31. prosince 2023

Dvanácté výročí s blogem a ohlédnutí za rokem 2023

4. listopadu uplynulo 12 let od založení mého blogu, tehdy na doméně Blog.cz, ale jako obvykle text je shrnutím za celý kalendářní rok. 

Opět začnu statistikami počtu článků v jednotlivých rubrikách za celé období, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), a počty výhradně mých článků v jednotlivých letech. 





Na první místo se dostaly počty článků v rubrice Výtvarné umění a zřejmě se to bude ještě zvýrazňovat, protože v současné chvíli mám založeno 94 adresářů s vlastními fotografiemi obrazů malířů, které bych postupně chtěl zařazovat (nejspíš jednoho měsíčně, to by ale vyžadovalo téměř 8 let). Naopak poprvé (s výjimkou dvouměsíčního období v prvním roce 2009) nepřibyl ani jeden článek do rubriky Sex. Některá témata jsou už uzavřena, např. jsme pověsili na hřebík sjezdové lyžování a v rubrice Příroda tak zůstanou sjezdovky jen z Itálie, Rakouska a Francie), do Vysokých Tater na túru se znovu asi nevypravíme a končím na 12 textech, v hudbě jsem z Brna přiblížil největší rockové legendy (Synkopy 61, Progress Organization/Progres 2, Futurum a jejich nejvýraznější sólisty Michala Poláka, Oldřicha Veselého, Pavla Váněho, Romana Dragouna i Hanu a Petra Ulrychovy s jejich začátky ve skupinách Vulkán a Atlantis), z divadelních her Antona Pavloviče Čechova chybí jen Racek, doplním ho asi v lednu, protože před nedávnem jsme na něm byli. 


Výtvarné umění

S novými návštěvami galerií rozšiřuji i dřívější články, případně nahrazuji některé fotografie novějšími v lepší kvalitě. Protože asi málokdo hledá v historii rubrik, uvedu alespoň několik příkladů doplněných obrazů.  

Pieter Bruegel staršíKrajina s útěkem do Egypta (1563, Courtauld Institute of Art, Londýn) je znázorněním biblického příběhu, kdy sv. Josef s manželkou Pannou Marií a Ježíškem prchají před králem Herodem do Egypta, protože se dozvěděli, že Herodes chce novorozeného „krále Židů“ zavraždit, aby v budoucnu neohrozil jeho vládu. 



Jan Vermeer van DelftMladá žena stojící u virginalu (1670-1672, National Gallery, Londýn). Virginal byl nástroj cembalového typu, využívaný v renesanční a barokní hudbě, později vytlačený klavírem a dnes se nacházející jen v muzeích. 



Thomas GainsboroughMalířovy dcery Margaret a Mary (1758, Victoria and Albert Museum, Londýn) jsou ve věku 9 a 7 let, jedna z nich (zřejmě mladší) byla duševně chorá, což malíře velmi trápilo.  



Caspar David FriedrichKrkonoše se zvedající se mlhou (1819-1820, Neue Pinakothek, Mnichov), jeden z mnoha obrazů našich hor od německého malíře romantismu. 



Vincent van Gogh zmítaný depresivními stavy si rok před sebevraždou uřízl ucho a týden po návratu z nemocnice namaloval slavný Autoportrét s obvázaným uchem (1889, Courtauld Institute of Art, Londýn). Na obraze má obvázanou pravou stranu hlavy, přestože si ve skutečnosti uřízl levé ucho, malíř jej totiž vytvořil před zrcadlem.



Georges SeuratPudrující se mladá žena (1888-1890, Courtauld Institute of Art, Londýn). Obraz znázorňuje modelku Madeleine Knoblochovou, o níž se vzhledem k tajnůstkářství malíře vůbec nevědělo, že je jeho partnerkou. 



James EnsorZátiší v ateliéru (1889, Neue Pinakothek, Mnichov). Malířské náčiní, panenky, lebky a masky vyjadřují alegorii umělce pronásledovaného halucinacemi, mrtvé věci jako kdyby zde ožívaly. 



