23. prosince 2015

Zlín (1) - Baťova vila (v adventním čase)

Tomáš Baťa (1976-1932) natolik žil podnikáním v obuvnickém průmyslu, že chtěl být i v soukromí své továrně co nejblíž, a proto r. 1909 zadal vizovickému staviteli Františku Novákovi zakázku postavit vilu na pozemku v jejím sousedství. Vila se sice podle Novákova projektu začala stavět, buď ale Baťu rýsující se podoba příliš nenadchla, nebo s úspěchem své firmy dospěl k poznání, že si může dovolit honosnější sídlo, výstavbu přerušil a oslovil významného architekta Jana Kotěru (1871-1923), působícího na pražské Akademii výtvarných umění. Kotěra změnil vnější i vnitřní tvar vily, navrhl dvě nadzemní podlaží (první patro a podkroví), z obou stran nechal přistavit altány, podél průčelí pergolu a na střechu malou věž s vyhlídkovým ochozem, byty situoval do prvního podlaží a přízemí pojal jako společenskou část, centrální hala sloužila pro přijímání hostů a byla zde i jídelna se zimní zahradou, místnost s kulečníkovým stolem a dámský salon.



V Kotěrově díle je Baťova vila uváděna jako příklad syntézy neoklasicismu (vnější řešení) a anglických rodinných domů (v uspořádání interiéru).



Po tragické smrti Tomáše Bati při leteckém neštěstí ve vile až do r. 1946 žila jeho manželka Marie s rodinou, po její emigraci byla vila znárodněna. Další využití vily bylo hodně pestré, sloužila pionýrům, kroužkům chemiků, modelářů a rybářů a dokonce i úřadu pro hospodaření se zemědělskými výrobky. V 90. letech ji v restituci získal Tomáš Baťa mladší (1914-2008), dnes v ní sídlí jím založená Nadace Tomáše Bati.




Vedle vily a obchodů restituoval i obuvnické závody (po znárodnění pojmenované Svit), ty však nechal zkrachovat a zachoval jen provoz malé výrobny v Dolním Němčí.

Celá restituce i nabytí majetku zakladatele obuvnického impéria v zahraničí Tomášem Baťou mladším je předmětem soudních sporů s rodinou Jana Antonína Bati (1898-1965), nevlastního bratra Tomáše Bati (jejich otec se po ovdovění znovu oženil a J. A. je z druhého manželství). V trezoru Tomáše Bati byl po jeho smrti nalezen dokument, podle kterého veškerý majetek firmy za 50 milionů prodává svému bratrovi. Jan Antonín firmu i město Zlín dále pozvedl, postavil např. Baťův památník (dnes Dům umění), známý 77,5 m vysoký mrakodrap, vybudoval 52 km dlouhý vodní kanál a dále expandoval v zahraničí. Od r. 1939 žil v exilu a z USA nakonec natrvalo přesídlil do Brazílie. V podivném procesu v r. 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení "za kolaboraci s fašistickým Německem", protože "se během války nepřihlásil k odboji a k Benešově exilové vládě". To bylo ale nemyslitelné, protože nacisti by se pak pomstili zaměstnancům obuvnických závodů. Jan Antonín svůj postoj projevil neokázale, exilovou vládu významně finančně podporoval pod pseudonymem.
Odsouzení strýce povzbudilo Tomáše Baťu mladšího, který se pak začal soudit, že jeho otec Janu Antonínovi majetek nepředal, ale jen svěřil do správy. Kromě Holandska tomuto výkladu soudy uvěřily a Jan Antonín o majetek svého bratra přišel. I tak se v zahraničí uplatnil, v Brazílii postavil několik měst a země mu vděčí také za most přes řeku Paraná, byl navržen i na Nobelovu cenu míru.

Těžko soudit, kdo měl ve sporu pravdu, ale ve Zlíně mají jasno. Tomáš Baťa mladší na rozdíl od jeho otce a strýce ve Zlíně nic nevytvořil, po zakladateli Tomáši Baťovi pojmenovali hlavní třídu, s ní souběžná nese jméno Jana Antonína Bati a oba mají ve městě sochu (Tomáš je v popředí, Jan Antonín vzadu). Po dlouhodobém úsilí potomků byl Jan Antonín r. 2007 v ČR konečně rehabilitován (na Slovensku dosud ne), ti se ale přesto žádného majetku u nás nedomohli.



Ale vraťme se ještě k vile a jejímu okolí. Původní úpravy zahrady navrhl architekt František Thomayer (1856-1938). Bohužel vzaly za své, když pozemek v 80. letech protnula nová čtyřproudá silnice. Část zahrady, která dnes vilu obklopuje, je postupně osazována dřevěnými sochami.



Zbývající části na druhé straně silnice je věnována mnohem menší pozornost, vede přes ni blátivá cesta a občas tam stává kolotoč. Vyhledávanější je strana s vilou, a to i proto, že v jejím bezprostředním sousedství se rozkládá nákupní středisko Čepkov.

Nakonec se můžeme podívat i dovnitř vily. Vitráže za zábradlím v prvním patře jsou dílem Františka Kysely.




Na obrazech je Tomáš Baťa a jeho manželka Marie.



