Salcburk (1) - pevnost Hohensalzburg

Salcburk (Salzburg, v češtině dříve bylo možné vídat i otrocky přeložený název Solnohrad) je hlavním městem rakouské spolkové země Salcbursko a po dvoumilionové Vídni patří společně s Grazem, Linzem a Innsbruckem ke čtveřici měst proti Vídni se zhruba desetinovou populací, Salcburk má asi 155 tisíc obyvatel, pozoruhodný je však množstvím památek, od r. 1996 je historické centrum na seznamu UNESCO. Známý je ale také jako rodiště Wolfganga Amadea Mozarta a jeho rodný dům dnes slouží jako muzeum. Po skladateli je pojmenováno náměstí, kde má i sochu, a od r. 1920 se na jeho počest koná hudební festival. Mozartův rodný dům s připomínkami Mozartových rukopisů, nábytkem, hudebními nástroji a portréty jeho a celé rozvětvené rodiny by mohly být námětem samostatného článku. 

Dnes bych však dal přednost hlavní dominantě města, na kopci se vypínající pevnosti Hohensalzburg, viditelné téměř odkudkoliv – od řeky Salzach, z ulice, od zámku a zahrady Mirabell (Schloss Mirabell, Mirabellgarten), z Mnišské hory (Mönchsberg), i ze vzdálené hory Untersberg na periferii Salcburku. 

Kromě umístění na vyvýšeném místě k tomu přispívají i impozantní rozměry s rozpětím 250 m a hloubkou 150 m. Salcburk kolem řeky má nadmořskou výšku 424 m a pevnost 540 m, rozdíl se snadno zvládne zubačkou. Výhodné je zakoupit si Salzburg Card (letos na 72 hod stála 47 EUR na osobu), protože s výjimkou slevy za vstup do dómu jsou s ní městská doprava, zmíněná zubačka, výlet lodí po řece a všechna ostatní atraktivní místa přístupná bezplatně, a to i poměrně vzdálený zámek Hellbrunn a lanovka na Untersberg (obojí dostupné autobusem 25 od hlavního nádraží), a cena za kartu se tak mnohonásobně vrátí.  

Zahájení výstavby se datuje rokem 1077 z popudu salcburského arcibiskupa Gebharta na ochranu církve, dokončena byla v polovině 12. století, ale v 15. a 16. století byla podstatně rozšířena o věže a hradby do dnešní podoby nedobytné pevnosti. Promítly se do ní prvky románské a gotické architektury.

Voda byla zajištěna z této studny.

Vzhledem k vojenskému určení pevnosti její interiéry neoplývají výzdobou, všimli jsme si tam jen místnost s modelem pevnosti a v jedné z chodeb zvláštně pospojované trubky, které samostatně mohly být prostředkem dorozumívání před případným nebezpečím či svolávání k pravidelným denním rituálům. 

Dvě pěkně zdobené místnosti se zde ale přece jen nacházejí, jsou jimi zlatý sál a zlatá komnata, které jsme však bohužel minuli, proto alespoň tu druhou sem vkládám z webu.

Proč však především má smysl vyjet k pevnosti, jsou výhledy do všech stran. Uprostřed následujícího snímku se zelenou kupolí a dvěma nižšími věžemi je Salcburský dóm (Salzburger Dom) (alternativně katedrála sv. Ruperta a Virgila). K ní přiléhá Stará rezidence (Alte Residenz) se čtyřmi nádvořími, představující komplex budov arcibiskupského paláce. V části budovy je galerie (Residenzgalerie). Celý areál v barokním slohu se označuje jako Salcburská katedrální čtvrť (Domquartier Salzburg). 

Vlevo je františkánský kostel (Franziskanerkirche). 

Červená věž (Roter Turm nebo také Freyschlössl) se ztrácí ve vzrostlém stromoví.

