27. září 2021

Mariánské Lázně (2) - vycházka za Krakonošem

Mariánské Lázně byly letos společně Karlovými Vary, Františkovými Lázněmi a několika dalšími lázeňskými místy v Evropě zapsány na seznam UNESCO a jejich hlavním symbolem je novobarokní kolonáda s ocelolitinovou konstrukcí s rozměry 119 x 12 m a freskami zdobeným stropem, postavená v letech 1888-1889, a u ní stojící Zpívající fontána. V průvodcích je uváděna jako Hlavní lázeňská kolonáda a (zvláště dříve) také jako Kolonáda Maxima Gorkého, který se v lázních na přelomu let 1923 a 1924 téměř 5 měsíců léčil. V těsném sousedství je kolonáda Křížového pramene a nedaleko, obklopena záhony květin, empírová kolonáda Ferdinandova pramene. 





Lázeňskou pohodu nabízí park s bohatou květinovou výzdobou, sochami a jezírky.




Po jeho obvodu město architektonicky dotvářejí novorenesanční (klasicistní) hotely a vily, římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie z poloviny 19. století byl postaven v novobyzantském slohu.



Přes krásy města, na rozdíl od členitých a kopci obklopených Karlových Varů s rozhlednami, mně vždy připadalo jako jedna ulice, kterou lze za 10 minut projít z jednoho konce na druhý, a už všechno známe. Tak jednoduché to však není, např. pravoslavný kostel svatého Vladimíra je o dvě ulice výše, stejně tak socha Goetheho s jeho platonickou láskou Ulrikou je mimo centrum, a i zde je možné si vyjít do kopců s výhledy z ptačí perspektivy.    

Z centra Mariánských Lázní vede vycházková trasa Edwardova cesta ke golfovému hřišti, které zde jako první u nás v r. 1905 slavnostně otevřel anglický král Edward VII. Pokud se obejdeme bez golfu, z 5,7 km dlouhé trasy stačí 2km úsek k hotelu Krakonoš. 

Lesní cestou vystoupáme k 20 m vysoké kamenné rozhledně Hamelika (722 m n. m.). 



Ve výhledu na lázně z horního ochozu dnes bohužel cloní vzrostlé stromy.



Více je vidět z cesty nad skiareálem Mariánky



Ještě asi půl kilometru a jsme u hotelu Krakonoš



Okolí zahradní restaurace hotelu zdobí sochy s pohádkovými motivy (Perníková chaloupka, o Plaváčkovi, o čertovi a Káče), ale i náboženskými (Betlém, Panna Maria Lurdská).



Všemu kraluje Krakonoš, bájný vládce hor a ochránce před pytláky, podle Krkonošských pohádek také zastánce chudých před zlými a chamtivými feudály. 



A přitom bedlivě sleduje, jaké zlotřilé úkoly zase vymýšlí Trautenberk pro děvečku Anče, čeledína Kubu a hajného. A něco mu také napoví sojka u jeho nohou.



Poblíž hotelu je ještě jedna zajímavost  park Boheminium s modely českých památek v měřítku 1:25 vůči skutečné velikosti (obdobný park Mini-Europe s evropskými památkami jsem už představil v článku o Atomiu v Bruselu, někdy ještě přidám mnohem větší repliky v Las Vegas). V Boheminiu jich je více než 70, tento údaj jsme ale předem neznali, přes plot jich bylo vidět jen několik málo, proto jsme ho nenavštívili. Na snímku je pražský letohrádek Hvězda a v pozadí hrad Karlštejn. 



Vycházka za Krakonošem je nenáročná, z Mariánských Lázní (578 m n. m.) k hotelu Krakonoš (749 m n. m.) a zpět jsou jen 4 km, rozhledna Hamelika je na polovině cesty, a překonáme na ní převýšení 171 m. 

