25. února 2013

Jan Steklík - Fluxus East

O skupině Fluxus jsem už psala v článku Minimalismus a Fluxus.
Zuzana

Má krásko z Jericha

Má krásko z Jericha,
kopni mě do břicha,
ať aspoň na chvíli
líbaj mě motýli.

Petr Lampl

Text byl o hnutí Fluxus v USA, Japonsku a západní Evropě. Internacionální Fluxus ale měl své členy i ve východní a střední Evropě za železnou oponou. V bývalém Československu v šedesátých letech to dle historických záznamů byly happeningy Milana Knížáka, Evžena Brikciuse a Jana Steklíka. 'Land art' byl zastoupen Zorkou Ságlovou a Ivanem Kafkou, 'body art' Petrem Štemberou, Janem Mlčochem a Milanem Kozelkou v letech sedmdesátých. A dál přibyly performance Tomáše Rullera, Jiřího Surůvky a Mariána Palla v letech osmdesátých a devadesátých. V normalizaci samozřejmě lidi jako Steklík až tak moc možností neměli; pohyboval se v šedé zóně hospod III. a IV. cenové skupiny pod záminkou landartu - co jinak v té nehostinné krajině 70. let.

Přesto se Steklíkovy výstavy odehrály v 1969 v brněnském Domě umění a v r. 1970 v Galerii hl. města Prahy, v r. 1971 v Domě Pánů z Kunštátu v Brně, 1972 měl výstavu v Sydney, 1973 v St. Catharines v Kanadě, o rok později opět v Kanadě a Florencii, 1975 v Buenos Aires. A později ve Varšavě, v Drážďanech, Lodži, Barceloně, Jugoslávii i několika českých galeriích. Výstav na západě se Steklík v době normalizace osobně neúčastnil. Po sametu - kromě řady jiných výstav - i instalace, objekty, performance etc. s Annegret Heinl, link na ni zde: Annegret Heinl.

A protože právě dnes je výročí "Vítězného února" 1948 a v srpnu bude 45. výročí okupace 1968, přidávám historku, kterou vyprávěl Jan Steklík nějakému člověku v Undergroundu:

"V Brně jsem zažil zrovna tu okupaci. To bylo taky umělecký dílo nakonec, asi bez umění, ale umělecký dílo taky bejvá bez umění někdy. Pamatuju, že tam byl taky Paul Wilson. Měl tady kanadský kamarády a nějakou Angličanku, takovou dlouhatánskou Angličanku, s dlouhejma vlasama, dlouhejma nohama, a oni jako že odjedou do Jugoslávie. Tak odjeli. Za dva dny mi volala, že ji to nebaví, že radši bude pít pivo v Brně. Že je na nádraží. Měla dva vobrovský kufry... Tak jsem vlek ty kufry, plazil se s nima do redakce Hosta do domu. Ale ona si spletla jeden kufr. Oni si totiž vezli kufr whisky, ti tři Kanaďani, a ona si spletla ten její kufr s tím kufrem tý whisky. To bylo dva dny před tou okupací. - A pak jsme byli v klubu v Domě umění. Rádio hlásilo pořád: Bude mimořádně důležité hlášení... některý lidi z toho klubu utíkali, a Grania Jones, ta Angličanka, říkala, to známe, vy tady všechno kopírujete ze Západu, Orsona Wellese, Marťani jak napadli Spojený státy, to je to samý. Pak tam byli dva úplně namazaný archeologové, ty tam seděli s náma, těm to nevadilo, nám taky ne. Já jsem říkal, Rusi jsou tady. A ona říká, kdepak, to je Orson Welles. A ti archeologové říkají, pojďte k nám na Akademii věd, tam je plno vína. My jsme zase vzali tři lahve whisky. Tam jsme se trochu mázli a šli jsme spát. A kolem nás takhle letadla vrčely a jel tam takovej tančíček malinkej, tančíček s padáčkem, a já jsem říkal, to je poněkud dražší inscenace než Orson Welles, že? A duchapřítomná Angličanka říká: Také se mi zdá."

