Anton Pavlovič Čechov - Tři sestry v Mahenově divadle

Ve filmu Jára Cimrman, ležící, spící náš univerzální génius a vynálezce při pohledu na Čechova, který si činil poznámky k nové divadelní hře, se spisovatele zeptal: „Co píšete?“ 

„Dvě sestry,“ odpověděl Čechov. 

„A není to trochu málo, Antone Pavloviči?“ Mistr se zamyslel a jednu sestru přidal. 

Před několika dny jsme se na Tři sestry Prozorovovy byli podívat do Mahenova divadla v Brně. 

Nejstarší sestra Olga je svobodná a učí na gymnáziu, prostřední Máša je už 7 let nešťastně vdaná za Kulygina, profesora na stejném gymnáziu, a nejmladší Irina zatím žije v iluzích o budoucím životě, lásce a uplatnění. Pocházejí z Moskvy, jejich otec generál byl ale na konci života převelen k vojenské posádce na maloměsto, kde se rodina k smrti nudí.  

Olgu učení nebaví („za ty čtyři roky, co učím, cítím, že ze mě každý den vysává trochu sil a trochu mládí“).

Máša je v domácnosti, závislá na manželovi, všechno ji štve. Irina se zjevnou narážkou na ni filosofuje: „Člověk má pracovat, každý má pracovat v potu tváře, ať je to, kdo chce, a jenom v tom spočívá smysl a cíl jeho života, jeho štěstí a jeho radost. … Bože můj, to bych radši byla dobytče nebo obyčejný kůň, jen abych mohla pracovat, než mladá paní, která vstává v poledne, potom pije v posteli kávu, potom se dvě hodiny obléká… to je přece strašné!“

Nudou se užírají i další postavy, lékař Čebutykin (60letý) říká „Od promoce na univerzitě jsem nehnul prstem, dokonce jsem nepřečet ani jedinou knížku.“ Baron a poručík Tuzenbach (ani ne 30letý) pochází z Petrohradu a také nikdy nepracoval, na všechno měli sluhy. „Aspoň jeden den v životě bych si chtěl tak zapracovat, abych večer přišel domů, únavou se svalil na postel a okamžitě usnul. Dělníci mají zřejmě tvrdý spánek!“

Nový velitel baterie plukovník Veršinin (43 let) je podruhé ženatý, má dvě holčičky, jeho manželka se často pokouší o sebevraždu.

Sestry mají ještě bratra Andreje, který se dal na vědeckou dráhu. Je to nejen učenec, ale hraje taky na housle, vyřezává různé věci ze dřeva, no prostě: na co sáhne, to se mu daří. Jen ta jeho láska, Nataša, tou sestry opovrhují, protože se ani neumí obléct, aby to nepůsobilo uboze. Zásluhou otce, který je vedl ke vzdělání, všichni sourozenci umějí francouzsky, německy a anglicky a Irina ještě i italsky, ale na tomto maloměstě je to zbytečné jako šestý prst. 

Irina má narozeniny a Mášin manžel Irině věnuje knihu o historii školy se jmény všech absolventů, kterou sám napsal, ale tu už od něj Irina dostala dříve, vezme si ji proto zpět a předá ji plukovníkovi. Tuzenbach chce odejít z armády a začít „normálně“ pracovat. Nataša má poměr s Protopopovem, předsedou krajské správy.  

Plukovník miluje vdanou Mášu, vědec Andrej sní o světové slávě a přitom prohrává peníze v kartách. Irina začala pracovat na poště u telegrafu, ale „bezmyšlenkovitou prací bez poezie“ je rozčarovaná. Čebutykin se opíjí: „Myslí si, že jsem doktor, že umím léčit všelijaké choroby, ale já neumím naprosto nic, všecko jsem zapomněl, nic si nepamatuju, naprosto nic.“  „Minulou středu mi umřela pacientka. A je to moje vina, že umřela. Ano… Něco jsem věděl tak před dvaceti lety, ale teď si nic nepamatuju.“

Nataša má s Andrejem dítě a manipuluje Olgu, aby pro něj uvolnila pokoj, protože ten jejich je chladný, a také, aby propustili služku, která u Prozorovových pracuje 30 let, protože „má chůvu, kojnou, panskou, kuchařku… tak nač je ještě potřebná ta bába?“ 

Další důstojník, kapitán Solenyj, miluje Irinu, ale ta o něj nestojí. 