17. září 2021

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a pracoval jako koncipient. Do seriózní kariéry však zasáhla urgentní operace slepého střeva a dlouhá rekonvalescence a tehdy mu matka k ukrácení času přinesla sadu barev. Pokusy malovat ho natolik nadchly, že práv zanechal a přes odpor otce se vydal na nejistou uměleckou dráhu. Studoval a kopíroval díla starých mistrů v Louvru, navštěvoval malířské kurzy, z nichž nejvýznamnějším bylo studium v École des Beaux-Arts u Gustava Moreaua, představitele symbolismu, který podporoval samostatné tvůrčí projevy svých žáků. Moreau ale r. 1898 zemřel a jeho nástupce Matisse záhy ze studia vyloučil. A když pak Matissův otec na výstavě Salonu nezávislých viděl obrazy svého syna, rozzlobil se, že na takové mazanice si další finanční podporu nezaslouží.    

Z raného období pocházejí obrazy Láhev ginu (1896), Korsická krajina. Olivovníky (1898), oba z Puškinova muzea v Moskvě, a Kanál du Midi (1898, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).





Matisse si postupně osvojil styl charakteristický výraznými barvami, velkými jednobarevnými plochami bez stínování, pomíjením perspektivy, tvaru a často i skutečného zbarvení znázorňovaných objektů. 

Malíři se zcela výjimečně podařilo některý z obrazů prodat a tížily jej existenční problémy. Obrat přinesla další náhoda. V r. 1905 na Podzimním salónu v Paříži se jeho obrazy v křiklavých barvách objevily v sousedství realistické sochy dítěte od Alberta Marqueta a když tuto kombinaci spatřil kritik výtvarného umění Louis Vauxcelles, prohlásil, že Donatello (se ocitl) mezi divokými šelmami (Donatello parmi des fauves!). Jak vědí marketingoví experti, i negativní reklama je lepší než nezájem, Matissovy obrazy se najednou staly žádanými a slovo fauves (divoké šelmy) dalo název výtvarnému směru fauvismus, i když ten nikdy nebyl formálně ustanoven manifestem jako např. u surrealistů. 

Obraz Tanec má několik verzí, tato s pořadovým číslem I je z roku 1909 a vystavuje ji Museum of Modern Art v New Yorku.


Další tři obrazy – Nasturcie a tanec II (1912), Zákoutí ateliéru umělce (1912) a Růžový ateliér (1911) jsou k vidění v Puškinově muzeu v Moskvě.




Častý námět zátiší s ovocem a vázy s květinami prozrazují vliv Cézanna a van Gogha. Patří sem Květiny a ovoce (1909, Ordrupgaard, Kodaň), Květiny v bílé váze (1909), Rumělky, kosatce a mimózy (1913, obě Puškinovo muzeum, Moskva) a Větev břečťanu (1916, Kunsthaus, Curych). 





Obraz Ovoce a bronz (1910, Puškinovo muzeum, Moskva) s postavami jak ze sci-fi filmů a vázou, jejíž vzor připomíná masku domorodého kmene, byl možná inspirován Gauguinem.



Zátiší s ústřicemi (1926), Kunstmuseum, Bern) a Zátiší s mušlí na černém mramoru (1940, Puškinovo muzeum, Moskva) asi nejvíc zaujme labužníky. 



Mezi nejznámější Matissovy obrazy a současně příklad záměny barev patří Zlaté rybky (1911, Puškinovo muzeum, Moskva), i když ve skutečnosti jsou červené.



V Matissově tvorbě jsou zastoupeny i krajiny, jak již nakonec bylo vidět u druhého a třetího obrazu z jeho začátků. V následujících dvou kolážích jsou obrazy Břeh řeky (1907, Kunstmuseum, Basilej), Barbizon (1908, Kunsthaus, Curych), Les ve Fontainebleau (1909, National Gallery, Londýn) a Krajina v pohledu z okna, Tangier (1912, Puškinovo muzeum, Moskva). 

Obec Barbizon proslavili francouzští malíři krajin, předchůdci impresionistů, kteří malovali v plenéru a jsou označováni jako Barbizonská škola (k nejvýznamnějším patří Camille Corot, Théodore Rousseau, Jean-François Millet a Charles-François Daubigny). Město Fontainebleau leží poblíž Barbizonu a Tang(i)er je přímořské město v Maroku.