21. února 2013

11 otázek a odpovědí (2)

Občas přemýšlím, čím blog oživit, a celkem se mně líbí představování zajímavých blogů a rozhovory s blogery. Žádného jsem však zatím neoslovil, proto začínám rozhovorem se sebou samým. ;) Je pozdní reakcí na otázky Valin z akce, která jako blogové letadlo prosvištěla všemi mně známými blogy na přelomu listopadu a prosince minulého roku.

1. Koho upřednostňuješ více, Jasoně nebo Drsoně?
Z Cimrmanů mám nejradši úvodní odborné přednášky. V jedné hře Ladislav Smoljak ve výkladu o díle a vynálezech Járy Cimrmana zmiňoval géniův objev, jak efektivně chytat kasaře specializované na velké trezory v bankách. Protože kasaři v jeho době už začali používat rukavice, daktyloskopie přestávala být účinná, Cimrman proto přišel s novátorským přístupem čekat na kasaře přímo v trezoru a jakmile ho zločinec otevře, hned ho zatknout. První nasazení vynálezu do praxe se však úplně nepovedlo. Kasař, kterého Cimrman chtěl chytit při činu, byl drsoň a otvíral trezory dynamitem.

2. Znáš song Když jsem takhle po ránu točil klikou lanovky?
Song ne, ale scénku Šimka s Grossmannem jsem si připomenul na této stránce. Videozáznamy Š+G mě však kvůli jejich "amatérskému" provedení moc nebaví, myslím, že je lepší je jen číst. Třeba Šimek měl kdysi dávno v časopise Mladý svět rubriku Pedagog ve výslužbě, kde vtipně odpovídal na dotazy a komentáře čtenářů. Vzpomínám si na dva: 1."Včera jsem měl rande s holkou, čekal jsem na ni hodinu a půl a ona nepřišla. Tak jsem se na ni vykašlal." Šimkova poznámka: "Dobře jste udělal, škoda, že se to nedozví." 2. "Stejně vás podezírám, že si vybíráte jen takové otázky, na které umíte odpovědět." Šimek: "Myslíte, že bych měl postupovat opačně?"

3. Máš zkušenosti s tím, že pýcha opravdu předchází pád?
Ani ne. Měl jsem vždy na paměti radu: "Zdrav ty, které míjíš při cestě vzhůru, aby si tě všimli, až půjdeš dolů." Před pár roky jsem končil 10leté působení ve vedoucí funkci obsazované konkurzem a jak mě to bavilo čím dále méně, už jsem se do dalšího období nepřihlásil. Přesto vycházím s kolegy i dnešním vedoucím velmi dobře, možná je to také tím, že jsem jim rozhodnutím nepokračovat udělal radost. Ale obvyklejší je, že člověk, který už nemá žádnou funkci a moc, nikoho příliš nezajímá, politické mrtvoly by mohly vyprávět. Tragédií je to pro ty, kteří jinou zábavu a aktivity neměli, což naštěstí není můj případ.
Pieter Brueghel st. (resp. jeho neznámý napodobovatel) to dokonale vystihl v obraze Krajina s Ikarovým pádem (Landcape with the Fall of Icarus) na námět mytologického příběhu Ikara a Daidala. Rolník oře, pasák ovcí s rancem na zádech se zastavil, aby nabral dech, koráby brázdí moře a že se na hladině rozplácl Ikaros, o to se nikdo nestará.




