Weil am Rhein, Vitra Campus - dostaveníčko světových architektů

Švýcarské město Basilej leží na hranicích s Německem a Francií a tramvají městské dopravy snadno přejedeme na německou stranu a pak pěšky po mostě přes Rýn do Huningue ve Francii. Nevystoupíme-li však hned za hranicí a pokračujeme ještě několik zastávek německým příhraničním městem Weil am Rhein, zbývá pak už jen necelý kilometr pěšky do areálu Vitra Campus, který je jedinečným muzeem architektury pod otevřeným nebem (open-air museum). Mezi autory staveb je zastoupena řada laureátů Pritzkerovy ceny, považované za Nobelovu cenu architektů, a to Frank Gehry (narozen 1929, cenu získal v r. 1989), Álvaro Siza Vieira (1933, 1992), Renzo Piano (1937, 1998), Tadao Ando (1941, 1995),  Jacques Herzog a Pierre de Meuron (oba 1950, 2001), Zaha Hadid (1950-2016, 2004) a dvojice Kazuyo Sejima (1956) a Ryue Nishizawa (1966), uváděná také pod názvem jejich firmy SANAA (2010). 

Areál je rozdělen na veřejnou a soukromou část, v oplocené soukromé části jsou výrobní haly, které lze navštívit jen se vstupenkou, rezervovanou podle jazyka průvodce na určitý čas a pro skupinu s nejvýše 19 účastníky.  

Z naskenovaného plánku s červeně vyznačenou veřejnou trasou je ale patrné, že k většině architektonických skvostů se dostaneme i bez průvodce a pouze oválná výrobní hala japonského páru SANAA (na plánku č. 16) je umístěna na odlehlém místě (a nemám ji v žádném záběru). 

Basilejská dvojice architektů Jacques Herzog a Pierre de Meuron, známá pod zkráceným názvem Herzog & de Meuron, má do Vitra Campusu velmi blízko, a tak není divu, že přispěla dvěma stavbami. Nejde však jen o výhodu „domácího hřiště“ a Pritzkerovu cenu z počátku nového milénia, architekti se mimo jiné proslavili ikonickými stavbami Ptačího hnízda (Bird’s Nest), Národního stadionu v Pekingu, postaveného pro letní olympiádu v r. 2008, a Labské filharmonie (Elbphilharmonie) v Hamburku, dokončené v r. 2016. 

První budova této dvojice ve Vitra Campusu, Vitra Schaudepot (z r. 2016), je hned u vstupu na vyvýšeném stupni. Jednoduchá cihlová fasáda vlevo nemá okna, tato část je využívána jako sklad stylového nábytku, kam je možné se přijít podívat, což také vyjadřuje název Schaudepot. V pravé části je kavárna a za ní jsou restaurátorské dílny a kanceláře. Konají se zde také výstavy. 

Naopak jejich druhá budova (a na druhém konci kampusu), VitraHaus (2010), je velmi členitá. Skládá se z 12 štítových domů, protínajících se v různých úhlech a pěti podlažích. V přízemí je obchod zdejšího Muzea designu a kavárna. 

Irácká architektka Zaha Hadid původně vystudovala matematiku na American University v Bejrútu a k architektuře přešla až po přestěhování do Londýna při studiu na Architectural Association School. Po absolvování a založení vlastního architektonického studia se přes obdiv k jejím návrhům dlouho setkávala s nedůvěrou investorů a její první realizovanou stavbou se stala až hasičská stanice (Fire Station) ve Vitra Campusu v r. 1993, kdy už měla 43 let. Za zbývající zhruba dvě dekády života (zemřela v Miami r. 2016) se však stala první dámou architektury a můžeme jen želet, že její poslední návrh osmi administrativních budov u Masarykova nádraží v Praze po zákulisních tlacích nakonec nebude realizován, má být zredukován na jedinou budovu, ale kdo ví, zda i to se nezmění, protože má být vypsána nová soutěž.    

Architektku ovlivnila geometrická abstrakce obrazů ruského avantgardního malíře Kazimira Maleviče a její stavby (společně např. s Gehryho) bývají řazeny mezi díla dekonstruktivismu, který v protikladu ke konstruktivismu, charakterizovaným řádem, zcela volně nakládá s tvary a výsledný vzhled působí až chaotickým dojmem.

Hasičská stanice byla postavena v reakci na požár ve Vitře, největší část tvořila garáž pro několik hasičských vozů, dnes však slouží jako výstavní prostor a pro příležitostné akce.

Za hasičkou stanicí Zahy Hadid stojí dvě budovy továren, navzájem spojené mostem. Cihlovou Factory Building (1994) navrhl portugalský architekt Álvaro Siza Vieira a Factory Building s kovovým pláštěm vpravo britský architekt Nicholas Grimshaw (1939) v r. 1981 jako první budovu kampusu. O dva roky později Grimshaw vytvořil ještě další.    

V dalším náhledu z druhé strany je v popředí vidět „budka“, která zde stojí od r. 2003. Je z dílny francouzského architekta, návrháře nábytku a kovotepce Jeana Prouvého (1901-1984). Uvnitř je čerpací stanice na pohonné hmoty (Petrol Station). Prouvé na sebe upozornil i tím, že jako člen hodnotící komise se velmi zasadil o to, aby v mezinárodní soutěži na Pompidouovo centrum v Paříži vyhrál projekt Renza Piana a Richarda Rogerse. 