A zde je busta Tomáše Bati s portrétem jeho syna ve vysokém věku, jak ho známe z polistopadových návštěv.



Autora následujícího obrazu neznám, myslím, že je ve vile novým přírůstkem.



Loni i letos jsem zde byl na adventním koncertu barokní hudby. Základ vystupujícího hudebního tělesa Academica Musica Zlinensis tvoří pedagogové Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Dříve hráli ve třech (na flétnu její první děkan a na kytaru profesorka z téže fakulty), letos se složení rozrostlo o dva další flétnisty, houslista je docent z FEI VŠB-TU v Ostravě.



Program loňského koncertu tvořily výhradně skladby zahraničních autorů, letos vedle úvodního Preludia Te Deum, které složil Marc-Antoine Charpentier (1634-1704) a pamětníci ho znají jako znělku Eurovize před sportovními přenosy ze zahraničí, zazněly mimo jiné i skladby našich autorů Jana Zacha a Františka Kramáře.


(Zámek v předchozím videu je Drottningholm, sídlo švédské královské rodiny nedaleko Stockholmu.)

Barokní skladby se střídaly s moderním scénickým tancem skupiny Dancing People.



Pro představu alespoň jedna ukázka z YouTube.


Po koncertu jsme ještě zašli na občerstvení do Vědeckotechnického parku UTB vedle FAI, který stojí na kopci nad Baťovou vilou a odkud (stejně jako z FAI) je pěkný náhled na Zlín. Výrazně osvětlená budova je Baťův mrakodrap.


14. prosince 2015

Beskydy (1) - Pustevny, Radhošť (a dřevěný kostel v Kunčicích podOndřejníkem)

Pustevny známe především z letního období, kdy 4 km dlouhá hřebenovka na Radhošť připomíná Václavské náměstí, tentokrát jsme se tam vypravili ve všední den a v zimě. Hřeben byl pokryt jemnou vrstvou sněhu, obloha byla modrá a lidi takřka žádní.



Pustevny leží v nadmořské výšce 1018 m a od konce 19. století je zdobí stavby slovenského architekta Dušana Jurkoviče (1868-1947) v secesním slohu, ovlivněném lidovým uměním.
Chata Maměnka z r. 1898 na prvním snímku vychází z umění Valašska.




Chata Libušín je mnohem rozložitější, autor se v její dekoraci inspiroval geometricky uspořádanými ornamenty venkovských chalup v Čičmanech v Žilinském kraji. Tragédií je, že v březnu 2014 byla téměř celá zničena rozsáhlým požárem od vadných kamen a zůstalo z ní jen torzo, které dnes zakrývá provizorní střecha. Údajně by však měla být do konce r. 2017 postavena její replika.




Takto vypadala před požárem:




Na Pustevnách se nachází ještě třetí dílo podle Jurkovičova návrhu, Zvonička, malá dřevěná zvonice (na snímku vpravo, v pozadí je Maměnka, Hotel Tanečnica a pro lyžaře je už připraveno sněžné dělo).




Z Pusteven se mírně stoupá k vyhlídkovému altánu Cyrilka, odkud je pěkně vidět na všechny stavby a okolní vrchy.




Asi 1 km odtud se nachází místní atrakce, socha Radegasta, mýtického pohanského boha Slovanů, boha Slunce, hojnosti, plodnosti a pohostinnosti. Jeho místo v hierarchii bohů je nejasné a sporné, prý ho kromě Beskyd znají jen u Baltského moře. U nás je ale velmi oblíbený, vedle značky piva z nošovického pivovaru je jeho jméno i názvem alba ostravské heavymetalové skupiny Citron a jeho titulní písně.
Radegast drží roh hojnosti s kachnou a v druhé ruce má sekeru, tváři dal sochař podobu lví hlavy a přilbu tvoří hlava býka i s rohy.



Autorem sochy je Albín Polášek (1879-1965). Pocházel z Frenštátu pod Radhoštěm, prosadil se však až v USA, kam v mládí emigroval, 30 let působil jako profesor na Akademii umění v Chicagu. Tam také vytvořil několik variant sochy Radegasta, na vlastní náklady jednu nechal dopravit do Prahy, kde 3,2 m vysoké soše r. 1930 dal konečnou podobu. Na hřebenu Beskyd stojí žulová kopie díla, protože originál byl z méně odolného kamene a vlivem drsných horských podmínek se na povrchu objevily trhliny, po restauraci je dnes umístěn ve vstupní hale frenštátské radnice.

Velmi pěkné výhledy se nabízí zhruba uprostřed trasy mezi Pustevnami a Radhoštěm. Hřeben v pozadí ve tvaru stolové hory vpravo za sjezdovkou je Ondřejník, jeho nejvyšším místem je Skalka (964) v pravé části, při posunu dále doprava (na východ) se na horizontu objeví královna Beskyd Lysá hora (1323), která je v přiblížení nezaměnitelná podle telekomunikační věže, a ještě více doprava a blíže se nachází Kněhyně (1257, v Beskydech je 3. nejvyšší) a Čertův mlýn (1207). Nevidíme jen Smrk (1276), 2. nejvyšší vrch Beskyd, protože je v zákrytu za Kněhyní.





Ještě než dojdeme na vrchol Radhoště (1129), mineme Horský hotel Radegast (1121).