(Obraz je vystaven v Královském muzeu umění v Bruselu, do textu je převzat ze stránek http://www.artchive.com/)

4. Víš, co jsou to škrkny?
Ne.

5. Jakou bys přiřadil ke svému jménu barvu?
Něco mezi rozkvetlou loukou a hřbitovem.

6. Co myslíš, je smrt definitivní konec a nebo jen začátek něčeho nám neznámého?
Až se proměním v prach, kvalitu života zrovna neočekávám. Smrt si představuji jako začátek nicoty, samozřejmě lépe zní období po ní vidět jako nekonečný spánek, v němž se však už nezdají žádné sny. Myslím, že ani věřící si od chvíle po smrti moc neslibují, alespoň zatím jsem ještě neviděl žádného, který by se na smrt těšil, že pak půjde do nebe. Snad jen islámští fanatičtí atentátníci odpalují bomby s vírou, že Alláh má v nebi pro každého 72 panen. Že jim to ale není divné, když žen je přibližně tolik jako mužů, a kde také brát ty panny?

7. Co si myslíš o telepatii?
Pokud by se potvrdilo, že sugestivní přenos myšlenek na dálku od jedné osoby k druhé je možný, vysvěloval bych si to fyzikálně jako vyslání signálu a jeho příjem. Spíše si však myslím, že zdánlivý přenos myšlenek je jen výrazem toho, že v určitém prostředí lidé, kteří se znají, mají podobné prožitky a myslí na stejné problémy.

8. Vidíš nějaké opravdu účinné východisko ze současného světového marasmu?
Najít Ariadninu nit.

9. Co bys na sobě chtěl změnit?
a) Usilovně přemýšlím, ale při mé dokonalosti mě nic nenapadá.
b) Nemusím snad na každou otázku odpovídat zeširoka.

10. Co je pro tebe momentálně nejdůležitější na světě?
Chtěl bych žít ve světě z Lennonovy písně Imagine. Mně samotnému stačí mít smysl života.

11. Proč si vlastně začal blogovat?
Jedním z důvodů bylo, že mám dost fotografií, kterými někdy v adresářích listuji, a chtěl jsem si uchovat dobu, místo, informace s nimi spojené a situace, za jakých vznikly. Bezpochyby však blogování je také určitým druhem (většinou anonymního) exhibicionismu, podobně jako je tomu u řečníků v Hyde Parku.
Jednou jsem šel po rušné brněnské ulici Česká a tam mě zastavil reportér místního plátku a ptal se, jak se chráním proti salmonelóze. Tehdy vypukla menší epidemie a původcem byly makrely a majonéza. Odpověděl jsem, že ryby nejím a jídla s majonézou také ne, a tak mně nic nehrozí. Reportér mě vyfotografoval, zjistil si o mně základní údaje a doporučil koupit si další den noviny. Samozřejmě jsem si je koupil a u článku o nebezpečné epidemii byl vzorek populace (asi 5 osob) a jejich názory, pod mou fotografií bylo uvedeno jméno, příjmení, povolání, věk a text: "Proti salmonelóze se vůbec nechráním."
Bylo to v létě a my jsme ten den jeli na návštěvu k rodičům manželky. Tchýně zrovna umývala okna a my se do toho také zapojili. Aby se okna pěkně leskla, utírali jsme je do sucha novinami. Po skončení této činnosti jsem u kávy se chtěl pochlubit, jak jsem se dostal do sdělovacích prostředků. Jenže noviny nebyly k nalezení. Při pohledu na vyleštěná okna mně došlo proč. A náhražkou za ztracenou "mediální slávu" je blog. ;)

17. února 2013

Zásadní genetický objev vede ke snižování rizika srdečních chorob

Vědci našli dosud největší množství genů spojovaných se zvýšeným rizikem srdečních nemocí. Došlo k tomu ve vědecké studii, jež by mohla pomoci najít cestu k situaci, kdy doktoři budou schopni nabídnout genetické testy, které budou identifikovat lidi s největším rizikem srdečních nemocí a mozkových mrtvic.
Zuzana

Genetické základy srdečních nemocí jsou pevně ustanoveny - to vysvětluje, proč někteří lidé žijí dlouho navzdory nezdravému životnímu stylu, zatímco druzí umírají mladí. Pouze dekódování lidského genomu, kdy vědci budou schopni určovat aktuální geny, které jsou poškozeny, může vést k výše zmíněným změnám v léčení a k progresu snižování rizika srdečních chorob.

