30. června 2023

Giorgione - tajuplný mistr benátské renesance

Benátky jsou dnes hlavně turistickou atrakcí, přitahující projížďkou po Canal Grande, procházkou po náměstí sv. Marka s Dóžecím palácem, věží Campanilla, bazilikou sv. Marka a adrenalinem, když náhle začne stoupat hladina vody a zaměstnanci z budov na náměstí bleskově rozloží lavice, po nichž se můžeme pohybovat, aniž bychom se vykoupali. Zajímavé jsou i výlety na ostrovy, např. Lido, v minulosti však město bylo centrem významné Benátské republiky, která v době největší slávy ovládala Istrii, Dalmácii (s Dubrovníkem), část Albánie zahrnující město Durrës (Drač), část řeckého pobřeží, ostrovy Krétu, Kypr i místa na pobřeží Černého moře. 

Benátky také významně promluvily do dějin umění, zejména v období renesance. Benátská renesance má však velmi málo společného s vrcholnou renesancí Říma a Florencie, reprezentovanou Leonardem da Vinci, Michelangelem Buonarrotim a Raffaelem Santi. Benátští mistři na rozdíl od nich místo biblických příběhů a portrétů madon dávali přednost řecké mytologii, případně obrazům, které se k náboženským a mytologickým příběhům vůbec nevztahovaly a zobrazovaly krajinu a běžné výjevy ze života. Dalším rozdílem byly výraznější barvy než u zmíněných klasiků renesance.  

Nejvýznamnějšími malíři benátské renesance jsou Giorgione, Tizian, Veronese a Tintoretto. Giorgione, vlastním jménem Giorgio Barbarelli da Castelfranco, se narodil r. 1477 nebo 1478 a zemřel r. 1510 na mor, tedy ve velmi mladém věku 32 nebo 33 let. O jeho životě je známo velmi málo, před r. 1500 prakticky nic, podle pozdějších svědectví byl romantickou osobností a milovníkem krásných žen, který se vedle malování věnoval i hudbě. Umělecké jméno Giorgione vyjadřuje označení „velký Giorgio“, a to ve smyslu fyzického vzrůstu i velikosti díla. 

Mnoho nejasností panuje také u obrazů s ním spojovaných. Malíř totiž obrazy nesignoval, některé ani nedokončil a u řady z nich je záhadou, co jimi chtěl říct. Ze 40 dochovaných obrazů je jeho autorství (více či méně) věrohodně doloženo jen u 12 a na 100 % to lze říci jen o souboru pěti obrazů, které si od něj koupil benátský sběratel umění Marcantonio Michiel. Jsou jimi obrazy Spící Venuše, Bouře, Tři filosofové, Chlapec se šípem a Pastýř s flétnou

Spící Venuše (1510, Gemäldegalerie, Drážďany) inspirovala řadu dalších umělců, Tizian namaloval Urbinskou Venuši, ve stejné poloze leží i Goyova Nahá Maja a Manetova Olympia, ale Giorgioneho akt je považován za nejkrásnější. Je z roku malířova úmrtí a dokončil jej Tizian, který do obrazu domaloval Amorka (ten byl ale později při restauraci odstraněn) a (částečně i) krajinu v pozadí.    



I obraz Koncert v přírodě (kolem 1509, Muséé du Louvre, Paříž) inspiroval Édouarda Maneta, namaloval podle něj Snídani v trávě (1863), kterou jsem už dříve zařadil do článku o Museé d’Orsay v Paříži. Znázornění nahé a polonahé ženy ve společnosti vážných pánů v oblecích na Manetově obrazu vyvolalo skandál a stejné by to asi bylo i v naší „superkorektní“ době, v 16. století to však přes tehdy silný vliv církve nikomu nevadilo. Zobrazuje dva muže a nahou ženu, kteří se věnují hudbě, a další nahá žena nalévá vodu z mramorového umyvadla. Jedna z interpretací obrazu tvrdí, že smyslem bylo vyjádřit, že vrcholnou uměleckou tvorbu představuje malířství a sochařství. 



O Koncertu v přírodě se vedly diskuse, zda jde o Giorgioneho dílo, v 6. díle Pijoanových Dějin umění, v 3. díle Dějin umění od Michaila Alpatova i v Encyklopedii světového malířství Bohumila Mráze a Marcely Mrázové se uvádí, že obraz prokazatelně namaloval Giorgione, k mému překvapení však při loňské návštěvě Louvru jsem u něj viděl vizitku s autorstvím Tiziana. Pochybnosti prý spočívají v poněkud rubensovských tvarech žen, které neodpovídají Giorgionově stylu. Pro mě však obraz bude navždy spojen s Giorgionem. 