Vzpomínkami na Maroko, kde malíř strávil zimní měsíce r. 1911 a 1912, jsou i Marocký triptych (1912) a Zorah na terase (1912) z Puškinova muzea v Moskvě. 



Matisse hodně cestoval, byl mimo jiné v Africe, v USA, v Rusku a tam od něj moskevský sběratel Sergej Ščukin koupil celkem 38 obrazů. Po říjnové revoluci r. 1917 Ščukin uprchl do Francie a jeho bohatou sbírku ruský stát zkonfiskoval. Stalin později rozhodl, že díla se rozdělí mezi Puškinovo muzeum v Moskvě a Ermitáž v Petrohradu, proto jich také v textu z prvního z nich je tolik, z Ermitáže ale nic, protože tam jsem kromě starých mistrů hledal jen impresionisty.   

Exotické krásky a oděvy jsou na obrazech Odalisek (1923, Statens Museum for Kunst, Kodaň), Španělka s tamburínou (1909, Puškinovo muzeum, Moskva) a Pruhované šaty (1938, Albertina, Vídeň).  




Zajímavé je, že akty maloval především v pozdějším věku. Ležící akt na fialovém pozadí i Sedící akt jsou z r. 1936 a opět z Puškinova muzea v Moskvě. 



A na závěr ještě 4 obrazy, které nemají tematický „společný jmenovatel“, ale jako Matissova díla je snadno poznáme: Portrét Grety Mollové (1908, National Gallery, Londýn) zachycuje sochařku a malířku, která společně s manželem byla Matissovou žačkou. 



Následují obrazy Žena na divanu (1920, Kunstmuseum, Basilej), Rozhovor pod olivovníky (1921, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Pianistka a zátiší (1924, Kunstmuseum, Bern).








Závěr života Matisse strávil v Nice, kde na jeho počest otevřeli Musée Matisse. Muzeum je však k milovníkům výtvarného umění velmi nevstřícné, fotografovat se v něm nesmí a také na jeho stránkách je velmi málo ukázek Matissových děl. Můžu přidat jen fotografii budovy.



7. září 2021

Budapešť (5) - lázně Rudas a Margaretin ostrov

V dřívějším článku Budapešť (1) - metropole na horkých pramenech jsem zmiňoval bohatství termálních pramenů v maďarské metropoli, které turistům nabízejí celoroční koupání v teplé vodě, aniž by museli cestovat do exotických krajin. Ze zhruba 30 lázní jsem se dotkl dvou, lázní v hotelu Gellért s hlavním bazénem v hale se sloupovím jak v starořeckém chrámu, a novobarokních Széchenyiho lázní. Ty druhé jsme navštívili i teď, zajímaly nás však i takové, kde jsme předtím nebyli. 

O tureckých lázních jsem slýchával, že v nich návštěvníci musí být nazí, vylezou-li z vody, zabalí se do prostěradel a v nich se pohybují, než vlezou do dalšího bazénu. Na nudistické pláži jsem nikdy nebyl, co jsem slyšel, silně tam převažují muži, pro mě nic zajímavého, ale v městských lázních by mohla být skladba návštěvníků odlišná, při troše štěstí by třeba mohl přijet autobus se studentkami zdravotní školy.  

V Budapešti jsme našli dvoje turecké lázně. Na dveřích poněkud omšelých lázní Király byla vývěska, že od března 2020 jsou kvůli covidu uzavřeny, a i když v červenci 2021 v Budapešti už žádná omezení ani povinnost nosit respirátory neplatila, chyběla informace, kdy se otevřou, vypadalo to, jako kdyby zkrachovaly.       