Dominantou Radhoště je vysílač a Kaple sv. Cyrila a Metoděje s kupolí v byzantském slohu, před níž stojí sousoší obou slovanských věrozvěstů. I to je dílem Albína Poláška.




Sochy Cyrila a Metoděje se nachází i v interiéru, vitráže znázorňují výjevy ze života světců.




Kaple pochází z konce 19. století, zvonice byla přistavena o čtvrt století později. Zdá se, že je celá ze dřeva, ve skutečnosti je kamenná a jen na povrchu pokrytá šindelem, protože kámen špatně odolával drsné zimě a vichru a nasával vlhkost, impregnovaný šindel má větší životnost a také se snadněji vymění.

Při návratu zpět na Pustevny jsme se stavili na obědě v Hotelu Tanečnica, situovaném za Maměnkou. První polistopadový premiér Marián Čalfa se v něm se svými ministry každý rok setkával na vzpomínkových akcích, jen Václav Klaus, který v jeho vládě byl ministrem financí, se jich neúčastnil, protože s politickými mrtvolami nekamarádil.




Z turistického hlediska šlo o velmi jednoduchou trasu, krátkou a téměř bez převýšení, při předchozích výletech tvořila jen část túry, tentokrát jsme výlet podnikli neplánovaně jako odbočku při návratu do Brna z krátkého pobytu v Kunčicích pod Ondřejníkem, když se ukázalo, že ten den bude mimořádně pěkně. Tam jsme se také zajeli podívat na dřevěný kostel, který počátkem 30. let na Podkarpatské Rusi zakoupil, nechal rozložit, přivézt do Kunčic a znovu složit generální ředitel Báňské a hutní společnosti v Ostravě Eduard Šebela. Kostel pak dostal jméno sv. Prokopa a sv. Barbory, patronů horníků.
Bez podezdívky dlouho chátral, nakonec ho zachránila obětavost a um místních řemeslníků, kteří kostel nadzvedli, podezdili a hnilobou narušené trámy ve spodní části vyměnili.


Bohužel v 90. letech byl kostel vykraden, zloději odnesli cenné, 100 let staré obrazy obou patronů a také velký kříž s Kristem. Interiér jsme neviděli, protože bohoslužba se konala až v 17 hod a na ni jsme nechtěli čekat. Jedna ukázka, obrázek vyřezávaného ikonostasu, je v článku časopisu Lidé a Země.

5. prosince 2015

Dortmund (1), Singapur (3), Kuala Lumpur (2) - monorail, metro naruby

Pokud se vydáme ze severu Moravy autem (autobusem) do Polska, v porovnání s ČR nás udiví chudá dálniční síť, přestože země svým převážně rovinatým charakterem ve vnitrozemí má k jejich výstavbě ideální podmínky. To však neznamená, že všechny silnice se podobají našim okreskám, je zde řada čtyřproudých silnic, které vypadají jako dálnice, co jim však chybí, jsou mimoběžná křížení s nadjezdy a podjezdy. Jestliže taková "dálnice" se kříží s nějakou vedlejší cestou, třeba i takovou, která nemá daleko do polní, jsou zde nejen dopravní světla, ale dokonce i tlačítka pro chodce, kteří proud aut na "dálnici" samoobslužně zastaví, aby mohli přejít na druhou stranu. Je pochopitelné, že rychlost je přes kvalitu těchto silnic dopravními značkami velmi omezována a o plynulosti dopravy nelze vůbec mluvit.

Zajímavé technické řešení dopravy mají v kampusu Technické univerzity v Dortmundu. Kdysi jsem tam byl na jedné odborné akci a protože jsem věděl číslo budovy, zjistil jsem si jen přepravu z hotelu metrem a autobusem a už se o to víc nestaral. Dortmund má asi 575 tisíc obyvatel, čekal jsem proto nejvýše něco podobného, jako má ČVUT v Praze v Dejvicích, projdu jednu ulici a když cíl mé cesty nebude budova první, druhá, tak v nejhorším pátá. O to větší pak bylo překvapení. Rozlehlý areál je silnicí rozdělen na dvě části (Campus Nord a Campus Süd) a jak jsem si až dodatečně přečetl, 16 fakult v desítkách budov navštěvuje více než 20 tisíc studentů a díky zasazení do zeleně a parků má z jednoho konce na druhý přibližně 1,5 km. Po menším bloudění, kdy jsem ani nevěděl, zda hledaná budova je v severní nebo jižní části, jsem konečně natrefil na informační středisko, tam získal mapu areálu univerzity a byl zachráněn.



Vzdálenosti v areálu zkracují vláčky pohybující se po spodní straně visuté konstrukce. Protože jezdí po jedné "kolejnici", říká se jim monorail. Bližší technické parametry je možné si přečíst na stránce H-Bahn (Hängebahn/Hanging railway), uvedu jen jeden - celková délka tras tohoto minivlaku je v současné době přibližně 3,2 km.