Nejzáhadnějším Giorgionovým obrazem je Bouře (1508-1509, Galleria dell'Accademia, Benátky). Bohužel moje fotografie je velmi nekvalitní s odrazem okna (?), proto ještě přidávám odkaz na fotografii na stránce anglické Wikipedie.



V pozadí obrazu blesk protíná oblohu s bouřkovými mraky, mladá žena v kulisách antického města však nevzrušeně kojí dítě a mladý muž s kopím oddělený potokem ji při tom pozoruje. Smysl obrazu odolává staletím, jednou z interpretací je inspirace dobovým romantickým literárním příběhem, další hledají vysvětlení v biblických příbězích (např. útěk Panny Marie a Josefa s Ježíšem do Egypta) i příbězích z řecké mytologie (např. o pastýři Paridovi a nymfě Oinóné), domněnce, že muž je pastýřem, ale odporuje honosný plášť. Zničené sloupy za mužem jsou údajně výrazem blízké smrti (ze zásahu bleskem?), další se snaží dílo zasadit podle znázorněné architektury, nikomu se však dosud nepodařilo jej uspokojivě vysvětlit.  

Na obraze Tři filosofové (1508-1509, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) vidíme tři muže – starce (pravděpodobně řeckého filosofa, snad Platóna nebo Aristotela), muže středního věku v turbanu (předpokládá se, že jde o arabského filosofa Avicennu) a mladíka. Tradiční interpretací obrazu je předávání vědomostí zkušenějších mladým. V širším výkladu se chápe jako předávání děl řeckých filosofů z období antiky prostřednictvím arabských překladů, které znovu získaly na významu v období italské renesance. O obraze se soudí, že jej dokončil Giorgionův žák Sebastiano del Piombo.   



Chlapec se šípem (kolem 1505, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je v následující koláži s údajným Autoportrétem umělce (1508-1510, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).



Protikladná dvojice portrétů žen – Laura (1506, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Stařena (kolem 1506, Galleria dell'Accademia, Benátky) – znázorňuje neodvratný proces stárnutí a ztráty mladistvého půvabu. U obrazu Laury s odhaleným ňadrem se předpokládá, že je portrétem benátské kurtizány.



V poslední koláži je Portrét mladého muže (1510, Gemäldegalerie, Berlin) a Portrét válečníka (1505-1510, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).  



K nezpochybnitelným Giorgionovým obrazům se dnes počítá i Judita (1504, Ermitáž, Petrohrad), která vedle oltářních obrazů je jedním z nemnoha jeho děl odkazujících se na biblický příběh. Podle něj Judita se nechala zajmout velitelem vojska Holofernem, který na příkaz babylonského krále Nabukadnésara dobýval nepoddajné město Betulii s cílem jej zničit, Judita ho však oklamala a usekla mu hlavu, vojsko pak bez svého velitele odtáhlo a město bylo zachráněno.



Klanění králů (1506-1507, National Gallery, Londýn) je druhou náboženskou výjimkou, zobrazuje Pannu Marii s narozeným Ježíšem, ukazující jej Třem králům, mudrcům z Východu, kteří mu přišli vzdát hold dary – zlatem, kadidlem a myrhou. Svatý Josef přijímá obětní dar od jednoho z králů, akt, kterým manželé Panna Marie a Josef uznávají zasvěcení dítěte Bohu. 



Interpretace obrazu Západ slunce (1506-1510, National Gallery, Londýn) je opět nejasná. Obraz byl navíc ve 20. století jedním z restaurátorů pozměněn tak, že z kořenů stromů se stal drak a přibyl motiv sv. Jiřího, který s drakem bojuje.   



A na závěr ještě obraz Uctívání pastýřů (kolem 1510, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) s velmi nejistým Giorgionovým autorstvím, nejspíše jde o neúplnou kopii obrazu, jehož originál je vystaven v National Gallery of Art ve Washingtonu. V krajině leží malý Kristus, obklopený rodiči a pastýři, sledující ho s pokorou a úctou. 