Álvaro Siza Vieira v r. 2014 vytvořil i celou 500 m dlouhou trasu mezi jižním a severním vstupem do kampusu (nazývá se Álvaro-Siza-Promenade), jejíž součástí je cihlový průchod na vnější okruh.  

A zde se před námi otevře pohled na bezmála 31 m vysokou rozhlednu. Je dílem německého architekta Carstena Höllera (1961) z r. 2014. Drží ji tři diagonální sloupy, nahoře jsou otočné hodiny a horní plošina je se zemí kromě schodiště navíc spojena zkrouceným tubusem, představujícím skluzavku, a proto se také nazývá Vitra Slide Tower. Bohužel přístup na schody byl uzavřen, shora mohl být pěkný výhled.    

Ještě než dojdeme k výše uvedenému VitraHausu Herzoga & de Meurona, mineme dva menší objekty. Domkem Díogenés (Diogene) přispěl italský architekt Renzo Piano. Má půdorys jen 2,5 x 3 m a ve Vitra Campusu je nejmenší. I tak se však uvnitř našlo místo pro sprchu, WC a dokonce i kuchyňku. Na jedné straně střechy jsou instalovány solární panely, kterými se vyhřívá voda v nádrži na druhé straně. Velké střešní okno zajišťuje dostatek světla. Proti Diogenově sudu učiněný komfort. 

Tradiční srub (Blockhaus) z kmenů borovic kontrastuje se střechou ze zinku a titanu. Jeho autor, německý sochař a designér Thomas Schütte (1954), jej jako model 1:10 v r. 2016 vystavil v jedné z galerií v Düsseldorfu, kde si ho všiml ředitel Vitra Campusu a požádal pak Schütteho o vyrobení srubu v plné velikosti. Umístěn sem byl v r. 2018. 

Budova, která z odstupu vypadá jako nafukovací tenisová hala, je Dome, společné dílo amerického architekta, matematika a vynálezce Richarda Buckminstera Fullera (1895-1983) a jeho kolegy Thomase C. Howarda (1931) ve Fullerem založené firmě Synergetics. Vyrobena byla v r. 1975 a původně stála v Detroitu, ve Vitra Campusu byla instalována v r. 2000.

Buckminster Fuller upoutal obrovskými kupolemi z osmiúhelníků (oktogonů) a čtyřúhelníků (tetragonů), nejznámější je American Pavilion pro Světovou výstavu EXPO 1967 v Montrealu (později pak přejmenovaný na Montreal Biosphère), a zabýval se také konstrukcí tzv. geodetických struktur, které by měly být energeticky soběstačné a snadno montovatelné. 

Americký architekt Frank Gehry se asi nejvíce proslavil ikonou dekonstruktivismu, Guggenheimovým muzeem v Bilbau, a nám je blízký Tančícím domem v Praze, který navrhl společně s Vladem Milunićem. Ve Vitra Campusu má tři budovy. 

Z r. 1989 je Vitra Design Museum, které má dvě tváře, uvnitř čtyři výstavní místnosti s celkovou plochou 700 m čtverečních a tradičním prostorovým uspořádáním a z venku v duchu dekonstruktivismu se rozpadá do několika částí a obloukovitý tvar se schodištěm vyvolává dojem pohybu. Budova je prvním projektem, který Gehry realizoval v Evropě.

Hned vedle stojí Gehryho Vitra Design Museum Gallery and Gatehouse, galerie a vrátnice pro vstup do soukromé části kampusu, postavena byla v r. 1989 a v r. 2003 ještě rozšířena o zadní část. V pozadí druhého záběru jsou vidět střechy stavby z předchozího odstavce. 

Největší Gehryho stavbou ve Vitra Campusu je tovární budova (Factory Building), opět z r. 1989 a v podobném stylu jako Vitra Design Museum.

Švédský sochař Claes Oldenburg (1929) řadu děl, představujících ve velkém zvětšení všední předměty, nástroje a hračky, vytvořil s holandskou manželkou Coosje van Bruggen (1942-2007). K nim patří i kleště a šroubovák v rovnováze držící kladivo (tomu odpovídá název Balancing Tools), do Vitra Campusu umístěné v r. 1984. 

A konečně v nejzazším koutu kampusu je mezi stromy skryta přízemní budova konferenčního pavilonu (Conference Pavilion), kterou v r. 1993 jako svou první zakázku mimo Japonsko realizoval Tadao Ando. Styl prozrazuje inspiraci funkcionalistickou architekturou, např. německým pavilonem v Barceloně od Ludwiga Miese van der Rohe, uvedeným v článku Méně je více? aneb „Disputace“ proti minimalismu. 

P.S. Od zmiňovaných architektů se již několik staveb na blogu objevilo, nejvíce od Renza Piana, kterému byl věnován samostatný článek a ještě jej později rozšířím o budovu Beyeler Fondation v Riehenu (dnes okrajové části Basileje), od Zahy Hadid Library and Learning Center ve Vídni, od Franka Gehryho mrakodrap na 8 Spruce Street v New Yorku (známý i jako Beekman Tower) a také Labská filharmonie v Hamburku dvojice Herzog & de Meuron, někdy přidám i sochu Screw Arch Claese Oldenburga ze zahrady Museum Boijmans van Beuningen v Rotterdamu.