Pěkná byla i samotná akce. Hlavním řečníkem byl autor teorie fuzzy množin a fuzzy logiky Lofti A. Zadeh a i když tam byla kompletní světová špička v oboru, on byl jednoznačně největší hvězdou a ostatní stáli mimo centrum pozornosti. Pořád se kolem něj točilo plno lidí a kdekdo se s ním chtěl fotografovat. Starý pán ale žádné manýry celebrity neměl a každému vyhověl. Na banketu jsem se s ním také dal do řeči a nakonec se nechal unést atmosférou a zvěčnil se s ním na fotografii. Jeho není třeba představovat, má je paže ve světlém obleku a ženská z druhé strany patří jedné (rovněž velmi známé) vědkyni ruského původu. Na neoříznuté fotografii byste viděli, že věhlasný vědec nás objímá kolem ramen, asi se mu líbíme :). Nevím, jak je to teď, ale ještě ve věku hodně přes 80 let cestoval po celém světě (neustále byl totiž někam zván a organizátoři mu platili veškeré náklady včetně letenek). Byl také schopen zvládat náročnou, více než hodinovou přednášku a na vysoké prezentační úrovni a publikovat nové texty. Všechny časopisecké články navíc psal výhradně sám, nemohl tedy těžit z práce někoho jiného, k jehož výsledkům by se jen připisoval, jak se to někdy děje. Kdyby se v matematice udělovala Nobelova cena, Zadeh by ji už dávno musel získat. Jenže Nobela jeho partnerka údajně podváděla s jedním matematikem, a tak zhrzený vynálezce dynamitu ve svém odkazu oceňovat matematiky nenavrhl.

Monoraily jsou i na ostrově Sentosa, patřícímu k Singapuru, a využívá je i malajská metropole Kuala Lumpur (v pozadí jsou nezřetelně vidět špičky mrakodrapu Petronas Towers). Rozdíl proti Dortmundu je v tom, že jezdí po horní straně. Představují vlastně jakési metro naruby, stačí pár opěrných sloupů a provoz na městských silnicích není nijak omezen. Síť metra však nenahrazují, jen doplňují. Nakonec i metra mnohých měst nejsou vedena jen pod zemí, ale částečně též na povrchu (např. v Londýně, Budapešti, Vídni, Oslu, …) a někdy rovněž využívají tratě na nosných konstrukcích.





Samostatnou kapitolou jsou velká letiště, přechod z jednoho terminálu na druhý většinou znamená několikasetmetrovou procházku, někde (např. na letišti Charles de Gaulle v Paříži) mezi vzdálenými terminály je nutné se přepravovat autobusem. Na letišti v San Franciscu to však vyřešili systémem visutého vlaku a ve dvou trasách (red line a blue line) se jím cestující dostanou až do příslušné letištní haly. Něco podobného je ve Frankfurtu nad Mohanem a Pekingu.

25. listopadu 2015

Eugène Ionesco - Král umírá v Divadle U stolu

Když Eugène Ionesco (1909-1994) v r. 1962 napsal hru Král umírá (ve francouzském originále Le Roi se meurt, v anglickém překladu Exit the King) o posledních chvílích života krále Bérengera I., který byl přesvědčen o své nesmrtelnosti, objevila se řada interpretací, např. že autor paroduje francouzského krále Ludvíka XIV., Krále Slunce, nebo že se vysmívá v té době módnímu existencialismu (kdo nečetl A. Camuse a J.-P. Sartra, by se mezi intelektuály znemožnil) a napsal absurdní grotesku o kdysi mocném panovníkovi, neschopném strávit pád z výšin zpupné důležitosti k bezvýznamnosti slábnoucího člověka, který už zcela ztratil respekt, a jeho okolí jen sleduje a vyčkává, kdy vydechne naposled.
Ionesco však poskytl velmi prosté vysvětlení, v té době byl vážně nemocný a bál se, že zemře.

Značně se liší i jevištní provedení hry - následující snímek, převzatý ze stránky The Court Theatre v Addingtonu na Novém Zélandu, ukazuje honosnou výpravu, skvostný plášť krále a róby královen, bohatě zdobené koruny, rytířskou zbroj strážce, frak a cylindr lékaře, koberec.




Inscenace v brněnském Divadle U stolu je pravým opakem. Hlavní hrdina je polonahý a bosý, korunu má sice zlatou, ale (nejspíš) z papíru, místo trůnu železnou postel nastojato a invalidní vozík, královniným křeslem je omšelá barová stolička, oblečení ostatních členů "dvora" je všední, strážce vypadá jako pobuda a depresivní téma blížící se smrti umocňuje ponurý sklep Divadla Husa na provázku, kde Divadlo U stolu vystupuje.




Ionescova předsmrtná etuda se odehrává ve skromném obsazení šesti osob: král Bérenger I., první králova manželka Markéta (už starší), její inovace druhá manželka Marie (mladá a nyní první v srdci), lékař (vedle lékařského povolání a chirurgických zákroků se zabývá astrologií a je využíván i jako kat, s praxí chirurga k tomu má nejblíž), strážce, hospodyně a ošetřovatelka Julinka.

Zhrzená první královna je nedočkavá králi sdělit lékařovo zjištění o jeho brzkém úmrtí, své sokyni s jízlivostí oznamuje, že ještě bude potřebná při pohřebním obřadu, a se zadostiučiněním jí předhazuje, kam to s ní dovedl - palác je v troskách, pole samý úhor, nepřátelé obsadili většinu území a král jen pořádal plesy a bavil se.

