Toyen - na výstavě v Musée d'Art Moderne de Paris (1)

Malířka Marie Čermínová (1902-1980) se do dějin umění zapsala pod uměleckým jménem Toyen, k jehož autorství se hlásil básník Jaroslav Seifert, vymyslel ho údajně při posezení v kavárně, když nechtěla vystavovat pod svým rodným jménem, jako společný nápad ho interpretují básník Vítězslav Nezval a výtvarný kritik Karel Teige, spisovatel Bohuslav Brouk pseudonym vyložil jako anagram „To je on“, protože umělkyně o sobě mluvila v mužském rodu a často se tak i oblékala, a aby těch výkladů nebylo málo, sama v jednom rozhovoru uvedla, že Toyen je zkrácením francouzského slova „citoyen“ (v češtině „občan“).

Na našich aukcích obrazů její díla společně s obrazy Františka Kupky překonávají prodejní rekordy, i když ve světovém srovnání Kupka jako jeden ze zakladatelů abstraktního umění je určitě významnější, jeho obrazy najdeme v Albertině ve Vídni, v Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu, …, v Musée National d'Art Moderne (Centre Georges Pompidou) v Paříži je jim věnován celý sál. U nás je však Toyen mimořádně populární a její loňská výstava v Praze byla událostí sezóny a rezervace návštěv byly dlouho před koncem vyprodány a neměl jsem možnost ji vidět. 

V první dekádě července jsme byli 6 dnů v Paříži a jednou v metru jsem si všiml plakát výstavy Toyen v Musée d'Art Moderne de Paris (přes podobnost názvu jde o jinou galerii než v Centre Georges Pompidou), a tak opožděně jsem ji mohl zhlédnout. Výhodou proti Praze bylo, že výstava z hlediska počtu návštěvníků měla komorní charakter a obešla se (na rozdíl od většiny dalších galerií) bez rezervace vstupu. Těžko říct, zda soubor obrazů byl stejný jako v Praze (a pak ještě na výstavě v Kunsthalle v Hamburku), domnívám se, že částečně byla odlišná v zařazení obrazů z francouzských soukromých sbírek, na druhé straně na ní bohužel chyběl známý obraz Opuštěné doupě (1937) z Galerie výtvarného umění v Chebu a nebyly zde ani obrazy jejího uměleckého souputníka Jindřicha Štyrského (1899-1942, bude v samostatném textu). Název výstavy se rovněž lišil, v Praze Toyen: Snící rebelka, v Paříži Toyen, l’écart absolu (význam je zřejmý z anglického An Absolute Divergence). Jmenovky obrazů byly uváděny jen ve francouzštině, překlady s pomocí slovníku u těch, které neznám z českých textů, tak mohou být nepřesné. 

Výstava zahrnula téměř 50leté rozpětí její tvůrčí činnosti (od r. 1922 po 1971), velký počet děl byl ze soukromých sbírek s neuvedenými majiteli od nás i Francie, uvedu proto jen odkazy na galerie. Nejradši mám díla z jejího surrealistického období od 30. let, i když směr artificialismus, který formulovala s Jindřichem Štyrským ještě předtím, měl k surrealismu také blízko, jen místo fantazie a snů důraz kladl na poetiku malířského výrazu.  

Malířka značnou část života strávila ve Francii, pobývala tam v letech 1925-1934 a od r. 1947 až do smrti, ale už v obraze Kavárna (1922) je patrné poučení díly francouzských malířů (např. Degase a Toulouse-Lautreca) a Polštář (1922) patří mezi ukázky eroticky laděných obrazů, které jejím dílem prostupují a dospěly až do pornografických ilustrací v knížce Jednadvacet.   

Obrazy z následující čtveřice – Kubistické zátiší, Přístav (1925, Musée National d'Art Moderne, Paříž), Pláž (1926, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora) a Potápěč (1926, Kunsthalle, Praha) – jsou ovlivněny kubismem.  

Do období primitivismu patří pětice obrazů z r. 1925: Ráj černochů, Šermíři (Galerie Zlatá husa, Praha), Tři tanečnice (Národní galerie, Praha), Harém a Tři mudrcové. Na malířku v počátku pařížského pobytu zapůsobily návštěvy pařížských kabaretů a v nich zejména čísla polonahých černošských tanečnic se sólistkou Josephine Bakerovou.     

V podobném stylu a z téhož roku 1925 jsou i obrazy Cirkus Conrado a Jaro. 

Artificialismus Toyen se Štyrským vymezili i teoreticky literárním manifestem jako „poezii vyplňující mezery mezi reálnými formami“. Na obrazech Fata morgána (1926, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou), Oáza, Rýžové pole (1927, Galerie hlavního města Praha) a Čedičové skály (1929, R2G Art Foundation) reálné formy z názvů obrazů jsou ještě patrné (byť první se dá přiřadit i ke kubismu) a poezii si můžeme domyslet. 

