26. listopadu 2021

Firth of Forth - trojmostí u Edinburghu

Skotské hlavní město Edinburgh leží na pobřeží mořského zálivu, do nějž ústí řeka Forth, a k jeho dostupnosti z druhého břehu přirozeně vznikla potřeba záliv překlenout mostem. 



První reálné plány stavby mostu byly navrženy v 2. polovině 19. století, ale protože u Edinburghu je šířka zálivu téměř 10 km, bylo zvoleno mnohem užší místo, posunuté asi 14 km západním směrem. 

S výstavbou prvního mostu, podle řeky pojmenovaného Forth Bridge, se začalo v r. 1882, dokončen byl o 7 let později a otevřen r. 1890 princem z Walesu (pozdějším anglickým králem Edwardem VII.) poté, co do něj zatloukl poslední z 8 milionů nýtů, tento však s pozlaceným povrchem. Na tuto slavnostní akci byl pozván i maďarský konstruktér János Feketeházy, který ještě v téže dekádě realizoval své nejznámější dílo – most Svobody (Szabadság híd) v Budapešti, popsaný v předchozím článku této rubriky.  

Forth Bridge (i dále zmíněné mosty) zde můžu představit jen fotografiemi přes sklo autobusu při průjezdu Skotskem. Profesionální fotografii v širokém záběru a z nadhledu, i s podrobným popisem, najdeme na stránce anglické Wikipedie

Poprvé se všechny tři červené oblouky mostu vynořily za lánem obilí.



Most je určen k železničnímu spojení, jeho délka je 2467 m. Konzolová ramena hlavních polí mostovky  (přejezdové části) spojují 110 m dlouhé nosníky, výška příhradové konstrukce je 104 m a hloubka základů 27 m. Stejně jako u Brooklynského mostu v New Yorku byla pro ně použita technika kesonů, dutých kvádrů bez spodní strany, které se zaříznou do dna řeky a shora vyplní betonem.



Stavba mostu a práce pod vodou při tehdejších omezených technických možnostech byla velmi nebezpečná a celkem při ní přišlo o život 98 dělníků. 



Forth Bridge se stal ikonou Skotska, v r. 2015 byl jako technický a architektonický div zapsán na seznam UNESCO a přes staří více než 130 let dodnes patří mezi největší konzolové příhradové mosty na světě, denně po něm projede přibližně 200 vlaků. 

Rozvoj automobilismu si vyžádal další most a r. 1964 byl zprovozněn visutý silniční most Forth Road Bridge. U visuté konstrukce jsou základem lana s pevně ukotvenými konci, volně visící mezi věžemi (pylony) mostu, na něž jsou zavěšena přídavná svislá lana, která drží mostovku. Stejnou konstrukci má např. Golden Gate Bridge v San Franciscu. Forth Road Bridge má délku 2512 m a rozpětí mezi dvěma věžemi je 1006 m. U něj mám jen jednu nekvalitní fotografii z nájezdu na most, blíže viz např. zde



A ani to není vše, r. 2017 byl britskou královnou Alžbětou II. slavnostně otevřen dálniční most Queensferry Crossing. Název byl vybrán v anketě na počest skotské královny Margaret z 11. století, která v těchto místech nechala zřídit přívoz pro poutníky. 



Queensferry Crossing má opět odlišnou konstrukci, tentokrát jde o zavěšený most, kde napnutá lana jsou připevněna k pylonům a přímo drží mostovku. 




Délka mostu Queensferry Crossing je 2637 m a výška věží 207 m. Náhled na celý most s třemi pylony je zde

Anglické slovo firth znamená ústí řeky, Firth of Forth v názvu článku je tedy ústí řeky Forth a toto označení se používá i pro celé trojmostí. Všechny dohromady na jedné fotografii i jednotlivě s fundovaným popisem jsou v článku Rekordní trojmostí přes Firth of Forth od Jana Tůmy.    

