Miguel de Cervantes y Saavedra - Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (a PF 2020)

Miguel de Cervantes y Saavedra (1547-1616) by vlastním životem mohl být námětem pro postavu románového hrdiny. Ve službách španělského námořnictva se r. 1571 zúčastnil vítězné bitvy u Lepanta proti Turkům, ale v líté řeži přišel o ruku. A aby toho nebylo málo, při návratu do Španělska loď, na níž se plavil, byla přepadena piráty a Cervantes přes několik pokusů o útěk strávil celkem 5 let jako otrok v alžířském zajetí, než ho z něj vykoupil jeden mnich. Poté se snažil živit jako účetní, ale pro finanční nesrovnalosti, dluhy a podezření z vraždy muže, kterého našli před jeho domem, se několikrát dostal do vězení.

Četba rytířských románů Cervantese přivedla na myšlenku také jeden napsat. Místo oslavy hrdinských činů jeho Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (poprvé vydaný r. 1605) je však jejich parodií. A navíc nadčasovou, která s odstupem staletí v směšnosti chování hrdiny, neschopného odlišit představy od skutečnosti, ještě získává na dalších významech. To také pochopil argentinský spisovatel Jorge Luis Borges (1899-1986), v povídce Autor Quijota Pierre Menard zmiňuje fiktivního spisovatele, který 300 let po Cervantesovi pod svým jménem vydal opis Cervantesova románu, a Borges na mnoha citacích z Don Quijota ukazuje, jak omezený je Cervantesův text a jak ohromující myšlenky přinášejí v dříve netušených souvislostech tytéž věty Menardovy. Borges nakonec přichází k jednoznačnému závěru: "Text Cervantesův a text Menardův se doslovně shodují, ale druhý text je nekonečně bohatší."

Literární vědec Václav Černý (1905-1987) v předmluvě k českému vydání přesah Dona Quijota charakterizuje takto: "Sledujme vnější tvar Cervantesova díla a prvotní jeho určení. Dovolí nám to zasadit 'Dona Quijota' na určité místo evropského literárního vývoje, připomenout určité vztahy a porovnat jej s příbuznými díly, jež mu předcházela. Až pak přihlédneme blíže, k jeho významu vnitřnímu, a až pod nálepkou parodie rytířských románů objevíme jeho tvář a pravou podobu, nebude už možno jej zařazovat, srovnávat, měřit: bude tím, čím je, největším románem všech věků, nezařaditelným, ježto jako naprosto původní, nesrovnatelný, nezměřitelný, nekonečně přesahuje cenou a hloubkou, co bylo v jeho druhu stvořeno před ním a po něm."

Cervantesovo nesmrtelné dílo bylo inspirací umělcům nejrůznějšího zaměření - malířům, sochařům, divadelníkům, filmařům i hudebním skladatelům. Vydání ze 40. let minulého století ilustroval Salvador Dalí (1904-1989) a litografie z cyklu Don Quixote de la Mancha na loňské Dalího výstavě v Praze prokládají tento text. A do něj patří i Vesmírný slon (v následující koláži vlevo), i když rytíř se na svých výpravách se slony nepotkal.

Ale snad se sluší i něco z románu sem zařadit, aby bylo jasné, s kým máme tu čest.

V jedné španělské vesnici, v kraji la Mancha, žil asi padesátiletý, ne zrovna majetný šlechtic, vysoký a hubený, jeho domácnost tvořila 40letá hospodyně, sluha a zahradník v jednom, ani ne 20letá neteř, v komoře měl staré brnění a kopí po pradědečkovi a na dvoře hubenou kobylu. Chudý šlechtic, jmenoval se Alonso Quijada (nebo tak nějak), věčně ležel v knihách a hltal příběhy o statečných rytířích, kteří pro lásku ke krásným a vznešeným dámám se vrhají do nebezpečných soubojů s padouchy a nejrůznějšími obludami a napravují veškeré nepravosti světa.

Šlechtici se to v hlavě tak pomotalo, že se rozhodl vydat ve zbroji do světa a přinášet dobro. Starou herku pojmenoval Rocinante, jméno si vylepšil na don Quijote de la Mancha a protože se doslechl o jedné pěkné selské dívce, ve svých představách si ji vybájil jako doňu Dulcineu z Tobosa, princeznu neporovnatelné krásy, pro jejíž přízeň, obdiv a lásku bude konat všechny udatné činy a třeba i setnutou hlavu obra k jejím nohám položí.

První hospoda, na kterou narazil, mu připadala jako hrad a hradního pána (ve skutečnosti hospodského) požádal, aby ho pasoval na rytíře, a mohl se tak již plnohodnotně vydat za nápravou křivd a bezpráví. Hospodský Quijota přetáhl jeho vlastním mečem, až se mu zatmělo před očima, ale účel byl splněn. Jako prvního "zachránil" čeledína, kterému se mu na pastvě podařilo ztratit několik ovcí. Sedlák se lekl napřaženého kopí Quijota, přestal čeledína mlátit a slíbil, že doplatí i peníze, které mu dlužil. Quijote uvěřil slovu "rytíře" a spokojeně odjel. Co bylo pak, je snadné si domyslet.

Quijote povzbuzen prvním úspěchem pak zastavil družinu kupců a přikázal jim, aby uznali, že neporovnatelná Dulcinea z Tobosa je nejkrásnější ženou pod Sluncem. Ti se k tomu neměli, když ji ani neviděli. To Quijota dopálilo, bodl svou herku do slabin, jenže ta klopýtla a rytíře shodila. Smějící se kupci pokračovali v cestě, potupený Quijote jim nadával do lúzy a zbabělců, až se jeden z kupců vrátil, vytrhl Quijotovi kopí a pořádně ho jím zmlátil. Rytíř pak doma neslavný konec první výpravy líčil jako boj s deseti obry.

Po 14 dnech v posteli se Quijote zotavil a k nové výpravě přesvědčil negramotného souseda Sancha Panzu, protože správný rytíř by měl mít po ruce zbrojnoše. Nalákal ho slibem, že se stane vládcem ostrova, který společně dobudou. Hubený Quijote na křivonohé kobyle a tlustý Sancho Panza na oslovi se brzy dostali do rovinatého kraje s větrnými mlýny. Quijote hned pobídl svého oře a vyrazil na zteč. Přes námitky Sancha Panzy v nich viděl obry a v jejich lopatkách dlouhé paže. V trysku zabodl kopí do lopatky nejbližšího mlýnu. A ta ho vyzvedla i s koněm. Při pádu se Quijote pořádně potloukl. Svůj omyl pak přičetl působení čaroděje, který obry změnil ve větrné mlýny, aby Quijotovi znemožnil s nimi bojovat.

V další hospodě se šeredná děvečka v noci vkradla do komory, kde hosté spali na slamníku, ale místo mezkaře, s nímž si smluvila schůzku, nahmatala Quijota, kterému se zrovna zdálo, že je na hradě a zamilovala se do něj krásná dcera hradního pána. Ze snu mumlal, jak rád by splatil její lásku, kdyby nedal slib věrnosti nedostižné Dulcinei z Tobosa. Do mezkaře vjela žárlivost a Quijota bacil po hlavě a ještě mu pár ran přidal.

Jednou rytíř spatřil oblak zvířeného prachu a v domnění, že se k nim žene obrovské nepřátelské vojsko, udatně se vrhl do boje, sekal kolem sebe a zabil asi 6 ovcí, které pastýři tudy hnali. A proradný černokněžník určitě také způsobil, že Quijotovi se v jiném zápase zdálo, že seká hlavy obrů a všude teče krev, a místo toho proklál několik měchů s vínem ve sklepení hospody.

Cílem potulného rytíře však bylo nejen zachraňovat princezny, ale také napravovat křivdy. Jednou Quijote se Sanchou potkali 12 trestanců se železnými kruhy na krku, dohromady svázaných silným řetězem, které provázeli dva jezdci na koních a navíc hlídali ozbrojení strážci. Quijotovi hned bylo jasné, že zločinci nejdou dobrovolně a rozhodl se jim přispěchat na pomoc. Ve strkanici a zmatku, který Quijote způsobil, se galejníkům podařilo osvobodit. Na své věznitele a strážce hned zaútočili kamením a ti v obavě o život se rozutekli.

Quijote pak galejníkům promluvil do duše a požádal je, aby svou vděčnost projevili tím, že pojedou do Tobosa a vylíčí Dulcinei své osvobození statečným rytířem, který se jí poroučí.

Ničemové ale měli úplně jiné představy a rozčileného Quijota také zasypali sprškou kamení, jeden z lupičů v noci navíc Sanchovi ukradl osla a zbrojnoš pak musel putovat po svých.

(To mně připomnělo Havlovu amnestii, kterou pomohl na svobodu tisícům vězňů "trpících v žalářích totalitního režimu", a její následky.)