Jedna z největších studií dosud zahrnovala 140 000 lidí z US, Islandu, Británie a dalších zemí v Evropě. Vědci identifikovali 13 genetických mutací ze třech bilionů sekvencí v lidském genomu, z nichž každá prokazuje malé, ale přece jen pozoruhodně zvýšené, riziko koronární srdeční nemoci.

Ti, kteří zdědili konkrétní kombinaci těchto genetických variací, nazývaných "single nucleotide polymorphisms", mají zvýšené riziko srdečního onemocnění, zvlášť pokud si osvojí nezdravý životní styl, například konzumují stravu bohatou na nezdravé tuky bez pravidelného cvičení. Profesor Thomas Quertermous ze Stanford University v Kalifornii řekl, že tyto nové objevy umožní vědcům na celém světě lépe porozumět kořenům příčin koronární arteriosklerózy a možná povedou k novým důležitým lékům a terapiím, které nakonec zcela zredukují riziko infarktu. Profesor přiznal, že zatím vědci stále dost dobře nerozumí molekulárním cestám, které jsou spojovány s procesem v cévních stěnách. Studie funkce genů v těchto genových oblastech by je údajně mohla vést k poznání a k metodám, jakým způsobem blokovat proces budování plaku na cévních stěnách. V současnosti neexistují léky, které se přímo zaměřují na cévní stěny.

Abychom našli genetické mutace, musíme srovnávat veškeré genomy lidí se srdečními nemocemi i bez nich - což je proces, podobající se hledání jehly v kupce sena. Mluvíme o hledání několika málo základen a hledáme ve 3 bilionech základen v našem kódu DNA. Ty jsou u některých lidí rozdílné a ten rozdíl vede ke změnám ve funkci genů nebo sady genů, které mění riziko srdečních chorob" - vyjádřil se profesor Quertermous.

13. února 2013

Vysoké Tatry (3) - v zimním hávu

Vysoké Tatry jsou mou srdeční záležitostí, byl jsem tam celkem 16-krát, z toho s rodinou 6-krát na týden (2003-2008). Uchvacují svými rozeklanými štíty, horskými plesy, flórou, chatami i v polohách nad 2000 m, překvapují nestálým počasím (kolikrát jen jsem musel vylézt na Rysy, abych se mohl pokochat pohledem na obrovská polská plesa Morskie Oko a Czarny Staw), prudké bouře a lijáky jsou častým průvodcem na túrách, zažili jsme i sněžení a kroupy. Člověku se tají dech, cítí, že to jsou opravdové hory, ne jen ty naše zalesněné kopce, i na začátku léta se na mnoha místech prochází sněhovým polem, např. pod vrcholem Kriváně, pod sedlem Váha nebo pod Bystrým sedlem. Štíty jsou často zahaleny v mracích a vidět je v celé kráse je vzácné.

Protože nás teď trápí přívaly sněhu, pokusím se přiblížit je v zimním období. Samozřejmě ne turisticky, už jen kvůli lavinám nemá smysl riskovat, nehledě k tomu, že je to zakázáno, nejdále jsem došel od Štrbského plesa k vodopádu Skok, protože jsem se propadal po pás do sněhu, další postup jsem raději vzdal.



Vysoké Tatry mají od západu k východu jen 26 km, ale doprava vláčkem Tatranské elektrické železnice ze Štrbského Plesa do Tatranské Lomnice trvá asi hodinu. V r. 2004 zasáhla Vysoké Tatry silná vichřice (mluvilo se také o uragánu), která měla devastující následky na porostech, více než 12 tisíc ha ve výškách 700 až 1350 m n. m. bylo poškozeno a 900 ha lesa zcela zničeno. Tato katastrofa však měla i jednu pozitivní stránku, teď je na masivy hor (např. Gerlach) daleko lépe vidět a cesta vlakem je opravdovým zážitkem. Krásně jsou Vysoké Tatry vidět z nádraží v Popradu, ten na zmíněné trase neleží, dostaneme se z něj do Starého Smokovce, kde se musí přestupovat, protože však má od hor větší odstup, jsou odtud vidět jak na dlani. Ve zmenšeném panoramatickém záběru je nejvíce zřetelný Gerlach (s dírou uprostřed) a vpravo od něj rozložitý Slavkovský štít.