Amedeo ModiglianiAkt (1916, Courtauld Institute of Arts, Londýn) je nejnovějším přírůstkem do souboru aktů tohoto malíře, který se tak rozrostl na 8. 



Oskar KokoschkaEmigranti (1916-1917, Pinakothek der Moderne, Mnichov). Obraz je i po vice než 100 letech aktuální, jen ti dnešní migranti (zvláště z arabských zemí a Afriky) jsou mnohem mladší.  



K exotickým obrazům „Celníka“ (Henriho) Rousseaua patří i Zaklínačka hadů (1907, Musée d'Orsay, Paříž).


Z nahrazených fotografií lepšími se to týká např. všech Leonardových obrazů z Paříže, Londýna a Mnichova, zařadím ale jen Dürerův Autoportrét v kožichu (1500, Alte Pinakothek, Mnichov), protože původní fotografie byla velmi nekvalitní.  













Divadelní představení a filmy

O divadelních představeních jen telegraficky, buď již byly představeny v samostatných článcích, anebo nemám plné texty her, abych je mohl podrobněji přiblížit. 

Vykouření (Divadlo Husa na provázku, hra vychází ze skandálu, který vyvolalo provedení her Prokletí a Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra a scenáristy Olivera Frljiče, kde Ježíš měl znásilnit muslimku), Čekání na Godota (Mahenovo divadlo, viz odkaz), Ucpanej systém (na motivy povídek Irvina Welshe, vzdálený přenos z Dejvického divadla do auly FSI VUT), Racek (Mahenovo divadlo), Tři sestry (Mahenovo divadlo, blíže opět v odkazu), Saturnin (Mahenovo divadlo, inscenace známého humoristického románu Zdeňka Jirotky, paradoxně napsaného v tíživé době 2. světové války v r. 1942).

Po dlouhé době jsme několikrát byli i v kině, a sice na filmech Ostrov (v příběhu ztroskotání na opuštěném ostrově partneři před rozvodem jsou donuceni spolupracovat na záchraně, v hlavních rolích Jana Plodková a Jiří Langmajer), Buď chlap! (Ondřej Sokol jako instruktor speciálního kurzu přežití v drsných podmínkách Vysokých Tater se v mezních situacích ukáže jako slaboch), Oppenheimer (o Robertu Oppenheimerovi, vedoucímu týmu, který v rámci projektu Manhattan vyvinul atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki), Její tělo (Natália Germáni v životopisném příběhu vrcholové sportovkyně, skokanky do vody Andrey Absolonové, která po zranění páteře a fotografování aktů se stane pornoherečkou a nakonec v 27 letech umírá na zhoubný nádor na mozku), Tancuj, Matyldo (o Alzheimerově nemoci a zátěži pro celou rodinu, v hlavních rolích s Reginou Rázlovou a Karlem Rodenem).


Koncerty

Událostí roku byl koncert Scorpions ve Winning Group Areně, do článku jsem později přidal baladu When You Know (Where You Come from) z jejich nejnovějšího alba Rock Believer z r. 2022 a protože asi málokdo si toho všiml, přidám ji i sem.


Velmi pěkný byl i koncert Báry Basikové s Basic Bandem, související článek jsem rovněž rozšířil o jednu píseň.

Na hudební akci v Bučovicích jsem viděl Jiřího Korna a Richarda Müllera a samozřejmě jsem nemohl vynechat koncerty mých oblíbených brněnských kapel Futurum na Špilberku a Synkopy 61 v sále SONO. Zvědavý jsem byl zvlášť na Synkopy 61, protože klíčoví zpěváci skupiny Michal Polák, Oldřich Veselý a baskytarista Jan Čarvaš už nežijí a Pavel Pokorný ze zdravotních důvodů přestal vystupovat, z původní sestavy tak zůstal jen kytarista Petr Směja a bubeník Jiří Rybář. Alespoň jedno video z tohoto koncertu přidám, kde je patrné, že přes značné oslabení skupině to stále ještě pěkně hraje a zpívá.