Tyto a mnohé další příhody se rozkřikly po kraji a všichni z Quijotovy domácnosti, holič Mikuláš, farář a bakalář Samson Carrasco z jeho vsi se snažili jej dostat domů, než se stane nějaká tragédie. Holič s farářem si nasadili masky a v noci Quijota přenesli do klece a v ní ho pak dopravili do rodné vsi.

A tím román končí. Stal se (dnešními slovy) bestsellerem a na jeho slávě se pak o 9 let později pokusil přiživit neznámý spisovatel, který sepsal pokračování. To přimělo Cervantese napsat ještě druhý díl, vyšel r. 1615. Je však již koncipován odlišně od první části, kde byl rytíř často bit. Na další výpravě se Sanchou přes občasné problémy (např. pád do propasti) se naopak stává středem obdivu, s předstíraným nadšením je přijat vévodou a vévodkyní, kteří se tím baví, na jeho počest se pořádají hony a hostiny a Sancho od nich konečně dostane ostrov, který mu Quijote pořád sliboval, a ani mu není divné, že se na něj dostal suchou nohou. Sancho ale brzy zjišťuje stinné stránky vladaření, musí rozhodovat nejrůznější spory, starat se o bezpečí obyvatel "ostrova", nemůže se ani pořádně najíst a napít, protože osobní lékař mu neustále říká, co všechno zdraví škodí. Po 10 dnech znovu zatouží po "klidnějším" životě s rytířem a vlády se vzdává.

Rytíř omámen úspěchy se samozřejmě k návratu nemá, a tak jeho známí vymyslí plán. Bakalář Carrasco se vystrojí jako rytíř Bílého měsíce, zkříží Quijotovi cestu a vyzve ho na souboj s podmínkou, že když vyhraje, Quijote se vrátí domů a dva roky se nedotkne meče (a možná ho už pak konečně přejde chuť na další výpravy). Quijote při srážce padá z koně do prachu a potupná porážka je pro něj horší, než kdyby byl zabit. Musí však splnit slovo, které předtím dal. Aby nějak překlenul dva roky čekání, než bude moci se vrátit k životu rytíře, vymyslí, že koupí pár ovcí a bude se toulat po světě jako pastýř.

Šest dní po návratu z cest ale dostal horečku a s ní se mu vrátil i rozum. Pochopil své pomatení rytířskými příběhy. Jenže tím Quijote, "kterému zbroj byla ozdobou a zápas odpočinkem", ztratil smysl života a umírá.

*************************************************************************

Podnětem k novému přečtení Cervantesova románu (a tomuto článku) mně byla hra Don Quijote v Divadle Husa na provázku. Byl jsem zvědavý, jak divadelníci přenesou na pódium Quijota na koni, Sancha Panzu na oslovi, zápas s větrnými mlýny atd.

Režisér Jan Mikulášek (poprvé zde byl představen s inscenací Višňového sadu Antona Pavloviče Čechova) a dramaturg Martin Sládeček ale k Cervantesovu dílu přistoupili velmi netradičně, pojímají jej jako televizní diskusní pořad o Quijotovi. Představu si lze učinit z úvodních komentářů.

Moderátor: Vítejte u jubilejního stého vysílání pořadu, který se věnuje kulturním, sociálním a politickým fenoménům dnešní Evropy v nečekaných souvislostech. Pánové, kdo je podle vás Quijote?

Host 2: Mystik. Zosobnění lidské touhy po nesmrtelnosti.

Host 4: Levicovým aktivistou.

Host 1: Quijote byl, je a bude "absurdním hrdinou", symbolem všech, kteří jsou, cituji:"… absurdní svým životem, tragičtí svým údělem nebo volbou", jak už v roce 1966 ve svém textu "Don Quijote a quijotismus" poznamenal … Václav Černý.

A hosté "diskutují" (přesněji žvaní), vzájemně se neposlouchají, deklamují obehrané floskule, každý mluví o něčem jiném, debatu zpestřují hudební vsuvky (např. Roy Orbison). Ale postupně se objevují výpady mezi diskutéry ("Vy jste na co odborník?"), diskuse se vyhrocuje, až nakonec přejde v brutální rvačku, jak dokládají zakrvácené košile účinkujících.

*************************************************************************

A protože se blíží konec roku, chtěl bych všem návštěvníkům popřát, aby se jim v životě dařilo mnohem lépe než donu Quijotovi, nemuseli se ničím trápit, ve vztazích našli rytíře svého srdce či neporovnatelnou Dulcineu a všechny souboje s větrnými mlýny dovedli do úspěšného konce.

Václav Havel - Vernisáž v HaDivadle (a něco k autorovi)

Václav Havel je oficiální propagandou vynášen do nebe jako osvoboditel od jha komunismu a člověk, který přinesl demokracii, ale kdo byl v r. 1989 dospělý, si pamatuje, že v tom roce se zhroutily komunistické režimy v celém východním bloku, tedy i tam, kde Havla neměli, navíc my jsme byli až předposlední, jen o několik dnů jsme předběhli Rumunsko. Mlčící většina už totiž nechtěla poslouchat pohádky, jak míříme k světlým zítřkům, když ze zahraničních televizních stanic a filmů viděla, že tam mají lepší zboží, lepší auta, větší výběr a každý to chtěl mít také, jezdit na dovolenou za hranice všedních dnů a asi nikdo nepochyboval, že stačí vyházet zkostnatělé papaláše a nic tomu nebude bránit.

Václav Havel si však spíš než soutěž politických stran představoval vládu osvícených intelektuálů, kteří vědí nejlépe, jak všechno dělat. Jeho nepolitická politika ale velmi rychle zkrachovala, v r. 1992 Občanské hnutí, které se s ním identifikovalo, ve volbách vyhořelo, a to se pak ještě několikrát opakovalo (např. v podání Unie svobody a v prezidentských volbách a další strany podobného ražení k tomu mají nakročeno). A po téměř třiceti letech porážek pravdoláskaři hořekují, že ti nevzdělaní a hloupí venkované vždy všechno pokazí a nejlepší by bylo, kdyby volební právo neměl každý.

Nikdy jsem nechápal, proč Havlovi obdivovatelé se tak umanutě snažili, aby dostal Nobelovu cenu míru, místo aby jej navrhli na cenu za literaturu. Politicky motivovanou cenu za zásluhy o mír ve světě se podařilo udělením řadě dost pochybných existencí zdiskreditovat. Havel sám uvěřil, že by ji v r. 1990 měl dostat a dokonce dopředu namluvil děkovnou řeč. Tehdy se naivně domníval, že přesvědčí mocnosti rozpustit vojenské bloky, dojedná mír mezi Izraelem a Palestinou, …, ale z mesiášství brzy vystřízlivěl a přešel k projevům naprosté servility vůči USA a jejich vojenským akcím, nejtrapněji demonstrované výrokem o "humanitárním bombardování".

Já hodnotu Václava Havla vidím ne v politice (u nás po "zabití studenta Šmída" se režim zhroutil sám jak domek z karet a prvním prezidentem mohl být téměř kdokoliv s trochou důvěryhodnosti), ale v literární činnosti. Koupil jsem si knihu jeho osmi nejvýznamnějších her a ty, které jsem dosud přečetl, se mně opravdu líbí.

Jednoaktovku Vernisáž z r. 1975 (tj. z roku, kdy také napsal Audienci a dopis prezidentu Gustavu Husákovi) jsme měli možnost vidět i v představení brněnského HaDivadla.

Vzhledem k tomu, co bylo významnou příčinou konce komunismu, kuriózně hlavním mottem hry je výsměch konzumnímu způsobu života (a nevkusu). Manželský pár Michal a Věra si pozve na návštěvu svého přítele Bedřicha a chlubí se, jak nádherně si vybavili byt, jak dokonalé je jejich manželské soužití (včetně sexu a dobrého jídla), jak geniální je jejich dítě, a s dojemnou starostlivostí kladou Bedřichovi na srdce, v čem všem by měl na sobě zapracovat, aby byl také tak šťastný.

Na stěně visí turecký kinžál, ve výklenku stojí gotická madona, na skříni přenosná televize, vytápí se krbem, do textu autor přidal i rokokové hrací hodiny, barokního andílka, intarzovanou truhlu, čínskou vázu, secesní vývěsní štít, perské koberečky, starožitný stolek, stereofonní gramofon, pojízdný servírovací stolek s láhvemi nejrůznějších značek, mísu s ledem a mušlemi, ke krbu medvědí kůži i s hlavou a nechybí tam ani zpovědnice, kterou se Michalovi podařilo získat ze zrušeného kostela.

Když hostitelé nechají Bedřicha se vynadívat, zeptají se ho, kdy on s chotí se do bytu pustí, protože "člověk žije tak, jak bydlí" a byt dává životu "tak nějak novou dimenzi" a pak by to mezi nimi dvěma "začlo líp klapat."