Král si stěžuje, že se cítí špatně, jako kdyby mu zdřevěněly údy, bolí ho v kříži.

Královna Markéta: Zemřeš za půldruhé hodiny, zemřeš na konci tohoto představení. (Hraje se bez přestávky hodinu a půl.)
Král: To je špatný vtip.
Lékař: Ano, Sire, zemřete. Zítra ráno už nebudete snídat. Ani dnes večeřet.
Král: Ano, umřu. Za 40, za 50, za 300 let. Později. Až budu chtít, až na to budu mít čas, až se rozhodnu.

Poznává, že síly ho opouští, neudrží se na nohou, spadne na zem. Ještě si však namlouvá, že je to jen přechodná slabost. Vstal jsem. Sám jsem vstal.
Lékař mu ale nedává naději.

Král prosí o pomoc, aby ho nenechali umřít, vzlyká. Ať se čas vrátí nazpátek!
Markéta se na to dívá s opovržením: To už není král, řve jako podříznutý vepř. Je trapný. Doufala jsem, že bude hovořit vznešeně. (K lékaři) Uděláte zápis do kroniky. Vložíme mu do úst krásné výroky jiných králů. Bude-li třeba, nějaké vymyslíme.

Král: Lide, pomoz mi! Kdo mi dá svůj život, kdo chce dát život králi, svému dobrému králi? (Nikdo se nehlásí.)
Proč jsem se narodil, když nemůžu žít věčně? (Seneca: Celý lidský život není nic jiného než cesta k smrti.)

Když mu Markéta vyčte, že nechal zavraždit její rodiče i své příbuzné a přátele, opraví ji, že nevraždil, ale popravoval. Vyžadoval to zájem státu.
Lékař a kat v jedné osobě to potvrzuje a sám si myje ruce, že to bral jako akt milosrdenství, Jeho Veličenstvo říkalo, že by stejně jednou zemřeli.

Markéta: Však ty taky umíráš, protože to žádá zájem státu.
Král: Ale stát jsem já. (Známý výrok Ludvíka XIV.)

Pro lékaře je král odepsaným případem, zajímají ho jen nové zprávy, např. že Mars se srazil se Saturnem, a jeho praxe: Přicházím z nemocnice, kde jsem musel provést několik chirurgických zákroků, pro vědu nesmírně důležitých.
Pro ostatní a zvláště mladou královnu Marii, která doufá, že se dá ještě něco dělat, glosuje příznaky: Vidíte, Veličenstvo, nemůže se pohnout, nemůže mluvit, zkameněl. Už vás neposlouchá. To je charakteristický symptom, z lékařského hlediska úplně jasný.
Je prolezlý revmatismem. Dusí se. Měkne mu mozek, zdětinštěl.
Zlobí ho, že se král se smrtí opožďuje. Kdyby měl pořádný infarkt, neměli bychom tolik práce. Ledviny už nefungují, ale krev obíhá, jakž takž. A teď začíná delirium.
Nakonec nevydrží čekat na králův skon a omluví se, že má práci, a krále opustí.

Lékaři sekunduje strážce, od běžných ohlášení, že přichází Jeho Veličenstvo, se postupně osměluje k vyslovení názorů, hodnocení situace a opakování výroků lékaře: Radiátory nehřejí a ani Slunce neposlouchá, i když král dal rozkaz, aby vyšlo. Jeho Veličenstvo vyje! Král kráčí. Ať žije král! Král padá. Král umírá. Král vstává. Ať žije král! Král už nechápe jméno Marie. Jeho Veličenstvo osleplo. Král je v deliriu.

Jedinými, kdo soucítí s králem, jsou nová královna a věrná služebná.
Markétu "průtahy" stejně jako lékaře rozčilují: Ta jeho tiráda nebere konce. A ty dvě plačky se mu lepí na paty a připoutávají ho k životu, zdržují ho.
Krále naoko "utěšuje": Měj trochu strpení. Za chvíli se otevřou všechny brány dokořán.
Král se vyděsí ještě víc: Brány … brány … jaké brány?

Z hry mrazí, jak sebevědomí vládce, nevěřícího že nejde o zlý žert, se s příznaky vypovídajícího těla zlomí v záchvaty vzteku a sebelítosti, snahu chytat se stébla, a s poznáním marných nadějí v odevzdanost a osamělost při příchodu smrti.




V hlavní roli exceloval Viktor Skála z Městského divadla v Brně, přesvědčivě vyjádřil zvraty v psychice krále a jejich odraz v pohybu od velkých gest po ochablost, pády a nakonec bezvládnost.
Výrazné role bezcitných průvodců krále k bráně smrti - první královny Markéty a lékaře - ztvárnili Helena Čermáková z Městského divadla Zlín a Jan Mazák ze stejného divadla jako Viktor Skála.
Milující druhou královnou Marií byla Lucie Schneiderová z Národního divadla v Brně, Marie Durnová z Mahenova divadla hrála hospodyni Julinku a Cyril Drozda z HaDivadla strážce.



Nevím, jestli Petr Ulrych Ionescovu hru Král umírá znal, ale v r. 1968 složil stejnojmennou píseň. I když v představení nezazněla, textem by se sem hodila a zkreslující tón boosteru sólového kytaristy doprovázející skupiny Atlantis mrazivou atmosféru podtrhuje.

