Tel Aviv - moderní metropole Izraele

Tel Aviv s necelými 470 tisíci obyvatel je po Jeruzalému druhým největším městem Izraele a současně jeho hlavním městem. Izrael sice za své hlavní město považuje Jeruzalém, ale OSN jej neuznává, a proto také až na výjimky většina států má svá velvyslanectví v Tel Avivu. V r. 2018 v prvním prezidentském období Donalda Trumpa do Jeruzaléma přesunuly svou ambasádu USA a celkem tak učinily pouhé 4 státy. V Tel Avivu také sídlí izraelské ústřední orgány, budova Knesetu (jednokomorového izraelského parlamentu se 120 poslanci) se ale nachází v nové části Jeruzaléma nedaleko The Israel Museum, jehož skvělé sbírky jsou téměř výhradně tvořeny dary a z odkazů v závětích bohatých židovských patriotů z celého světa (např. rodiny Rotschildů).   

Při pobytu v Izraeli začátkem května 2025 jsme se do Tel Avivu dostali jen na několik hodin v odletovém dnu, hlavní byl pobyt v Jeruzalému a výlet zmíněný v dřívějším článku, navíc kvůli šabatu by byly značné problémy s dopravou a mě zajímající Tel Aviv Museum of Art mělo otevřeno v nevhodné dny, kdy jsme měli jiné plány.

Můžu však přidat pohledy z okna letadla při příletu na Ben Gurionovo letiště, které je asi 15 km za městem. Z nich je pěkně vidět, že Tel Aviv je moderní město s hustotou mrakodrapů skoro jak na Manhattanu v New Yorku. Ty také mohou být cílem po izraelském útoku na Írán. A my můžeme být rádi, že jsme v Izraeli byli začátkem května a ne až teď, protože izraelský vzdušný prostor je uzavřen a letecké společnosti zrušily lety až do konce července. 

Tel Aviv leží na pobřeží Středozemního moře a na prvních třech snímcích jsou vidět i městské pláže. Původní záměr se tam jít vykoupat jsme ale zavrhli, protože nedávno se zde jeden plavec stal obětí smrtelného útoku žraloka. Představa, kam až se žraloci z oceánů mohou dostat, je děsivá a možná se nakonec vyplní dávné hrůzostrašné zprávy o napadení českých učitelek na Jadranu.

A takto mrakodrapy vypadají z ulic. Podle množství jeřábů na prvních dvou snímcích je patrné, že výstavba výškových budov je prioritou, dokonce to bylo vidět i v Jeruzalémě v místech asi 1 km vzdálených od Starého Města. 

V následující koláži je Amot Atrium Tower (dokončený r. 2015 s výškou 158 m) a vpravo SIA Diamond Jewelry, jedna z budov Israel World Diamond Center, centra výrobců a obchodníků s diamanty. 

V další koláži vlevo dvojitý mrakodrap v horní části propojený mostem je Young TLV Tower 2 (alternativní název je Arlozorov Young Tower 2), dokončený r. 2020 s věžemi vysokými 170 m a 151,7 m. Samostatně stojící mrakodrapy vpravo tvoří Exchange Ramat Gan (Ramat Gan je název čtvrti), vyšší z nich (206 m) je obytná a nižší (198 m) je kancelářská.  

Na následujícím snímku vpravo od Young TLV Tower 2 stojí kancelářská budova H-Tower Recital a nižší a široká budova uprostřed je We TLV Tower, která z tohoto pohledu nevynikne, zajímavá je ale tím, že má trojúhelníkový průřez. 

Štíhlá válcová budova s „čepcem“ je Věž Mošeho Aviva (Moshe Aviv Tower) a s 244 m je v Izraeli nejvyšší. Byla postavena v letech 1998-2003 podle projektu studia Israel David Architects a jméno má po investorovi stavby, ten se však dokončení nedožil, protože r. 2001 zemřel.   

Tel Aviv jako moderní město, založené v r. 1909 na předměstí přístavního města Jaffa, se přirozeně nemůže chlubit historickými památkami, zajímavostí je ale Ohnivá a vodní fontána (Fire and Water Fountain) na Dizengoffově náměstí (Dizengoff Square) z r. 1986. Je dílem Yaacova Agama a tvoří ji pět ocelových kruhů. Ty se zpravidla mezi 11. a 13. a mezi 19. a 21. hodinou otáčejí, sloupce vody se mění podle hudby a při rotaci uprostřed hořící plynový plamen vytváří iluzi spojení ohně a vody. Tento efekt jsme ale bohužel neviděli.