Irina si zoufá: „Byla jsem u pošty, teď jsem úřednice na městské správě a všecko, co mi dají na práci, nenávidím, opovrhuju tím… Už mi pomalu bude čtyřiadvacet, pracuju už dlouho, ale měkne mi mozek, zhubla jsem, zošklivěla, zestárla a nic, nic, naprosto nic mě netěší, ale čas letí a člověku se zdá, že pořád se od pravého, skvělého života vzdaluje, že odchází pořád dál a dál, do jakési propasti. Jsem zoufalá a nechápu, že jsem ještě živá, že jsem ještě nespáchala sebevraždu…“

„Život utíká a nikdy se nevrátí, nikdy, nikdy neodjedeme do Moskvy… Vidím, že neodjedeme…“

Olga jí radí, aby si vzala barona: „Není to, pravda, žádný krasavec, ale je to slušný, čestný člověk… Ženské se přece nevdávají z lásky, ale proto, aby splnily svou povinnost.“

Máša se sestrám přizná, že miluje plukovníka Veršinina. Andrej místo vědecké kariéry skončil jako referent na krajské správě, kvůli dluhům z proher v kartách zastavil dům, aniž si vyžádal svolení sester. Stejně jako sestry život vidí chmurně: „Ach, kdepak je, kam zmizela moje minulost, když jsem byl mladý, veselý, chytrý, když jsem snil a vytříbeně myslel, když mou přítomnost a budoucnost ozařovala naděje? Proč je to tak, že sotva začneme žít, že jsou z nás nudní, šediví, nezajímaví, líní, lhostejní, zbyteční a nešťastní lidé… Naše město už existuje dvě stě let, má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina ani v minulosti ani v přítomnosti, žádný vědec, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval závist nebo vášnivou touhu jít v jeho stopách… Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají… rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, tváří se, že nic nevidí, že nic neslyší, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky…“

Hra se v náznacích zabývá také postavením žen v tehdejší době, např. v rozumování Andreje nad jeho partnerkou Natašou v rozhovoru s Čebutykinem: „Žena je žena. Je čestná, slušná, no hodná, ale při tom všem něco v ní je, co ji degraduje na takové slepé tupé hovádko. V každém případě to není člověk. Říkám vám to jako příteli, jako jedinému člověku, kterému se můžu z duše vyznat. Miluju Natašu, to je pravda, ale někdy mi připadá, že je neuvěřitelně přízemní, a upadám do rozpaků, nemůžu pochopit za co, proč ji tak miluju, nebo přinejmenším, proč jsem ji tak miloval…“

Vojenská jednotka je opět převelena do jiné části Ruska, důstojníci se loučí, Máša ztrácí naději na život s Veršininem a zadržuje pláč. 

Moskva, o které všichni sní, že se tam vrátí, je ve hře symbolem neomezených možností, ten se ale stal nedostižným, protože nikdo není schopen pro návrat nic udělat. 

***

Dnes už před začátkem každého představení zazní upozornění, že během něj není povoleno pořizovat záznam ani fotografie, proto je v textu jen záběr scény před oponou o přestávce před 3. dějstvím a zde fotografie z vitríny na budově divadla a několik dalších ze závěrečného poděkování a rozloučení s diváky.  

Ukázky v textu jsou z překladu Leoše Suchařípy (známého z hlavní role ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne, který byl i dramaturgem, divadelním teoretikem a překladatelem). V současném nastudování hry byl však použit novější překlad Jaroslava Vostrého.