16. listopadu 2015

Vysoké Tatry (6) - Kriváň

Kriváň je pro Slováky symbolem jako Matterhorn pro Švýcary, dříve býval i ve státním znaku a dnes je na slovenských euromincích. Při příjezdu od západu už zdálky upoutá nádherným profilem vrcholu a dlouho byl považován za nejvyšší horu Vysokých Tater. Až s přesnými metodami měření se ukázalo, že má "jen" 2494 m n. m. Nejpůsobivější je z Podbánského, bohužel buď byl krásně vidět a neměl jsem po ruce fotoaparát, anebo to bylo naopak. Jako provizorní sem zatím dávám letošní fotografii pořízenou přes sklo auta při cestě z Košic.



Zakřivení vrcholu podle pověsti má na svědomí anděl, který po stvoření světa roznášel krásu a křídlem kus vrcholu urazil. Přitom se mu mnoho krás vysypalo na celou oblast Vysokých Tater.

Asi před 10 lety jsem u nádraží ve Štrbském Plese koupil jeho obrázek od lidového umělce, cena byla také lidová, pouhých 99 SKK (přibližně 80 Kč), což při rozměru 20x15,5 cm bylo zadarmo.




Na vrchol se dá jít několika různými trasami, tradiční vede z turistického centra Vysokých Tater Štrbského Plesa a stejnou trasou zpět, to nás (mě a syny) ale nelákalo a místo toho jsme ze Štrbského Plesa jeli taxíkem na další oblíbené výchozí místo - Tri Studničky. Proti Štrbskému Plesu (1355 m n. m.) je položeno níže (1141) a převýšení tím naroste o více než 200 m, ale trasa Tri Studničky - Kriváň - Štrbské Pleso je zajímavější. Protože výstup na vrchol Kriváně ze Tří Studniček je délkou přibližně 5,5 km zhruba jen poloviční proti výstupu ze Štrbského Plesa, je tato část také mnohem strmější.




Zpočátku jdeme po zelené značce lesem, který po dosažení Grúniku (1576) přejde v kosodřevinu. Serpentinami se dostaneme do Krivánskeho žľabu pod hřebenem Vyšná Priehyba (1982).




Žlebem postupujeme až k rozcestí (2120), kde se směr od Tří Studniček setkává s modře značenou trasou od Štrbského Plesa, viditelnou na dalším snímku z nadhledu na pravé straně svahu, ještě více vpravo pod ním je Krivánský žľab. I když z rozcestí je možné postupovat pozvolněji sutí, lepší je strmým výstupem se dostat na hřeben, odkud se otevřou krásné výhledy.




Cesta na vrchol přechází přes Malý Kriváň (2334) a Daxnerovo sedlo. V závěrečném stoupání procesí turistů houstne, protože kvůli nutnosti přelézat velké kamenné bloky se postup zpomalí.




Vrchol je označen slovenským národním symbolem - dvouramenným křížem. Při mém prvním výstupu v r. 2004 tam však byla jen dřevěná tyč.




Je zde také pamětní deska na výstup představitele slovenského národního obrození Ľudovíta Štúra a jeho druhů v r. 1841. První doložený záznam o jeho zdolání je téměř o 70 let starší, r. 1772 jej v doprovodu dalších osob pokořil evangelický kněz a přírodovědec A. J. Czirbesz. Pro štúrovce však bylo nestravitelným soustem, že o rok dříve než oni vrchol zdolal saský král Friedrich August II. a z iniciativy lesního správce byl zde vztyčen obelisk s pamětní deskou v němčině a pozlacenou korunou. Není divu, že nevydržel, slovenští nacionalisté ho poničili a nakonec svrhli do propasti.




Z vrcholu se naskýtají výhledy na masivy Vysokých i Nízkých Tater a také na řadu horských jezer. Směrem na východ je vidět Krivánské Zelené pleso (2017), které rozlohou 5,16 hektarů mírně překračuje čtvrtinu rozlohy Velkého Hincova plesa a Štrbského plesa.




Na severní straně je ještě o něco větší Nižné Terianské pleso (1940), má 5,55 ha, a ve vyšší poloze napravo od něj v dolině Nefcerka je nezřetelně vidět Vyšné Terianské pleso (2124).




Zážitkem je i sestup.



Na obzoru se leskne hladina Štrbského plesa.



Vodní plocha uprostřed lesa na polovině cesty dolů do Štrbského Plesa je Jamské pleso (1447).




Poslední část cesty má už mírný sklon. Při pohledu zpět zaujme hřeben hor, v jehož levé části je Krátka (2374) a v popředí vpravo Jamská kopa (2079).



V cíli cesty ještě obejdeme Štrbské pleso. Přes něj je Kriváň také vidět - jako zub v levé části snímku, za skokanským můstkem je Solisko, na jehož svahu se v zimě lyžuje.



Výstup na Kriváň je podobně jako na Slavkovský štít náročný velkým převýšením a v závěrečné části je nutné si pomáhat i rukama, nejsou zde však žádné exponované úseky s řetězy či skobami. V tom je obtížnější Jahňací štít a Východná Vysoká, kam se lze dostat jen přes sedla Poľský hrebeň a Prielom, kde si jich užijeme do sytosti. O nich ale zase někdy příště.