Mozaiku různých typů skotských mostů asi hodinu jízdy od trojmostí Firth of Forth doplňuje kamenný (a částečně cihlový) obloukový Leaderfoot Viaduct (známý i jako Drygrange Viaduct), dokončený r. 1863. Jeho výška je 38 m a největší rozpětí oblouků 13 m. 



13. listopadu 2021

Miroslav Žbirka (a vzpomínka na jeho koncerty)

10. listopadu ve věku 69 let na zápal plic zemřel zpěvák a skladatel Miroslav Žbirka (nebo také Miro či Meky Žbirka) a přidal se do „Klubu 69“ k rockovým hudebníkům Oldřichu Veselému a Radimu Hladíkovi, kterým rovněž nebylo souzeno se dožít sedmdesátky. 

Měl jsem štěstí ho 3krát vidět na koncertech a mám ho i na několika vinylových deskách. První skladbou, která s ním vyšla na deskách, je Smútok. Objevila se na albu Beatová horúčka 1965-70, přehledu slovenských skupin (nejznámější z nich byly Beatmen a Soulmen) jako poslední na druhé straně. Žbirka ji nazpíval v r. 1970 se skupinou Modus, existující od r. 1967. Jedním z jejích zakladatelů byl Ján Baláž, později kmenový kytarista skupiny Elán. Z rozhlasového pořadu si vzpomínám na Žbirkovo líčení, jak se do skupiny jako teenager přihlásil na post sólového zpěváka a zkušenější hudebníci se na něj dívali s pobavením, zpíval tenkým, skoro dětským hlasem, ale i tak si ho tam nechali a určitě pak nelitovali.    


Modus a Žbirka mně ještě nic neříkali, nevěděl jsem, jak vypadají. Změnilo se to se skladbou Záhadná z r. 1977. Ta mě opravdu nadchla, vedle něj ve skupině působili klávesista Ján Lehotský, kytarista Laco Lučenič, zpěvačka Marika Gombitová, zpívali a písně skládali však všichni (přesněji Marika se skladatelkou stala až po těžké automobilové nehodě, která ji upoutala na invalidní vozík). Ve videu Lučenič chybí, na sólovou kytaru ještě hrál Karol Witz, Lučenič do skupiny vstoupil o rok později a zpočátku jako baskytarista. 

A právě kvůli písni Záhadná (melodii složil Lehotský) jsem o rok či dva šel na jejich koncert v Brně, konal se v sále Stadion. Modus byl tehdy na vrcholu a takovou sestavu lze bez nadsázky v našem měřítku nazvat superskupinou. S písní Úsmev vyhráli Bratislavskou lyru. 

Populární byla také Dievčatá

Příliš velký počet osobností v jednom týmu má však i stinnou stránku, že se všechny nemohou plně prosadit. Zpěv Lehotského (např. ve skladbě Pozhasínané) a jeho zastřený hlas se mně líbil možná i víc než k popu inklinující Žbirkův a na Lučeničovo kytarové mistrovství (patrné ve skladbě Medulienka se skupinou Prúdy Pavola Hammela, kde zaskočil za Fera Grigláka) v písničkovém repertoáru skupiny Modus (a bohužel ani později v Limitu) vůbec nebyl prostor. 

To pak vedlo k odchodu Žbirky a Lučeniče a k založení skupiny Limit. Jejím nejvýraznějším počinem (podle mě) je album Sezónne lásky z r. 1982, na němž se objevily Žbirkovy největší hity Biely kvet Atlantida, které se hodně zasloužily o to, že se tento rok jako první Slovák stal Zlatým slavíkem a sesadil z trůnu Karla Gotta.  

V Atlantidě se předvedl i jako klavírista. 