Bedřich namítá, že jim to klape, ale tím je neošálí.

VĚRA: Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale pochop, my jsme s Michalem moc a moc v poslední době o vás dvou mluvili, moc jsme na vás mysleli - a opravdu nám není jedno, jak žijete.

MICHAL: My to s tebou, Bedřichu, myslíme dobře.

VĚRA: Jsi náš nejlepší přítel - máme tě moc rádi - a ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo.

Obratu o rozmotání Bedřich také nechce rozumět, v textu se celkem čtyřikrát opakuje, starostlivost hostitelů je příkladná.

Věra se nabízí, že zapálí v krbu, Michal chce pustit hudbu, "ze Švajcu přivezl spoustu nových desek."

A pak se jí: mušle, zapékané groombles (ty Michal také přivezl ze Švajcu), na ně pár kapek woodpeaku, …

Michal Věru chválí, že "je na vaření vyložený talent! Nemine týden, aby neudělala nějakou novinku - a vždycky do toho dá kus vlastní fantazie. Jako například v sobotu … játra s ořechy."

(Tady se mně zdá, že autor si dělá legraci trochu i sám ze sebe. V knize Voda, která hoří Jitky Vodňanské, jeho přítelkyně, je popisována Havlova hrdost na kulinářské umění, sestavoval jídelníčky pro hosty chalupy na Hrádečku na týden dopředu, pochutiny nakupoval v Tuzexu, ve spíži visely uheráky, pití bylo také vybrané. Fyzik František Janouch, předseda Nadace Charty 77, ze Švédska posílal štědré finanční částky disidentům na jejich činnost (např. kopírování samizdatových textů) a podle jeho slov nikdy nevěděl, jak s nimi skutečně naložili. Ale Havel na této podpoře výhradně závislý nebyl, protože měl i autorské honoráře za uvedení jeho her na scénách zahraničních divadel, jestli mu stačily i na nákup aut oblíbené značky Mercedes, těžko říct.)

Bedřichovi poradí, aby manželku Evu poslal do nějakých kurzů vaření, protože ty roštěnky, co jim před Vánocemi servírovala, byly strašné. A Bedřich, kdyby se trochu snažil, mohl místo koulení sudů v pivovaru sedět někde v redakci (teď je jasné, že Bedřich představuje Havla).

Rádi by Bedřichovi také ukázali své dítě - Péťu, i když spí.

MICHAL: Je fantastický! Byl jsem v tom Švajcu jen deset dní, a když jsem se vrátil, já ti ho skoro nemohl poznat - takový udělal za tu dobu skok!

…

Z ničeho nic ti za mnou přijde a prej: táto, může se žába utopit? No co bys tomu řekl? Není ohromný?

(Myslím, že kdyby Havel nepřesvědčil Vodňanskou k potratu a měl vlastní dítě, trapné rozpaky z takových historek by vystřídalo nadšení nad dětskou logikou. Jen (pra)rodič to může pochopit. Znám z vlastní zkušenosti.)

MICHAL: Proč vy vlastně ještě nemáte dítě?

…

VĚRA: Váš vztah by to určitě zase postavilo na nohy, protože by vám to dalo společný smysl života.

Oba Bedřichovi s nadšením vykládají, jak jim všechno klape, ve všem si rozumí a chtějí, "aby kluk už od dětství vyrůstal v hezkém prostředí a učil se lásce k hezkým věcem."

…

MICHAL: A co je nesmírně důležité: perfektně si rozumíme i tělesně.

VĚRA: Michal je po této stránce totiž ohromný - dokáže být divoký i něžný - zdravě sobecký i ohromně pozorný a obětavý - vášnivě bezprostřední i vynalézavě rafinovaný.

…

Divil by ses, Bedřichu, jak často to spolu děláme! A to jen proto, že k tomu vždycky přistupujeme, jako by to bylo poprvé.

…

MICHAL: Pro Věru totiž být dobrou manželkou zdaleka neznamená jen být dobrou hospodyní nebo dobrou matkou - ona dobře cítí, že to znamená především být dobrou milenkou!

…

Věra je pořád stejně krásná - dokonce bych řekl, že po Péťovi ještě nějak dozrála - má ti teď úžasně svěží a mladé tělo - no posuď sám! (Michal odkryje Věře šaty na prsou) Dobré, ne?

(Hubená postava herečky a šaty bez předního rozpínání dávaly tušit, že na tuto scénu je zbytečné se těšit. A také tam nebyla, jen náznak splynutí těl.)

…

VĚRA: A co vy? Jak je to s vámi?

Spíte spolu ještě vůbec?

BEDŘICH: Ale jo - občas.

…

MICHAL: Jistě to děláte jen tak halabala - ledabyle - jen aby to už bylo.

A zase přijde poznámka, že si moc přejí, aby se to Bedřichovi "už konečně nějak rozmotalo", a nabídka zapálení v krbu a přehrání desek, co Michal přivezl ze Švajcu.

Bedřichovi pak poradí, aby začal chodit do sauny, pořádně a rozumně žil, nechal flámování, naučil se hospodařit s časem, ..., a mohl by být třeba stejně šťastný jako oni a mít také pěkný byt.

Na Bedřicha je toho už trochu moc, vstane a odchází, že musí ráno do práce.

(Herec HaDivadla seskočí z pódia a prochází se kolem diváků. Manželský pár na něj jeden přes druhého z hrany pódia vyčítavě volá:)

…

VĚRA: To nechápu! Máme přece vernisáž.

MICHAL: Chtěli jsme tě provést po bytě.

VĚRA: Ukázat ti všechno, co tu máme.

MICHAL: Mysleli jsme, že dopiješ tu láhev.

…

Že se podíváš na Péťu.

VĚRA: Michal ti chtěl vyprávět o Švajcu … a pustit ty nové desky.

MICHAL: Počítali jsme, že tu zůstaneš přes noc.

VĚRA: Že se podíváš, jak se milujeme.

.. Že tě přivedeme na jiné myšlenky.

MICHAL: Vytáhneme tě z toho marasmu, v němž žiješ.

…

…

Vyčtou Bedřichovi, co všechno kvůli němu nakoupili (whisky, groombles, desky, …), a on zrádce a nevděčník si toho neváží. Věra se hystericky rozbrečí a kytku, kterou Bedřich přinesl, vytrhne z vázy a hodí ji po něm.

Bedřich ji v rozpacích sebere, vrátí do vázy a znovu usedne. Věra a Michal se po chvíli zklidní a s úsměvem se také posadí.

VĚRA: Michale, nepustíme Bedřichovi nějakou hudbu?

MICHAL: To bychom mohli.

A zazní Sugar Baby Love v podání Karla Gotta.

To byla pěkná tečka za pěknou hrou (alespoň v textu, v divadle nám ji upřeli a ani nevím, že by Karel Gott píseň do repertoáru převzal).

Kritika konzumního způsobu života v poslední době zase přichází do módy. A tentokrát ze Západu (a Severu), nově však z pohledu klimatických alarmistů. Jíme maso a hospodářská zvířata znečišťují ovzduší, cestujeme letadlem a ta zanechávají uhlíkovou stopu, jezdíme auty se spalovacími motory a ty strašné zplodiny, popojíždíme v kolonách a není kde zaparkovat, honíme se za památkami a města úpí pod náporem turistů. Místní se bouří, nedávno jsem na YouTube viděl Milana Knížáka v tričku s nápisem Stop turismu!

Přiznám se, že na nic z toho neslyším, vegetariánem se nestanu, když ukládám článek, jsem ještě v Dublinu, kam jsem se dopravil letadlem, autem budu jezdit, dokud budu při smyslech, a také přemýšlím, jak vylepšit naše letní sídlo. Jen pověsit na zeď turecký kinžál a sehnat zpovědnici mě dosud nenapadlo.

Karel Čapek, Josef Čapek - Ze života hmyzu v Divadle Husa na provázku

Hra Ze života hmyzu je společným dílem spisovatele Karla Čapka a jeho bratra Josefa Čapka, významného malíře meziválečné avantgardy a současně rovněž literárně činného, z jehož podnětu ji napsali. Josef Čapek někdy také bývá uváděn jako první autor, inspirací mu byly knihy o hmyzu, které dostal od své manželky k narozeninám.

Světovou premiéru měla v r. 1922 v Národním divadle v Brně a krátce poté se dostala na prkna Národního divadla v Praze.

Hra je alegorií světa lidí, jejich hamižnosti, sobectví a přetvářky, kritikové jí vytýkali pesimistické vyznění. Autoři v reakci na to napsali, že jejich cílem bylo popsat špatnosti.

"Ctnost zde schází; kdyby autoři pustili na scénu dejme tomu včelu jako zosobnění Poslušnosti nebo pavouka jako personifikaci Skromnosti, zdál by se jejich kus asi méně pesimistickým."