Po obvodu fontány jsou vystaveny portréty izraelských vojáků i civilních obětí konfliktů s Araby.

Tel Aviv však má i památku UNESCO z r. 2004, zasloužil si ji čtvrtí bílých domů ve stylu architektury Bauhaus z 30. let minulého století. Původ má ve stejnojmenné škole, kterou v německých městech Weimar a Dessau vedl architekt Walter Gropius s cílem propojit architekturu, umění, design a řemeslo v jeden celek. Kromě architektů v ní působili i malíři, z dříve zmíněných Vasilij Kandinskij a Paul Klee. Když nacisté školu uzavřeli, protože podle jejich mínění produkovala „zvrhlé umění“, židovští architekti odešli do Izraele a v Tel Avivu ve stylu Bauhaus postavili přibližně 4000 domů, což je nesrovnatelně více než v Německu. Čtvrti se také říká Bílé Město.      

Na závěr alespoň několik ukázek Bauhausu z ulic, které vedou z Dizengoffova náměstí.

Eugène Delacroix - dramatický romantismus

Romantismus má mnoho podob, u romantické lásky si představujeme zamilované vzdychání a v případě nešťastných lásek a tragických okolností těžké prožívání, někdy vedoucí až k sebevraždě (např. Jarmily v Máji Karla Hynka Máchy či hlavního hrdiny v Utrpení mladého Werthera Johanna Wolfganga Goetha). S romantikou se pojí i dobrodružství a objevování neznámých krajin. Introvertní citová podoba romantismu se ale může kombinovat i s dynamikou, např. v pohádkách zamilovaná princezna jede na koni a dlouhé blond vlasy jí přitom vlají :).     

Ve výtvarném umění to není jiné. Již jsem představil zasmušilé obrazy Caspara Friedricha Davida a dynamičtějšího Théodora Géricaulta, který se proslavil zejména zachycením dramatické scény ztroskotání Vor Medusy. Malířem, u kterého takové scény zcela dominují, byl ale až Eugène Delacroix (1798-1863). Často maloval válečné scény, vzpoury, popravy, vraždy a souboje zvířat a v té době z málo známých zemí pro malířství objevil Orient. 

Delacroix vyrůstal v bohaté rodině, jeho otec zastával vysoké funkce, byl ministrem zahraničí, vyslancem a prefektem, matka pocházela z rodiny uměleckých truhlářů krále Ludvíka XV., údajně však podle nápadné podoby jeho pravým otcem byl rodinný přítel a matčin milenec Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754-1838), bezpáteřní politik a státník, který zavčas prchl v předvečer Velké francouzské revoluce do Anglie, aby se po několika letech vrátil a zákulisními dohodami získal ministerskou funkci Delacroixova úředního otce, pak se přimkl k novému vládci Napoleonu Bonapartovi, ale po jeho pádu znovu obrátil a pro změnu se angažoval ve prospěch obnoveného království Bourbonů a přežil i jejich pád v r. 1830 a sloužil pak novému králi Ludvíku Filipovi a stále přitom působil v ministerské funkci.

Talleyrand malíři zpočátku pomohl nákupem několika obrazů za státní peníze. V malířských kruzích však Delacroix velké uznání dlouho neměl, až na sklonku života v r. 1857 byl přijat do prestižního sdružení Akademie, což vlivný klasicistní malíř Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867) nevlídně komentoval slovy: „Pustili jsme vlka do ovčince!“   

Z raných Delacroixových obrazů je nejznámější Sardanapalova smrt (1827, Musée du Louvre, Paříž), jehož inspirací byla hra lorda Gordona Byrona. Orientální despota Sardanapalus, když zjistil, že povstalci obklíčili jeho palác, než aby padl do otroctví, dal rozkaz palác zapálit, zavraždit všechny ženy z jeho harému a pážata a utratit i koně a psy. Před svým odchodem na věčnost z vyvýšeného místa v přepychovém loži pozoruje smrtící orgie. 