I ve Futuru došlo k personálním změnách, ze zakládající sestavy stabilní oporou jsou zpívající klávesista Roman Dragoun, kytarista Emil Kopřiva a bubeník Jan Seidl.  



Dovolené

Nejraději cestuji po velkých městech, protože tam většinou jsou pěkné galerie a zajímavá architektura a docela opovrhuji dovolenými typu Maledivy, Bali, Seychely, Mauritius (kterými se tak pyšní nejrůznější celebrity a pak na Instagramu vystavují fotky v plavkách), protože jejich podstatou je cesta z pod slunečníku do vody a zpět. V tom si nerozumíme s chotí, ale mnohokrát jsem vyšel vstříc a u moře jsme byli v Thajsku, Mexiku, na Kanárských ostrovech, v Itálii, v Nice (a tím na Azurovém pobřeží), několikrát v Řecku a u Jadranu v zemích bývalé Jugoslávie, kde však vždy bylo i něco víc než jen koupání, beze mě pak byla se syny v egyptské Hurghadě, zatímco já ve stejnou dobu v Káhiře a na výletu do Luxoru. Letos jsem si však prosadil svou a 4 dny jsme strávili v Budapešti, 5 dnů v Mnichově a 6 dnů v Londýně. Něco z nich a z okolí se objevilo v článcích Mnichov (1) - Olympiapark, BMW Welt a Allianz Arena, Jezero Chiemsee a zámek Herrenchiemsee - německé Versailles, Arthur Wellesley - přemožitel Napoleona u Waterloo a jeho památníky v Londýně (3) a Dublinu (3), Londýn (4) - parky, Stonehenge - megalitická pravěká svatyně

Velmi pěkné byly i 4 dny v Krkonoších. Cestou tam jsme se zastavili v Litomyšli, na zpáteční cestě v Hospitalu Kuks se sochami Matyáše Bernarda Brauna a v Zoo ve Dvoře Králové. 









V samotných Krkonoších jsme navštívili Janské Lázné a Stezku korunami stromů a vyšli na Sněžku. V turistické rubrice mám článek o výstupu na Sněžku ze Špindlerova Mlýna a sestupu z vrcholu Obřím dolem nepříjemnou trasou s velkým klesáním a rozdílem nadmořských výšek 850 m do Janských Lázní. Tentokrát jsme si to zjednodušili a z Janských Lázní vyjeli na mezistanici Růžová hora, což je asi dvě třetiny trasy Obřím dolem na vrchol naší nejvyšší hory, a došli jen zbývající úsek se stoupáním necelých 300 m. Rodina mladšího syna i se 7letými vnučkami, která tam byla s námi, však vystoupala celou trasu z Janských Lázní. Dolů nás to už pěšky nelákalo a s vnučkami jsme z vrcholu sjeli lanovkou až do spodní stanice v Janských Lázních.     






Při pobytu na našem letním sídle v Bučovicích jsme navštívili akci Dobývání zámku. Ran tam bylo jak u Verdunu a „mrtvých“ také spousta. 




 

Soukromí

Mladší syn na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity složil rigorózní zkoušku a svou titulaturu vylepšil na RNDr. Ing. Ph.D. Tím dosáhl tří čtvrtin té mé, k chybějící hodnosti vedou ještě dva dost vysoké schody, přitom požadavky na docenta už teď vysoce překračuje. Akademická kariéra ho však neláká, protože jako IT architekt ve velké firmě má několikanásobně vyšší plat než na VŠ, na mateřských fakultách VUT FEKT a MU FI ale i tak ještě drží malé úvazky přes projekty a výuku po jednom předmětu.  

Staršímu synovi jsme koupili byt 2+1 v centru Brna, ještě dokončujeme jeho úplnou rekonstrukci a kompletujeme vybavení, on se nám odvděčuje tím, že se svou přítelkyní v lednu budou mít první dítě, kluka, po dívčích dvojčatech (2016) mladšího syna budeme tak mít 3. vnouče. Protože před časem jsme věnovali zrekonstruovaný a zařízený byt 3+1 v paneláku v osobním vlastnictví mladšímu synovi, můžeme říct, že jejich podporou ve studiu na VŠ a zabezpečením bydlení jsme své životní „úkoly“ splnili.  

