Léto máme za sebou, rána jsou chladná a místo triček s krátkými rukávy přišla chvíle na svetry a bundy či pláště. Z mládí si pamatuji na „šusťáky“, pláště, které vypadaly, jako kdyby je předtím žvýkala kráva a které s každým pohybem šustily a upozorňovaly na majitele držícího krok s módními trendy. Takový plášť jsem nikdy neměl, ale při velkém uskrovňování z podpory rodičů na studiích v Brně jsem se zmohl na semišový kabát z Tuzexu. Bohužel potřebnou sumu v korunách, abych je mohl se snědými spoluobčany, postávajícími před Tuzexem, pokoutně vyměnit na bony (6 korun za jeden bon), jsem dokázal našetřit až koncem února a vůbec jsem si ho neužil, protože se brzy oteplilo a rok na to už nebyl v módě.
Ale Plášť ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809-1852), jedna z Petrohradských povídek (a stejně tak jeho divadelní hry Revizor a Ženitba a román Mrtvé duše), nevyjde „z módy“ nikdy. Jiný literární velikán, Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881), o něm prohlásil: “Všichni jsme vyšli z Gogolova Pláště.“
Než se na tento plášť podíváme, stojí za to si prohlédnout i autora. Jeho podobu zvěčnil malíř Fjodor Moller, portrét z r. 1841 je k vidění v Treťjakovské galerii v Moskvě, v Petrohradě má pamětní desku na domě, kde 3 roky žil, a bustu v parku poblíž pobřeží.
Z Petrohradských povídek jsou známé i další, zejména Něvská třída, popisující život na pulzující petrohradské tepně; fantaskní povídka Nos o lazebníkovi, který svému zákazníkovi nedopatřením (oba byli podroušení) uřízl nos a když ho pak našel, nevěděl, jak se ho zbavit, a postižený zase, kde ho najít; Podobizna o úpadku talentovaného malíře, který po nálezu peněz v rámu portrétu lichváře zakoupeného v antikvariátu si zaplatil příznivé kritiky svých děl, stal se žádaným u snobských zákazníků a v uměleckých kruzích, najal si pomocníky, jejichž prací se pak honosil, a s povýšeností hodnotil díla jiných malířů, aniž by sám byl schopen ještě něco vytvořit.
Plášť pojednává o bezvýznamném úředníkovi Akakiji Akakijevičovi Botičkinovi, svobodném, malém plešatém padesátníkovi, který celý život pracoval na nejmenovaném ministerstvu, aniž by se kariérně posunul z pozice učedníka pro písařské práce. Jeho úkolem bylo opisovat listiny, které mu kolegové přinášeli, věnoval se tomu horlivě a se vzorným krasopisem, až si vyseděl hemoroidy. Bydlel v podnájmu u sedmdesátileté bytné, všichni se mu smáli, kdy se budou brát, dny mu plynuly jeden jak druhý, a místo toho, aby večer jako jiní šel třeba do divadla, zahrát si whist či dvořit se nějaké krásce, seděl doma a s láskou si jen tak pro sebe opisoval různé listiny, zvláště když adresátem byla význačná osobnost.
Na svůj vzhled nedbal, v hlavě měl jen opisování, kabát se mu rozpadal, měl ho všelijak zalátaný, podšívka prosvítala, petrohradská zima je však krutá, a tak musel znovu zajít za svým dvorním krejčím Petrovičem, aby mu plášť v místech, kde je prodřený, „drobátko vyspravil“. Krejčí byl mimořádně střízlivý, plášť rozložil a prohlásil: „Tohle už spravit nejde, to je moc chatrná garderoba.“ Ani žadonění Akakije Akakijeviče o novou záplatu nepomohlo, „je to celé zteřelé, jak se toho dotknu jehlou, rozpadne se mi to v ruce,“ pravil Petrovič. „Plášť si budete muset pořídit nový.“ Akakiji Akakijevičovi se při slově „nový“ zatmělo před očima a když slyšel, že bude stát nejméně 150 rublů, jeho roční plat přitom činil 400 rublů, byl nadobro zdrcen.
V pokladničce měl celoživotní úspory 40 rublů, rozhodl se, že omezí svou spotřebu, večer nebude pít čaj a rozsvěcovat svíčku, bude pracovat u svíčky své bytné, venku bude našlapovat jen zlehka, aby šetřil boty, nošení prádla k pradleně omezí. Jeho život dostal nový smysl. Jako by se oženil, jako by s ním teď stále byl ještě někdo druhý, jako by už nebyl sám, ale s nějakou příjemnou družkou, která svolila kráčet s ním společně životem – a tou družkou nebyl nikdo jiný než ten pěkně vatovaný plášť s pevnou podšívkou k neroztrhání. Každý měsíc si zašel alespoň jednou za Petrovičem popovídat o plášti.
Od ředitele dostal nečekanou odměnu, několik měsíců se postil a za půl roku našetřil 80 rublů, na které doufal, že to s Petrovičem usmlouvá, když bude pod parou. Petrovič se šití věnoval 14 dnů a plášť Akakiji Akakijevičovi padl jako ulitý.
