25. listopadu 2015

Eugène Ionesco - Král umírá v Divadle U stolu

Když Eugène Ionesco (1909-1994) v r. 1962 napsal hru Král umírá (ve francouzském originále Le Roi se meurt, v anglickém překladu Exit the King) o posledních chvílích života krále Bérengera I., který byl přesvědčen o své nesmrtelnosti, objevila se řada interpretací, např. že autor paroduje francouzského krále Ludvíka XIV., Krále Slunce, nebo že se vysmívá v té době módnímu existencialismu (kdo nečetl A. Camuse a J.-P. Sartra, by se mezi intelektuály znemožnil) a napsal absurdní grotesku o kdysi mocném panovníkovi, neschopném strávit pád z výšin zpupné důležitosti k bezvýznamnosti slábnoucího člověka, který už zcela ztratil respekt, a jeho okolí jen sleduje a vyčkává, kdy vydechne naposled.
Ionesco však poskytl velmi prosté vysvětlení, v té době byl vážně nemocný a bál se, že zemře.

Značně se liší i jevištní provedení hry - následující snímek, převzatý ze stránky The Court Theatre v Addingtonu na Novém Zélandu, ukazuje honosnou výpravu, skvostný plášť krále a róby královen, bohatě zdobené koruny, rytířskou zbroj strážce, frak a cylindr lékaře, koberec.




Inscenace v brněnském Divadle U stolu je pravým opakem. Hlavní hrdina je polonahý a bosý, korunu má sice zlatou, ale (nejspíš) z papíru, místo trůnu železnou postel nastojato a invalidní vozík, královniným křeslem je omšelá barová stolička, oblečení ostatních členů "dvora" je všední, strážce vypadá jako pobuda a depresivní téma blížící se smrti umocňuje ponurý sklep Divadla Husa na provázku, kde Divadlo U stolu vystupuje.




Ionescova předsmrtná etuda se odehrává ve skromném obsazení šesti osob: král Bérenger I., první králova manželka Markéta (už starší), její inovace druhá manželka Marie (mladá a nyní první v srdci), lékař (vedle lékařského povolání a chirurgických zákroků se zabývá astrologií a je využíván i jako kat, s praxí chirurga k tomu má nejblíž), strážce, hospodyně a ošetřovatelka Julinka.

Zhrzená první královna je nedočkavá králi sdělit lékařovo zjištění o jeho brzkém úmrtí, své sokyni s jízlivostí oznamuje, že ještě bude potřebná při pohřebním obřadu, a se zadostiučiněním jí předhazuje, kam to s ní dovedl - palác je v troskách, pole samý úhor, nepřátelé obsadili většinu území a král jen pořádal plesy a bavil se.

Král si stěžuje, že se cítí špatně, jako kdyby mu zdřevěněly údy, bolí ho v kříži.

Královna Markéta: Zemřeš za půldruhé hodiny, zemřeš na konci tohoto představení. (Hraje se bez přestávky hodinu a půl.)
Král: To je špatný vtip.
Lékař: Ano, Sire, zemřete. Zítra ráno už nebudete snídat. Ani dnes večeřet.
Král: Ano, umřu. Za 40, za 50, za 300 let. Později. Až budu chtít, až na to budu mít čas, až se rozhodnu.

Poznává, že síly ho opouští, neudrží se na nohou, spadne na zem. Ještě si však namlouvá, že je to jen přechodná slabost. Vstal jsem. Sám jsem vstal.
Lékař mu ale nedává naději.

Král prosí o pomoc, aby ho nenechali umřít, vzlyká. Ať se čas vrátí nazpátek!
Markéta se na to dívá s opovržením: To už není král, řve jako podříznutý vepř. Je trapný. Doufala jsem, že bude hovořit vznešeně. (K lékaři) Uděláte zápis do kroniky. Vložíme mu do úst krásné výroky jiných králů. Bude-li třeba, nějaké vymyslíme.

Král: Lide, pomoz mi! Kdo mi dá svůj život, kdo chce dát život králi, svému dobrému králi? (Nikdo se nehlásí.)
Proč jsem se narodil, když nemůžu žít věčně? (Seneca: Celý lidský život není nic jiného než cesta k smrti.)

Když mu Markéta vyčte, že nechal zavraždit její rodiče i své příbuzné a přátele, opraví ji, že nevraždil, ale popravoval. Vyžadoval to zájem státu.
Lékař a kat v jedné osobě to potvrzuje a sám si myje ruce, že to bral jako akt milosrdenství, Jeho Veličenstvo říkalo, že by stejně jednou zemřeli.

Markéta: Však ty taky umíráš, protože to žádá zájem státu.
Král: Ale stát jsem já. (Známý výrok Ludvíka XIV.)