Asi si řeknete, proč najednou tolik soukromých informací. Je to proto, že další shrnutí na konci roku 2024 již možná nebude. Rok 2023 byl pro mě sice osobně úspěšný (a to i v odborných aktivitách) a naplněný pěknými zážitky, kazí to jen to, že nad mým životem se rozprostřel temný mrak.


Zdraví

Na zdraví jsem si nikdy nestěžoval, bral jsem ho jako úplnou samozřejmost, nikdy jsem totiž neměl neschopenku. Matka má 94 let a stále se drží, otec se dožil 87, předpokládal jsem, že dlouhověkost mě nemine. Někdy v polovině roku 2022 jsem začal pociťovat bolesti v břišní krajině a občas i v zádech, nevěděl jsem, jak si mám sednout či lehnout, každý pohyb byl bolestivý, cítil jsem se unavený a spát jsem často chodil už kolem deváté večer, ačkoliv běžně málokdy před půlnocí. Přičítal jsem to přepracování, kromě hlavního pracovního poměru jsem dlouhodobě měl ještě i vedlejší spojený/spojené s časným vstáváním a dojížděním, prakticky jsem neměl volnou sobotu. Byl jsem sice na vyšetření ultrazvukem i rentgenu, ale ta nic nezjistila. Když se stav nelepšil, v únoru 2023 jsem na soukromé klinice konečně podstoupil důkladné vyšetření CT snímkováním a diagnóza byla zdrcující – zhoubná nemoc ve 4. stadiu. A tak jsem se stal pacientem MOÚ v Brně, každé tři týdny mě čeká odběr krve, čtvrthodinová biologická infúze a dvouhodinová chemická, k tomu léky, jednou za půl roku další CT. Diskutovat o tom víc nechci, je to jen vysvětlení pro případ, že zde již nic nového nepřibude. Stav se pocitově zlepšil, bolesti teď necítím, ale i když mám stále plno plánů, je těžké na to nemyslet, prognóza je velmi nejistá. Takovou situaci v písni Mikymauz krásně vyjádřil Jaromír Nohavica, když za kytarového doprovodu dalšího výborného folkaře Karla Plíhala zpívá: „Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí, zda mi to ještě tluče, jestli mám ještě štěstí.

A slova Soni Smetanové „Při náročných výstupech chybí dech“ ve skladbě Filmy dnů zpěváka a klávesisty Romana Dragouna a kytaristy Emila Kopřivy ze skupiny Futurum, na jejíž koncerty chodím už 40 let, se s mým stavem také shodují.  


 A na konec roku ještě přání do nového. 



22. prosince 2023

Emil Nolde - expresionismus inspirovaný primitivním uměním

Po děsivém masakru šíleného střelce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které předcházela vražda jeho otce a podle balistické analýzy zbraní i vraždy muže s dítětem v kočárku v Klánovickém lese, se nehodí přijít s „bezstarostným“ textem, proto jsem nakonec vybral dílo malíře, jehož některé obrazy působí až strašidelně. 

Emil Nolde (1867-1956) byl německým malířem, narodil se však v Dánsku jako Hans Emil Hansen, ale vyrůstal v německé obci Nolde, podle níž po životnímu rozhodnutí věnovat se malířské kariéře a sňatku v 35 letech s dánskou operní pěvkyní Adou Vilstrupovou nabyl pocit znovuzrození a převzal její jméno. 

Vyučil se řezbářem a pracoval v nábytkářské dílně. Koníčkem mu bylo ale i kreslení, maloval pohlednice s groteskními hlavami uprostřed hřebenů horských velikánů a dosáhl takové zručnosti, že na průmyslové škole ve švýcarském St. Gallenu se stal učitelem kreslení. Sám se pak vzdělával v Mnichově, Paříži a Kodani, než se plně přeorientoval na dráhu malíře.  

