31. října 2017

Petrohrad (2) - památníky socialismu

Oslavy Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR), která podle gregoriánského kalendáře se udála v listopadu r. 1917, mám z dětských let spojené s lampionovými průvody. Jejich světlo mělo symbolizovat, že jsme vyšli z tunelu překonaného kapitalistického zřízení a mílovými kroky spějeme ke světlým zítřkům. Také jsme slýchali, že "ještě tato generace bude žít v komunismu" a socialistické heslo "Každému podle jeho zásluh" nahradí komunistické "Každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb."

V těchto dnech od VŘSR uplyne 100 let a k oslavám se nechystají ani v Rusku. Rezervovaný postoj má i prezident Putin - podle něj "výsledky revoluce byly velmi rozporuplné, velmi negativní i velmi pozitivní." Přitom podle ruských průzkumů počet lidí, kteří hodnotí pozitivně socialistickou éru včetně Stalina (a v poslední době také Brežněva), se údajně neustále zvyšuje a tento názor sdílí už asi polovina dotazovaných.

Na druhé straně svrženému caru Mikuláši II., který byl tři čtvrti roku po vypuknutí revoluce ve vyhnanství zavražděn i s celou rodinou, popularita také roste a pravoslavná církev ho dokonce prohlásila za svatého. V Petrohradu ho připomíná jezdecká socha.




Aktuální postoj k postavám historie je dobře patrný i podle vztahu k jejich památníkům. A podle vládnoucí garnitury se může radikálně měnit. Vendomský sloup se sochou Napoleona na stejnojmenném náměstí v Paříži je toho zářným příkladem. První socha byla zničena a nahrazena sochou Jindřicha IV., po několika desetiletích se na sloup vrátil Napoleon, v době Komuny (1871) byl i zásluhou malíře Gustava Courbeta podruhé odstraněn a konečně 3 roky poté se na něm znovu objevil v třetím provedení a dá se předpokládat, že návštěvníkům hotelu Ritz už pohled na něj nebude upřen, protože jinými významnými vojevůdci se Francie pochlubit nemůže.
Na politické turbulence 20. století měl mimořádnou smůlu uznávaný sochař Otakar Švec (žák J. V. Myslbeka a J. Štursy). Z jeho děl je "nepřežil" pomník legionáře, T. G. Masaryk, Jan Hus, D. D. Eisenhower, F. D. Roosevelt a obrovské sousoší se Stalinem. U posledního se sochař nedožil ani jeho odhalení, krátce předtím spáchal sebevraždu.

V Petrohradu jsou nad věcí a přes "rozporuplnost" pomníky revoluce zde stále najdeme. Nejznámějším je křižník Aurora, z něhož revolucionáři vypálili salvu, která byla signálem k útoku na Zimní palác, zimní sídlo cara, v současnosti známé skvostnými sbírkami Ermitáže.




Loď jsme bohužel neviděli, protože byla převezena k opravě a renovaci do loděnic v Kronštadtu. Dnes už je zase zpět a slouží jako muzeum.
Protože však tržní hospodářství funguje i v Rusku, Auroru bylo možné si pronajmout pro uzavřené akce. A tak se stalo, že byla využita i k natáčení pornografických filmů. Mezi bustami revolucionářů a dalšími artefakty dějinného převratu to muselo být obzvlášť dráždivé.

V parku u klášterního komplexu Smolnyj s chrámem Vzkříšení Krista najdeme sochy Karla Marxe a Bedřicha Engelse, podobně jako je mají v Berlíně.




Ale kde je hlavní hrdina Vladimír Iljič Lenin? K jedné, 10 m vysoké bronzové soše se neznámý "atentátník" zachoval velmi neuctivě a nastraženou výbušninou v ní vytvořil metrovou díru. I když socha byla převezena k opravě a ve videu jsou vidět restaurační práce, nikde jsme ji nenašli, možná už veřejně vystavována není.
Vůdce světové revoluce má zde však ještě jednu. Dominuje velkému náměstí s fontánou.




A co poslední socha? Je to Josif Vissarionovič Džugašvili, alias Stalin, nebo není?



Podoba by tu byla, ale ve skutečnosti jde o sochu Nikolaje Michajloviče Przevalského, badatele, který významně přispěl k poznání Střední Asie a mimo jiné popsal plemeno divokých koní, dnes spojené s jeho jménem.