Pavouk mně spíš než skromnost připomíná hrůzostrašného predátora hmyzí říše, ve hře ho však více než dobře zastoupil lumek. Jde o blanokřídlý hmyz, který ostrým kladélkem propíchne larvy, naklade do nich vajíčka a vylíhlí lumkové je pak zevnitř zkonzumují.

Kromě hmyzího hemžení hrou prochází i postava člověka - tuláka.

V prvním dějství mají hlavní slovo motýli, kteří symbolizují bezuzdnou sexualitu. Jsou zde dva páry: Clythia a Otakar, Iris a Viktor, pátý motýl Felix hledá rýmy a snaží se zalíbit Iris.

Spanilá Iris, jež plamen čirý's
tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys

Jen dolů, dolů spět,
toť meta vytoužená:
svět chce být polosvět,
žena - být položena

Iris si myslí, jaký je Felix svůdník, ale když se jí přizná, že ještě žádnou neměl, ztratí o něj zájem a poté, co Viktora sežral pták, raději se spustí s Otakarem.

V druhém dějství se představí další členové hmyzí říše: cvrčci, lumek, kukla, chrobáci.
Kukla se projevuje výkřiky, že se dojde k něčemu úžasnému a ona se zrodí. Hraje ji půvabná Simona Zmrzlá, zamotaná ve fólii, jaká se používá na letištích k balení kufrů.

Lumek chytá cvrčky a nosí je do díry pod zemí svému děťátku.

Chrobák si valí svou kuličku. (Herec Tomáš Milostný si ji naložil na nákupní vozík ze supermarketu.) "Ty krásný trůsku, ty poklade, ty skvostná kuličko, ty naše zlaté jměníčko!"

Chrobáci chtějí kuličku schovat a udělat si novou. Jak hledají vhodné místo a nechají ji bez dohledu, cizí chrobák kuličku ukradne a odkutálí pryč.

Zoufalé volání Tomáše Milostného "Kde je kulička? Kde, kde, kde je má kulička?" vzbudilo všeobecné veselí.

…
TULÁK: On si ji tadyhletudy odvalil jeden pán. Dělal, jako by byla jeho.
CHROBÁK: Cože, odvalil? Mou kuličku? Bože na nebi! Chyťte ho! Chyťte ho! Zloději! Vrahové! (Vrhne se na zem.) Můj poctivý majeteček! Zabili mne! Spíš život dám než kuličku zlaté mrvy! (Vyskočí.) Pomóc! Chyťte hó! Vra-ho--vé! (Řítí se vlevo.)

Cvrček s Cvrčkovou v požehnaném stavu se nastěhují do opuštěného domečku jiného cvrčka, kterého slupl ťuhýk. A hned si tam dají ceduli CVRČEK, HUDEBNINY.

Chrobačka vede hovor s Cvrčkovou o smyslu života.

CHROBAČKA: Kulička, to je rodina. To je budoucnost. To je celý život.
CVRČKOVÁ: Ó ne. Život, to je mít svůj domeček, své hnízdečko, svůj krámek. A záclonky. A děti. A mít svého Cvrčka. Svou domácnost. A to je všecko.
CHROBAČKA: Jak jen můžete být živi bez kuličky?
CVRČKOVÁ: Co bychom dělali s kuličkou?
CHROBAČKA: Všude ji s sebou valili. Říkám vám, milá paní, ničím víc muže nepřipoutáte než kuličkou.

LUMEK (vyběhne z kulis): Aha! (Dlouhými tichými kroky k ní, vyndá ze šosu dýku, velkým rozmachem Cvrčkovou probodne a táhne ji k své díře): Z cesty!

TULÁK (couvá): Ó... ó! Vražda!

…
LUMEK (v otvoru své díry): Kukuč, dceruško! Pojď se honem podívat, co ti zas tatínek nese!
…

TULÁK: Copak se smí takhle zabíjet?

Na scéně se objeví parazit a jeho názory se proměňují podle toho, s kým zrovna mluví.

PARAZIT: Docela má řeč. Myslíte, že on, ten Lumek, to potřebuje? Myslíte, že má hlad jako já? Kdepak! Do zásoby zabíjí. Hromadí. Skandál, nemám pravdu? Je tohle nějaká spravedlnost? Proč on má mít zásoby, a jiný hlad? Protože on má dýku, a já jen tyhle holé ruce? Nemám pravdu?
…
LUMEK: Krásná práce, že? Haha, to každý nedovede. Holenku, k tomu je potřeba (ťuká si na čelo) odbornictví. Podnikavosti. I-ni-ciativy. A rozhledu. A lásky k práci jářku.
PARAZIT (přibližuje se): Docela má řeč.
LUMEK: Panečku, kdo chce být živ, musí se nějak ohánět. Je tu budoucnost. Je tu rodina. A je tu taky, víme, taková jakási ctižádost. Silná osobnost se musí uplatnit, nemám pravdu?
PARAZIT: Taky to říkám, vašnosti.
LUMEK: No právě, no právě. Dělat pořádně svou věc, vychovat nové Lumky, užít té hřivny, která v tobě je, tomu já říkám užitečný život, co?
PARAZIT: Docela tak, blahorodí.
…
LUMEK: A jak to hřeje, když tak plníš své poslání! Když uděláš kus své práce! Když cítíš, že nežiješ nadarmo! To tak povznáší, že? No tak servus, já už zas běžím!
PARAZIT: Ten starý vrah! Věřte, měl jsem se co držet, abych mu neskočil na krk. Panečku já bych taky pracoval, kdyby to muselo být. Ale proč já bych měl pracovat, když jiný má víc, než sežere? Já mám taky iniciativu, haha, ale tadyhle. (Tluče se do břicha.) Hlad mám, hlad, rozumíte? To jsou nějaké poměry?

Třetí dějství ovládnou mravenci. Charakterizuje je stádní chování a vojenská disciplína, pracují jako roboti u výrobního pásu. Společenství vedené slepým mravencem si chce podrobit všechny ostatní druhy. Zbývá už jen porazit žluté mravence. V jejich dobyvačné válce a filozofii jako kdyby autoři předjímali nástup Hitlera.

(Zadní opona jde vzhůru a zjeví se vchod do mraveniště, mnohopatrové rudé budovy; u vchodu sedí Slepý mravenec a ustavičně počítá. Mravenci s ranci, trámy, lopatami atd. vcházejí a přebíhají v patrech budovy podle tempa, jež udává Slepec.)

…

DRUHÝ INŽENÝR (vběhne): Vynález! Vynález!

PRVNÍ INŽENÝR: Co je?

DRUHÝ INŽENÝR: Nové zrychlení. Nepočítat jeden dva tři čtyři. Počítat rráz dva tři čtyři! Ráz dva tři čtyři! To je kratší. Ússpora času. Ráz dva tři čtyři! Sslepý, haló!

(Všichni se pohybují rychleji.)

…

PRVNÍ INŽENÝR: Je mnoho lidí?

TULÁK: Mnoho. Říká se jim páni světa.

DRUHÝ INŽENÝR: Haha! Páni ssvěta!

PRVNÍ INŽENÝR: My jsme páni světa.

DRUHÝ INŽENÝR: Mravenika.

PRVNÍ INŽENÝR: Největší mravenčí stát.

DRUHÝ INŽENÝR: Ssvětová moc.

PRVNÍ INŽENÝR: Největší demokracie.

TULÁK: Jak to?

PRVNÍ INŽENÝR: Všichni musejí poslouchat.

DRUHÝ INŽENÝR: Všichni pracovat. Všichni pro Něj.

PRVNÍ INŽENÝR: Jen On poroučí.

TULÁK: Kdo?

PRVNÍ INŽENÝR: Celek. Stát. Národ.

…

DRUHÝ INŽENÝR: Jssme obklopeni nepřáteli.

PRVNÍ INŽENÝR: My jsme porazili Černé mravence.

DRUHÝ INŽENÝR: A vyhladili Zrzavé.

PRVNÍ INŽENÝR: A podrobili Šedé. Zbývají jen Žlutí. Musíme vyhladit Žluté.

DRUHÝ INŽENÝR: Musíme vyhladit všechno.

TULÁK: Proč?

PRVNÍ INŽENÝR: V zájmu Celku.

DRUHÝ INŽENÝR: Celek má vyšší zájmy.

…

PRVNÍ INŽENÝR: Musí se zrychlit tempo.

DRUHÝ INŽENÝR: Tempo výroby.

PRVNÍ INŽENÝR: Tempo života.

DRUHÝ INŽENÝR: Musí se zrychlit každý pohyb.

PRVNÍ INŽENÝR: Zkrátit.

DRUHÝ INŽENÝR: Vypočítat.

PRVNÍ INŽENÝR: Na sekundu.