23. června 2023

Scorpions - Brno, 7. června 2023

Německá skupina Scorpions je stylem řazena k hard rocku, na rozdíl od mnoha skupin tohoto zaměření, které jsou charakteristické expresivním zpěvem s absencí výraznější melodie, Scorpions mají skladby melodické a extraligu hrají v kategorii rockových balad. Zatímco známé hardrockové skupiny mají balady v repertoáru zpravidla ojediněle (k nejznámějším patří She’s Gone (od Black Sabbath), Soldier of Fortune (Deep Purple) a Stairway to Heaven (Led Zeppelin), podrobnější výčet je v dřívějším článku Balady a sóloví kytaristé), Scorpions jich mají celou řadu a skladby Still Loving You, Send Me an Angel a Wind of Change zná asi každý, kdo si občas pustí rádio.  

Skupinu založil v mládežnickém věku v Hannoveru v r.  1965 za několik měsíců 75letý kytarista Rudolf Schenker, o pět let později přišel přibližně stejně starý zpěvák Klaus Meine a tato dvojice je páteří skupiny až do dneška. Od r. 1978 je stálým členem další kytarista Matthias Jabs, přínosný i jako skladatel, baskytaristé a bubeníci se několikrát změnili, v současné sestavě působí dva cizinci, na baskytaru hraje Polák Pawel Maciwoda a na bicí Švéd Mikkey Dee, který do Scorpions přešel z anglické heavymetalové skupiny Motörhead.   

Scorpions v rámci turné k poslednímu albu Rock Believer z loňského roku objíždí celý svět, z USA se vydali do Jižní Ameriky a pak do Evropy, z Curychu a Mnichova k mé velké radosti zamířili do Brna, kde 7. 6. 2023 v hale Winning Group Arena (kdysi Rondo) svým strhujícím výkonem se světelnou a vizuální show nadchli 10 tisíc vděčných diváků. Zpěvák si je získal už v úvodu koncertu zvoláním „Ahoj Brno, jak se máš?"





Seděli jsme blízko pódia, avšak z boku, hudebníci se obraceli hlavně do středu sálu, vymezeného pro bouřící stojící diváky, kteří se přidávali ke zpěvu známých pasáží největších hitů. Na kraji stojící kytarista Matthias Jabs se ale obracel i k nám.  






Všechny členy skupiny jsme i tak dobře viděli na velkých plátnech, kam se přenášely záběry kameramanů. A tady jsou: Klaus Meine, Rudolf Schenker, Matthias Jabs, Pawel Maciwoda a Mikkey Dee.








Kompletní seznam 18 skladeb, které na koncertu zazněly, jsem našel na internetu: Gas in the Tank, Make It Real, The Zoo, Coast to Coast, Seventh Sun, Peacemaker, Bad Boys Running Wild, Delicate Dance, Send Me an Angel, Wind of Change, Tease Me Please Me, Rock Believer, New Vision, Blackout, Big City Nights, Still Loving You, Rock You Like a Hurricane, samozřejmě mezi nimi nemohly chybět ani slavné hity z minulého tisíciletí. 

Ty skladby, které nezmíním dále, byly uvedeny i s odkazy, zajímavé, že některé jsou instrumentální, umožnily předvést instrumentální vyspělost členů skupiny, kytaristovi Schenkerovi v Coast to Coast, dalšímu kytaristovi Jabsovi v Delicate Dance,  baskytaristovi a hlavně bubeníkovi v New Vision, a současně zpěvákovi dopřát si chvíli oddechu od náročných písní s velkým rozsahem. Ten občas také vzal kytaru do rukou.



Mou nejoblíbenější skladbou Scorpions je Send Me an Angel z alba Crazy World, vydaného v r. 1990, melodii složil kytarista Schenker na text zpěváka Meineho. Pěkný je také klip s pozadím přírodního divu Monument Valley v americkém státě Utah.  


Píseň Wind of Change si vysloužila přezdívku „soundtrack konce studené války“, hudbu i text složil Klaus Meine a inspirací mu byl pobyt v Moskvě v srpnu 1989, kdy po koncertu před 300 tisíci diváků v rámci hudební akce Moscow Peace Festival seděl v noci v Gorkého parku a díval se na řeku Moskva. Tehdy v SSSR vrcholila perestrojka, ve vzduchu byla cítit změna a krátce na to se dominovým efektem rozpadl celý socialistický blok. Skladba vyšla na stejném albu jako Send Me an Angel a také na singlu, prodalo se jí celkem 14 miliónů kopií. 