Pro lékaře je král odepsaným případem, zajímají ho jen nové zprávy, např. že Mars se srazil se Saturnem, a jeho praxe: Přicházím z nemocnice, kde jsem musel provést několik chirurgických zákroků, pro vědu nesmírně důležitých.
Pro ostatní a zvláště mladou královnu Marii, která doufá, že se dá ještě něco dělat, glosuje příznaky: Vidíte, Veličenstvo, nemůže se pohnout, nemůže mluvit, zkameněl. Už vás neposlouchá. To je charakteristický symptom, z lékařského hlediska úplně jasný.
Je prolezlý revmatismem. Dusí se. Měkne mu mozek, zdětinštěl.
Zlobí ho, že se král se smrtí opožďuje. Kdyby měl pořádný infarkt, neměli bychom tolik práce. Ledviny už nefungují, ale krev obíhá, jakž takž. A teď začíná delirium.
Nakonec nevydrží čekat na králův skon a omluví se, že má práci, a krále opustí.

Lékaři sekunduje strážce, od běžných ohlášení, že přichází Jeho Veličenstvo, se postupně osměluje k vyslovení názorů, hodnocení situace a opakování výroků lékaře: Radiátory nehřejí a ani Slunce neposlouchá, i když král dal rozkaz, aby vyšlo. Jeho Veličenstvo vyje! Král kráčí. Ať žije král! Král padá. Král umírá. Král vstává. Ať žije král! Král už nechápe jméno Marie. Jeho Veličenstvo osleplo. Král je v deliriu.

Jedinými, kdo soucítí s králem, jsou nová královna a věrná služebná.
Markétu "průtahy" stejně jako lékaře rozčilují: Ta jeho tiráda nebere konce. A ty dvě plačky se mu lepí na paty a připoutávají ho k životu, zdržují ho.
Krále naoko "utěšuje": Měj trochu strpení. Za chvíli se otevřou všechny brány dokořán.
Král se vyděsí ještě víc: Brány … brány … jaké brány?

Z hry mrazí, jak sebevědomí vládce, nevěřícího že nejde o zlý žert, se s příznaky vypovídajícího těla zlomí v záchvaty vzteku a sebelítosti, snahu chytat se stébla, a s poznáním marných nadějí v odevzdanost a osamělost při příchodu smrti.




V hlavní roli exceloval Viktor Skála z Městského divadla v Brně, přesvědčivě vyjádřil zvraty v psychice krále a jejich odraz v pohybu od velkých gest po ochablost, pády a nakonec bezvládnost.
Výrazné role bezcitných průvodců krále k bráně smrti - první královny Markéty a lékaře - ztvárnili Helena Čermáková z Městského divadla Zlín a Jan Mazák ze stejného divadla jako Viktor Skála.
Milující druhou královnou Marií byla Lucie Schneiderová z Národního divadla v Brně, Marie Durnová z Mahenova divadla hrála hospodyni Julinku a Cyril Drozda z HaDivadla strážce.



Nevím, jestli Petr Ulrych Ionescovu hru Král umírá znal, ale v r. 1968 složil stejnojmennou píseň. I když v představení nezazněla, textem by se sem hodila a zkreslující tón boosteru sólového kytaristy doprovázející skupiny Atlantis mrazivou atmosféru podtrhuje.

16. listopadu 2015

Vysoké Tatry (6) - Kriváň

Kriváň je pro Slováky symbolem jako Matterhorn pro Švýcary, dříve býval i ve státním znaku a dnes je na slovenských euromincích. Při příjezdu od západu už zdálky upoutá nádherným profilem vrcholu a dlouho byl považován za nejvyšší horu Vysokých Tater. Až s přesnými metodami měření se ukázalo, že má "jen" 2494 m n. m. Nejpůsobivější je z Podbánského, bohužel buď byl krásně vidět a neměl jsem po ruce fotoaparát, anebo to bylo naopak. Jako provizorní sem zatím dávám letošní fotografii pořízenou přes sklo auta při cestě z Košic.



Zakřivení vrcholu podle pověsti má na svědomí anděl, který po stvoření světa roznášel krásu a křídlem kus vrcholu urazil. Přitom se mu mnoho krás vysypalo na celou oblast Vysokých Tater.

Asi před 10 lety jsem u nádraží ve Štrbském Plese koupil jeho obrázek od lidového umělce, cena byla také lidová, pouhých 99 SKK (přibližně 80 Kč), což při rozměru 20x15,5 cm bylo zadarmo.