Předností slovenské hudby proti většině českého popu byla její původnost. Žbirka to pěkně vysvětluje v rozhovoru z minulého roku

Bratislava leží na hranici s Rakouskem a komunisti nedokázali vyrušit rozhlasové vysílání z Vídně. Klidně jste si mohli naladit rádio Ö3 a celý den vám hrála moderní hudba ze Západu. Lidé z Bratislavy tedy znali všechny zahraniční hity té doby v originále, takže slovenští muzikanti rychle pochopili, že pokud chtějí posluchače zaujmout, nepodaří se jim to tak, že dají slovenský text do písničky skupiny Smokie. To nás vedlo k vlastní tvorbě.“ 

Když to porovnáme třeba s repertoárem Heleny Vondráčkové, je v něm jedna coververze vedle druhé: Miláčku (Honey Pie od Beatles), To je štěstí (Woman in Love; Barbra Streisand), Dvě malá křídla tu nejsou (Killing Me Softly; Roberta Flack), Každá trampota má svou mez (Rest Your Love on Me; Bee Gees), A ty se ptáš, co já (The Winner Takes It All; ABBA), Ty máš tu moc fajn moc (Self Control; Laura Branigan), Já půjdu dál (I Will Survive; Gloria Gaynor), … U Hany Zagorové a Karla Gotta to bylo podobné, přestože jemu občas něco složili Karel Svoboda a Ladislav Štaidl.

Na albu Sezónne lásky jsou kromě Atlantidy a Bieleho kvetu ale i další pěkné písně, např. rocková Cesta zakázanou rýchlosťou 

a lyrická Láska na inzerát.


V jednom televizním pořadu moderátor snad pro výše položený hlas Žbirku představil jako „slovenského Robina Gibba“ podle zpěváka australské skupiny Bee Gees, známé zejména hitem Massachusetts. Žbirka tím očividně nebyl nadšený, protože jeho velkou láskou byli Beatles, od nichž někdy něco na koncertu s originálním textem zazpíval, přednost však měla vlastní tvorba a od Bee Gees v repertoáru neměl vůbec nic. Jeho matkou byla Angličanka a i díky tomu uměl anglicky a mohl sobě a kamarádům texty Beatles přepisovat podle poslechu.  

Pak už jsem ho moc nesledoval, trochu víc mě zaujala snad jen píseň Denisa, kterou složil pro tehdy 11letou dceru z prvního manželství s Helgou, 

a později Catherine (nebo také Katka či Katrin), věnovaná druhé manželce Kateřině. 


Koncem 80. let jsem Žbirku s Limitem viděl podruhé, koupil jsem si od něj nejnovější album Zlomky poznania z r. 1988, vyloženě popové písně se však už zcela míjely s mým vkusem, zmíním jen jednu: Možno sa ti zdá.


Uplynulo 30 let, kdy jsem Mira Žbirku vnímal jen pasivně, třeba v rádiu při cestě autem, a na YouTube ho nevyhledával.

2. 10. 2018 jsme s chotí byli v sále SONO v Brně na koncertu mé oblíbené finské skupiny The Rasmus, byl jsem maximálně spokojený, a pod dojmem toho jsme si řekli, že bychom na tamější recepci mohli koupit lístky na něco dalšího. A nabízel se Miroslav Žbirka s hosty (Peterem Brownem a Marthou) 29.10. Protože jsem nevěděl, zda mám dost peněz na nákup v hotovosti, zeptal jsem se, kolik lístky do podobné řady, jako jsme měli na finské rockery, stojí. Odpověď byla 1490 Kč. Na můj vcelku vlažný zájem se mně to zdálo až moc, ale budiž, ať má choť radost. Jenže ta cena byla za jeden lístek. Bezmála 3000 Kč na Žbirku? Platil jsem kartou a bylo to o dost víc než na The Rasmus.

Miro na koncertě křtil Double Album, které krátce předtím nahrál s anglickými hudebníky ve studiu Abbey Road v Londýně, známému díky Beatles, kteří také svému poslednímu albu dali jeho název.    