DRUHÝ INŽENÝR: Na ssetinu ssekundy.

PRVNÍ INŽENÝR: Aby se šetřilo časem.

DRUHÝ INŽENÝR: Aby se zvýšila výroba.

Mnozí mravenci nestačí tempu a hynou.

DRUHÝ INŽENÝR: Jaká česst! Padl na poli rychlossti!

(Vejde Vynálezce, tápaje rukama.) Vymyslel nový stroj.

PRVNÍ INŽENÝR: Jaký stroj?

VYNÁLEZCE: Válečný - Nesmírný, nejrychlejší, nejúčinnější drtič životů! Největší pokrok! Vrchol vědy! Fu, fu, fu, slyšíte jej? Deset tisíc, sto tisíc mrtvých! Fu, fu! Pořád pracuje! Dvě stě tisíc mrtvých! Fu, fu, fu, fu!

…

DRUHÝ INŽENÝR: Nic tak nesslouží sstátu jako věda.

PRVNÍ INŽENÝR: Věda je velká věc. Bude válka.

TULÁK: Proč válka?

PRVNÍ INŽENÝR: Protože budeme mít nový válečný stroj.

DRUHÝ INŽENÝR: Protože nám ještě sschází koussek ssvěta.

PRVNÍ INŽENÝR: Kousek světa od břízy k borovici.

DRUHÝ INŽENÝR: A cessta mezi dvěma sstébly trávy.

…

PRVNÍ INŽENÝR (na výstupku): Vojáci! Vidíme se nuceni vás povolat pod vaše prapory. Sveřepý nepřítel nás zrádně přepadl, aby předběhl naše mírumilovné přípravy. V této vážné chvíli se jmenuji diktátorem.

…

DRUHÝ INŽENÝR: Náš milovaný vojevůdce, ať žije!

…

DIKTÁTOR (k Inženýru - náčelníkovi generálního štábu): První, druhá divize útočí. Čtvrtá divize obejde borovici a vrazí do mraveniště Žlutých. Pobije ženy i zárodky. Třetí divize v záloze. Nikoho neživit.

…

POSEL (přiběhne): Žlutí vtrhli na planinu mezi kořenem borovice a kamenem.

DIKTÁTOR: Vše podle plánu. Rychleji, vojáci. Ráz dva! Válka nám vnucená za čest a slávu potřeba státu nikoho nešetřit idea práva držte se vojáci výhra je naše největší okamžik světových dějin marš marš marš!

…

KULHAVÝ NOVINÁŘ (přiblíží se s notýskem): Novinář prosím. Mamama-máme hlásit vivivi-vítězství?

DIKTÁTOR: Ano. Úspěšné operace. Dík plánům dávno připraveným. Podivuhodný duch našeho materiálu. Nezadržitelný postup. Nepřítel demoralizován.

…

DIKTÁTOR: Naše vítězství! (Klesá na kolena a snímá přílbu.) Veliký bože mravenců, dal jsi zvítězit právu! Jmenuji tě plukovníkem. (Vyskočí.)

Třetí divize na nepřítele! Všechny zálohy za ním! Nikoho neživit! Žádní zajatci! Kupředu! (Vrhá se na kolena.) Spravedlivý bože síly, ty víš, že naše svatá věc - (Vyskočí.) Jen na ně! Na ně! Útočit! Hnát je! Všechno pobít! Vláda nad světem rozhodnuta! (Pokleká.) Bože mravenců, v této veliké chvíli... (Tiše se modlí.)

TULÁK (skloněn nad ním, tiše): Vláda nad světem? Ubohý mravenče, ty jmenuješ světem ten kousek hlíny a trávy, co znáš? Tu mizernou, špinavou píď země? Zašlápnout celé tvé mraveniště i s tebou, a ani koruna stromu nad vámi nezašumí, ty blázne!

…

Žlutí mravenci v nelítostné bitvě zvítězí.

…

ŽLUTÝ VŮDCE: Výborně, Žlutí! Všechno pobít!

TULÁK (potácí se mezi hromadami mrtvých): Generále, dost už!

ŽLUTÝ VŮDCE: Vítězství Žlutých! Vítězství práva a pokroku! Naše je cesta mezi dvěma stébly! Nám Žlutým patří svět! Prohlašuji se za vladaře vesmíru!

…

ŽLUTÝ VŮDCE (klesá na kolena a snímá přílbu): Nejspravedlivější bože, ty víš, že bojujeme jenom za právo. Naše dějiny, naše národní čest, naše obchodní zájmy...

TULÁK (vyrazí a povalí ho kopnutím, rozšlapává a roztírá botou): Ach ty hmyze! Ty pitomý hmyze!

Epilog patří jepicím. Kukla se konečně vysvobodí z obalu.

(Do zářícího středu vletí rej Jepic a tančí.)

DRUHÁ JEPICE: Žít, kroužit, vířit! Z hloubi vesmíru nám odpovídá tvůrčí, nesmírné víření křídel jepicích. Nám dán je tajemný úkol věčně vířiti, z křídel nám prší harmonie sfér, ó jaké poslání a jaká tvůrčí radost být jepicí! Žít, to je kolotat! Ó - ó - ó.

(Víří.)

…

(Jepice po jepici padá mrtva.)

…

KUKLA (pronikavě vykřikne): Místo! (Roztrhne svůj obal a vyskočí jako Jepice.) Tu jsem!

…

KUKLA-JEPICE (vstane): Celý svět bobtnal, aby mne zrodil, a pukal bolestí. Slyšte, ó slyšte, ohromné poselství nesu; zvěstuji nesmírné věci; ticho, ticho, já veliká přináším slova. - (Padá mrtva.)

TULÁK (kleká k ní): Vstaň, muško! Proč jsi padla? (Zvedá ji.) Mrtva! Je mrtva! Ach líbezné líčko, ach oči jasné a čisťounké! Mrtva! Slyšíš, kuklo? Co jsi chtěla říci? Mluv ještě! (Nese ji v náručí.) Mrtva! Jak je lehýnká, ó bože, jak je krásná! Proč musela umřít? K čemu ten hrozný nesmysl! Muško! (Klade ji na zem.) Mrtva! (Leze po zemi a prohlíží mrtvé jepice, zvedaje jim hlavy.) I ty jsi mrtva, tanečnice? I ty, která jsi zpívala! I ty, mladičká! Ach tyhle rty se už neozvou! Mrtva! Slyšíš, zelená muško? Kdybys jen oči otevřela! Hleď, je tak dobře žít! Probuď se, žij přece! Buď - život - požehnán! (Plazí se na kolenou dopředu.) Buď požehnán! Hu! Kdo na mne sáhl? Jdi pryč! (Záře zhasne, jen ostrý paprsek dopadá na Tuláka.) Kdo je tu? Huhu, pusť, vždyť mne mra-, mrazí! Kdo jsi? (Šermuje rukama do prázdna.) Pryč tu studenou ruku! Já nechci... (Vstane.) Nesahat! Kdo jsi? (Brání se.) Ale tak pusť, co mne škrtíš? Haha, ty jsi, počkej, já tě znám, ty jsi... ty jsi Smrt! Tolikrát jsem tě dnes viděl! Ale já ne - nechci - Pusť, kostroune! Bezoká! Hnusná! Já ještě ne... (Zápasí do prázdna.) Přestaň!

Zubatá ho však přemůže. Všemu netečně přihlíží dva slimáci. Mrtvého tuláka najde dřevorubec.

DŘEVORUBEC Strejdo, slyšíte? No, strejčku, probuďte se. Co je vám? (Vstane, sejme čepici a pokřižuje se.) Nebožtík. Chudák stará. (Pauza.) Má to - aspoň - odbyto.
…
Jeden se narodí a jeden umře.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Hráč v Divadle Husa na provázku

Román Hráč F. M. Dostojevskij (1821-1881) psal ve svízelné osobní situaci - topil se ve finančních problémech a aby se nedostal do vězení pro dlužníky, byl nucen přistoupit na vyděračské podmínky nakladatele F. T. Stellovského, který mu za vydání sebraných spisů vyplatil 3000 rublů a navíc si vymínil dodání nového románu. Smlouva byla sepsána v létě 1866 a termín odevzdání románu byl 1. listopadu 1866. Pokud by spisovatel podmínku nesplnil, propadla by veškerá autorská práva na další vydání Dostojevského děl nakladateli.

Dostojevskij se však celý tento rok věnoval práci na svém vrcholném díle Zločin a trest (četl jsem ho asi v 17 letech a ještě dlouho potom jsem se v noci budil hrůzou, že jsem někoho zabil), což nakladatel věděl a těšil se, jak levně získá zlatý poklad. Spisovatel ale zmobilizoval síly a během tří říjnových týdnů román Hráč písařce (a pozdější manželce) z hlavy nadiktoval.

