Petrohrad (2) - památníky socialismu

Oslavy Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR), která podle gregoriánského kalendáře se udála v listopadu r. 1917, mám z dětských let spojené s lampionovými průvody. Jejich světlo mělo symbolizovat, že jsme vyšli z tunelu překonaného kapitalistického zřízení a mílovými kroky spějeme ke světlým zítřkům. Také jsme slýchali, že "ještě tato generace bude žít v komunismu" a socialistické heslo "Každému podle jeho zásluh" nahradí komunistické "Každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb."

V těchto dnech od VŘSR uplyne 100 let a k oslavám se nechystají ani v Rusku. Rezervovaný postoj má i prezident Putin - podle něj "výsledky revoluce byly velmi rozporuplné, velmi negativní i velmi pozitivní." Přitom podle ruských průzkumů počet lidí, kteří hodnotí pozitivně socialistickou éru včetně Stalina (a v poslední době také Brežněva), se údajně neustále zvyšuje a tento názor sdílí už asi polovina dotazovaných.

Na druhé straně svrženému caru Mikuláši II., který byl tři čtvrti roku po vypuknutí revoluce ve vyhnanství zavražděn i s celou rodinou, popularita také roste a pravoslavná církev ho dokonce prohlásila za svatého. V Petrohradu ho připomíná jezdecká socha.

Aktuální postoj k postavám historie je dobře patrný i podle vztahu k jejich památníkům. A podle vládnoucí garnitury se může radikálně měnit. Vendomský sloup se sochou Napoleona na stejnojmenném náměstí v Paříži je toho zářným příkladem. První socha byla zničena a nahrazena sochou Jindřicha IV., po několika desetiletích se na sloup vrátil Napoleon, v době Komuny (1871) byl i zásluhou malíře Gustava Courbeta podruhé odstraněn a konečně 3 roky poté se na něm znovu objevil v třetím provedení a dá se předpokládat, že návštěvníkům hotelu Ritz už pohled na něj nebude upřen, protože jinými významnými vojevůdci se Francie pochlubit nemůže.
Na politické turbulence 20. století měl mimořádnou smůlu uznávaný sochař Otakar Švec (žák J. V. Myslbeka a J. Štursy). Z jeho děl je "nepřežil" pomník legionáře, T. G. Masaryk, Jan Hus, D. D. Eisenhower, F. D. Roosevelt a obrovské sousoší se Stalinem. U posledního se sochař nedožil ani jeho odhalení, krátce předtím spáchal sebevraždu.

V Petrohradu jsou nad věcí a přes "rozporuplnost" pomníky revoluce zde stále najdeme. Nejznámějším je křižník Aurora, z něhož revolucionáři vypálili salvu, která byla signálem k útoku na Zimní palác, zimní sídlo cara, v současnosti známé skvostnými sbírkami Ermitáže.

Loď jsme bohužel neviděli, protože byla převezena k opravě a renovaci do loděnic v Kronštadtu. Dnes už je zase zpět a slouží jako muzeum.
Protože však tržní hospodářství funguje i v Rusku, Auroru bylo možné si pronajmout pro uzavřené akce. A tak se stalo, že byla využita i k natáčení pornografických filmů. Mezi bustami revolucionářů a dalšími artefakty dějinného převratu to muselo být obzvlášť dráždivé.

V parku u klášterního komplexu Smolnyj s chrámem Vzkříšení Krista najdeme sochy Karla Marxe a Bedřicha Engelse, podobně jako je mají v Berlíně.

Ale kde je hlavní hrdina Vladimír Iljič Lenin? K jedné, 10 m vysoké bronzové soše se neznámý "atentátník" zachoval velmi neuctivě a nastraženou výbušninou v ní vytvořil metrovou díru. I když socha byla převezena k opravě a ve videu jsou vidět restaurační práce, nikde jsme ji nenašli, možná už veřejně vystavována není.
Vůdce světové revoluce má zde však ještě jednu. Dominuje velkému náměstí s fontánou.

A co poslední socha? Je to Josif Vissarionovič Džugašvili, alias Stalin, nebo není?

Podoba by tu byla, ale ve skutečnosti jde o sochu Nikolaje Michajloviče Przevalského, badatele, který významně přispěl k poznání Střední Asie a mimo jiné popsal plemeno divokých koní, dnes spojené s jeho jménem.