Obraz svou krutostí veřejnost pobouřil a umělečtí kritici negativně hodnotili „nedbalou rubensovskou“ kresbu a chyby v perspektivě, k čemuž umělec sarkasticky poznamenal: „Nakonec mě přesvědčí, že jsem totálně zkrachoval.“   

Drastickým obrazem (rovněž inspirovaným Byronovou hrou) je Poprava dóžete Marina Faliera (1825-1826, Wallace Collection, Londýn). Bezhlavé tělo dóžete v bílém rouchu leží pod schodištěm a nahoře jsou shromážděni členové Rady deseti (Council of Ten) a benátští aristokraté v pestrobarevných oděvech, jeden z členů Rady drží vztyčený meč, kterým byla Falierovi setnuta hlava.

Téma smrti, které Delacroix často znázorňoval jako psychologický hraniční zážitek, je rovněž ústředním motivem obrazu Zraněný bojovník (nebo také Římský pastýř, 1825, Kunstmuseum, Basilej). Smrtelně zraněný pastýř se plazí ke břehu řeky, aby uhasil žízeň. I zde se předpokládá inspirace Byronem, jeho epickou básní Lara z r. 1814, v níž zraněný anglický šlechtic Lara před dosažením řeky slibující záchranu ztrácí síly.

Bitva u Poitiers (1830, Louvre) připomíná historickou událost z 19. září 1356, kdy anglická vojska, vedená princem Edwardem z Walesu, ve stoleté válce (Hundred Years War) dosáhla rozhodujícího vítězství nad francouzskou armádou a zajala přitom krále Jeana II. Francouzského.

Další obraz Svoboda vede lid (někdy také Svoboda vede lid na barikády, 1830, Louvre), Delacroixův nejslavnější, je také reakcí na skutečnou událost, tentokrát ale takovou, kterou sám zažil, a sice třídenní revoluci z července 1830, kdy byla svržena dynastie Bourbonů a moc převzal liberálnější král Ludvík Filip. Delacroix na obraze zachytil i sám sebe jako muže s cylindrem a puškou. Na rozdíl od Sardanapolovy smrti tento obraz byl kritiky hodnocen kladně, dokonce s odstupem doby se objevily dohady, že mladý bubeník s pistolemi mohl být inspirací pro postavu Gavroche, dítěte z ulice, v Bídnících (Les Misérables) Victora Huga, který je však napsal až o 32 let později.  

Námět obrazu Vévoda orleánský odhaluje svou milenku burgundskému vévodovi (1825-1826, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) je společensky neúnosný, protože žena je zde brána jako věc, ale v r. 1965 básník Louis Aragon objevil, že malíře mohla inspirovat pasáž z málo známé knihy Histoire des ducs de Bourgogne Jeana-Baptiste Barthelemyho Baranteho, kde vévoda tvář milenky zakrývá prostěradlem.

Inspirace literárními zdroji je v Delacroixově díle velmi častá. K Hamletovi Williama Shakespeara se vztahují obrazy Hamlet a Horacio na hřbitově (1839, Louvre) a Smrt Ofélie (1853, Louvre).

Postavu volnomyšlenkáře a svůdníka Dona Juana ze hry španělského dramatika Tirso de Moliny, později volně zpracovaného v mnoha adaptacích, např. Molièra, Alexandra Sergejeviče Puškina, George Bernarda Shawa a v opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, zpodobnil v obrazech Ztroskotání lodi Dona Juana (1840, Louvre) a Po ztroskotání lodi Dona Juana (alternativní název je Mrtvé tělo hozené do moře) (1840-1847, Puškinovo muzeum, Moskva).

Z Fausta Johanna Wolfganga Goetha si Delacroix vybral scénu Gretchen v kostele (1850, Kunsthaus, Curych), kde Faustova milenka Gretchen (v českých překladech Markétka) hledá útěchu, když ji těhotnou Faust opustil.

Ugolino a synové (1860, Ordrupgaard, Kodaň) je znázorněním příběhu z básně Peklo (Inferno) Dante Alighieriho, kdy uvězněný, hladem šílený hrabě Ugolino, sleduje své umírající děti (a nakonec se dopustí kanibalismu).

A z pekla je blízko k čarodějnicím: Slet čarodějnic (1831-1833, Kunsthaus, Curych) a Tam O'Shanter pronásledovaný čarodějnicemi (1849, Kunstmuseum, Basilej), kde Delacroixe inspirovala báseň Tam O'Shanter od Roberta Burnse.

