23. července 2022

Toyen - na výstavě v Musée d'Art Moderne de Paris (1)

Malířka Marie Čermínová (1902-1980) se do dějin umění zapsala pod uměleckým jménem Toyen, k jehož autorství se hlásil básník Jaroslav Seifert, vymyslel ho údajně při posezení v kavárně, když nechtěla vystavovat pod svým rodným jménem, jako společný nápad ho interpretují básník Vítězslav Nezval a výtvarný kritik Karel Teige, spisovatel Bohuslav Brouk pseudonym vyložil jako anagram „To je on“, protože umělkyně o sobě mluvila v mužském rodu a často se tak i oblékala, a aby těch výkladů nebylo málo, sama v jednom rozhovoru uvedla, že Toyen je zkrácením francouzského slova „citoyen“ (v češtině „občan“).



Na našich aukcích obrazů její díla společně s obrazy Františka Kupky překonávají prodejní rekordy, i když ve světovém srovnání Kupka jako jeden ze zakladatelů abstraktního umění je určitě významnější, jeho obrazy najdeme v Albertině ve Vídni, v Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu, …, v Musée National d'Art Moderne (Centre Georges Pompidou) v Paříži je jim věnován celý sál. U nás je však Toyen mimořádně populární a její loňská výstava v Praze byla událostí sezóny a rezervace návštěv byly dlouho před koncem vyprodány a neměl jsem možnost ji vidět. 

V první dekádě července jsme byli 6 dnů v Paříži a jednou v metru jsem si všiml plakát výstavy Toyen v Musée d'Art Moderne de Paris (přes podobnost názvu jde o jinou galerii než v Centre Georges Pompidou), a tak opožděně jsem ji mohl zhlédnout. Výhodou proti Praze bylo, že výstava z hlediska počtu návštěvníků měla komorní charakter a obešla se (na rozdíl od většiny dalších galerií) bez rezervace vstupu. Těžko říct, zda soubor obrazů byl stejný jako v Praze (a pak ještě na výstavě v Kunsthalle v Hamburku), domnívám se, že částečně byla odlišná v zařazení obrazů z francouzských soukromých sbírek, na druhé straně na ní bohužel chyběl známý obraz Opuštěné doupě (1937) z Galerie výtvarného umění v Chebu a nebyly zde ani obrazy jejího uměleckého souputníka Jindřicha Štyrského (1899-1942, bude v samostatném textu). Název výstavy se rovněž lišil, v Praze ToyenSnící rebelka, v Paříži Toyen, l’écart absolu (význam je zřejmý z anglického An Absolute Divergence). Jmenovky obrazů byly uváděny jen ve francouzštině, překlady s pomocí slovníku u těch, které neznám z českých textů, tak mohou být nepřesné. 

Výstava zahrnula téměř 50leté rozpětí její tvůrčí činnosti (od r. 1922 po 1971), velký počet děl byl ze soukromých sbírek s neuvedenými majiteli od nás i Francie, uvedu proto jen odkazy na galerie. Nejradši mám díla z jejího surrealistického období od 30. let, i když směr artificialismus, který formulovala s Jindřichem Štyrským ještě předtím, měl k surrealismu také blízko, jen místo fantazie a snů důraz kladl na poetiku malířského výrazu.  

Malířka značnou část života strávila ve Francii, pobývala tam v letech 1925-1934 a od r. 1947 až do smrti, ale už v obraze Kavárna (1922) je patrné poučení díly francouzských malířů (např. Degase a Toulouse-Lautreca) a Polštář (1922) patří mezi ukázky eroticky laděných obrazů, které jejím dílem prostupují a dospěly až do pornografických ilustrací v knížce Jednadvacet.   



Obrazy z následující čtveřice – Kubistické zátiší, Přístav (1925, Musée National d'Art Moderne, Paříž), Pláž (1926, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora) a Potápěč (1926, Kunsthalle, Praha) – jsou ovlivněny kubismem.  



Do období primitivismu patří pětice obrazů z r. 1925: Ráj černochů, Šermíři (Galerie Zlatá husa, Praha), Tři tanečnice (Národní galerie, Praha), Harém a Tři mudrcové. Na malířku v počátku pařížského pobytu zapůsobily návštěvy pařížských kabaretů a v nich zejména čísla polonahých černošských tanečnic se sólistkou Josephine Bakerovou.     



V podobném stylu a z téhož roku 1925 jsou i obrazy Cirkus Conrado a Jaro



Artificialismus Toyen se Štyrským vymezili i teoreticky literárním manifestem jako „poezii vyplňující mezery mezi reálnými formami“. Na obrazech Fata morgána (1926, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou), Oáza, Rýžové pole (1927, Galerie hlavního města Praha) a Čedičové skály (1929, R2G Art Foundation) reálné formy z názvů obrazů jsou ještě patrné (byť první se dá přiřadit i ke kubismu) a poezii si můžeme domyslet. 