Kolegové plášť také obdivovali a hned navrhli, že by se měl zapít. K tomu se Akakij Akakijevič neměl, ale jeden vysoce postavený kolega, zástupce přednosty, měl svátek a všechny pozval k sobě, že ho tam i plášť oslaví. Bydlel v lepší čtvrti, daleko od Akakije Akakijeviče. Na večírku vybrané společnosti z úplně jiného světa, než na který byl zvyklý, se nudil a chtělo se mu spát, protože v tu dobu už býval dávno v posteli, ale hostitel ho nenechal odejít, že se plášť musí zapít šampaňským a bude se pak podávat večeře.
O půlnoci se Akakij Akakijevič konečně nenápadně vytratil. Liduprázdné ulice v něm budily úzkost a domů měl ještě přejít velké a temné prostranství, když mu zastoupila cestu skupina vousáčů. Popadli nebohého Akakije Akakijeviče, vysvlékli ho z jeho nového pláště a nakopli tak, že omdlel. Domů přišel ve zbědovaném stavu.
Hned ráno šel za komisařem nahlásit loupežné přepadení. Komisař ale spal a pak obědval. Když se ke komisaři konečně probojoval, ten místo aby se soustředil na to hlavní, začal se Akakije Akakijeviče vyptávat, proč šel domů tak pozdě, jestli se nestavoval v nějakém vykřičeném domě.
Jeden kolega mu poradil, že než na komisaře, který i v případě nalezení pláště ho bude zadržovat a chtít důkazy, že Akakiji Akakijeviči patří, bude lepší, když se obrátí na jednu významnou osobnost, a významná osobnost že může napsat a promluvit, s kým je třeba, a může celé věci jen prospět. Vybranou významnou osobností se stal přednosta úřadu s generálskou hodností a 10 úředníky, kteří se před ním třásli strachy. Svou významnost zdůrazňoval tím, že nikdo k němu nemohl jít přímo, ale přes několik stupňů podřízených a jeho hlavní zásadou byla přísnost. Podřízeným ji dával najevo slovy: „Co si to dovolujete? Víte, s kým mluvíte? Jste si vědom, koho máte před sebou?“
Akakij Akakijevič přišel za významnou osobností, zrovna když měla na návštěvě kamaráda z dětství, a na ohlášeného Botičkina reagovala, že teď nemá čas a ať počká. Bylo také třeba předvést významnost svému příteli, který už byl dávno v penzi a žil na venkově. Když už si s přítelem neměl co říct, uhodil s nacvičenou tvrdostí na Akakije Akakijeviče, čeho si žádá. Vyděšený Akakij Akakijevič mu zajíkavě vyložil „že jako měl úplně nový plášť a byl o něj bezcitně okraden a že se obrací na něho, aby svou přímluvou nějak tento, a jestli by nenapsal panu policejnímu vrchnímu radovi, nebo někomu jinému, a ten plášť nenašel.“
Přednosta ho zpražil, že měl podat žádost na kancelář, která by se k němu dostala přes 4 stupně hierarchie podřízených. Akakij Akakijevič ustrašené namítl: „Osmělil jsem se obtěžovat Vaši Excelenci, protože na tajemníky není jaksi … žádné spolehnutí.“
„Co? Cože?“ rozčílila se významná osobnost. „Víte vy vůbec, komu to říkáte? Uvědomujete si, s kým mluvíte?“
Akakij Akijevič zbledl strachy, roztřásl se a málem omdlel.
Významná osobnost spokojená s účinkem svých slov, mrkla na přítele a ten zjistil, že už se také začíná bát.
Akakij Akijevič nevěděl, jak se dostal na ulici, s otevřenou pusou kráčel vánicí, prochladl, opuchl, ulehl do postele, třeštil v horečkách, zdálo se mu o plášti a zlodějích, chrlil sprosté nadávky, které od něj bytná předtím nikdy neslyšela, a vzápětí zesnul.
Tím to ale neskončilo, v Petrohradě se rozkřiklo, že po nocích se v ulicích zjevuje umrlec v podobě úředníka hledajícího nějaký plášť, o který ho kdosi připravil, a pod záminkou, že byl z pláště svlečen, strhává teď z lidí bez ohledu na hodnosti a tituly nejrůznější úřednické pláště s kočičími i bobrovými límci, vatované, mývalí, liščí a medvědí kožichy.
A natrefil tak i na významnou osobnost, když se jela potajmu pobavit za jednou známou dámou. Umrlec generála popadl za límec: „Á, tak konečně tě mám! Tvůj plášť zrovna potřebuju!“
Nebohý významný muž divže nevypustil duši.
…
Událost na něj hluboce zapůsobila. Dokonce teď už jen málokdy říkal podřízeným: „Co si to dovolujete, uvědomujete si, s kým mluvíte?“
Od té doby se naráz přestal objevovat mrtvý úředník; zřejmě mu generálův plášť dobře padl.
***
Gogol se v létě 1839 léčil s žaludečně-střevními problémy v Mariánských Lázních a podle informací na www stránkách o historii lázní a jejich okolí povídku Plášť napsal právě tam.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