Námět obrazu Clorinda zachraňuje Sofronii a Olinda (1856, Neue Pinakothek, Mnichov) je převzat z eposu Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa o první křížové výpravě. Perská válečnice Clorinda přijíždí na koni, aby zachránila milence Sofronii a Olinda, kteří mají být upáleni na hranici.

Únos Rebeky (1846, Metropolitan Museum of Art, New York) zachycuje epizodu z románu Ivanhoe Waltera Scotta, kdy krásná židovka Rebeka je unášena dvěma saracénskými otroky na příkaz křesťanského rytíře Bois-Guilberta.  

Inspiraci našel i v antice. Démosthenés na mořském břehu (1859, National Gallery of Ireland, Dublin) je zobrazením antického řečníka Démosthena (384-322 př. n. l.), který si údajně hlas a rétorické umění cvičil na mořském pobřeží, kde mluvil za hukotu vln a v ústech přitom převaloval oblázky.

Ovidius mezi Skythy (1859, National Gallery, Londýn) ukazuje Ovidia, autora básně Metamorfózy, císařem Augustem doživotně vypovězeného do přístavu Tomis na pobřeží Černého moře. Tehdy tuto oblast obývaly kočovné válečnické kmeny Skythů, Ovidia (sedí na zemi v levé části obrazu) však přivítali mírumilovně a pohostinně.

Delacroix namaloval i několik náboženských obrazů, i když byl ateistou. Příkladem je Pieta (1837, Louvre) s Pannou Marií truchlící nad tělem mrtvého Krista.

Delacroix se literáty nejen inspiroval, ale také je maloval, případně jak si je představoval. Anglický básník John Milton (1608-1674) žil o téměř dvě století dříve než Delacroix a proslavil se zejména eposem Ztracený ráj (1667), kdy už byl slepý a text musel diktovat. Malíř to zachytil v obraze Milton diktuje Ztracený ráj svým dcerám (1827-1828, Kunsthaus, Curych). 

Portrétoval také spisovatelku George Sandovou (1804-1876) (1838, Ordrupgaard, Kodaň) a jejího o 6 let mladšího milence, hudebního skladatele a virtuózního klavíristu Fryderyka Chopina (1810-1849) (1838, Louvre).

Na Portrétu Fréderica Villota (1832, Národní galerie, Praha) je malířův přítel, francouzský rytec, historik umění a kurátor sbírek v Louvru.

V 30. letech 19. století malíř cestoval po Africe i Asii a zejména z Maroka a Alžírska si přinesl hodně tvůrčí inspirace. Patří sem obrazy Židovská svatba v Maroku (1839, Louvre), Ind ozbrojený dýkou (1830, Kunsthaus, Curych), Afričtí piráti unášejí mladou ženu (1852, Louvre) a Arab sedlající koně (1857, Hungarian National Gallery, Budapešť).

A koně jsou také na obrazech Dva farmářští koně u stodoly (1825-1827, Neue Pinakothek, Mnichov) a Kůň vyděšený bleskem (1825-1829, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Delacroix také často maloval predátory při lovu, dokumentují to následující ukázky: Lev a divoké prase (1842, Louvre), Lev požírající králíka (1855, Louvre) a Jezdec napadený jaguárem (1855, Národní galerie, Praha).

Delacroix kromě obrazů zaujal i svými články o umění a poznámkami v Deníku, který si psal celý život. Jeho úvahy o výtvarném umění (starém i soudobém), ale i literatuře a hudbě v historických a sociálních souvislostech jsou vysoce ceněny jako zdroj tehdejší umělecké kritiky. Přidám z něj alespoň jeden citát: „Malíři, kteří nejsou koloristy, nemalují, nýbrž iluminují. Pro malířství v pravém slova smyslu – pokud bychom nechtěli tvořit monochromní obraz – má kolorit základní význam právě tak jako šerosvit, proporce a perspektiva. Poměrnost se uplatňuje jak v sochařství, tak v malířství; perspektiva určuje obrys; šerosvit vyvolává dojem plastičnosti rozmístěním stínů a světel ve vztahu k pozadí; barva budí zdání života … “

A postimpresionistický malíř Paul Cézanne prohlásil, že ze všech francouzských malířů má nejkrásnější paletu Delacroix.