Jedním z center Vysokých Tater je městečko Štrbské Pleso, které se v nadmořské výšce 1355 m rozkládá kolem horského jezera Štrbské pleso a je výchozím místem mnoha turistických tras, např. na Kriváň, Koprovský štít, Rysy, Vysokou, Bystré sedlo, Popradské pleso a sedlo Ostrva. Kolem jezera je situována řada luxusních hotelů (Patria - s trojúhelníkovým profilem, Kempinski - vpravo dole), stylových restaurací (Koliba - vlevo dole) a také sportovní areál se skokanským můstkem.



Dominantou západní části Tater je Kriváň (2494 m n. m.). Nejlepší náhled na něj je od Podbánského, tento pohled je od salaše Dechtáre u vodní nádrže Liptovská Mara a Kriváň tam vypadá jak pán připravený na holení. Další záběr ho ukazuje ze Štrbského Plesa.




Jednou z nejfotogeničtějších hor Vysokých Tater je čtyřvrchol Vysoká, prostřední vrcholy dosahují 2547 m n. m. a levý z nich je dosud mým výškovým rekordem. Nejlépe je vidět ze Štrbského Plesa nebo při cestě na Popradské pleso a výstupu na sedlo Ostrva.



Masivní vrcholy na následujícím snímku jsou Solisko (2093) a Patria (2203), mezi nimi v pozadí je Štrbský štít (2389). Solisko je v zimě oblíbené pro svůj lyžařský svah.



Další tři záběry ukazují, jak záleží na úhlu pohledu. Jsou na nich Končistá (2535) a Gerlach (2655). Zatímco Končistá je typická svým trojúhelníkovým profilem a Gerlach vpravo od ní je z bočního pohledu nezajímavý, při posunu dále se to úplně změní, Končistá vypadá jako zubatý hřeben a král Vysokých Tater Gerlach odkryje svůj kotel, podle něhož je nezaměnitelný.



Gerlach si určitě zaslouží i samostatný snímek.



Panoramatu Starého Smokovce dominuje rozlehlý Slavkovský štít (2452), je na dalším snímku vlevo (úplně vpravo je Lomnický štít). Výstup na něj ze Starého Smokovce (1010) má převýšení 1442 m a větší jsem zatím nezdolal. Se syny jsme ho zvládli nahoru za 3,5 hod a dolů za 2 a čtvrt hod. Přitom časové značení na směrovkách udávalo 5 hod nahoru a 3,5 hod dolů. Byl to docela pěkný sportovní výkon, uběhlo od něj však již 10 let.



Slavkovský štít má také dvě tváře, ze Starého Smokovce vypadá jako oblý kopec, od Tatranské Lomnice ukazuje tu skalnatou, je na ní patrný i Nos (2272), který je dílčím cílem nekonečné trasy, za nímž již následuje závěrečné stoupání.



Nad Skalnatým plesem (1751) s hotelem Encián a hvězdárnou se vypíná Lomnický štít (2633), ve Vysokých Tatrách po Gerlachu nejvyšší, který ještě opticky prodlužuje budova meteorologické stanice a astronomické laboratoře. S horským vůdcem je možné na něj z jedné strany vylézt, bezpečnější je samozřejmě využít (za dost vysokou cenu 24 EUR) lanovku ze Skalnatého plesa. I na něj se dá dojet lanovkou, a sice z Tatranské Lomnice, znamená to však vystát obrovskou frontu, a to se ještě můžeme dozvědět, že na Lomnický štít jsou lístky vyprodány, případně pro velký vítr lanovka vůbec nejezdí. To je poměrně častá situace, jak umí kabinami lanovky lomcovat, ukazuje video. I když se přes všechna úskalí dostaneme na vrchol, vzhledem k proměnlivosti počasí není jisté, že z něj něco uvidíme, byl jsem na něm v létě i v zimě a kromě převalujících se mlh neviděl vůbec nic.