Prvním přídavkem byl hit Still Loving You z alba Love at First Sting (1984), opět z dílny Schenker/Meine. Na internetu je několik videí s touto skladbou, vybírám nahrávku z r. 1996, kde skupinu doprovází půvabná houslistka Vanessa Mae. 

Koncert završila rocková „pecka“ Rock You Like a Hurricane. Ve videu ze silvestrovské noci u Braniborské brány v Berlíně z loňského roku jsou všichni současní členové skupiny.


Došlo i na dýmovou clonu.



A pak už byl čas se rozloučit. Bubeník na památku mezi diváky rozhodil několik sad paliček.



P. S. Na závěr ještě doplním baladu When You Know (Where You Come fromz posledního alba Rock Believer (2022), která sice na rozdíl od koncertu v Las Vegas v Brně nezazněla, ale dokládá, že skupina autorsky stále má co říci a nežije jen ze staré slávy. I její melodii složil Rudolf Schenker na text Klause Meineho.

11. června 2023

Basilej - město ve znaku baziliška

Švýcarsku chybí metropole typu Paříž, Londýn, Řím, Budapešť, Vídeň, Praha, …, je zde však několik měst, která jsou přibližně stejně velká, kromě Curychu se 430 tisíci obyvatel mají do 200 tisíc obyvatel a žádné zemi výrazně nedominuje. Že hlavním městem je Bern, asi ne každý ví, protože Curych, Ženeva, Lausanne a Basilej jsou neméně známé, každé má něco, čím přesahuje. Curych je slavný svou technickou univerzitou ETH (Eidgenössische Technische Hochschule) s téměř 30 laureáty Nobelovy ceny, mezi nimi Albertem Einsteinem, v Ženevě mimo jiné sídlí OSN (Organizace spojených národů/United Nations), WHO (Světová zdravotnická organizace/World Health Organization), ústředí Červeného kříže (Croix rouge) a CERN (Evropská organizace pro jaderný výzkum/Conseil Européen pour la recherche nucléaire), Lausanne je centrem MOV (Mezinárodního olympijského výboru), kosmopolitní Basilej těží ze své pozice na hranicích Švýcarska, Francie a Německa.

Když jsem v r. 2020 manželce oznámil, že chci koupit letenky do Basileje, podivila se: „Co tam budeme dělat?“ Ale já jsem věděl, že je tam skvělé Kunstmuseum s proslulým obrazem Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých a neméně kvalitní galerie Fondation Beyeler v okrajové čtvrti Riehen, působí tam hvězdy současné architektury Jacques Herzog a Pierre de Meuron (mimo jiné autoři Labské filharmonie v Hamburku, olympijského stadionu Ptačí hnízdo v Pekingu a Allianz Arény v Mnichově) a těsně za jeho hranicemi na německé straně ve Weilu am Rhein se nachází architektonické centrum Vitra Campus s početnými realizacemi světových architektů a jak jsem až na místě zjistil, Basilej je zajímavá také artefakty kinetického umění Jeana Tinguelyho a jeho muzeem. 

Cesta byla zkomplikována tím, že společnost Easy Jet zrušila let z Prahy do Basileje (zpáteční kupodivu ne) a museli jsme hledat náhradní spojení. Našli jsme jej u Flixbusu, v nočním spoji o den dříve do Curychu se zastávkou v Basileji, ale i toto spojení v covidovém čase bylo zrušeno, naštěstí další bylo v podobný čas, a nakonec jsme na tom i trochu vydělali, protože do Basileje jsme dorazili ráno, letadlem by to bylo až pozdě odpoledne, a tak i první den pobytu jsme mohli využít.  

Basilej (v němčině a angličtině Basel, ve francouzštině Basle) má necelých 180 tisíc obyvatel, založili ji Římané v 1. století před naším letopočtem a název města se odvozuje od baziliška, bájného tvora zelené barvy s kohoutí hlavou, ocasem ještěrky a křídly netopýra. 



Basilej se zapsala i do naší historie, r. 1212 zde budoucí římský král Fridrich II. vydal Zlatou bulu sicilskou, která Přemyslu Otakaru I. stvrzuje titul českého krále a Čechy povýšila na dědičné království. Listina se nazývá sicilská, protože Fridrich II. v té době byl sicilským králem a římským králem se stal až později.    

Centrálnímu náměstí Marktplatz vévodí červená budova radnice (Rathaus) z r. 1514. 



Bohatou výzdobou vyniká i nádvoří radnice, kde jsou k vidění i fresky německého renesančního malíře Hanse Holbeina mladšího (1498-1543).