I když Hráč je ve stínu románů Zločin a trest, Bratři Karamazovi a Idiot, dnes je ceněn i jako psychologická studie patologického hráčství. S ním autor sám měl bohaté osobní zkušenosti. Při pobytu v Německu propadl hraní rulety a hráčská vášeň ho připravila o značné částky.

Dostojevskij děj situoval do smyšleného německého lázeňského města, příznačně nazvaného Ruletenburg (ve skutečnosti spisovatel pokoušel štěstěnu ve Wiesbadenu), kde se zastavil ovdovělý ruský generál s dětmi a služebnictvem. Dceru Polinu miluje soukromý učitel Alexej, Polina si s ním však jen zahrává, její city totiž patří Angličanu Astleymu. Generál dluží Francouzi de Grieuxovi 50 tisíc franků a naději vidí v dědictví, které by měl získat po smrti bohaté babičky, a proto je také zajímavý pro vypočítavou kurtizánu Blanche.

Stará paní však místo toho, aby příbuzným udělala radost a umřela, k překvapení všech přijede do lázní a nechá se obskakovat jako královna. Navštíví i kasino, kde tvrdohlavě sází na nulu a po nečekaných výhrách podlehne euforii a nakonec všechno prohraje. Psychicky zničená se vrací do Moskvy.

Polina dá menší částku Alexeji, aby zkusil štěstí a rodině pomohl. Když se mu po několika zvratech podaří vyhrát velkou sumu, Polina peníze nepochopitelně odmítne a odejde k Astleymu.

Zklamaný Alexej odjede s Blanche do Paříže a ta ho postupně o všechny peníze připraví. Stále však hraje a propadá se na úplné dno.

Inscenace hry v Divadle Husa na provázku na motivy Dostojevského románu překračuje jeho hranice, v monolozích probírá komunismus, kapitalismus i nacismus (včetně provolávání "Heil Hitler!"). Dalibor Buš v roli Alexeje, když obrazně řečeno prohrál i kalhoty, se svlékl do naha, po další prohře se slovy "nahého už mě stejně znáte" se svlékl znovu a v Adamově rouše se procházel mezi diváky, před jedním mužem se zastavil a prohlásil: "On nebo já." (Alespoň pro představu následuje fotografie, kde je ještě v trenýrkách. Vpravo se zdviženou paží je Růžena Dvořáková v roli Blanche.)

Uprostřed pódia byla díra naplněná břečkou a Alexej, když znovu padl do bahna hazardu, do ní skákal. Lepší chvíle, kdy se dokázal ovládnout, symbolizovalo sprchování.

Jak už u muzikálně založených členů divadla bývá zvykem, do her začleňují písně, které se texty k představení hodí. Tentokrát si vypůjčili God Save the Queen z r. 1977 od punkové skupiny Sex Pistols a scény prokládali zpěvem verše "No future, there's no future for you," završujícím hořké prohry v ruletě.

Vedle toho Milan Holenda (v roli Astleyho) a Jan Kolařík (hrál de Grieuxe) v průběhu hry několikrát preludovali na elektrickou kytaru a velmi zdařile, zvlášť Kolařík by mohl v rockových kapelách s úspěchem zastat post sólového kytaristy.

Krupiéři se zase předvedli u kláves a bicích. Oba byli namaskováni jako tlouštíci. Reprezentovali zhýralý kapitalismus a kapitalista, tyjící z neštěstí chudáků, musí být tlustý.

Babičku, vedle níž byl generál (v podání Tomáše Milostného) prostým pěšákem, ztvárnila Ivana Hloužková (v bílém kostýmu).

A když má být obsazena role krasavice, nikdy nemůže chybět Simona Zmrzlá (uprostřed). Hrála Polinu.

A zde jsou všichni.

Franz Kafka - Amerika (román, v Divadle Husa na provázku a ve filmu)

Franz Kafka (1883-1924) ve snaze se osvobodit od neustálých výčitek a ponižování despotického otce, úspěšného obchodníka, vystudoval práva a nastoupil do seriózního zaměstnání koncipienta a poté úředníka pojišťovny. Vůbec ho to ale neuspokojovalo, východisko z nudy proto nacházel v psaní, vydal několik povídek, neustálé pochyby nad kvalitou jeho děl (také zásluhou otce) však vedly k tomu, že romány Amerika (1912), Proces (1914-15) a Zámek (1922) psal do šuplíku, první a třetí ani nedokončil, a ve své závěti vyslovil přání všechna nepublikovaná díla zničit. Jeho nejbližší přítel a vykonavatel poslední vůle Max Brod, s nímž se znal z univerzity a který byl rovněž literárně činný (a navíc skládal hudební díla), se tím naštěstí neřídil, Kafkovu literární pozůstalost uspořádal a během několika let (téměř celou) vydal. Kafkovi tím zajistil významné místo ve světové literatuře 20. století.

Jak se později ukázalo, román vydaný pod názvem Amerika autor ve skutečnosti pojmenoval Der Verschollene (Nezvěstný), s Maxem Brodem ale často mluvil o "americkém" románu a tomu pak Brod název přizpůsobil. Kafka tam přitom nikdy nebyl, narodil se v Praze a s výjimkou léčebných pobytů celý život strávil na Starém Městě. Proto tolik míst ho zde připomíná: kavárna, náměstí s pamětní deskou a bustou na rodném domě od Karla Hladíka, socha Jaroslava Róny, …, nejnověji ve vrstvách se otáčející hlava od Davida Černého ze zadní strany obchodního domu Quadrio (přistaveného k někdejšímu OD Prior, pak Máj, K-Mart, Tesco, MY).

Kafkova díla se čtou velmi těžce, kdysi dávno před maturitou jsem se jen silou vůle prokousal románem Zámek o zeměměřiči K., který na 300 stranách popisuje marnou snahu hlavního hrdiny nastoupit do práce, k níž byl na zámek pozván. Proces jsem z knihovny zatím nevyjmul, protože však Ameriku u nás v Brně zinscenovalo Divadlo Husa na provázku, přečetl jsem i originál (přesněji jeho překlad, protože Kafka psal německy). Kupodivu to už šlo mnohem lépe než v případě Zámku, v závěru mně Amerika připadala jako humoristický román.

***

16letého Karla Rossmanna svedla 35letá služka a měla s ním dítě. Nemajetní rodiče, aby se vyhnuli skandálu a placení alimentů, ho poslali do Ameriky.

Karel po příjezdu do New Yorku a výstupu z lodi si uvědomil, že v kajutě zapomněl deštník, požádal známého z lodi, aby mu na chvíli pohlídal kufr, než si deštník přinese. Protože některé chodby už byly zavřené, na lodi zabloudil, až se dostal do kabiny topiče.

Topič trpí šikanováním svého nadřízeného, strojníka Šubala, nechává ho např. čistit záchody. Karel mu chce pomoci a jde si s ním stěžovat za kapitánem, ale topič ve výkladu zabíhal do podrobností, které kapitána a lidi v jeho společnosti (pokladníka a pana Jakoba) vůbec nezajímaly.

Při představování pan Jakob s úžasem zjistí, že Karel je jeho synovec. To byla pro Karla šťastná náhoda, protože strýc Edward Jakob v Americe dosáhl významného postavení - byl senátorem a úspěšným podnikatelem. (Taková náhoda to ale nebyla, protože služebná napsala strýci do Ameriky, kterou lodí do New Yorku přijede a jak vypadá.)

Senátor Karlovi navrhl opustit bezvýznamnou hádku dvou strojníků a odtáhl ho od topiče. Nasedl s Karlem do člunu a společně odpluli.

Strýc Karla ubytoval v 6. podlaží svého domu, prvních pět zabíraly strýcovy obchodní místnosti. Strýc Karlovi radil, aby nikam nechodil a studoval, v první řadě se naučil anglicky, a pracoval na sobě.

Karel z New Yorku neznal nic než výhled do ulice, strýc však nelibě nesl i Karlův pobyt na balkóně (vzorem pedantického workoholika byl pro Kafku zřejmě otec). Rád by si zahrál na klavír, jak byl zvyklý z domu, strýc mu ho sice opatřil, ale zájem měl jen o zahrání hymny a amerických pochodů, k nimž Karlovi přinesl noty.

Když se Karlova angličtina výrazně zlepšila, strýc ho začal seznamovat se svými obchodními přáteli. Prvním byl milionářský synek Mack, který Karla přesvědčil, aby s ním jezdil na koni.

Po delší době dal strýc Karlovi nahlédnout do svých obchodních záležitostí. Jeho podnik se zabýval zprostředkováním zboží a surovin pro velké kartely. To zahrnovalo skladování, přepravu a prodej velkého objemu materiálu a vyžadovalo neustálé telefonické a telegrafní spojení. Strýc z malého obchodu za 30 let udělal třetí největší skladiště v New Yorku.