Ještě dále na západ od Lomnického štítu (na snímku vpravo) je další výrazný vrchol - Kežmarský štít (2558). Je velmi vyhledávaný horolezci, kteří z druhé strany (od Zeleného plesa) šplhají na jeho 900 m vysoké skalní stěně, která patří mezi nejvyšší na světě. Ta úplně nejvyšší - El Capitan v Yosemitském národním parku - je jen o 100 m vyšší.


9. února 2013

Gabriel Orozco

Gabriel Orozco je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců současné doby, zvláště posledního desetiletí.
Zuzana

Narodil se 27. dubna 1962 v Xalapa, Veracruz v Mexiku. V letech 1981-1984 vystudoval v "Escuela Nacional de Artes Plasticas" a pokračoval ve studiu na "Circulo de Bellas Artes" v Madridu. Od r. 1991 tráví čas - společně se ženou Marii Gutierrez a synem Simonem - mezi Paříží, New Yorkem a Mexico City. Fotografuje, kreslí, dělá sochy a instalace, používá video a umožňuje publiku, aby dávalo průchod své představivosti asociacemi mezi uměleckou prací a často ignorovanými předměty dnešního světa.

Hravý, vynalézavý a poetický Orozco dělá umění na ulici, ve svém bytě, kdekoliv, kde je něčím inspirován. Experimentuje s objekty, jemně a hravě je upravuje a modifikuje. Jeho sochy, často vytvořené z denních objektů, které ho zaujaly, objevují, nabízí a umožňují nové způsoby, jak se na běžné objekty dívat: lebka s nakresleným geometrickým vzorcem, (Black Kites, 1997), klasický Citroën DS, chirurgicky zredukovaný na dvě třetiny normální šířky, aby umělec zdůraznil proudnicový design, nebo třeba listina s čísly, vystřiženými z telefonního seznamu - to jsou jenom malé ukázky jeho unikátních prací.

Na začátku devadesátých let minulého století se ukázal být jedním z nejpoutavějších, nejzajímavějších a nejoriginálnějších umělců své generace. Orozco nechce být připoután k jednomu mediu, potuluje se svobodně a plynule mezi kresbami, fotografií, sochami, instalacemi i malbou od jednoho projektu k druhému a úmyslně maže hranice mezi uměleckými objekty a prostředím denního života, ať už jsou to vynikající kresby na letadlových palubních kartách nebo sochy ze 'znovunalezeného' braku. Spousta Orozcových prací, které jsou často dělány specificky pro tu či onu výstavu - se nepochybně stala klasikou umění devadesátých let - například výše zmíněný Citroën a lidská lebka s geometrickým vzorkem. Přikládám i fotografii Orozcovy vynikající "whale skeleton sculpture". Posuďte sami.

Jeho fotografie zachycují krásu běžných okamžiků: propíchnutý fotbalový míč, do něhož se dostala voda, konzervy s kočičím žrádlem, naaranžované na hromadě melounů v supermarketu, kondenzovaný dech, ztrácející se z leštěné desky klavíru - jednoduché, ale překvapující a efektní fotografie.



Orozco je taky fascinován hrami: jeden z jeho nápadů je "Carambole with Pendulum" (1993). Carambole je francouzská hra, podobná kulečníku, ale stůl nemá 'pockets' a používají se pouze tři koule. Orozco hru modifikoval jednak tím, ze použil oválný stůl namísto obdélníkového a nad stůl zavěsil jednu kouli na kyvadlo. Když se do koule uhodí, ta se začne chaoticky kývat a vnáší do spořádané hry naprostou nepředvídatelnost. Nebo "Horses Running Endlessly", což je prodloužená šachovnice, vyplněná armádou bílých a černých jezdců (šachových koní). Známé hry, k nimž přidal element zbytečnosti. Tento druh nepřepokládaného fíglu dělá Orozcovu práci zajímavou jak pro milovníky moderního umění, tak pro každého, kdo touží po neobvyklém uměleckém zážitku.