Čtveřice obrazů Barvy (1927, Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem), Vinobraní (1927), V parku (1929, Galerie hlavního města Praha) a Na severu (1931, Retro Gallery, Praha) z podobného období je tematicky i výrazem značně heterogenní. 



Další trojice – Fjordy (1925, Národní galerie, Praha), Jezero Como (1929) a Jezerní krajina (1929, Galerie výtvarného umění, Ostrava) – má však již pro Toyen typický abstraktní charakter prolínání objektů z různých světů.     



Motiv moří a jezer byl u Toyen častý a někdy se opakovaly i názvy. Příkladem jsou obrazy Z jižních moří (1931, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora), Jezerní krajina (1933, Slovenská národní galerie, Bratislava), Mořské sasanky (1931, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) a z raného období Dalmácie (1922, Moravská galerie, Brno). 





Toyen se Štyrským se v Paříži seznámili s osobnostmi surrealistického hnutí, a to se pak také projevilo v jejich tvorbě. Snové vidiny jsou patrné v obrazech Květena spánku (1931, Muzeum umění, Olomouc), kde je vidět vypreparovaný mozek, i v různobarevných vrstvách náhodně poskládaných objektů v obrazech Jitro (1931, Moravská galerie, Brno) a Léto (1931, Národní galerie, Praha), kde si lze představit sálající horko dnešních tropických veder.



S nástupem fašismu se do obrazů Toyen stále více promítala tíseň. Do snů vstupovaly přízraky, Růžový přízrak (1934) a Žlutý přízrak (1934), Larvy I (1934, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) rozežerou naše těla. 



Podivná torza těl se objevila na obrazech Magnetická žena (1934, Collection Géraldine Galateau), Muž s lepidlem (1934) a Ztroskotání lodi ve snu (1934).



A vydloubnuté oči v dílech Objekt-fantom (1937, Galerie Zlatá husa, Praha), Zbývající část noci (1934, R2G Art Foundation) a V mlze (1933, Galerie hlavního města Praha).


Nejslavnějšími obrazy tohoto období jsou Spící (1937) a Úděs (1937, Národní galerie, Praha). 

Obraz Spící byl na aukci v r. 2009 prodán za rekordních 23 milionů Kč, tato částka byla však později několikrát překonána. Když Winston Churchill měl přespat v pokoji, kde tento obraz visel na zdi, odmítl, že by tam neusnul.

Ve středu obrazu Úděs je divná chlupatá rostlina, kterou lze však chápat i jako ženský klín a vytékající krev jako symbol znásilnění. Na horním prkně dřevěné stěny visí tři lidé, ale jedna ruka chybí. Tajemnost výjevu podtrhuje i tma v děrách prken.  





Depresivní je i obraz Sen (1937, Kunsthalle, Praha). Postava bez hlavy je potřísněna zaschlou krví.



V r. 1934 Toyen namalovala tři verze obrazu Hlas lesa. Hlas lesa I (Moravská galerie, Brno) na výstavě nebyl a fotografii přidávám přímo z mateřské galerie, Hlas II je z Muséé d'Art et d'Historie Paul Éluard de Saint Denis a Hlas lesa III z Národní galerie v Praze. Podle toho, jak série postupně ztrácí barevnost, se zdá, že malířka ztrácela víru v budoucnost.



Apokalyptický charakter mají i obrazy Bramborové divadlo II (1941, Národní galerie, Praha) a Po představení (1943, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou). V prvním herec ještě drží maňásky, ale společně s troskami budov vše zaplavuje voda, bezhlavá postava vzhůru nohama na druhém obrazu zmar dovršuje. 



K přátelům Toyen patřil také básník Jindřich Heisler, jehož sbírku básní Jen poštolky čůrají na desatero z r. 1939 ilustrovala. Dvě z nich jsou v následující koláži vlevo, doplňuje je kresba Na hraně (1945, Kunsthalle, Praha). Heisler byl židovského původu a Toyen ho od r. 1941 do konce války ukrývala ve svém bytě a zachránila před transportem do koncentračního tábora. 



Heisler zase složil báseň k jejímu cyklu 12 protiválečných kreseb Schovej se, válko! z r. 1944, z nichž 3 jsou v následující ukázce. 



A nakonec ještě obraz Na zámku La Coste (1943, Národní galerie, Praha). Toyen ho namalovala po smrti blízkého přítele Jindřicha Štyrského podle jeho fotografie, kterou pořídil při jejich společném pobytu v sídle markýze de Sade.



Poválečná tvorba Toyen bude v dalším článku. 