V úvodu koncertu vystoupil host Peter Brown, textař hvězdné skupiny Cream z konce 60. let (tvořili ji kytarista Eric Clapton, baskytarista Jack Bruce a bubeník Ginger Baker). Ten se zde překvapivě předvedl jako zpěvák. Po čtyřech mně nic neříkajících skladbách přišlo na Mirem dopředu avizované hity Cream White Room a Sunshine of Your Love.



A pak již přišel ke slovu Miro Žbirka. Dvě nové skladby, Dievča a Skúška snov s Katkou Knechtovou, byly promítnuty jako klipy. Následovaly tři písně z 80. let, které jsem neznal, a pak již dvě od milovaných Beatles, zpívaných v originále Paulem McCartneyem: Blackbird a Fool on the Hill.   



Slova „život nehrá fair“ písně Fair Play dnes zní zvlášť smutně.

Na veselejší myšlenky pak přepnul Bielym kvetem, na který navázal asi největším hitem posledního období Čo bolí, to prebolí s hostující Marthou.





Zazněla ještě jedna od Beatles a Paula McCartneyho: Hey Jude.  

V přídavcích zopakoval písně Dievča a Skúška snov, zařadil všemi očekávanou Atlantidu a uzavřel písní Mám rád (ty chvíle, když noc je mladá). 



Život nehrá fair.

7. listopadu 2021

Nikolaj Vasiljevič Gogol - Plášť

Léto máme za sebou, rána jsou chladná a místo triček s krátkými rukávy přišla chvíle na svetry a bundy či pláště. Z mládí si pamatuji na „šusťáky“, pláště, které vypadaly, jako kdyby je předtím žvýkala kráva a které s každým pohybem šustily a upozorňovaly na majitele držícího krok s módními trendy. Takový plášť jsem nikdy neměl, ale při velkém uskrovňování z podpory rodičů na studiích v Brně jsem se zmohl na semišový kabát z Tuzexu. Bohužel potřebnou sumu v korunách, abych je mohl se snědými spoluobčany, postávajícími před Tuzexem, pokoutně vyměnit na bony (6 korun za jeden bon), jsem dokázal našetřit až koncem února a vůbec jsem si ho neužil, protože se brzy oteplilo a rok na to už nebyl v módě.  

Ale Plášť ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809-1852), jedna z Petrohradských povídek (a stejně tak jeho divadelní hry Revizor a Ženitba a román Mrtvé duše), nevyjde „z módy“ nikdy. Jiný literární velikán, Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881), o něm prohlásil: “Všichni jsme vyšli z Gogolova Pláště.“   

Než se na tento plášť podíváme, stojí za to si prohlédnout i autora. Jeho podobu zvěčnil malíř Fjodor Moller, portrét z r. 1841 je k vidění v Treťjakovské galerii v Moskvě, v Petrohradě má pamětní desku na domě, kde 3 roky žil, a bustu v parku poblíž pobřeží. 





Z Petrohradských povídek jsou známé i další, zejména Něvská třída, popisující život na pulzující petrohradské tepně; fantaskní povídka Nos o lazebníkovi, který svému zákazníkovi nedopatřením (oba byli podroušení) uřízl nos a když ho pak našel, nevěděl, jak se ho zbavit, a postižený zase, kde ho najít; Podobizna o úpadku talentovaného malíře, který po nálezu peněz v rámu portrétu lichváře zakoupeného v antikvariátu si zaplatil příznivé kritiky svých děl, stal se žádaným u snobských zákazníků a v uměleckých kruzích, najal si pomocníky, jejichž prací se pak honosil, a s povýšeností hodnotil díla jiných malířů, aniž by sám byl schopen ještě něco vytvořit. 