Postoj k jeho dílu se proměňoval, byl milován i vysmíván, přestože obdivoval Hitlera a stal se členem NSDAP, nijak mu to nepomohlo, Hitler a Göring, kteří byli náruživými sběrateli obrazů (většinou uloupených na dobytých územích), inklinovali ke klasickému umění a obrazy Noldeho a dalších malířů 20. století (včetně surrealistů) označili za „zvrhlé umění“ (entartete Kunst) a jejich obrazy byly konfiskovány a z galerií odstraňovány.   

Malíř to s nadhledem komentoval slovy: „Není vůbec těžké okouzlovat se starým uměním a mít k němu důvěrný vztah, daleko obtížnější je mít požitek z nového a stát se někým, kdo dokáže ocenit a mít rád umění, které se právě teď objevuje a jehož čas přijde tak za 10 let.

Zpočátku maloval květiny a zahrady v pozdně impresionistickém stylu (např. Gauguina), ke kterým se ale vracel i ve zralejším věku. Příkladem jsou obrazy Letní odpoledne (1903, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Ženy v zahradě (1915, National Gallery of Ireland, Dublin), Zahrada s podzimními květy (1934, Albertina, Vídeň) a Les (1909, Albertina, Vídeň).  







Vliv na Noldeho dílo mělo i dvouleté působení (1906-1908) v malířské skupině Die Brücke (Most), jejíž členové v prostorovém ztvárnění opustili perspektivu a místo toho se zaměřili na zachycení pocitů úzkosti, nenávisti, krutosti, ironie, a které dnes označujeme jako expresionisty. Později vystavoval i se skupinou Der blaue Reiter (Modrý jezdec).

Depresivní stavy navozují i Noldeho obrazy krajin a mořských či říčních scenérií Noc za měsíčního svitu (1914, Albertina, Vídeň) a tři z Kunsthalle v Hamburku: Moře VI (1915), Plachetnice ve větru (1910) a Vlečný člun na Labi (1910).






Malíř se zúčastnil expedice do Ruska, Číny, Japonska a Polynésie, a právě primitivní umění domorodých národů na Papui Nové Guinei jej silně ovlivnilo, jak je patrné z obrazů Exotické postavy, muž a žena, Dřevěná figurína (oba 1912, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany) a Zvíře a postavy (1912, Pinakothek der Moderne, Mnichov). 






V podobném stylu je i Tanec kolem zlatého telete (1910, Pinakothek der Moderne, Mnichov), biblické modly.



A obrazy s náboženskou tematikou text uzavřu. Triptych z Kunsthalle v Hamburku pochází z r. 1912 a znázorňuje Svatou Marii Egyptskou ve třech různých situacích. V levé části triptychu je Maria egyptská v alexandrijském přístavu v nevěstinci s rozjařenými námořníky, centrální část zachycuje Mariino pokání a pravá část Smrt v poušti, kam se kající hříšnice uchýlila a po dlouhém strádání umírá. Našel ji tam mnich Zosimus a lev ji tlapami hloubí hrob.    






Nolde se znal s Jamesem Ensorem (představeným v dřívějším článku) a jeho obrazy s maskami ho také částečně ovlivnily. Vlastní fotografie s nimi  ale nemám, proto jen odkážu na Google, kde je jich celá řada. Alespoň náznakem těchto obrazů je Gentleman a dáma (nebo také Dáma s kožešinou, 1918, Kunstmuseum, Basilej).



13. prosince 2023

Londýn (4) - parky

Londýn působí značně neuspořádaně, v chaotické výstavbě nesourodých mrakodrapů se již ztrácí nejen historický Tower s korunovačními klenoty, ale i 180 m vysoký mrakodrap The Gherkin (Okurka) z dílny architekta Normana Fostera, na druhé straně v městě je celá řada úpravných parků.  

Největšími jsou Kensington Gardens a Hyde Park, které na mapě vypadají jako jeden park, odděluje je ale vodní kanál, celková plocha je 2,5 km čtverečních. 