20. října 2017

Písničky k pousmání

Smích má hodně podob, je výrazem veselí, může však být i útrpný ("To snad není možné!") a z díla Antona Pavloviče Čechova známe smích skrz slzy. A všechny tyto polohy můžeme najít i v písních - rockových, folkových, popových i lidových.

1. Synkopy 61 - Marťan
Potkal jsem Marťana, měl vlasy na paty a džínsy prodřený a nohy chlupatý.
Tam u nich na Marsu je to běžnej úkaz, a tak se podivil, že chtěj po něm průkaz.

Občanský průkaz dnes představuje malá karta, ale kdysi měl podobu knížky jako pas, kam se zapisovaly obvyklé identifikační údaje, ale neméně důležitou informací bylo razítko zaměstnavatele. Komu razítko chybělo a nebyl ve školním věku, ten byl automaticky považován za příživníka, protože pracovat byla povinnost a všichni řádní občané ji plnili. Na druhé straně, kdo měl větší počet razítek, byl zase fluktuant, teď se tomu říká flexibilita. A pokud si člověk bez razítka dovolil sednout do hospody či vinárny a přišla na něj policejní kontrola dokladů (setkal jsem se s ní mnohokrát), koledoval si o zadržení.

Marťan na deskách vyšel až v polistopadových výběrech, v 60. a pozdějších letech přes cenzory neprošel, protože si nemohli nevšimnout ironii k monitorování "závadových" osob a protisocialistických živlů.

Mám radost, že nejoblíbenější skupina mého mládí občas vystoupí i teď, takto jsem ji viděl před rokem v brněnském klubu Sono.




2. Jan Vodňanský, Petr Skoumal - Aristokrat
Tak jako ve staré Anglii, whiskey si do sklenky naliji, do klopy vetknu si růži a budu zas ve své kůži.

Vodňanský ve výkladu od 1:22 sděluje, že píseň opakováním motivu se stává nudnou a posluchač by mohl usnout, proto na závěr přijde překvapivá pointa. Aby neočekávaný příval humoru ukolébaného posluchače nezabil, předem mu ji prozradí.
Sním trochu omáčky s kolínky, obléknu si černé holínky a půjdu jednotit řepu, ve stoje, vkleče, v dřepu.

Přerod aristokrata v pracovníka v zemědělství mně připomíná historku jednoho pamětníka ze zámku Boskovice. Po znárodnění jeho poslední majitel, hrabě z rodu Mensdorff-Pouilly, na zámku působil jako průvodce. Návštěvníkům podrobně líčil jeho historii od 14. století, stavební úpravy, šlechtické rody s ním spojené, jen závěr odbyl stručnou informací: "Po roce 1948 zámek přešel z vlastnictví vykořisťovatelské třídy do rukou pracujícího lidu."
A na to vždy někdo skočil a zeptal se, komu patřil předtím.
Hrabě se napřímil a pravil: "Mně."

Z uvedené dvojice Jan Vodňanský psal texty a zpíval, Petr Skoumal skládal hudbu a doprovázel na klavír. Svého času působil jako klávesista v Mišíkově kapele Etc…, viz např. video s jeho skladbou Doteky. Dlouho tam však nevydržel, přemíra decibelů ničila jeho sluch, z kapely odešel a našel se pak v skládání písní pro děti na texty Zdeňka Svěráka (např. nachytejte gorilu, na kuřátko na grilu).

3. Barel rock - Rock na vsi
Folkrockovou skupinu Barel rock tvoří čtyři doktoři veteriny (MVDr.) a dva řezníci. V civilním povolání se drží hesla (zkráceně ostravsky) Veterinař musí byt silny jako byk a aspoň tak chytry. V hudbě se prezentují recesisticky a takové jsou i jejich nástroje - heavy metalová kytara vyrobená z lopaty, klávesy na krku poháněné velkým šlapacím měchem, bubny z kýblů a lavorů, palička a vidle.
Vše je vidět v televizním pořadu Sešlost Luďka Nekudy, kde zahráli i zmíněný Rock na vsi (od 3:15). V písemné podobě je uváděn i jako Ro(c)k na vsi s narážkou na románovou kroniku bratří Mrštíků.
Dramatickou zápletku písně vyvolal šok vesničanů, navyklých na dechovku, když to zostra na ně vybalila rocková skupina.

