženýr, …, ale politolog. Pominu-li, že politologii nazývat vědou mohou asi jen politologové, přesto někteří (např. Balík a Lebeda) občas dokážou napsat přesahující text, Fiala ale ne, v databázích vědeckých publikací Web of Science a Scopus nemá ani jeden záznam. Mezi profesory je ostudou a s tak žalostným profilem by dnes nemohl absolvovat ani Ph.D. studium. Jeho politologické traktáty se hodí asi jen na podložení skříně. Netuším, čemu by s takovou „kvalifikací“ mohl prospět. To, že byl rektorem Masarykovy univerzity, čímž se také rád chlubí, je výsledkem domluvy druhořadých fakult s obory jako Genderová studia, které se chtěly dostat k moci, všechny fakulty totiž bez ohledu na velikost mají v akademickém senátu stejný počet zástupců a několik malých tak snadno přehlasuje největší. Totéž se odehrálo i po Fialovi a po Zlatuškově éře, jehož pomníkem je nový univerzitní kampus, to byly roky naprosté stagnace, dnešní rektor, po 16 letech zase z významné fakulty (z lékařské), má 7 prorektorů (bývali 3-4), aby uspokojil i trpaslíky, jinak by tam byl další "Fiala".   

Na Fialovi je také odpudivá jeho obojakost. Když mu Václav Klaus mladší ve straně přerůstal přes hlavu a projevoval vlastní názor, nechal ho vyloučit (záminkou byla Klausova pochybnost o smysluplnosti našeho angažmá v Afgánistánu, přitom jsme tam dělali jen poskoky Američanům a když se rozhodli odejít, hned jsme také otočili a fanatici typu Černochové, se servilitou vůči USA mnohonásobně větší než u starých komunistů velebících „bratrskou pomoc“ Sovětského svazu v r. 1968, najednou přestali s agitací, jak „v Kábulu bojujeme o Prahu a demokracii“, a jsou hodně rádi, že jim to nikdo nepřipomíná. Na druhé straně přes nekončící excesy šimpanze z Řeporyjí s ním Fiala ještě jde na pivo. 

Markéta Pekarová Adamová? Eurosvazačka s inteligencí vodňanského kuřete. 

A traktorista Marian Jurečka má být dalším do mariáše slibující změnu po „8leté době temna“? Přitom 4 roky byl Babišovým koaličním partnerem v Sobotkově vládě. 

3. Piráti a STAN

Pirátský „zápasník s Krpálkem“, co po náměstích vrže na harmoniku, další chytá lasem korupčníky, jiný tleská snahám v Berlíně vyvlastňovat investiční byty, kandidát na ministra zdravotnictví odmítá očkování, jeden považuje kolegy v Parlamentu za „bílé páprdy inklinující k fašismu“, protože nepodporují návrh uzákonit sňatky homosexuálů, k tomu podpora většinového hlasování v Bruselu, které by zcela znemožnilo bránit se např. kvótám na migranty, … Takové obskurní sdružení může volit jen anarchista, a to ještě mdlého rozumu. Stačí se podívat, jak si počíná jejich reprezentant ve funkci pražského primátora.

Druhá polovina této koalice, STAN, jsou eufemisticky řečeno prodejné osoby, které se poprvé vyvezly do Parlamentu na kandidátkách Top09, podruhé to chtěly zopakovat s lidovci (ti se však nakonec lekli, že nepřekonají 10% laťku pro koalice dvou stran a nápad odtroubili) a teď se přilepily k Pirátům. Program je vedlejší, resp. je třeba ho skrýt za obecké fráze, protože starostové vzešli z různých stran. Hlavní je vedle funkce starosty získat ještě poslanecký mandát, protože jak prohlásil lidovec Čunek: „Dva platy jsou lepší než jeden.“ Čunek to dovedl k dokonalosti, jednu dobu měl platy tři – byl současně senátorem, hejtmanem a starostou Vsetína.

4. SPD

Tomio Okamura – slovní eskamotér (= tlučhuba), s rozumným odmítáním všech migrantů z islámských zemí a zeleného šílenství Green Deal, ale to je tak všechno.  

5. ČSSD

Lidé jako Sobotka, Dienstbier a Petříček jí kopali hrob a až na Janu Maláčovou a Matěje Stropnického podle mrtvolného projevu to vypadá, že ostatní členové vedení v něm už dávno leží. 

6. KSČM

Vojtěch Filip je zkušený technolog moci, ze všech poslanců asi nejlépe zná jednací řád, a proto je skoro pořád místopředsedou Poslanecké sněmovny, jeho hrané komunistické přesvědčení sází na nostalgiky, ve skutečnosti žije docela pravicově, provozuje advokátní praxi a plat poslance má na přilepšenou.  

7. Přísaha

Robert Šlachta – sám voják v poli, toužil po funkci policejního prezidenta, premiér Petr Nečas na to ale neslyšel a Šlachta mu to pak spočítal. Babiš také nezabral a výsledkem je Šlachta v politice.      

8. Trikolóra, Svobodní, Soukromníci 

Snaha „bránit normální svět“ a odmítat „pokrokářské“ a ekofanatické koncepty, Green Deal, BLM, LGBT a migranty je mně sympatická, na rozdíl od SPD mají zřetelný i ekonomický program, příliš však nevěřím, že překonají 5 % a nechtěl bych propadlým hlasem přispět těm, které nesnáším.

9. Volný blok

Je škoda Hany Lipovské, že právě sem zamířila. 

Jak jsem zmínil v úvodu, k volbám se nechystám, pokud bych ale musel volit, vím jasně, čí volební lístky bych zahodil první. Jsou to kandidátky obou koalic.

Aktuální článek

Firth of Forth - trojmostí u Edinburghu

Skotské hlavní město Edinburgh leží na pobřeží mořského zálivu, do nějž ústí řeka Forth, a k jeho dostupnosti z druhého břehu přirozeně vzni...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)