Obrazec v travnaté ploše na následujícím snímku je vytvořen z betonu a jeho autorem je americký sochař Paul Wallach (1960), který svůj „Land-Art-Project“ z r. 2018 nazval Down to the Ground (tedy Až na zem). Rozměry jsou 40 x 45 m. Na pozadí vpravo je masiv Untersberg, jehož nejvyšším bodem je Hochthron (1853 m n. m.).

Nejvyšší vrch výrazného hřebene vpravo je Nockstein (1043 m n. m.).

Na prvním z předchozí sady snímků z nadhledu je na nádvoří vidět zlatá koule s postavou muže nahoře. Nazývá se Sphaera, výšku má 8,8 m a v r. 2007 ji vytvořil německý sochař Stephan Balkenhol (1957). A takto vypadá zblízka.

Brusel (3) - Bazilika Sacré-Cœur

Bazilika Sacré-Cœur (Nejsvětějšího Srdce Ježíšova) je zdaleka viditelnou dominantou vrchu Montmartre v Paříži, ale stejnojmennou bazilikou (plným názvem La Basilique Nationale du Sacré-Cœur/The National Basilica of the Sacred Heart) se může pochlubit i Brusel. Uvádí se i pod zkráceným názvem Basilique de Koekelberg (Koekelberg Basilica) podle vrchu, na němž stojí. Zatímco běloskvoucí pařížská stavba je eklektickým spojením byzantského a románského slohu, bruselská bazilika v hnědé se zelenými střechami je reprezentantem slohu art deco, který je charakteristický dekorativností, od tvarově bohaté secese a jejích vlnících se křivek se však odlišuje pevnými liniemi, částečně totiž byl ovlivněn i kubismem a futurismem. 

V českých textech dostupných na webu se opakuje informace, že bazilika v Bruselu je dokonce největší budovou v tomto slohu, to však není přesné, protože nejvyšší stavbou ve slohu art deco je 318 m vysoký mrakodrap Chrysler Building v New Yorku z r. 1930 (na dalším snímku z Empire State Building je vidět jeho ozdobná špice), ve své době nejvyšší budova na světě. 

Bruselská bazilika by mohla být největší snad svou zastavěnou plochou, vnější rozměry jsou 167 m na délku a 107 m na šířku, vysoká je 89 m. Kupole má průměr 33 m a interiér pojme 2000 návštěvníků.   

Belgie dnešní státní uspořádání federativní konstituční monarchie s parlamentním systémem získala v r. 1830 oddělením od Spojeného království nizozemského a při příležitosti 75. výročí v r. 1905 král Leopold II. Belgický položil základní kámen baziliky. Podle původního projektu bazilika měla být v novogotickém slohu se špičatými věžemi. Z nedostatku financí výstavba vázla a po 1. světové válce byly hotovy jen základy. R. 1919 byl přijat nový projekt od gentského architekta Alberta van Huffela ve stylu art deco inspirovaném novobyzantskou architekturou. Po mnoha peripetiích byla dokončena až v r. 1970.

Následují náhledy do interiéru. Oltář, liturgický nábytek a kříž v chóru jsou dílem sochaře Jacquese Dieudonného.

Vitráže s výjevy ze života Ježíše Krista namalovali Anto Carte a Ri Coëme. 

V kostele se také nacházejí obrazy, kresby a rytiny, ale nepodařilo se mně zjistit jejich názvy.  

Interiér je značně členitý a liší se i jeho vybavení. 

A takto vypadá strop.

V bazilice je možné si zakoupit vstupenku k výstupu nad střechu do ochozu pod kupolí, odkud je panoramatický výhled na Brusel. Mezi štíhlými věžemi je průhled na Alžbětin park (Elisabeth Park) a v pozadí na výškové budovy.

Zeleně je zde překvapivě dost. 

A nechybí ani v části s administrativními budovami.

V tomto směru jsou vidět dvě třídy jak podle pravítka, připomínající Champs-Élysées v Paříži.  

A nakonec snímek, kde vlevo v pozadí se vyjímá Atomium.