Plášť pojednává o bezvýznamném úředníkovi Akakiji Akakijevičovi Botičkinovi, svobodném, malém plešatém padesátníkovi, který celý život pracoval na nejmenovaném ministerstvu, aniž by se kariérně posunul z pozice učedníka pro písařské práce. Jeho úkolem bylo opisovat listiny, které mu kolegové přinášeli, věnoval se tomu horlivě a se vzorným krasopisem, až si vyseděl hemoroidy. Bydlel v podnájmu u sedmdesátileté bytné, všichni se mu smáli, kdy se budou brát, dny mu plynuly jeden jak druhý, a místo toho, aby večer jako jiní šel třeba do divadla, zahrát si whist či dvořit se nějaké krásce, seděl doma a s láskou si jen tak pro sebe opisoval různé listiny, zvláště když adresátem byla význačná osobnost.    

Na svůj vzhled nedbal, v hlavě měl jen opisování, kabát se mu rozpadal, měl ho všelijak zalátaný, podšívka prosvítala, petrohradská zima je však krutá, a tak musel znovu zajít za svým dvorním krejčím Petrovičem, aby mu plášť v místech, kde je prodřený, „drobátko vyspravil“. Krejčí byl mimořádně střízlivý, plášť rozložil a prohlásil: „Tohle už spravit nejde, to je moc chatrná garderoba.“ Ani žadonění Akakije Akakijeviče o novou záplatu nepomohlo, „je to celé zteřelé, jak se toho dotknu jehlou, rozpadne se mi to v ruce,“ pravil Petrovič. „Plášť si budete muset pořídit nový.“ Akakiji Akakijevičovi se při slově „nový“ zatmělo před očima a když slyšel, že bude stát nejméně 150 rublů, jeho roční plat přitom činil 400 rublů, byl nadobro zdrcen

V pokladničce měl celoživotní úspory 40 rublů, rozhodl se, že omezí svou spotřebu, večer nebude pít čaj a rozsvěcovat svíčku, bude pracovat u svíčky své bytné, venku bude našlapovat jen zlehka, aby šetřil boty, nošení prádla k pradleně omezí. Jeho život dostal nový smysl. Jako by se oženil, jako by s ním teď stále byl ještě někdo druhý, jako by už nebyl sám, ale s nějakou příjemnou družkou, která svolila kráčet s ním společně životem – a tou družkou nebyl nikdo jiný než ten pěkně vatovaný plášť s pevnou podšívkou k neroztrhání. Každý měsíc si zašel alespoň jednou za Petrovičem popovídat o plášti.  

Od ředitele dostal nečekanou odměnu, několik měsíců se postil a za půl roku našetřil 80 rublů, na které doufal, že to s Petrovičem usmlouvá, když bude pod parou. Petrovič se šití věnoval 14 dnů a plášť Akakiji Akakijevičovi padl jako ulitý.  

Kolegové plášť také obdivovali a hned navrhli, že by se měl zapít. K tomu se Akakij Akakijevič neměl, ale jeden vysoce postavený kolega, zástupce přednosty, měl svátek a všechny pozval k sobě, že ho tam i plášť oslaví. Bydlel v lepší čtvrti, daleko od Akakije Akakijeviče. Na večírku vybrané společnosti z úplně jiného světa, než na který byl zvyklý, se nudil a chtělo se mu spát, protože v tu dobu už býval dávno v posteli, ale hostitel ho nenechal odejít, že se plášť musí zapít šampaňským a bude se pak podávat večeře. 

O půlnoci se Akakij Akakijevič konečně nenápadně vytratil. Liduprázdné ulice v něm budily úzkost a domů měl ještě přejít velké a temné prostranství, když mu zastoupila cestu skupina vousáčů. Popadli nebohého Akakije Akakijeviče, vysvlékli ho z jeho nového pláště a nakopli tak, že omdlel. Domů přišel ve zbědovaném stavu. 

Hned ráno šel za komisařem nahlásit loupežné přepadení. Komisař ale spal a pak obědval. Když se ke komisaři konečně probojoval, ten místo aby se soustředil na to hlavní, začal se Akakije Akakijeviče vyptávat, proč šel domů tak pozdě, jestli se nestavoval v nějakém vykřičeném domě.  