Líbí se zde i labutím a kachnám.






Na trávníku je možné se rozložit k pikniku a odpočívat a na lehátkách se v létě třeba i opalovat. 





V parku je také řada soch. 



Edward Jenner (1749–1823) byl fyzik a lékař, s nímž se pojí vývoj první vakcíny, John Hanning Speke (1827-1864), viktoriánský badatel, který objevil pramen Nilu, má zde monument ve tvaru obelisku. 



Nejvýraznější je ale socha britské královny Victorie (1819-1901), za níž je vidět Kensington Palace, kde se narodila. 





Samotný palác byl však pro mě velkým zklamáním, zatímco ve velkých londýnských galeriích (National Gallery, Courtauld Institute of Art, Wallace Collection, Tate Britain, Tate Modern, …) je vstup zdarma, v Kensington Palace se platí 18 liber (vice než 500 Kč), to by ani nevadilo, kdyby se tam nacházela slibovaná královská sbírka obrazů (Royal Collection) s obrazy P. Bruegela st., Cranacha, Rubense, Rembrandta, Caravaggia, Vermeera a dalších, ve  skutečnosti podle informace jedné z dozorujících zaměstnankyň téměř všechny obrazy jsou v jiných sídlech královské rodiny (ve Windsoru a Hampton Courtu, ani tam si na ně nepamatuji) a Kensington Palace ukazuje hlavně stříbrné čajové servisy a nejrůznější propriety dam – náramky, přívěsky, vějíře a garderoby, což mě zrovna vůbec nezajímá.   

Na okraji Kensington Gardens se nachází Prince Albert Memorial z r. 1872, věnovaný manželovi královny Victorie. 






V okolí památníku jsou sochy básníků, architektů, malířů a sochařů. A naproti něj je kruhová koncertní budova Royal Albert Hall s kapacitou 8000 návštěvníků.  



Hyde Park je známý hlavně řečnickým koutkem (Speakers' Corner) u stanice metra Marble Arch, kde kdokoliv může svobodně vystoupit a kritizovat ty, kteří mohou za všechny problémy světa, ale i když anglicky umím velmi dobře a mluvím plynně, místo jsem nehledal, protože náš premiér Nutella by asi nikomu nic neřekl. 

St. James’s Park vyúsťuje u oficiálního sídla britského panovníka Buckingham Palace a za ním se rozkládá The Green Park. V prvním je jezero se dvěma ostrovy – Duck Island a West Island. V pozadí druhého z následujících snímků vyčnívá vyhlídkové kolo London Eye.     






Park překypuje pestrobarevnou květenou a opět jsou zde i odpočinkové travnaté plochy. 



Středem parku vede autostráda k branám Buckinghamského paláce. 



A nemohou samozřejmě chybět ani sochy. Guards Memorial připomíná oběti obou světových válek. 



V následující dvojici soch v pozadí je král Jiří VI. (George VI (1895-1952)) a před ním jeho choť Alžběta (Elisabeth) (nejde o nedávno zesnulou královnu Alžbětu II.) v době, kdy ve věku 51 let ovdověla.  



Duke of York Column z r. 1833 je památníkem prince Fredericka, vévody z Yorku, druhého syna krále Jiřího III.



Černá socha ženy s koněm stojící na bílém podstavci má jednoduchý název Black and White.



Před Buckinghamským palácem stojí památník královny Victorie (Victoria Memorial). Královna sedí na trůně a pozlacená okřídlená socha na vrcholu památníku, stojící na zeměkouli a v levé ruce držící větev palmy, je symbolem vítězství.





Z větších parků stojí za zmínku ještě Regent’s Park a Holland Park, ale ty jsou již mimo centrum a k nim jsme se nevypravili. Snad příště. 

Aktuální článek

Jan Steen - hospodské baroko

Když se podíváme na náměty obrazů barokních malířů, velmi často nevybočují z obvyklého společenského zaměření tehdejší doby. Caravaggio mal...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)