4. Barel rock - Jasný echo
Členové skupiny si během vysokoškolského studia v Brně osvojili místní hantec a v něm přetextovali a nazpívali hit Olympicu Jasná zpráva.
Text je drsný (ve volném překladu): hrdina se ožral, byl nevěrný, bude si brát jinou a nakonec své podvedené milé poradí, aby se šla oběsit.

Sbalili sme to jasný echo, už k nám, můj kocóre, nechoď dál …
Solcna tehdá rumplovala a ta koc se na mě smála …
...
Pěnu s rychnó jablečnó, vyfókané sprej, telefón, cos přefikla mu šňůru.
Bichlu krásně zbytečnó, má betelné děj, píše se v ní, jak se lítá vzhůru, ve dvó vzhůru.

Byl sem tenkrát nacamrané, s jinó budu grilované, víš, jinýho si borca nabalíš.

Sbalili sme to jasný echo, nepřijedu víc šalinó k vám, hoď si mašlu na nějaké trám.

5. Karel Plíhal - Nosorožec
Písně Karla Plíhala jsou většinou zádumčivé, působí dojmem introverta a jeho vystupování plaše, přestože ze všech folkařů píše asi nejlepší texty a nejlépe umí hrát na kytaru. Humor mu však nechybí, jak ukazuje nápad pořídit si těžkotonážního domácího mazlíčka.

6. Ivan Mládek - Jožin z bažin
Ivan Mládek úsměvných písniček a humorných scének napsal celou řadu, ale ta o strašidlu, co žere hlavně Pražáky a zlikvidovat ho může jen a pouze práškovací letadlo, je určitě nejznámější. Přispěl k tomu i pohybový talent Ivo Pešáka.
Po 30 letech ji objevili v Polsku a ještě se tam stala hitem.
A dočkala se i metalové coververze (od 0:31), podle diskuze k videu v podání německých interpretů.

7. Těžkej Pokondr - Nandej briket ke kamnům
Miloš Pokorný a Roman Ondráček (Těžkej Pokondr) jsou známí jako vtipní moderátoři z rozhlasových pořadů a v hudební branži baví coververzemi zahraničních hitů s texty Lou Fanánka Hagena. Ten vešel ve známost působením v kapelách Tři sestry a Synové výčepu, ale zřejmě má nápadů na rozdávání a může psát i pro druhé.
Píseň v odkazu je z repertoáru Precious Wilson a skupiny Eruption, jmenuje se One Way Ticket.
Příznivce trhu bez přívlastků jistě potěší skladba Nájem zvedej.

8. Karel Černoch, Filip Brabec - Chtěl bych být víc než přítel tvůj
Karel Černoch byl výborný zpěvák a písně Nářek převozníka, Ona se brání a Zrcadlo prokázaly jeho kvality pěvecké a u poslední i autorské. Avšak tklivá Chtěl bych být víc než přítel tvůj s pointou, že ten kluk je vlastně jeho z někdejší letmé známosti, jako kdyby vypadla z venezuelské telenovely.
Možná mu z ní také bylo trochu trapně a natočil ji pak jako parodii se Zdeňkem Srstkou.

A závěrem ještě něco od našich klasiků. Autorům nešlo o humor k popukání, měli blíž k satiře a do textů často vkládali hlubší poselství.

9. Jiří Voskovec, Jan Werich - Babička Mary
Texty Voskovce a Wericha nádherně zhudebňoval Jaroslav Ježek a krásně zní i bez zpěvu jen v klavírním provedení.
Postrach prérie, stoletá babička Mary s dvěma kolťáky za pasem je zajímavá i tím, že šla do volebního boje za kovboje. Dopadlo to však špatně.
Tak babičku, pro kterou vždy byla válka s lidojedy legrace, tu babičku za pár dní zabila volební agitace.
Mary, bojovná Mary, už nesedává v sedle, ve volbách byla vedle.
Bojovnou Mary, babičku Mary, volbami zabitou vzal k sobě Manitou.

Syn, babička a teď už zbývají jen tety.

10. Jiří Šlitr, Jiří Suchý - Tři tety
A kdybyste měli hlad, pusťte si Co jsem měl dnes k obědu.

Povolební doplnění 22. října 2017 (díky Robce za připomenutí bratří Ebenů):

Ke komu se mám přidat, když vyjdu z domu? Vždyť já bych rád zaplatil, jen vědět komu.
Komu se podřizovat a komu velet, kdo asi půjde k moci, kdo do pr…?
Já se v tom nevyznám, já se v tom neorientuju.