6. listopadu 2015

Čtvrté výročí blogu

Uplynul už čtvrtý rok ode dne, kdy jsem v pošmourném listopadovém počasí dostal nápad založit blog. Obvyklé nadšení začátečníků sice vyprchalo, aktivita postupně slábla, ale poslední rok se ustálila na 3 článcích měsíčně.

Přibylo návštěvníků mimo okruh věrných čtenářů, každý den 15-25 článků někdo najde přes Google nebo Seznam. S tím přišlo i několik nabídek za odměnu zařazovat do článků reklamy, konkrétně od slevového portálu nabízejícího zájezdy, internetového knihkupectví a pojišťovny. Na žádnou jsem však nereagoval, reklam je už tak dost od Blog.cz.

Server Fanda (odnož TV Nova), převzal dva články o sexu: Berlín (2) - Erotik-Museum (název byl změněn na Muzeum erotiky v Berlíně) a Sex ve zbrani.




Sex ve zbrani se objevil i v pohyblivém panelu (s pěknou upoutávkou :)) a v této době se mish-mash stal i Blogem dne.




Portál Právě dnes si do kulturní rubriky k Oldřichu Veselému našel dva články, kde ho zmiňuji: Zpěv u klavíru a Oldřich Veselý (2) - Synkopy (4), E-band.




Poslední rok přinesl řadu soutěží a akcí.
Několik jich pořádala Natty. S mými chabými znalostmi o zdravé výživě (např. na otázku "Jaké je minimální množství ovoce a zeleniny, které bychom každý den měli sníst?" jsem odpověděl "10 deka" a správná odpověď byla "půl kila") jsem nemohl skončit jinak než na chvostu startovního pole. Lépe se mně dařilo v soutěži podle obrázku uhodnout přísloví, jednou jsem v průběžném pořadí byl dokonce první, ale nakonec jsem se stejně propadl daleko za nejlepší. Nattiny diplomky však dovedou vykouzlit úsměv.




Hodiny s krásnými fotografiemi jsou grafickým dárkem Beatricie.


Userka přihlásila do soutěže Jak si představujete Standu? obrázek, v němž se utrápený Standa krčí v obklíčení blogů, vtipně graficky vyjádřených detaily jejich zaměření a libůstek (např. Mengano charakterizují rodinní příslušníci Medvěd a Cibule, Kinga Rucolu houby a jazykové znalosti, Blouda velbloud, Čerfa psavost a vztah k Japonsku, u mě nechybí ani ženský přírodní klín).



Čerf (Petr Vápeník) vyhlásil soutěž o stotisícího návštěvníka s věcnými cenami - Petrovými fotografiemi podle vlastního výběru. Za vítěznou userkou a Janah jsem byl třetí, kdo kulaté číslo zachytil. Vybral jsem si nádhernou fotografii Plovoucí brána torii (za odlivu) na ostrově Miyajima z Petrovy cesty po Japonsku. Fotografii rozměru 30x45 cm mám dnes zarámovanou ve skle a pověšenou nad pracovním stolem, při pohledu na ni se nechávám v představách unášet na druhý konec světa.


Převzal jsem ji osobně v Praze, kde jsme se sešli i s userkou. Petr nám dělal průvodce a ukázal řadu zajímavostí ze své rubriky Pražské drobnůstky (kubistickou lucernu, Bradáče a válečky u Karlova mostu, Lennonovu zeď a Beethovenův platan), dům, kde žil Jan Werich a básník Vladimír Holan, … Také jsme byli v kavárně i restauraci a (slovy politických zpravodajství) v družné atmosféře strávili téměř celý den. A těch společných fotografií, prozářených userčinými úsměvy, co odtud máme :).

Opica (christiiinka) sestavila křížovku o ceny s hesly z blogového prostředí, z úspěšných řešitelů jsem společně s Kelins byl vylosován a získal knihu Tomáše Dacíka Pekelník. Baron Trenck - mýtus a skutečnost. Udělala mně radost, kniha nejenže se zabývá životem legendárního velitele pandurů ve službách Marie Terezie, věrohodností jeho portrétů, ale přináší i antropologický rozbor kostry v Kapucínském klášteře v Brně, odpovídající na pochybnosti, zda vůbec kostra a hlava, která od ní byla oddělena, Trenckovi patří.

Robka vede oblíbenou rubriku Hudební abeceda, kam posílám drobné příspěvky. Kliknutím na pěkné ikonky jejího syna Jirky v dolním boxu se přejde na články, kde je mnoho zajímavých hudebních odkazů všech přispěvatelů. Sbírka není úplná, chybí mně písmena Ň, Ť, k nimž žádnou pěknou skladbu neznám, a Š, které jsem ve vyhlášení dalšího kola přehlédl.

Zpestřením převažujícího zaměření na cestování a umění byl lehce ironický článek Umíme diskutovat a sneseme kritiku? (stal se nejkomentovanějším textem), velmi si cením Rozhovor s Maglaiz, který vlastně svými košatými odpověďmi napsala naše blogová intelektuálka Maglaiz, na otázky ze Surpanova 10-dílného projektu jsem vedle mnoha dalších oslovených blogerů odpověděl v samostatném článku Michail Bulgakov - o zahušťování (a něco navíc).