Na jaře 2011 uspořádala The Museum od Modern Art, New York ve spojení s Tate Modern, London velkou výstavu umělcových prací.

5. února 2013

Budapešť (1) - metropole na horkých pramenech

Pokud se ve filmu nebo záběrech fotografů objeví něco z více než dvoumilionové maďarské metropole, nikdy nechybí pohled na impozantní budovu Parlamentu na břehu Dunaje, hrad Buda, který se vypíná na kopci na protějším břehu, a Széchenyiho řetězový most poblíž obou dominant. Za socialismu se tam také dost jezdilo za nákupy, protože pestrost nabídky značně převyšovala naše poměry.





Já mám Budapešť spojenu hlavně s uměním. Poprvé jsem tam byl v r. 2002 s cílem navštívit Szépmüvészeti Muzeum (Museum of Fine Arts), které disponuje velkou sbírkou španělských mistrů, největší mimo Španělsko, ale jsou v ní i díla impresionistů, např. velmi netypický obraz zasněžené krajiny od Gauguina. V Budapešti se také konají velké světové výstavy, v r. 2007 ve zmíněném muzeu byla uspořádána výstava děl Vincenta van Gogha a nyní se chýlí ke konci výstava obrazů Paula Cézanna. O tom však blíže jindy.

Vedle muzeí, výstav, pamětihodností, nákupů v tržnici, projížďky historickým metrem, …, se Budapešť jako jediná metropole může pochlubit termálními lázněni. Maďarsko je jimi vyhlášené, už jsem tu zmiňoval jeskynní termální lázně v Miskolci, v Budapešti je jich však kolem třiceti a ty nejznámější - Gellért a Széchenyiho lázně - jsou mnohem větší a vynikají krásnou architekturou.

Lázně Gellért se nachází v hotelu stejného jména, který je situován na úpatí Gellértova vrchu. Jméno je podle biskupa z 11. století, který zemřel mučednickou smrtí během povstání proti králi. Budova hotelu je postavena v secesním slohu a lázně obsahují několik bazénů venkovních a další jsou uvnitř hotelu. A právě velký vnitřní bazén je nejzajímavější. Je obklopen mramorovým sloupovím, stěny jsou vyzdobeny mozaikami a dojem je, že se koupeme v chrámu.




Széchenyiho lázně a řetězový most nesou jméno podle maďarského politika 19. století Istvána Széchenyiho, který usiloval o osamostatnění Uherska z R-U monarchie, a vedle stavby mostu, propojujícího Dunajem oddělená města Buda a Pešť v jednu metropoli, se mimo jiné zasloužil o založení Maďarské akademie věd, jejíž budova rovněž stojí na břehu Dunaje (na téže straně jako Parlament, od řetězového mostu ale na druhou stranu). Budova Széchenyiho lázní je postavena v novobarokním slohu. Na rozdíl od lázní Gellért jsou zajímavější její tři venkovní bazény - dva termální s teplotou vody 38 °C a jeden plavecký, jehož teplota je 28 °C.



Každé koupaliště má svého plavčíka a platí to i pro Széchenyiho lázně, i když hloubka vody v horkých bazénech je sotva po krk, protože by se někomu mohlo z dlouhého pobytu v horké vodě udělat nevolno. O minulém víkendu však bylo v Budapešti nevlídné počasí, první den téměř celý propršel a druhý den padal sníh s deštěm. Plavčík je muž navlečený v bundě a červené čepici.



A pokud bychom se ve vodě snad nudili, můžeme si zahrát šachy.


Aktuální článek

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi,...

10 nejčastěji zobrazovaných článků