11. října 2017

Norman Foster - skleněná architektura

Historická města nás uchvacují skvostnými katedrálami, královskými paláci, hrady, zámky, pevnostmi, kláštery, …, a všem je společné, že jde o mohutné kamenné stavby. S vývojem technologií však kámen byl vytlačen, cihly u větších staveb nahradil železobeton a dnes high-tech materiály nosných konstrukcí architektům daly do ruky nevídané možnosti navrhnout takřka libovolné zborcené plochy. Odvážné tvary moderních staveb se stávají novými taháky pro návštěvníky a z architektů se staly celebrity. Mít něco od Normana Fostera, Franka Gehryho, Zahy Hadid, Jeana Nouvela, Renza Piana, … znamená dodat městu prestiž.

Britský architekt Norman Foster (1935) patří k těm, v jejichž stavbách hraje významnou roli sklo a hliník. K novému tisíciletí pro Londýn navrhl 385 m vysoký mrakodrap London Millenium Tower, ten však nebyl realizován, protože by narušil panorama města, a Foster místo toho pak přišel s nižší (180m), ale o to avantgardnější stavbou 30 St Mary Axe (vyjadřuje její adresu), kterou si u něj zadala švýcarská zajišťovna Swiss Re (Swiss Reinsurance Company). Stavba, dokončená r. 2004 a známá i jako Swiss Re Tower, si svým kuriózním tvarem vysloužila mnoho lidových přezdívek, např. "okurka" a "borová šiška" ("pine cone"), nakládací okurka nakonec převážila a dílo se už všude prezentuje jako The Gherkin.



Okurka má zdvojený skleněný plášť, který je protkán ocelovými nosníky. Z energetického hlediska je úsporná, protože 97 % vnitřního prostoru během dne nepotřebuje umělé osvětlení.

Bohužel budova je přístupná jen zaměstnancům vlastníka a těm, kteří si předem rezervují místo v drahé restauraci v nejvyšším patře. Vynahradit si to můžeme ve videu na YouTube i s pěknými leteckými záběry.

Z ulice se špatně fotografuje, protože v těsném sousedství vyrůstají další mrakodrapy. Už dříve bylo hodně překvapivé, že konzervativní Britové připustili, aby jejich královský palác (a pevnost) s korunovačními klenoty Tower of London se ztrácel ve spleti výškových staveb, zásluhou extenzivní stavební činnosti se tomu čím dál víc blíží i nová ikona Londýna The Gherkin.



Ne každému se to však líbí, viz článek The Gherkin Is Disappearing from London's Skyline.

Zajímavostí je, že svou "okurku" má i Barcelona. Je dílem Jeana Nouvela, který ji navrhl nezávisle na Fosterovi, byla dokončena těsně po londýnské a přes podobnost vnějšího tvaru se v mnohém liší, např. použitými materiály, výškou (144 m) a tím, že v noci hraje barvami. Její původní název byl Torre Agbar (torre je španělsky věž, Agbar je zkrácení názvu barcelonských vodáren Aguas de Barcelona). Po změně majitele se změnil i její název na Torre Glòries.




Další prosklenou stavbou, kterou Foster Londýnu dal, je budova nové radnice (City Hall) z r. 2002 v levé části následujícího snímku z horní lávky Tower Bridge. Bývá označována jako "motorkářská helma" ("motorcyclist's helmet"), někdy (trochu posměšně) jako "zdeformované vajíčko" ("misshapen egg"). Uvnitř se nachází točité, 500 m dlouhé schodiště.




Právě odtud starosta Boris Johnson (dnes ministr ve vládě premiérky Theresy Mayové) vedl svůj úspěšný boj za odchod Velké Británie z Evropské unie.
Špičatý mrakodrap vpravo od radnice je dílem architekta Renza Piana, nazývá se The Shard (= Střep), má výšku 310 m, s níž r. 2012 byl nejvyšší budovou v Evropě, ale brzy jej na nižší příčky odsunul boom výstavby mrakodrapů v Moskvě.

Záběr radnice v koláži vpravo dole v průhledu přes Tower Bridge je z první návštěvy Londýna, kdy tam mrakodrap The Shard ještě nestál.




Neméně známým Fosterovým dílem je nástavba na budově někdejšího Říšského sněmu (Reichstag) v Berlíně.