Nejvýznamnější památkou Basileje je protestantská katedrála (Basel Münster), rovněž zbarvená do červena, stavebním materiálem byl červený pískovec. Její základy byly položeny již v 11. století, původně byla postavena v románském slohu, ale po zemětřesení ve 14. století byla přestavena ve slohu gotickém. Věže jsou vysoké 60 metrů a jmenují se podle sv. Martina a sv. Jiřího (Martinsturm a Georgsturm). 




Sv. Martin zde má i sochu. 





V katedrále je hrobka Erasma Rotterdamského (1466-1536), filozofa a augustiniánského kněze, který řadu let přednášel na místní univerzitě.

Římsko-katolický kostel sv. Josefa byl postaven začátkem 20. století v historizujícím novobarokním slohu pro katolíky z dělnické čtvrti Kleinbasel. S kapacitou 1400 míst je v Basileji největším katolickým kostelem. 



Následující budova ze 14. století rovněž vypadá jako kostel a původně také byla františkánským kostelem, dnes v ní však sídlí Historické muzeum (Historisches Museum).



Kamenný most přes Rýn (Mittlere Rheinbrücke) je z r. 1226, a tedy je o víc než století starší než Karlův most. Z Basileje je Rýn splavný a město jako jediné ve Švýcarsku umožňuje doplavit se z něj až do Severního moře.  



Vodní hrad Bottmingen pochází z 2. poloviny 13. století, ale v 18. století byl přestaven v raně barokním francouzském slohu.






V zahradě u hradu rostou stromy staré několik staletí.



Dvojice bílých mrakodrapů je dílem architektonické dvojice Herzog & de Meuron, budova vpravo se nazývá Rocheova věž (Roche Turm/Roche Tower) podle farmaceutické firmy Hoffmann-La Roche, která ji financovala, a se 178 m výšky se po dokončení v r. 2015 stala nejvyšší stavbou ve Švýcarsku. Na snímku rozestavěná druhá věž vlevo je již hotová a opět posunula švýcarský výškový rekord, má 205 m.  



Další výškovou budovou dvojice Herzog & de Meuron v Basileji je Meret Oppenheim Tower, vlastní ji železniční dopravní společnost SBB. Dokončena byla r. 2019, její výška je 85 m a má 25 poschodí.



Válcová věž blízko nádraží nemá průmyslové určení, jak by se mohlo zdát, ale jde o Banku pro mezinárodní vypořádávání (Bank for International Settlements), zaměřenou na spolupráci mezi centrálními bankami členských zemí.





Bankovním domem (Bankhaus) je i následující budova. 



Bílý dům (Weisse Haus) společně se sousedním a velmi podobným Modrým domem (Blaue Haus) patří k nejvýznamnějším památkám basilejské barokní architektury.



Kdo chce vstoupit do manželství, zaregistrovat si partnera/partnerku, nahlásit úmrtí v rodině, osvojit si dítě, …, pro toho je určen Matriční úřad města Basilej (Zivilstandsamt Basel-Stadt).  



Skvostná galerie Kunstmuseum sídlí v brutalistní budově. 



Budovu galerie Fondation Beyeler navrhl významný architekt Renzo Piano.   



V nádvoří farmaceutické firmy Novartis se nachází budova od dalšího významného architekta Franka Gehryho, velmi nezřetelně je její část vidět uprostřed následujícího snímku, dostat se k ní ale nedá, protože vstup je jen pro zaměstnance firmy.



V následujících dvou budovách sídlí Státní archiv (Staatsarchiv) a Muzeum (národních) kultur (Museum der Kulturen).





K atrakcím Basileje patří také Tinguelyho Karnevalová fontána (Fasnachtsbrunnen/Carnival Fountain) s pohybujícími se, vodu tryskajícími prvky. 


Za zmínku stojí i budova basilejského nádraží Basel Bahnhof SBB, vzhledem k švýcarské, francouzské a německé sekci chlubící se označením "první mezinárodní železniční stanice na světě". 



A nakonec ještě několik soch ve veřejném prostoru.





P. S. Z Basileje jsme si vlakem zajeli na jednodenní výlet do Bernu, o něm zase někdy jindy.

Aktuální článek

Luzern a hora Titlis

Luzern (v češtině uváděný ve fonetické podobě Lucer n německého názvu) leží v centrální části Švýcarka a žije v něm přibližně 80 tisíc obyv...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)