Na vrchol se dá jít několika různými trasami, tradiční vede z turistického centra Vysokých Tater Štrbského Plesa a stejnou trasou zpět, to nás (mě a syny) ale nelákalo a místo toho jsme ze Štrbského Plesa jeli taxíkem na další oblíbené výchozí místo - Tri Studničky. Proti Štrbskému Plesu (1355 m n. m.) je položeno níže (1141) a převýšení tím naroste o více než 200 m, ale trasa Tri Studničky - Kriváň - Štrbské Pleso je zajímavější. Protože výstup na vrchol Kriváně ze Tří Studniček je délkou přibližně 5,5 km zhruba jen poloviční proti výstupu ze Štrbského Plesa, je tato část také mnohem strmější.




Zpočátku jdeme po zelené značce lesem, který po dosažení Grúniku (1576) přejde v kosodřevinu. Serpentinami se dostaneme do Krivánskeho žľabu pod hřebenem Vyšná Priehyba (1982).




Žlebem postupujeme až k rozcestí (2120), kde se směr od Tří Studniček setkává s modře značenou trasou od Štrbského Plesa, viditelnou na dalším snímku z nadhledu na pravé straně svahu, ještě více vpravo pod ním je Krivánský žľab. I když z rozcestí je možné postupovat pozvolněji sutí, lepší je strmým výstupem se dostat na hřeben, odkud se otevřou krásné výhledy.




Cesta na vrchol přechází přes Malý Kriváň (2334) a Daxnerovo sedlo. V závěrečném stoupání procesí turistů houstne, protože kvůli nutnosti přelézat velké kamenné bloky se postup zpomalí.




Vrchol je označen slovenským národním symbolem - dvouramenným křížem. Při mém prvním výstupu v r. 2004 tam však byla jen dřevěná tyč.




Je zde také pamětní deska na výstup představitele slovenského národního obrození Ľudovíta Štúra a jeho druhů v r. 1841. První doložený záznam o jeho zdolání je téměř o 70 let starší, r. 1772 jej v doprovodu dalších osob pokořil evangelický kněz a přírodovědec A. J. Czirbesz. Pro štúrovce však bylo nestravitelným soustem, že o rok dříve než oni vrchol zdolal saský král Friedrich August II. a z iniciativy lesního správce byl zde vztyčen obelisk s pamětní deskou v němčině a pozlacenou korunou. Není divu, že nevydržel, slovenští nacionalisté ho poničili a nakonec svrhli do propasti.




Z vrcholu se naskýtají výhledy na masivy Vysokých i Nízkých Tater a také na řadu horských jezer. Směrem na východ je vidět Krivánské Zelené pleso (2017), které rozlohou 5,16 hektarů mírně překračuje čtvrtinu rozlohy Velkého Hincova plesa a Štrbského plesa.




Na severní straně je ještě o něco větší Nižné Terianské pleso (1940), má 5,55 ha, a ve vyšší poloze napravo od něj v dolině Nefcerka je nezřetelně vidět Vyšné Terianské pleso (2124).




Zážitkem je i sestup.



Na obzoru se leskne hladina Štrbského plesa.



Vodní plocha uprostřed lesa na polovině cesty dolů do Štrbského Plesa je Jamské pleso (1447).




Poslední část cesty má už mírný sklon. Při pohledu zpět zaujme hřeben hor, v jehož levé části je Krátka (2374) a v popředí vpravo Jamská kopa (2079).



V cíli cesty ještě obejdeme Štrbské pleso. Přes něj je Kriváň také vidět - jako zub v levé části snímku, za skokanským můstkem je Solisko, na jehož svahu se v zimě lyžuje.



Výstup na Kriváň je podobně jako na Slavkovský štít náročný velkým převýšením a v závěrečné části je nutné si pomáhat i rukama, nejsou zde však žádné exponované úseky s řetězy či skobami. V tom je obtížnější Jahňací štít a Východná Vysoká, kam se lze dostat jen přes sedla Poľský hrebeň a Prielom, kde si jich užijeme do sytosti. O nich ale zase někdy příště.

6. listopadu 2015

Čtvrté výročí blogu

Uplynul už čtvrtý rok ode dne, kdy jsem v pošmourném listopadovém počasí dostal nápad založit blog. Obvyklé nadšení začátečníků sice vyprchalo, aktivita postupně slábla, ale poslední rok se ustálila na 3 článcích měsíčně.

Přibylo návštěvníků mimo okruh věrných čtenářů, každý den 15-25 článků někdo najde přes Google nebo Seznam. S tím přišlo i několik nabídek za odměnu zařazovat do článků reklamy, konkrétně od slevového portálu nabízejícího zájezdy, internetového knihkupectví a pojišťovny. Na žádnou jsem však nereagoval, reklam je už tak dost od Blog.cz.

Server Fanda (odnož TV Nova), převzal dva články o sexu: Berlín (2) - Erotik-Museum (název byl změněn na Muzeum erotiky v Berlíně) a Sex ve zbrani.