Je příkladem prolnutí starého s novým, do historické budovy je vestavěna skleněná kupole s trychtýřem, pronikajícím do dolních pater. Dílo, dokončené v r. 1999, bylo výsledkem výběrového řízení na rekonstrukci budovy v r. 1991 po sjednocení země, kdy bylo rozhodnuto, že Berlín se stane sídlem německé vlády a parlamentu. Ze spirálovitě vinoucích se ochozů v kupoli (a také ze střechy) je přímo vidět do poslaneckých lavic.




Dostat se do budovy vyžaduje dlouhé čekání, resp. rezervaci předem, absolvování kontrol jak na letišti, ale vyplatí se, zvlášť působivé je večerní nasvícení.




Norman Foster má "na svědomí" také skleněnou střechu centrální části Britského muzea v Londýně (British Museum), realizovanou v r. 2000. Muzeum je přitom známé především exponáty antického umění.




Mrakodrap Torre Caja Madrid (anebo také Torre Cepsa) v pravé části následující fotografie je s výškou 250 m nejvyšší budovou Španělska. Název je podle vlastníka budovy, dostavěna byla r. 2008 a otvorem v horní části připomíná 492m "vývrtku" Shanghai World Financial Center, zmíněnou zde v jednom z prvních článků, kdy blog ještě nikdo neznal.




V jiném pohledu (v pěší vzdálenosti od stadionu Realu Madrid) je v pozadí uprostřed. Dvojice mrakodrapů v popředí se jmenuje Torres Puerta de Europa (Brána Evropy) a má 114 m. Ty už však navrhli jiní architekti než Norman Foster, a sice Philip Johnson a John Burgee.




Fosterova mrakodrapu Hearst Tower v New Yorku jsem si přes výšku 182 m v množství jiných blíže nevšímal a až dodatečně jsem ho objevil na jedné fotografii z Central Parku, je charakteristický sítí trojúhelníků o velikosti čtyř pater. Více o něm např. zde.




Budovu Chesa Futura (Dům budoucnosti) ve Svatém Mořici, připomínající meloun, si architekt postavil pro sebe a své přátele jako víkendové místo s vyhlídkou na jezero Moritzsee a okolní hory. Vedle skla zaujme také dřevěná fasáda ze šindelů z modřínu. Aby se zabránilo nasávání vlhkosti od sněhu, který v této části Švýcarska (s vyhledávaným lyžařským areálem) leží několik měsíců v roce, dům stojí na 8 ocelových pylonech.




Architekt ale nestavěl jen budovy, Londýn mu vděčí i za Millenium Bridge, most pro pěší, který také spadá do děl postavených při příležitosti přechodu do nového tisíciletí. Byl otevřen v červnu 2000, ale když se na něj nahrnuly davy zvědavců, most se rozkmital a musel být záhy uzavřen. První opatření, spočívající v omezení počtu chodců, vedla k velkým frontám a vyvolávala nespokojenost, navíc kmity se tím nepodařilo odstranit, problém vyřešila až dodatečná a nákladná instalace hydraulických tlumičů. Přezdívka "chvějící se most" ("wobbly bridge") mu však i tak zůstala.



Po mostě se dostaneme ke galerii moderního umění Tate Modern a na druhé straně ke katedrále sv. Pavla.




Pro nás nejbližším dílem renomovaného architekta je nádražní budova v Drážďanech. Sice jsem tam byl, ale fotografie nemám, nejlépe proto bude se podívat přímo na stránky architekta.

A nakonec jsem našel ještě jednu Fosterovu stavbu i ve Varšavě. Je jí palác Metropolitan. Na fotografii ho nemám ani celý a v článku Lord Foster ve Varšavě vedle podrobných informací autor píše, že podobně jako u Zlatého Anděla v Praze od Jeana Nouvela v tvorbě slavných architektů nejde o zásadní díla.




Do r. 2020 má ale ve Varšavě podle Fosterova návrhu navíc vyrůst 310 m vysoký mrakodrap Varso Tower, který pak bude nejvyšší budovou Polska.

Norman Foster za svá díla dosáhl nejvyšších ocenění, mimo jiné r. 1999 získal Pritzkerovu cenu za architekturu, která se považuje za Nobelovu cenu architektů, a královna Alžběta ho povýšila do šlechtického stavu.

Aktuální článek

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi,...

10 nejčastěji zobrazovaných článků