A co bude dál?

Doufám, že stále ještě 3 články měsíčně, rozhovor s další zajímavou blogovou osobností a také soutěž o ceny - po 200 článcích (podobně jako byla po 100 článcích), a protože tento článek má pořadové číslo 165, vychází to přibližně za rok.

29. října 2015

New York (5) - naše finanční kariéra na Wall Street

Mezi povídkami výboru The Perfect Lover's Guide kanadského humoristy Stephena Leacocka (1869-1944) je i My Financial Career o drobném střadateli, který se vydal do banky uložit svých těžce uspořených 56 dolarů. Kožené tváře bankovních úředníků ho ale tak vystresovaly, že požádal o důvěrné jednání s ředitelem. Ten v domnění, že má co do činění se soukromým detektivem od Pinkertonů, nebo dokonce rodinným příslušníkem Rothschildů, chystajícím se uložit horentní částku, si ho odvedl do místnosti, kde je nikdo nemohl rušit. Po zjištění skutečného stavu ho hned odpálkoval zpět. Zmatený střadatel si spletl dveře a vstoupil do trezoru. Na přepážce po uložení ruličky bankovek požádal o šek, aby si vybral 6 dolarů na nejbližší vydání. S šekovou knížkou však neměl žádné zkušenosti, v trémě vypsal částku 56 dolarů a účet zase zrušil. Na dotaz, v čem chce obnos vyplatit, odpověděl, že v padesátidolarovkách a zbytek v šestidolarovkách.

S americkým finančním systémem jsme s chotí také mohli získat zkušenost. Když jsme se ubytovali v hotelu na Dolním Manhattanu naproti Ground Zero (byl se slevou), měli jsme to jen "pár" kroků na Wall Street, kde sídlí newyorská burza (New York Stock Exchange). Prudký propad kurzů ve čtvrtek 24. října 1929 (Black Thursday) dospěl do naprostého krachu přesně před 86 lety v úterý 29. října 1929 (Black Tuesday) a hluboce poznamenal 20. století, vyvolal celosvětovou hospodářskou krizi, nástup populistů a radikálů nejrůznějšího druhu, slibujících ráj na Zemi podrobením jiných národů, vyvrcholil 2. světovou válkou a s jejím koncem přerozdělením sfér vlivu vítězů.




Démonizované místo burzy, kde podle propagandy tahají za nitky celého světa "agenti z vólstrýtu", původci veškerého zla, nás dost zklamalo. Čekali jsme po zuby ozbrojené hromotluky, hodné ostrahy Pentagonu, kolem budovy ale stojí jen nízký plot a dostat se do ní znamená projít přes stan, kde znuděně lelkoval všeho všudy jeden uniformovaný strejda.




O pár dnů později na budově burzy přibyla reklama The marketplace where opportunity knows no boundaries. Příležitost, která nezná hranic, nás zlákala, řekli jsme si, že koupíme nějakou hrozně výhodnou akcii, zahodíme zpáteční letenky a přestěhujeme se na Bahamy.



Trochu nás překvapilo, že před námi v doprovodu dospělé osoby dorazila skupina mládežníků ve věku 13-14 let a bez velkých okolků prošla do budovy. Jenže naše pasy strážce studoval velmi zevrubně a dlouho (víza jsme neměli, jen registraci ESTA) a nakonec prohlásil, že dál jít nemůžeme, protože ke vstupu je nutné mít jakési povolení či pozvání (Rusové by řekli "bumážku").

Tak jsme si alespoň trochu víc prohlédli Wall Street. Kromě burzy je zde ještě několik budov, majících vztah k financím: Bank of New York (nejstarší banka v USA, založená r. 1784) a Museum of American Finance (mimo jiné vystavuje zlaté mince a americké bankovky), místo "s" má v názvu vtipně použitý symbol pro dolar.
Donald Trump, který usiluje o nominaci republikánů do prezidentského klání, tam má jeden mrakodrap, ale mnohem zajímavější je ten druhý, Trump Tower, na Páté avenue blízko Rockefellerova centra.




Naproti burzy stojí Federal Hall National Memorial. Před ním se nachází socha George Washingtona, který zde r. 1789 byl inaugurován prvním prezidentem USA, budova tehdy sloužila jako sídlo kongresu (a ještě předtím jako radnice) a byla v ní také přijata Ústava USA (Constitution of the United States of America) a její dodatky - Listina práv (Bill of Rights). Dnes je zde muzeum, připomínající tyto historické události.




Američané mají asi smysl pro černý humor, poblíž burzy jsme narazili na navigační ceduli k U.S. Bankruptcy Court. Bankrotáři to nemají daleko, hned za rohem je honosná budova na jejich problémy.




Připomíná to naše pohřební služby, které si velmi rády otvírají kanceláře vedle nemocnic.

Aktuální článek

Jeseníky (3) - Obří skály, Šerák, Keprník

Z vyvýšeného místo nad obcí Ramzová u turistického rozcestníku Větrolam (785 m n. m.) se pěkně vyjímá hřeben Obřích skal (1088) a vpravo od...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)