Sex ve zbrani se objevil i v pohyblivém panelu (s pěknou upoutávkou :)) a v této době se mish-mash stal i Blogem dne.




Portál Právě dnes si do kulturní rubriky k Oldřichu Veselému našel dva články, kde ho zmiňuji: Zpěv u klavíru a Oldřich Veselý (2) - Synkopy (4), E-band.




Poslední rok přinesl řadu soutěží a akcí.
Několik jich pořádala Natty. S mými chabými znalostmi o zdravé výživě (např. na otázku "Jaké je minimální množství ovoce a zeleniny, které bychom každý den měli sníst?" jsem odpověděl "10 deka" a správná odpověď byla "půl kila") jsem nemohl skončit jinak než na chvostu startovního pole. Lépe se mně dařilo v soutěži podle obrázku uhodnout přísloví, jednou jsem v průběžném pořadí byl dokonce první, ale nakonec jsem se stejně propadl daleko za nejlepší. Nattiny diplomky však dovedou vykouzlit úsměv.




Hodiny s krásnými fotografiemi jsou grafickým dárkem Beatricie.


Userka přihlásila do soutěže Jak si představujete Standu? obrázek, v němž se utrápený Standa krčí v obklíčení blogů, vtipně graficky vyjádřených detaily jejich zaměření a libůstek (např. Mengano charakterizují rodinní příslušníci Medvěd a Cibule, Kinga Rucolu houby a jazykové znalosti, Blouda velbloud, Čerfa psavost a vztah k Japonsku, u mě nechybí ani ženský přírodní klín).



Čerf (Petr Vápeník) vyhlásil soutěž o stotisícího návštěvníka s věcnými cenami - Petrovými fotografiemi podle vlastního výběru. Za vítěznou userkou a Janah jsem byl třetí, kdo kulaté číslo zachytil. Vybral jsem si nádhernou fotografii Plovoucí brána torii (za odlivu) na ostrově Miyajima z Petrovy cesty po Japonsku. Fotografii rozměru 30x45 cm mám dnes zarámovanou ve skle a pověšenou nad pracovním stolem, při pohledu na ni se nechávám v představách unášet na druhý konec světa.


Převzal jsem ji osobně v Praze, kde jsme se sešli i s userkou. Petr nám dělal průvodce a ukázal řadu zajímavostí ze své rubriky Pražské drobnůstky (kubistickou lucernu, Bradáče a válečky u Karlova mostu, Lennonovu zeď a Beethovenův platan), dům, kde žil Jan Werich a básník Vladimír Holan, … Také jsme byli v kavárně i restauraci a (slovy politických zpravodajství) v družné atmosféře strávili téměř celý den. A těch společných fotografií, prozářených userčinými úsměvy, co odtud máme :).

Opica (christiiinka) sestavila křížovku o ceny s hesly z blogového prostředí, z úspěšných řešitelů jsem společně s Kelins byl vylosován a získal knihu Tomáše Dacíka Pekelník. Baron Trenck - mýtus a skutečnost. Udělala mně radost, kniha nejenže se zabývá životem legendárního velitele pandurů ve službách Marie Terezie, věrohodností jeho portrétů, ale přináší i antropologický rozbor kostry v Kapucínském klášteře v Brně, odpovídající na pochybnosti, zda vůbec kostra a hlava, která od ní byla oddělena, Trenckovi patří.

Robka vede oblíbenou rubriku Hudební abeceda, kam posílám drobné příspěvky. Kliknutím na pěkné ikonky jejího syna Jirky v dolním boxu se přejde na články, kde je mnoho zajímavých hudebních odkazů všech přispěvatelů. Sbírka není úplná, chybí mně písmena Ň, Ť, k nimž žádnou pěknou skladbu neznám, a Š, které jsem ve vyhlášení dalšího kola přehlédl.

Zpestřením převažujícího zaměření na cestování a umění byl lehce ironický článek Umíme diskutovat a sneseme kritiku? (stal se nejkomentovanějším textem), velmi si cením Rozhovor s Maglaiz, který vlastně svými košatými odpověďmi napsala naše blogová intelektuálka Maglaiz, na otázky ze Surpanova 10-dílného projektu jsem vedle mnoha dalších oslovených blogerů odpověděl v samostatném článku Michail Bulgakov - o zahušťování (a něco navíc).

A co bude dál?

Doufám, že stále ještě 3 články měsíčně, rozhovor s další zajímavou blogovou osobností a také soutěž o ceny - po 200 článcích (podobně jako byla po 100 článcích), a protože tento článek má pořadové číslo 165, vychází to přibližně za rok.

Aktuální článek

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi,...

10 nejčastěji zobrazovaných článků