Lázně Rudas se nacházejí na pobřeží Dunaje, mezi Alžbětiným mostem (Erzsébet híd) a mostem Svobody (Szabadság híd), popsaném v článku o Eiffelovi a Feketeházym. Na to, jak malá budova lázní je, návštěvníky překvapí vysoká cena za vstup, v přepočtu asi 600 Kč za osobu, což bylo o dost víc než v rozsáhlém termálním komplexu na Margaretině ostrově i historických Széchenyiho lázních. Zvláštností také je, že některé dny v týdnu jsou vyhrazeny jen pro muže, jeden den zase jen pro ženy a o víkendu jsou otevřeny všem existujícím pohlavím. Ten jsme si vybrali, o nahotě nebyla řeč, všichni měli plavky a v plaveckém bazénu dokonce bylo povinností mít koupací čepici. S tím zřejmě málokdo počítal, protože bazén byl téměř prázdný. 



Všechny ostatní bazény jsou mnohem menší, za to s teplou vodou na prohřátí kostí a masáží proudem vody z trysek nad hladinou i vířením pod vodou. 






Nejteplejší bazének má 42 °C a jsou zde i sauny.  



Nejzajímavější částí lázní Rudas je ale střecha s větší vířivkou, lehátky a občerstvením. 



Odtud jsou pěkné výhledy na Dunaj, oba mosty a v pozadí za bílým Alžbětiným mostem je patrná budova Parlamentu.




Na dalším snímku je pohled na lázně shora (budova vlevo k nim nepatří), když jsme sestupovali k Dunaji od sochy Svobody na vrchu Gellért. Obruče vířivky jsou nezřetelně vidět zcela vpravo. 


Margaretin ostrov (Margit-sziget/Margaret Island, v češtině také Markétin ostrov) na Dunaji, přístupný z Margaretina mostu (Margit híd) na opačnou stranu, než leží Parlament, má na délku 2,5 km a v nejširším místě 500 m. Je tak mnohem větší než Střelecký ostrov na Vltavě v Praze (s rozměry 480 m a 85 m) a dostat se na něj dá i autobusem, který navíc celým ostrovem projíždí a zastavuje např. u fontány a termálního koupaliště.  




Památník sjednocení na dalším snímku vpravo byl odhalen r. 1973 při stoletém výročí založení Budapešti spojením do té doby samostatných měst Pešť a Budín, ležících na opačných březích Dunaje.



Hudební fontána společně s vodárenskou věží (tu bohužel na fotografii nemám, i s popisem je např. zde) je zapsána na seznam UNESCO. Jak vyjadřuje její název, proměňující se gejzíry vody podkresluje hudba a večer ještě barevná světla (podobně jako u katedrály v Košicích a u nás v Mariánských Lázních).      




Na ostrově nás však nejvíce zajímal bazénový komplex s termální vodou. 





Na své si přijdou všichni, i kondiční plavci a rodiny s malými dětmi.






Na okraji areálu bylo něco pro odvážnější – tři tobogány a skluzavka. 



Fialový se širokou rourou byl určen pro jízdu na nafukovacím člunu, mohl jsem proto vyzkoušet jen zbývající tři atrakce. Začal jsem žlutou skluzavkou, shora se zdála téměř jako kolmá stěna, výhodou ale je, že jsme za vteřinu dole a není, nad čím přemýšlet. Druhou volbou byl modrý tobogán. Ten má sice mírný sklon, ale je dlouhý, sjezd se tak stále zrychluje, změny směru a působení odstředivé síly byly dost nepříjemné.

Zbýval ještě oranžový z nejvyššího podlaží. Zatímco na plošinu s nástupem na modrý tobogán přicházelo poměrně hodně zájemců, o „patro“ výše ke skluzavce mnohem méně, nahoře kromě plavčíka nebyl nikdo. 



Když jsem tam vylezl, strachem jsem ztuhl. Stál jsem tam snad 10 minut a přemítal, že bude lepší sejít po schodech. Za tu dobu se ale přece jen dva odvážlivci objevili, což mě zviklalo, a nakonec jsem sjel také. Už by mě tam nikdo nedostal.  

Později jsem zjistil, že mám odřený pravý loket a teče mně z něj krev. Možná jsem zavadil o bok nakloněné roviny, u níž oranžový tobogán vyúsťuje.



Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)