Čtveřice obrazů Barvy (1927, Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem), Vinobraní (1927), V parku (1929, Galerie hlavního města Praha) a Na severu (1931, Retro Gallery, Praha) z podobného období je tematicky i výrazem značně heterogenní. 

Další trojice – Fjordy (1925, Národní galerie, Praha), Jezero Como (1929) a Jezerní krajina (1929, Galerie výtvarného umění, Ostrava) – má však již pro Toyen typický abstraktní charakter prolínání objektů z různých světů.     

Motiv moří a jezer byl u Toyen častý a někdy se opakovaly i názvy. Příkladem jsou obrazy Z jižních moří (1931, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora), Jezerní krajina (1933, Slovenská národní galerie, Bratislava), Mořské sasanky (1931, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) a z raného období Dalmácie (1922, Moravská galerie, Brno). 

Toyen se Štyrským se v Paříži seznámili s osobnostmi surrealistického hnutí, a to se pak také projevilo v jejich tvorbě. Snové vidiny jsou patrné v obrazech Květena spánku (1931, Muzeum umění, Olomouc), kde je vidět vypreparovaný mozek, i v různobarevných vrstvách náhodně poskládaných objektů v obrazech Jitro (1931, Moravská galerie, Brno) a Léto (1931, Národní galerie, Praha), kde si lze představit sálající horko dnešních tropických veder.

S nástupem fašismu se do obrazů Toyen stále více promítala tíseň. Do snů vstupovaly přízraky, Růžový přízrak (1934) a Žlutý přízrak (1934), Larvy I (1934, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) rozežerou naše těla. 

Podivná torza těl se objevila na obrazech Magnetická žena (1934, Collection Géraldine Galateau), Muž s lepidlem (1934) a Ztroskotání lodi ve snu (1934).

A vydloubnuté oči v dílech Objekt-fantom (1937, Galerie Zlatá husa, Praha), Zbývající část noci (1934, R2G Art Foundation) a V mlze (1933, Galerie hlavního města Praha).

Nejslavnějšími obrazy tohoto období jsou Spící (1937) a Úděs (1937, Národní galerie, Praha). 

Obraz Spící byl na aukci v r. 2009 prodán za rekordních 23 milionů Kč, tato částka byla však později několikrát překonána. Když Winston Churchill měl přespat v pokoji, kde tento obraz visel na zdi, odmítl, že by tam neusnul.

Ve středu obrazu Úděs je divná chlupatá rostlina, kterou lze však chápat i jako ženský klín a vytékající krev jako symbol znásilnění. Na horním prkně dřevěné stěny visí tři lidé, ale jedna ruka chybí. Tajemnost výjevu podtrhuje i tma v děrách prken.  

Depresivní je i obraz Sen (1937, Kunsthalle, Praha). Postava bez hlavy je potřísněna zaschlou krví.

V r. 1934 Toyen namalovala tři verze obrazu Hlas lesa. Hlas lesa I (Moravská galerie, Brno) na výstavě nebyl a fotografii přidávám přímo z mateřské galerie, Hlas II je z Muséé d'Art et d'Historie Paul Éluard de Saint Denis a Hlas lesa III z Národní galerie v Praze. Podle toho, jak série postupně ztrácí barevnost, se zdá, že malířka ztrácela víru v budoucnost.

Apokalyptický charakter mají i obrazy Bramborové divadlo II (1941, Národní galerie, Praha) a Po představení (1943, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou). V prvním herec ještě drží maňásky, ale společně s troskami budov vše zaplavuje voda, bezhlavá postava vzhůru nohama na druhém obrazu zmar dovršuje. 

K přátelům Toyen patřil také básník Jindřich Heisler, jehož sbírku básní Jen poštolky čůrají na desatero z r. 1939 ilustrovala. Dvě z nich jsou v následující koláži vlevo, doplňuje je kresba Na hraně (1945, Kunsthalle, Praha). Heisler byl židovského původu a Toyen ho od r. 1941 do konce války ukrývala ve svém bytě a zachránila před transportem do koncentračního tábora. 

Heisler zase složil báseň k jejímu cyklu 12 protiválečných kreseb Schovej se, válko! z r. 1944, z nichž 3 jsou v následující ukázce. 

A nakonec ještě obraz Na zámku La Coste (1943, Národní galerie, Praha). Toyen ho namalovala po smrti blízkého přítele Jindřicha Štyrského podle jeho fotografie, kterou pořídil při jejich společném pobytu v sídle markýze de Sade.

Poválečná tvorba Toyen bude v dalším článku.