17 komentářů:

  1. Auvej.... no tak pokud bych nechtěla propadnout depresím, tak nic z toho bych si rozhodně nepořídila. Asi nejsem dost kulturní abych nad tímhle dílem áchala nebo za něj vydávala ty miliony. Jediné trochu koukatelné (pro mne) je Spící. Ne že bych byla konzerva konzervovaná a neuměla přiznat modernímu umění jeho výsady ale prostě tohle není moje parketa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Surrealismus mám ve velké oblibě, z významných zahraničních malířů už mně k bližšímu představení chybí jen dva - Magritte a Delvaux - a obrazy Toyen se mně také líbí, jsem rád, že jsem jich viděl tolik pohromadě, protože z individuálních návštěv galerií jsem měl fotografie jen asi 10 děl.
      U surrealistů je evidentní, že umějí malovat, což u "extramoderních" umělců tak průkazné není a často to vypadá, že by to zvládlo i čtyřleté dítě :).

      Vymazat
  2. Toyen je oblibená malířka jedné mé tety, také dost vystřední, já jsem její životopis četla jen ze zvědavosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že k její popularitě hodně přidal i atraktivní pseudonym, pod jménem Čermínová by asi nebyla tak zajímavá.

      Vymazat
    2. Mám mnemotechnickou pomůcku, jak si vzpomenout na pseudonym Toyen: TOI TOI
      Omlouvám se ;-)

      Vymazat
    3. Já mám zase mnemotechnickou pomůcku, že se to čte "toajen" podle vzoru royal - "roajal" :).

      Vymazat
  3. Toyen je pro mě srdeční záležitost už od 80. let. Měl jsem si tehdy na nějaký z obrazů vzít půjčku, byly by to fakt dobře investované peníze :-). Obraz Spící mám moc rád a věřím, že bych v jím vyzdobeném pokoji usnul, i když nejdřív bych se na něj asi pár nocí vydržel koukat :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Docela by mě zajímalo, kdo si obraz Spící koupil a jak se to dělá, aby se na výstavy daly sehnat.
      V 80. letech jsem byl v pokušení koupit si v antikvariátu jeden krajinářský obraz s ramenem řeky od Adolfa Kosárka, ale stál zhruba tolik co půlroční plat a nakonec jsem se k tomu neodhodlal. Myslím však, že jako investice by velkým přínosem nebyl a dnešní reálná cena k poměru k platu by byla zhruba stejná, ale dobře by se doma vyjímal :).

      Vymazat
  4. Miloši díky, díky, nebýt tebe, tak jsem úplný kulturní analfabet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za lichotku, Mirku, každý z nás má svou "specializaci", "ten dělá to a ten zase tohle a všichni dohromady uděláme moc, " jak zpíval Werich :).

      Vymazat
    2. Jan Werich:
      https://www.youtube.com/watch?v=W-GfjYleff4
      Hop Trop:
      https://www.youtube.com/watch?v=q7I6mJfBgT0

      Vymazat
    3. :) Předělávka je opravdová perla, do dnešní doby se hodí dokonale.

      Vymazat
  5. Obraz Spící dloho visel u nas v kanceláři, samozřejmě to byla reprodukce, nez sek majitel do duchodu... Toyen byla v mnoha směrech zajímavá osobnost...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně by se tento obraz doma také líbil. Toyen je i docela záhadná, např. o jejím intimním životě panují jen dohady.

      Vymazat
  6. Já se k Toyen dostal přes Heislera a Štýrského. Mám surrealismus rád, takže obrazy Toyen se mi líbí. Ovšem, když si připomenu osud surrealistů v Čechách potažmo Heislera - nejdříve ho pronásledovali nacisté ("Během nacistické okupace, kdy byl surrealismus považován za zvrhlé umění, nemohla být díla surrealistů vydávána. Jindřich Štyrský v průběh okupace zemřel"/ wikipedie/) a pak komunisté (" V Čechách bylo dílo Jindřicha Heislera po jeho smrti důsledně zapomenuto. O tom, že byl Heisler zastoupen v antologii La Poésie surrealiste (autor Jean-Louis Bédouin) informovala v roce 1965 Kulturní tvorba pouze uvedením jména a národnosti, skrytého v soupisu mnoha dalších autorů"/Wikipedie/).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Heislera jsem vůbec neznal, ale Štyrského ano, mám fotky asi 15 jeho obrazů a také jsem náhodně koupil antikvariátní vydání jeho knihy, kterou napsal o životě "prokletého básníka" Arthura Rimbauda. Je škoda, že oba se dožili (myslím Heislera a Štyrského) nízkého věku.

      Vymazat
  7. Osobně tento styl nevyhledávám a modernímu umění nerozumím. Prohlédnu si to, ale nic mi to neříká...Podobně jako na Vendy, na mě působí moc depresívně.

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Anton Pavlovič Čechov - <i>Racek</i> v Mahenově divadle

Z nejznámějších dokončených divadelních her A. P. Čechova (1860-1904) po Višňovém sadu (1904), Strýčku Váňovi (1899) a Třech sestrách (19...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)