Na obědě se strýcovými dvěma obchodními přáteli, bankéřem Pollunderem a panem Greenem, Pollunder pozval Karla na své venkovské sídlo u New Yorku, kde bydlí s dcerou Klárou. Strýc však trval na tom, že se Karel musí brzy vrátit, aby stihl hodinu angličtiny.

Na Pollunderovo sídlo přijede i Green, že má pro Karla dopis, ale může ho předat až po půlnoci. Green, starý mládenec, s velkou chutí konzumoval jeden chod za druhým a se zjevným úmyslem se dotýkal Kláry. Karlovi z toho bylo nevolno a nejraději by se vrátil do New Yorku, ale kvůli dopisu zůstal.

Klára po večeři ukázala Karlovi pokoj, kde bude spát, a chvaty jiu-jitsu ho povalila na pohovku. Při odchodu mu řekla, jak najde její pokoj a že ho tam očekává.

Dům však ještě nebyl dostavěn, nebyla do něj zavedena elektřina a na chodbě byla úplná tma. Hlavní slovo při koupi domu měl pan Mack, Klářin ženich, jak se Karel dozvěděl od sluhy, kterého při bloudění ve tmě potkal na chodbě.

S pomocí sluhy se dostal až do jídelny, kde ještě seděl Pollunder s Greenem a požádal hostitele, aby mu umožnil se vrátit ke strýci, který jen nerad svolil s návštěvou a kterému je zavázán za jeho podporu.

Green Karlovi řekl, že se nejdřív musí rozloučit se slečnou Klárou, Karel jí nejdřív zahrál několik vojenských písní a o půlnoci Green Karlovi předal dopis. Byl od strýce.

Milý synovče!

Jak jsi už asi poznal během našeho soužití, bohužel příliš krátkého, jsem naprosto zásadový člověk. To je velmi nepříjemné a smutné nejen pro mé okolí, nýbrž i pro mne, vděčím však svým zásadám za vše, čím jsem, a nikdo nemůže po mně žádat, abych zapřel sám sebe, nikdo, ani Ty ne, můj milovaný synovče, třebaže bys právě Ty byl první na řadě, kdyby mě snad někdy napadlo ustoupit onomu všeobecnému náporu na své zásady.

Potom bych nejraději právě Tebe uchopil a povznesl těmato rukama, kterýma držím a popisuji tento papír. Ježto však prozatím nic nenasvědčuje, že by k tomu mohlo někdy dojít, musím Tě po dnešní příhodě bezpodmínečně poslat od sebe pryč a prosím Tě naléhavě, abys mě ani sám nevyhledával, ani se nepokoušel navázat se mnou styk, písemně ani pomocí prostředníků. Proti mé vůli ses rozhodl, že ode mne dnes večer odejdeš, pak ale také setrvej při svém rozhodnutí po celý svůj život; jen tehdy to bude rozhodnutí mužné.

Zvolil jsem si za doručitele této zprávy pana Greena, svého nejlepšího přítele; jistě nalezne dostatek šetrných slov, jichž se mi v této chvíli opravdu nedostává. Je to vlivný muž a už kvůli mně tě bude podporovat radou i skutkem při tvých prvních samostatných krocích.

Abych pochopil náš rozchod, který se mi teď ke konci tohoto dopisu zase zdá nepředstavitelný, musím si stále znovu říkat: Z Tvé rodiny, Karle, nepřichází nic dobrého.

Kdyby Ti snad pan Green zapomněl vydat kufr a deštník, pak mu to připomeň.

Přeji Ti v dalším životě mnoho zdaru

Tvůj věrný strýc Jakob.

Green předal Karlovi starý kufr a deštník, který doručil lodní strojník Šubal, a k tomu přidal jízdenku 3. třídy do San Franciska, že tam pro něj bude lepší začínat od píky, strýcův vliv tam nesahá a on ani nechce s ním přijít do styku.

Karel si uvědomil, že Green mu dopis předal po půlnoci právě proto, aby nemohl splnit nevyřčenou strýcovu podmínku vrátit se tentýž den.

Karel se na zbytek noci před cestou ubytoval v co nejlacinějším hostinci u New Yorku, dostal pokoj v podkroví, ukázalo se však, že na posteli už spí dva ošuměle oblečení mladí muži, jeden spal dokonce v botách. Karel je svícením a přehrabováním v kufru probudil. Šlo o Francouze Delamarcha a Ira Robinsona. Po "seznámení" hned usnuli a Karel si sedl na jedinou židli v pokoji, že tam přečká do rána. Usnul ale také. Muži byli nezaměstnaní strojní zámečníci. Chystali se jít do města vzdáleného dva dny cesty od New Yorku, Karlovi nabídli, že může jít s nimi, že mu zařídí místo učedníka, až dostanou práci. Nejdřív je však třeba prodat Karlův oblek, hostinská s oblečením obchoduje, že si ho určitě vezme. Přišli s půldolarem (zbytek si nechali), hostinská je záhy všechny vyhodila (i Karla, který v náhradním oblečení vypadal stejně uboze jako 2 spolunocležníci), že čeká nové hosty. Pak se vydali na cestu, Karel vláčel kufr a společníci mu na chvíli pomohli, aby mohli sníst salám, který v něm měl.

Cestou se zastavili na obědě, popili, platil ale Karel, protože kumpáni se prý už vydali z peněz za nocleh. Karel z tajné kapsy pod stolem vytáhl mince, kumpáni si toho nevšimli, protože laškovali s číšnicí.

Druhý den po delší cestě skončili u dalšího hostince a vyslali Karla, aby šel koupit něco k snědku. Karel v přeplněném hostinci nebyl schopen chytnout žádného číšníka, až konečně si ho všimla starší žena z hotelového personálu a zavedla ho do spižírny, kde si mohl objednat, co chtěl. Nabídla mu i ubytování. Karel jí sdělil, že jídlo i ubytování potřebuje pro tři osoby, z toho už nadšená nebyla. Karel se vydal za kumpány, ti už mezitím před hospodou usnuli, Karlův kufr byl otevřený, polovina věci vyházených a pro něj vzácná fotografie rodičů byla pryč. Kumpáni vypáčili zámek, předpokládali, že je tam ještě něco k jídlu. Karlem donesené jídlo pak všechno sami snědli, protože si prý mysleli, že se Karel už najedl v hostinci.

Karel se tam pak vrátil, při rozhovoru se starší paní, vrchní kuchařkou, zjistili, že jsou krajané, on Němec z Prahy, ona z Vídně. Z radosti nad tím mu hned zařídila práci liftboye.

Když si Karel znavený po celodenním trmácení šel lehnout, zanedlouho na něj zaklepala mladá písařka Tereza, kterou už viděl u vrchní kuchařky. Byla také z Evropy, z Pomořan, a chtěla si popovídat, protože v hotelu byla osamocená.

Karel druhý den nastoupil do služby liftboye, z 12 hodin služby byl vždy hodně unavený, ve společné ložnici liftboyů si ale neodpočinul, protože liftboyové měli služby v různé hodiny a byl tam neustále hluk. Kuchařka se sice snažila zajistit mu samostatný pokojík, ale Karel nechtěl žádnou výhodu proti ostatním.

S Terezou chodil do města vypomáhat jí se zařizováním objednávek a někdy si s ní v jejím pokojíku povídal o životě.

Po dvou měsících Karel v noci ve výtahu narazil na zanedbaného Robinsona (co ti dva pobudové dělali mezitím, se v románu nepíše). Snažil se ho rychle "uklidit" a zavedl ho do noclehárny liftboyů. Jenže ve chvíli, kdy opustil službu ve výtahu, zrovna přišli noví návštěvníci s kufry a neměl je kdo obsloužit. Karel dostal od vrchního číšníka okamžitou výpověď, jeho snaha se hájit byla marná, protože vrchní vrátný, kterého Karel nedostatečně uctivě a vždy zdravil, si na něj zasedl a vymyslel si, že chodí v noci flámovat do pochybných podniků a kdo ví, kde na to bere peníze. Když se objeví informace, že Karel do hotelu tajně přivedl podivného kumpána, odvrátí se od něj i vrchní kuchařka, která se ho předtím snažila zastávat, a Karel mohl být rád, že kromě výpovědi se navíc nedostal do vězení.

Po vyhazovu se znovu potkal s Robinsonem, Delamarche mezitím "povýšil", stal se milencem movité (nejspíš operní, protože velmi tlusté) zpěvačky Bruneldy a Robinson byl jejich sluhou. Protože jeho pracovní aktivita byla malá a Brunelda s ním nebyla spokojená, Robinson Karlovi navrhl, aby se sluhou stal on. Osobní obsluhu Bruneldy by si ponechal a Karel by měl na starosti "pouze" úklid pokoje, pochůzky a těžké domácí práce. Robinson na noc musel zůstávat na balkóně jako hlídací pes. Karel však o takové místo nestál a chtěl hned pryč.