Jeden kolega mu poradil, že než na komisaře, který i v případě nalezení pláště ho bude zadržovat a chtít důkazy, že Akakiji Akakijeviči patří, bude lepší, když se obrátí na jednu významnou osobnost, a významná osobnost že může napsat a promluvit, s kým je třeba, a může celé věci jen prospět. Vybranou významnou osobností se stal přednosta úřadu s generálskou hodností a 10 úředníky, kteří se před ním třásli strachy. Svou významnost zdůrazňoval tím, že nikdo k němu nemohl jít přímo, ale přes několik stupňů podřízených a jeho hlavní zásadou byla přísnost. Podřízeným ji dával najevo slovy: „Co si to dovolujete? Víte, s kým mluvíte? Jste si vědom, koho máte před sebou?

Akakij Akakijevič přišel za významnou osobností, zrovna když měla na návštěvě kamaráda z dětství, a na ohlášeného Botičkina reagovala, že teď nemá čas a ať počká. Bylo také třeba předvést významnost svému příteli, který už byl dávno v penzi a žil na venkově. Když už si s přítelem neměl co říct, uhodil s nacvičenou tvrdostí na Akakije Akakijeviče, čeho si žádá. Vyděšený Akakij Akakijevič mu zajíkavě vyložil „že jako měl úplně nový plášť a byl o něj bezcitně okraden a že se obrací na něho, aby svou přímluvou nějak tento, a jestli by nenapsal panu policejnímu vrchnímu radovi, nebo někomu jinému, a ten plášť nenašel.“

Přednosta ho zpražil, že měl podat žádost na kancelář, která by se k němu dostala přes 4 stupně hierarchie podřízených. Akakij Akakijevič ustrašené namítl: „Osmělil jsem se obtěžovat Vaši Excelenci, protože na tajemníky není jaksi … žádné spolehnutí.“

Co? Cože?“ rozčílila se významná osobnost. „Víte vy vůbec, komu to říkáte? Uvědomujete si, s kým mluvíte?“  

Akakij Akijevič zbledl strachy, roztřásl se a málem omdlel. 

Významná osobnost spokojená s účinkem svých slov, mrkla na přítele a ten zjistil, že už se také začíná bát. 

Akakij Akijevič nevěděl, jak se dostal na ulici, s otevřenou pusou kráčel vánicí, prochladl, opuchl, ulehl do postele, třeštil v horečkách, zdálo se mu o plášti a zlodějích, chrlil sprosté nadávky, které od něj bytná předtím nikdy neslyšela, a vzápětí zesnul.

Tím to ale neskončilo, v Petrohradě se rozkřiklo, že po nocích se v ulicích zjevuje umrlec v podobě úředníka hledajícího nějaký plášť, o který ho kdosi připravil, a pod záminkou, že byl z pláště svlečen, strhává teď z lidí bez ohledu na hodnosti a tituly nejrůznější úřednické pláště s kočičími i bobrovými límci, vatované, mývalí, liščí a medvědí kožichy.

A natrefil tak i na významnou osobnost, když se jela potajmu pobavit za jednou známou dámou. Umrlec generála popadl za límec: „Á, tak konečně tě mám! Tvůj plášť zrovna potřebuju!

Nebohý významný muž divže nevypustil duši

Událost na něj hluboce zapůsobila. Dokonce teď už jen málokdy říkal podřízeným: „Co si to dovolujete, uvědomujete si, s kým mluvíte?“

Od té doby se naráz přestal objevovat mrtvý úředník; zřejmě mu generálův plášť dobře padl.      

***

Gogol se v létě 1839 léčil s žaludečně-střevními problémy v Mariánských Lázních a podle informací na www stránkách o historii lázní a jejich okolí povídku Plášť napsal právě tam.

Aktuální článek

KKRD Boys - <i>Pravidla bincárny</i> v Divadle Husa na provázku

V Divadle Husa na provázku došlo k personálním změnám, někteří odešli jinam (např. režisér Vladimír Michálek a herec Martin Donutil), novou ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)