Večerní ticho přerušily zvuky bubnů a trubek a pak se objevil průvod lidí a v něm obrovitý muž nesl na ramenou pána. Další den se měl volit okresní soudce a nesený muž byl kandidát.

Z balkónů vyhlížející příznivci kandidáta vyzpěvovali jeho jméno, odpůrci pískali. Na balkónech po sobě házeli nejrůznější předměty. Brunelda všechno sledovala divadelním kukátkem.

Kandidát mluvil ve světle reflektorů, ale objevili se i protikandidáti a nastala mela. Reflektory byly rozbity, nebylo už nic vidět a Brunelda přikázala rozestlat. Karel chtěl proběhnout přes pokoj a utéct, ale pokoj byl zamčený a klíč nenašel ani v zásuvkách. Snažil se proto s pomocí nožů vypáčit dveře. Při tom ho ale přistihl Delamarche. Ten pak v potyčce Karla mrštil proti skříni, až omdlel.

Když se probral, všichni spali, jediné místo, kam mohl vyjít, byl balkón. Na sousedním balkónu při svitu lampy u stolu plného knih seděl mladý muž a četl si v nich a občas si něco zapisoval do sešitu. Bylo už 2 hodiny v noci a on stále studoval. (Kafka sem asi vložil své vlastní zkušenosti ze studia práv.)

Student se s Karlem dal do řeči, ve dne pracoval jako prodavač a v noci studoval. Zásluhou neustálého popíjení kávy vůbec nemusel spát. Poradil Karlovi, aby u Delamarcha zůstal a někdy přišel na návštěvu. Mezi 9. a 10. by měl čas.

Karel si před spaním představoval, jak by mohl povýšit, nejdřív se stát obchodním sluhou a třeba to nakonec dotáhnout na opravdovou kancelářskou práci a pozici úředníka. (Zřejmá ironie nad Kafkovým uplatněním.)

Karel na rohu ulice spatřil plakát oznamující, že na závodišti v Claytonu se bude přijímat personál do divadla v Oklahomě.

Velké divadlo v Oklahomě vás volá! Volá jen dnes, jenom jednou! Kdo teď propase příležitost, propase ji navždy! Kdo myslí na svou budoucnost, patří k nám! Každý je vítán! Kdo se chce stát umělcem, ať se hlásí! Jsme divadlo, které může každého potřebovat, každý se uplatní! Kdo se rozhodl pro nás, tomu blahopřejeme hned zde!

I když tam nebylo nic o platu, Karla zaujalo, že každý je vítán. Hned se tam vydal.

Na závodišti bylo pódium a na něm stály stovky žen, ustrojených jako andělé, a všechny troubily na dlouhé trubky.

Jeden z andělů na Karla radostně zavolal, byla to Fanny, stará přítelkyně (v románu o ní do té doby nebyla řeč).

Karel si půjčil trubku a zatroubil na ni píseň, jejíž melodii pochytil v hospodě. Na rozdíl od andělů, kteří jen vydávali hluk, mu to šlo a Fanny mu poradila, aby se nechal přijmout za trubače.

Personální šéf divadla všechny zájemce shromáždil s informací, že z jejich průkazů prozkoumají, jaké povolání doposud zastávali, aby bylo možné je zařadit na místo, kde mohou uplatnit své znalosti. Karel ale žádné doklady neměl.

Podle odborností byly připraveny přijímací kanceláře, personální šéf měl na starosti přijímat inženýry. Na otázku, zda je mezi uchazeči nějaký inženýr, se přihlásil Karel (měl předsevzetí stát se inženýrem). V kanceláři se zjistilo, že nemá doklady a inženýrem také není, proto byl odeslán do kanceláře přijímající lidi s technickými znalostmi. Odtud ho odeslali do kanceláře pro bývalé středoškoláky, ani tam ho však nepřijali, protože byl z Evropy, a dali ho zavést do kanceláře pro evropské středoškoláky. Chybějící doklady vedoucí kanceláře nazval nepochopitelnou nedbalostí, ale písař do knihy napsal rozhodnutí, že je přijat. Zřejmě se domníval, že být evropským středoškolákem je už něco tak potupného, že to lze beze všeho věřit každému, kdo to o sobě tvrdí. Na dotaz, jak se jmenuje, Karel nechtěl popravdě odpovědět a řekl, že Negro.

Na závodišti potom vyvěšovali jména přijatých. A jedním byl Negro, evropský středoškolák.

Při následném pohovoru se upřesnilo, že Karel chtěl být v Evropě inženýrem, ale že jím ještě není a je způsobilý vykonávat i těžší práce. Nakonec se objevila nová vývěsní tabule s nápisem: Negro, technický zaměstnanec.

Fanny už ale nezastihl, protože andělé a čerti mezitím odcestovali na další místo náboru nových pracovníků.

Pro všechny přijaté byla nachystána lavice s bohatým pohoštěním: drůbež, červené víno. Mohli si také prohlížet obrázky oklahomského divadla, lóži s medailonky prezidentů.

Karel s úžasem zjistil, že u prostřené tabule také hoduje Giacomo, jeden z liftboyů z předchozího zaměstnání. I zde měl na rukávu pásku s označením liftboy.

Protože bylo třeba odjet do Oklahomy, personální šéf ukončil náborový "raut" a všem představil pána, který zájezd povede. Pro skupinu nových zaměstnanců oklahomského divadla byl vyhrazen zvláštní vagón. Jeli dva dny a dvě noci, Karel s Giacomem hráli karty a prohlíželi si úchvatné scenérie Ameriky - hory, rozervaná údolí, řeky, mosty.

Následuje kapitola Dodatky, kde se příběh vrací k Bruneldě, Delmarchovi, Robinsonovi a Karlovi. Brunelda se koupe, Delamarche ji myje a Robinson musí přes zástěnu podávat ručníky a vše, co si Brunelda usmyslí. Úkol přinést voňavku se ale nedaří splnit, protože Robinson s Karlem nejsou s to ji najít.

Dalším příkazem bylo přinést snídani. Paní, která v kuchyni obsluhovala 30 nájemníků domu, v hrncích vařila polévku, ale plamen ve sporáku nehořel, jak měl, kuchyně byla plná kouře a polévku nešlo uvařit.

Místo toho na podnosu dostali talíře se zbytky jídel, Karel je seškrabal na čisté talíře a umyl příbory, aby to Brunelda nepoznala.

Text končí nočním stěhováním korpulentní Bruneldy (bez Delamarcha a Robinsona, už jich má zřejmě dost), Karel ji s pomocí studenta po několikahodinovém úsilí snese ze schodů a na vozíku přikrytou velkým šátkem odváží. Zastavil je strážník v domnění, že převáží 10 pytlů brambor, které nejspíš ukradli. Když vidí "slečnu", zkontroluje doklady a propustí je. Karel Bruneldu šťastně doveze na novou adresu.

***

V divadelním představení, odkud jsou předchozí snímky, v hlavní roli Karla zaujal talentovaný Martin Donutil (syn herecké hvězdy Miroslava Donutila), jehož přáním je, aby se někdy říkalo, že jeho otec byl také herec. Strýce ztvárnil Jan Kolařík a role mladých žen Kláry a Terezy půvabná Simona Zmrzlá. Když v roli Kláry si sundala sukni a pak chvaty jiu-jitsu srazila Karla na pohovku a sedla si na něj, úplně jsem zapomněl na mobil a záběr této dramatické scény.

***

Ameriku v r. 1994 zfilmoval Vladimír Michálek, kmenový režisér Divadla Husa na provázku. Do svého filmového debutu si však do hlavních rolí vybral herce ze Studia Ypsilon. V případě Martina Dejdara (1965), podle mě druhořadého baviče a herce, to bylo šlápnutí vedle už v tom, že vypadal o generaci starší než 16letý Karel Rossmann.

Film se navíc románové předlohy drží velmi málo, mnohé chybí a někdy přebývá, např. postava topiče, který se objeví v románu jen v úvodní epizodě, prostupuje celým filmem, happyend (a vlastně žádný end) román také nemá.

Zajímavé je ale scenáristy vymyšlené strýcovo podnikání ve vodárenství a jeho záměr dobývat vodu z nitra Země, k čemuž zaměstnává i vědce a vynálezce a na poradě vedení společnosti s velkým zápalem probírá, jak je reálné vizi uskutečnit.

Působivé jsou záběry na rozbouřenou hladinu "oceánu" a siluetu New Yorku, komentující na ČSFD to vtipně srovnávají s trikovými filmy Karla Zemana.

Nejvíc asi utkví výkon Jiřího Lábuse v roli Karlova strýce (dostal za ni cenu Český lev) a soundtrack skupiny Lucie.